Ukončení nočního kojení

Denní směnu střídá noční. Vítejte ve světě kojící matky. Ale nechci, aby to vypadalo jako stěžování na kojení. Já jsem totiž moc dobře věděla, do čeho jdu, protože jsem to zažila už několikrát. Ale na druhou stranu jsou tisíce žen, pro které je to poprvé a mohou se cítit zmatené, protože si kojení po porodu doslova vybojovaly, a teď je začíná obtěžovat a bolet, a ony ze svých pocitů mohou být frustrované. Bojí se kojení omezit, protože znají jen dva ortodoxní názory. Buď, že by měly přestat, protože to tak velkému dítěti nic nedává a nebo naopak kojit do samoodstavu. Ale co když to lze jinak s ohledem na oba dva účinkující.

 

Je tady ještě jedna možnost, která z kojení přestane dělat pocitově otročinu a vrátí zpět ty chvíle, kdy s láskou pozorujete přisáté batole, ve kterém už nespatřujete zloděje vaší noční regenerace. Tou je ukončení nočního kojení. Co je tím vlastně myšleno? Jedná se o takové nekojící okno v délce 6 hodin, které umožní mámě nabrat sílu. Večer uspíte u prsa jako normálně a v 5 ráno už zase kojíte. Někomu může vyhovovat přiložit dříve nebo později. Je to individuální. Důležité je využít tento časový prostoj ke spánku.

Přicházím s tématem pro laktační poradkyni ožehavým, ale cítím, že podpora při omezování kojení je stejně důležitá jako ta poporodní, kdy kojení zachraňujeme. Nenechte se mýlit, laktační poradkyně by vám měla umět pomoci i s tím, jak kojení přizpůsobit ku prospěchu všech a nebo taky s tím, jak už se konečně po těch měsících a letech vyspat celou noc.

Otázkou je, zda existuje nějaká hranice, kdy dítě pochopí, že už nedostane to, na co bylo od narození do teď zvyklé? Kdy pochopí, že máma si nechá svá prsa v noci jen pro sebe? A co laktace? Nedotkne se jí to?

Z mé zkušenosti k tomuto kroku musí dítě uzrát. Samozřejmě, že nejlépe samo, ale to není v době, kdy se na vás noční kojení začíná podepisovat, běžné. Mělo by být ve věku, kdy už přes den dostatečně jí a přijímá tekutiny. Mělo by umět reagovat na základní požadavky rodiče jako:” Přines mi prosím tu kostičku, hoď kuličku tady do kelímku, odnes ponožky do špinavého prádla.” Mělo by také jednoznačně rozumět tomu, co znamená slovo “NE”. 

Objektivně by mělo mít alespoň 18 měsíců a víc, ideálně dva roky, ale vím, že kvůli dvouleté hranici, která připadá ženám nedosažitelná končí s kojením ještě dříve než v roce a půl, proto nabízím podporu s rokem a půl. Dřív noční odstavení nedoporučuji, protože na něj není prostě zralé. A pokusy o noční odstavy v dřívějším věku selhávají a všichni zúčastnění se zbytečně trápí.

Chci zdůraznit, že neposkytuji návod k úplnému odstavení dítěte, ale píšu své postřehy týkající se ukončení nočního kojení, které velmi podstatně snižuje kvalitu života matky. Po nočním odstavu doporučuji dále kojit, protože mateřské mléko zůstává nadále tou nejcennější tekutinou, kterou trávící systém dítěte přijímá. 

Noční odstav u zralého batolete velmi pozitivně přispívá k dlouhodobému kojení. Vyspaná máma spíše ráda nabídne prso kdykoliv si dítě přes den řekne a ještě si bude kojení užívat jako intimní chvíli, než žena na pokraji nervového zhroucení. I tady totiž platí to věčně omýlané:”Spokojená máma, spokojené dítě.”

A teď přijde to nejtěžší a nejpodstatnější, a to svobodné rozhodnutí matky noční kojení ukončit a zajistit si přitom dostatečnou podporu partnera, který bude trpělivě bdít s ní během prvních třech nocí (plus mínus), když se bude dítě budit neklidné. Může se vztekat, protože mu sáhnete na příjemný návyk, kterého se nebude chtít jen tak vzdát. Ale klidně se může stát, že to proběhne úplně klidně. 

Pamatujte na to, že jen v láskyplné náruči dítěti dojde, že tekutá láska není jediná, kterou mu máma nabízí. 

Otec je v tomto směru také důležitý prvek. Může nabídnout náruč ženě, kterou posiluje vědomí, že stojí za ní a ona na to není sama. A navíc je to velké rozhodnutí, partneři by měli stát po boku jeden druhému.

Než nastane ta noc, měla by žena s dítětem celý den mluvit a připravit sebe i jej. Nevadí, že si dítě nedokáže představit, co jej čeká. Žije sice přítomným okamžikem a ta informace je pro něj abstraktní, ale podstatné je, že k němu plyne energie, která jej na tu velkou událost chystá. Tulte, hlaďte, mluvte... ostatně totéž budete dělat v noci, kdy si dítě spojí tyto laskavé projevy s vaší náručí. U posledního večerního kojení pokračujte v povídání o tom, jak se budete celou noc tulit, ale prso dostane až ráno. Je důležité si také stanovit hranici, kdy budete nejdříve po noci kojit a s touto hranicí moc nešoupat. 

Přijde noc a první probuzení na kojení, pokud jste rozhodnutá, necouvnete. Pokud couvnete, sama sobě podkopávate autoritu a necháváte dítě posouvat stanovené hranice. Pokud jste připravená, že k pláči a vzteku může dojít, vydržíte první noc a už necouvnete ani ty další. Nechcete přeci vaše dítě zmást. Je důležité nejednat zkratkovitě a být klidná.

Pokud to citově nezvládáte, domluvte se s partnerem, že vás v noci zastoupí a jděte spát jinam. S vaší důvěrou to spolu zvládnou. A ráno si užijte kojení a dítě pochvalte, jak to krásně zvládlo. 

Kdybychom žili v ideálním světě, vyšleme dítěti signál, že už to v noci nedáváme a dítě by nás poslechlo a spalo celou noc. Nicméně nežijeme ve fikci a já se snažím tímto článkem zachránit dlouhodobé kojení ženám, které v noci místo spánku uvažují, že už kojit přestanou úplně, protože už to nezvládají. Popisuji nejen svou vlastní zkušenost, ale také zkušenost laktační poradkyně, která tímto přístupem zachránila mnoha ženám a dětem kojení v dalších měsících.

V ideálním světě jde vše samo. V tom reálném, pracujeme, staráme se o své další děti, o rodiče, potřebujeme prostor pro sebe a partnera.... a na to vše potřebujeme sílu.

Nemusíte se bát o snížení laktace, po 18 měsících kojení, už vaše tělo přesně ví, jak má reagovat na poptávku mléka a jeho nabídku.

A co přes den? Kojit kdykoliv si řekne? I ve dvou nebo třech letech? I když se na nás dokonce jiné kojící matky dívají, jakože tohle už je přes čáru? Nebo kojit jen v soukromí? Nebo kojení ukončit?

Na to neexistuje jednoznačná odpověď. Je to úplně individuální a záleží jen na tom, jak to žena cítí a dítě si žádá či ne. Myslím, že s ukončením kojení je to stejné jako se začátkem kojení. Žena by měla chtít a vzít v úvahu prospěšnost kojení a nekojení pro dítě a sebe. Pokud cítí, že to pro ni není snesitelné, měla by mít možnost se rozhodnout, že kojení ukončí a neměl by ji nikdo soudit. Řeči okolí by do tohoto rozhodnutí neměly být vůbec brány na zřetel. 

Já jen poradím:”Nedělejte to zbytečně brzy a pokud nad odstavením uvažujete, raději kontaktujte laktační poradkyni, která vám pomůže vaši situaci uvidět třeba i z jiného úhlu a pomůže vám najít řešení vaší situace.

Autor: Monika Valová
1. 9. 2019 / Hlavní články
Sebevědomí, děti a dospělí

Dneska to možná bude trochu víc filozofické, ale nikdy víc to snad nebylo z mého života jako teď. Přemýšlím už nějakou dobu, kdy jsem přišla o své sebevědomí. Možná sebevědomě působím, ale ve skutečnosti jsem tak na půl cesty, možná ani to ne. Pravdou je, že pozorováním svých dětí a životem s Martinem přicházím na to, jaká vlastně sama ve svém dospělém životě jsem. A kladu si pořád otázky, na které ne vždy dokážu odpovědět hned, často se objeví ve chvíli, kdy už řeším něco jiného.


Kdy jsme začali uvažovat nad tím, že na něco nemáme nebo že je to pro nás nedosažitelné? Kde se vzal strach poznávat a zkoušet nové věci? Proč máme pocit, že nejsme dost dobří? A proč nás tyto pocity uzemňují tak, že kolikrát nenajdeme odvahu vstát z kouta? Přemýšlím o tom, protože jsem ve fázi rodičovství, kdy podstatným způsobem zasahuji do vývoje sebevědomí svých nejstarších školou povinných dětí, když do nich projektuji své představy o jejich životě a svůj strach, že to samy a po svém nezvládnou.

Všichni jsme se jednoho dne postavili na nohy a udělali první krok, po kterém následoval pád. Všichni jsme se znovu zvedli a naučili se chodit. Necítili jsme se v procesu učení chůze nedokonalí nebo pomalí, dokonce jsme se přitom chybování smáli. A máma s tátou nám tleskali i přesto, že naše první chůze byla jako zombie přehlídka. Vůbec jsme o sobě nepochybovali, dopřáli jsme si přesně tolik času, kolik jsme potřebovali a nehodnotili sami sebe, jak při tom asi vypadáme, nesrovnávali se s jinými, jestli to děláme stejně dobře, prostě jsme si to dělali úplně po svém s úžasnou radostí, že jdeme kupředu svým tempem. A v tomto přirozeném procesu nás podporovali naši rodiče a my se cítili bezpečně.


A pak se to ztratilo... Trochu jsme vyrostli, a na nohy se nám pověsila koule zodpovědnosti nikoliv za naše rozhodnutí, ale za to, abychom vyhověli druhým. Učitelkám, rodičům, instruktorům. Ze strachu, že to nezvládneme, jsme přišli o vlastní tempo a začali se přizpůsobovat tomu, co se od nás očekává. Začali jsme o sobě pochybovat a raději vše dělat tak, jak chtějí ostatní. Dostali jsme strach, že by se projevení vlastní invence nemuselo setkat s podporou, na kterou jsme od mala zvyklí.



Od té doby než něco uděláme, přemýšlíme, co na to řeknou jiní lidi. Neztrapním se? Nejsem na to moc stará nebo ještě moc mladá, málo vzdělaná nebo nezkušená, moc malá, velká, ošklivá, hloupá... A pak se k tomu přidá papír... mám na to certifikát? Diplom? Můžu, i přesto, že mi řekli, že s tím budu mít problém?

Úplně jsme se odpojili od sebe sama. Zapomněli jsme na své sebevědomí, které nám všem kdysi tak skvěle fungovalo a pomáhalo k přirozené touze poznávat a zkoušet nové. Umožňovalo nám bez rozdílu radovat se z malých věcí stejně jako z těch velkých. Kolem 6 let nás začali hodnotit jedničkou až pětkou, nehledě na naše tempo, talenty, náladu a my rázem museli vědět a znát, ne motivování sebou, ale vnějším prostředím. A naši rodiče se začali bát o naši budoucnost.



“Když se nebudeš dobře učit, nic z tebe nebude.”

Jsi trojkař, měl bys to stáhnout aspoň na dvojku. Zrovna to řeším se Šimim a je to ve mně tak hluboko zaryté, že i já propadám panice, když dostane 4 z angličtiny po dvou trojkách, že si zničil život. Najednou jsem zpět v těch programech a začínám se bát, jestli mu nekazím život já, když učení nechávám na něm. Naše domluva byla, že dokud bude dělat vše, jak nejlépe umí, nehledě na známky, nechám mu své tempo, ale co když se na to úplně vyflákl? Prostě mu byla angličtina úplně volná. A já jsem teď v pozici, kdy jej tlačím tam, kde jsem nechtěla. Zakazuji hry až do doby zlepšení známek. A zrovna v těch hrách po síti mluví anglicky s klukama z celého světa a aktivně používá to, co se naučil, zatímco moje angličtina leží pasivně v mojí hlavě a já se stydím ji oprášit. A státnice z ní je mi úplně na nic, stejně jako jemu ta 4 z kontrolního testu, která neříká nic o jeho schopnostech, ale je jen důkazem, že se mu nechtělo učit.

A tak ta varovná kontrolka bliká spíš mě jako rodiči než jemu. A zatímco on se učí v pokoji angličtinu, já se furt učím být mámou a na rozdíl od něj za to nedostávám známky, ale mým hodnocením je jeho štěstí. Mám pocit, že jediné, co se opravdu musí naučit je zodpovědnost za svůj přístup k životu a systémem trestů nebo hodnocení se to naučit prostě nemůže, ani já se to nenaučila. Může totiž zahořknout a přestat se přirozeně projevovat, jít proti sobě jen proto, že jde naschvál proti mně, která jej nutí k učení, hraní na flétnu, uklízení... A to nechci, takže nás čeká rozhovor, možná série rozhovorů, možná nekonečná série než se to oba naučíme vykomunikovat.

Chci být podporujicí máma, co za dětmi stojí nehledě na úspěch či neúspěch. Vím, že i pro mě je to kus práce na sobě, ale v metodě cukru a biče už nevidím smysl, navíc naše děti ví, že jim beztak akorát vyhrožuji a že nejsem schopna trest dodržet. I proto, že s ním sama nesouzním.



Hledám životní postoj, ve kterém bude dobře mě, ale i dětem. Nechci, aby děti přišly o své sebevědomí a pocit, že jsou bezpodmínečně podporované, a také z nich nechci nechat vyrůst ty, kteří jsou zvyklí jen brát a nic dávat. Nechci jim vzít odpovědnost za svůj život a možnost samostatně uvažovat. A tak hledám i svou cestu, která nekopíruje jinou a učím se rodičovskému sebevědomí, které mi dodá i to životní.

Jedno je jisté, dokud sebe v sobě znovu nenajdeme, budeme se jen srovnávat s ostatními, závidět jim jejich život, pomlouvat je, abychom se na chvíli cítili uspokojení, ale stejně nebudeme šťastní, protože nelze žít život druhých. Dokud se na sebe znovu nenapojíme a neuvědomíme si vlastní sebe-hodnotu, nebude nám nic dost dobré, protože vždy se najde někdo, kdo má něčeho víc a komu to “víc” s bolestí v srdci nebudeme přát.

Možná se najde někdo, komu přijde, že to moc řeším nebo, že má dítě dostat pár facek, aby dělalo, co chceme my, aby z něho nevyrostl rozmazlený fracek. Ale já to tak necítím. Věřím, že se díky svým dětem můžeme stát lepšími lidmi a že je to na každém z nás, jak se k rodičovství postaví.

Autor: Monika Valová
8. 5. 2019 / Hlavní články