Prosím odpusť mi, omlouvám se

Říct někomu upřímně “promiň” je jednou z nejtěžších věcí, kterou můžeme překonat sami sebe. Není to něco, co nám jde lehce samo, protože to naše egíčko nás neustále přesvědčuje o tom, že pravda stojí na naší straně a že není důvod se nikomu omlouvat.

 

Vážím si každého člověka, který se umí upřímně omluvit. Obdivuju ho za to, že vyhrál ten vnitřní boj a omluvu vyslovil. A popravdě se od každého takového učím, protože to taky vždycky neumím. I proto mě každá omluva velmi otevírá.

Vnitřní dialog předtím než si uvědomím, že omluva je vyjádřením empatie k druhému, je dlouhý, sebestředný a plný pokusu o obviňování a litování sebe. Co když má omluva nebude pochopena nebo přijata? Co když se to otočí proti mě?

Po omluvě však vždy přijde obrovská úleva. Spadne mi kámen ze srdce a vyčistí se vzduch. Dýchá se mi lépe, a to mě motivuje k tomu připouštět častěji svá pochybení. Neříkám, že to mám s každým vyřešené a daří se mi najít pokaždé cestu ke smíru. U někoho třeba ještě nedozrál čas nebo jsem svou chybu ještě nebyla schopna uvidět. Co já vím... Taky třeba sama nevím, že jsem někoho naštvala nebo ranila.

Někdy vidím chybu i na jeho/její straně a očekávám, že se mi omluví. Jenže není to pitomé hrát uraženou, když chodíte kolem někoho, komu vlastně chcete odpustit. Nechci trávit život čekáním na to, až někomu dojde to, co mě už dávno došlo, když mu to můžu říct.

Vztahy v sociální skupině nebo v partnerství jsou jako uzavřený prostor, ve kterém potřebujete vyvětrat, pokud je dusno. Omluva funguje jako otevření okna. V přátelství, v rodičovství, mezi manželi, v jakémkoliv vztahu. Ve všech mezilidských vztazích prostě omluvou pustíte dovnitř svěží vítr a umožníte si nadechnout čistého vzduchu.

Omluva je lék, který hojí lidská srdce. Omluva je veliké duchovní cvičení, pro které si nemusíte jezdit do Tibetu, protože jej denně žijete a stále v tom nejste mistři. Omluva je zkrátka očistný proces.

 

Proč dneska vlastně píšu o omluvě? Mám pocit, že lidé se omlouvají málo, že si za každou cenu stojí za svým, i když sami tuší, že pravdu nemají. Bojí se, že by přišli omluvou o své silnější postavení? Omluva se dneska dobrovolně nenosí, protože lidé jsou buď rádi nasraní nebo pohroužení do sebe a mylně se domnívají, že se přitom můžou vykašlat na ostatní. Nežijeme však na samotce, ale s dalšími bytostmi, bez kterých by byl život jen pustina.

Práce na sobě jde přeci ruku v ruce s laděním vztahů k lidem, ke zvířatům i k naší planetě. A těm všem bychom se měli umět omluvit, pokud jsme se vůči nim někdy provinili.

A tak mi promiňte, že někdy napíšu, co vás zabolí. Prosím neberte si to osobně. Mám vás ráda.

Vaše Monika

Autor: Monika Valová
31. 10. 2018 / Důležité články
Můžu být ve svém těle spokojená?

V noci se mi zdál sen. Byla jsem hubená jako proutek, oblíkla si upnuté minišaty a pyšně v nich stála před zrcadlem. Ráno jsem se vzbudila a říkám si, jo to bych asi chtěla obléct si cokoliv a nevidět břicho a boky. Jenže mi záhy došlo, chci já vlastně nosit upnuté minišaty?

 

No jasně, že nechci. Už mi není 20 a v mém těle je otisknutých 5 dětí. Mé tělo není hubené, není napnuté, není dokonalé a přesto dokonalé je. Mám měkké bříško a velká prsa nalitá mlékem. Až přestanu kojit, nebudou už ani nalitá, však víte, kam směřuju… I přesto mi kojení dává smysl, protože kvůli němu mě ta prsa přece příroda nadělila. Když si mi děti lehnou několikrát za den na břicho nebo se do něj zaboří při objetí, vnímám, jak je jim u mě dobře a jak je ta jejich spokojenost a láska nesoudící, nesrovnávací a upřímná. Oni nechtějí dokonalost společensky přijímanou, chtějí mámu, ať je jakákoliv, ať má X kilo navíc. Jim je to jedno. Chtějí se cítit spokojeně přitisknuté ke spokojené mámě.

 

 

Ještě jsem po porodu (10 měsíců) nazačala cvičit, protože cítím, že mé tělo stále potřebuje čas a něžnou podporu, aby se samo vzpamatovalo z těhotenství. Učím se přijímat se taková, jaká jsem a nedívat se do zrcadla s tím, že vidím jen své nedostatky. Přitom se chci cítit dobře. Proto ta podvědomá touha po dokonalém těle, která se mi tu a tam zjeví ve spánku. Chtěla bych být hubenější, ale taky vím, že spousta žen by byla šťastná za to, kdyby měla moji postavu. Jsou ženy, které jsou silnější, ale také ženy, které jsou hubené na kost a nejde jim přibrat. To jsme celé my, věčně nespokojené a motivované tím, že bychom nejraději chtěly to, co nemáme, protože se nám to líbí na ostatních. Ale přitom vůbec nevidíme, že ty ženy, které jsou naším vzorem, mohou být samy v životě nešťastné zase z jiných důvodů.

 

Můžeme my ženy být vůbec spokojené s tím, jak vypadáme nebo jaké jsme? Přestat se honit za "dokonalostí" těla a duše? Za uměle vytvořeným světem sociálních médií, časopisů a celebrit? Možná je to ale jednodušší nemít se rády s tukem na břiše, než začít přemýšlet nad tím, proč bychom se právě s tím špekem měly rády mít. Nechci řešit, jestli si můžu jít zaběhat až potmě, kdy mě neuvidí sousedi, ale obout si boty a jít prostě hned a je jedno, že mám jen vytahané tepláky a starou bundu, která k nim neladí. Nečekat s pořízením nového šatníku na “až zhubnu”. Naopak uvědomovat si, jak je důležité mít oblečení, které sedne, ve kterém se cítím dobře. Já se třeba našla v dlouhých sukních s pružným lemem, který se mi nezarývá do pasu a je to tak pohodlné oblečení, že když si občas obleču rifle, okamžitě je sundávám, protože mi v nich není dobře. A když se v něčem necítíte, těžko budete mít skvělý den.

 

(Rozmazané selfie, bez filtrů a úprav. Nic lepšího jsem k článku nenašla. Pardon!)

 

A taky je super dělat něco jen pro sebe, třeba to běhání jsem nezmínila náhodou, mám ho ráda. Před posledním těhotenstvím jsem běhala pravidelně několikrát týdně. Bez chytrých hodinek a bez sluchátek na uších. Kromě fyzičky jsem si totiž posilovala i “psychičku”. Hudba v uších vám udá tempo, ale já chtěla vnímat, co se kolem mě děje. Chtěla jsem přemýšlet a učit se zasadit své vlastní tempo do pohybu. Vnímala jsem krásy přírody a cítila se svobodně, však jsem také o tom napsala. Moc se těším, až si mě běhání zase zavolá. Teď nesportuju, ale pravidelně si hladím břicho a užívám si chvilky nad bylinnou napářkou. Cítím, že moje tělo potřebuje ještě jemnou péči, aby bylo připraveno, až na jaře vyběhne a dostatne zase kus té sportovní energie. Panečku ten pocit, když se vrátíte zpocená po tréninku.

 

Jsem přesvědčena, že každá žena se může cítit ve svém těle dobře, když se najde v každém momentu svého života. Ten totiž není o dokonalosti, ale o prožívání. A prožívání je zase o našem vnitřním nastavení. Jsme všechny na jedné lodi. Každá máme slabé chvilky, kdy nás něco žere. Tak se podpořme, vykecejme, vyplačme, pusťme to ze sebe a začněme se prostě mít rády takové, jaké jsme.

 

Autor: Monika Valová
7. 10. 2018 / Hlavní články