Kdo má pořádek v domě, má ho i v sobě.

Když chceme žít v harmonii, měli bychom si hýčkat i vnější svět, který nás obklopuje. Ten se v nás totiž projevuje jako životní pohoda a nepohoda. Lidé, vztahy, zvířata, životní prostředí, jídlo, sociální skupiny, domov... 



Domov a děti. Mateřská bublina, ve které už 10 let žiju a pořád ji zpracovávám jako své velké životní téma. A tak si zrovna pro sebe a možná nejen pro sebe sepisuju myšlenky, které se mi o víkendu honily hlavou.

Domov je místo, kde se ráno probouzím, dopoledne vařím a pracuji, odpoledne uklízím a učím se s dětmi a večer jdu spát. Trávím doma hodně času. Je to můj bezpečný životní prostor, který o mě dost vypovídá, protože se do něj projektuje to, co mám ráda a co se mi líbí. Barvy, nábytek, doplňky, čistota... Ale taky mě ten prostor učí přijmout to, co se líbí těm, kteří se mnou žijí. Takový společný domov se potom vtiskuje do nás všech.

Říká se “bordel v bytě, šťastné dítě”. Pravda, ale jen do té míry, do které jste v tom binci spokojeni. Byť se s dětmi absolutní čisto udržet nedá a je zbytečné lpět na sterilitě prostředí, ve kterém by vás přivádělo k šílenství batole s rohlíkem v ruce, k domovu patří i to, že vše a všichni májí své místo.

Kdysi jsem nestrpěla smítko prachu a podlahu po vytírání leštila. S každým dalším dítětem jsem ale dostala pěkně za vyučenou a musela tuto obscesi vyléčit, jinak bych se zbláznila. Stále mám ale ráda uklizeno, jen už je to trochu jiný pořádek.


S pěti dětmi, dvěma psy a dvěma kočkami mám na zemi tisíce smítek. Vidím je všechny, ale po většinu času mě to nechává klidnou. Což je nutné pro záchranu duševního zdraví.


Nevytahuju vysavač 2x denně. Prach už není můj jediný nepřítel. Daleko větší výzva je pro mě najít pro většinu věcí stále udržitelné místo a naučit sebe i ostatní tam ty věci vracet, abych pořád nemusela uklízet předtím než budu uklízet. Rozumíte mi, o čem mluvím, že ano?


Naše děti neuklízí vůbec rády. Dokonce bych řekla, že binec ve svém pokoji změnily na udržovaný bordel a nucený úklid byl jen naoko. Takový styl úklidu, že se za nimi zavřou dveře a slyšíte vysavač a nejste si jistí, že ho někdo opravdu drží v ruce. Tuto letargii jsem jim vlastně způsobila já, protože často uklízím za ně a nebo nejsem důsledná v kontrole, zda plní a dodržují své povinnosti. Uvědomuju si to a budu se to snažit změnit.


Takže ten binec v pokoji starších dětí jsme nechali dojít tak daleko, že už si nedokázaly samy poradit. Lego se jim válelo snad úplně všude. V šuplíkách, krabicích, taškách, na zemi, pod postelí na poličkách. A nejen ta stavebnice. Všechno bylo po troškách smíchané se vším. Jejich pokoji chyběl vnější řád, který si nebyly schopny samy nastavit. Nemyslete si, že žily ve špíně. Na první pohled byste nepoznali o čem mluvím. Byl to vlastně “jen” chaos, který neuměly vyřešit.


K jejich štěstí jsem o víkendu dostala uklízecí náladu. Takovou tu, jak všechno začnete šůrovat od podlahy přes šuplíky a přeorganizujete a vytřídíte vše do posledního korálku a přitom ostrouháte i krabici pastelek, až z toho máte mozol na palci. Mimochodem, jak mě Eveli uviděla, vzala druhé strouhátko a strávily jsme pěknou hodinku povídáním při ořezávání. No jo, děti se učí napodobou, ale musíme je k té činnosti pustit a nenechat v hlavě vyhrát pocit, že sami to uděláme rychleji a lépe. To mám často. Achjo.


Kdybyste viděli, co jsem všechno našla pod postelí! Rej papírových tašek a krabiček s poklady, přes které už pod postel nic nevešlo. Protřídila jsem to, vyhodila asi 4 kila papírů a starých výkresů a všechny korálky, perličky a gumičky nasypala na hromadu. S Evelínkou jsme si užily další pěknou hodinku než jsme je jako dvě Popelky protřídily. Z výsledku byla nadšená ona, já i krabice na šroubky, která je jak na holčičí tvoření dělaná.

 

 

Neteřince jsem nabalila krabici hraček, ze kterých Evelínka vyrostla a celkově jsem udělala takový fajn průvan, ze kterého vznikl moc pěkný prostor, kde je radost se těšit na Vánoce.

Odnesli jsme terárium, které tam rok čekalo na želvu, na kterou si Eve a Šimi měli našetřit a která je za ten rok omrzela. Což jsme tak trochu s Martinem tušili, když jsme jim ji sice povolili, ale na jejím pořízení se aktivně nepodíleli. Vznikl tak každopádně další prostor.



Ještě přidáme poličky, které Martin vyrobí a polostudentský pokoj bude hotový.

Moje předsevzetí do budoucna je uhlídat řád, který jsme spolu s dětmi zavedli, aby pochopily, že uklidit hned, je jednodušší než debordelizovat celý pokoj jednou za čas. Chci, aby se naučily, že všechno má své místo. Nejen věci, ale i lidi v našem prostoru a že ti lidi nemají právo zamořit prostor jiných lidí. A aby ten vnější řád přenesly do své vnitřní pohody.

 



Ne nadarmo moje babička říkala:”Kdo má pořádek v domě, má ho i v sobě!” A před ní o dvě století dřív na to přišla jedna moudrá žena jménem Maria Montessori. A pravdu měly obě, byť jedna neznala druhou. A jedna byla dělnice a druhá vědkyně.

 



A já k tomu přidám ještě to, že je úplně v pořádku, že my mámy nestíháme mít tip ťop domácnost a že místo lítání s prachovkou hrajeme s dětmi člověče nezlob se. Ale je dobré poslouchat varovnou kontrolku na binec, která když už bliká moc, indikuje, že nám v tom našem prostoru není dobře. A když nám není dobře, neužijeme si ani ty šťastné děti a děti si neužijí spokojené mámy. Ne, že by pořádek v domě byl jediným kritériem spokojené ženy. Ale řekněme, že jeden z mnoha.

 

Autor: Monika Valová
27. 11. 2018 / Články nad patičkou
Konec jedné životní kapitoly

Přenáším se do porodní nálady. Už jen pár minut a bude to přesně rok, co jsem porodila nejmladšího synka Mariánka. Naciťuji se na to, co jsem prožívala a přemýšlím, co mi s sebou na náš svět Mariánek přinesl. Najednou jsem tam, nořím se o rok zpět...

 

Po poloprospané noci, během které mě budily kontrakce, začaly ustávat. Interval se natáhl na 15 minut a já se rozhodla zalézt do vany s představou, že teplá voda porod zase rozjede. Stal se přesný opak. Kontrakce neustaly úplně, jen byly jemnější. Usnula jsem. Po celé noci plné očekávání, v čase, kdy už jsem myslela, že bude Mariánek na světě, jsem dřímala ve vaně. Každá jemná vlnka mě spíš naštvala, než potěšila. Moje mysl mě naváděla k netrpělivosti. Už to mělo být, už uběhlo 24 hodin od první vlnky.

 

Někdy po deváté mě ve vaně našla moje porodní asistentka, které jsem si postěžovala, že přijela asi zbytečně. Povzbudila mě, vyšetřila a ejhle zjistily jsme, že ta noc nebyla až tak marná. Dorazila moje mladší sestřička a předala mi kus svého elánu a odvezla s sebou děti, které jsem původně chtěla mít doma, ale teď jsem byla vděčná, že budou u ní.

 

Povzbuzená a odpočatá jsem vstala z postele a najednou přišla vlna, záhy druhá. Veliké, dlouhé, časté. Mé odpočinuté tělo a uklidněná mysl rozehrály koncert ve svižném tempu a miminko, asi dobře vyspinkané, se rozhodlo, že je čas se narodit. Už jsem se nestihla ani zaradovat z toho, že konečně rodím, tak tak jsem stíhala dýchat. Přestala jsem vnímat čas, prostor i mé milé průvodkyně. Nevnímala jsem ani Martina. Úplně jsem vypla své vědomí a zůstala v režimu rodím, a vlastně ani to. Jen jsem dýchala a byla uzavřená v sobě. Časem jsem přestala potřebovat vizualizace, afirmace i zpěv. Byla jsem tam, kde se dá vstoupit jen při porodu nebo umírání. V místě, kde není čas a kde se nevnímá nic než bolest, která navozuje změněný stav vědomí, které mu se říká malá smrt. Je to nevyhnutelné, nevystoupíte z toho a pokud s tím nebojujete, můžete si to doopravdy užít, protože ta bolest není bolestí, ale prostředkem ke spojení s vesmírem.

 

Nekomunikujete a nevnímáte přítomnost lidí. Ruší vás ostré světlo, silné vůně, hlasité zvuky a chlad. A proto ti, kteří jsou u vás, jen pečují o vaše pohodlí a hlídají, aby se do vás vnější svět neprodral. Zbytek zvládáte úplně samy, protože jste v bezpečné prostoru.

 

Jste vtažena do víru událostí, které rozumem nezastavíte, a proto vám nezbyde nic jiného než se tomu plně oddat. Když je porodní kanál skoro otevřen, máte možná i pocit, že to nezvládáte, že už jste na pokraji sil. Ale nejste. V tu chvíli využijte podpory nebo si řeknete “dostávám naloženo jen tolik, kolik snesu”. A pak se záhy nebo za pár hodin může stát, že na pár okamžiků vše utichne. Ticho před bouří. Klid.

 

Já si v tu chvíli sedla na záchod, podívala jsem se na jednu z mých milých společnic a v tu chvíli mi praskla voda. Obrovské množství plodové tekutiny žuchlo do mísy. Mé tělo přestalo bolet a začalo tlačit. Dívala jsem se na své břicho, stále sedíc na záchodě, jak se stahuje a uvolňuje, byla jsem jak omámená. Nenapočítala bych do tří, natož do pěti. Udělala bych cokoliv, co by mi řekli. Ale tentokrát je to na mě.

 

Nechávám se odvést do obýváku, kde mám nachystané porodní místo. Nečekala jsem takovou sílu. Už čtyři děti jsem porodila, ale toto bylo fakt něco. Místo tlačení jsem své tělo přibržďovala dechem a myslela na to, aby mě ten obrovský tlak neporanil.

 

Porodila jsem hlavičku. Sáhla jsem si. Jen já. “Už jsi tu.” Tělo zase rozjelo smršť kontrakcí. Porodní asistentka zachytila růžové tělíčko do svých rukou. Měla jsem polevici Martina a v zádech dvě ženy, které budu mít navždycky místo v mém srdci za to, jak mi umožnily prožít tento hojivý proces, během kterého odešly bolavé vzpomínky spojené s předešlými porody, se zásahy zdravotníků, řízeným tlačením, nástřihem, poraněním těla i duše, rutinními postupy a nevyžádanými radami. A tak jsem se spolu s Mariánkem znovu narodila i já. 

Všechny mé porodní příběhy v tu chvíly splynuly v jeden jediný životní příběh. Ta malá, zrovna zrozená, duše mi totiž přišla mimo jiné ukázat, že to všechno předtím nebylo marné, že ten umělý oxytocin, epidurál, injekce do zadku, o které jsem nevěděla, co je zač, řízené tlačení, nástřih, obrovské poranění, revize dělohy a ani to mimoděložní těhotenství na startu mého mateřství nebylo marné. Bylo to vše součástí mé cesty, která skončila konečně přirozeným porodem, který vše zhojil. Ne tak, že by mé předchozí porody přepsal nebo vytěsnil, ale spíše je pomohl usadit na správné místo v mé hlavě jako vzpomínku. Na místo, kde se nevyskytuje slovo trauma, ale kde je velké pokorné přijetí života se vším, co přináší, jako cesty poznání. 

A tak dnes na minutu přesně v obýváku plném dětí, ukončuji symbolicky celou kapitolu svého mateřského dozrávání. Dnes tady není porodní ticho a novorozeňátko. Dneska je tu náš denní kravál a spokojené batole a jeho sourozenci. Moji průvodci. Beru do náručí Mariánka a objímám jej se slzami v očích jako před rokem. Tehdy se na mě poprvé podíval a potom spokojeně usnul. Dneska si strčil do pusy kousek rohlíku a spokojeně zamlaskal, přitom se na mě usmál jako by věděl, co mi všechno dal.

 

Společně s ním jsem s léčivým pláčem objala ostatní děti hrající si na koberci. Jednomu po druhém dala pusu a vduchu i jim poděkovala za všechno, co pro mě udělaly a za to čím jsem si díky nim prošla.

 

A když nastal ten okamžik, kdy se rok s rokem sešel. Sedli jsme si s dětmi na místo, kde se Majáček narodil a všichni jsme se objali.

 


foto: Martin a Lulu Sutton

Autor: Monika Valová
17. 11. 2018 / Hlavní články