Můj porod dvojčat a co mu předcházelo

Chtěli jsme třetí děťátko a dostali jsme shůry dvě. Máme dva nádherné chlapečky, kterými jsem si dosnila všechny své mateřské nenaplněné sny a touhy. Dvojčátka!!!


Říká se, že těhotenství s dvojčaty je větší zátěž pro organismus, tudíž psychika matky může dost utrpět. Všichni, počínaje gynekologem, vás od samého začátku straší, že je to těhotenství rizikové, že vám hrozí předčasný porod, těhotenská cukrovka a hlavně na samém konci císařský řez. I já se proto nechala na začátku strhnout tím uměle přiživeným strachem a byla jsem ve stresu, místo abych se radovala, jakéže se mi dostalo jako ženě pocty, že budu moci uvnitř svého těla nosit zároveň dvě bytosti, které se nechtějí narodit jedna bez druhé. Naštěstí jsem se zklidnila a začala naslouchat sobě a svým instinktům, přestala jsem číst články o dvojčatech a posílila v sobě důvěru, že se věci dějí tak, jak mají a že se mi dostává toho, co mám zažít. Začala jsem se radovat a těšit a přestala jsem se bát. Jen jediný strach ve mně zůstával trochu déle, a to strach z císařské řezu, ale i ten se mi podařilo zlomit. Ale přiznávám, obava se vrátila ke konci těhotenství a já se musela opět srovnat s tím, že miminka si samy zvolí svou cestu, jakou se chtějí narodit. 

Těhotenství s dvojčaty mi otevřelo nové obzory. Pocítila jsem nové krásné pocity spojené s mateřstvím. Celé těhotenství probíhalo ukázkově a děti rostly podle norem pro jednočetné těhotenství, byly tedy veliké a zdravé. A já byla šťastná. Koupila jsem si Mexickou bolu, abych dětem jasně naznačila, že budu dělat vše proto, aby se narodily přirozeně. Navštívila jsem seminář limbického otisku, díky kterému jsem prožila svůj vlastní porod bez stresů, a tím jsem se ujistila, že své dvě děti v bříšku nesmím stresovat a nebudu jim nakládat, co jim nenáleží. Převzala jsem za sebe odpovědnost a odmítla test na těhotenskou cukrovku, neboť nebyl důvod jej podstupovat, cítila jsem se silná a zdravá. S dětmi jsem se snažila celé těhotenství komunikovat. Pohlaví pro nás nebylo důležité, tak jsme si jej nechali až jako překvapení k porodu.

Fyzická zátěž byla opravdu veliká, ke konci těhotenství s nabranými 25kg jsem se musela šetřit, tělo začalo občas pobolívat a  hodně otékat, ale našla jsem jednu skvělou  paní fyzioterapeutku, která se mnou cvičila cviky Mojžíšové a masírovala mě. Po každé návštěvě u ní jsem byla jako znovuzrozená a ten pocit tělesné zdatnosti mi vydržel minimálně vždy další týden. Tatáž žena mi uvolňovala pánevní dno a díky tomu jsem se i úžasně rychle otvírala u porodu.

Poslední poradnu jsem absolvovala u svého lékaře v termínu 36+0tt. Monitory v pořádku, děloha klidná a děti koneckonců taky. Po vyšetření mi doktor sdělil, že jsem připravená rodit. Oj jaké překvapení. Ne tedy, že by můj fyzický stav za posledních pár dní ničemu nenasvědčoval. Tedy CS0 H1. Měla jsem se objednat ještě ten týden do porodnice, můj doktor byl přesvědčený, že to spěchá. Byla středa dne 17.7. 2013. V porodnici mě objednali do poradny na pondělí 22.7. A ještě jedna podstatná věc, Áčko stále hlavičkou dolů jako už několik týdnů a Béčko šikmo koncem pánevním. Mimiko B už několik měsíců měnilo polohu, cestovalo z příčky do šikmé polohy a já si tak přála, aby se tou prdelkou stočilo dolů alespoň na stálo. Vždyť já chci rodit přirozeně! Varianta první hlavičkou a druhý KP pro mě byla vždy akceptovatelná, nikdy jsem se nebála takto porodit, necítila jsem, že by to pro mě nebo děti bylo rizikové. Můj doktor mi vyhrožoval císařským řezem od půlky těhotenství, tentokrát mi chtěl dát trochu naděje a řekl, že plod B teda není jasná příčka, že je docela šikmo a že je to na mém uvážení a na úvaze lékařů v daném momentě porodu. 

Asi v polovině těhotenství jsme měli schůzku s primářem gynekologie ve fakultní nemocnici. Chtěli jsme se osobně domluvit na porodním plánu. Musím uznat, že je to sympaťák, který nevnímá ženy jen jako pacienty bez možnosti prosazení vlastního názoru. Domluvili jsme se, že mi vyjde vstříc a pokud bude vše, jak má, zažiju spontánní nevyvolávaný porod dvojčat v termínu, v jakém se samy děti rozhodnou, žádné tlumící léky a žádný umělý oxytocin v druhé době porodní. V případě nutnosti sekce, bude manžel u mě a po operaci budeme bondovat s dětmi na nadstandardním pooperačním pokoji. Jak mě uklidnilo, že v případě sekce nebudu nikde sama bez dětí a muže.  Domluvili jsme také, že u druhého plodu necháme dotepat pupečník, u prvního by to dle jeho názoru primáře (což je blbost, klidně by to u nás šlo). No a ještě jedna drobnost, slíbil nám, že si můžeme placenty dětí odnést po porodu domů. 

Dne 18. 7. 2013 (hned druhý den po poradně) před 4. hodinou ranní mi praskla v posteli voda :) Jejda překvapení!!! :D Žádné kontrakce, jen jsem teda byla trochu rozhozená, ještě je brzo, vždyť chci mít tříkilové děti, to je moje vytoužená meta! Vím, že už jsou dopečení, ale nebudou moc malí? Váhový odhad z předešlého dne byl 2500g a 2400g. A voda tekla a tekla. Nasedli jsme do auta a jen, co jsme vyjeli, přes cestu nám přeběhl obrovský pes, který vypadal jako bílý vlk! Nádherné znamení pro nás oba s Martinem! Celou cestu byly pravidelné kontrakce po 5 minutách, bolest se dala v pohodě snést. V porodnici jsme byli asi kolem páté. Sestra mi točila monitor a vyplňovali jsme papíry. V půl šesté mě odvezli na vyšetřovnu doktora, kde se mi začaly kontrakce stupňovat, co do rychlosti, tak rozsahu. Doktor mě vyšetřil, sdělil váhový odhad, podle něj něco pod tří kila každý :) a nález 3cm. No a teď to hlavní. Můžu rodit přirozeně? Pan doktor se mě s podivem dotázal: "A vy vážně chcete?" A já na to, že samozřejmě, pokud by to šlo. A on na to: "Šlo by to, B je šikmě KP, ale zkusíme to, jen vás musím upozornit, že při jediném zádrhelu uděláme akutní sekci.“ Chtělo se mi plakat štěstím. Následoval docela rychlý přesun na porodní box. Kontrakce po minutě intenzivní k nevydržení. Martin mě masíroval, co mohl, úleva přicházela na pár sekund. Monitory dětí se nedařily natáčet, nespolupracovala jsem. Natočení monitoru pro mě nebylo důležité. Já věděla, že jsou oba v pořádku! Jen už chtějí prostě ven, není důvod se obávat. Porodní asistentka se už na mě nemohla dívat, nevěřila tomu, že je to tak intenzivní. Mrkla do mě a celá překvapená mi řekla, že mám zašlou branku, ještě chvilku a rodíme a v tu chvíli jsem začala cítit tlaky na konečník, nešlo netlačit! Skočila jsem na porodní křeslo a už u mě stál doktor, na dvě kontra, možná tři bylo na světě naše třetí dítě! Chlapeček Kristián 2840g a 47cm Apgar skóre 10 10 10, narozen v 6.58 ráno. Neplakal, věděl, že jde na svět za námi a byl spokojený.

Hned jej vzali lékaři do péče. Musím přiznat, že jsem oproti svému dřívějšímu očekávání nechtěla malého hned na sebe. Byla jsem záhy úplně soustředěna na porod druhého miminka. Věděla jsem, že čím rychleji to bude, tím budeme všichni klidnější. Počet zdravotnického personálu byl obrovský. 3 dětští lékaři, 2 porodní asistentky, 3 gynekologové a pár přihlížejících z řad mladých doktorů, fakt nevím kolik, ale já jim to dovolila. Jen ať se všichni podívají, jak se přirozeně rodí dvojčata a že to jde! Dostavil se i pan primář. Oproti porodnímu plánu mi začali nasazovat oxytocin, porod se totiž zvolnil a zdravotníci nechtěli nic riskovat, nic jsem nenamítala, chtěla jsem mít i druhé děťátko venku a popravdě jsem je vůbec nevnímala. Stáhla jsem do svého nitra, naprosto soustředěna jen na sebe a miminko ve mně. Cítila jsem jemné tlaky na konečník, ale tlačit se mi nechtělo. Nejstarší a nejzkušenější lékař mi stále fixoval miminko v bříšku a připravoval toho mladšího doktora, který na to, co bude následovat, ale to jsem vnímala jen okrajově. Vybídl mě, abych si klekla a pomalu přitlačovala. V tu chvíli jsem byla někde ve vesmíru a neexistoval jiný středobod než já - rodící žena. Najednou žuch, všude plno vody, praskl plodový obal a hned se rozjely kontrakce. Lehla jsem si chtě nechtě na záda, starší lékař stále fixoval miminko přes bříško, mladší přichytil nožičky děťátka, které opět na dvě tři zatlačení vyklouzlo jako po másle a já jej dostala okamžitě na hrudník! Narodilo se nám čtvrté dítě! Další syn! Metoděj 2980g 47cm Apgar skóre 9 10 10, narozen v 7.28 ráno, ani on neplakal, protože mu bylo s námi hezky.

Nechali jsme dotepat pupečník, popravdě ani nevím, jestli dostatečně, protože jsem začala dojetím plakat a ňuchňat miminko v mé náruči. Pak mi jej vzali na změření a dostala jsem na chvilku Kristiána. No a nakonec mě ošetřili, neměla jsem nástřih, jen jemné poranění. No a pak mi tam všichni gratulovali a ten nejstarší doktor mi zašeptal do ucha: "Dobře, že jste se rozhodla pro přirozený porod!"  A já to taky tak cítila! Celé těhotenství jsem se na to chystala a děti mě vyslyšely!  A mě se tím splnil sen porodit s dvojnásobnou radostí! 

Z porodnice jsme odcházeli v pondělí dne 22.7. v 11.30, tedy přesně v době, kdy jsem byla objednaná na svou první nemocniční poradnu! .)

A ještě něco, když jsme projížděli úsekem mezi loukami, na jedné z nich hned u cesty seděly desítky čápů. V životě jsem jich tolik najednou neviděla. Takže i na zpáteční cestě se nám dostalo krásného znamení! Zatímco bílý vlk byl poslem všeho dobrého, čápi signalizovali úžasnou mateřskou energii.

 

Autor: Monika Valová
17. 8. 2015 / Ženské
Proč musí muž odcházet

Původně jsem chtěla napsat krátkou úvahu o tom, jak svého muže podporuji v jeho časové nezávislosti a proč to dělám. Potom jsem ho přizvala, aby se k tématu vyjádřil ze svého pohledu. Jenže on to vzal dost podrobně, a proto i já jsem musela připsat něco víc o tom, že jsem to vždycky takhle nevnímala a že mě jeho odchody bolely a že jsme až po pár letech manželství došli k harmonickému pohledu na věc. Zatímco jeho úvaha rozebírá pocity muže, ta moje ukazuje, jak se na stejný problém dívá žena. 

 

Píše Martin

Pokud muž odchází od ženy, způsobuje jí svou nepřítomností bolest. (Připomínám, že není řeč o rozpadu partnerství, ale o odcházení muže od ženy směrem k práci, svým potřebám apod.) Systemické zákonitosti se v tomto ohledu projevují velmi srozumitelně. A žena odchodem muže trpí. Pokud mají oba otevřené srdce a nejsou uzavření následkem vzájemných křivd a niterných obvinění, pak muž cítí bolest ženy. Tato bolest poutá jeho pozornost a pokud nepřijme plnou zodpovědnost, že tuto bolest svým odchodem způsobuje, často zažívá při odchodu spolu s bolestí pocit viny. Takže jej trápí bolest milované ženy a s ní spojená vina.

Často se také stává, že muž musí odejít a žena mu ozrcadlí svou nevoli – bolest (vyčítavým pohledem, uzavřením se, křivým slovem apod.). Muž bolest své ženy cítí, ale neví si s ní rady a aby se z toho nezbláznil, uzavře své srdce. Žena pak může lehce nabýt dojmu, že "on odešel, a bylo mu úplně jedno, jak se cítím". Muž ale nezavřel své srdce z bezcitnosti, ale aby jej ochránil před bolestí. Jako vše i tento způsob "ochrany" má své následky.

Pokud s tímto “zapletením” odejde “na lov” (do práce, tam kam musí, apod.), část jeho pozornosti, část duše a energie obecně, zůstane vázána na “problém který způsobil”. Příčina problému je tedy nepřijetí opovědnosti za způsobenou bolest, což má “na lovu” často za následek podobu chabého úlovku (zhoršená koncentrace na cíl, roztržitost, nevědomá touha “být někde jinde”, zranění, smrt apod.).

Muž v síle ví, že se nelze neprovinit a přijímá odpovědnost za vše, co svým jednáním způsobuje, včetně bolesti svých bližních. Ví že musí odejít, protože jen tak může zůstat v souladu se svou hlubokou potřebou “přínést úlovek” (výplatu, poznání apod.) a tedy v souladu se svým mužským principem.

Žena v síle ví, že muž musí odejít a žehná mu na cestu, nechává jej odejít, a to i přesto, že jí odloučení způsobuje bolest. Ba co víc, žena si nikdy nemůže být jista, jestli se jí muž vrátí, protože ze své cesty může přijít bez úlovku, zraněný, nebo se nemusí vrátit vůbec (a to jak z důvodu smrti nebo proto, že potkal jinou ženu [pro ženy strašná představa]).


Potřeba starat se o mužovo bezpečí na cestách jí ovšem nepřísluší, je to "starost maminek o děti". Muž v síle ale nechce mít vedle sebe starostlivou “maminku", která svými obavami zpochybňuje jeho schopnosti a sebevědomí, ale partnerku, která je mu oporou. Žena v síle tedy dává muži plnou důvěru (příčina), za čož jí většinou čeká následek v podobě úcty, lásky a nové energie, kterou muž přinese domů. Muž tedy odchází a žena ví, že kdyby to neudělal, nemohla by si jej vážit.

Jak k tomu ale ty ženské přijdou, pokud je sžírá představa, že by se měly starat o domácnost, děti a s důvěrou v mužovy schopnosti čekat, až se uráčí navrátit. (: Je na místě si uvědomit, že muž i žena jsou na tom stejně. Tak jako žena nemá jistotu, že se jí muž vrátí z lovu, tak ani muž si nemůže být nikdy jistý, že jej po návratu z lovu čeká večeře, šťastné děti a milovaná žena. Snaha mít odloučení a tím i jeden druhého “pod kontrolou” generuje mnoho partnerských problémů a ve svém důsledku vede k vyhoření, protože myslet si, že nám partner patří, je troufale nenaplnitelná ambice.
Je na místě zmínit případ, kdy muž tráví každý večer po práci "v hospodě", "na fotbale", "s kámošema" (bez urážky hospod, fotbalu a přátel). To může být z mnoha příčin, ze kterých bych ovšem "odcházení" vyloučil. Lépe by nám v tomto ohledu posloužily systémy jako: útěk (od bolesti), strach (z osamělosti, vyloučení, strach ze smrti), trest (vykoupení sebezničením, sebepoškozováním, sebetrestáním), nedostatek sebevědomí (upřednostňování řešení problémů jiných, před svými vlastními), neláska (porucha přijímání a dávání), pomahačství (urputné dávání nevyžádaných rad a pomoci) apod. Otázka "proč mnozí muži odcházet neumí", je však na samostatné téma.

Na závěr dlužno říci, že odcházení u mne nebylo vždycky sebe-vědomé. Zažil jsem mnoho velmi bolestných okamžiků, zdánlivě nepochopitelných selhání a dlouhé roky se babral v potřebně smrdutých zkušenostech, než se mi podařilo rozplést zašmodrchané klubko svých nevědomých zapletení, kterými jsem si bránil rozlišit podstatné od omezujícího. Naše podvědomé pohnutky spolu často velmi zapeklitě souvisí a rozpletením jedné nám většinou neukáže skutečný rozsah "potíží", které skrytě působí, až do doby, kdy je objevíme, probereme, pochopíme, přijmeme moudrost v nich ukrytou jako vzácné diamanty, ze kterých bohatneme na duchu a všemu zbývajícímu dáme s úctou to pravé místo. Rozplétání je však téma, které si určitě zaslouží samostatnou kapitolu (:

Z celého srdce vám přeji, ať pro vás není "odcházení" v partnerství záminkou pro vzájemné křivdy, zamlčená utrpení a odříkání, ale žitým zdrojem poznání, vzájemné úcty a vděčnosti za to, čím v si partnerství navzájem jsme.

Píše Monika

Tohle téma bylo pro mě aktuální několik let. Roky jsem zpětně svému muži vyčítala, že odjel někam, kde měl možnost užít si čas sám pro sebe a já zůstala doma. Odcházel často, ale nikdy jsem neměla pocit, že by ode mě utíkal. Tak proč ten zhrzený pocit? Tolerovala jsem mu to. Martin byl od začátku našeho vztahu svobodný jako pták a já mu nechtěla svázat křídla, vždyť toto se mi na něm vždycky líbilo. Po jeho odchodu jsem se vždy cítila osamělá, zvlášť po porodu prvního dítě. Já měla hnízdící potřeby, zatímco pro něj se nic nezměnilo. Jenže i pro něj se změnilo, ale to jsem si uvědomila až za dlouho, vlastně až teď, když už v jeho odcházení nevidím opuštění, ale návrat domů.

Mám pocit, že jsem leta žila v sebelítosti a své falešné důležitosti. „Manžel odjíždí a já jsem tak osamocená. No, ale beze mě by to tady nefungovalo.“ Hmmm… Super, když si do hlavy nahrajete takový program. To vám potom nezbývá než se pomalinku protrápit svým životem. Naštěstí to trvalo jen pár let, než jsem si uvědomila, že jsem ze sebe udělala oběť a tohoto nastavení jsem se rychle zbavila. A díky tomu se mi otevřely oči a já uviděla, kolik lásky dostávám a kolik lásky a přítomného okamžiku s tátou dostávají naše děti. Zároveň jsem rázem neměla ostych taky si odskočit, a pak se tím nevinit. Paradoxně mě to velmi osvobodilo a můj muž mi vlastně po dlouhé roky ukazoval, že já mám na toto také právo, jen to musím sama chtít. Rozhlédla jsem se po okolí a neviděla lepšího a trpělivějšího otce, a pak jsem si uvědomila zásadní pravidlo:

KDYŽ HODNĚ DÁVÁŠ, MUSÍŠ SI HODNĚ VZÍT. Aby se energie „dal“ a „přijal“ vyvážily.


Takže, pokud chci po svém muži, aby byl se mnou a svými dětmi vědomý, šťastný a 100% přítomný, musím mu dát dostatek prostoru k tomu, aby si mohl protáhnout křídla a načerpat svou mužskou sílu, o kterou se opírá při svých rozhodnutích hlavy rodiny a která od něj ke mně proudí a pomáhá mi být sebe-vědomou manželkou.

Můj muž si čas od času zajde na nějaký sebe-obohacující den nebo hodinku dvě, protože to je pro něj duševně povznášející a zároveň, si prostě odpočine od jakýchkoliv povinností, které na sebe sám klade nebo, které na něj kladu já a děti. Jeho odchod není útěkem od povinností otce a manžela, ale jde o cestu za poznáním a duševní očistou. Odchází, aby se mohl šťastně vrátit! Ale ne jen tak s prázdnýma rukama. Vrátí se s novou energií nebo s novým poznáním, které mi předává, aniž bych já někam od dětí musela odejít, což si nemůžu dovolit, protože jsou ještě malé a nikoho nepotřebují tak jako mě.

Metaforicky řečeno, muž přinese domů oheň a žena jej doma v krbu hlídá a udržuje, aby nevyhasl.

A pokud si tohle jednoduché pravidlo žena uvědomí a začne jej praktikovat, pocítí, že má najednou více času sama pro sebe i pro něj, protože přestane mít potřebu krást z mužova časového harmonogramu, ale začne si tvořit vlastní. Já i on jsme díky tomuto procitnutí ve vztahu šťastnější.

S láskou, Martin a Monika Valovi

Autor: Monika a Martin Valovi
4. 8. 2015 / Články nad patičkou