Proč musí muž odcházet

Původně jsem chtěla napsat krátkou úvahu o tom, jak svého muže podporuji v jeho časové nezávislosti a proč to dělám. Potom jsem ho přizvala, aby se k tématu vyjádřil ze svého pohledu. Jenže on to vzal dost podrobně, a proto i já jsem musela připsat něco víc o tom, že jsem to vždycky takhle nevnímala a že mě jeho odchody bolely a že jsme až po pár letech manželství došli k harmonickému pohledu na věc. Zatímco jeho úvaha rozebírá pocity muže, ta moje ukazuje, jak se na stejný problém dívá žena. 

 

Píše Martin

Pokud muž odchází od ženy, způsobuje jí svou nepřítomností bolest. (Připomínám, že není řeč o rozpadu partnerství, ale o odcházení muže od ženy směrem k práci, svým potřebám apod.) Systemické zákonitosti se v tomto ohledu projevují velmi srozumitelně. A žena odchodem muže trpí. Pokud mají oba otevřené srdce a nejsou uzavření následkem vzájemných křivd a niterných obvinění, pak muž cítí bolest ženy. Tato bolest poutá jeho pozornost a pokud nepřijme plnou zodpovědnost, že tuto bolest svým odchodem způsobuje, často zažívá při odchodu spolu s bolestí pocit viny. Takže jej trápí bolest milované ženy a s ní spojená vina.

Často se také stává, že muž musí odejít a žena mu ozrcadlí svou nevoli – bolest (vyčítavým pohledem, uzavřením se, křivým slovem apod.). Muž bolest své ženy cítí, ale neví si s ní rady a aby se z toho nezbláznil, uzavře své srdce. Žena pak může lehce nabýt dojmu, že "on odešel, a bylo mu úplně jedno, jak se cítím". Muž ale nezavřel své srdce z bezcitnosti, ale aby jej ochránil před bolestí. Jako vše i tento způsob "ochrany" má své následky.

Pokud s tímto “zapletením” odejde “na lov” (do práce, tam kam musí, apod.), část jeho pozornosti, část duše a energie obecně, zůstane vázána na “problém který způsobil”. Příčina problému je tedy nepřijetí opovědnosti za způsobenou bolest, což má “na lovu” často za následek podobu chabého úlovku (zhoršená koncentrace na cíl, roztržitost, nevědomá touha “být někde jinde”, zranění, smrt apod.).

Muž v síle ví, že se nelze neprovinit a přijímá odpovědnost za vše, co svým jednáním způsobuje, včetně bolesti svých bližních. Ví že musí odejít, protože jen tak může zůstat v souladu se svou hlubokou potřebou “přínést úlovek” (výplatu, poznání apod.) a tedy v souladu se svým mužským principem.

Žena v síle ví, že muž musí odejít a žehná mu na cestu, nechává jej odejít, a to i přesto, že jí odloučení způsobuje bolest. Ba co víc, žena si nikdy nemůže být jista, jestli se jí muž vrátí, protože ze své cesty může přijít bez úlovku, zraněný, nebo se nemusí vrátit vůbec (a to jak z důvodu smrti nebo proto, že potkal jinou ženu [pro ženy strašná představa]).


Potřeba starat se o mužovo bezpečí na cestách jí ovšem nepřísluší, je to "starost maminek o děti". Muž v síle ale nechce mít vedle sebe starostlivou “maminku", která svými obavami zpochybňuje jeho schopnosti a sebevědomí, ale partnerku, která je mu oporou. Žena v síle tedy dává muži plnou důvěru (příčina), za čož jí většinou čeká následek v podobě úcty, lásky a nové energie, kterou muž přinese domů. Muž tedy odchází a žena ví, že kdyby to neudělal, nemohla by si jej vážit.

Jak k tomu ale ty ženské přijdou, pokud je sžírá představa, že by se měly starat o domácnost, děti a s důvěrou v mužovy schopnosti čekat, až se uráčí navrátit. (: Je na místě si uvědomit, že muž i žena jsou na tom stejně. Tak jako žena nemá jistotu, že se jí muž vrátí z lovu, tak ani muž si nemůže být nikdy jistý, že jej po návratu z lovu čeká večeře, šťastné děti a milovaná žena. Snaha mít odloučení a tím i jeden druhého “pod kontrolou” generuje mnoho partnerských problémů a ve svém důsledku vede k vyhoření, protože myslet si, že nám partner patří, je troufale nenaplnitelná ambice.
Je na místě zmínit případ, kdy muž tráví každý večer po práci "v hospodě", "na fotbale", "s kámošema" (bez urážky hospod, fotbalu a přátel). To může být z mnoha příčin, ze kterých bych ovšem "odcházení" vyloučil. Lépe by nám v tomto ohledu posloužily systémy jako: útěk (od bolesti), strach (z osamělosti, vyloučení, strach ze smrti), trest (vykoupení sebezničením, sebepoškozováním, sebetrestáním), nedostatek sebevědomí (upřednostňování řešení problémů jiných, před svými vlastními), neláska (porucha přijímání a dávání), pomahačství (urputné dávání nevyžádaných rad a pomoci) apod. Otázka "proč mnozí muži odcházet neumí", je však na samostatné téma.

Na závěr dlužno říci, že odcházení u mne nebylo vždycky sebe-vědomé. Zažil jsem mnoho velmi bolestných okamžiků, zdánlivě nepochopitelných selhání a dlouhé roky se babral v potřebně smrdutých zkušenostech, než se mi podařilo rozplést zašmodrchané klubko svých nevědomých zapletení, kterými jsem si bránil rozlišit podstatné od omezujícího. Naše podvědomé pohnutky spolu často velmi zapeklitě souvisí a rozpletením jedné nám většinou neukáže skutečný rozsah "potíží", které skrytě působí, až do doby, kdy je objevíme, probereme, pochopíme, přijmeme moudrost v nich ukrytou jako vzácné diamanty, ze kterých bohatneme na duchu a všemu zbývajícímu dáme s úctou to pravé místo. Rozplétání je však téma, které si určitě zaslouží samostatnou kapitolu (:

Z celého srdce vám přeji, ať pro vás není "odcházení" v partnerství záminkou pro vzájemné křivdy, zamlčená utrpení a odříkání, ale žitým zdrojem poznání, vzájemné úcty a vděčnosti za to, čím v si partnerství navzájem jsme.

Píše Monika

Tohle téma bylo pro mě aktuální několik let. Roky jsem zpětně svému muži vyčítala, že odjel někam, kde měl možnost užít si čas sám pro sebe a já zůstala doma. Odcházel často, ale nikdy jsem neměla pocit, že by ode mě utíkal. Tak proč ten zhrzený pocit? Tolerovala jsem mu to. Martin byl od začátku našeho vztahu svobodný jako pták a já mu nechtěla svázat křídla, vždyť toto se mi na něm vždycky líbilo. Po jeho odchodu jsem se vždy cítila osamělá, zvlášť po porodu prvního dítě. Já měla hnízdící potřeby, zatímco pro něj se nic nezměnilo. Jenže i pro něj se změnilo, ale to jsem si uvědomila až za dlouho, vlastně až teď, když už v jeho odcházení nevidím opuštění, ale návrat domů.

Mám pocit, že jsem leta žila v sebelítosti a své falešné důležitosti. „Manžel odjíždí a já jsem tak osamocená. No, ale beze mě by to tady nefungovalo.“ Hmmm… Super, když si do hlavy nahrajete takový program. To vám potom nezbývá než se pomalinku protrápit svým životem. Naštěstí to trvalo jen pár let, než jsem si uvědomila, že jsem ze sebe udělala oběť a tohoto nastavení jsem se rychle zbavila. A díky tomu se mi otevřely oči a já uviděla, kolik lásky dostávám a kolik lásky a přítomného okamžiku s tátou dostávají naše děti. Zároveň jsem rázem neměla ostych taky si odskočit, a pak se tím nevinit. Paradoxně mě to velmi osvobodilo a můj muž mi vlastně po dlouhé roky ukazoval, že já mám na toto také právo, jen to musím sama chtít. Rozhlédla jsem se po okolí a neviděla lepšího a trpělivějšího otce, a pak jsem si uvědomila zásadní pravidlo:

KDYŽ HODNĚ DÁVÁŠ, MUSÍŠ SI HODNĚ VZÍT. Aby se energie „dal“ a „přijal“ vyvážily.


Takže, pokud chci po svém muži, aby byl se mnou a svými dětmi vědomý, šťastný a 100% přítomný, musím mu dát dostatek prostoru k tomu, aby si mohl protáhnout křídla a načerpat svou mužskou sílu, o kterou se opírá při svých rozhodnutích hlavy rodiny a která od něj ke mně proudí a pomáhá mi být sebe-vědomou manželkou.

Můj muž si čas od času zajde na nějaký sebe-obohacující den nebo hodinku dvě, protože to je pro něj duševně povznášející a zároveň, si prostě odpočine od jakýchkoliv povinností, které na sebe sám klade nebo, které na něj kladu já a děti. Jeho odchod není útěkem od povinností otce a manžela, ale jde o cestu za poznáním a duševní očistou. Odchází, aby se mohl šťastně vrátit! Ale ne jen tak s prázdnýma rukama. Vrátí se s novou energií nebo s novým poznáním, které mi předává, aniž bych já někam od dětí musela odejít, což si nemůžu dovolit, protože jsou ještě malé a nikoho nepotřebují tak jako mě.

Metaforicky řečeno, muž přinese domů oheň a žena jej doma v krbu hlídá a udržuje, aby nevyhasl.

A pokud si tohle jednoduché pravidlo žena uvědomí a začne jej praktikovat, pocítí, že má najednou více času sama pro sebe i pro něj, protože přestane mít potřebu krást z mužova časového harmonogramu, ale začne si tvořit vlastní. Já i on jsme díky tomuto procitnutí ve vztahu šťastnější.

S láskou, Martin a Monika Valovi

Autor: Monika a Martin Valovi
4. 8. 2015 / Články nad patičkou