Ze zákulisí poslání duly

Je večer. Zrovna jsem se vrátila z porodnice. Nůžkama odstříhávám ze svého zápěstí náramky z předporodního rituálu, které jsem nosila na podporu ženušky v těhotenství. Svlékám se a hážu všechno oblečení rovnou do pračky, potřebuju se zhluboka nadechnout. Pouštím si sprchu na vlasy a přitom si na chvilku uvědomuju každou kapku vody, která ze mě smývá další porodní příběh, jež se mi zapsal přímo do srdce. 

 

Každý porod mě vrací k podstatě našeho bytí tady na zemi a ukazuje mi, že materiální svět je jen pozlátko, které je sice jednoduše pochopitelné a lákavé, ale žít jen v něm člověku vlastně nestačí. Dříve nebo později každému dojde, že nasávat i to, co je neviditelné jako sám život, je cesta k naplnění našich srdcí láskou, vděčností, vírou a ohleduplností k jiným tvorům! Jsem strašně ráda, že mě to naučily mé porody a že ty zázraky zrození mohu stále prožívat s jinými ženami. Vídím přicházet čisté duše do našeho světa. Vidím, jak se mění žena v matku, muž v otce a uvědomuju si, že to je ta drsně krásná realita, kdy se z bolesti rodí láska.

 

V životě nejsou pouze bezbolestné okamžiky. Člověk totiž potřebuje kontrast, aby mu došlo, že žije.

 

Stojím v koupelně před zrcadlem, koukám na sebe a cítím, jak je má mysl propojená s nekonečnem, jak ve mně doznívají události posledních dvou dnů. Suším si ručníkem vlasy a pomalu vystupuju z role duly a vracím se do sebe, abych mohla být zase jen neobyčejně obyčejná ženská ve svém životě. 

Když odcházím od “znovuzrozené” ženy, vždycky pozoruju svět kolem sebe jako bych jej viděla poprvé. Po těch dlouhých porodních hodinách, během kterých utíká čas úplně jinak, odcházím domů unavená a smířená s tím, že vše proběhlo přesně tak, jak mělo a že neexistuje žádné coby kdyby, a to se snažím taky předat vždy svým ženuškám. Chci, aby si uvědomily, že i přesto, že porod neproběhl tak, jak si přály, mohou ho přijmout jako zkušenost. A já jsem zde stále pro ně, abych jim byla v tomto hojivém prožívání nápomocná.

 

Přijmout, smířit se, žít. A pokud to nejde tak hladce, nebát se o tom mluvit.

 

V autě si sednu za volant a než nastartuju, trochu si popláču. Štěstím, láskou, bolestí, hrdostí, nadějí, někdy naštváním, dojetím... Se slzami odchází i emoce, které patří k porodnímu příběhu. Pomalu pouštím napětí, které se ve mně s blížícím porodem vždy objevuje a které mě udržuje v pohotovosti a bdělosti. Oddechnu si, nastartuju motor a jedu domů.

 

 

Po sprše si lehnu do postele, obejmu své děti, koukám do stropu dokud neusnu a mezitím si přehrávám v hlavě jednotlivé okamžiky porodu jako scény nějakého filmu. Přitulím se k Mariánkovi a vnímám, že už jsem zase tady pro ty, které jsem přivedla na svět já. Bez nich bych nebyla taková. Díky nim naplňuju svůj životní příběh, ve kterém se denně rodí nádherné chvíle po těch bolavých.

 

Autor: Monika Valová
6. 11. 2018 / Důležité články
Partnerství a porod

Když jsem dneska přijela z porodnice, volala jsem své mámě, abych si s ní popovídala o tom, jaké to bylo, když jsem se narodila já. Přiznám se, ten příběh, který je plný bolesti, už znám, a nejen z vyprávění. Pamatuje si ho každá buňka mého těla. Já to s mámou všechno prožila. To, že jsem to vytěsnila z paměti, na to nemá vliv.

 

To, jak jsme se narodili, si s sebou neseme celý život.

 
Možná i proto jsem se rozhodla doprovázet ženy a jejich muže při zrození jejich dětí. Podílím se na ochraně jejich bezpečného prostoru v uměle vytvořeném prostředí pro porod - tedy v porodnici.
 
Ne úplnou náhodou píšu, že doprovázím i muže, ti totiž velmi potřebují pomoci s tím, jak mohou svou ženu podpořit během zrození jejich dítěte. Takové porodní napojení má sílu přetrvat i po porodu a přinést nový svěží vítr do jejich vztahu. Žená umožňuje muži nahlédnout do ženského světa zahaleného tajemstvím a muž se do něj se zájmem podívá. Jak by ne, rodí se mu dítě. Srdce každého chlapa zjihne, to mi věřte. A do života partnerů tak přichází ještě více úcty, lásky a podpory.
 

Jsem u porodu primárně s ženou, se kterou se ladíme po dobu celého těhotenství, ale čím dál více jsem tam vlastně pro oba.

 
Můj táta mě viděl až pátý den po porodu. Tehdy se nepovažovalo za důležité, aby otec spatřil své dítě dřív. Tehdy totiž nebylo děťátko táty, ale ani mámy. Vždyť ani mámy v porodnicích nemohly rozhodovat o tom, že by si nechaly své dítě u sebe na pokoji a dostávaly jej jen na kojení v předem stanovených intervalech. Jako by ty děti nebyly jejich. Byly to děti systému.
 
Po bolavém, dlouhém porodu, během kterého byla máma sama, bezradná a bez pomoci. Byla přivázaná ve třmenech a znásilňována zdravotnickým personálem, pro který nebyla nic víc a nic míň než těhotná ženská, kterou oni odrodí ať chce nebo nechce a jakkoliv chtějí oni. Tak moc jí to bolelo, že si ke konci porodu myslela, že jí to dítě, tedy mě, chtějí zabít. Přežily jsme to a já asi díky tomuto zážitku jako dospělá uvědomila, že takto to já už nechci! Nechci, aby se tak ženy cítily a nechci, aby děti ležely někde, kde je sice jejich materiální péče zajištěna, ale jejich duše volá po teplotě lidského těla a zvuku srdce mámy nebo táty, když máma zrovna nemůže. A že byť se za ty desítky let systém změnil, budu se snažit doprovázet nové rodiny, aby nemusely prožívat to, co si prožila rodina mých rodičů.
 
Uvědomuji si, že svět potřebuje více, než cokoliv jiného, šťastné lidi. Lidi, kteří nejsou frustrovaní nějakým selháním, které vlastně nikdy nebylo ani jejich.
 
Porodnický systém u nás není ještě zdaleka dokonalý, byť ušel od té doby, o které píšu, kus cesty. Ještě pořád nás čeká bourání dosti mýtů a rutinních postupů. Ještě to bude chtít spoustu odvážných žen a mužů, kteří uvěří, že jejich žena nejlépe ví, co je pro ni při porodu nejlepší a jen ji podpoří. Takoví nastávající rodiče pomalinku mění svět už jenom tím, že mezi sebou vytvořili pevné partnerské pouto.
 
Dneska jsem byla svědkem zrození jedné takové rodiny. Však je to z té fotky úplně jasné! Koukněte! 
 
 
Autor: Monika Valová
28. 6. 2018 / Hlavní články