Vítejte

Jsme rodina, která je vybudována na velmi silném partnerském poutu, kde muž a žena jsou jeho základním stavebním kamenem. Pokud by byly základy mělké, nemohli bychom na nich vybudovat úžasný dům sahající do nebes. Hýčkáme se navzájem, ale zároveň nám naše láska kvete úměrně se štěstím našich dětí. Tím, že se nemusí obávat o štěstí rodičů, mají kupu času prožívat svůj život. Věří nám a bezmezně nás milují. My se je pokoušíme sebevědomě vychovat a naslouchat jim. Snažíme se vyhovět jejich hlasitým potřebám, ale i těm nevyřčeným, které slyší jen rodiče s otevřeným srdcem, ovšem ne za cenu ztráty vlastního sebe-vědomí. Vzájemně se podporujeme a pátráme po příčinách našich problémů a přešlapů dříve, než se podepíší na našich dětech i nás samotných v podobě nemoci nebo traumat. 

pokračování

Sebevědomí, děti a dospělí
Všichni jsme se jednoho dne postavili na nohy a udělali první krok, po kterém následoval pád.
Autor: Monika Valová
8. 5. 2019 / Hlavní články

Dneska to možná bude trochu víc filozofické, ale nikdy víc to snad nebylo z mého života jako teď. Přemýšlím už nějakou dobu, kdy jsem přišla o své sebevědomí. Možná sebevědomě působím, ale ve skutečnosti jsem tak na půl cesty, možná ani to ne. Pravdou je, že pozorováním svých dětí a životem s Martinem přicházím na to, jaká vlastně sama ve svém dospělém životě jsem. A kladu si pořád otázky, na které ne vždy dokážu odpovědět hned, často se objeví ve chvíli, kdy už řeším něco jiného.


Kdy jsme začali uvažovat nad tím, že na něco nemáme nebo že je to pro nás nedosažitelné? Kde se vzal strach poznávat a zkoušet nové věci? Proč máme pocit, že nejsme dost dobří? A proč nás tyto pocity uzemňují tak, že kolikrát nenajdeme odvahu vstát z kouta? Přemýšlím o tom, protože jsem ve fázi rodičovství, kdy podstatným způsobem zasahuji do vývoje sebevědomí svých nejstarších školou povinných dětí, když do nich projektuji své představy o jejich životě a svůj strach, že to samy a po svém nezvládnou.

Všichni jsme se jednoho dne postavili na nohy a udělali první krok, po kterém následoval pád. Všichni jsme se znovu zvedli a naučili se chodit. Necítili jsme se v procesu učení chůze nedokonalí nebo pomalí, dokonce jsme se přitom chybování smáli. A máma s tátou nám tleskali i přesto, že naše první chůze byla jako zombie přehlídka. Vůbec jsme o sobě nepochybovali, dopřáli jsme si přesně tolik času, kolik jsme potřebovali a nehodnotili sami sebe, jak při tom asi vypadáme, nesrovnávali se s jinými, jestli to děláme stejně dobře, prostě jsme si to dělali úplně po svém s úžasnou radostí, že jdeme kupředu svým tempem. A v tomto přirozeném procesu nás podporovali naši rodiče a my se cítili bezpečně.


A pak se to ztratilo... Trochu jsme vyrostli, a na nohy se nám pověsila koule zodpovědnosti nikoliv za naše rozhodnutí, ale za to, abychom vyhověli druhým. Učitelkám, rodičům, instruktorům. Ze strachu, že to nezvládneme, jsme přišli o vlastní tempo a začali se přizpůsobovat tomu, co se od nás očekává. Začali jsme o sobě pochybovat a raději vše dělat tak, jak chtějí ostatní. Dostali jsme strach, že by se projevení vlastní invence nemuselo setkat s podporou, na kterou jsme od mala zvyklí.



Od té doby než něco uděláme, přemýšlíme, co na to řeknou jiní lidi. Neztrapním se? Nejsem na to moc stará nebo ještě moc mladá, málo vzdělaná nebo nezkušená, moc malá, velká, ošklivá, hloupá... A pak se k tomu přidá papír... mám na to certifikát? Diplom? Můžu, i přesto, že mi řekli, že s tím budu mít problém?

Úplně jsme se odpojili od sebe sama. Zapomněli jsme na své sebevědomí, které nám všem kdysi tak skvěle fungovalo a pomáhalo k přirozené touze poznávat a zkoušet nové. Umožňovalo nám bez rozdílu radovat se z malých věcí stejně jako z těch velkých. Kolem 6 let nás začali hodnotit jedničkou až pětkou, nehledě na naše tempo, talenty, náladu a my rázem museli vědět a znát, ne motivování sebou, ale vnějším prostředím. A naši rodiče se začali bát o naši budoucnost.



“Když se nebudeš dobře učit, nic z tebe nebude.”

Jsi trojkař, měl bys to stáhnout aspoň na dvojku. Zrovna to řeším se Šimim a je to ve mně tak hluboko zaryté, že i já propadám panice, když dostane 4 z angličtiny po dvou trojkách, že si zničil život. Najednou jsem zpět v těch programech a začínám se bát, jestli mu nekazím život já, když učení nechávám na něm. Naše domluva byla, že dokud bude dělat vše, jak nejlépe umí, nehledě na známky, nechám mu své tempo, ale co když se na to úplně vyflákl? Prostě mu byla angličtina úplně volná. A já jsem teď v pozici, kdy jej tlačím tam, kde jsem nechtěla. Zakazuji hry až do doby zlepšení známek. A zrovna v těch hrách po síti mluví anglicky s klukama z celého světa a aktivně používá to, co se naučil, zatímco moje angličtina leží pasivně v mojí hlavě a já se stydím ji oprášit. A státnice z ní je mi úplně na nic, stejně jako jemu ta 4 z kontrolního testu, která neříká nic o jeho schopnostech, ale je jen důkazem, že se mu nechtělo učit.

A tak ta varovná kontrolka bliká spíš mě jako rodiči než jemu. A zatímco on se učí v pokoji angličtinu, já se furt učím být mámou a na rozdíl od něj za to nedostávám známky, ale mým hodnocením je jeho štěstí. Mám pocit, že jediné, co se opravdu musí naučit je zodpovědnost za svůj přístup k životu a systémem trestů nebo hodnocení se to naučit prostě nemůže, ani já se to nenaučila. Může totiž zahořknout a přestat se přirozeně projevovat, jít proti sobě jen proto, že jde naschvál proti mně, která jej nutí k učení, hraní na flétnu, uklízení... A to nechci, takže nás čeká rozhovor, možná série rozhovorů, možná nekonečná série než se to oba naučíme vykomunikovat.

Chci být podporujicí máma, co za dětmi stojí nehledě na úspěch či neúspěch. Vím, že i pro mě je to kus práce na sobě, ale v metodě cukru a biče už nevidím smysl, navíc naše děti ví, že jim beztak akorát vyhrožuji a že nejsem schopna trest dodržet. I proto, že s ním sama nesouzním.



Hledám životní postoj, ve kterém bude dobře mě, ale i dětem. Nechci, aby děti přišly o své sebevědomí a pocit, že jsou bezpodmínečně podporované, a také z nich nechci nechat vyrůst ty, kteří jsou zvyklí jen brát a nic dávat. Nechci jim vzít odpovědnost za svůj život a možnost samostatně uvažovat. A tak hledám i svou cestu, která nekopíruje jinou a učím se rodičovskému sebevědomí, které mi dodá i to životní.

Jedno je jisté, dokud sebe v sobě znovu nenajdeme, budeme se jen srovnávat s ostatními, závidět jim jejich život, pomlouvat je, abychom se na chvíli cítili uspokojení, ale stejně nebudeme šťastní, protože nelze žít život druhých. Dokud se na sebe znovu nenapojíme a neuvědomíme si vlastní sebe-hodnotu, nebude nám nic dost dobré, protože vždy se najde někdo, kdo má něčeho víc a komu to “víc” s bolestí v srdci nebudeme přát.

Možná se najde někdo, komu přijde, že to moc řeším nebo, že má dítě dostat pár facek, aby dělalo, co chceme my, aby z něho nevyrostl rozmazlený fracek. Ale já to tak necítím. Věřím, že se díky svým dětem můžeme stát lepšími lidmi a že je to na každém z nás, jak se k rodičovství postaví.

Recenze na body z merina značky Duomamas

Jedno je jisté, recenze na produtky mě asi nebudou nikdy živit, protože se snažím o to, abych moc produktů nepotřebovala. Naše děti to vidí trochu jinak, a tak jim dopřáváme, ale u věcí pro sebe jsem šetrnější a totéž u Mariánka, který v roce ještě nemá rozum z toho, jestli je hračka nová nebo po sourozencích. Ale ono je asi v pořádku, že nejprve začnete u sebe, a potom jdete okolí příkladem. A tak potom, co mi Šimon zabavil skoro všechny ponožky, chodím doma celou zimu bosky (to je vtip, chodila bych bosky tak jako tak, protože to mají moje nohy rády), tahám pořád dokolečka svoje oblíbené turky než se mi rozpadnou a mám pocit, že jediné, co pořád nakupuju je jídlo. Ale o tom vůbec nechci psát! Úplně jsem odběhla od tématu.

 

Když byl Mariánek novošek, měla jsem pro něj půjčenou merino kuklu a ta byla fakt super. Ale taky měl půjčené merino body, které mě při doteku přišlo takové nepříjemné a kousavé a já mu ho proto neoblíkala. A protože byl do roku hodně nošený a já se všude dočítala o úžasných vlastnostech dětského oblečení z merina, domluvila jsem se s Evou z Duomamas, že otestuju na Majdovi jejich rostoucí body, které se dá díky extendoru (prodlužovací díl) zvětšit o 3 velikosti. Myšlenka miminkovské slow fashion se mi moc líbí. Znáte to, jak rychle vytřídíte ty pidi věci, aniž by je děti vynosily. Představa, že toto bodynko bude nosit rok, možná dva, matce, která se snaží přemýšlet nad tím, co kupuje, učarovala. Díky tomu si můžete dovolit investovat do fair trade výrobku, kvalitního materiálu a podpoříte českou výrobu, protože to není věc na 3 měsíce.

 Mariánkovi je 14 měsíců a už jej nosí nosí přes půl roku. Bodynko má dlouhé manžety, takže se rukávy mohou prodlužovat a zkracovat o několik centimetrů a extendor nám stále leží nepoužitý ve skříni. Co mě ale vážně překvapilo, tak jemnost materiálu. Vůbec nekouše, takže už vím, že není merino jako merino. Duomamas používá merino vysoké gramáže, které je příjemné do ruky i na tělo. Přiznávám, že je to nejčastěji oblékaný kousek Majdovy garderoby. Oblíkám mu ho pořád dokola, protože mu je v něm teplo a když ho na procházku ven moc navleču, tak vím, že mu pod kombinézou nebude ani zpocenému zima. Merino nesaje mokro jako bavlna a rychle schne. No a to se hodí i v případě, kdy mu rostou zrovna zuby a slintá. Bavlněné bodynka převlíkám i dvakrát denně a toto má celý den až do večera.  

Merino má tedy termoregulační vlastnosti a samočistící funkci. Ale nesibuji vám, že když si ho dítě pokype mrkví, zázračně se do dalšího dne ta mrkev vstřebá. Merino neumí zázraky! Ještě chci vypíchnout 100% baby friendly barvu. Na té hnědé nejde nic vidět, ani ta mrkev :D  Od jeho narození mám ráda takové zemité přírodní barvy, které se dají s čímkoliv dobře kombinovat. No já to body prostě miluju a tečka a teď má ještě přidanější hodnotu, protože se v něm poprvé sám v prostoru postavil a taky udělal první krůčky. Jsem zvědavá, jaké poprvé ještě v bodynku zažije.

Trochu jsem očekávala, že budu mít problém s praním, protože se tento materiál doporučuje prát ručně. Ale je to rychlovka, vlastně ho jen přečvachnu v umyvadle ve vlažné vodě a přehodím přes žebřinové topení a je do hodiny suché. Přiznám se, že už jsem ho asi dvakrát omylem hodila do pračky a jednou i do sušičky a přežilo bez úhony, ale snažím se to hlídat, protože Duomamas zřejmě ví, proč doporučuje prát v ruce.

Aby to nebylo jen o pozitivech. Po pár měsících se u manžet udělaly drobné žmolky, ale ty odstranila ta sušička, takže je zase jako nové a víc už mě nenapadá. Snad jen ta pořizovací cena je vyšší, ale už chápu proč. Za mě je to super kousek funkčního oblečení, který díky variabilitě velikostí a velké užitné hodnotě snese každý dětský šatník.

A protože se tak osvědčilo, koupila jsem k Vánocům u Duomamas své malé neteřince kuklu z merina, aby jí bylo teď v zimě u maminky v šátku teplo a nepotila se jí hlavička. Moje sestra je s ní taky moc spokojená.

 

Takže výrobky zn. Duomamas můžeme obě doporučit. 

 


foto: Lulu Sutton 

 

 

 

 

Autor: Monika Valová
22. 1. 2019 / Články nad patičkou
Kdo má pořádek v domě, má ho i v sobě.

Když chceme žít v harmonii, měli bychom si hýčkat i vnější svět, který nás obklopuje. Ten se v nás totiž projevuje jako životní pohoda a nepohoda. Lidé, vztahy, zvířata, životní prostředí, jídlo, sociální skupiny, domov... 



Domov a děti. Mateřská bublina, ve které už 10 let žiju a pořád ji zpracovávám jako své velké životní téma. A tak si zrovna pro sebe a možná nejen pro sebe sepisuju myšlenky, které se mi o víkendu honily hlavou.

Domov je místo, kde se ráno probouzím, dopoledne vařím a pracuji, odpoledne uklízím a učím se s dětmi a večer jdu spát. Trávím doma hodně času. Je to můj bezpečný životní prostor, který o mě dost vypovídá, protože se do něj projektuje to, co mám ráda a co se mi líbí. Barvy, nábytek, doplňky, čistota... Ale taky mě ten prostor učí přijmout to, co se líbí těm, kteří se mnou žijí. Takový společný domov se potom vtiskuje do nás všech.

Říká se “bordel v bytě, šťastné dítě”. Pravda, ale jen do té míry, do které jste v tom binci spokojeni. Byť se s dětmi absolutní čisto udržet nedá a je zbytečné lpět na sterilitě prostředí, ve kterém by vás přivádělo k šílenství batole s rohlíkem v ruce, k domovu patří i to, že vše a všichni májí své místo.

Kdysi jsem nestrpěla smítko prachu a podlahu po vytírání leštila. S každým dalším dítětem jsem ale dostala pěkně za vyučenou a musela tuto obscesi vyléčit, jinak bych se zbláznila. Stále mám ale ráda uklizeno, jen už je to trochu jiný pořádek.


S pěti dětmi, dvěma psy a dvěma kočkami mám na zemi tisíce smítek. Vidím je všechny, ale po většinu času mě to nechává klidnou. Což je nutné pro záchranu duševního zdraví.


Nevytahuju vysavač 2x denně. Prach už není můj jediný nepřítel. Daleko větší výzva je pro mě najít pro většinu věcí stále udržitelné místo a naučit sebe i ostatní tam ty věci vracet, abych pořád nemusela uklízet předtím než budu uklízet. Rozumíte mi, o čem mluvím, že ano?


Naše děti neuklízí vůbec rády. Dokonce bych řekla, že binec ve svém pokoji změnily na udržovaný bordel a nucený úklid byl jen naoko. Takový styl úklidu, že se za nimi zavřou dveře a slyšíte vysavač a nejste si jistí, že ho někdo opravdu drží v ruce. Tuto letargii jsem jim vlastně způsobila já, protože často uklízím za ně a nebo nejsem důsledná v kontrole, zda plní a dodržují své povinnosti. Uvědomuju si to a budu se to snažit změnit.


Takže ten binec v pokoji starších dětí jsme nechali dojít tak daleko, že už si nedokázaly samy poradit. Lego se jim válelo snad úplně všude. V šuplíkách, krabicích, taškách, na zemi, pod postelí na poličkách. A nejen ta stavebnice. Všechno bylo po troškách smíchané se vším. Jejich pokoji chyběl vnější řád, který si nebyly schopny samy nastavit. Nemyslete si, že žily ve špíně. Na první pohled byste nepoznali o čem mluvím. Byl to vlastně “jen” chaos, který neuměly vyřešit.


K jejich štěstí jsem o víkendu dostala uklízecí náladu. Takovou tu, jak všechno začnete šůrovat od podlahy přes šuplíky a přeorganizujete a vytřídíte vše do posledního korálku a přitom ostrouháte i krabici pastelek, až z toho máte mozol na palci. Mimochodem, jak mě Eveli uviděla, vzala druhé strouhátko a strávily jsme pěknou hodinku povídáním při ořezávání. No jo, děti se učí napodobou, ale musíme je k té činnosti pustit a nenechat v hlavě vyhrát pocit, že sami to uděláme rychleji a lépe. To mám často. Achjo.


Kdybyste viděli, co jsem všechno našla pod postelí! Rej papírových tašek a krabiček s poklady, přes které už pod postel nic nevešlo. Protřídila jsem to, vyhodila asi 4 kila papírů a starých výkresů a všechny korálky, perličky a gumičky nasypala na hromadu. S Evelínkou jsme si užily další pěknou hodinku než jsme je jako dvě Popelky protřídily. Z výsledku byla nadšená ona, já i krabice na šroubky, která je jak na holčičí tvoření dělaná.

 

 

Neteřince jsem nabalila krabici hraček, ze kterých Evelínka vyrostla a celkově jsem udělala takový fajn průvan, ze kterého vznikl moc pěkný prostor, kde je radost se těšit na Vánoce.

Odnesli jsme terárium, které tam rok čekalo na želvu, na kterou si Eve a Šimi měli našetřit a která je za ten rok omrzela. Což jsme tak trochu s Martinem tušili, když jsme jim ji sice povolili, ale na jejím pořízení se aktivně nepodíleli. Vznikl tak každopádně další prostor.



Ještě přidáme poličky, které Martin vyrobí a polostudentský pokoj bude hotový.

Moje předsevzetí do budoucna je uhlídat řád, který jsme spolu s dětmi zavedli, aby pochopily, že uklidit hned, je jednodušší než debordelizovat celý pokoj jednou za čas. Chci, aby se naučily, že všechno má své místo. Nejen věci, ale i lidi v našem prostoru a že ti lidi nemají právo zamořit prostor jiných lidí. A aby ten vnější řád přenesly do své vnitřní pohody.

 



Ne nadarmo moje babička říkala:”Kdo má pořádek v domě, má ho i v sobě!” A před ní o dvě století dřív na to přišla jedna moudrá žena jménem Maria Montessori. A pravdu měly obě, byť jedna neznala druhou. A jedna byla dělnice a druhá vědkyně.

 



A já k tomu přidám ještě to, že je úplně v pořádku, že my mámy nestíháme mít tip ťop domácnost a že místo lítání s prachovkou hrajeme s dětmi člověče nezlob se. Ale je dobré poslouchat varovnou kontrolku na binec, která když už bliká moc, indikuje, že nám v tom našem prostoru není dobře. A když nám není dobře, neužijeme si ani ty šťastné děti a děti si neužijí spokojené mámy. Ne, že by pořádek v domě byl jediným kritériem spokojené ženy. Ale řekněme, že jeden z mnoha.

 

Autor: Monika Valová
27. 11. 2018 / Články nad patičkou
O mátě a ženské harmonii

Včera ráno jsem se v kuchyni přehrabovala ve skříňce a hledala černý čaj. Vypadl na mě přitom starý pytlík mátového čaje a mě se poprvé od porodu připomnělo mé poslední těhotenství. 9 měsíců, během kterých mě provázala stále chuť na mátu. Mátový čaj, mátový šampón, pepermintové bonbony, žvýkačky, čokoládá, éterák v aromalampě…. Přestože máta by se v těhotenství neměla, mě to k ní táhlo, a tak jsem naslouchala a obezřetně si ji dopřávala. Ale protože té máty bylo pořád moc, pídila jsem se po příčině a dozvěděla se, že mé tělo si možná říká jen o doplnění železa. Nebo jen potřebovalo trochu zchladit, protože v těhotenství jede cirkulace na plné obrátky a žena sálá spoustu tepla.

 

Pár hodin na to jsem prováděla jednu těhotnou ženu předporodním rituálem, a tak možná právě proto jsem se od rána ladila a napojovala na to, co a jak působilo pozitivně na mě, abych mohla co nejcitlivěji provést nastávající maminku a i zúčastněné ženy společným prožitkem. Je to pro mě velmi důležité. Ráda se ladím na ženu a její potřeby, ať už během rituálu, porodu nebo při konzultaci nějakého problému. Nacítit se a být empatická, podporující, jemná a poskytnout bezpečí… To je něco, co se mi jeví jako klíčové při práci se ženami. Prostě vytvářet harmonii a umět ji udržet.

 

Ženské srdce, zvlášť to zraněné, potřebuje bezpečí k tomu, aby se otevřelo. Ženské srdce nepotřebuje slyšet, co by mělo nebo nemělo. Žena potřebuje cítit podporu, aby měla možnost si na to přijít sama. A také nutně potřebuje být hýčkána a mnohdy o tom neví, protože přes všechny povinnosti neslyší vnitřní hlas, který jí to naléhavě sděluje. Jen ale nedokáže v zástupu povinností rozklíčovat projevy svého těla, které už po odpočinku a relaxaci volá. Až nemoc ji jako jediná donutí si lehnout, ale jen na nezbytnou chvíli, pak zase vystartuje vstříc svým povinnostem s výmluvou, že více odpočívat si nemůže dovolit. Vidíte se v tom?

Ale já vím, že žena může odpočívat. A pokud si to dovolí, má na svůj život, partnera, děti i práci daleko více energie a fronta těch úkolů se rozpouští. 

 

Jsem často s ženami ve chvílích, kdy péči neodmítají, protože se bytostně rozhodly, že si ji zaslouží. Vídím, jak na ně působí blahodárně, když ví, že jsou pro sebe na prvním místě. Jak je to posílí, když si poprvé vystoupí ze zaběhnuté rutiny, ve které nebylo místo pro životní zpomalení.

 

Sama na vlastní kůži jsem také prožila péči jiných žen, vyzkoušela jsem si i roli ženy, která se obávala hýčkání přijmout. Jsem také stále a denodenně v roli ženy, která dává. Zjistila jsem, že mě osobně nejvíc vyhovuje vyváženost, ne o ní mluvit, číst, ale chovat se tak, aby v mém životě byla harmonie. Není to něco, co udržíte každý den, ale dlouhodobě vyrovnávat výkyvy není tak složité.

 

Začala jsem mátou a skončím jí. Včera mi žena, pro kterou jsem předporodní rituál pořádala, sdělila, že ji poslední dobou voní máta, a tak jsem jí řekla: “Klidně si ji dopřej!” A v duchu jsem se usmála tomu, jak to ladění ráno zafungovalo a že duševní život je stejně opravdový jako ten hmatatelný. A je moc fajn to vědět.

Autor: Monika Valová
23. 9. 2018 / Články nad patičkou