Konec jedné životní kapitoly

Přenáším se do porodní nálady. Už jen pár minut a bude to přesně rok, co jsem porodila nejmladšího synka Mariánka. Naciťuji se na to, co jsem prožívala a přemýšlím, co mi s sebou na náš svět Mariánek přinesl. Najednou jsem tam, nořím se o rok zpět...

 

Po poloprospané noci, během které mě budily kontrakce, začaly ustávat. Interval se natáhl na 15 minut a já se rozhodla zalézt do vany s představou, že teplá voda porod zase rozjede. Stal se přesný opak. Kontrakce neustaly úplně, jen byly jemnější. Usnula jsem. Po celé noci plné očekávání, v čase, kdy už jsem myslela, že bude Mariánek na světě, jsem dřímala ve vaně. Každá jemná vlnka mě spíš naštvala, než potěšila. Moje mysl mě naváděla k netrpělivosti. Už to mělo být, už uběhlo 24 hodin od první vlnky.

 

Někdy po deváté mě ve vaně našla moje porodní asistentka, které jsem si postěžovala, že přijela asi zbytečně. Povzbudila mě, vyšetřila a ejhle zjistily jsme, že ta noc nebyla až tak marná. Dorazila moje mladší sestřička a předala mi kus svého elánu a odvezla s sebou děti, které jsem původně chtěla mít doma, ale teď jsem byla vděčná, že budou u ní.

 

Povzbuzená a odpočatá jsem vstala z postele a najednou přišla vlna, záhy druhá. Veliké, dlouhé, časté. Mé odpočinuté tělo a uklidněná mysl rozehrály koncert ve svižném tempu a miminko, asi dobře vyspinkané, se rozhodlo, že je čas se narodit. Už jsem se nestihla ani zaradovat z toho, že konečně rodím, tak tak jsem stíhala dýchat. Přestala jsem vnímat čas, prostor i mé milé průvodkyně. Nevnímala jsem ani Martina. Úplně jsem vypla své vědomí a zůstala v režimu rodím, a vlastně ani to. Jen jsem dýchala a byla uzavřená v sobě. Časem jsem přestala potřebovat vizualizace, afirmace i zpěv. Byla jsem tam, kde se dá vstoupit jen při porodu nebo umírání. V místě, kde není čas a kde se nevnímá nic než bolest, která navozuje změněný stav vědomí, které mu se říká malá smrt. Je to nevyhnutelné, nevystoupíte z toho a pokud s tím nebojujete, můžete si to doopravdy užít, protože ta bolest není bolestí, ale prostředkem ke spojení s vesmírem.

 

Nekomunikujete a nevnímáte přítomnost lidí. Ruší vás ostré světlo, silné vůně, hlasité zvuky a chlad. A proto ti, kteří jsou u vás, jen pečují o vaše pohodlí a hlídají, aby se do vás vnější svět neprodral. Zbytek zvládáte úplně samy, protože jste v bezpečné prostoru.

 

Jste vtažena do víru událostí, které rozumem nezastavíte, a proto vám nezbyde nic jiného než se tomu plně oddat. Když je porodní kanál skoro otevřen, máte možná i pocit, že to nezvládáte, že už jste na pokraji sil. Ale nejste. V tu chvíli využijte podpory nebo si řeknete “dostávám naloženo jen tolik, kolik snesu”. A pak se záhy nebo za pár hodin může stát, že na pár okamžiků vše utichne. Ticho před bouří. Klid.

 

Já si v tu chvíli sedla na záchod, podívala jsem se na jednu z mých milých společnic a v tu chvíli mi praskla voda. Obrovské množství plodové tekutiny žuchlo do mísy. Mé tělo přestalo bolet a začalo tlačit. Dívala jsem se na své břicho, stále sedíc na záchodě, jak se stahuje a uvolňuje, byla jsem jak omámená. Nenapočítala bych do tří, natož do pěti. Udělala bych cokoliv, co by mi řekli. Ale tentokrát je to na mě.

 

Nechávám se odvést do obýváku, kde mám nachystané porodní místo. Nečekala jsem takovou sílu. Už čtyři děti jsem porodila, ale toto bylo fakt něco. Místo tlačení jsem své tělo přibržďovala dechem a myslela na to, aby mě ten obrovský tlak neporanil.

 

Porodila jsem hlavičku. Sáhla jsem si. Jen já. “Už jsi tu.” Tělo zase rozjelo smršť kontrakcí. Porodní asistentka zachytila růžové tělíčko do svých rukou. Měla jsem polevici Martina a v zádech dvě ženy, které budu mít navždycky místo v mém srdci za to, jak mi umožnily prožít tento hojivý proces, během kterého odešly bolavé vzpomínky spojené s předešlými porody, se zásahy zdravotníků, řízeným tlačením, nástřihem, poraněním těla i duše, rutinními postupy a nevyžádanými radami. A tak jsem se spolu s Mariánkem znovu narodila i já. 

Všechny mé porodní příběhy v tu chvíly splynuly v jeden jediný životní příběh. Ta malá, zrovna zrozená, duše mi totiž přišla mimo jiné ukázat, že to všechno předtím nebylo marné, že ten umělý oxytocin, epidurál, injekce do zadku, o které jsem nevěděla, co je zač, řízené tlačení, nástřih, obrovské poranění, revize dělohy a ani to mimoděložní těhotenství na startu mého mateřství nebylo marné. Bylo to vše součástí mé cesty, která skončila konečně přirozeným porodem, který vše zhojil. Ne tak, že by mé předchozí porody přepsal nebo vytěsnil, ale spíše je pomohl usadit na správné místo v mé hlavě jako vzpomínku. Na místo, kde se nevyskytuje slovo trauma, ale kde je velké pokorné přijetí života se vším, co přináší, jako cesty poznání. 

A tak dnes na minutu přesně v obýváku plném dětí, ukončuji symbolicky celou kapitolu svého mateřského dozrávání. Dnes tady není porodní ticho a novorozeňátko. Dneska je tu náš denní kravál a spokojené batole a jeho sourozenci. Moji průvodci. Beru do náručí Mariánka a objímám jej se slzami v očích jako před rokem. Tehdy se na mě poprvé podíval a potom spokojeně usnul. Dneska si strčil do pusy kousek rohlíku a spokojeně zamlaskal, přitom se na mě usmál jako by věděl, co mi všechno dal.

 

Společně s ním jsem s léčivým pláčem objala ostatní děti hrající si na koberci. Jednomu po druhém dala pusu a vduchu i jim poděkovala za všechno, co pro mě udělaly a za to čím jsem si díky nim prošla.

 

A když nastal ten okamžik, kdy se rok s rokem sešel. Sedli jsme si s dětmi na místo, kde se Majáček narodil a všichni jsme se objali.

 


foto: Martin a Lulu Sutton

Autor: Monika Valová
17. 11. 2018 / Hlavní články
Moje 13. komnata

"Proč  nenapíšeš i něco negativního. Třeba, že jsi si tu letní dovolenou v Chorvatsku se 6 dětmi moc neužila?", ptala se mě máma. Ale jo užila, jen to nebyla tak úplně odpočinková dovolená jako spíše změna prostředí. Což pochopí asi každý, kdo si představí pobyt u moře s tolika dětma bez zajištěné stravy. Zažila jsem tam plno krásných chvilek, jen jsem nemohla hodiny relaxovat. Proto taky s Martinem zvažujeme, že opustíme v únoru hnízdo a zajedeme někam sami, teda sami... I s Mariánkem samozřejmě. Ale co já bych vám tak napsala negativního?

 

Napíšu vám něco, o čem jsem ještě nikdy nepsala. Něco, co se fakt po...lo. Asi je čas otevřít 13. komnatu, která není až tak sluníčková, ale vlastně díky ní jsem taková spokojená mamina - s vysavačem v ruce, v kuchyni u plotny, v koupelně při mytí záchodu, na třídních schůzkách, prostě skoro pořád, než mě skolí únava a potřebuju voraz jako všichni!

Kdybych si stěžovala na soužití s dětmi, provinila bych se sama proti sobě, a tak si to stěžování na únavu a na neposlušné předpuberťáky hlídám, aby mě, jak se říká, huba nebolela. Záhy pochopíte důvod mého mateřského optimismu.

Před 11 lety a pár měsíců k tomu to vypadalo, že možná děti mít nebudu. Chvilku po svatbě jsem málem umřela, když mi praskl vejcovod kvůli mimoděložnímu těhotenství. Tehdy jsem stála na křižovatce, která se ubírala 3 směry. Smrt, život bez dětí a život s dětmi. 

Stále si vzpomínám na ty dva lékaře, jak nade mnou kroutí hlavou a něco si špitají. A pak se mě jeden z nich soucitně zeptal, zda-li už mám děti a já se slzami v očích řekla, že ne. 

 

Když jsem se probrala z narkózy, netoužila jsem po ničem jiném než být mámou.

 

A protože jsem to přání, které jsem vyslala vesmíru nespecifikovala, což by se mělo, protože pak nevíte, jak na něj zareaguje, tak mi jej splnil tak, jak se mu zachtělo a já mám rovnou dětí pět, neustálý kravál v domě a občas nervy na pochodu. Ale taky mi tentýž vesmír přihrál muže, se kterým je radost si v tom křiku a výskotu zatančit v kuchyni a být šťastná. 

 

Takže tady to máte. Tady je původ mé časté radosti z mateřství. Tím netvrdím, že mám i dny, kdy jsem ko.

Dneska už se mi o tom píše jednoduše, ale roky jsem ten příběh tajila. Měla jsem pocit selhání a styděla se za to, že se to napoprvé nepovedlo. Vymýšlela jsem si kolem toho tehdy spoustu historek, které mě chránily od lítostivých pohledů.  

Možná zrovna čte nějaká žena, která si ztrátou miminka v prvním trimestru těhotenství prošla nebo prochází, a tak bych ji ráda odkázala na příručku, která by jí mohla nastínit možnosti a poskytnout podporu. Nebo možná znáte někoho, kdo potratem prochází, tak jí pošlete link zde. Aby neprožívala takovou zbytečnou nejistotu jako já tehdy.

Po těch letech důvěřuju, mělo to tak být. Už tehdy, když jsem se probouzela po zákroku s jedním vejcovodem, nade mnou kroužily dušičky mých dětí, které čekaly na lepší načasování. Asi jsem měla dozrát a uvědomit si, že mít děti je obrovský dar, kterého je třeba si vážit a nebrat mateřství jako biologickou samozřejmost. I díky tomu mohu pomáhát jiným ženám, protože sama vím, že vše může proběhnout jinak než si plánujeme, ale že je pro to vždy nějaký vyšší důvod.

 

Nikdy nevíme, proč se nám to děje, ale nakonec zjistíme, že nás to posílí. A tak pokaždé, když se mi něco nepovede, nebo mi do života vstoupí cosi negativně laděného, přemýšlím nad tím a dost mi pomáhá uvědomit si, že to není jen tak pro nic za nic, a že se z toho nakonec zase poučím. Možná ne dnes nebo zítra, možná až za pár let. 

 


foto: to krásné černobílé hnízdo z dětí - Lulu Sutton

 
Autor: Monika Valová
13. 11. 2018 / Hlavní články