Porodní love story
Autor: Monika Valová
26. 5. 2016 / Porod

Patří muž k porodu? Může při něm své ženě skutečně pomoci? A může jej společné prožití porodu nějak obohatit?

 

Jednoznačně ano! Muži neodmyslitelně k porodu svých žen patří. Vždyť dítě, které se rodí, je jejich společným potomkem a mít možnost být u jeho zrození je stejně přirozené jako být u jeho zplození. Jejich přítomnost, ať už je v jakékoliv podobě, vytváří ženě zázemí. Někdy stačí, když muž sedí za dveřmi nebo ohřívá vodu, tak jak se to dělo v minulosti za časů našich prababiček. Někdy může být neuvěřitelně pevnou oporou. Muž při porodu sice fyzickou bolest své ženy necítí, ale pokud se naladí na její pocity tím, že jí bude na blízku, skrze ni může vnímat, jaké to je, když přichází jejich společné dítě na svět. Stává se tak kompetentním otcem se silnou vazbou na dítě od jeho prvního nádechu. Tím, že je své milované oporou, rovněž dokazuje, že je skutečným partnerem do pohody i nepohody.

Poradila bych všem mužům, kteří se chtějí aktivně podílet na narození svého dítěte: “Nebojte se a buďte tam! Tělem i srdcem! To vše pod podmínkou, že o to bude ONA stát!“

Nadechněte se a vydechněte a pusťte všechen strach ven! Buďte pozorní a vnímejte její potřeby. A nebojte se na ně reagovat! Tak, jako se nebál Zbyněk, když…..

….. se jedné dubnové noci rozhodla přijít na svět Bára. Svůj příchod sice dávala najevo už přes den, nicméně se rozhodla, že večerní zpěv ptáků je málo hlasitý, a že ke svému příchodu na svět potřebuje jejich ranní symfonii. To, že se její maminka moc nevyspí, už tak moc neřešila, ale ono se vlastně na porod nedá nikdy dostatečně vyspat. A takovou čarokrásnou noc, kterou si pro rodiče nachystala, ještě nikdy nezažili. Nebo to bylo naopak a oni si ji přichystali pro ni?

Ve 12 hodin v noci jsem vyjela za Katkou a Zbyňkem domů. Katka měla stále častější kontrakce, a proto jsme se domluvili, že vyrazíme do porodnice. Původní plán sice byl strávit, co nejvíce času před odjezdem doma, ale vidina ještě intenzivnějších bolestí prosezených v autě se v tu chvíli jevila jako nepřijatelná. A vlastně dobře, že jsme vyrazili, protože na nás v porodnici čekal poslední neobsazený pokoj. Na příjmu Katce natočili monitor, který zobrazoval silné kontrakce, ale nález byl zatím stejný jako ráno v poradně, proto jsem jí nabádala, aby se mezi kontrakcemi ještě snažila co nejvíce odpočívat. Porodní asistentka byla velmi milá, zopakovala nám obsah porodního plánu, který si stačila přečíst, a zdůraznila, že nás bude opravdu rušit jen minimálně, protože tak si to Katka přeje. Po celou dobu porodu porodní plán opravdu dodržovala. Byla úžasně empatická!

Kontrakce přicházely po 2-4 minutách, takže Katka byť se snažila odpočívat, už prostě nemohla. Stále chodila a žádná úlevová poloha jí nevyhovovala. Udělali jsme se Zbyňkem přítmí, pustili hudbu a v kontrakcích jsme ji masírovali. Ze začátku jen já a Zbyněk pozoroval, záhy pochopil co a jak, a sám se aktivně zapojil. Průběžně jsem se mu snažila vysvětlit, co se v Katčině těle děje a v jakém jsme poločasu. :)  

Tytam, byly Katčiny domněnky, že možná bude chtít být u porodu úplně sama. Jakmile se Zbyňkem zalezli do koupelny, vytvořily úžasně sehraný pár. Její muž měnil teplotu a proud vody podle jejího přání. Jednou rukou nahříval, druhou masíroval. Aby jeho pomoc ve sprše byla účinnější, svlékl se do trenek a velkou část první doby porodní strávil ve sprchovém koutě se svou ženou. Když byli ve vodě, mohla jsem si chvíli odpočinout. Když z ní vylezli, mohl si odpočinout on. Sehráli jsme se úplně intuitivně a navzájem si pomáhali jako tým.

Kontrakce byly silné a intenzivní, úleva přicházela jen na chvilku. Nad ránem už Katka vypadala unaveně, ale statečně bojovala. Když mi s vypětím sil špitla, že už to nedává, řekla jsem ji, aby si uvědomila, že dostává jen tolik bolesti, kolik dokáže zvládnout. Pokaždé, když začala panikařit pod návalem další a silnější kontrakce, povzbudila jsem ji, aby dýchala do bříška pro Báru. Zaťala pokaždé zuby a ponořila se do svého porodního světa. Nevzdala to ani jedinkrát!

Tento porodní příběh není jen příběhem o zrození dítěte, ale také o lásce mezi mužem a ženou. Já je pozorovala, a tak vám mohu vyprávět, jak dva, co se milují, spolu rodili své dítě. U jejich porodu jsem byla ochránkyní intimní atmosféry, pomocnicí při hledání ztracené síly, zprostředkovatelkou komunikace mezi rodící ženou a zdravotníky, ale hlavně jsem byla tichou pozorovatelkou se slzami dojetí v očích. A místy jsem se snažila tam ani nebýt, když jsem viděla, jak úžasně jim to spolu jde. Jak může být něžné objetí, hlazení a políbení silnější než všechna analgetika světa. Jak se dokáže vyplavit koktejl lásky v náručí manžela, který ač před porodem váhal, zda bude umět být nápomocen, teď nebojácně vplul do role rodícího otce, sám plný oxytocinu. Vše podkreslovala hudba a pološero. Prostředí bylo bezpečné a přátelské. Jediné, co hrálo proti, byla únava a vyčerpání, ale tak už to u porodu bývá.

Když už bylo Katčino tělo připravené, miminko ještě připravené nebylo. Bylo totiž uloženo v pravém zadním postavení a bylo potřeba, aby správně dorotovalo. Katka se snažila měnit polohy, aby mu pomohla, ale nakonec se ukázalo, že nejefektivnější poloha bude na pravém boku v leže. Zbyněk ji pustil ze své náruče na porodní lůžko. Zároveň si mohla po 8 hodinách odpočinout. Její tělo to potřebovalo, což dávalo jasně najevo tím, že kontrakce utichaly. Tuším, že toto zklidnění, ve kterém byla Katka tak trpělivá, trvalo až 40 minut.

A pak za ranního zpěvu ptáků vyplula z maminky nádherná holčička. Ručičkou mávala u hlavičky, když se drala na svět. Zároveň si pěkně vypustila svůj bazén. Vody vyšplouchla taková spousta, že podlaha místy plavala. Doktor odstřihl velmi krátký pupečník a Barušku si vzala dětská lékařka na ošetření, protože si trochu té plodové vody lokla. Pozorovala jsem Zbyňka držíc Katku za ruku. Když jsem uviděla jeho slzami zasklený pohled Barunku, musela jsem se podívat jinam, abych se dojetím taky nerozplakala. Měli byste ho vidět, když diktoval sestřičce jméno a příjmení svého dítěte, když to poprvé vyslovil a nahlas si uvědomil, že už není jen manžel, ale i otec! Myslím, že na tuto chvíli nikdy nezapomene, stejně jako na celý porod a na svou statečnou a úžasnou ženu, která porodila jejich dítě přirozeně a bez zásahů a tím mu umožnila to nejvíc, co mohla.

Po nutném ošetření strávila Barunka 2 hodiny v náručí maminky. Při odlučování placenty došlo k větší ztrátě krve, ale i to Katka statečně unesla a svou dceru z náručí nedala. Já potom ty dva šťastné rodiče objala, vyfotila jejich první společné fotky a odjela, protože mě víc nebylo potřeba. Musím se přiznat, než jsem otočila v autě klíčkem, chvíli to trvalo. Musela jsem tu radost o samotě vyplakat!  

Kdo má pořádek v domě, má ho i v sobě.

Když chceme žít v harmonii, měli bychom si hýčkat i vnější svět, který nás obklopuje. Ten se v nás totiž projevuje jako životní pohoda a nepohoda. Lidé, vztahy, zvířata, životní prostředí, jídlo, sociální skupiny, domov... 



Domov a děti. Mateřská bublina, ve které už 10 let žiju a pořád ji zpracovávám jako své velké životní téma. A tak si zrovna pro sebe a možná nejen pro sebe sepisuju myšlenky, které se mi o víkendu honily hlavou.

Domov je místo, kde se ráno probouzím, dopoledne vařím a pracuji, odpoledne uklízím a učím se s dětmi a večer jdu spát. Trávím doma hodně času. Je to můj bezpečný životní prostor, který o mě dost vypovídá, protože se do něj projektuje to, co mám ráda a co se mi líbí. Barvy, nábytek, doplňky, čistota... Ale taky mě ten prostor učí přijmout to, co se líbí těm, kteří se mnou žijí. Takový společný domov se potom vtiskuje do nás všech.

Říká se “bordel v bytě, šťastné dítě”. Pravda, ale jen do té míry, do které jste v tom binci spokojeni. Byť se s dětmi absolutní čisto udržet nedá a je zbytečné lpět na sterilitě prostředí, ve kterém by vás přivádělo k šílenství batole s rohlíkem v ruce, k domovu patří i to, že vše a všichni májí své místo.

Kdysi jsem nestrpěla smítko prachu a podlahu po vytírání leštila. S každým dalším dítětem jsem ale dostala pěkně za vyučenou a musela tuto obscesi vyléčit, jinak bych se zbláznila. Stále mám ale ráda uklizeno, jen už je to trochu jiný pořádek.


S pěti dětmi, dvěma psy a dvěma kočkami mám na zemi tisíce smítek. Vidím je všechny, ale po většinu času mě to nechává klidnou. Což je nutné pro záchranu duševního zdraví.


Nevytahuju vysavač 2x denně. Prach už není můj jediný nepřítel. Daleko větší výzva je pro mě najít pro většinu věcí stále udržitelné místo a naučit sebe i ostatní tam ty věci vracet, abych pořád nemusela uklízet předtím než budu uklízet. Rozumíte mi, o čem mluvím, že ano?


Naše děti neuklízí vůbec rády. Dokonce bych řekla, že binec ve svém pokoji změnily na udržovaný bordel a nucený úklid byl jen naoko. Takový styl úklidu, že se za nimi zavřou dveře a slyšíte vysavač a nejste si jistí, že ho někdo opravdu drží v ruce. Tuto letargii jsem jim vlastně způsobila já, protože často uklízím za ně a nebo nejsem důsledná v kontrole, zda plní a dodržují své povinnosti. Uvědomuju si to a budu se to snažit změnit.


Takže ten binec v pokoji starších dětí jsme nechali dojít tak daleko, že už si nedokázaly samy poradit. Lego se jim válelo snad úplně všude. V šuplíkách, krabicích, taškách, na zemi, pod postelí na poličkách. A nejen ta stavebnice. Všechno bylo po troškách smíchané se vším. Jejich pokoji chyběl vnější řád, který si nebyly schopny samy nastavit. Nemyslete si, že žily ve špíně. Na první pohled byste nepoznali o čem mluvím. Byl to vlastně “jen” chaos, který neuměly vyřešit.


K jejich štěstí jsem o víkendu dostala uklízecí náladu. Takovou tu, jak všechno začnete šůrovat od podlahy přes šuplíky a přeorganizujete a vytřídíte vše do posledního korálku a přitom ostrouháte i krabici pastelek, až z toho máte mozol na palci. Mimochodem, jak mě Eveli uviděla, vzala druhé strouhátko a strávily jsme pěknou hodinku povídáním při ořezávání. No jo, děti se učí napodobou, ale musíme je k té činnosti pustit a nenechat v hlavě vyhrát pocit, že sami to uděláme rychleji a lépe. To mám často. Achjo.


Kdybyste viděli, co jsem všechno našla pod postelí! Rej papírových tašek a krabiček s poklady, přes které už pod postel nic nevešlo. Protřídila jsem to, vyhodila asi 4 kila papírů a starých výkresů a všechny korálky, perličky a gumičky nasypala na hromadu. S Evelínkou jsme si užily další pěknou hodinku než jsme je jako dvě Popelky protřídily. Z výsledku byla nadšená ona, já i krabice na šroubky, která je jak na holčičí tvoření dělaná.

 

 

Neteřince jsem nabalila krabici hraček, ze kterých Evelínka vyrostla a celkově jsem udělala takový fajn průvan, ze kterého vznikl moc pěkný prostor, kde je radost se těšit na Vánoce.

Odnesli jsme terárium, které tam rok čekalo na želvu, na kterou si Eve a Šimi měli našetřit a která je za ten rok omrzela. Což jsme tak trochu s Martinem tušili, když jsme jim ji sice povolili, ale na jejím pořízení se aktivně nepodíleli. Vznikl tak každopádně další prostor.



Ještě přidáme poličky, které Martin vyrobí a polostudentský pokoj bude hotový.

Moje předsevzetí do budoucna je uhlídat řád, který jsme spolu s dětmi zavedli, aby pochopily, že uklidit hned, je jednodušší než debordelizovat celý pokoj jednou za čas. Chci, aby se naučily, že všechno má své místo. Nejen věci, ale i lidi v našem prostoru a že ti lidi nemají právo zamořit prostor jiných lidí. A aby ten vnější řád přenesly do své vnitřní pohody.

 



Ne nadarmo moje babička říkala:”Kdo má pořádek v domě, má ho i v sobě!” A před ní o dvě století dřív na to přišla jedna moudrá žena jménem Maria Montessori. A pravdu měly obě, byť jedna neznala druhou. A jedna byla dělnice a druhá vědkyně.

 



A já k tomu přidám ještě to, že je úplně v pořádku, že my mámy nestíháme mít tip ťop domácnost a že místo lítání s prachovkou hrajeme s dětmi člověče nezlob se. Ale je dobré poslouchat varovnou kontrolku na binec, která když už bliká moc, indikuje, že nám v tom našem prostoru není dobře. A když nám není dobře, neužijeme si ani ty šťastné děti a děti si neužijí spokojené mámy. Ne, že by pořádek v domě byl jediným kritériem spokojené ženy. Ale řekněme, že jeden z mnoha.

 

Autor: Monika Valová
27. 11. 2018 / Články nad patičkou
O mátě a ženské harmonii

Včera ráno jsem se v kuchyni přehrabovala ve skříňce a hledala černý čaj. Vypadl na mě přitom starý pytlík mátového čaje a mě se poprvé od porodu připomnělo mé poslední těhotenství. 9 měsíců, během kterých mě provázala stále chuť na mátu. Mátový čaj, mátový šampón, pepermintové bonbony, žvýkačky, čokoládá, éterák v aromalampě…. Přestože máta by se v těhotenství neměla, mě to k ní táhlo, a tak jsem naslouchala a obezřetně si ji dopřávala. Ale protože té máty bylo pořád moc, pídila jsem se po příčině a dozvěděla se, že mé tělo si možná říká jen o doplnění železa. Nebo jen potřebovalo trochu zchladit, protože v těhotenství jede cirkulace na plné obrátky a žena sálá spoustu tepla.

 

Pár hodin na to jsem prováděla jednu těhotnou ženu předporodním rituálem, a tak možná právě proto jsem se od rána ladila a napojovala na to, co a jak působilo pozitivně na mě, abych mohla co nejcitlivěji provést nastávající maminku a i zúčastněné ženy společným prožitkem. Je to pro mě velmi důležité. Ráda se ladím na ženu a její potřeby, ať už během rituálu, porodu nebo při konzultaci nějakého problému. Nacítit se a být empatická, podporující, jemná a poskytnout bezpečí… To je něco, co se mi jeví jako klíčové při práci se ženami. Prostě vytvářet harmonii a umět ji udržet.

 

Ženské srdce, zvlášť to zraněné, potřebuje bezpečí k tomu, aby se otevřelo. Ženské srdce nepotřebuje slyšet, co by mělo nebo nemělo. Žena potřebuje cítit podporu, aby měla možnost si na to přijít sama. A také nutně potřebuje být hýčkána a mnohdy o tom neví, protože přes všechny povinnosti neslyší vnitřní hlas, který jí to naléhavě sděluje. Jen ale nedokáže v zástupu povinností rozklíčovat projevy svého těla, které už po odpočinku a relaxaci volá. Až nemoc ji jako jediná donutí si lehnout, ale jen na nezbytnou chvíli, pak zase vystartuje vstříc svým povinnostem s výmluvou, že více odpočívat si nemůže dovolit. Vidíte se v tom?

Ale já vím, že žena může odpočívat. A pokud si to dovolí, má na svůj život, partnera, děti i práci daleko více energie a fronta těch úkolů se rozpouští. 

 

Jsem často s ženami ve chvílích, kdy péči neodmítají, protože se bytostně rozhodly, že si ji zaslouží. Vídím, jak na ně působí blahodárně, když ví, že jsou pro sebe na prvním místě. Jak je to posílí, když si poprvé vystoupí ze zaběhnuté rutiny, ve které nebylo místo pro životní zpomalení.

 

Sama na vlastní kůži jsem také prožila péči jiných žen, vyzkoušela jsem si i roli ženy, která se obávala hýčkání přijmout. Jsem také stále a denodenně v roli ženy, která dává. Zjistila jsem, že mě osobně nejvíc vyhovuje vyváženost, ne o ní mluvit, číst, ale chovat se tak, aby v mém životě byla harmonie. Není to něco, co udržíte každý den, ale dlouhodobě vyrovnávat výkyvy není tak složité.

 

Začala jsem mátou a skončím jí. Včera mi žena, pro kterou jsem předporodní rituál pořádala, sdělila, že ji poslední dobou voní máta, a tak jsem jí řekla: “Klidně si ji dopřej!” A v duchu jsem se usmála tomu, jak to ladění ráno zafungovalo a že duševní život je stejně opravdový jako ten hmatatelný. A je moc fajn to vědět.

Autor: Monika Valová
23. 9. 2018 / Články nad patičkou
Dlouhá cesta autem s dětmi

Jen, co jsem nasedla do auta, bylo mi zle. Občas se mi to stává, ale tentokrát jsem nemohla jen tak zavřít oči a pokoušet se to zaspat. Vedle mě seděl Mariánek, který se na náš odjezd pořádně 2,5 hodiny vyspal v šátku při procházce a nechápal, proč by měl nyní sedět připoutaný v sedačce. A tak na místo, abych tiše dřímala a tlumila svůj žaludek na vodě, musela jsem kojit a bavit ho, aby neplakal. Místy jsem cítila, jak mi dochází energie. Už mi nešlo ani mluvit, a tak jsem jen tupě seděla a poslouchala, jak si s pláčem stěžuje. "Já to nezvládnu, už to nedávám!", projela mi hlavou myšlenka jako blesk a stejně jako úder blesku mi píchla o srdce.

 
Cesta domů byla samá objížďka, prodlužovala se, a dvojčata byla na sebe, asi z nudy a taky z toho, že vycítila mou nepohodu, pěkně zlá. Ke kňourání miminka se tak přidal i pláč a křik dvojčat.
Cítila jsem, jak to vě mně vře, jak už to dál nesnesu, ale nebylo, kde utéct. Občas jsem na kluky zakřičela, aby toho nechali, povyhrožovala jim, což je nasupilo ješte víc a mě v jejich očích ponížilo, protože mě mají prokouknutou a ví, že své výhružky většinou nesplním. Ach jo.
 
Zachránil nás Martin, kterého napadlo zastavit u obchodu a nakoupit, co kdo má rád a najít místo pro piknik. Když jsme jej našli a v trávě natáhli deku, nechali děti poběhat, trochu se mi ulevilo. Možná mi pomohlo opustit prostor auta, ze kterého ještě před pár minutami nebylo úniku a kde mi nebylo dobře. Dětem se taky ulevilo. Pauza bodla nám všem.
 
Tak to funguje se vším v životě. Chilka pauzy, utvoření si odstupu a hned vidíme, co jsme předtím měli před nosem a vidět jsme nemohli.
 
Po pikniku jsme pokračovali znovu směr domov, Mariánek usnul a chvilku na to, zavládl klid i v zadní řadě u kluků. Já složila pod hlavu mikinu a v tichu zavřela oči. Neusla jsem hned, hlavou se mi honilo, jak to udělat, abych byla pro své děti ještě lepší máma a nemusela jim vyhrožovat, když už nevím kudy kam. Však to znáte, pořád všichni přemýšlíme, jak věci dělat lépe. Napadlo mě, že stále hledám nějakou konstantu, která by mi umožnila udržet harmonii v domě a kterou bych si to zjednodušila. Jenže taková asi fakt není. Snad jen kombinace lásky a trpělivosti. Jenže to prostě furt nejde mít sílu ve chvíli, když je vám zle. Když nemáte kde brát.
 
A tak se uchylujem k výkřikům do tmy v podobě výhrůžek "buďte už konečně ticho, jinak...", což má za následek, že někdo poslechne, někdo šeptá a někdo pokračuje ve křiku. Nefungujete to! Mají totiž pocit, že se jich to netýká a že to říkáte tomu vedle. Znáte to:"kdo to byl" a odpověď "to já ne, to on".
 

Zázračné zjednodušení života se zase nekoná, protože my rodiče si musíme cestičku k našim dětem vyšlapat úplně poctivě a ke každému z nich jinou a různě klikatou, dokonce i když nám není zrovna do zpěvu.

 

Když pojedete na prázdniny v autě plném neutahatelných KDYUŽTAMBUDEMáků, vzpomeňte si, že nefunguje k nim mluvit jako ke skupině, když je ta skupina rozhádaná a navzájem se požďuchujou, nýbrž ke každému zvlášť, protože každý z nich tam sedí sám za sebe, stejně jako vy. A snažte se být trpěliví. Často vystartujem kvůli nedostatku energie, a potom nás to mrzí a lepší než hojit rány je si je navzájem nezpůsobovat. A pokud to už nejde, zastavte auto i sebe a dejte si pauzu.

 
Ano chce to sebrat všechnu sílu světa, ale potom budete mít lepší pocit, ze kterého se se vám rázem udělá dobře, jak jste to skvěle dali.
 
 
 
 
 
Autor: Monika Valová
11. 7. 2018 / Články nad patičkou