Můj běžecký deník
Autor: Monika Valová
17. 5. 2016 / Důležité články

Jsem jen já, vítr fouká, slunce svítí a nohy běží. Cítím, jako bych se odpojila od těla, které je jen dopravním prostředkem, vezoucím mě krajinou. Pozoruji přírodu kolem sebe a usmívám se, všechno to tady a teď miluji, nejde to jinak. Cítím se tak úžasně, ačkoliv o tom nepřemýšlím. Vlastně nepřemýšlím o ničem. Mám hlavu úplně prázdnou. Vnímám každým kouskem svého těla. Jsem v úplné přítomnosti sama se sebou. Nad hlavou mi krouží dvě káňata a já mám pocit, že letím s nimi. Sdílím jejich volnost, kterou si dopřávají díky křídlům a já díky svým nohám!


Běhám už třetí rok s čím dál lepším pocitem, že dělám něco jen sama pro sebe. Radost z rostoucí kondičky a toho, že jsem se dokázala rozhoupat a odmítla sledovat program, že na sport není v mém životě čas. Od běhu nic nečekám. Běžím jen, abych se proběhla, abych utekla na chvíli před všemi, za kterými se zas budu na zpáteční cestě těšit.

Můj styl je běžecký anarchismus. Nemám totiž sladěné Adidas nebo Nike vybavení a nesleduji také žádnou běžeckou školu, ani trendy. Nějak necítím, že by to bylo podstatné. Běžecké legíny a kraťasy jsem si pořídila, až když se mi v létě v místě tření oprudily stehna, což je prý klasika, když trochu běháte. A tak jsem poté naklusala do Lídlu ukořistit běžecké kalhoty. Běhám bez sluchátek v uších, bez chytrého mobilu připevněného na paži, bez speciálního běžeckého vybavení (i když to už není až tak úplně pravda), ale s radostí nadšence, který se za každou cenu nežene za zvyšováním své výkonnosti, ale běhá jen tak ve starých teniskách, na kterých už je vidět stopa času i vlezlé antuky z jejich původního určení. Nemám s sebou žádný přístroj, který měří tepovku nebo uběhnuté kilometry a nepotřebuji se na FB chlubit trasou, kterou jsem zrovna uběhla. Sleduji krajinu kolem, zvířata a rostliny a jsem v sedmém nebi, když mě doprovází ptáci a srnky křižují cestu. Úsměv na mou tvář přijde „jen tak“. A o to „jen tak“ si patřičně hýčkám.

Líbí se mi pocit, když plná sil vyběhnu z domu a nesnáším ten, který se dostaví záhy, a to, že to dneska nějak nešlape. Zbožňuji, když to překonám a nechám nohy dělat svou práci a vypnu hlavu. Jen běžím a medituji v pohybu. Jsem tam jen já se vším, co mám. Svoboda ve volné krajině. Šumění větru v uších, pot stékající po tvářích a ten výhled při západu slunce! Východ se mi ještě nepodařil! :)

Běžecká sezóna pro mě začíná v dubnu a končí v říjnu. V zimě zatím neběhám, musela bych nakoupit oblečení a naučit se správně dýchat nosem, a to ještě úplně nepřišlo. Ale něco navíc přeci jen přišlo. Vloni v létě se dostavila bolest!

Běžím a najednou ucítím nepříjemně stupňující se pocit v koleni, který začíná vystřelovat do lýtka, otáčím to raději domů, když mou nohou najednou projede tupá bolest, pod kterou se mi podlamují kolena. Zpátky dojdu silou vůle pomalým pajdavým krokem se slzou lítostí v oku. Za brankou se svalím a nemůžu udělat ani krok. Nemůžu ohnout nohu! Jsem úplně paralyzovaná. Co se mi to stalo?

Na lehátku mé kamarádky fyzioterapeutky se dozvídám, že mám málo vaziva a kolenní klouby mi plavou jako plováky na vodě. Špatná zpráva je, že nikdo neví, jak podpořit tvorbu nového vaziva, ta dobrá je, že na to možná pomůže pořádně se protáhnout před vyběhnutím a v jeho průběhu podle potřeby nebo že by lepší boty? Má drahá Marika mi tejpuje nohu, díky čemuž od ní odcházím lehkým krokem s nadějí, že to není konec. Běhání by mi chybělo. Jak se najednou vzdálí něco, co bylo samozřejmé a mému tělu dodávalo takovou radost. Vážila jsem si toho dostatečně? Až do podzimu běhám s lehkou bolestí v koleni a sezónu zakončuji krásným desetikilometrovým během.

Bolest v koleni mě donutila zvážit koupi běžeckých bot. Oslovila jsem několik přátel, kteří běhají, aby mi nějaké doporučili. Koupit si ty pravé boty totiž není zdaleka jednoduché! Vybírají se podle typu nášlapu a dalších parametrů. Přísahám, že kdyby mě nezačaly bolet kolena, běhala bych dále v těch starých teniskách a zažívala pocit radosti z pohybu i tak. Proč je to taková věda? Celá zima mi nestačila, abych si novou obuv vybrala!

Jak už to tak chodí, nakonec to za mě vyřešila vyšší moc nebo můj muž?! Martin mi přihrál do rukou knihu „Zrozeni k běhu“ a já letos zahájila sezónu, nikoli s novými botami, ale s knihou na gauči. A tu knihu doporučuji všem, kteří běhají i neběhají. Dozvěděla jsem se v ní mimo jiné něco o běžeckém zákulisí, zraněních a také to, že my lidé jsme přirození běžci. Dokonce největší vytrvalostní běžci ze všech živočichů. Domorodci doposud loví gazely tak, že je prostě uženou. Nejpodstatnější pro mě na tom však je, že přitom mají na nohou jen jednoduché vlastnoručně vyrobené boty nebo sandále z ojetých pneumatik. Od chvíle, kdy jsem knihu přečetla, bylo rozhodnuto. Na standardní běžecké boty z vysoka kašlu! Pořídím si barefooty! Mimochodem příběh, který je v té knížce vypravován, je tak strhující, že máte chuť jít okamžitě ven a proběhnout se! A naboso klidně!

Jeden dubnový pátek jsem si s velikánskou radostí nesla z obchodu jako nejcennější poklad ty nejdražší boty, jaké jsem si kdy koupila. Nožky jsou v nich jako bez nich! První běh, byl úžasný zážitek! Měla jsem pocit, že jsem ty dva roky běhala ve svěrací kazajce!

A tak jsem pověsila své staré tenisky na hřebík!

Po prvním otestování, kdy jsem měla pocit, že se samou lehkostí vznáším nad zemí, přišla studená sprcha. Nemohla jsem několik dní chodit. Nerespektovala jsem totiž pokyn, že se v nich mám nejprve procházet, protože noha si musí znovu zvyknout na bosochod. Moje lýtka byla v ohni a noční návštěva toalety doslova trestem božím! Vykoupila jsem pětikilometrový běh bolestí, která mi však týden připomínala to, že jsem nereagovala na varování svého těla (lýtka mě začala bolet už při zpáteční cestě), což je samozřejmě pitomost. Víme, že? Příště už to udělám, slibuji.

Po krátké pauze už zase běhám. A jde to skoro jako naboso. Šumící stromy, volavka stojící v rybníku, kukačka na stromě i vyplašený bažant v trávě. Díky přírodo, že jsi! Díky mé nohy, že mě nesete! Běhám moc ráda!

 

 

Kdo má pořádek v domě, má ho i v sobě.

Když chceme žít v harmonii, měli bychom si hýčkat i vnější svět, který nás obklopuje. Ten se v nás totiž projevuje jako životní pohoda a nepohoda. Lidé, vztahy, zvířata, životní prostředí, jídlo, sociální skupiny, domov... 



Domov a děti. Mateřská bublina, ve které už 10 let žiju a pořád ji zpracovávám jako své velké životní téma. A tak si zrovna pro sebe a možná nejen pro sebe sepisuju myšlenky, které se mi o víkendu honily hlavou.

Domov je místo, kde se ráno probouzím, dopoledne vařím a pracuji, odpoledne uklízím a učím se s dětmi a večer jdu spát. Trávím doma hodně času. Je to můj bezpečný životní prostor, který o mě dost vypovídá, protože se do něj projektuje to, co mám ráda a co se mi líbí. Barvy, nábytek, doplňky, čistota... Ale taky mě ten prostor učí přijmout to, co se líbí těm, kteří se mnou žijí. Takový společný domov se potom vtiskuje do nás všech.

Říká se “bordel v bytě, šťastné dítě”. Pravda, ale jen do té míry, do které jste v tom binci spokojeni. Byť se s dětmi absolutní čisto udržet nedá a je zbytečné lpět na sterilitě prostředí, ve kterém by vás přivádělo k šílenství batole s rohlíkem v ruce, k domovu patří i to, že vše a všichni májí své místo.

Kdysi jsem nestrpěla smítko prachu a podlahu po vytírání leštila. S každým dalším dítětem jsem ale dostala pěkně za vyučenou a musela tuto obscesi vyléčit, jinak bych se zbláznila. Stále mám ale ráda uklizeno, jen už je to trochu jiný pořádek.


S pěti dětmi, dvěma psy a dvěma kočkami mám na zemi tisíce smítek. Vidím je všechny, ale po většinu času mě to nechává klidnou. Což je nutné pro záchranu duševního zdraví.


Nevytahuju vysavač 2x denně. Prach už není můj jediný nepřítel. Daleko větší výzva je pro mě najít pro většinu věcí stále udržitelné místo a naučit sebe i ostatní tam ty věci vracet, abych pořád nemusela uklízet předtím než budu uklízet. Rozumíte mi, o čem mluvím, že ano?


Naše děti neuklízí vůbec rády. Dokonce bych řekla, že binec ve svém pokoji změnily na udržovaný bordel a nucený úklid byl jen naoko. Takový styl úklidu, že se za nimi zavřou dveře a slyšíte vysavač a nejste si jistí, že ho někdo opravdu drží v ruce. Tuto letargii jsem jim vlastně způsobila já, protože často uklízím za ně a nebo nejsem důsledná v kontrole, zda plní a dodržují své povinnosti. Uvědomuju si to a budu se to snažit změnit.


Takže ten binec v pokoji starších dětí jsme nechali dojít tak daleko, že už si nedokázaly samy poradit. Lego se jim válelo snad úplně všude. V šuplíkách, krabicích, taškách, na zemi, pod postelí na poličkách. A nejen ta stavebnice. Všechno bylo po troškách smíchané se vším. Jejich pokoji chyběl vnější řád, který si nebyly schopny samy nastavit. Nemyslete si, že žily ve špíně. Na první pohled byste nepoznali o čem mluvím. Byl to vlastně “jen” chaos, který neuměly vyřešit.


K jejich štěstí jsem o víkendu dostala uklízecí náladu. Takovou tu, jak všechno začnete šůrovat od podlahy přes šuplíky a přeorganizujete a vytřídíte vše do posledního korálku a přitom ostrouháte i krabici pastelek, až z toho máte mozol na palci. Mimochodem, jak mě Eveli uviděla, vzala druhé strouhátko a strávily jsme pěknou hodinku povídáním při ořezávání. No jo, děti se učí napodobou, ale musíme je k té činnosti pustit a nenechat v hlavě vyhrát pocit, že sami to uděláme rychleji a lépe. To mám často. Achjo.


Kdybyste viděli, co jsem všechno našla pod postelí! Rej papírových tašek a krabiček s poklady, přes které už pod postel nic nevešlo. Protřídila jsem to, vyhodila asi 4 kila papírů a starých výkresů a všechny korálky, perličky a gumičky nasypala na hromadu. S Evelínkou jsme si užily další pěknou hodinku než jsme je jako dvě Popelky protřídily. Z výsledku byla nadšená ona, já i krabice na šroubky, která je jak na holčičí tvoření dělaná.

 

 

Neteřince jsem nabalila krabici hraček, ze kterých Evelínka vyrostla a celkově jsem udělala takový fajn průvan, ze kterého vznikl moc pěkný prostor, kde je radost se těšit na Vánoce.

Odnesli jsme terárium, které tam rok čekalo na želvu, na kterou si Eve a Šimi měli našetřit a která je za ten rok omrzela. Což jsme tak trochu s Martinem tušili, když jsme jim ji sice povolili, ale na jejím pořízení se aktivně nepodíleli. Vznikl tak každopádně další prostor.



Ještě přidáme poličky, které Martin vyrobí a polostudentský pokoj bude hotový.

Moje předsevzetí do budoucna je uhlídat řád, který jsme spolu s dětmi zavedli, aby pochopily, že uklidit hned, je jednodušší než debordelizovat celý pokoj jednou za čas. Chci, aby se naučily, že všechno má své místo. Nejen věci, ale i lidi v našem prostoru a že ti lidi nemají právo zamořit prostor jiných lidí. A aby ten vnější řád přenesly do své vnitřní pohody.

 



Ne nadarmo moje babička říkala:”Kdo má pořádek v domě, má ho i v sobě!” A před ní o dvě století dřív na to přišla jedna moudrá žena jménem Maria Montessori. A pravdu měly obě, byť jedna neznala druhou. A jedna byla dělnice a druhá vědkyně.

 



A já k tomu přidám ještě to, že je úplně v pořádku, že my mámy nestíháme mít tip ťop domácnost a že místo lítání s prachovkou hrajeme s dětmi člověče nezlob se. Ale je dobré poslouchat varovnou kontrolku na binec, která když už bliká moc, indikuje, že nám v tom našem prostoru není dobře. A když nám není dobře, neužijeme si ani ty šťastné děti a děti si neužijí spokojené mámy. Ne, že by pořádek v domě byl jediným kritériem spokojené ženy. Ale řekněme, že jeden z mnoha.

 

Autor: Monika Valová
27. 11. 2018 / Články nad patičkou
O mátě a ženské harmonii

Včera ráno jsem se v kuchyni přehrabovala ve skříňce a hledala černý čaj. Vypadl na mě přitom starý pytlík mátového čaje a mě se poprvé od porodu připomnělo mé poslední těhotenství. 9 měsíců, během kterých mě provázala stále chuť na mátu. Mátový čaj, mátový šampón, pepermintové bonbony, žvýkačky, čokoládá, éterák v aromalampě…. Přestože máta by se v těhotenství neměla, mě to k ní táhlo, a tak jsem naslouchala a obezřetně si ji dopřávala. Ale protože té máty bylo pořád moc, pídila jsem se po příčině a dozvěděla se, že mé tělo si možná říká jen o doplnění železa. Nebo jen potřebovalo trochu zchladit, protože v těhotenství jede cirkulace na plné obrátky a žena sálá spoustu tepla.

 

Pár hodin na to jsem prováděla jednu těhotnou ženu předporodním rituálem, a tak možná právě proto jsem se od rána ladila a napojovala na to, co a jak působilo pozitivně na mě, abych mohla co nejcitlivěji provést nastávající maminku a i zúčastněné ženy společným prožitkem. Je to pro mě velmi důležité. Ráda se ladím na ženu a její potřeby, ať už během rituálu, porodu nebo při konzultaci nějakého problému. Nacítit se a být empatická, podporující, jemná a poskytnout bezpečí… To je něco, co se mi jeví jako klíčové při práci se ženami. Prostě vytvářet harmonii a umět ji udržet.

 

Ženské srdce, zvlášť to zraněné, potřebuje bezpečí k tomu, aby se otevřelo. Ženské srdce nepotřebuje slyšet, co by mělo nebo nemělo. Žena potřebuje cítit podporu, aby měla možnost si na to přijít sama. A také nutně potřebuje být hýčkána a mnohdy o tom neví, protože přes všechny povinnosti neslyší vnitřní hlas, který jí to naléhavě sděluje. Jen ale nedokáže v zástupu povinností rozklíčovat projevy svého těla, které už po odpočinku a relaxaci volá. Až nemoc ji jako jediná donutí si lehnout, ale jen na nezbytnou chvíli, pak zase vystartuje vstříc svým povinnostem s výmluvou, že více odpočívat si nemůže dovolit. Vidíte se v tom?

Ale já vím, že žena může odpočívat. A pokud si to dovolí, má na svůj život, partnera, děti i práci daleko více energie a fronta těch úkolů se rozpouští. 

 

Jsem často s ženami ve chvílích, kdy péči neodmítají, protože se bytostně rozhodly, že si ji zaslouží. Vídím, jak na ně působí blahodárně, když ví, že jsou pro sebe na prvním místě. Jak je to posílí, když si poprvé vystoupí ze zaběhnuté rutiny, ve které nebylo místo pro životní zpomalení.

 

Sama na vlastní kůži jsem také prožila péči jiných žen, vyzkoušela jsem si i roli ženy, která se obávala hýčkání přijmout. Jsem také stále a denodenně v roli ženy, která dává. Zjistila jsem, že mě osobně nejvíc vyhovuje vyváženost, ne o ní mluvit, číst, ale chovat se tak, aby v mém životě byla harmonie. Není to něco, co udržíte každý den, ale dlouhodobě vyrovnávat výkyvy není tak složité.

 

Začala jsem mátou a skončím jí. Včera mi žena, pro kterou jsem předporodní rituál pořádala, sdělila, že ji poslední dobou voní máta, a tak jsem jí řekla: “Klidně si ji dopřej!” A v duchu jsem se usmála tomu, jak to ladění ráno zafungovalo a že duševní život je stejně opravdový jako ten hmatatelný. A je moc fajn to vědět.

Autor: Monika Valová
23. 9. 2018 / Články nad patičkou
Dlouhá cesta autem s dětmi

Jen, co jsem nasedla do auta, bylo mi zle. Občas se mi to stává, ale tentokrát jsem nemohla jen tak zavřít oči a pokoušet se to zaspat. Vedle mě seděl Mariánek, který se na náš odjezd pořádně 2,5 hodiny vyspal v šátku při procházce a nechápal, proč by měl nyní sedět připoutaný v sedačce. A tak na místo, abych tiše dřímala a tlumila svůj žaludek na vodě, musela jsem kojit a bavit ho, aby neplakal. Místy jsem cítila, jak mi dochází energie. Už mi nešlo ani mluvit, a tak jsem jen tupě seděla a poslouchala, jak si s pláčem stěžuje. "Já to nezvládnu, už to nedávám!", projela mi hlavou myšlenka jako blesk a stejně jako úder blesku mi píchla o srdce.

 
Cesta domů byla samá objížďka, prodlužovala se, a dvojčata byla na sebe, asi z nudy a taky z toho, že vycítila mou nepohodu, pěkně zlá. Ke kňourání miminka se tak přidal i pláč a křik dvojčat.
Cítila jsem, jak to vě mně vře, jak už to dál nesnesu, ale nebylo, kde utéct. Občas jsem na kluky zakřičela, aby toho nechali, povyhrožovala jim, což je nasupilo ješte víc a mě v jejich očích ponížilo, protože mě mají prokouknutou a ví, že své výhružky většinou nesplním. Ach jo.
 
Zachránil nás Martin, kterého napadlo zastavit u obchodu a nakoupit, co kdo má rád a najít místo pro piknik. Když jsme jej našli a v trávě natáhli deku, nechali děti poběhat, trochu se mi ulevilo. Možná mi pomohlo opustit prostor auta, ze kterého ještě před pár minutami nebylo úniku a kde mi nebylo dobře. Dětem se taky ulevilo. Pauza bodla nám všem.
 
Tak to funguje se vším v životě. Chilka pauzy, utvoření si odstupu a hned vidíme, co jsme předtím měli před nosem a vidět jsme nemohli.
 
Po pikniku jsme pokračovali znovu směr domov, Mariánek usnul a chvilku na to, zavládl klid i v zadní řadě u kluků. Já složila pod hlavu mikinu a v tichu zavřela oči. Neusla jsem hned, hlavou se mi honilo, jak to udělat, abych byla pro své děti ještě lepší máma a nemusela jim vyhrožovat, když už nevím kudy kam. Však to znáte, pořád všichni přemýšlíme, jak věci dělat lépe. Napadlo mě, že stále hledám nějakou konstantu, která by mi umožnila udržet harmonii v domě a kterou bych si to zjednodušila. Jenže taková asi fakt není. Snad jen kombinace lásky a trpělivosti. Jenže to prostě furt nejde mít sílu ve chvíli, když je vám zle. Když nemáte kde brát.
 
A tak se uchylujem k výkřikům do tmy v podobě výhrůžek "buďte už konečně ticho, jinak...", což má za následek, že někdo poslechne, někdo šeptá a někdo pokračuje ve křiku. Nefungujete to! Mají totiž pocit, že se jich to netýká a že to říkáte tomu vedle. Znáte to:"kdo to byl" a odpověď "to já ne, to on".
 

Zázračné zjednodušení života se zase nekoná, protože my rodiče si musíme cestičku k našim dětem vyšlapat úplně poctivě a ke každému z nich jinou a různě klikatou, dokonce i když nám není zrovna do zpěvu.

 

Když pojedete na prázdniny v autě plném neutahatelných KDYUŽTAMBUDEMáků, vzpomeňte si, že nefunguje k nim mluvit jako ke skupině, když je ta skupina rozhádaná a navzájem se požďuchujou, nýbrž ke každému zvlášť, protože každý z nich tam sedí sám za sebe, stejně jako vy. A snažte se být trpěliví. Často vystartujem kvůli nedostatku energie, a potom nás to mrzí a lepší než hojit rány je si je navzájem nezpůsobovat. A pokud to už nejde, zastavte auto i sebe a dejte si pauzu.

 
Ano chce to sebrat všechnu sílu světa, ale potom budete mít lepší pocit, ze kterého se se vám rázem udělá dobře, jak jste to skvěle dali.
 
 
 
 
 
Autor: Monika Valová
11. 7. 2018 / Články nad patičkou