Ze zákulisí poslání duly

Je večer. Zrovna jsem se vrátila z porodnice. Nůžkama odstříhávám ze svého zápěstí náramky z předporodního rituálu, které jsem nosila na podporu ženušky v těhotenství. Svlékám se a hážu všechno oblečení rovnou do pračky, potřebuju se zhluboka nadechnout. Pouštím si sprchu na vlasy a přitom si na chvilku uvědomuju každou kapku vody, která ze mě smývá další porodní příběh, jež se mi zapsal přímo do srdce. 

 

Každý porod mě vrací k podstatě našeho bytí tady na zemi a ukazuje mi, že materiální svět je jen pozlátko, které je sice jednoduše pochopitelné a lákavé, ale žít jen v něm člověku vlastně nestačí. Dříve nebo později každému dojde, že nasávat i to, co je neviditelné jako sám život, je cesta k naplnění našich srdcí láskou, vděčností, vírou a ohleduplností k jiným tvorům! Jsem strašně ráda, že mě to naučily mé porody a že ty zázraky zrození mohu stále prožívat s jinými ženami. Vídím přicházet čisté duše do našeho světa. Vidím, jak se mění žena v matku, muž v otce a uvědomuju si, že to je ta drsně krásná realita, kdy se z bolesti rodí láska.

 

V životě nejsou pouze bezbolestné okamžiky. Člověk totiž potřebuje kontrast, aby mu došlo, že žije.

 

Stojím v koupelně před zrcadlem, koukám na sebe a cítím, jak je má mysl propojená s nekonečnem, jak ve mně doznívají události posledních dvou dnů. Suším si ručníkem vlasy a pomalu vystupuju z role duly a vracím se do sebe, abych mohla být zase jen neobyčejně obyčejná ženská ve svém životě. 

Když odcházím od “znovuzrozené” ženy, vždycky pozoruju svět kolem sebe jako bych jej viděla poprvé. Po těch dlouhých porodních hodinách, během kterých utíká čas úplně jinak, odcházím domů unavená a smířená s tím, že vše proběhlo přesně tak, jak mělo a že neexistuje žádné coby kdyby, a to se snažím taky předat vždy svým ženuškám. Chci, aby si uvědomily, že i přesto, že porod neproběhl tak, jak si přály, mohou ho přijmout jako zkušenost. A já jsem zde stále pro ně, abych jim byla v tomto hojivém prožívání nápomocná.

 

Přijmout, smířit se, žít. A pokud to nejde tak hladce, nebát se o tom mluvit.

 

V autě si sednu za volant a než nastartuju, trochu si popláču. Štěstím, láskou, bolestí, hrdostí, nadějí, někdy naštváním, dojetím... Se slzami odchází i emoce, které patří k porodnímu příběhu. Pomalu pouštím napětí, které se ve mně s blížícím porodem vždy objevuje a které mě udržuje v pohotovosti a bdělosti. Oddechnu si, nastartuju motor a jedu domů.

 

 

Po sprše si lehnu do postele, obejmu své děti, koukám do stropu dokud neusnu a mezitím si přehrávám v hlavě jednotlivé okamžiky porodu jako scény nějakého filmu. Přitulím se k Mariánkovi a vnímám, že už jsem zase tady pro ty, které jsem přivedla na svět já. Bez nich bych nebyla taková. Díky nim naplňuju svůj životní příběh, ve kterém se denně rodí nádherné chvíle po těch bolavých.

 

Autor: Monika Valová
6. 11. 2018 / Důležité články
Prosím odpusť mi, omlouvám se

Říct někomu upřímně “promiň” je jednou z nejtěžších věcí, kterou můžeme překonat sami sebe. Není to něco, co nám jde lehce samo, protože to naše egíčko nás neustále přesvědčuje o tom, že pravda stojí na naší straně a že není důvod se nikomu omlouvat.

 

Vážím si každého člověka, který se umí upřímně omluvit. Obdivuju ho za to, že vyhrál ten vnitřní boj a omluvu vyslovil. A popravdě se od každého takového učím, protože to taky vždycky neumím. I proto mě každá omluva velmi otevírá.

Vnitřní dialog předtím než si uvědomím, že omluva je vyjádřením empatie k druhému, je dlouhý, sebestředný a plný pokusu o obviňování a litování sebe. Co když má omluva nebude pochopena nebo přijata? Co když se to otočí proti mě?

Po omluvě však vždy přijde obrovská úleva. Spadne mi kámen ze srdce a vyčistí se vzduch. Dýchá se mi lépe, a to mě motivuje k tomu připouštět častěji svá pochybení. Neříkám, že to mám s každým vyřešené a daří se mi najít pokaždé cestu ke smíru. U někoho třeba ještě nedozrál čas nebo jsem svou chybu ještě nebyla schopna uvidět. Co já vím... Taky třeba sama nevím, že jsem někoho naštvala nebo ranila.

Někdy vidím chybu i na jeho/její straně a očekávám, že se mi omluví. Jenže není to pitomé hrát uraženou, když chodíte kolem někoho, komu vlastně chcete odpustit. Nechci trávit život čekáním na to, až někomu dojde to, co mě už dávno došlo, když mu to můžu říct.

Vztahy v sociální skupině nebo v partnerství jsou jako uzavřený prostor, ve kterém potřebujete vyvětrat, pokud je dusno. Omluva funguje jako otevření okna. V přátelství, v rodičovství, mezi manželi, v jakémkoliv vztahu. Ve všech mezilidských vztazích prostě omluvou pustíte dovnitř svěží vítr a umožníte si nadechnout čistého vzduchu.

Omluva je lék, který hojí lidská srdce. Omluva je veliké duchovní cvičení, pro které si nemusíte jezdit do Tibetu, protože jej denně žijete a stále v tom nejste mistři. Omluva je zkrátka očistný proces.

 

Proč dneska vlastně píšu o omluvě? Mám pocit, že lidé se omlouvají málo, že si za každou cenu stojí za svým, i když sami tuší, že pravdu nemají. Bojí se, že by přišli omluvou o své silnější postavení? Omluva se dneska dobrovolně nenosí, protože lidé jsou buď rádi nasraní nebo pohroužení do sebe a mylně se domnívají, že se přitom můžou vykašlat na ostatní. Nežijeme však na samotce, ale s dalšími bytostmi, bez kterých by byl život jen pustina.

Práce na sobě jde přeci ruku v ruce s laděním vztahů k lidem, ke zvířatům i k naší planetě. A těm všem bychom se měli umět omluvit, pokud jsme se vůči nim někdy provinili.

A tak mi promiňte, že někdy napíšu, co vás zabolí. Prosím neberte si to osobně. Mám vás ráda.

Vaše Monika

Autor: Monika Valová
31. 10. 2018 / Důležité články