Sebevědomí, děti a dospělí

Dneska to možná bude trochu víc filozofické, ale nikdy víc to snad nebylo z mého života jako teď. Přemýšlím už nějakou dobu, kdy jsem přišla o své sebevědomí. Možná sebevědomě působím, ale ve skutečnosti jsem tak na půl cesty, možná ani to ne. Pravdou je, že pozorováním svých dětí a životem s Martinem přicházím na to, jaká vlastně sama ve svém dospělém životě jsem. A kladu si pořád otázky, na které ne vždy dokážu odpovědět hned, často se objeví ve chvíli, kdy už řeším něco jiného.


Kdy jsme začali uvažovat nad tím, že na něco nemáme nebo že je to pro nás nedosažitelné? Kde se vzal strach poznávat a zkoušet nové věci? Proč máme pocit, že nejsme dost dobří? A proč nás tyto pocity uzemňují tak, že kolikrát nenajdeme odvahu vstát z kouta? Přemýšlím o tom, protože jsem ve fázi rodičovství, kdy podstatným způsobem zasahuji do vývoje sebevědomí svých nejstarších školou povinných dětí, když do nich projektuji své představy o jejich životě a svůj strach, že to samy a po svém nezvládnou.

Všichni jsme se jednoho dne postavili na nohy a udělali první krok, po kterém následoval pád. Všichni jsme se znovu zvedli a naučili se chodit. Necítili jsme se v procesu učení chůze nedokonalí nebo pomalí, dokonce jsme se přitom chybování smáli. A máma s tátou nám tleskali i přesto, že naše první chůze byla jako zombie přehlídka. Vůbec jsme o sobě nepochybovali, dopřáli jsme si přesně tolik času, kolik jsme potřebovali a nehodnotili sami sebe, jak při tom asi vypadáme, nesrovnávali se s jinými, jestli to děláme stejně dobře, prostě jsme si to dělali úplně po svém s úžasnou radostí, že jdeme kupředu svým tempem. A v tomto přirozeném procesu nás podporovali naši rodiče a my se cítili bezpečně.


A pak se to ztratilo... Trochu jsme vyrostli, a na nohy se nám pověsila koule zodpovědnosti nikoliv za naše rozhodnutí, ale za to, abychom vyhověli druhým. Učitelkám, rodičům, instruktorům. Ze strachu, že to nezvládneme, jsme přišli o vlastní tempo a začali se přizpůsobovat tomu, co se od nás očekává. Začali jsme o sobě pochybovat a raději vše dělat tak, jak chtějí ostatní. Dostali jsme strach, že by se projevení vlastní invence nemuselo setkat s podporou, na kterou jsme od mala zvyklí.



Od té doby než něco uděláme, přemýšlíme, co na to řeknou jiní lidi. Neztrapním se? Nejsem na to moc stará nebo ještě moc mladá, málo vzdělaná nebo nezkušená, moc malá, velká, ošklivá, hloupá... A pak se k tomu přidá papír... mám na to certifikát? Diplom? Můžu, i přesto, že mi řekli, že s tím budu mít problém?

Úplně jsme se odpojili od sebe sama. Zapomněli jsme na své sebevědomí, které nám všem kdysi tak skvěle fungovalo a pomáhalo k přirozené touze poznávat a zkoušet nové. Umožňovalo nám bez rozdílu radovat se z malých věcí stejně jako z těch velkých. Kolem 6 let nás začali hodnotit jedničkou až pětkou, nehledě na naše tempo, talenty, náladu a my rázem museli vědět a znát, ne motivování sebou, ale vnějším prostředím. A naši rodiče se začali bát o naši budoucnost.



“Když se nebudeš dobře učit, nic z tebe nebude.”

Jsi trojkař, měl bys to stáhnout aspoň na dvojku. Zrovna to řeším se Šimim a je to ve mně tak hluboko zaryté, že i já propadám panice, když dostane 4 z angličtiny po dvou trojkách, že si zničil život. Najednou jsem zpět v těch programech a začínám se bát, jestli mu nekazím život já, když učení nechávám na něm. Naše domluva byla, že dokud bude dělat vše, jak nejlépe umí, nehledě na známky, nechám mu své tempo, ale co když se na to úplně vyflákl? Prostě mu byla angličtina úplně volná. A já jsem teď v pozici, kdy jej tlačím tam, kde jsem nechtěla. Zakazuji hry až do doby zlepšení známek. A zrovna v těch hrách po síti mluví anglicky s klukama z celého světa a aktivně používá to, co se naučil, zatímco moje angličtina leží pasivně v mojí hlavě a já se stydím ji oprášit. A státnice z ní je mi úplně na nic, stejně jako jemu ta 4 z kontrolního testu, která neříká nic o jeho schopnostech, ale je jen důkazem, že se mu nechtělo učit.

A tak ta varovná kontrolka bliká spíš mě jako rodiči než jemu. A zatímco on se učí v pokoji angličtinu, já se furt učím být mámou a na rozdíl od něj za to nedostávám známky, ale mým hodnocením je jeho štěstí. Mám pocit, že jediné, co se opravdu musí naučit je zodpovědnost za svůj přístup k životu a systémem trestů nebo hodnocení se to naučit prostě nemůže, ani já se to nenaučila. Může totiž zahořknout a přestat se přirozeně projevovat, jít proti sobě jen proto, že jde naschvál proti mně, která jej nutí k učení, hraní na flétnu, uklízení... A to nechci, takže nás čeká rozhovor, možná série rozhovorů, možná nekonečná série než se to oba naučíme vykomunikovat.

Chci být podporujicí máma, co za dětmi stojí nehledě na úspěch či neúspěch. Vím, že i pro mě je to kus práce na sobě, ale v metodě cukru a biče už nevidím smysl, navíc naše děti ví, že jim beztak akorát vyhrožuji a že nejsem schopna trest dodržet. I proto, že s ním sama nesouzním.



Hledám životní postoj, ve kterém bude dobře mě, ale i dětem. Nechci, aby děti přišly o své sebevědomí a pocit, že jsou bezpodmínečně podporované, a také z nich nechci nechat vyrůst ty, kteří jsou zvyklí jen brát a nic dávat. Nechci jim vzít odpovědnost za svůj život a možnost samostatně uvažovat. A tak hledám i svou cestu, která nekopíruje jinou a učím se rodičovskému sebevědomí, které mi dodá i to životní.

Jedno je jisté, dokud sebe v sobě znovu nenajdeme, budeme se jen srovnávat s ostatními, závidět jim jejich život, pomlouvat je, abychom se na chvíli cítili uspokojení, ale stejně nebudeme šťastní, protože nelze žít život druhých. Dokud se na sebe znovu nenapojíme a neuvědomíme si vlastní sebe-hodnotu, nebude nám nic dost dobré, protože vždy se najde někdo, kdo má něčeho víc a komu to “víc” s bolestí v srdci nebudeme přát.

Možná se najde někdo, komu přijde, že to moc řeším nebo, že má dítě dostat pár facek, aby dělalo, co chceme my, aby z něho nevyrostl rozmazlený fracek. Ale já to tak necítím. Věřím, že se díky svým dětem můžeme stát lepšími lidmi a že je to na každém z nás, jak se k rodičovství postaví.

Autor: Monika Valová
8. 5. 2019 / Hlavní články
Špinavé ponožky na gauči

My to ty chlapy prostě nenaučíme. Trochu je podezírám, že už to trénují od mala, aspoň ti moji malí jsou už teď hotoví mistři. Já zas trénuji svou trpělivost. Zapomenuté kusy oblečení likviduji denně z různých kuriózních míst v domě. Mikina na kuchyňské lince, ponožky na jídelním stole, trenky na židli, zpocená trička kupící se na radiátoru v koupelně. Uf!

 

Schválně, kolikrát už to od vás manžel slyšel? “To si je nemůžeš složit a dát do skříně?” Nevím, jakou vtipnou odpověď vytáhne ten váš, ale Martin mi prostě řekne, že jsou trička rozešpiněná na různá použití. Jedno na sport, jedno na doma, jedno do práce, jedno na spaní.... ani už nevím, jaký je jeho rekord v počtu triček jednou oblečených a poválených na horší časy. Když je ale vyperu a poskládám do skříně, nevypadá, že by mu to nějak vadilo. Ale nechci mu křivdit, někdy se ozve: ”Tady jsem měl tričko, kde je?” 

Štve vás to? Připadáte si občas jako uklízečky? Nabídnu vám jiný úhel pohledu. 

 

Den po Martinově nehodě, kdy ležel na ARU v bezvědomí, jsem se z nějakého důvodu ocitla u něj v pracovně. Na židli bylo několik kousků oblečení a mezi nimi jeho oblíbený domácí svetr. Vzala jsem ho do rukou a přítáhla si jej bez přemýšlení k nosu a zhluboka se nadechla. Ucítila jsem ho. V duchu mi blesklo hlavou: ”Jestli to bude trochu možné, probuď se, lásko.” A pak jsem si ho oblíkla, sedla si na židli a koukala do blba. Neměla jsem komu jízlivou poznámkou říct, že je bordelář. Byla jsem vděčná za ten kus hadru, který mi voněl po manželovi a který zůstal v pracovně zapomenutý, možná na horší časy. A ty teď nastaly.

Asi dva dny jsem za tím svetrem chodila než přišla Martinova máma a hodila ho do špinavého prádla. Vlastně cokoliv, co někde položil, pro mě bylo jako setkání s ním. I jídlo, které má rád, mě k němu přibližovalo. Jakoukoliv bordelařinu jsem najednou uměla přehlídnout, nebyla důležitá. Za to jsem si uvědomila, kolik věcí se musím naučit dělat za něj, kolik mi to zabírá času. Kolik ponožek bych asi musela posbírat, abych nad tím strávila ty hodiny, které věnuje svým povinnostem pro nás?

Myslím, že v soužití muže a ženy dochází časem k takovým nesrovnalostem, kdy si oba navzájem myslí, že dělají pro toho druhého víc. Chcete objektiní pohled? Přes svou práci však jen nevidíme práci toho druhého. Došlo mi taky, že s některými věcmi nepohnu a smířím se. Oni ty ponožky a trenky všude prostě nemůžou změnit, protože na tohle jsou vázně barvoslepí. My sice vidíme barevně, někdy až moc, ale výčitkami jim pohled na svět nezměníme. Netvrdím, že po nich máme bez řečí uklízet cokoliv a bát se ozvat, snažím se říct, že pro naštvanost, že nedělají něco podle našich představ, nevidíme to, co pro nás dělají. To pozitivní, co dělají, bereme často jako samozřejmost.

Sdílím jen to, co jsem uviděla, když tu nebyl a já se bála, že už se nevrátí. Sdílím to i proto, že si myslím, že si to můžete uvědomit i bez tragické události v rodině.

Takže teď prostě jdu a hodím ty ponožky do koše se špinavým prádlem, protože jsem vděčná, že ten, který je tak nechutně odložil na gauč, je tady s námi a já už díky němu zase nemusím ráno vstávat, budit děti do školy a chystat jim svačinu. To dělá Martin, abych se mohla dospat po noci, kdy se budím s Mariánkem.

 

PS: Můj drahý muži, jestli to čteš a já vím, že jo, protože ty čteš všechno, co tvá oblíbená blogerka píše, rozhlédni se kolem sebe a když tak víš, kam s tím... :)

Autor: Monika Valová
8. 3. 2019 / Hlavní články