Můj běžecký deník

Jsem jen já, vítr fouká, slunce svítí a nohy běží. Cítím, jako bych se odpojila od těla, které je jen dopravním prostředkem, vezoucím mě krajinou. Pozoruji přírodu kolem sebe a usmívám se, všechno to tady a teď miluji, nejde to jinak. Cítím se tak úžasně, ačkoliv o tom nepřemýšlím. Vlastně nepřemýšlím o ničem. Mám hlavu úplně prázdnou. Vnímám každým kouskem svého těla. Jsem v úplné přítomnosti sama se sebou. Nad hlavou mi krouží dvě káňata a já mám pocit, že letím s nimi. Sdílím jejich volnost, kterou si dopřávají díky křídlům a já díky svým nohám!


Běhám už třetí rok s čím dál lepším pocitem, že dělám něco jen sama pro sebe. Radost z rostoucí kondičky a toho, že jsem se dokázala rozhoupat a odmítla sledovat program, že na sport není v mém životě čas. Od běhu nic nečekám. Běžím jen, abych se proběhla, abych utekla na chvíli před všemi, za kterými se zas budu na zpáteční cestě těšit.

Můj styl je běžecký anarchismus. Nemám totiž sladěné Adidas nebo Nike vybavení a nesleduji také žádnou běžeckou školu, ani trendy. Nějak necítím, že by to bylo podstatné. Běžecké legíny a kraťasy jsem si pořídila, až když se mi v létě v místě tření oprudily stehna, což je prý klasika, když trochu běháte. A tak jsem poté naklusala do Lídlu ukořistit běžecké kalhoty. Běhám bez sluchátek v uších, bez chytrého mobilu připevněného na paži, bez speciálního běžeckého vybavení (i když to už není až tak úplně pravda), ale s radostí nadšence, který se za každou cenu nežene za zvyšováním své výkonnosti, ale běhá jen tak ve starých teniskách, na kterých už je vidět stopa času i vlezlé antuky z jejich původního určení. Nemám s sebou žádný přístroj, který měří tepovku nebo uběhnuté kilometry a nepotřebuji se na FB chlubit trasou, kterou jsem zrovna uběhla. Sleduji krajinu kolem, zvířata a rostliny a jsem v sedmém nebi, když mě doprovází ptáci a srnky křižují cestu. Úsměv na mou tvář přijde „jen tak“. A o to „jen tak“ si patřičně hýčkám.

Líbí se mi pocit, když plná sil vyběhnu z domu a nesnáším ten, který se dostaví záhy, a to, že to dneska nějak nešlape. Zbožňuji, když to překonám a nechám nohy dělat svou práci a vypnu hlavu. Jen běžím a medituji v pohybu. Jsem tam jen já se vším, co mám. Svoboda ve volné krajině. Šumění větru v uších, pot stékající po tvářích a ten výhled při západu slunce! Východ se mi ještě nepodařil! :)

Běžecká sezóna pro mě začíná v dubnu a končí v říjnu. V zimě zatím neběhám, musela bych nakoupit oblečení a naučit se správně dýchat nosem, a to ještě úplně nepřišlo. Ale něco navíc přeci jen přišlo. Vloni v létě se dostavila bolest!

Běžím a najednou ucítím nepříjemně stupňující se pocit v koleni, který začíná vystřelovat do lýtka, otáčím to raději domů, když mou nohou najednou projede tupá bolest, pod kterou se mi podlamují kolena. Zpátky dojdu silou vůle pomalým pajdavým krokem se slzou lítostí v oku. Za brankou se svalím a nemůžu udělat ani krok. Nemůžu ohnout nohu! Jsem úplně paralyzovaná. Co se mi to stalo?

Na lehátku mé kamarádky fyzioterapeutky se dozvídám, že mám málo vaziva a kolenní klouby mi plavou jako plováky na vodě. Špatná zpráva je, že nikdo neví, jak podpořit tvorbu nového vaziva, ta dobrá je, že na to možná pomůže pořádně se protáhnout před vyběhnutím a v jeho průběhu podle potřeby nebo že by lepší boty? Má drahá Marika mi tejpuje nohu, díky čemuž od ní odcházím lehkým krokem s nadějí, že to není konec. Běhání by mi chybělo. Jak se najednou vzdálí něco, co bylo samozřejmé a mému tělu dodávalo takovou radost. Vážila jsem si toho dostatečně? Až do podzimu běhám s lehkou bolestí v koleni a sezónu zakončuji krásným desetikilometrovým během.

Bolest v koleni mě donutila zvážit koupi běžeckých bot. Oslovila jsem několik přátel, kteří běhají, aby mi nějaké doporučili. Koupit si ty pravé boty totiž není zdaleka jednoduché! Vybírají se podle typu nášlapu a dalších parametrů. Přísahám, že kdyby mě nezačaly bolet kolena, běhala bych dále v těch starých teniskách a zažívala pocit radosti z pohybu i tak. Proč je to taková věda? Celá zima mi nestačila, abych si novou obuv vybrala!

Jak už to tak chodí, nakonec to za mě vyřešila vyšší moc nebo můj muž?! Martin mi přihrál do rukou knihu „Zrozeni k běhu“ a já letos zahájila sezónu, nikoli s novými botami, ale s knihou na gauči. A tu knihu doporučuji všem, kteří běhají i neběhají. Dozvěděla jsem se v ní mimo jiné něco o běžeckém zákulisí, zraněních a také to, že my lidé jsme přirození běžci. Dokonce největší vytrvalostní běžci ze všech živočichů. Domorodci doposud loví gazely tak, že je prostě uženou. Nejpodstatnější pro mě na tom však je, že přitom mají na nohou jen jednoduché vlastnoručně vyrobené boty nebo sandále z ojetých pneumatik. Od chvíle, kdy jsem knihu přečetla, bylo rozhodnuto. Na standardní běžecké boty z vysoka kašlu! Pořídím si barefooty! Mimochodem příběh, který je v té knížce vypravován, je tak strhující, že máte chuť jít okamžitě ven a proběhnout se! A naboso klidně!

Jeden dubnový pátek jsem si s velikánskou radostí nesla z obchodu jako nejcennější poklad ty nejdražší boty, jaké jsem si kdy koupila. Nožky jsou v nich jako bez nich! První běh, byl úžasný zážitek! Měla jsem pocit, že jsem ty dva roky běhala ve svěrací kazajce!

A tak jsem pověsila své staré tenisky na hřebík!

Po prvním otestování, kdy jsem měla pocit, že se samou lehkostí vznáším nad zemí, přišla studená sprcha. Nemohla jsem několik dní chodit. Nerespektovala jsem totiž pokyn, že se v nich mám nejprve procházet, protože noha si musí znovu zvyknout na bosochod. Moje lýtka byla v ohni a noční návštěva toalety doslova trestem božím! Vykoupila jsem pětikilometrový běh bolestí, která mi však týden připomínala to, že jsem nereagovala na varování svého těla (lýtka mě začala bolet už při zpáteční cestě), což je samozřejmě pitomost. Víme, že? Příště už to udělám, slibuji.

Po krátké pauze už zase běhám. A jde to skoro jako naboso. Šumící stromy, volavka stojící v rybníku, kukačka na stromě i vyplašený bažant v trávě. Díky přírodo, že jsi! Díky mé nohy, že mě nesete! Běhám moc ráda!

 

 

Autor: Monika Valová
17. 5. 2016 / Důležité články
Cyklus bílého a rudého měsíce

Když jsem před pár měsíci psala o sladění svého menstruačního cyklu s úplňkem, byla jsem nadšená, že můžu něco takového na základě vlastní zkušenosti sdílet. Přišlo mi ze srdce úchvatné, že můžu menstruovat v době, kdy měsíc září jako obrovská rudá koule na nočním nebi. Stačila mi jen symbolika sama o sobě, díky ní jsem věděla, že jsem součástí něčeho většího!

 

Jenže to jsem ještě nevěděla, že to větší je ještě větší, než se zdá a že to má zároveň i větší logiku! Mé tělo se nejenže sladilo s úplňkem, ale naladilo se na cyklus rudého měsíce. Což jsem v době psaní svého článku nevěděla, ale později si přečetla v knize Rudý měsíc.

Stálo tam také to, že ženina tvůrčí energie se pohybuje kolem období ovulace. K ovulaci, pokud se žena sladí s měsícem, dochází z pravidla v období novu (cyklus rudého měsíce), což se stalo mě, nebo kolem úplňku (cyklus bílého měsíce). Má tvůrčí energie tedy nebyla sladěna s tvořivou silou úplňku, ale s novem. Což znamená, že mé tělo se po mém posledním porodu nenaladilo na to, abych znovu počala další život v podobě fyzického dítěte, ale naopak, abych mohla využít svou energii ke svému vnitřnímu vývoji, tedy např. k tvorbě nových projektů coby mých duševních dětí. Má to svoji logiku, že?

Pro ty, kterým jsem zamotala předchozím odstavcem hlavu, cituji nedoslovně níže Mirandu Grey.

Cyklus bílého měsíce neboli cyklus „dobré matky“ – Menstruace přichází okolo novu a ovulace kolem úplňku. Tento systém je oslavován ve většině náboženstvích a obřadech plodnosti. Setkává se při něm tvořivá síla měsíce a ženy, takže tvůrčí energie směřuje k početí dítěte nebo založení rodiny.

Cyklus rudého měsíce neboli cyklus „zlé ženy“ – Menstruace přichází v období úplňku a ovulace kolem novu. Tvůrčí energie nesměřuje k plození dětí (realizaci ve hmotě), protože k ovulaci dochází v období „temnoty“ novu. Tvůrčí energie je zcela zaměřena na vnitřní vývoj. V knize se můžete dočíst, že muži tento cyklus vnímají jako silnější a nekontrolovatelnější, proto bývá označován jako cyklus, zlé ženy, moudré ženy, svůdkyně nebo šeredné čarodějnice, jež uplatňuje svou sexualitu na něco jiného než rození další generace.

Ženy, které žily v cyklu rudého měsíce, byly vyloučeny z úplňkových obřadů a oslav ovulujících žen. Připomínaly totiž temnou stránku zářivého měsíce v úplňku.

 V době naladění se na cyklus rudého měsíce se v mém životě odehrávaly tři zásadní věci:  1) vytvořili jsme s Martinem naše webové stránky, abychom inspirovali všechny, kterým by se mohla inspirace hodit, 2) založila jsem ženský kruh a za 3) jsem učinila zásadní rozhodnutí svého života, a to, že se budu věnovat tomu, co mě baví a co mi dává smysl, že budu doprovázet ženy těhotenstvím a porodem a budu jim oporou. Děkuji mému tělu, že se naladilo směrem, kterým jsem v té době potřebovala a že podpořilo mé úmysly!

Několik měsíců jsem byla tak úžasně sladěná s úplňkem, že jsem si nemusela do kalendáře značit příchod menstruace. Stačilo se jen podívat v noci na oblohu a věděla jsem, ve které fázi cyklu jsem. Dokonce jsem v té době byla na prohlídce na gynekologii a na otázku, kdy jsem měla poslední menstruaci, jsem musela požádat o to, aby se doktorka a sestra podívaly do kalendáře, kdy byl úplněk! Přišlo jim to zábavné, ale k mému překvapení a tom, že je to možné, nic nevěděly, poznamenaly však, že je to vlastně dost praktické! Skvělé, pomyslela jsem si, vnesla jsem osvětu do profesionálních gynekologických kruhů!

V létě jsme si naplánovali dovolenou u moře. Poprvé v životě jsem neřešila, že mám mít své dny zrovna na jejím začátku. Opravdu jsem si ten pocit užívala. No a co, tak budu prostě část dovolené krvácet, nevadí mi to! Má menstruace není problém a už nikdy nebude! Ale co se nestalo, možná právě díky tomu, že jsem svou menstruaci přijala a odevzdala se jí, přišla o 4 dny dřív a do letadla jsem nastupovala po jejím skončení. Od té doby se mé tělo začalo pomaličku přelaďovat až….

Až jsem se letos v březnu naladila na cyklus bílého měsíce a opět na den přesně! Tentokrát tedy menstruuji na nov. Nevím, jestli se mi tím mé tělo snaží říct to, že je na čase vyzvednout si tam shora ještě jednu duši, která na nás prý čeká, jak nám bylo řečeno jednou vidoucí ženou. Jedno je ale jisté, že synchronicity, které se mi v životě podařily vysledovat, do sebe vždy sedly jako zadek na nočník. A já mám radost, že tak život funguje a že nic není náhoda! Protože na ty já přece nevěřím! A hlavně, že vnímám a cítím a prožívám! A jestli k nám přijde ještě jedno děťátko! Přivítáme jej! 

Autor: Monika Valová
5. 4. 2016 / Ženské