Vítejte

Jsme rodina, která je vybudována na velmi silném partnerském poutu, kde muž a žena jsou jeho základním stavebním kamenem. Pokud by byly základy mělké, nemohli bychom na nich vybudovat úžasný dům sahající do nebes. Hýčkáme se navzájem, ale zároveň nám naše láska kvete úměrně se štěstím našich dětí. Tím, že se nemusí obávat o štěstí rodičů, mají kupu času prožívat svůj život. Věří nám a bezmezně nás milují. My se je pokoušíme sebevědomě vychovat a naslouchat jim. Snažíme se vyhovět jejich hlasitým potřebám, ale i těm nevyřčeným, které slyší jen rodiče s otevřeným srdcem, ovšem ne za cenu ztráty vlastního sebe-vědomí. Vzájemně se podporujeme a pátráme po příčinách našich problémů a přešlapů dříve, než se podepíší na našich dětech i nás samotných v podobě nemoci nebo traumat. 

pokračování

Jizva jako cesta za životní moudrostí
proč je důležité dotýkat se jizev
Autor: Monika Valová
20. 1. 2019 / Hlavní články

Možná, že na té fotce všechny mé jizvy nevidíte, protože za ta léta, co jsou součástí mého těla, vybledly. Ale já o nich vím a nikdy nevymažu ze svého života události, během kterých jsem k nim přišla. Naštěstí jizvy na duši se zhojily a já díky své zkušenosti vím, jak je důležité umět jizvu přijmout, pohladit ji a vzpomínku na příčinu jejího vzniku ponechat neutrální. A protože se poslední dobou hodně setkávám s ženami, které mají po císařském řezu, ale necítí se po něm psychicky dobře, nedokáží o něm mluvit bez výčitek, chtěla bych otevřít téma jizev, které se projevují nejen na těle, ale i na duši, a na základě svých zkušeností motivovat ženy k tomu, aby se naučily je nepopírat a dovolily si pustit své emoce ven a přijmout tuto část své životní cesty.

 

První jizvu nad pupíkem mám z mladické nerozvážnosti nebo jak se tomu říká, po piercingu, který jsem vytáhla, když mi poprvé vyrostlo bříško díky Šimimu. Během těhotenství mi díra zarostla a já si uvědomila, že ten kroužek ve svém břiše už znovu nechci. Ty další tři pod pupíkem a v tříslech jsou zásadnější, hlubší, ale mnohem méně znatelné na první pohled. Jsou památkou po laparoskopické operaci, která mi zachránila život a ukončila mé první těhotenství, o kterém jsem roky s nikým nemohla mluvit, protože jsem měla pocit, že jsem jako žena selhala. Samozřejme, že jsem neselhala, stejně jako neselhala žádná z žen, které se stalo totéž nebo porodila sekcí, byl jí proveden nástřih hráze i přesto, že o něj nestála apod. Ale každá přesto zapochybujeme, přemýšlíme a někdy to i dost bolí. Hrdě se hlásím i k jizvě po epiziotomii a přijímám ji jako daň za to, že jsem svůj porod dobrovolně přenechala lékaři a nenapsala si porodní plán a více se nezajímala, ale víte co? Díky tomu, byl každý další porod vědomější a já této zkušenosti nelituji.  

Svých jizev se po těch letech běžně dotýkám stejně jako jiných částí svého těla a cítím vděčnost, že i přes ten drsný start do mateřství, vše dopadlo dobře. A konečně o tom všem dokážu i mluvit nebo psát a soucítit se ženami, které se stále nemohou dotknout těchto míst na svém těle a přijmout jizvu jako součást sebe. Znám to, ale jsem důkazem, že to lze překonat.

Gynekologické jizvy s sebou nesou prostě často pocit selhání, který se dokáže rozvinout až do traumatu. Existuje mnoho žen, které je přijaly okamžitě, ale také je mnoho těch, kterým jizva připomíná, že se dělo něco jinak než plánovaly. Sedm z deseti žen, které se mi ozvaly za poslední dny kvůli pomoci s kojením, porodily císařským řezem, to je první fakt, nad kterým je důležité se pozastavit. Druhý fakt je, že problémem nebývá nedostatek mateřského mléka nebo špatná technika přisátí. To jsou zástupné problémy, které vyřešíme za jednu laktační návštěvu. Hlavním problémem, 3. fakt, je buď dráždivé novorozeně po sekci nebo porodní trauma matky po císařském řezu a jizva, která říká...

...“Nezvládla jsem porodit své dítě.” Jak já jim rozumím. Velmi intenzivně jsem prožívala období, kdy mi mé jizvy připomínaly, že jsem nebyla schopna zdravě otěhotnět. Nechtěla jsem se jich dotknout, ani se na ně dívat. A ty ženy, i přesto, že nemají prázdnou náruč, bojují s velkou bolestí na duši. I přesto, že mají v náručí zdravé miminko, vracejí se zpět k porodu a nedokáží se přes něj přenést. Před rodinou o tom nemluví, protože se obávají, že jejich vnímání bude bagatelizováno slovy:”buď ráda, že máš zdravé dítě.”  Při povídání s nimi vidím, že problém spočívá v tom, že jim byla odňata možnost se rozhodnout a nést za své rozhodnutí odpovědnost. Ženy, které mě žádají o pomoc cítí v souvislosti s porodem lítost, ne proto, že nerodily vaginálně, ale protože o způsobu porodu svého dítěte nemohly samy rozhodnout. Někdy mají tendenci to omlouvat, někdy opakují slova, která jim byla vložena do úst rodinou:”hlavně, že je dítě v pořádku”, někdy tvrdí, že neměly na výběr, ale nakonec se jim zalesknou oči a řeknou, že je mrzí, že někdo rozhodl za ně držíc v náručí 3,5 kilové miminko, které mělo být podle lékařských odhadů moc velké na to, aby prošlo porodním kanálem. Stala se chybka, někdo blbě měřil, no co už, “buďte ráda, že máte zdravé dítě”.

Dalším příkladem jsou ženy, kterým bylo doporučeno nastoupit na vyvolávání porodu z důvodu přenášení. Ačkoliv žena ve skutečnosti přenáší až po 42.tt, lékaři se k vyvolávání přiklánějí často již po 40.tt., kdy ještě plod není připraven na porod, protože může být prostě o 14 dní mladší než se předpokládá, a proto se mu nechce ven. Čert vem tabulky. Nakonec kvůli nepostupujícímu porodu a tísni plodu přichází na řadu sekce se slovy ”už vás nebudeme trápit.”  A přitom žena tuší, že měli oba ještě čas.

Jeden příklad z posledních dnů. Plod byl koncem pánevním a žena prvorodička. Chtěla zkusit rodit spontánně, ale nebylo jí to doporučeno lékaři. Po sekci se nebyla schopna o dítě starat, a tak jí jej vozili jen na kojení, přičemž miminko dětské sestry dokrmovaly stříkačkou s dudlíkem na jejím konci. 

Všechny ženy měly jedno společné. Při komunikaci se zdravotníky se cítily být nezpůsobilé rozhodovat. Jejich názor nebyl zohledňován. Když se vrací zpět v myšlenkách, cítí bezmoc a úzkost. A to se potom samozřejmě promítá i do pozdějšího vztahu matka - dítě, matka - otec, matka - radost ze života. A tak se stává, že laktační návštěva nebývá jen o kojení, ale o pozorném naslouchání porodnímu příběhu. A podpoře.

Někdy se zeptám, zda by mi ukázaly jizvu a pozoruji, jak se k ní mají. Nerady se jí dotýkají, moc o ni nepečují a při pohledu do zrcadla se snaží ji nevidět, ale paradoxně vidí hlavně ji.

Ženám, na místo vzpomínky na zrození jejich dítěte, jejich jizva připomíná selhání. Ne to, že jej nedokázaly porodit, ale že jim to nebylo umožněno i přesto, že cítily, že by to chtěly jinak. Víte, netvrdím, že se takto cítí všechny ženy po sekci, to rozhodně ne, spousta z nich se na ni připravila dobře a pochopila, že nebyla jiná možnost, ale tyto ženy mě zpravidla nevolají. Mou pozornost hledají ženy, kterým byla odňata mateřská kompetence, ještě předtím než se vůbec staly matkou a které si vyčítají, že si nedokázaly uhájit to, co chtěly.

A tak tam spolu sedíme u nich doma na gauči a najednou neřešíme kojení, ale porod. Protože ten spustil sousled událostí, které ovlivňují rekonvalescenci, kojení i pohodu miminka a jeho mámy. Poslouchám ten příběh o tom, jak žena k císařské jizvě přišla a uvědomuji si stále víc, že touto laktační návštěvou se spouští proces smíření se. Někdy mluví a mluví a přitom začínají přijímat svou jizvu jako bránu, kterou za nimi přišlo na svět jejich dítě. Porodní příběh se uzavře a ony se k němu již nebudou muset vracet s myšlenkou coby kdyby. Mohou pustit ven, co ukrývaly. Neexistuje možnost se tam fyzicky vrátit, ale existuje možnost události zhojit a vystoupit z role oběti. Veliký, ale ne nemožný úkol. Často se tento zážitek zhojí dalším porodem, který proběhne s respektem. Ale než vůbec dojde k dalšímu těhotenství, je klíčem pochopit, že to, co se stalo, je součástí jejich putováním za životní moudrostí. Někdy je to hlubší a ten hojící proces se jen zahájí, možná bude zapotřebí i terapie. Ale vždy je důležitým prvkem hojení vědomý kontakt s jizvou. 

Až jednou při doteku s jizvou neucítíte bolest, léčebný proces je u konce.

Recenze na body z merina značky Duomamas

Jedno je jisté, recenze na produtky mě asi nebudou nikdy živit, protože se snažím o to, abych moc produktů nepotřebovala. Naše děti to vidí trochu jinak, a tak jim dopřáváme, ale u věcí pro sebe jsem šetrnější a totéž u Mariánka, který v roce ještě nemá rozum z toho, jestli je hračka nová nebo po sourozencích. Ale ono je asi v pořádku, že nejprve začnete u sebe, a potom jdete okolí příkladem. A tak potom, co mi Šimon zabavil skoro všechny ponožky, chodím doma celou zimu bosky (to je vtip, chodila bych bosky tak jako tak, protože to mají moje nohy rády), tahám pořád dokolečka svoje oblíbené turky než se mi rozpadnou a mám pocit, že jediné, co pořád nakupuju je jídlo. Ale o tom vůbec nechci psát! Úplně jsem odběhla od tématu.

 

Když byl Mariánek novošek, měla jsem pro něj půjčenou merino kuklu a ta byla fakt super. Ale taky měl půjčené merino body, které mě při doteku přišlo takové nepříjemné a kousavé a já mu ho proto neoblíkala. A protože byl do roku hodně nošený a já se všude dočítala o úžasných vlastnostech dětského oblečení z merina, domluvila jsem se s Evou z Duomamas, že otestuju na Majdovi jejich rostoucí body, které se dá díky extendoru (prodlužovací díl) zvětšit o 3 velikosti. Myšlenka miminkovské slow fashion se mi moc líbí. Znáte to, jak rychle vytřídíte ty pidi věci, aniž by je děti vynosily. Představa, že toto bodynko bude nosit rok, možná dva, matce, která se snaží přemýšlet nad tím, co kupuje, učarovala. Díky tomu si můžete dovolit investovat do fair trade výrobku, kvalitního materiálu a podpoříte českou výrobu, protože to není věc na 3 měsíce.

 Mariánkovi je 14 měsíců a už jej nosí nosí přes půl roku. Bodynko má dlouhé manžety, takže se rukávy mohou prodlužovat a zkracovat o několik centimetrů a extendor nám stále leží nepoužitý ve skříni. Co mě ale vážně překvapilo, tak jemnost materiálu. Vůbec nekouše, takže už vím, že není merino jako merino. Duomamas používá merino vysoké gramáže, které je příjemné do ruky i na tělo. Přiznávám, že je to nejčastěji oblékaný kousek Majdovy garderoby. Oblíkám mu ho pořád dokola, protože mu je v něm teplo a když ho na procházku ven moc navleču, tak vím, že mu pod kombinézou nebude ani zpocenému zima. Merino nesaje mokro jako bavlna a rychle schne. No a to se hodí i v případě, kdy mu rostou zrovna zuby a slintá. Bavlněné bodynka převlíkám i dvakrát denně a toto má celý den až do večera.  

Merino má tedy termoregulační vlastnosti a samočistící funkci. Ale nesibuji vám, že když si ho dítě pokype mrkví, zázračně se do dalšího dne ta mrkev vstřebá. Merino neumí zázraky! Ještě chci vypíchnout 100% baby friendly barvu. Na té hnědé nejde nic vidět, ani ta mrkev :D  Od jeho narození mám ráda takové zemité přírodní barvy, které se dají s čímkoliv dobře kombinovat. No já to body prostě miluju a tečka a teď má ještě přidanější hodnotu, protože se v něm poprvé sám v prostoru postavil a taky udělal první krůčky. Jsem zvědavá, jaké poprvé ještě v bodynku zažije.

Trochu jsem očekávala, že budu mít problém s praním, protože se tento materiál doporučuje prát ručně. Ale je to rychlovka, vlastně ho jen přečvachnu v umyvadle ve vlažné vodě a přehodím přes žebřinové topení a je do hodiny suché. Přiznám se, že už jsem ho asi dvakrát omylem hodila do pračky a jednou i do sušičky a přežilo bez úhony, ale snažím se to hlídat, protože Duomamas zřejmě ví, proč doporučuje prát v ruce.

Aby to nebylo jen o pozitivech. Po pár měsících se u manžet udělaly drobné žmolky, ale ty odstranila ta sušička, takže je zase jako nové a víc už mě nenapadá. Snad jen ta pořizovací cena je vyšší, ale už chápu proč. Za mě je to super kousek funkčního oblečení, který díky variabilitě velikostí a velké užitné hodnotě snese každý dětský šatník.

A protože se tak osvědčilo, koupila jsem k Vánocům u Duomamas své malé neteřince kuklu z merina, aby jí bylo teď v zimě u maminky v šátku teplo a nepotila se jí hlavička. Moje sestra je s ní taky moc spokojená.

 

Takže výrobky zn. Duomamas můžeme obě doporučit. 

 


foto: Lulu Sutton 

 

 

 

 

Autor: Monika Valová
22. 1. 2019 / Články nad patičkou
Kdo má pořádek v domě, má ho i v sobě.

Když chceme žít v harmonii, měli bychom si hýčkat i vnější svět, který nás obklopuje. Ten se v nás totiž projevuje jako životní pohoda a nepohoda. Lidé, vztahy, zvířata, životní prostředí, jídlo, sociální skupiny, domov... 



Domov a děti. Mateřská bublina, ve které už 10 let žiju a pořád ji zpracovávám jako své velké životní téma. A tak si zrovna pro sebe a možná nejen pro sebe sepisuju myšlenky, které se mi o víkendu honily hlavou.

Domov je místo, kde se ráno probouzím, dopoledne vařím a pracuji, odpoledne uklízím a učím se s dětmi a večer jdu spát. Trávím doma hodně času. Je to můj bezpečný životní prostor, který o mě dost vypovídá, protože se do něj projektuje to, co mám ráda a co se mi líbí. Barvy, nábytek, doplňky, čistota... Ale taky mě ten prostor učí přijmout to, co se líbí těm, kteří se mnou žijí. Takový společný domov se potom vtiskuje do nás všech.

Říká se “bordel v bytě, šťastné dítě”. Pravda, ale jen do té míry, do které jste v tom binci spokojeni. Byť se s dětmi absolutní čisto udržet nedá a je zbytečné lpět na sterilitě prostředí, ve kterém by vás přivádělo k šílenství batole s rohlíkem v ruce, k domovu patří i to, že vše a všichni májí své místo.

Kdysi jsem nestrpěla smítko prachu a podlahu po vytírání leštila. S každým dalším dítětem jsem ale dostala pěkně za vyučenou a musela tuto obscesi vyléčit, jinak bych se zbláznila. Stále mám ale ráda uklizeno, jen už je to trochu jiný pořádek.


S pěti dětmi, dvěma psy a dvěma kočkami mám na zemi tisíce smítek. Vidím je všechny, ale po většinu času mě to nechává klidnou. Což je nutné pro záchranu duševního zdraví.


Nevytahuju vysavač 2x denně. Prach už není můj jediný nepřítel. Daleko větší výzva je pro mě najít pro většinu věcí stále udržitelné místo a naučit sebe i ostatní tam ty věci vracet, abych pořád nemusela uklízet předtím než budu uklízet. Rozumíte mi, o čem mluvím, že ano?


Naše děti neuklízí vůbec rády. Dokonce bych řekla, že binec ve svém pokoji změnily na udržovaný bordel a nucený úklid byl jen naoko. Takový styl úklidu, že se za nimi zavřou dveře a slyšíte vysavač a nejste si jistí, že ho někdo opravdu drží v ruce. Tuto letargii jsem jim vlastně způsobila já, protože často uklízím za ně a nebo nejsem důsledná v kontrole, zda plní a dodržují své povinnosti. Uvědomuju si to a budu se to snažit změnit.


Takže ten binec v pokoji starších dětí jsme nechali dojít tak daleko, že už si nedokázaly samy poradit. Lego se jim válelo snad úplně všude. V šuplíkách, krabicích, taškách, na zemi, pod postelí na poličkách. A nejen ta stavebnice. Všechno bylo po troškách smíchané se vším. Jejich pokoji chyběl vnější řád, který si nebyly schopny samy nastavit. Nemyslete si, že žily ve špíně. Na první pohled byste nepoznali o čem mluvím. Byl to vlastně “jen” chaos, který neuměly vyřešit.


K jejich štěstí jsem o víkendu dostala uklízecí náladu. Takovou tu, jak všechno začnete šůrovat od podlahy přes šuplíky a přeorganizujete a vytřídíte vše do posledního korálku a přitom ostrouháte i krabici pastelek, až z toho máte mozol na palci. Mimochodem, jak mě Eveli uviděla, vzala druhé strouhátko a strávily jsme pěknou hodinku povídáním při ořezávání. No jo, děti se učí napodobou, ale musíme je k té činnosti pustit a nenechat v hlavě vyhrát pocit, že sami to uděláme rychleji a lépe. To mám často. Achjo.


Kdybyste viděli, co jsem všechno našla pod postelí! Rej papírových tašek a krabiček s poklady, přes které už pod postel nic nevešlo. Protřídila jsem to, vyhodila asi 4 kila papírů a starých výkresů a všechny korálky, perličky a gumičky nasypala na hromadu. S Evelínkou jsme si užily další pěknou hodinku než jsme je jako dvě Popelky protřídily. Z výsledku byla nadšená ona, já i krabice na šroubky, která je jak na holčičí tvoření dělaná.

 

 

Neteřince jsem nabalila krabici hraček, ze kterých Evelínka vyrostla a celkově jsem udělala takový fajn průvan, ze kterého vznikl moc pěkný prostor, kde je radost se těšit na Vánoce.

Odnesli jsme terárium, které tam rok čekalo na želvu, na kterou si Eve a Šimi měli našetřit a která je za ten rok omrzela. Což jsme tak trochu s Martinem tušili, když jsme jim ji sice povolili, ale na jejím pořízení se aktivně nepodíleli. Vznikl tak každopádně další prostor.



Ještě přidáme poličky, které Martin vyrobí a polostudentský pokoj bude hotový.

Moje předsevzetí do budoucna je uhlídat řád, který jsme spolu s dětmi zavedli, aby pochopily, že uklidit hned, je jednodušší než debordelizovat celý pokoj jednou za čas. Chci, aby se naučily, že všechno má své místo. Nejen věci, ale i lidi v našem prostoru a že ti lidi nemají právo zamořit prostor jiných lidí. A aby ten vnější řád přenesly do své vnitřní pohody.

 



Ne nadarmo moje babička říkala:”Kdo má pořádek v domě, má ho i v sobě!” A před ní o dvě století dřív na to přišla jedna moudrá žena jménem Maria Montessori. A pravdu měly obě, byť jedna neznala druhou. A jedna byla dělnice a druhá vědkyně.

 



A já k tomu přidám ještě to, že je úplně v pořádku, že my mámy nestíháme mít tip ťop domácnost a že místo lítání s prachovkou hrajeme s dětmi člověče nezlob se. Ale je dobré poslouchat varovnou kontrolku na binec, která když už bliká moc, indikuje, že nám v tom našem prostoru není dobře. A když nám není dobře, neužijeme si ani ty šťastné děti a děti si neužijí spokojené mámy. Ne, že by pořádek v domě byl jediným kritériem spokojené ženy. Ale řekněme, že jeden z mnoha.

 

Autor: Monika Valová
27. 11. 2018 / Články nad patičkou
O mátě a ženské harmonii

Včera ráno jsem se v kuchyni přehrabovala ve skříňce a hledala černý čaj. Vypadl na mě přitom starý pytlík mátového čaje a mě se poprvé od porodu připomnělo mé poslední těhotenství. 9 měsíců, během kterých mě provázala stále chuť na mátu. Mátový čaj, mátový šampón, pepermintové bonbony, žvýkačky, čokoládá, éterák v aromalampě…. Přestože máta by se v těhotenství neměla, mě to k ní táhlo, a tak jsem naslouchala a obezřetně si ji dopřávala. Ale protože té máty bylo pořád moc, pídila jsem se po příčině a dozvěděla se, že mé tělo si možná říká jen o doplnění železa. Nebo jen potřebovalo trochu zchladit, protože v těhotenství jede cirkulace na plné obrátky a žena sálá spoustu tepla.

 

Pár hodin na to jsem prováděla jednu těhotnou ženu předporodním rituálem, a tak možná právě proto jsem se od rána ladila a napojovala na to, co a jak působilo pozitivně na mě, abych mohla co nejcitlivěji provést nastávající maminku a i zúčastněné ženy společným prožitkem. Je to pro mě velmi důležité. Ráda se ladím na ženu a její potřeby, ať už během rituálu, porodu nebo při konzultaci nějakého problému. Nacítit se a být empatická, podporující, jemná a poskytnout bezpečí… To je něco, co se mi jeví jako klíčové při práci se ženami. Prostě vytvářet harmonii a umět ji udržet.

 

Ženské srdce, zvlášť to zraněné, potřebuje bezpečí k tomu, aby se otevřelo. Ženské srdce nepotřebuje slyšet, co by mělo nebo nemělo. Žena potřebuje cítit podporu, aby měla možnost si na to přijít sama. A také nutně potřebuje být hýčkána a mnohdy o tom neví, protože přes všechny povinnosti neslyší vnitřní hlas, který jí to naléhavě sděluje. Jen ale nedokáže v zástupu povinností rozklíčovat projevy svého těla, které už po odpočinku a relaxaci volá. Až nemoc ji jako jediná donutí si lehnout, ale jen na nezbytnou chvíli, pak zase vystartuje vstříc svým povinnostem s výmluvou, že více odpočívat si nemůže dovolit. Vidíte se v tom?

Ale já vím, že žena může odpočívat. A pokud si to dovolí, má na svůj život, partnera, děti i práci daleko více energie a fronta těch úkolů se rozpouští. 

 

Jsem často s ženami ve chvílích, kdy péči neodmítají, protože se bytostně rozhodly, že si ji zaslouží. Vídím, jak na ně působí blahodárně, když ví, že jsou pro sebe na prvním místě. Jak je to posílí, když si poprvé vystoupí ze zaběhnuté rutiny, ve které nebylo místo pro životní zpomalení.

 

Sama na vlastní kůži jsem také prožila péči jiných žen, vyzkoušela jsem si i roli ženy, která se obávala hýčkání přijmout. Jsem také stále a denodenně v roli ženy, která dává. Zjistila jsem, že mě osobně nejvíc vyhovuje vyváženost, ne o ní mluvit, číst, ale chovat se tak, aby v mém životě byla harmonie. Není to něco, co udržíte každý den, ale dlouhodobě vyrovnávat výkyvy není tak složité.

 

Začala jsem mátou a skončím jí. Včera mi žena, pro kterou jsem předporodní rituál pořádala, sdělila, že ji poslední dobou voní máta, a tak jsem jí řekla: “Klidně si ji dopřej!” A v duchu jsem se usmála tomu, jak to ladění ráno zafungovalo a že duševní život je stejně opravdový jako ten hmatatelný. A je moc fajn to vědět.

Autor: Monika Valová
23. 9. 2018 / Články nad patičkou