Porodní příběh ze dvou stran
Autor: Monika Valová
18. 5. 2016 / Doporučujeme

Ve dvě ráno mě probudila textovka, že už je to asi tady! Vstala jsem, abych si přichystala věci do tašky a ještě se na chvilku vrátila do postele. Skočil za mnou kocour a začal vrnět, jeho nabídka tulení byla příliš lákavá na to, abych ji odmítla, a tak jsem si s ním chvíli lebedila.

 

Za pár minut přišla další textovka, vypadá to, že si ještě chvilku poležím, protože vana Zuzčino tělo spíše zklidnila. Už je ale 3 dny po stanoveném termínu porodu, takže se přikláním spíše k tomu, že Zuzka i miminko ještě nabírají energii na brzké zrození nového života, a tak jí píšu, aby si taky ještě lehla. Přeci jen je lepší posbírat co nejvíce sil. I mě by ještě nějaká ta hodinka navíc v posteli bodla. Kočičák se mi zrovna stočil do náruče, když se opět ozývá pípnutí, klid před bouří je ten tam.

Vstávám, vlna vzrušení mě vypavuje ven z postele! Kocour zklamaně odchází někam do tmy. Líbám svého spícího muže a oblékám se. Z telefonu se dovídám, že už je čas vyrazit. Proč zrovna dneska napadl sníh!? Auto zasypané bílou pokrývkou a já bez rukavic. Než jsem všechen sníh ometla, byla jsem perfektně probraná. Hodinky ukazovaly něco po třetí hodině. Cesta spící krajinou podbarvená náladovými písničkami pozvolně plynula. „Měli by tak hrát i ve dne!“ pomyslela jsem si. Hudba dodala noční atmosféře úžasnou velkolepost. Tohle přesně jsem potřebovala, tohle naladění si chci ponechat!

Dorazila jsem do porodnice kolem 4 ráno a setkala se se Zuzkou a jejím manželem na příjmu. Tiše přešlapovala a trpělivě prodýchávala bolestivé kontrakce. Kdybych v tu chvíli naladila rádio na stejnou stanici, jako jsem poslouchala v autě, vypadalo by to, že tančí. Pohupovala svými boky a přenášela váhu z jedné nohy na druhou v rytmu těch písniček, které mi ještě zněly v uších. Když se otočila zády, nepoznala bych, že je těhotná. „Sluší jí to!“ pomyslela jsem si. Cítila jsem z ní klid. Ani strach, ani pochybnost zde neměly místo. Přede mnou tiše tančila rodící žena plně vědoma toho, že dneska je to všechno jen na ní a na její dceři. Ano i na tobě Stelo! To ty ses dneska rozhodla narodit.

Po vyšetření gynekologem jsme se všichni setkali v porodním pokoji. Zuzka už byla otevřená na 6 cm, a já špitla Peťovi, že s tímto tempem bude miminko tak do dvou hodin na světě. Zeptal se mě, na kolik to musí být žena vlastně otevřená, což mě pobavilo. Nevím, proč jsem si myslela, že to ví každý. Pánové, na deset to musí být! :)

Většinu času jsme strávily ve sprše. Zuzka si lehla na zem tak, jak jí jen bříško dovolilo, a nechala se masírovat proudem vody v křížích. Nevydala ze sebe ani hlásku, její pozornost byla otočená směrem do sebe. Myslím, že prožívala přesně ten stav, kdy tady žena fyzicky je, ale duchem lítá někde…! A to je naprosto úžasný stav, ve kterém jsem jí přála setrvat až do narození miminka. Chvilku na to, co se vrátila do sprchy po vyšetření porodní asistentkou, ozvalo se lupnutí - praskla voda. V ten okamžik se Zuzka jako by probrala. Všimla si, že voda není průhledná a s obavami v očích mi povídá: “ Ta voda je zkalená!“ Cítím, že teď potřebuje podpořit! Povídám jí: “To jsi ještě neviděla zkalenou plodovku!“ Uklidnilo ji to, a už by se byla navrátila zpět do svého porodního rozpoložení, jenže…

To by nesměla stát porodní asistentka nervózně ve dveřích koupelny, netrpělivě přešlapovat a trvat na tom, že musí Zuzku nyní znovu vyšetřit, protože odtekla voda! Má pravděpodobně hrůzu z toho, že by se Stela narodila ve sprchovém koutu a nutí nás přesunout se na porodní lůžko. Dávám Zuzce ještě nějakou chvilku, a pak ji žádám o přesun, ačkoliv bych jí tak ráda dopřála ještě trochu úlevy v podobě horké sprchy. Pomáhám jí vylézt a motivuji, že už bude mít brzy malou u sebe.

Zuzka na lůžku instinktivně zaujímá polohu na čtyřech, když ji porodní asistentka vyzývá, aby se otočila, že ji takto nemůže vyšetřit, říkám si proč? Zároveň ji straší, že neručí za to, že by si tak neporanila hráz! A neopomněla také připomenout, že plodová voda je zkalená. Hlavou se mi honí otázky, proč je tak necitlivá? Vždyť je všechno v pořádku, porod je plynulý, dynamický, rodička plná sil a miminku se daří dobře. Tedy až do té doby než se Zuzka ocitá na zádech. Porodní asistentka má pravděpodobně potřebu mít porod pod svou kontrolou. Ačkoliv vše postupuje bez komplikací, stále zasahuje a snaží se Zuzku do něčeho tlačit a já musím volit mezi tím podpořit Zuzku a uchránit její porodní přání a zároveň vyjít s porodní asistentkou, aby v porodním pokoji nevznikalo dusno, které by narušilo tu křehkou atmosféru klidu a bezpečí, které jsou pro rodící ženu důležité.

Pomáhám jí tedy na záda, ale po vyšetření se ptám, jestli nechce změnit polohu. „Zuzi, opravdu se chce miminko narodit takto?“  Už nemá sílu přetočit se zpátky a začíná tlačit miminko ven v poloze na zádech. Ozvy padají, volá se sloužící gynekoložka, ale ve chvíli, kdy hlavička prochází pánví, se vše ustálí a panika porodní asistentky opadá. Štve mě! Chce po Zuzce, aby tlačila mimo kontrakce. Prý, že se už kontrakce začínají ztrácet. Tohle už je na mě moc, zastrašovat rodící ženu teď?! Pohladila jsem Zuzku po vlasech a jasně jí řekla: „Tlač, až to budeš cítit!“ Proč by teď po tom všem měly kontrakce zmizet? Copak si to mimiko může rozmyslet, nebo snad Zuzčino tělo? Zuzka se v tu chvíli nadechla a zatlačila a já uviděla hlavičku.

Když se miminko rodí, je vystaveno novým pocitům. Ví, že jde ven, vždyť se na svém zrození aktivně podílí. Může cítit obavy z matky nebo zažívat svůj vlastní strach. Když z volného prostoru, který má v děloze, vstupuje hlavičkou do pánve, cítí tlak, otevírá si cestu ven a přitom se ze stresu pokaká, a tím se zkalí plodová voda. Když je v tu chvíli jeho máma ještě navíc v poloze na zádech, sníží se mu tepová frekvence, protože ten prostor, kterým prochází je ještě těsnější,, což způsobí více stresu. Změnou polohy se dá této „tísni“ předejít. Zároveň by bylo objektivnější vyhodnocovat monitor mimo kontrakci. Bohužel k tomu, aby učinili, co se píše ve skriptech, potřebují někteří zdravotníci pravděpodobně osvícení.

Stála jsem po boku rodící ženy a neměla ani jedinkrát pochybnost, že je něco zle. Jistě, nemám zdravotní vzdělání, ale tím pádem taky nemaluji čerta na zeď. Viděla jsem, že vše bylo naprosto v pořádku do doby, než si musela Zuzka lehnout na záda. Ne proto, že by to tak cítila, ale kvůli zdravotnici, která ji dostala tam, kde ji chtěla mít jen pro svůj vlastní pocit pohodlí. Zuzka byla statečná a přesto, že byla rušena, porodila nádhernou holčičku! To nejrůžovější miminko, jaké jsem po porodu, kdy viděla! Byla tak krásná, úplně hlaďounká, vůbec ne pomačkaná nebo skrčená. Trvalo jí chvilinku, než se přisála! A za další chvilku otevřela oči. Otevřela je, aby se do nich mohla její maminka zakoukat!

Zamýšlela jsem původně, že předchozím odstavcem Zuzčin a Stelin porodní příběh ukončím, ale mezitím jsme se se Zuzkou potkaly a já se dozvěděla, že svůj porod vnímala jinak, než jsem ho prožívala já a než jsem Vám jej v předchozích odstavcích popsala. Ve světle nových informací se mění dojem celého příběhu. A proto můžete ještě chvilku číst.

Až do poporodního setkání se Zuzkou jsem neustále přemítala o tom, zda jsem opravdu nemohla něco udělat jinak a trápilo mě to. Pachuť rušivé porodní asistentky byla stále silná a nemohla jsem ji ničím spláchnout. Ačkoliv jsem věděla, že Zuzka dosáhla svým druhým porodem cíle, který si stanovila, měla jsem pocit, že mohla dostat ještě víc.

Měla jsem silnou potřebu toto téma otevřít a zhojit případné následky. Ve chvíli kdy jsem Zuzce popisovala, co se v porodním pokoji dělo a že mě to mrzí, řekla mi, že porodní asistentku celý porod vůbec nevnímala, že vnímala jen to, co jí říkám já a ke konci gynekoložku.

Takže se mi přeci jen povedlo odclonit chování porodní asistentky! Sedla jsem si z téhle informace na zadek! Byla to pro mě ta nejúžasnější zpětná vazba, jakou jsem mohla dostat! Ono se mi to totiž povedlo - udržet pocit bezpečí a přefiltrovat vnější rušivý element! Více jsem si jako dula nemohla přát!

O mátě a ženské harmonii

Včera ráno jsem se v kuchyni přehrabovala ve skříňce a hledala černý čaj. Vypadl na mě přitom starý pytlík mátového čaje a mě se poprvé od porodu připomnělo mé poslední těhotenství. 9 měsíců, během kterých mě provázala stále chuť na mátu. Mátový čaj, mátový šampón, pepermintové bonbony, žvýkačky, čokoládá, éterák v aromalampě…. Přestože máta by se v těhotenství neměla, mě to k ní táhlo, a tak jsem naslouchala a obezřetně si ji dopřávala. Ale protože té máty bylo pořád moc, pídila jsem se po příčině a dozvěděla se, že mé tělo si možná říká jen o doplnění železa. Nebo jen potřebovalo trochu zchladit, protože v těhotenství jede cirkulace na plné obrátky a žena sálá spoustu tepla.

 

Pár hodin na to jsem prováděla jednu těhotnou ženu předporodním rituálem, a tak možná právě proto jsem se od rána ladila a napojovala na to, co a jak působilo pozitivně na mě, abych mohla co nejcitlivěji provést nastávající maminku a i zúčastněné ženy společným prožitkem. Je to pro mě velmi důležité. Ráda se ladím na ženu a její potřeby, ať už během rituálu, porodu nebo při konzultaci nějakého problému. Nacítit se a být empatická, podporující, jemná a poskytnout bezpečí… To je něco, co se mi jeví jako klíčové při práci se ženami. Prostě vytvářet harmonii a umět ji udržet.

 

Ženské srdce, zvlášť to zraněné, potřebuje bezpečí k tomu, aby se otevřelo. Ženské srdce nepotřebuje slyšet, co by mělo nebo nemělo. Žena potřebuje cítit podporu, aby měla možnost si na to přijít sama. A také nutně potřebuje být hýčkána a mnohdy o tom neví, protože přes všechny povinnosti neslyší vnitřní hlas, který jí to naléhavě sděluje. Jen ale nedokáže v zástupu povinností rozklíčovat projevy svého těla, které už po odpočinku a relaxaci volá. Až nemoc ji jako jediná donutí si lehnout, ale jen na nezbytnou chvíli, pak zase vystartuje vstříc svým povinnostem s výmluvou, že více odpočívat si nemůže dovolit. Vidíte se v tom?

Ale já vím, že žena může odpočívat. A pokud si to dovolí, má na svůj život, partnera, děti i práci daleko více energie a fronta těch úkolů se rozpouští. 

 

Jsem často s ženami ve chvílích, kdy péči neodmítají, protože se bytostně rozhodly, že si ji zaslouží. Vídím, jak na ně působí blahodárně, když ví, že jsou pro sebe na prvním místě. Jak je to posílí, když si poprvé vystoupí ze zaběhnuté rutiny, ve které nebylo místo pro životní zpomalení.

 

Sama na vlastní kůži jsem také prožila péči jiných žen, vyzkoušela jsem si i roli ženy, která se obávala hýčkání přijmout. Jsem také stále a denodenně v roli ženy, která dává. Zjistila jsem, že mě osobně nejvíc vyhovuje vyváženost, ne o ní mluvit, číst, ale chovat se tak, aby v mém životě byla harmonie. Není to něco, co udržíte každý den, ale dlouhodobě vyrovnávat výkyvy není tak složité.

 

Začala jsem mátou a skončím jí. Včera mi žena, pro kterou jsem předporodní rituál pořádala, sdělila, že ji poslední dobou voní máta, a tak jsem jí řekla: “Klidně si ji dopřej!” A v duchu jsem se usmála tomu, jak to ladění ráno zafungovalo a že duševní život je stejně opravdový jako ten hmatatelný. A je moc fajn to vědět.

Autor: Monika Valová
23. 9. 2018 / Články nad patičkou
Dlouhá cesta autem s dětmi

Jen, co jsem nasedla do auta, bylo mi zle. Občas se mi to stává, ale tentokrát jsem nemohla jen tak zavřít oči a pokoušet se to zaspat. Vedle mě seděl Mariánek, který se na náš odjezd pořádně 2,5 hodiny vyspal v šátku při procházce a nechápal, proč by měl nyní sedět připoutaný v sedačce. A tak na místo, abych tiše dřímala a tlumila svůj žaludek na vodě, musela jsem kojit a bavit ho, aby neplakal. Místy jsem cítila, jak mi dochází energie. Už mi nešlo ani mluvit, a tak jsem jen tupě seděla a poslouchala, jak si s pláčem stěžuje. "Já to nezvládnu, už to nedávám!", projela mi hlavou myšlenka jako blesk a stejně jako úder blesku mi píchla o srdce.

 
Cesta domů byla samá objížďka, prodlužovala se, a dvojčata byla na sebe, asi z nudy a taky z toho, že vycítila mou nepohodu, pěkně zlá. Ke kňourání miminka se tak přidal i pláč a křik dvojčat.
Cítila jsem, jak to vě mně vře, jak už to dál nesnesu, ale nebylo, kde utéct. Občas jsem na kluky zakřičela, aby toho nechali, povyhrožovala jim, což je nasupilo ješte víc a mě v jejich očích ponížilo, protože mě mají prokouknutou a ví, že své výhružky většinou nesplním. Ach jo.
 
Zachránil nás Martin, kterého napadlo zastavit u obchodu a nakoupit, co kdo má rád a najít místo pro piknik. Když jsme jej našli a v trávě natáhli deku, nechali děti poběhat, trochu se mi ulevilo. Možná mi pomohlo opustit prostor auta, ze kterého ještě před pár minutami nebylo úniku a kde mi nebylo dobře. Dětem se taky ulevilo. Pauza bodla nám všem.
 
Tak to funguje se vším v životě. Chilka pauzy, utvoření si odstupu a hned vidíme, co jsme předtím měli před nosem a vidět jsme nemohli.
 
Po pikniku jsme pokračovali znovu směr domov, Mariánek usnul a chvilku na to, zavládl klid i v zadní řadě u kluků. Já složila pod hlavu mikinu a v tichu zavřela oči. Neusla jsem hned, hlavou se mi honilo, jak to udělat, abych byla pro své děti ještě lepší máma a nemusela jim vyhrožovat, když už nevím kudy kam. Však to znáte, pořád všichni přemýšlíme, jak věci dělat lépe. Napadlo mě, že stále hledám nějakou konstantu, která by mi umožnila udržet harmonii v domě a kterou bych si to zjednodušila. Jenže taková asi fakt není. Snad jen kombinace lásky a trpělivosti. Jenže to prostě furt nejde mít sílu ve chvíli, když je vám zle. Když nemáte kde brát.
 
A tak se uchylujem k výkřikům do tmy v podobě výhrůžek "buďte už konečně ticho, jinak...", což má za následek, že někdo poslechne, někdo šeptá a někdo pokračuje ve křiku. Nefungujete to! Mají totiž pocit, že se jich to netýká a že to říkáte tomu vedle. Znáte to:"kdo to byl" a odpověď "to já ne, to on".
 

Zázračné zjednodušení života se zase nekoná, protože my rodiče si musíme cestičku k našim dětem vyšlapat úplně poctivě a ke každému z nich jinou a různě klikatou, dokonce i když nám není zrovna do zpěvu.

 

Když pojedete na prázdniny v autě plném neutahatelných KDYUŽTAMBUDEMáků, vzpomeňte si, že nefunguje k nim mluvit jako ke skupině, když je ta skupina rozhádaná a navzájem se požďuchujou, nýbrž ke každému zvlášť, protože každý z nich tam sedí sám za sebe, stejně jako vy. A snažte se být trpěliví. Často vystartujem kvůli nedostatku energie, a potom nás to mrzí a lepší než hojit rány je si je navzájem nezpůsobovat. A pokud to už nejde, zastavte auto i sebe a dejte si pauzu.

 
Ano chce to sebrat všechnu sílu světa, ale potom budete mít lepší pocit, ze kterého se se vám rázem udělá dobře, jak jste to skvěle dali.
 
 
 
 
 
Autor: Monika Valová
11. 7. 2018 / Články nad patičkou
Nech život plynout, prožívej

Porody mých dětí a žen, které jsem doprovázela mi ukázaly jednu velkou životní moudrost a tou je, že nikdo nám nemůže ve skutečnosti pomoci více než my sami. Porod je totiž stejně nevyhnutelný jako smrt, neutečete před ním. Můžete jej prožít nebo prostě jen přežít. Pokud přežijete, zanenechá to ve vás bolest. Se kterou se ovšem dá následně pracovat a celý proces zhojit. Ale stojí vás to sílu. Pokud rodíte s podporou, tedy zázemím a s pocitem bezpečí, nepředáváte odpovědnost nikomu jinému, máte svůj porod ve svých rukou. Totéž se dá použít paralelně v jakékoliv životní situaci.

Cokoliv nás v životě potká, vyvolává reakci naší mysli a našeho těla. Nic nepřichází jen tak a nic jen tak neodejde. Pokud necháme za sebe rozhodovat a nejsme schopni převzít odpovědnost, učinit rozhodnutí, přijde někdy něco jiného, aby nás donutilo to konečně udělat. Třeba nemoc.

Jak říká Mudr. Hnízdil "nemoc je informace", ale nejen nemoc, také mezilidské vztahy. Není náhoda, že si do života přivoláme lidi, kteří s námi neladí, je to pro nás výzva, nějak se k tomu postavit a poučit se. A někdy je to tak nepříjemné, že byste raději přestali dýchat a zavřeli oči a hráli mrtvé brouky. Jenže to nepomůže, protože byste se stali v té situaci bezbrannými. Tzv. by vás to semlelo. A časem by přiletěl jiný dravec, který by vás sezobl.

Nechat život plynout neznamená se podvolit, znamená to vědomě prožívat životní situace a přijímat to, co k nám chodí jako součást naší cesty a byť je to nepříjemné, smutné nebo bolavé, může nás to nakonec posílit a nasměrovat správným směrem.

Pokud máte pocit, že to sami neustojíte, najděte si někoho, kdo vás podpoří, ale nenechte nikoho, aby za vás něco vyřešil.

Autor: Monika Valová
26. 6. 2018 / Články nad patičkou