Všední nedělní dopoledne

Dneska je MDŽ! Tento článek píšu pro všechny ženy dětné, které jsou doma nebo v práci! Chci sdílet své přednosti i zadnosti!

 

V neděli mi pěkně šlapalo dopoledne! Vstala jsem v šest a hodinu se svým osobním trenérem cvičila. Trenér je teda totožná osoba s manželem, ale musela jsem to tak napsat, protože to zní frajersky dobře! :)

Martin po cvičení odjel demontovat svou výstavu a já začala vařit, a že jsem toho stihla. Dala jsem kynout kváskový chlebík, udělala těsto na cibulový koláč, které mi sice dalo zabrat, protože nešlo vyválet, ale nakonec se povedlo a už se chladilo na balkóně v pečící míse. Oloupala jsem kopec cibule a dala ji na pánev. Mezitím jsem udělala těsto na meruňkové knedlíky z domácího kozího tvarohu. Cibule už byla pěkně sklovitá, a tak jsem ji dala na těsto, zalila smetanou s rozšlehanými vajíčky a bylinkami a šup s ní do trouby.

Vyrobila jsem kokosové mléko a začala vymýšlet, co s tím kokosem. To už jsem měla ovšem uválené knedlíky, když jsem se rozhodla upéct kokosové sušenky.

A potom všem pečení byla trouba akorát rozpálená na chleba, který pravě vykynul, tak šup tam s ním.A nakonec jsem uvařila ty knedlíky a Martin se vrátil zrovna domů! :D

 

A proč to píšu? Jednak se ráda pochválím, když mi jde práce od ruky, která z nás hospodyň ne? Ale hlavně chci ukázat i tu odvrácenou stránku rádoby dokonalosti, a to, že naše děti, zatímco já byla v kuchyni, seděly před televizí a stihly zkouknout dvě nové pohádky. Přiznávám, fakt se dívali na bednu 3 hodiny vkuse! Vůbec jsem se o ně nestarala! Teda, když pominu, že chtěly na snídani každý něco jiného, že jsem jim chystala oblečení a oblíkala je, některé i dvakrát, občas se za mnou přišli malí kluci potulit nebo se chtěli vykakat, a potom chtěli všichni svačinku. Párkrát se mi přišli schovat pod sukni nebo něco zamíchali, ulizovali těsto a táááák podobně.

Takto to totiž chodí skoro každé dopoledne. Uklízím a vařím a děti si samy hrají nebo koukají na pohádky a já z toho nemám žádné výčitky, taky proč? Jsem líný rodič v plném pracovním tempu, cítím, že tak tvořím teplo domova. A taky mě to baví. A vůbec. I ta telka k dětství patří! Čím víc ji budu zakazovat, tím více po ní budou toužit. A když je těch pohádek moc, samotné je vypnou a vymýšlí, co by kdyby, když si s nimi nehraji a učí se, jak spolu vyjít bez mámy a táty.

Opravdu nejsem dokonalá a nezvládám vařit a péct a u toho s jedním hrát karty, s druhým jezdit s auty, s třetí česat panenky a se čtvrtým trápit kocoura. Ale díky tomu, že se jim nemůžu a ani nechci stále plně věnovat, musí si zábavu obstarat sami. A když mám splněno, ráda se jim věnuji. Asi tak stejně jako vy všechny, skvělé ženy!

Krásný den!

 

 

Autor: Monika Valová
8. 3. 2016 / Všechny články
Jak se Mariánka narodila, aneb porodní příběh z pohledu duly a přítelkyně

Když jsem se v létě seznámila s Martinou, hned jsem věděla, že si budeme blízké. Bylo to takové to přátelství na první pohled, kdy jedna má na jazyku zrovna to, co druhá povídá. Přeletěla jiskra a už jsme pusy nezavřely. Já čerstvě máma 4 dětí a ona zrovna 4. čekala. Obě vysokoškolačky, které daly přednost své rodině a svým snům před kariérou. ÓOO jaké dvě bláhové duše se setkaly! :)

 

Stejně jako jsme si rozuměly v názorech na život, bylo naším velkým společným tématem její těhotenství a touha po přirozeném porodu. Ani nevím přesně, jak jsme se dostaly k tomu, že bych mohla být přítomna u jejího porodu. Ale vzhledem k tomu, že jsme si tak v mnohém ladily, obě jsme si to přály. Já ze zvědavosti a touhy zažít porod z druhé strany, ona proto, že ve mně cítila zázemí, které potřebovala ke splnění svých porodních přání.

Celé těhotenství naslouchala svému srdci, a přitom nezapomněla naslouchat své dceři v děloze. Velmi stála o to, aby se jí porod rozběhl sám a nemusela na indukci jako u předešlých porodů. Toužila po prožitém zrození svého dítěte. Když se však její těhotenství přehouplo do 42. týdne, bylo po Vánocích i Silvestru a Mariánce se nechtělo stále ven, domluvila se v porodnici, že nastoupí na vyvolání. Vážím si jí za to. Udělala to tak, jak to bylo nejlepší pro ni o pro děťátko.

Přijela jsem za ní kolem 11 hodin dopoledne, zrovna ležela po zavedení části tablety a čekala, kdy to vypukne. Povídaly jsme si a nic se nedělo. „Snad tenhle porod zase neprokecám“, zaznělo jí z úst. Její muž seděl u okna a občas mrknul na hodinky, snad stihne chlapy a objednanou hospodu na zapíjení své dcery! Nechci mu křivdit, byl skvělý. Pro něho jako muže byl porod manželky velmi silnou zkušeností. Tiše seděl nebo stál, snažil se být k užitku, ale nevěděl jak, a tak do ničeho nezasahoval. Raději nedělat nic než něco zkazit. Pro ženu je sedící muž tichou podporou a tvůrcem bezpečného zázemí v neznámém nemocničním prostředí, což není málo. Mnohdy muži trpí, když vidí svou milovanou ženu v bolestech a kdyby mohli všechno uspíšit, vykoukali by pro každou rychlejší minutu hodinky. Stejně na tom byl Pavel.

Po zavedení další části tablety se porod pozvolna rozbíhal. Už je to rok, co jsem se dívala na Martinu a vnímala to obrovské napojení ženy na svou božskou sílu. Pokoj jako by ztichl a vzduchem se šířily drobné vibrace jejího dechu. Vůně feromonů rodící ženy a mé zkušenosti z vlastních porodů mě vtahovaly do procesu porodu, kterého jsem se stala účastníkem ne tělem, nýbrž srdcem.

Byla jsem tichou společnicí, která se snažila být oporou. Nebýt viděna, kde nemám a být cítěna, kde mám. Pomáhala jsem jí tak, jak bych pomáhala sama sobě, kdybych byla na jejím místě. Když čas od času přišel doktor s dotazem, jestli nechce porod uspíšit prasknutím plodové vody, podívala se na mě a věděla jistě, že toto nechce. Má přítomnost jí připomínala všechny její porodní přání. Mnohokrát jsme spolu probíraly, co si přeje a co ne, a proto stačilo jen být jí na blízku a podpořit jí v tom, aby nepodlehla tlaku, který lékař vyvíjel.

Martina nechtěla prasknout plodový obal, protože z předchozích porodů věděla, co by to znamenalo. Rozběhly by se jí kontrakce, aniž by na ně bylo její tělo připraveno a začala by vypuzovat miminko i přes malý porodní nález. Takto se jí to už stalo třikrát a tentokrát toužila po tom, aby to bylo plynulé. Samotnou ji zajímalo, jestli je vůbec schopna otevřít své porodní cesty úplně a porodit bez nepřirozeného zásahu třetí osoby. V každé chvíli, kdy odmítala lékaře s urychlením porodu, byla tak odvážná a silná!

Masírovala jsem své přítelkyni při kontrakcích záda a napadlo mě, že by masáž prováděl dost dobře i Pavel. Posadila jsem ho tedy na místo, kde jsem ještě před chvílí seděla já a vysvětlila mu, co má dělat. Potom jsem ustoupila a nechala je sdílet intimní chvíle plné bolesti a lásky společně. Tak se stal Pavel aktivním rodičem při porodu svého dítěte.

Bylo před šestou v podvečer, když se začaly kontrakce stupňovat a porodní asistentky si zrovna vyměnily službu, nádherný Martinin zpěv utichl a nahradily jej steny. Možná se do ní vkradlo i trochu nedůvěry a obavy, že to nezvládne, protože bolest se už nedala prozpívat. Říká se, že porod je malá smrt. Žena pohroužena do sebe nevnímá nic než sebe a blížící se miminko. Zaběhla jsem pro porodní asistentku, protože Marťa nemohla popadnout dech a vyplašilo ji to.

Jenže to už ses drahá Mariánko drala na svět rychlostí blesku s čepičkou na hlavě. Tak se říká tomu, když vychází miminko ven v plodovém obalu. Ten praskl, až ve chvíli, kdy jsi měla hlavičku venku. Potom tě tvoje maminka poprvé pohladila, ležela přitom na zemi v bezpečné náručí tvého tatínka a už jen párkrát zatlačila, abys vyklouzla jako rybka z vody. A pak tě dlouho předlouho nepustila a ty ses okamžitě přisála k jejímu prsu a byla jsi celá blažená z toho sladkého mlíčka, které ti proudilo do pusinky. Já to musím vědět, protože jsem byla jen pár centimetrů od tebe.

Nakonec jsem pohlídala, aby ti dotekla pupečníkem všechna krev z placenty. Pohladila jsem tebe i maminku a rozloučila se s vámi, protože tím moje úloha tiché porodní průvodkyně skončila.

 

Autor: Monika Valová
17. 2. 2016 / Ženské