Kdo má pořádek v domě, má ho i v sobě.

Když chceme žít v harmonii, měli bychom si hýčkat i vnější svět, který nás obklopuje. Ten se v nás totiž projevuje jako životní pohoda a nepohoda. Lidé, vztahy, zvířata, životní prostředí, jídlo, sociální skupiny, domov... 



Domov a děti. Mateřská bublina, ve které už 10 let žiju a pořád ji zpracovávám jako své velké životní téma. A tak si zrovna pro sebe a možná nejen pro sebe sepisuju myšlenky, které se mi o víkendu honily hlavou.

Domov je místo, kde se ráno probouzím, dopoledne vařím a pracuji, odpoledne uklízím a učím se s dětmi a večer jdu spát. Trávím doma hodně času. Je to můj bezpečný životní prostor, který o mě dost vypovídá, protože se do něj projektuje to, co mám ráda a co se mi líbí. Barvy, nábytek, doplňky, čistota... Ale taky mě ten prostor učí přijmout to, co se líbí těm, kteří se mnou žijí. Takový společný domov se potom vtiskuje do nás všech.

Říká se “bordel v bytě, šťastné dítě”. Pravda, ale jen do té míry, do které jste v tom binci spokojeni. Byť se s dětmi absolutní čisto udržet nedá a je zbytečné lpět na sterilitě prostředí, ve kterém by vás přivádělo k šílenství batole s rohlíkem v ruce, k domovu patří i to, že vše a všichni májí své místo.

Kdysi jsem nestrpěla smítko prachu a podlahu po vytírání leštila. S každým dalším dítětem jsem ale dostala pěkně za vyučenou a musela tuto obscesi vyléčit, jinak bych se zbláznila. Stále mám ale ráda uklizeno, jen už je to trochu jiný pořádek.


S pěti dětmi, dvěma psy a dvěma kočkami mám na zemi tisíce smítek. Vidím je všechny, ale po většinu času mě to nechává klidnou. Což je nutné pro záchranu duševního zdraví.


Nevytahuju vysavač 2x denně. Prach už není můj jediný nepřítel. Daleko větší výzva je pro mě najít pro většinu věcí stále udržitelné místo a naučit sebe i ostatní tam ty věci vracet, abych pořád nemusela uklízet předtím než budu uklízet. Rozumíte mi, o čem mluvím, že ano?


Naše děti neuklízí vůbec rády. Dokonce bych řekla, že binec ve svém pokoji změnily na udržovaný bordel a nucený úklid byl jen naoko. Takový styl úklidu, že se za nimi zavřou dveře a slyšíte vysavač a nejste si jistí, že ho někdo opravdu drží v ruce. Tuto letargii jsem jim vlastně způsobila já, protože často uklízím za ně a nebo nejsem důsledná v kontrole, zda plní a dodržují své povinnosti. Uvědomuju si to a budu se to snažit změnit.


Takže ten binec v pokoji starších dětí jsme nechali dojít tak daleko, že už si nedokázaly samy poradit. Lego se jim válelo snad úplně všude. V šuplíkách, krabicích, taškách, na zemi, pod postelí na poličkách. A nejen ta stavebnice. Všechno bylo po troškách smíchané se vším. Jejich pokoji chyběl vnější řád, který si nebyly schopny samy nastavit. Nemyslete si, že žily ve špíně. Na první pohled byste nepoznali o čem mluvím. Byl to vlastně “jen” chaos, který neuměly vyřešit.


K jejich štěstí jsem o víkendu dostala uklízecí náladu. Takovou tu, jak všechno začnete šůrovat od podlahy přes šuplíky a přeorganizujete a vytřídíte vše do posledního korálku a přitom ostrouháte i krabici pastelek, až z toho máte mozol na palci. Mimochodem, jak mě Eveli uviděla, vzala druhé strouhátko a strávily jsme pěknou hodinku povídáním při ořezávání. No jo, děti se učí napodobou, ale musíme je k té činnosti pustit a nenechat v hlavě vyhrát pocit, že sami to uděláme rychleji a lépe. To mám často. Achjo.


Kdybyste viděli, co jsem všechno našla pod postelí! Rej papírových tašek a krabiček s poklady, přes které už pod postel nic nevešlo. Protřídila jsem to, vyhodila asi 4 kila papírů a starých výkresů a všechny korálky, perličky a gumičky nasypala na hromadu. S Evelínkou jsme si užily další pěknou hodinku než jsme je jako dvě Popelky protřídily. Z výsledku byla nadšená ona, já i krabice na šroubky, která je jak na holčičí tvoření dělaná.

 

 

Neteřince jsem nabalila krabici hraček, ze kterých Evelínka vyrostla a celkově jsem udělala takový fajn průvan, ze kterého vznikl moc pěkný prostor, kde je radost se těšit na Vánoce.

Odnesli jsme terárium, které tam rok čekalo na želvu, na kterou si Eve a Šimi měli našetřit a která je za ten rok omrzela. Což jsme tak trochu s Martinem tušili, když jsme jim ji sice povolili, ale na jejím pořízení se aktivně nepodíleli. Vznikl tak každopádně další prostor.



Ještě přidáme poličky, které Martin vyrobí a polostudentský pokoj bude hotový.

Moje předsevzetí do budoucna je uhlídat řád, který jsme spolu s dětmi zavedli, aby pochopily, že uklidit hned, je jednodušší než debordelizovat celý pokoj jednou za čas. Chci, aby se naučily, že všechno má své místo. Nejen věci, ale i lidi v našem prostoru a že ti lidi nemají právo zamořit prostor jiných lidí. A aby ten vnější řád přenesly do své vnitřní pohody.

 



Ne nadarmo moje babička říkala:”Kdo má pořádek v domě, má ho i v sobě!” A před ní o dvě století dřív na to přišla jedna moudrá žena jménem Maria Montessori. A pravdu měly obě, byť jedna neznala druhou. A jedna byla dělnice a druhá vědkyně.

 



A já k tomu přidám ještě to, že je úplně v pořádku, že my mámy nestíháme mít tip ťop domácnost a že místo lítání s prachovkou hrajeme s dětmi člověče nezlob se. Ale je dobré poslouchat varovnou kontrolku na binec, která když už bliká moc, indikuje, že nám v tom našem prostoru není dobře. A když nám není dobře, neužijeme si ani ty šťastné děti a děti si neužijí spokojené mámy. Ne, že by pořádek v domě byl jediným kritériem spokojené ženy. Ale řekněme, že jeden z mnoha.

 

Autor: Monika Valová
27. 11. 2018 / Články nad patičkou
Ze zákulisí poslání duly

Je večer. Zrovna jsem se vrátila z porodnice. Nůžkama odstříhávám ze svého zápěstí náramky z předporodního rituálu, které jsem nosila na podporu ženušky v těhotenství. Svlékám se a hážu všechno oblečení rovnou do pračky, potřebuju se zhluboka nadechnout. Pouštím si sprchu na vlasy a přitom si na chvilku uvědomuju každou kapku vody, která ze mě smývá další porodní příběh, jež se mi zapsal přímo do srdce. 

 

Každý porod mě vrací k podstatě našeho bytí tady na zemi a ukazuje mi, že materiální svět je jen pozlátko, které je sice jednoduše pochopitelné a lákavé, ale žít jen v něm člověku vlastně nestačí. Dříve nebo později každému dojde, že nasávat i to, co je neviditelné jako sám život, je cesta k naplnění našich srdcí láskou, vděčností, vírou a ohleduplností k jiným tvorům! Jsem strašně ráda, že mě to naučily mé porody a že ty zázraky zrození mohu stále prožívat s jinými ženami. Vídím přicházet čisté duše do našeho světa. Vidím, jak se mění žena v matku, muž v otce a uvědomuju si, že to je ta drsně krásná realita, kdy se z bolesti rodí láska.

 

V životě nejsou pouze bezbolestné okamžiky. Člověk totiž potřebuje kontrast, aby mu došlo, že žije.

 

Stojím v koupelně před zrcadlem, koukám na sebe a cítím, jak je má mysl propojená s nekonečnem, jak ve mně doznívají události posledních dvou dnů. Suším si ručníkem vlasy a pomalu vystupuju z role duly a vracím se do sebe, abych mohla být zase jen neobyčejně obyčejná ženská ve svém životě. 

Když odcházím od “znovuzrozené” ženy, vždycky pozoruju svět kolem sebe jako bych jej viděla poprvé. Po těch dlouhých porodních hodinách, během kterých utíká čas úplně jinak, odcházím domů unavená a smířená s tím, že vše proběhlo přesně tak, jak mělo a že neexistuje žádné coby kdyby, a to se snažím taky předat vždy svým ženuškám. Chci, aby si uvědomily, že i přesto, že porod neproběhl tak, jak si přály, mohou ho přijmout jako zkušenost. A já jsem zde stále pro ně, abych jim byla v tomto hojivém prožívání nápomocná.

 

Přijmout, smířit se, žít. A pokud to nejde tak hladce, nebát se o tom mluvit.

 

V autě si sednu za volant a než nastartuju, trochu si popláču. Štěstím, láskou, bolestí, hrdostí, nadějí, někdy naštváním, dojetím... Se slzami odchází i emoce, které patří k porodnímu příběhu. Pomalu pouštím napětí, které se ve mně s blížícím porodem vždy objevuje a které mě udržuje v pohotovosti a bdělosti. Oddechnu si, nastartuju motor a jedu domů.

 

 

Po sprše si lehnu do postele, obejmu své děti, koukám do stropu dokud neusnu a mezitím si přehrávám v hlavě jednotlivé okamžiky porodu jako scény nějakého filmu. Přitulím se k Mariánkovi a vnímám, že už jsem zase tady pro ty, které jsem přivedla na svět já. Bez nich bych nebyla taková. Díky nim naplňuju svůj životní příběh, ve kterém se denně rodí nádherné chvíle po těch bolavých.

 

Autor: Monika Valová
6. 11. 2018 / Důležité články