Vítejte

Jsme rodina, která je vybudována na velmi silném partnerském poutu, kde muž a žena jsou jeho základním stavebním kamenem. Pokud by byly základy mělké, nemohli bychom na nich vybudovat úžasný dům sahající do nebes. Hýčkáme se navzájem, ale zároveň nám naše láska kvete úměrně se štěstím našich dětí. Tím, že se nemusí obávat o štěstí rodičů, mají kupu času prožívat svůj život. Věří nám a bezmezně nás milují. My se je pokoušíme sebevědomě vychovat a naslouchat jim. Snažíme se vyhovět jejich hlasitým potřebám, ale i těm nevyřčeným, které slyší jen rodiče s otevřeným srdcem, ovšem ne za cenu ztráty vlastního sebe-vědomí. Vzájemně se podporujeme a pátráme po příčinách našich problémů a přešlapů dříve, než se podepíší na našich dětech i nás samotných v podobě nemoci nebo traumat. 

pokračování

Jak vnímám advent
Období, kdy se propojuji se sebou, ale i s těmi, které nosím v srdci.
Autor: Monika Valová
10. 12. 2018 / Hlavní články

Stejně tak neplánovaně jako jsem před pár týdny dostala uklízecí náladu a vrhla se nemilosrdně do třídění věcí, dneska jsem začala pro změnu péct cukroví. Ne proto, že musím, ale proto, že mě to těší. Spojuji příjemné s užitečným. Vše totiž jde opravdu lehce, když nasednete do správného vlaku. Jen teda nesmíte zapomenout vystoupit nebo nechat do společného kupéčka přistoupit i jiné lidi. V mém případě děti, které chtějí asistovat a já je nechám, i když bych si to nejraději upekla rychle sama. Ale přišly by o hodně.

 

Během uklízení jsem si pěkně pročistila hlavu a při dnešním pečení zase srdce. Začaly se mi totiž nečekaně vybavovat vzpomínky, na které jsem dávno zapomněla. A tak jsem si prošla slzavým údolím, ale také v myšlenkách strávila čas s těmi, bez nichž bych tady nebyla.

U vanilkových rohlíčků jsem se z ničeho nic ocitla v dětství. Obalovala jsem je ještě horké v cukru tak, jak to dělaly moje malé prstíky před 30 lety u babičky. Najednou jsem byla v její kuchyni, cukr všude na zemi. Koukám na ni dětskýma očima a ona mě trpělivě nechá všechno dělat samotnou, nevadí ji ten bugr, který přitom dělám, je klidná. Za kuchyňským oknem mi chladí čaj a děda zrovna večeří ve vaně. Zvláštní mi to přijde až teď. Děda se rád vyhříval dlouho v teplé koupeli, do které mu babička nosila k večeři uvařené vajíčko s klobáskou a patkou chleba na plastovém tácu bez talíře. Ach ty různorodé rodinné zvyky! Večer mi pak k televizi otočil křeslo čelem a podsedák dal naruby, abych mu nevyseděla čalounění. U Angeliky mi říkával, abych si zakryla oči dekou, když jsem neměla něco vidět. A pak jsem si mohla vybrat, s kterým z nich budu v noci spát. 

Čím hlouběji jsem se nořila, tím více detailů jsem viděla a bylo mi tam u těch mých prarodičů moc dobře. Takové bezpečné místo v mé mysli. Chytla jsem do ruky hrnek s čajem a prohlížela si jej. Měl takové zlaté zdobení a trčela z něho oblá lžička. Vybavuji si i chuť a teplotu čaje. Byl hodně sladký a plaval v něm hrubý plátek citrónu, který jsem tou oblou lžičkou rozmačkala. Takový čaj jsem už dlouho nepila. 

Najednou slyším z dálky volání Janečka a vracím se zpět do naší kuchyně. Mám slzy v očích, jsem dojatá, protože cítím přítomnost těch, kteří mi tak okatě dávali svou péčí najevo, jak mě mají rádi. Kdepak jsou asi teď?

 

Dodělali jsme spolu s Jankem a Mariánkem vanilkové rohlíčky a já se ještě pustila do těsta na linecké. Na řadu přišlo i jedno oříškové těsto, které mi jednou pomáhal rozválet můj táta, když byl Šimi batole. Strašně se tehdy lepilo a já už na to neměla nervy. Teď se při jeho hnětení zase nořím zpět do vzpomínek, tentokrát jen o pár let, a pozoruji od stolu svého tátu. Natahuji ruku, abych se ho dotkla, ale to mi už vzpomínky neumožní. Zavřu alespoň oči a vidím ho tady v kuchyni stát s válečkem v ruce a vyčítám mu, že trousí mouku i na zem. Uvědomuji si, že je mi po něm smutno. Snad poprvé od jeho smrti, mi chybí tak, až se mi chce brečet. Klidně bych ho nechala na zem vysypat všechny mouky světa, jen kdyby tady stál a válel těsto. Letos budou první Vánoce, kdy pro něj nevymýšlíme s Kajdou dárek. Zůstalo mi na něj naštěstí plno krásných vzpomínek. A jedna z nich je tato adventní.

Vánoce jsou zázračné v tom, že při všem tom nakupování, úklidu, vaření, pečení nebo balení dárků, se nám připomínají nebo i přibližují ti, kteří už s námi ke Štědrovečerní večeři nezasednou. Věnujme našim předkům vzpomínku a dovolme jim tím být zase s námi. Umožněme také sobě, je v nás uvidět.

 

A pak z ničeho nic slyším vnitřní hlas: “Žij tak, abys nemusela litovat žádné chvíle svého života.” 

 

Neznamená to nasadit zběsilé tempo a hnát se za lepšími zítřky. Znamená to umět se zastavit a prožívat přítomnost. A je jedno, zda se přitom plavíte na parníku, meditujete v Tibetu, skáčete přes švihadlo, děláte domácí úkoly, jste sami nebo v přítomnosti blízkých či cizích lidí. Je to úplně jedno, protože rozhodující je energie, kterou vkládáte do svého života a prožitek, který z něho máte. Nečekejte na to, až budete mít dovolenou, až děti odrostou, až změníte zaměstnání... Teď je nejlepší chvíle pro to vnímat svůj život a nebrat jej jako samozřejmost.

 

Každý den činíme různá rozhodnutí, která ovlivňují kvalitu prožívaní nebo směr, kam se ubere. Skládáme si život z malých střípků, ke kterým občas přidáme nějaký větší pro zpestření. A prožít naplno můžeme všechny. I ty skvělé a úžasné, i ty moc bolavé, i ty výjimečné nebo úplně běžné. Všechny nás obohacují.

 

Advent mi přijde kouzelný v tom, že mě nepropojuje jen se sebou, ale s těmi, které nosím v srdci. Že si užívám úplně klidně materiální Vánoce, protože miluji dělat dětem radost a kupovat pro ně dárky. Ale zároveň jsem duchovně naladěná a prožívám setkání ve své mysli s těmi, kteří tady nejsou.

 

Díky mí drazí předci, moje rodino, že jste za mnou připluli. Pláču si tady nad těmi vzpomínkami očistným pláčem a jsem plná vděku. Díky vám vím, jak je důležité tvořit vzpomínky svým dětem. Stejně jako já tehdy, potřebují ony pozornost a lásku i u pečení cukroví právě teď.

 

A vám všem, kteří jste dočetli až do konce, přeji krásný předvánoční čas bez zbytečného shonu a s uvědoměním si těch skutečných lidských hodnot, které se neměří na množství, ale na kvalitu. Přeji vám, aby pro vás nebyly všechny aktivity v předvánočním čase jen povinností, ale radostí. A abyste si udělali čas pro sebe a pozorování svého života a také pro ty, které milujete.

S láskou 

M.

Kdo má pořádek v domě, má ho i v sobě.

Když chceme žít v harmonii, měli bychom si hýčkat i vnější svět, který nás obklopuje. Ten se v nás totiž projevuje jako životní pohoda a nepohoda. Lidé, vztahy, zvířata, životní prostředí, jídlo, sociální skupiny, domov... 



Domov a děti. Mateřská bublina, ve které už 10 let žiju a pořád ji zpracovávám jako své velké životní téma. A tak si zrovna pro sebe a možná nejen pro sebe sepisuju myšlenky, které se mi o víkendu honily hlavou.

Domov je místo, kde se ráno probouzím, dopoledne vařím a pracuji, odpoledne uklízím a učím se s dětmi a večer jdu spát. Trávím doma hodně času. Je to můj bezpečný životní prostor, který o mě dost vypovídá, protože se do něj projektuje to, co mám ráda a co se mi líbí. Barvy, nábytek, doplňky, čistota... Ale taky mě ten prostor učí přijmout to, co se líbí těm, kteří se mnou žijí. Takový společný domov se potom vtiskuje do nás všech.

Říká se “bordel v bytě, šťastné dítě”. Pravda, ale jen do té míry, do které jste v tom binci spokojeni. Byť se s dětmi absolutní čisto udržet nedá a je zbytečné lpět na sterilitě prostředí, ve kterém by vás přivádělo k šílenství batole s rohlíkem v ruce, k domovu patří i to, že vše a všichni májí své místo.

Kdysi jsem nestrpěla smítko prachu a podlahu po vytírání leštila. S každým dalším dítětem jsem ale dostala pěkně za vyučenou a musela tuto obscesi vyléčit, jinak bych se zbláznila. Stále mám ale ráda uklizeno, jen už je to trochu jiný pořádek.


S pěti dětmi, dvěma psy a dvěma kočkami mám na zemi tisíce smítek. Vidím je všechny, ale po většinu času mě to nechává klidnou. Což je nutné pro záchranu duševního zdraví.


Nevytahuju vysavač 2x denně. Prach už není můj jediný nepřítel. Daleko větší výzva je pro mě najít pro většinu věcí stále udržitelné místo a naučit sebe i ostatní tam ty věci vracet, abych pořád nemusela uklízet předtím než budu uklízet. Rozumíte mi, o čem mluvím, že ano?


Naše děti neuklízí vůbec rády. Dokonce bych řekla, že binec ve svém pokoji změnily na udržovaný bordel a nucený úklid byl jen naoko. Takový styl úklidu, že se za nimi zavřou dveře a slyšíte vysavač a nejste si jistí, že ho někdo opravdu drží v ruce. Tuto letargii jsem jim vlastně způsobila já, protože často uklízím za ně a nebo nejsem důsledná v kontrole, zda plní a dodržují své povinnosti. Uvědomuju si to a budu se to snažit změnit.


Takže ten binec v pokoji starších dětí jsme nechali dojít tak daleko, že už si nedokázaly samy poradit. Lego se jim válelo snad úplně všude. V šuplíkách, krabicích, taškách, na zemi, pod postelí na poličkách. A nejen ta stavebnice. Všechno bylo po troškách smíchané se vším. Jejich pokoji chyběl vnější řád, který si nebyly schopny samy nastavit. Nemyslete si, že žily ve špíně. Na první pohled byste nepoznali o čem mluvím. Byl to vlastně “jen” chaos, který neuměly vyřešit.


K jejich štěstí jsem o víkendu dostala uklízecí náladu. Takovou tu, jak všechno začnete šůrovat od podlahy přes šuplíky a přeorganizujete a vytřídíte vše do posledního korálku a přitom ostrouháte i krabici pastelek, až z toho máte mozol na palci. Mimochodem, jak mě Eveli uviděla, vzala druhé strouhátko a strávily jsme pěknou hodinku povídáním při ořezávání. No jo, děti se učí napodobou, ale musíme je k té činnosti pustit a nenechat v hlavě vyhrát pocit, že sami to uděláme rychleji a lépe. To mám často. Achjo.


Kdybyste viděli, co jsem všechno našla pod postelí! Rej papírových tašek a krabiček s poklady, přes které už pod postel nic nevešlo. Protřídila jsem to, vyhodila asi 4 kila papírů a starých výkresů a všechny korálky, perličky a gumičky nasypala na hromadu. S Evelínkou jsme si užily další pěknou hodinku než jsme je jako dvě Popelky protřídily. Z výsledku byla nadšená ona, já i krabice na šroubky, která je jak na holčičí tvoření dělaná.

 

 

Neteřince jsem nabalila krabici hraček, ze kterých Evelínka vyrostla a celkově jsem udělala takový fajn průvan, ze kterého vznikl moc pěkný prostor, kde je radost se těšit na Vánoce.

Odnesli jsme terárium, které tam rok čekalo na želvu, na kterou si Eve a Šimi měli našetřit a která je za ten rok omrzela. Což jsme tak trochu s Martinem tušili, když jsme jim ji sice povolili, ale na jejím pořízení se aktivně nepodíleli. Vznikl tak každopádně další prostor.



Ještě přidáme poličky, které Martin vyrobí a polostudentský pokoj bude hotový.

Moje předsevzetí do budoucna je uhlídat řád, který jsme spolu s dětmi zavedli, aby pochopily, že uklidit hned, je jednodušší než debordelizovat celý pokoj jednou za čas. Chci, aby se naučily, že všechno má své místo. Nejen věci, ale i lidi v našem prostoru a že ti lidi nemají právo zamořit prostor jiných lidí. A aby ten vnější řád přenesly do své vnitřní pohody.

 



Ne nadarmo moje babička říkala:”Kdo má pořádek v domě, má ho i v sobě!” A před ní o dvě století dřív na to přišla jedna moudrá žena jménem Maria Montessori. A pravdu měly obě, byť jedna neznala druhou. A jedna byla dělnice a druhá vědkyně.

 



A já k tomu přidám ještě to, že je úplně v pořádku, že my mámy nestíháme mít tip ťop domácnost a že místo lítání s prachovkou hrajeme s dětmi člověče nezlob se. Ale je dobré poslouchat varovnou kontrolku na binec, která když už bliká moc, indikuje, že nám v tom našem prostoru není dobře. A když nám není dobře, neužijeme si ani ty šťastné děti a děti si neužijí spokojené mámy. Ne, že by pořádek v domě byl jediným kritériem spokojené ženy. Ale řekněme, že jeden z mnoha.

 

Autor: Monika Valová
27. 11. 2018 / Články nad patičkou
O mátě a ženské harmonii

Včera ráno jsem se v kuchyni přehrabovala ve skříňce a hledala černý čaj. Vypadl na mě přitom starý pytlík mátového čaje a mě se poprvé od porodu připomnělo mé poslední těhotenství. 9 měsíců, během kterých mě provázala stále chuť na mátu. Mátový čaj, mátový šampón, pepermintové bonbony, žvýkačky, čokoládá, éterák v aromalampě…. Přestože máta by se v těhotenství neměla, mě to k ní táhlo, a tak jsem naslouchala a obezřetně si ji dopřávala. Ale protože té máty bylo pořád moc, pídila jsem se po příčině a dozvěděla se, že mé tělo si možná říká jen o doplnění železa. Nebo jen potřebovalo trochu zchladit, protože v těhotenství jede cirkulace na plné obrátky a žena sálá spoustu tepla.

 

Pár hodin na to jsem prováděla jednu těhotnou ženu předporodním rituálem, a tak možná právě proto jsem se od rána ladila a napojovala na to, co a jak působilo pozitivně na mě, abych mohla co nejcitlivěji provést nastávající maminku a i zúčastněné ženy společným prožitkem. Je to pro mě velmi důležité. Ráda se ladím na ženu a její potřeby, ať už během rituálu, porodu nebo při konzultaci nějakého problému. Nacítit se a být empatická, podporující, jemná a poskytnout bezpečí… To je něco, co se mi jeví jako klíčové při práci se ženami. Prostě vytvářet harmonii a umět ji udržet.

 

Ženské srdce, zvlášť to zraněné, potřebuje bezpečí k tomu, aby se otevřelo. Ženské srdce nepotřebuje slyšet, co by mělo nebo nemělo. Žena potřebuje cítit podporu, aby měla možnost si na to přijít sama. A také nutně potřebuje být hýčkána a mnohdy o tom neví, protože přes všechny povinnosti neslyší vnitřní hlas, který jí to naléhavě sděluje. Jen ale nedokáže v zástupu povinností rozklíčovat projevy svého těla, které už po odpočinku a relaxaci volá. Až nemoc ji jako jediná donutí si lehnout, ale jen na nezbytnou chvíli, pak zase vystartuje vstříc svým povinnostem s výmluvou, že více odpočívat si nemůže dovolit. Vidíte se v tom?

Ale já vím, že žena může odpočívat. A pokud si to dovolí, má na svůj život, partnera, děti i práci daleko více energie a fronta těch úkolů se rozpouští. 

 

Jsem často s ženami ve chvílích, kdy péči neodmítají, protože se bytostně rozhodly, že si ji zaslouží. Vídím, jak na ně působí blahodárně, když ví, že jsou pro sebe na prvním místě. Jak je to posílí, když si poprvé vystoupí ze zaběhnuté rutiny, ve které nebylo místo pro životní zpomalení.

 

Sama na vlastní kůži jsem také prožila péči jiných žen, vyzkoušela jsem si i roli ženy, která se obávala hýčkání přijmout. Jsem také stále a denodenně v roli ženy, která dává. Zjistila jsem, že mě osobně nejvíc vyhovuje vyváženost, ne o ní mluvit, číst, ale chovat se tak, aby v mém životě byla harmonie. Není to něco, co udržíte každý den, ale dlouhodobě vyrovnávat výkyvy není tak složité.

 

Začala jsem mátou a skončím jí. Včera mi žena, pro kterou jsem předporodní rituál pořádala, sdělila, že ji poslední dobou voní máta, a tak jsem jí řekla: “Klidně si ji dopřej!” A v duchu jsem se usmála tomu, jak to ladění ráno zafungovalo a že duševní život je stejně opravdový jako ten hmatatelný. A je moc fajn to vědět.

Autor: Monika Valová
23. 9. 2018 / Články nad patičkou
Dlouhá cesta autem s dětmi

Jen, co jsem nasedla do auta, bylo mi zle. Občas se mi to stává, ale tentokrát jsem nemohla jen tak zavřít oči a pokoušet se to zaspat. Vedle mě seděl Mariánek, který se na náš odjezd pořádně 2,5 hodiny vyspal v šátku při procházce a nechápal, proč by měl nyní sedět připoutaný v sedačce. A tak na místo, abych tiše dřímala a tlumila svůj žaludek na vodě, musela jsem kojit a bavit ho, aby neplakal. Místy jsem cítila, jak mi dochází energie. Už mi nešlo ani mluvit, a tak jsem jen tupě seděla a poslouchala, jak si s pláčem stěžuje. "Já to nezvládnu, už to nedávám!", projela mi hlavou myšlenka jako blesk a stejně jako úder blesku mi píchla o srdce.

 
Cesta domů byla samá objížďka, prodlužovala se, a dvojčata byla na sebe, asi z nudy a taky z toho, že vycítila mou nepohodu, pěkně zlá. Ke kňourání miminka se tak přidal i pláč a křik dvojčat.
Cítila jsem, jak to vě mně vře, jak už to dál nesnesu, ale nebylo, kde utéct. Občas jsem na kluky zakřičela, aby toho nechali, povyhrožovala jim, což je nasupilo ješte víc a mě v jejich očích ponížilo, protože mě mají prokouknutou a ví, že své výhružky většinou nesplním. Ach jo.
 
Zachránil nás Martin, kterého napadlo zastavit u obchodu a nakoupit, co kdo má rád a najít místo pro piknik. Když jsme jej našli a v trávě natáhli deku, nechali děti poběhat, trochu se mi ulevilo. Možná mi pomohlo opustit prostor auta, ze kterého ještě před pár minutami nebylo úniku a kde mi nebylo dobře. Dětem se taky ulevilo. Pauza bodla nám všem.
 
Tak to funguje se vším v životě. Chilka pauzy, utvoření si odstupu a hned vidíme, co jsme předtím měli před nosem a vidět jsme nemohli.
 
Po pikniku jsme pokračovali znovu směr domov, Mariánek usnul a chvilku na to, zavládl klid i v zadní řadě u kluků. Já složila pod hlavu mikinu a v tichu zavřela oči. Neusla jsem hned, hlavou se mi honilo, jak to udělat, abych byla pro své děti ještě lepší máma a nemusela jim vyhrožovat, když už nevím kudy kam. Však to znáte, pořád všichni přemýšlíme, jak věci dělat lépe. Napadlo mě, že stále hledám nějakou konstantu, která by mi umožnila udržet harmonii v domě a kterou bych si to zjednodušila. Jenže taková asi fakt není. Snad jen kombinace lásky a trpělivosti. Jenže to prostě furt nejde mít sílu ve chvíli, když je vám zle. Když nemáte kde brát.
 
A tak se uchylujem k výkřikům do tmy v podobě výhrůžek "buďte už konečně ticho, jinak...", což má za následek, že někdo poslechne, někdo šeptá a někdo pokračuje ve křiku. Nefungujete to! Mají totiž pocit, že se jich to netýká a že to říkáte tomu vedle. Znáte to:"kdo to byl" a odpověď "to já ne, to on".
 

Zázračné zjednodušení života se zase nekoná, protože my rodiče si musíme cestičku k našim dětem vyšlapat úplně poctivě a ke každému z nich jinou a různě klikatou, dokonce i když nám není zrovna do zpěvu.

 

Když pojedete na prázdniny v autě plném neutahatelných KDYUŽTAMBUDEMáků, vzpomeňte si, že nefunguje k nim mluvit jako ke skupině, když je ta skupina rozhádaná a navzájem se požďuchujou, nýbrž ke každému zvlášť, protože každý z nich tam sedí sám za sebe, stejně jako vy. A snažte se být trpěliví. Často vystartujem kvůli nedostatku energie, a potom nás to mrzí a lepší než hojit rány je si je navzájem nezpůsobovat. A pokud to už nejde, zastavte auto i sebe a dejte si pauzu.

 
Ano chce to sebrat všechnu sílu světa, ale potom budete mít lepší pocit, ze kterého se se vám rázem udělá dobře, jak jste to skvěle dali.
 
 
 
 
 
Autor: Monika Valová
11. 7. 2018 / Články nad patičkou