Dneska ráno vstal Martin brzo, aby se stihl nasnídat než odjede. Musel si rozsvítit a začal připravovat jídlo na sporáku, vařit čaj a dělal u toho takový běžný rámus, kterému se při vaření prostě nevyhnete. Grrrrrr... Vzbudil mě i Mariánka a hlas v mé hlavě začal bručet a navádět mě k rozmrzelosti. “Je to od něho neohleduplné, ještě jsi mohla spát, to je teda pěkná neděle, odjede si za zábavou a mě tu nechá s dětmi samotnou. Žádné nedělní ráno se nekoná.” Úplně klidně bych mohla tomu volání po sebelítosti a sebetrýznění propadnout, vstát s tím nasraným pocitem a dát mému milému muži sbohem takovým způsobem, aby dostal jasně najevo, že si dneska to potápění prostě neužije.

Kdysi jsem mu vyčítala, když někam jel, že s námi nechce být, že nás opouští. To bylo v době, kdy se narodil náš prvorozený Šimi. Pro mě tehdy neexistovalo nic jiného než on a rodina. Byla to doba, kdy jsem přestala hledat jinou náplň života, protože jsem myslela, že se tam už nic jiného nevejde a nutila sobecky svého muže, aby to viděl stejně jako já a vzdal se sebe a svých zájmů a naplnil tak mou představu o životě. On mi však ukázal, že to tak být nemusí.

Partnerství je prostor, ve kterém se mohou oba svobodně nadechnout. Když ne, je to v háji.

A tak jsme se nadechli a uvědomili si, že je důležité spolu komunikovat, bavit se o všem, popisovat své pocity, říkat si, jak co vnímáme a důvěřovat si, že mluvíme pravdu. Potřebovali jsme čas, abychom se našli ve svých rodičovských rolích a posunuli sebe i naše partnerství o kousek dál a přijali tu nálož, že už tu nejsme jen pro sebe, ale i pro děti a že je úplně přirozené plnit si své sny za předpokladu, že se budeme navzájem podporovat, že lze žít bez výčitek a obviňování a v souladu.

Sebevědomé partnerství je základem naší rodiny. To, co stojí za našimi spokojenými úsměvy a radostným životem, kterého jsme dosáhli společně a vědomě, trpělivě krůček po krůčku.

Tohle všechno z našich obličejů nevyčtete, a proto často od kamarádek slýchám:” No jo, když ty máš Martina, to je úplně jiný chlap.” A já vím, že je skvělý, ale taky jim říkám, že má ženu, která uměla otevřít zavčasu i nepříjemná témata. Ženu, která se naučila bezpodmínečně dávat, aniž by čekala, že se jí to vrátí. A Martin poslouchal a mluvil se mnou, nebál se mi říkat totéž a já naslouchala. A totéž děláme stále. Ladíme se a pokračujeme v péči o naši lásku už 18 let, protože víme, že to má smysl.

Nezůstává v nás nic nevyřčeno, aby tam nic nezahnívalo. Nepouštíme si do partnerství žádné pochybnosti a nesrovnalosti. Všechny situace, které by mohly zbytečně zamotat náš život, likvidujeme už na začátku tak, jak vám to popisuji na příkladu dnešního rána.

Jak by si Martin mohl dnešní den užít, kdyby odjížděl s výčitkami? Celé by to bylo naprd. Proto jsem tu naštvanou ženu v sobě pohladila a vzkázala jí: ”Než začneš propadat sebezraňování a sebelítosti, uvědom si, že tvůj muž teď zrovna během chystání snídaně přebalil Mariánka, nachystal mu hračky, aby si nemusela ještě vstávat a že bez světla v kuchyni by se nenajedl. Včera jsi s jeho odjezdem neměla problém. Víš moc dobře, jak ho to potápění baví a s jakým spokojeným výrazem dneska dorazí. Přijede úžasně nabitý a ta jeho energie se do nás všech vpije, bude spokojený a šťastný, a to ty zbožňuješ. Miluješ ho a přeješ mu to.” Najednou jsem byla schopna vidět jen jeho oddanost a lásku. To, že každé ráno vstává s dětmi do školy a školky, abych se mohla po prokojené noci dospat. Udělá si čas, kdykoliv potřebuju odjet, postará se o děti tak, že se nemusím v myšlenkách vracet domů, dává mí zázemí a podporu každou minutu mého života. Neodejde nikam bez pusy. Opravdu chci tomuto muži kazit den?

Vstala jsem hodinu po jeho odjezdu, děti si hrály, doma byl klid. Na stole mě čekal čaj, který mi uvařil. Hmmm... jsem ráda, že jsem se sebou dokázala promluvit. Jinak bych se teď cítila jako kráva. Martin by se vracel domů nahlodaný, že neměl nikam jezdit. Potápění by si neužil a já bych byla už teď sama na sebe naštvaná.

Dopíjím čaj a píšu o jediném okamžiku, který dokázal nám všem doma změnit den. Cítím se dobře a těším se na příjezd svého muže. Hlavou mi problesklo, že bych si zašla dneska do kina. Možná to vyjde. Co by ne... 

foto: Tomáš Kubica

Kolikrát se vám povedlo vylít si svůj vztek na druhé? A kolikrát vám to potom bylo líto? Mě pokaždé. Proto jsem si tyto reakce začala hlídat. Ještě se mi stane, že vybouchnu, když mám nutkání mít doma uklizeno a dětským pokojem neprojdu k oknu, aniž bych si nemusela razit cestu v hračkách po kolena. Ale říkám si na uklidnění, že v tomto směru není náhoda, že je nás doma tolik. Ze ženy, která milovala vůni Sava a absolutního pořádku, se stala matka 5 dětí, která neustále hledá rovnováhu mezi pořádkem v domě a v sobě.

Můj život je trochu jako orientační závod, ultramaraton, skok daleký a potápění, protože denně hledám směr, nemůžu si jen tak odpočinout a často se musím znovu a znovu odrážet ode dna. Ale zase mám spoustu fanoušků, spoluhráčů a trenérů v jednom a našemu týmu se viditelně daří, což mě dost podporuje v tom, že to děláme dobře a že se zlepšujeme.

Když jsme my mámy unavené, nespokojené a bolavé. Když už nemáme, kde brát, a proto už nemůžeme ani dávat, začneme ztrácet kontrolu nad svým chováním, děláme věci, které nás následně mrzí a nejblíž na ráně jsou naši nejbližší. Když svým vztekem ublížím dětem, nemůžu večer usnout. Když zhasínám spící Evelínce lampičku a pozoruju, jak pravidelně oddychuje, nechápu, jak jsem na tak něžné stvoření mohla dneska křičet.

Před pár lety jsem četla knihu od Naomi Aldort “Vychováváme děti a rostem s nimi”, nakoupila jsem taky několik výtisků a blízkým ženám ji dávala k Vánocům se slovy “až tohle přečteš, nebudeš už muset číst o dětech nic jiného”. Mé nadšení se však brzy schovalo za rutinu běžných dní a byť si pamatuju to nejdůležitější sdělení, a to zastavit se a uvědomit si, že moje reakce není na dítě, ale na sebe, zbytek mi nějak přestal jít. Pozvolna nebyl čas to aplikovat, a tak jsem zas a znovu svou nenáladu začala přenášet na děti a nemohla si pomoci. Večer jsem uléhala s pocitem, že jsem jako máma selhala. Nade mnou stála Naomi se vztyčeným ukazováčkem a mě bylo zahanbeně z toho, že i přesto, že mám dobré informace, nedaří se mi je realizovat v životě.

Mám pocit, že problémem v našich končinách je přemíra informací a naše touha je všechny znát. Je už zkrátka tak trochu přeinformováno, spousta knih, ebooků, webinářů, článků, programů o výchově a nevýchově. Spousta hodin strávených nad něčím, co vyprchá v praxi rychleji než uvaříte oběd. A za tím vším spousta bezradných rodičů, kteří zjistili, že jim to zase nefunguje. No jasně, že nefunguje, protože v rodičovství může fungovat jen to, co vám teče přímo ze srdce a ne z hlavy. A tak máte dvě možnosti. Buď neustále číst a pátrat venku, anebo žít a šlapat si svou cestu a vším ostatním se jen inspirovat.

A já vám teď krátce napíšu, co pomáhá mě, když jsem těsně před výbuchem nebo když řeším s dětmi nějakou nepříjemnou výchovnou situaci a jsem kousíček od toho, abych na ně navalila celou tíhu své nepohody. Když s nimi mluvím, představím si, že to jsem já v jejich věku. Jak bych asi chtěla, aby se mnou mluvila máma? Jak jsem se cítila, když mi byl udělen políček nebo na mě někdo křičel, vyčítal, vyhrožoval? A ono to vůbec není od věci, protože, jak už jsem psala, nakonec stejně trestáme sami sebe, takže se na to podívejme i svýma dětskýma očima, ještě dřív než přijdou výčitky.

A tak se opět vracíme k té věčně omýlané sebelásce, o které čítáváme a nevíme, co s ní a jak na ní. A přitom naše děti nám denně ukazují, jak vyléčit své vnitřní dítě a postoupit zas kousek na cestě k vlastnímu sebevědomí.

Vím, že skrze naše děti můžeme růst, Naomi ná pravdu. Nesmíme si však z nich udělat filtr našeho života, naházet na jejich bedra naše problémy a mít pocit, že je uklizeno. Děti jsou zrcadlem nás samotných, byť před ním chceme občas zavřít oči. A taky jsou takovým katalyzátorem. Pochytají škodliviny a očišťují nás rodiče. Ne tím, že absorbují naše nečistoty, ale že je dokáži přeměnit na to, co je nám k užitku, třeba na pochopení, uznání a lásku. Ale tou hybnou silou jsme pro sebe my sami.

A teď už je to jen na vás.