O dětech a sprostých slovech

Sdílení ze života. Možná by spousta z vás řešila situaci, kterou níže popíšu, jinak. Ale já jsem pro tentokrát se sebou spokojená. Ono říct to nahlas na ulici plné lidí není úplně jednoduché. Chtělo to sakra odvahu a vědomí, že je vám úplně jedno, co si o vás řeknou ostatní, a to je pro mě stále výzva! Řídila jsem se intuicí, která mě vedla k tomu vyřešit problém hned, abychom si jej nenesly s Evelínkou domů. Abych nikoho nemusela stavět na hanbu před ostatními členy rodiny.

 

Dneska to je vlastně i o lásce, rodičovství, odpovědnosti za to, co řekneš a o tom, jak děti neustále testují své rodiče a jejich reakce.

 

Šly jsme s Evelínkou (8 let) ze školy a ona mě požádala, zda bych jí nevzala aktovku. Odmítla jsem, protože tomu předcházelo několik rozhovorů o tom, že by neměla denně do školy tahat všechny pomůcky kvůli váze aktovky, a že by se měla naučit věci chystat podle rozvrhu. Tvrdila mi, že aktovka není těžká a že si věci chystat nebude, protože je to pro ni ztráta času.

 

Poté, co jsem jí sdělila, že jí nepomůžu, mi řekla:”Mami, ty jsi “p”!” Řekla jen to písmeno a zamrzla. Ani nevím, kde se ve mně vzala ta duchapřítomnost, ale podívala jsem se na ni a nahlas před kolemjdoucími jsem se jí zeptala: ”Chtěla jsi říct, že jsem PIČA?” 

 

Bylo vidět, že je jí to nepříjemné, zčervenala v obličeji. Kývla nesměle a oči se jí zalily slzami. Rozběhla se ke mně a objala mě říkajíc “promiň, maminko”. 

 

To slovo nahlas, to je fakt síla, má to šíleně negativní energii, kterou jen tak nevezmete zpět. Fakt drsné, ještě navíc řečeno něžnou maminkou.

 

Viděla jsem na ní hned, že tohle si o mě vůbec nemyslí, že mi chtěla ublížit, a že to zabolelo víc ji samotnou, protože “tohle o mé milované mamince přeci nikdo nemůže říkat, ani já!” Jenže jednou vyřčené už nevezmeš zpět a může ti to změnit život. A tohle se dneska dcerka moje naučila. Super lekce!

 

Nechci ji ani ostatní děti učit, že myslet si můžou cokoliv, ale říct jen něco. A sama vím, že vyslovením myšlenky se mnohdy sama poznám lépe. Že držet to v sobě a vypustit, je ohromný rozdíl. Proto jsem to dotáhla do konce a díky tomu Evelínka sama pochopila a rozhodla se na základě vlastní zkušenosti, že tak mluvit o nikom nechce a konečně, že si to o nikom ani nechce myslet.

 

Rozhodně bych nebyla nadšená, kdyby se naše děti projevovaly nadávkami. Ale učit je, že se to neříká a občas to sama použít, to je prostě alibismus. Jediná cesta je o tom s nimi mluvit jako o všem, co je součástí života, a nepřikládat tomuto způsobu revolty zbytečnou váhu a umožnit jim to vyslovit, nastavit zrcadlo, aby si uvědomily, že mluvit sprostě zas tak cool není, že je to vlastně něco, co vás nijak neposílí, spíš to vypovídá o vlastní pitomosti.

 

Co je třeba místo zákazů naučit, že zodpovědnost za to, co řeknou, je na nich. 

Autor: Monika Valová
5. 10. 2018 / Hlavní články
O mátě a ženské harmonii

Včera ráno jsem se v kuchyni přehrabovala ve skříňce a hledala černý čaj. Vypadl na mě přitom starý pytlík mátového čaje a mě se poprvé od porodu připomnělo mé poslední těhotenství. 9 měsíců, během kterých mě provázala stále chuť na mátu. Mátový čaj, mátový šampón, pepermintové bonbony, žvýkačky, čokoládá, éterák v aromalampě…. Přestože máta by se v těhotenství neměla, mě to k ní táhlo, a tak jsem naslouchala a obezřetně si ji dopřávala. Ale protože té máty bylo pořád moc, pídila jsem se po příčině a dozvěděla se, že mé tělo si možná říká jen o doplnění železa. Nebo jen potřebovalo trochu zchladit, protože v těhotenství jede cirkulace na plné obrátky a žena sálá spoustu tepla.

 

Pár hodin na to jsem prováděla jednu těhotnou ženu předporodním rituálem, a tak možná právě proto jsem se od rána ladila a napojovala na to, co a jak působilo pozitivně na mě, abych mohla co nejcitlivěji provést nastávající maminku a i zúčastněné ženy společným prožitkem. Je to pro mě velmi důležité. Ráda se ladím na ženu a její potřeby, ať už během rituálu, porodu nebo při konzultaci nějakého problému. Nacítit se a být empatická, podporující, jemná a poskytnout bezpečí… To je něco, co se mi jeví jako klíčové při práci se ženami. Prostě vytvářet harmonii a umět ji udržet.

 

Ženské srdce, zvlášť to zraněné, potřebuje bezpečí k tomu, aby se otevřelo. Ženské srdce nepotřebuje slyšet, co by mělo nebo nemělo. Žena potřebuje cítit podporu, aby měla možnost si na to přijít sama. A také nutně potřebuje být hýčkána a mnohdy o tom neví, protože přes všechny povinnosti neslyší vnitřní hlas, který jí to naléhavě sděluje. Jen ale nedokáže v zástupu povinností rozklíčovat projevy svého těla, které už po odpočinku a relaxaci volá. Až nemoc ji jako jediná donutí si lehnout, ale jen na nezbytnou chvíli, pak zase vystartuje vstříc svým povinnostem s výmluvou, že více odpočívat si nemůže dovolit. Vidíte se v tom?

Ale já vím, že žena může odpočívat. A pokud si to dovolí, má na svůj život, partnera, děti i práci daleko více energie a fronta těch úkolů se rozpouští. 

 

Jsem často s ženami ve chvílích, kdy péči neodmítají, protože se bytostně rozhodly, že si ji zaslouží. Vídím, jak na ně působí blahodárně, když ví, že jsou pro sebe na prvním místě. Jak je to posílí, když si poprvé vystoupí ze zaběhnuté rutiny, ve které nebylo místo pro životní zpomalení.

 

Sama na vlastní kůži jsem také prožila péči jiných žen, vyzkoušela jsem si i roli ženy, která se obávala hýčkání přijmout. Jsem také stále a denodenně v roli ženy, která dává. Zjistila jsem, že mě osobně nejvíc vyhovuje vyváženost, ne o ní mluvit, číst, ale chovat se tak, aby v mém životě byla harmonie. Není to něco, co udržíte každý den, ale dlouhodobě vyrovnávat výkyvy není tak složité.

 

Začala jsem mátou a skončím jí. Včera mi žena, pro kterou jsem předporodní rituál pořádala, sdělila, že ji poslední dobou voní máta, a tak jsem jí řekla: “Klidně si ji dopřej!” A v duchu jsem se usmála tomu, jak to ladění ráno zafungovalo a že duševní život je stejně opravdový jako ten hmatatelný. A je moc fajn to vědět.

Autor: Monika Valová
23. 9. 2018 / Články nad patičkou