Recenze na body z merina značky Duomamas

Jedno je jisté, recenze na produtky mě asi nebudou nikdy živit, protože se snažím o to, abych moc produktů nepotřebovala. Naše děti to vidí trochu jinak, a tak jim dopřáváme, ale u věcí pro sebe jsem šetrnější a totéž u Mariánka, který v roce ještě nemá rozum z toho, jestli je hračka nová nebo po sourozencích. Ale ono je asi v pořádku, že nejprve začnete u sebe, a potom jdete okolí příkladem. A tak potom, co mi Šimon zabavil skoro všechny ponožky, chodím doma celou zimu bosky (to je vtip, chodila bych bosky tak jako tak, protože to mají moje nohy rády), tahám pořád dokolečka svoje oblíbené turky než se mi rozpadnou a mám pocit, že jediné, co pořád nakupuju je jídlo. Ale o tom vůbec nechci psát! Úplně jsem odběhla od tématu.

 

Když byl Mariánek novošek, měla jsem pro něj půjčenou merino kuklu a ta byla fakt super. Ale taky měl půjčené merino body, které mě při doteku přišlo takové nepříjemné a kousavé a já mu ho proto neoblíkala. A protože byl do roku hodně nošený a já se všude dočítala o úžasných vlastnostech dětského oblečení z merina, domluvila jsem se s Evou z Duomamas, že otestuju na Majdovi jejich rostoucí body, které se dá díky extendoru (prodlužovací díl) zvětšit o 3 velikosti. Myšlenka miminkovské slow fashion se mi moc líbí. Znáte to, jak rychle vytřídíte ty pidi věci, aniž by je děti vynosily. Představa, že toto bodynko bude nosit rok, možná dva, matce, která se snaží přemýšlet nad tím, co kupuje, učarovala. Díky tomu si můžete dovolit investovat do fair trade výrobku, kvalitního materiálu a podpoříte českou výrobu, protože to není věc na 3 měsíce.

 Mariánkovi je 14 měsíců a už jej nosí nosí přes půl roku. Bodynko má dlouhé manžety, takže se rukávy mohou prodlužovat a zkracovat o několik centimetrů a extendor nám stále leží nepoužitý ve skříni. Co mě ale vážně překvapilo, tak jemnost materiálu. Vůbec nekouše, takže už vím, že není merino jako merino. Duomamas používá merino vysoké gramáže, které je příjemné do ruky i na tělo. Přiznávám, že je to nejčastěji oblékaný kousek Majdovy garderoby. Oblíkám mu ho pořád dokola, protože mu je v něm teplo a když ho na procházku ven moc navleču, tak vím, že mu pod kombinézou nebude ani zpocenému zima. Merino nesaje mokro jako bavlna a rychle schne. No a to se hodí i v případě, kdy mu rostou zrovna zuby a slintá. Bavlněné bodynka převlíkám i dvakrát denně a toto má celý den až do večera.  

Merino má tedy termoregulační vlastnosti a samočistící funkci. Ale nesibuji vám, že když si ho dítě pokype mrkví, zázračně se do dalšího dne ta mrkev vstřebá. Merino neumí zázraky! Ještě chci vypíchnout 100% baby friendly barvu. Na té hnědé nejde nic vidět, ani ta mrkev :D  Od jeho narození mám ráda takové zemité přírodní barvy, které se dají s čímkoliv dobře kombinovat. No já to body prostě miluju a tečka a teď má ještě přidanější hodnotu, protože se v něm poprvé sám v prostoru postavil a taky udělal první krůčky. Jsem zvědavá, jaké poprvé ještě v bodynku zažije.

Trochu jsem očekávala, že budu mít problém s praním, protože se tento materiál doporučuje prát ručně. Ale je to rychlovka, vlastně ho jen přečvachnu v umyvadle ve vlažné vodě a přehodím přes žebřinové topení a je do hodiny suché. Přiznám se, že už jsem ho asi dvakrát omylem hodila do pračky a jednou i do sušičky a přežilo bez úhony, ale snažím se to hlídat, protože Duomamas zřejmě ví, proč doporučuje prát v ruce.

Aby to nebylo jen o pozitivech. Po pár měsících se u manžet udělaly drobné žmolky, ale ty odstranila ta sušička, takže je zase jako nové a víc už mě nenapadá. Snad jen ta pořizovací cena je vyšší, ale už chápu proč. Za mě je to super kousek funkčního oblečení, který díky variabilitě velikostí a velké užitné hodnotě snese každý dětský šatník.

A protože se tak osvědčilo, koupila jsem k Vánocům u Duomamas své malé neteřince kuklu z merina, aby jí bylo teď v zimě u maminky v šátku teplo a nepotila se jí hlavička. Moje sestra je s ní taky moc spokojená.

 

Takže výrobky zn. Duomamas můžeme obě doporučit. 

 


foto: Lulu Sutton 

 

 

 

 

Autor: Monika Valová
22. 1. 2019 / Články nad patičkou
Jizva jako cesta za životní moudrostí

Možná, že na té fotce všechny mé jizvy nevidíte, protože za ta léta, co jsou součástí mého těla, vybledly. Ale já o nich vím a nikdy nevymažu ze svého života události, během kterých jsem k nim přišla. Naštěstí jizvy na duši se zhojily a já díky své zkušenosti vím, jak je důležité umět jizvu přijmout, pohladit ji a vzpomínku na příčinu jejího vzniku ponechat neutrální. A protože se poslední dobou hodně setkávám s ženami, které mají po císařském řezu, ale necítí se po něm psychicky dobře, nedokáží o něm mluvit bez výčitek, chtěla bych otevřít téma jizev, které se projevují nejen na těle, ale i na duši, a na základě svých zkušeností motivovat ženy k tomu, aby se naučily je nepopírat a dovolily si pustit své emoce ven a přijmout tuto část své životní cesty.

 

První jizvu nad pupíkem mám z mladické nerozvážnosti nebo jak se tomu říká, po piercingu, který jsem vytáhla, když mi poprvé vyrostlo bříško díky Šimimu. Během těhotenství mi díra zarostla a já si uvědomila, že ten kroužek ve svém břiše už znovu nechci. Ty další tři pod pupíkem a v tříslech jsou zásadnější, hlubší, ale mnohem méně znatelné na první pohled. Jsou památkou po laparoskopické operaci, která mi zachránila život a ukončila mé první těhotenství, o kterém jsem roky s nikým nemohla mluvit, protože jsem měla pocit, že jsem jako žena selhala. Samozřejme, že jsem neselhala, stejně jako neselhala žádná z žen, které se stalo totéž nebo porodila sekcí, byl jí proveden nástřih hráze i přesto, že o něj nestála apod. Ale každá přesto zapochybujeme, přemýšlíme a někdy to i dost bolí. Hrdě se hlásím i k jizvě po epiziotomii a přijímám ji jako daň za to, že jsem svůj porod dobrovolně přenechala lékaři a nenapsala si porodní plán a více se nezajímala, ale víte co? Díky tomu, byl každý další porod vědomější a já této zkušenosti nelituji.  

Svých jizev se po těch letech běžně dotýkám stejně jako jiných částí svého těla a cítím vděčnost, že i přes ten drsný start do mateřství, vše dopadlo dobře. A konečně o tom všem dokážu i mluvit nebo psát a soucítit se ženami, které se stále nemohou dotknout těchto míst na svém těle a přijmout jizvu jako součást sebe. Znám to, ale jsem důkazem, že to lze překonat.

Gynekologické jizvy s sebou nesou prostě často pocit selhání, který se dokáže rozvinout až do traumatu. Existuje mnoho žen, které je přijaly okamžitě, ale také je mnoho těch, kterým jizva připomíná, že se dělo něco jinak než plánovaly. Sedm z deseti žen, které se mi ozvaly za poslední dny kvůli pomoci s kojením, porodily císařským řezem, to je první fakt, nad kterým je důležité se pozastavit. Druhý fakt je, že problémem nebývá nedostatek mateřského mléka nebo špatná technika přisátí. To jsou zástupné problémy, které vyřešíme za jednu laktační návštěvu. Hlavním problémem, 3. fakt, je buď dráždivé novorozeně po sekci nebo porodní trauma matky po císařském řezu a jizva, která říká...

...“Nezvládla jsem porodit své dítě.” Jak já jim rozumím. Velmi intenzivně jsem prožívala období, kdy mi mé jizvy připomínaly, že jsem nebyla schopna zdravě otěhotnět. Nechtěla jsem se jich dotknout, ani se na ně dívat. A ty ženy, i přesto, že nemají prázdnou náruč, bojují s velkou bolestí na duši. I přesto, že mají v náručí zdravé miminko, vracejí se zpět k porodu a nedokáží se přes něj přenést. Před rodinou o tom nemluví, protože se obávají, že jejich vnímání bude bagatelizováno slovy:”buď ráda, že máš zdravé dítě.”  Při povídání s nimi vidím, že problém spočívá v tom, že jim byla odňata možnost se rozhodnout a nést za své rozhodnutí odpovědnost. Ženy, které mě žádají o pomoc cítí v souvislosti s porodem lítost, ne proto, že nerodily vaginálně, ale protože o způsobu porodu svého dítěte nemohly samy rozhodnout. Někdy mají tendenci to omlouvat, někdy opakují slova, která jim byla vložena do úst rodinou:”hlavně, že je dítě v pořádku”, někdy tvrdí, že neměly na výběr, ale nakonec se jim zalesknou oči a řeknou, že je mrzí, že někdo rozhodl za ně držíc v náručí 3,5 kilové miminko, které mělo být podle lékařských odhadů moc velké na to, aby prošlo porodním kanálem. Stala se chybka, někdo blbě měřil, no co už, “buďte ráda, že máte zdravé dítě”.

Dalším příkladem jsou ženy, kterým bylo doporučeno nastoupit na vyvolávání porodu z důvodu přenášení. Ačkoliv žena ve skutečnosti přenáší až po 42.tt, lékaři se k vyvolávání přiklánějí často již po 40.tt., kdy ještě plod není připraven na porod, protože může být prostě o 14 dní mladší než se předpokládá, a proto se mu nechce ven. Čert vem tabulky. Nakonec kvůli nepostupujícímu porodu a tísni plodu přichází na řadu sekce se slovy ”už vás nebudeme trápit.”  A přitom žena tuší, že měli oba ještě čas.

Jeden příklad z posledních dnů. Plod byl koncem pánevním a žena prvorodička. Chtěla zkusit rodit spontánně, ale nebylo jí to doporučeno lékaři. Po sekci se nebyla schopna o dítě starat, a tak jí jej vozili jen na kojení, přičemž miminko dětské sestry dokrmovaly stříkačkou s dudlíkem na jejím konci. 

Všechny ženy měly jedno společné. Při komunikaci se zdravotníky se cítily být nezpůsobilé rozhodovat. Jejich názor nebyl zohledňován. Když se vrací zpět v myšlenkách, cítí bezmoc a úzkost. A to se potom samozřejmě promítá i do pozdějšího vztahu matka - dítě, matka - otec, matka - radost ze života. A tak se stává, že laktační návštěva nebývá jen o kojení, ale o pozorném naslouchání porodnímu příběhu. A podpoře.

Někdy se zeptám, zda by mi ukázaly jizvu a pozoruji, jak se k ní mají. Nerady se jí dotýkají, moc o ni nepečují a při pohledu do zrcadla se snaží ji nevidět, ale paradoxně vidí hlavně ji.

Ženám, na místo vzpomínky na zrození jejich dítěte, jejich jizva připomíná selhání. Ne to, že jej nedokázaly porodit, ale že jim to nebylo umožněno i přesto, že cítily, že by to chtěly jinak. Víte, netvrdím, že se takto cítí všechny ženy po sekci, to rozhodně ne, spousta z nich se na ni připravila dobře a pochopila, že nebyla jiná možnost, ale tyto ženy mě zpravidla nevolají. Mou pozornost hledají ženy, kterým byla odňata mateřská kompetence, ještě předtím než se vůbec staly matkou a které si vyčítají, že si nedokázaly uhájit to, co chtěly.

A tak tam spolu sedíme u nich doma na gauči a najednou neřešíme kojení, ale porod. Protože ten spustil sousled událostí, které ovlivňují rekonvalescenci, kojení i pohodu miminka a jeho mámy. Poslouchám ten příběh o tom, jak žena k císařské jizvě přišla a uvědomuji si stále víc, že touto laktační návštěvou se spouští proces smíření se. Někdy mluví a mluví a přitom začínají přijímat svou jizvu jako bránu, kterou za nimi přišlo na svět jejich dítě. Porodní příběh se uzavře a ony se k němu již nebudou muset vracet s myšlenkou coby kdyby. Mohou pustit ven, co ukrývaly. Neexistuje možnost se tam fyzicky vrátit, ale existuje možnost události zhojit a vystoupit z role oběti. Veliký, ale ne nemožný úkol. Často se tento zážitek zhojí dalším porodem, který proběhne s respektem. Ale než vůbec dojde k dalšímu těhotenství, je klíčem pochopit, že to, co se stalo, je součástí jejich putováním za životní moudrostí. Někdy je to hlubší a ten hojící proces se jen zahájí, možná bude zapotřebí i terapie. Ale vždy je důležitým prvkem hojení vědomý kontakt s jizvou. 

Až jednou při doteku s jizvou neucítíte bolest, léčebný proces je u konce.

Autor: Monika Valová
20. 1. 2019 / Hlavní články