Jak nepřelívat svou zlobu do dětí

Kolikrát se vám povedlo vylít si svůj vztek na druhé? A kolikrát vám to potom bylo líto? Mě pokaždé. Proto jsem si tyto reakce začala hlídat. Ještě se mi stane, že vybouchnu, když mám nutkání mít doma uklizeno a dětským pokojem neprojdu k oknu, aniž bych si nemusela razit cestu v hračkách po kolena. Ale říkám si na uklidnění, že v tomto směru není náhoda, že je nás doma tolik. Ze ženy, která milovala vůni Sava a absolutního pořádku, se stala matka 5 dětí, která neustále hledá rovnováhu mezi pořádkem v domě a v sobě.

 

Můj život je trochu jako orientační závod, ultramaraton, skok daleký a potápění, protože denně hledám směr, nemůžu si jen tak odpočinout a často se musím znovu a znovu odrážet ode dna. Ale zase mám spoustu fanoušků, spoluhráčů a trenérů v jednom a našemu týmu se viditelně daří, což mě dost podporuje v tom, že to děláme dobře a že se zlepšujeme.

Když jsme my mámy unavené, nespokojené a bolavé. Když už nemáme, kde brát, a proto už nemůžeme ani dávat, začneme ztrácet kontrolu nad svým chováním, děláme věci, které nás následně mrzí a nejblíž na ráně jsou naši nejbližší. Když svým vztekem ublížím dětem, nemůžu večer usnout. Když zhasínám spící Evelínce lampičku a pozoruju, jak pravidelně oddychuje, nechápu, jak jsem na tak něžné stvoření mohla dneska křičet.

Před pár lety jsem četla knihu od Naomi Aldort “Vychováváme děti a rostem s nimi”, nakoupila jsem taky několik výtisků a blízkým ženám ji dávala k Vánocům se slovy “až tohle přečteš, nebudeš už muset číst o dětech nic jiného”. Mé nadšení se však brzy schovalo za rutinu běžných dní a byť si pamatuju to nejdůležitější sdělení, a to zastavit se a uvědomit si, že moje reakce není na dítě, ale na sebe, zbytek mi nějak přestal jít. Pozvolna nebyl čas to aplikovat, a tak jsem zas a znovu svou nenáladu začala přenášet na děti a nemohla si pomoci. Večer jsem uléhala s pocitem, že jsem jako máma selhala. Nade mnou stála Naomi se vztyčeným ukazováčkem a mě bylo zahanbeně z toho, že i přesto, že mám dobré informace, nedaří se mi je realizovat v životě.

 

 

Mám pocit, že problémem v našich končinách je přemíra informací a naše touha je všechny znát. Je už zkrátka tak trochu přeinformováno, spousta knih, ebooků, webinářů, článků, programů o výchově a nevýchově. Spousta hodin strávených nad něčím, co vyprchá v praxi rychleji než uvaříte oběd. A za tím vším spousta bezradných rodičů, kteří zjistili, že jim to zase nefunguje. No jasně, že nefunguje, protože v rodičovství může fungovat jen to, co vám teče přímo ze srdce a ne z hlavy. A tak máte dvě možnosti. Buď neustále číst a pátrat venku, anebo žít a šlapat si svou cestu a vším ostatním se jen inspirovat.

A já vám teď krátce napíšu, co pomáhá mě, když jsem těsně před výbuchem nebo když řeším s dětmi nějakou nepříjemnou výchovnou situaci a jsem kousíček od toho, abych na ně navalila celou tíhu své nepohody. Když s nimi mluvím, představím si, že to jsem já v jejich věku. Jak bych asi chtěla, aby se mnou mluvila máma? Jak jsem se cítila, když mi byl udělen políček nebo na mě někdo křičel, vyčítal, vyhrožoval? A ono to vůbec není od věci, protože, jak už jsem psala, nakonec stejně trestáme sami sebe, takže se na to podívejme i svýma dětskýma očima, ještě dřív než přijdou výčitky.

 

A tak se opět vracíme k té věčně omýlané sebelásce, o které čítáváme a nevíme, co s ní a jak na ní. A přitom naše děti nám denně ukazují, jak vyléčit své vnitřní dítě a postoupit zas kousek na cestě k vlastnímu sebevědomí.

Vím, že skrze naše děti můžeme růst, Naomi ná pravdu. Nesmíme si však z nich udělat filtr našeho života, naházet na jejich bedra naše problémy a mít pocit, že je uklizeno. Děti jsou zrcadlem nás samotných, byť před ním chceme občas zavřít oči. A taky jsou takovým katalyzátorem. Pochytají škodliviny a očišťují nás rodiče. Ne tím, že absorbují naše nečistoty, ale že je dokáži přeměnit na to, co je nám k užitku, třeba na pochopení, uznání a lásku. Ale tou hybnou silou jsme pro sebe my sami.

A teď už je to jen na vás.

Autor: Monika Valová
15. 10. 2018 / Hlavní články
Můžu být ve svém těle spokojená?

V noci se mi zdál sen. Byla jsem hubená jako proutek, oblíkla si upnuté minišaty a pyšně v nich stála před zrcadlem. Ráno jsem se vzbudila a říkám si, jo to bych asi chtěla obléct si cokoliv a nevidět břicho a boky. Jenže mi záhy došlo, chci já vlastně nosit upnuté minišaty?

 

No jasně, že nechci. Už mi není 20 a v mém těle je otisknutých 5 dětí. Mé tělo není hubené, není napnuté, není dokonalé a přesto dokonalé je. Mám měkké bříško a velká prsa nalitá mlékem. Až přestanu kojit, nebudou už ani nalitá, však víte, kam směřuju… I přesto mi kojení dává smysl, protože kvůli němu mě ta prsa přece příroda nadělila. Když si mi děti lehnou několikrát za den na břicho nebo se do něj zaboří při objetí, vnímám, jak je jim u mě dobře a jak je ta jejich spokojenost a láska nesoudící, nesrovnávací a upřímná. Oni nechtějí dokonalost společensky přijímanou, chtějí mámu, ať je jakákoliv, ať má X kilo navíc. Jim je to jedno. Chtějí se cítit spokojeně přitisknuté ke spokojené mámě.

 

 

Ještě jsem po porodu (10 měsíců) nazačala cvičit, protože cítím, že mé tělo stále potřebuje čas a něžnou podporu, aby se samo vzpamatovalo z těhotenství. Učím se přijímat se taková, jaká jsem a nedívat se do zrcadla s tím, že vidím jen své nedostatky. Přitom se chci cítit dobře. Proto ta podvědomá touha po dokonalém těle, která se mi tu a tam zjeví ve spánku. Chtěla bych být hubenější, ale taky vím, že spousta žen by byla šťastná za to, kdyby měla moji postavu. Jsou ženy, které jsou silnější, ale také ženy, které jsou hubené na kost a nejde jim přibrat. To jsme celé my, věčně nespokojené a motivované tím, že bychom nejraději chtěly to, co nemáme, protože se nám to líbí na ostatních. Ale přitom vůbec nevidíme, že ty ženy, které jsou naším vzorem, mohou být samy v životě nešťastné zase z jiných důvodů.

 

Můžeme my ženy být vůbec spokojené s tím, jak vypadáme nebo jaké jsme? Přestat se honit za "dokonalostí" těla a duše? Za uměle vytvořeným světem sociálních médií, časopisů a celebrit? Možná je to ale jednodušší nemít se rády s tukem na břiše, než začít přemýšlet nad tím, proč bychom se právě s tím špekem měly rády mít. Nechci řešit, jestli si můžu jít zaběhat až potmě, kdy mě neuvidí sousedi, ale obout si boty a jít prostě hned a je jedno, že mám jen vytahané tepláky a starou bundu, která k nim neladí. Nečekat s pořízením nového šatníku na “až zhubnu”. Naopak uvědomovat si, jak je důležité mít oblečení, které sedne, ve kterém se cítím dobře. Já se třeba našla v dlouhých sukních s pružným lemem, který se mi nezarývá do pasu a je to tak pohodlné oblečení, že když si občas obleču rifle, okamžitě je sundávám, protože mi v nich není dobře. A když se v něčem necítíte, těžko budete mít skvělý den.

 

(Rozmazané selfie, bez filtrů a úprav. Nic lepšího jsem k článku nenašla. Pardon!)

 

A taky je super dělat něco jen pro sebe, třeba to běhání jsem nezmínila náhodou, mám ho ráda. Před posledním těhotenstvím jsem běhala pravidelně několikrát týdně. Bez chytrých hodinek a bez sluchátek na uších. Kromě fyzičky jsem si totiž posilovala i “psychičku”. Hudba v uších vám udá tempo, ale já chtěla vnímat, co se kolem mě děje. Chtěla jsem přemýšlet a učit se zasadit své vlastní tempo do pohybu. Vnímala jsem krásy přírody a cítila se svobodně, však jsem také o tom napsala. Moc se těším, až si mě běhání zase zavolá. Teď nesportuju, ale pravidelně si hladím břicho a užívám si chvilky nad bylinnou napářkou. Cítím, že moje tělo potřebuje ještě jemnou péči, aby bylo připraveno, až na jaře vyběhne a dostatne zase kus té sportovní energie. Panečku ten pocit, když se vrátíte zpocená po tréninku.

 

Jsem přesvědčena, že každá žena se může cítit ve svém těle dobře, když se najde v každém momentu svého života. Ten totiž není o dokonalosti, ale o prožívání. A prožívání je zase o našem vnitřním nastavení. Jsme všechny na jedné lodi. Každá máme slabé chvilky, kdy nás něco žere. Tak se podpořme, vykecejme, vyplačme, pusťme to ze sebe a začněme se prostě mít rády takové, jaké jsme.

 

Autor: Monika Valová
7. 10. 2018 / Hlavní články