Porodní báby - neviditelní andělé
Autor: Monika Valová
23. 3. 2018 / Hlavní články

Události posledních měsíců mého života v heslech: nádherné těhotenství, krásný porod, úžasné šestinedělí, silná a spokojená maminka, šťastný chlapeček, pečující manžel, veselé děti, domácí pohoda! Naše nejmladší děťátko Mariánek se narodil doma. A díky tomu jsme zažili doslova přerod celé rodiny a vnímáme tak nějak víc, jak se máme všichni rádi.

 

Jsem přesvědčena, že naše miminko by mezi nás nevklouzlo tak plynule a lehce, kdyby byla celá atmosféra rodiny narušena odchodem do porodnice. Když už jednou obleču denní oděv po porodu, nesvleču ho a příjezdem z porodnice začínám dělat své běžné domácí práce. Tentokrát jsem strávila 6 týtnů v posteli a nikomu doma to nepřišlo divné. Ani mě.

Za toto znovuzrození děkuji především sama sobě, mému muži a svým dětem, ale nemalou úlohu při něm sehrály porodní asistentky, které mi u mého domácího porodu pomáhaly. Byly mi velkou oporou a díky jejich profesionální péči jsem se cítila bezpečně a přirozeně. Aniž by mě vyrušovaly z mého porodního nastavení, dbaly o to, abych byla v teple, masírovaly mi bolavé kříže a velmi jemným způsobem mě motivovaly k tomu, abych třeba změnila polohu, aby se porod pohnul dál. Patří jim mé díky, vděčné a převeliké! Pomohly mi pochopit, jak silná a dokonalá jsem! Díky nim jsem mohla konečně prožít celý porodní proces v jeho přirozenosti na vlastní kůži. A protože já umím říkat jen to, co sama žiju, můžu až od narození Mariánka sdílet tuto velkou pravdu o moudrosti těla a velké ženské pomoci. 

Když jsem sepisovala svůj porodní příběh, chtěla jsem hlasitě do všech stran zakřičet jejich jména, ale nemohla jsem to udělat a mrzí mě to.


Porodní báby, které asistují u domácích porodů, se totiž pohybují na hraně zákona. Mají sice umožněno legálně poskytovat své služby ženě před porodem a po něm, ale během porodu by měly nechat ženu na holičkách. Možná si systém myslí, že takto přinutí ženy odjet do porodnice.

Ačkoliv porodním asistentkám zákon umožňuje vést porody, krajský úřad jim k tomu nevydá oprávnění. A tak jsou tyto ženy neviditelnými anděly se začmáranými obličeji na našich porodních fotkách. Zveřejňujeme jen jejich ruce, které nás opečovávaly, ale tváře zůstávají skryté, ne však našim vzpomínkám a našemu srdci.

 

Kdybychom žili před 100 lety, těžko bychom hledali někoho, kdo se narodil v nemocnici. Porod přeci není nemoc, tak proč rodit v nemocnici. Při vyřizování rodného listu Mariánka jsme se na matrice dozvěděli, že se děti přestaly rodit doma až v padesátých letech dvacátého století. Logicky se tak ptám, co se stalo tak přelomového, že je dnes nemocnice jediným společností uznávaným místem pro rození našich dětí.

Svým článkem bych chtěla zviditelnit případ porodní asistentky Johanky Kubáňové, se kterou je v současné době vedeno správní řízení na jejímž konci může být statisícová pokuta. Pokuta za to, že se neotočila ve dveřích a neodešla od porodu žen, které se rozhodly neodjet do porodnice a zůstat raději doma. Dokážete si představit, že jste porodní asistentka, přijedete ke klientce, zjistíte, že rodí a vy se otočíte na podpadku a odjete pryč? Na místo, abyste ji poskytla odbornou pomoc, kterou máte vystudovanou, zákon ji umožňuje, ale úřad vám ji v podstatě zakázal? Asi už vám došla nesmyslnost celé věci. Vítejte v Matrixu!


Proč přestalo být možné porodit děti doma, ačkoliv v dějinách lidstva bylo vlastní sociální prostředí pro porod běžné? Proč se najednou po stovkách a tisících letech stalo domácí prostředí nepřijatelným? Přestalo snad mít ženské tělo schopnost porodit dítě? Zhoršily se životní podmínky? Je to důsledek rostoucího vlivu odborné lékařské veřejnosti? Nebo společenský systém?

Pokud se ohlédnu zpět za svým porodem, byl prožitý, bezpečný, láskyplný, silný a transformační. A ačkoliv jsem prožila všechny své porody, tento byl tak přirozený, že si troufnu říct, že mi umožnil zažít sílu zrození, jak ji prožívaly po tisíce let ženy, díky kterým jsem dnes tady. A nebylo na něm nic nebezpečného, prostě jsem ve vyhovujících podmínkách nechala své tělo dělat to, co umí, stejně jako mé prababičky.

Necítím se být divoženkou žijící mimo společenské normy pobíhající v batikovaném tričku po lesích. Jsem vysokoškolsky vzdělaná žena, která zvážila všechny pozitiva a negativa a rozhodla se, že porodí dítě doma. Mé důvody, které mě k tomu vedly, můžou být každému ukradené. Jsem svobodná lidská bytost, mám právo na soukromí a ochranu rodiny. Mám tedy právo se rozhodnout, kde porodím se vší zodpovědností, kterou běžně v životě za sebe a mé děti mám.

400 tisíc let se rodil člověk ve svém vlastním sociálním prostředí. Proti těmto tisíciletím je posledních 70 let plivanec na ženy, které necítí potřebu odjíždět rodit děti do nemocnic. Nechci, aby to vyznělo tak, že haním práci lékařů, naopak se domnívám, že mít možnost využít jejich služeb u žen, které mají zdravotní problémy nebo miminka v kolizních polohách, je velmi důležité. A aby měli pro tyto ženy prostor, určitě by se jim ulevilo, kdyby ty zdravé, pokud by chtěly, mohly rodit doma nebo v porodním domě pod dohledem porodních asistentek, které jsou k tomu erudované. Otázkou je, proč tato varianta není z ničeho nic (kontext 400 tisíc a 70 let) možná!

Co zapříčinilo dnešní “blbou” situaci. Jak moc do tohoto zvratu zasáhl rozvoj moderní medicíny? Přesněji řečeno vstup muže a jeho rozumu do umění porodního.


Do konce 50. let 20. století se děti rodily doma úplně běžně. Ženy, především z venkova, vůbec neuvažovaly, že by kvůli porodu odjížděly do zdravotnických ústavů. Na porod se nijak zvlášť nepřipravovaly a většinou ještě v den porodu okopávaly pole nebo vozily brambory do sklepa. Rodily tam, kde žily, kde otěhotněly, kde se cítily dobře a v bezpečí. Považovaly porod za přirozenou součást života. Když nastal den D, poslaly pro porodní bábu. Jejich manželé ohřáli vodu v hrnci, sedli si na zápraží a když vyšla porodní babička ven z místnosti s úsměvem na tváři, věděli, že se stali otci. To byla tehdy jediná povinnost muže u porodu.

Ještě ve 30. letech 20. století se 90% porodů odehrávalo v domácnostech, z toho 5% odvedli lékaři, zbytek připadalo porodním bábám. Zbylých 10% proběhlo v ústavech. Zprvu byly porody v nemocnicích výsadou bohatých, později se rozšířily i mezi ostatní vrstvy obyvatel. Porody vedly porodní asistentky, lékař byl v případě nutnosti na blízku.

Přes velký pokrok lékařské vědy se v 30. letech lékaři setkávali s horečkou omladnic, která vznikla zavlečením patogenních bakterií do rodidel ženy po porodu. Podle informací ze státního statistického úřadu zemřelo v roce 1925 na puerperální infekci 800 žen. O tři roky později dokonce až 872.

K motivaci rodit doma se tak v té době krom zvyklosti mohla podílet vysoká novorozenecká a mateřská úmrtnost v porodnicích či vysoký výskyt lékařských zásahů a snaha zmedikalizovat porod.

Porody s lékařskými zásahy byly čím dál častější. Lékaři vymýšleli různé tišící prostředky, všelijaké druhy porodnických manévrů, tedy spíše způsobů, jak vytáhnout dítě z ženy, aby jej nemusela sama porodit, ve snaze pomoci ženám od porodní bolesti a těžkých porodů. Zkrátka a dobře porod jako přirozený proces vymizel a stal se ve zdravotních ústavech předmětem mužského zkoumání. Nenechali si vymluvit, že porodní bolesti jsou pro ženy u normálně probíhajícího porodu snesitelné a není zapotřebí je uměle tišit a že místo farmakologických zásahů, stačí psychické povzbuzení rodičky a její důvěra v porodní asistentku a prostředí, ve kterém rodí. Chtěli pomoci, ale nikdo se jich o to nežádal, aneb cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly.

Statistika za rok 1945 říká, že s celkovým počtem 153 329 narozených dětí byla kojenecká úmrtnost 11%. Každé deváté dítě zemřelo před dokončeným prvním rokem. Důvodem byl přesun rizikových a patologických porodů do ústavů, kde tehdy bylo vysoce infekční prostředí. Pokud ženy rodily doma, děti se nesetkaly s takovým množstvím nákaz. Byla tedy nižší pravděpodobnost jejich úmrtí. Jednoduše řečeno porody v přirozeném prostředí s sebou nesly nižší riziko zavlečení infekce než tomu bylo u porodů v nemocnicích. I přesto se v kontextu toho všeho porody pomalu institucionalizovaly, ne však na základě rozhodnutí samotných rodiček, ale rozhodnutím státu.

V roce 1948 byl přijat zákon č. 248/1948 Sb. o okrskových porodních asistentkách a úpravě oprávněnosti k výkonu pomocné praxe porodnické. Tímto zákonem byly porodní asistentky přičleněny k okresním ústavům národního zdraví (OÚNZ) a pověřeny obstaráváním poradenské zdravotní péče i poskytováním porodní pomoci v domácnostech. Péči poskytovaly především těm rodičkám, které neměly nárok na národní pojištění, a byly nemajetné. Tímto výnosem Ministerstva zdravotnictví byly rovněž zřízeny okrsky pro porodní asistentky.

V 60. letech se lékaři postavili proti porodním bábám a začali o nich mluvit jako o nedostačujících pomocnicích při porodu. Jak jinak, porodní báby neměly do porodního procesu potřebu zasahovat a místo předcházení možných patologií, je řešily, až nastaly, tím na ženy nenahlížely jako na pacientky a umožnily jim především co nejpřirozeněji rodit své děti. To jistě nezní moc vědecky ani moderně a naše socialistická republika přece chtěla být ve všech odvětvích pokroková.

V té době se díky politickému systému uplatňoval princip, že nadřízený má vždy pravdu. Vedoucí rozhoduje, podřízený vykonává, co se mu řekne a rodička musí poslechnout. Tehdy se začaly porody masivně přesouvat do porodnic. Lékaři usilovali o přesun porodů do porodnic, aby nad nimi měli kontrolu.

A tak se postupně z těhotenství stala diagnóza. Na místo vnímání porodu jako přirozené součásti života, byly ženy nuceny odejít do umělého prostředí - nemocnice, a to i přesto, že se jejich starší děti ještě v pořádku narodily doma. Velká změna nastala i ve vedení porodu. Zatímco po tisíce let byly průvodkyněmi rodícím ženám ženy - porodní báby. V nemocnicích na ně čekali převážně gynekologové - muži.


Když v roce 1953 vyšla vyhláška o zákazu činnosti porodních asistentek v oblasti porodů doma, byly báby nuceny odejít do porodnic a v terénu jim byla svěřena jen péče o šestinedělky.

Profese porodní asistence, která u nás měla dlouholetou tradici, byla v roce 1963 oficiálně zrušena a nahrazena profesí "ženské sestry", s odlišnou náplní práce i postavením. "Ženské sestry" mohly i nadále poskytovat péči ženám s fyziologickým těhotenstvím, porodem a šestinedělím, vést fyziologické porody a provádět první ošetření novorozence, zákon však nespecifikoval rozsah práce prováděné samostatně a podle pokynů lékaře. Rozsah samostatně prováděné práce byl vyjednáván v rámci každého jednotlivého pracoviště. Lékaři tak postupně přebírali kompletní zodpovědnost za výkony a ženské sestry přestaly být asistentkami ženy a staly se asistentkami lékaře. Specifičnost této ošetřovatelské profese se prakticky vytratila.

Na základě výše uvedeného přemýšlím, jak je možné, že se systému podařilo něco tak zvrhlého jako přesun zdravých rodiček do nemocnic, ve kterých nejdříve umíraly kvůli infekčnímu prostředí a později se stávaly předmětem mužského zkoumání porodního procesu? Nějak mi v tom chybí neustále omílaná mantra “bezpečí rodičky a dítěte nadevše.”

Mám takový pocit, že pro tehdejší komunistický režim bylo především žádoucí, aby se rodilo kontrolovaně. Aby se nestalo, že sebevědomé ženy budou rodit sebevědomé děti. Daleko lépe se totiž soudruhům ovládaly traumatizované bytosti odebírané okamžitě po porodu v nemocnicích matkám, které tak přišly o své mateřské kompetence už s první porodní kontrakcí. Dětská separace prznila děti, ze kterých rostli bolaví lidé a zlomené matky si k nim těžce hledaly cestu, když je záhy odkládaly do jeslí, aby mohly plnit všechny nesmyslné pětiletky.


Pokud by má domněnka byla správná, proč by ale současný liberální stát stále trval na tom, že žena nemá právo si zvolit místo porodu svého dítěte? Nezasahuje tak do přirozených práv osobnostního charakteru? A to i přesto, že současná legislativa porody doma nezakazuje, neupravuje a v podstatě je umožňuje
tím, že v roce 2004 přijala ČR v souvislosti s připravovaným vstupem do Evropské unie, nové dva právní předpisy. Jednalo se o zákon o nelékařských zdravotnických povoláních a k němu příslušnou vyhlášku. Tyto předpisy oficiálně obnovily profesi porodní asistence v souladu s její mezinárodní definicí a s legislativou EU. Můžeme se domnívat, že šlo pouze o krok vypočítavý ve snaze vyhovět sladěním českého právního řádu ČR s předpisy ES?

V současné době je tedy pro porodní asistentky stěžejní zákon, č. 96/2004 Sb. ze dne 4. února 2004, O podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nelékařských zdravotnických povoláních). Zákon stanovuje odbornou způsobilost k výkonu povolání. Tu má ten, kdo má požadované vzdělání, je bezúhonný a zdravotně způsobilý.

Ve vyhlášce MZ ČR č. 55/2011 Sb. jsou stanoveny činnosti zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků. V § 5 vtéto vyhlášky jsou uvedeny specifické činnosti porodní asistentky. Porodní asistentka poskytuje a zajišťuje bez odborného dohledu a bez indikace základní či specializovanou péči těhotným, rodičkám a šestinedělkám. Mezi tyto činnosti patří mimo jiné péče o ženu s fyziologickou graviditou, péče o ženu během fyziologického porodu ve všech dobách porodních a péče o ženu ve fyziologickém šestinedělí. Porodní asistentka je dle tohoto zákona kompetentní i pro potřebu případné epiziotomie a ošetření porodního poranění.

Ustanovení § 5 této vyhlášky dále stanoví, že porodní asistentka poskytuje bez odborného dohledu a bez indikace ošetřovatelskou péči fyziologickým novorozencům a provádí jejich první ošetření, včetně zahájení okamžité resuscitace, je-li zapotřebí, poté ustanovení  § 4 vyhlášky MZ ČR č. 55/2011 Sb. stanovuje činnosti pro všeobecnou sestru, které spadají i do kompetencí porodní asistentky. Mezi tyto kompetence například patří měření a hodnocení fyziologických funkcí, odběry biologického materiálu, rehabilitace s klientkami, edukace klientek, aplikace injekcí a další.

Z těchto právních předpisů jednoznačně vyplývá, že porodní asistentka je plně kompetentní k samostatnému vedení porodu. Zákon se neomezuje na stanovení místa porodu, a proto se lze domnívat, že poskytnutí odborné pomoci porodní asistentkou u porodu v domácím prostředí nemůže být státem postihnutelné. A přeci to není až tak pravda.


Porody doma jsou v současné době démonizovány a ženy, které se pro ně rozhodnou jsou hanlivě označovány za lesany, které by nejraději rodily v lese pod smrkem. Tento hanebný hon na čarodějnice, je úplně stejně zlý a vykonstruovaný jako všechny represe, které kdy byly v historii spáchány na moudrých ženách ať už to bylo z náboženského nebo vědomostního důvodu.

S ohledem na historii porodnictví je to směšná manipulace a neúcta k lidskému životu. Ochrana života se tak smrskává do ochrany fyzického života aniž by byl brán v potaz duševní stav matky a narozeného dítěte. Systém poskytování péče v nemocnicích je nejednotný. To lze vidět i při podpoře kojení na jednotlivých pracovištích, na kterých se běžně děje, že jsou ženám poskytovány protichůdné rady, děti jim jsou odebírány s odůvodněním, že žena ještě nemá mléko, přestože ženě se rozjíždí laktace právě v kontaktu s dítětem. Naše společnost bagatelizuje porodnické násilí na ženách slovy: “Buď ráda, že máš zdravé a živé dítě.” A jaksi se pozapomíná na to, že pokud je žena traumatizovaná, nemá zrovna lehký start do svého mateřství a následně do výchovy nového člověka.

Vyjádřuji podporu nejen porodní asistentce Johance Kubáňové, ale všem komunitním porodním asistentkám, kterým denně hrozí pokuta za to, že poskytují ženám při porodu svou odbornou pomoc. Pokuta za to, že ženě nevzniklo trauma, že se narodily děti spokojeným a kompetentním matkám. A stát přitom všem ještě ušetřil.


A pokud se ohradíte, že možný komplikovaný porod může způsobit u dítěte postižení, jehož léčení by nás daňové poplatníky stálo statisíce, chytněte se za nos a přiznejte si, kolik je takových případů v porovnáním s případy, ve kterých stát hradí z veřejného zdravotního pojištění odvykání kuřáků, alkoholiků a narkomanů. Nesnaží se nám tady zase někdo nenápadně vtisknout svou vůli? Nehledě na to, že porody v domácím prostředí jsou nesrovnatelně levnější než ty nemocniční. Úsporou, která by vznikla, by se mohla hradit jakákoliv jiná potřebná zdravotní péče, třebas i ta, kterou by vyžadovalo dítě či matka po domácím porodu.

Pokud budete stále namítat, jak je porod mimo nemocnici nebezpečný, přečtěte si tento text znovu a znovu a uvědomte si, že jste zde jen díky svým předkům, kteří se narodili doma.

 

Informace pro tento článek jsem čerpala z bakalařské práce Jany Škardové https://otik.uk.zcu.cz/bitstream/11025/9894/1/Skardova%20Jana%20BP%202013%20.pdf

a článku prof. Ivo Telce https://zdravotnickepravo.info/porody-ve-vlastnim-socialnim-prostredi-podle-prava/

Recenze na body z merina značky Duomamas

Jedno je jisté, recenze na produtky mě asi nebudou nikdy živit, protože se snažím o to, abych moc produktů nepotřebovala. Naše děti to vidí trochu jinak, a tak jim dopřáváme, ale u věcí pro sebe jsem šetrnější a totéž u Mariánka, který v roce ještě nemá rozum z toho, jestli je hračka nová nebo po sourozencích. Ale ono je asi v pořádku, že nejprve začnete u sebe, a potom jdete okolí příkladem. A tak potom, co mi Šimon zabavil skoro všechny ponožky, chodím doma celou zimu bosky (to je vtip, chodila bych bosky tak jako tak, protože to mají moje nohy rády), tahám pořád dokolečka svoje oblíbené turky než se mi rozpadnou a mám pocit, že jediné, co pořád nakupuju je jídlo. Ale o tom vůbec nechci psát! Úplně jsem odběhla od tématu.

 

Když byl Mariánek novošek, měla jsem pro něj půjčenou merino kuklu a ta byla fakt super. Ale taky měl půjčené merino body, které mě při doteku přišlo takové nepříjemné a kousavé a já mu ho proto neoblíkala. A protože byl do roku hodně nošený a já se všude dočítala o úžasných vlastnostech dětského oblečení z merina, domluvila jsem se s Evou z Duomamas, že otestuju na Majdovi jejich rostoucí body, které se dá díky extendoru (prodlužovací díl) zvětšit o 3 velikosti. Myšlenka miminkovské slow fashion se mi moc líbí. Znáte to, jak rychle vytřídíte ty pidi věci, aniž by je děti vynosily. Představa, že toto bodynko bude nosit rok, možná dva, matce, která se snaží přemýšlet nad tím, co kupuje, učarovala. Díky tomu si můžete dovolit investovat do fair trade výrobku, kvalitního materiálu a podpoříte českou výrobu, protože to není věc na 3 měsíce.

 Mariánkovi je 14 měsíců a už jej nosí nosí přes půl roku. Bodynko má dlouhé manžety, takže se rukávy mohou prodlužovat a zkracovat o několik centimetrů a extendor nám stále leží nepoužitý ve skříni. Co mě ale vážně překvapilo, tak jemnost materiálu. Vůbec nekouše, takže už vím, že není merino jako merino. Duomamas používá merino vysoké gramáže, které je příjemné do ruky i na tělo. Přiznávám, že je to nejčastěji oblékaný kousek Majdovy garderoby. Oblíkám mu ho pořád dokola, protože mu je v něm teplo a když ho na procházku ven moc navleču, tak vím, že mu pod kombinézou nebude ani zpocenému zima. Merino nesaje mokro jako bavlna a rychle schne. No a to se hodí i v případě, kdy mu rostou zrovna zuby a slintá. Bavlněné bodynka převlíkám i dvakrát denně a toto má celý den až do večera.  

Merino má tedy termoregulační vlastnosti a samočistící funkci. Ale nesibuji vám, že když si ho dítě pokype mrkví, zázračně se do dalšího dne ta mrkev vstřebá. Merino neumí zázraky! Ještě chci vypíchnout 100% baby friendly barvu. Na té hnědé nejde nic vidět, ani ta mrkev :D  Od jeho narození mám ráda takové zemité přírodní barvy, které se dají s čímkoliv dobře kombinovat. No já to body prostě miluju a tečka a teď má ještě přidanější hodnotu, protože se v něm poprvé sám v prostoru postavil a taky udělal první krůčky. Jsem zvědavá, jaké poprvé ještě v bodynku zažije.

Trochu jsem očekávala, že budu mít problém s praním, protože se tento materiál doporučuje prát ručně. Ale je to rychlovka, vlastně ho jen přečvachnu v umyvadle ve vlažné vodě a přehodím přes žebřinové topení a je do hodiny suché. Přiznám se, že už jsem ho asi dvakrát omylem hodila do pračky a jednou i do sušičky a přežilo bez úhony, ale snažím se to hlídat, protože Duomamas zřejmě ví, proč doporučuje prát v ruce.

Aby to nebylo jen o pozitivech. Po pár měsících se u manžet udělaly drobné žmolky, ale ty odstranila ta sušička, takže je zase jako nové a víc už mě nenapadá. Snad jen ta pořizovací cena je vyšší, ale už chápu proč. Za mě je to super kousek funkčního oblečení, který díky variabilitě velikostí a velké užitné hodnotě snese každý dětský šatník.

A protože se tak osvědčilo, koupila jsem k Vánocům u Duomamas své malé neteřince kuklu z merina, aby jí bylo teď v zimě u maminky v šátku teplo a nepotila se jí hlavička. Moje sestra je s ní taky moc spokojená.

 

Takže výrobky zn. Duomamas můžeme obě doporučit. 

 


foto: Lulu Sutton 

 

 

 

 

Autor: Monika Valová
22. 1. 2019 / Články nad patičkou
Kdo má pořádek v domě, má ho i v sobě.

Když chceme žít v harmonii, měli bychom si hýčkat i vnější svět, který nás obklopuje. Ten se v nás totiž projevuje jako životní pohoda a nepohoda. Lidé, vztahy, zvířata, životní prostředí, jídlo, sociální skupiny, domov... 



Domov a děti. Mateřská bublina, ve které už 10 let žiju a pořád ji zpracovávám jako své velké životní téma. A tak si zrovna pro sebe a možná nejen pro sebe sepisuju myšlenky, které se mi o víkendu honily hlavou.

Domov je místo, kde se ráno probouzím, dopoledne vařím a pracuji, odpoledne uklízím a učím se s dětmi a večer jdu spát. Trávím doma hodně času. Je to můj bezpečný životní prostor, který o mě dost vypovídá, protože se do něj projektuje to, co mám ráda a co se mi líbí. Barvy, nábytek, doplňky, čistota... Ale taky mě ten prostor učí přijmout to, co se líbí těm, kteří se mnou žijí. Takový společný domov se potom vtiskuje do nás všech.

Říká se “bordel v bytě, šťastné dítě”. Pravda, ale jen do té míry, do které jste v tom binci spokojeni. Byť se s dětmi absolutní čisto udržet nedá a je zbytečné lpět na sterilitě prostředí, ve kterém by vás přivádělo k šílenství batole s rohlíkem v ruce, k domovu patří i to, že vše a všichni májí své místo.

Kdysi jsem nestrpěla smítko prachu a podlahu po vytírání leštila. S každým dalším dítětem jsem ale dostala pěkně za vyučenou a musela tuto obscesi vyléčit, jinak bych se zbláznila. Stále mám ale ráda uklizeno, jen už je to trochu jiný pořádek.


S pěti dětmi, dvěma psy a dvěma kočkami mám na zemi tisíce smítek. Vidím je všechny, ale po většinu času mě to nechává klidnou. Což je nutné pro záchranu duševního zdraví.


Nevytahuju vysavač 2x denně. Prach už není můj jediný nepřítel. Daleko větší výzva je pro mě najít pro většinu věcí stále udržitelné místo a naučit sebe i ostatní tam ty věci vracet, abych pořád nemusela uklízet předtím než budu uklízet. Rozumíte mi, o čem mluvím, že ano?


Naše děti neuklízí vůbec rády. Dokonce bych řekla, že binec ve svém pokoji změnily na udržovaný bordel a nucený úklid byl jen naoko. Takový styl úklidu, že se za nimi zavřou dveře a slyšíte vysavač a nejste si jistí, že ho někdo opravdu drží v ruce. Tuto letargii jsem jim vlastně způsobila já, protože často uklízím za ně a nebo nejsem důsledná v kontrole, zda plní a dodržují své povinnosti. Uvědomuju si to a budu se to snažit změnit.


Takže ten binec v pokoji starších dětí jsme nechali dojít tak daleko, že už si nedokázaly samy poradit. Lego se jim válelo snad úplně všude. V šuplíkách, krabicích, taškách, na zemi, pod postelí na poličkách. A nejen ta stavebnice. Všechno bylo po troškách smíchané se vším. Jejich pokoji chyběl vnější řád, který si nebyly schopny samy nastavit. Nemyslete si, že žily ve špíně. Na první pohled byste nepoznali o čem mluvím. Byl to vlastně “jen” chaos, který neuměly vyřešit.


K jejich štěstí jsem o víkendu dostala uklízecí náladu. Takovou tu, jak všechno začnete šůrovat od podlahy přes šuplíky a přeorganizujete a vytřídíte vše do posledního korálku a přitom ostrouháte i krabici pastelek, až z toho máte mozol na palci. Mimochodem, jak mě Eveli uviděla, vzala druhé strouhátko a strávily jsme pěknou hodinku povídáním při ořezávání. No jo, děti se učí napodobou, ale musíme je k té činnosti pustit a nenechat v hlavě vyhrát pocit, že sami to uděláme rychleji a lépe. To mám často. Achjo.


Kdybyste viděli, co jsem všechno našla pod postelí! Rej papírových tašek a krabiček s poklady, přes které už pod postel nic nevešlo. Protřídila jsem to, vyhodila asi 4 kila papírů a starých výkresů a všechny korálky, perličky a gumičky nasypala na hromadu. S Evelínkou jsme si užily další pěknou hodinku než jsme je jako dvě Popelky protřídily. Z výsledku byla nadšená ona, já i krabice na šroubky, která je jak na holčičí tvoření dělaná.

 

 

Neteřince jsem nabalila krabici hraček, ze kterých Evelínka vyrostla a celkově jsem udělala takový fajn průvan, ze kterého vznikl moc pěkný prostor, kde je radost se těšit na Vánoce.

Odnesli jsme terárium, které tam rok čekalo na želvu, na kterou si Eve a Šimi měli našetřit a která je za ten rok omrzela. Což jsme tak trochu s Martinem tušili, když jsme jim ji sice povolili, ale na jejím pořízení se aktivně nepodíleli. Vznikl tak každopádně další prostor.



Ještě přidáme poličky, které Martin vyrobí a polostudentský pokoj bude hotový.

Moje předsevzetí do budoucna je uhlídat řád, který jsme spolu s dětmi zavedli, aby pochopily, že uklidit hned, je jednodušší než debordelizovat celý pokoj jednou za čas. Chci, aby se naučily, že všechno má své místo. Nejen věci, ale i lidi v našem prostoru a že ti lidi nemají právo zamořit prostor jiných lidí. A aby ten vnější řád přenesly do své vnitřní pohody.

 



Ne nadarmo moje babička říkala:”Kdo má pořádek v domě, má ho i v sobě!” A před ní o dvě století dřív na to přišla jedna moudrá žena jménem Maria Montessori. A pravdu měly obě, byť jedna neznala druhou. A jedna byla dělnice a druhá vědkyně.

 



A já k tomu přidám ještě to, že je úplně v pořádku, že my mámy nestíháme mít tip ťop domácnost a že místo lítání s prachovkou hrajeme s dětmi člověče nezlob se. Ale je dobré poslouchat varovnou kontrolku na binec, která když už bliká moc, indikuje, že nám v tom našem prostoru není dobře. A když nám není dobře, neužijeme si ani ty šťastné děti a děti si neužijí spokojené mámy. Ne, že by pořádek v domě byl jediným kritériem spokojené ženy. Ale řekněme, že jeden z mnoha.

 

Autor: Monika Valová
27. 11. 2018 / Články nad patičkou
O mátě a ženské harmonii

Včera ráno jsem se v kuchyni přehrabovala ve skříňce a hledala černý čaj. Vypadl na mě přitom starý pytlík mátového čaje a mě se poprvé od porodu připomnělo mé poslední těhotenství. 9 měsíců, během kterých mě provázala stále chuť na mátu. Mátový čaj, mátový šampón, pepermintové bonbony, žvýkačky, čokoládá, éterák v aromalampě…. Přestože máta by se v těhotenství neměla, mě to k ní táhlo, a tak jsem naslouchala a obezřetně si ji dopřávala. Ale protože té máty bylo pořád moc, pídila jsem se po příčině a dozvěděla se, že mé tělo si možná říká jen o doplnění železa. Nebo jen potřebovalo trochu zchladit, protože v těhotenství jede cirkulace na plné obrátky a žena sálá spoustu tepla.

 

Pár hodin na to jsem prováděla jednu těhotnou ženu předporodním rituálem, a tak možná právě proto jsem se od rána ladila a napojovala na to, co a jak působilo pozitivně na mě, abych mohla co nejcitlivěji provést nastávající maminku a i zúčastněné ženy společným prožitkem. Je to pro mě velmi důležité. Ráda se ladím na ženu a její potřeby, ať už během rituálu, porodu nebo při konzultaci nějakého problému. Nacítit se a být empatická, podporující, jemná a poskytnout bezpečí… To je něco, co se mi jeví jako klíčové při práci se ženami. Prostě vytvářet harmonii a umět ji udržet.

 

Ženské srdce, zvlášť to zraněné, potřebuje bezpečí k tomu, aby se otevřelo. Ženské srdce nepotřebuje slyšet, co by mělo nebo nemělo. Žena potřebuje cítit podporu, aby měla možnost si na to přijít sama. A také nutně potřebuje být hýčkána a mnohdy o tom neví, protože přes všechny povinnosti neslyší vnitřní hlas, který jí to naléhavě sděluje. Jen ale nedokáže v zástupu povinností rozklíčovat projevy svého těla, které už po odpočinku a relaxaci volá. Až nemoc ji jako jediná donutí si lehnout, ale jen na nezbytnou chvíli, pak zase vystartuje vstříc svým povinnostem s výmluvou, že více odpočívat si nemůže dovolit. Vidíte se v tom?

Ale já vím, že žena může odpočívat. A pokud si to dovolí, má na svůj život, partnera, děti i práci daleko více energie a fronta těch úkolů se rozpouští. 

 

Jsem často s ženami ve chvílích, kdy péči neodmítají, protože se bytostně rozhodly, že si ji zaslouží. Vídím, jak na ně působí blahodárně, když ví, že jsou pro sebe na prvním místě. Jak je to posílí, když si poprvé vystoupí ze zaběhnuté rutiny, ve které nebylo místo pro životní zpomalení.

 

Sama na vlastní kůži jsem také prožila péči jiných žen, vyzkoušela jsem si i roli ženy, která se obávala hýčkání přijmout. Jsem také stále a denodenně v roli ženy, která dává. Zjistila jsem, že mě osobně nejvíc vyhovuje vyváženost, ne o ní mluvit, číst, ale chovat se tak, aby v mém životě byla harmonie. Není to něco, co udržíte každý den, ale dlouhodobě vyrovnávat výkyvy není tak složité.

 

Začala jsem mátou a skončím jí. Včera mi žena, pro kterou jsem předporodní rituál pořádala, sdělila, že ji poslední dobou voní máta, a tak jsem jí řekla: “Klidně si ji dopřej!” A v duchu jsem se usmála tomu, jak to ladění ráno zafungovalo a že duševní život je stejně opravdový jako ten hmatatelný. A je moc fajn to vědět.

Autor: Monika Valová
23. 9. 2018 / Články nad patičkou