Jizva jako cesta za životní moudrostí

Možná, že na té fotce všechny mé jizvy nevidíte, protože za ta léta, co jsou součástí mého těla, vybledly. Ale já o nich vím a nikdy nevymažu ze svého života události, během kterých jsem k nim přišla. Naštěstí jizvy na duši se zhojily a já díky své zkušenosti vím, jak je důležité umět jizvu přijmout, pohladit ji a vzpomínku na příčinu jejího vzniku ponechat neutrální. A protože se poslední dobou hodně setkávám s ženami, které mají po císařském řezu, ale necítí se po něm psychicky dobře, nedokáží o něm mluvit bez výčitek, chtěla bych otevřít téma jizev, které se projevují nejen na těle, ale i na duši, a na základě svých zkušeností motivovat ženy k tomu, aby se naučily je nepopírat a dovolily si pustit své emoce ven a přijmout tuto část své životní cesty.

 

První jizvu nad pupíkem mám z mladické nerozvážnosti nebo jak se tomu říká, po piercingu, který jsem vytáhla, když mi poprvé vyrostlo bříško díky Šimimu. Během těhotenství mi díra zarostla a já si uvědomila, že ten kroužek ve svém břiše už znovu nechci. Ty další tři pod pupíkem a v tříslech jsou zásadnější, hlubší, ale mnohem méně znatelné na první pohled. Jsou památkou po laparoskopické operaci, která mi zachránila život a ukončila mé první těhotenství, o kterém jsem roky s nikým nemohla mluvit, protože jsem měla pocit, že jsem jako žena selhala. Samozřejme, že jsem neselhala, stejně jako neselhala žádná z žen, které se stalo totéž nebo porodila sekcí, byl jí proveden nástřih hráze i přesto, že o něj nestála apod. Ale každá přesto zapochybujeme, přemýšlíme a někdy to i dost bolí. Hrdě se hlásím i k jizvě po epiziotomii a přijímám ji jako daň za to, že jsem svůj porod dobrovolně přenechala lékaři a nenapsala si porodní plán a více se nezajímala, ale víte co? Díky tomu, byl každý další porod vědomější a já této zkušenosti nelituji.  

Svých jizev se po těch letech běžně dotýkám stejně jako jiných částí svého těla a cítím vděčnost, že i přes ten drsný start do mateřství, vše dopadlo dobře. A konečně o tom všem dokážu i mluvit nebo psát a soucítit se ženami, které se stále nemohou dotknout těchto míst na svém těle a přijmout jizvu jako součást sebe. Znám to, ale jsem důkazem, že to lze překonat.

Gynekologické jizvy s sebou nesou prostě často pocit selhání, který se dokáže rozvinout až do traumatu. Existuje mnoho žen, které je přijaly okamžitě, ale také je mnoho těch, kterým jizva připomíná, že se dělo něco jinak než plánovaly. Sedm z deseti žen, které se mi ozvaly za poslední dny kvůli pomoci s kojením, porodily císařským řezem, to je první fakt, nad kterým je důležité se pozastavit. Druhý fakt je, že problémem nebývá nedostatek mateřského mléka nebo špatná technika přisátí. To jsou zástupné problémy, které vyřešíme za jednu laktační návštěvu. Hlavním problémem, 3. fakt, je buď dráždivé novorozeně po sekci nebo porodní trauma matky po císařském řezu a jizva, která říká...

...“Nezvládla jsem porodit své dítě.” Jak já jim rozumím. Velmi intenzivně jsem prožívala období, kdy mi mé jizvy připomínaly, že jsem nebyla schopna zdravě otěhotnět. Nechtěla jsem se jich dotknout, ani se na ně dívat. A ty ženy, i přesto, že nemají prázdnou náruč, bojují s velkou bolestí na duši. I přesto, že mají v náručí zdravé miminko, vracejí se zpět k porodu a nedokáží se přes něj přenést. Před rodinou o tom nemluví, protože se obávají, že jejich vnímání bude bagatelizováno slovy:”buď ráda, že máš zdravé dítě.”  Při povídání s nimi vidím, že problém spočívá v tom, že jim byla odňata možnost se rozhodnout a nést za své rozhodnutí odpovědnost. Ženy, které mě žádají o pomoc cítí v souvislosti s porodem lítost, ne proto, že nerodily vaginálně, ale protože o způsobu porodu svého dítěte nemohly samy rozhodnout. Někdy mají tendenci to omlouvat, někdy opakují slova, která jim byla vložena do úst rodinou:”hlavně, že je dítě v pořádku”, někdy tvrdí, že neměly na výběr, ale nakonec se jim zalesknou oči a řeknou, že je mrzí, že někdo rozhodl za ně držíc v náručí 3,5 kilové miminko, které mělo být podle lékařských odhadů moc velké na to, aby prošlo porodním kanálem. Stala se chybka, někdo blbě měřil, no co už, “buďte ráda, že máte zdravé dítě”.

Dalším příkladem jsou ženy, kterým bylo doporučeno nastoupit na vyvolávání porodu z důvodu přenášení. Ačkoliv žena ve skutečnosti přenáší až po 42.tt, lékaři se k vyvolávání přiklánějí často již po 40.tt., kdy ještě plod není připraven na porod, protože může být prostě o 14 dní mladší než se předpokládá, a proto se mu nechce ven. Čert vem tabulky. Nakonec kvůli nepostupujícímu porodu a tísni plodu přichází na řadu sekce se slovy ”už vás nebudeme trápit.”  A přitom žena tuší, že měli oba ještě čas.

Jeden příklad z posledních dnů. Plod byl koncem pánevním a žena prvorodička. Chtěla zkusit rodit spontánně, ale nebylo jí to doporučeno lékaři. Po sekci se nebyla schopna o dítě starat, a tak jí jej vozili jen na kojení, přičemž miminko dětské sestry dokrmovaly stříkačkou s dudlíkem na jejím konci. 

Všechny ženy měly jedno společné. Při komunikaci se zdravotníky se cítily být nezpůsobilé rozhodovat. Jejich názor nebyl zohledňován. Když se vrací zpět v myšlenkách, cítí bezmoc a úzkost. A to se potom samozřejmě promítá i do pozdějšího vztahu matka - dítě, matka - otec, matka - radost ze života. A tak se stává, že laktační návštěva nebývá jen o kojení, ale o pozorném naslouchání porodnímu příběhu. A podpoře.

Někdy se zeptám, zda by mi ukázaly jizvu a pozoruji, jak se k ní mají. Nerady se jí dotýkají, moc o ni nepečují a při pohledu do zrcadla se snaží ji nevidět, ale paradoxně vidí hlavně ji.

Ženám, na místo vzpomínky na zrození jejich dítěte, jejich jizva připomíná selhání. Ne to, že jej nedokázaly porodit, ale že jim to nebylo umožněno i přesto, že cítily, že by to chtěly jinak. Víte, netvrdím, že se takto cítí všechny ženy po sekci, to rozhodně ne, spousta z nich se na ni připravila dobře a pochopila, že nebyla jiná možnost, ale tyto ženy mě zpravidla nevolají. Mou pozornost hledají ženy, kterým byla odňata mateřská kompetence, ještě předtím než se vůbec staly matkou a které si vyčítají, že si nedokázaly uhájit to, co chtěly.

A tak tam spolu sedíme u nich doma na gauči a najednou neřešíme kojení, ale porod. Protože ten spustil sousled událostí, které ovlivňují rekonvalescenci, kojení i pohodu miminka a jeho mámy. Poslouchám ten příběh o tom, jak žena k císařské jizvě přišla a uvědomuji si stále víc, že touto laktační návštěvou se spouští proces smíření se. Někdy mluví a mluví a přitom začínají přijímat svou jizvu jako bránu, kterou za nimi přišlo na svět jejich dítě. Porodní příběh se uzavře a ony se k němu již nebudou muset vracet s myšlenkou coby kdyby. Mohou pustit ven, co ukrývaly. Neexistuje možnost se tam fyzicky vrátit, ale existuje možnost události zhojit a vystoupit z role oběti. Veliký, ale ne nemožný úkol. Často se tento zážitek zhojí dalším porodem, který proběhne s respektem. Ale než vůbec dojde k dalšímu těhotenství, je klíčem pochopit, že to, co se stalo, je součástí jejich putováním za životní moudrostí. Někdy je to hlubší a ten hojící proces se jen zahájí, možná bude zapotřebí i terapie. Ale vždy je důležitým prvkem hojení vědomý kontakt s jizvou. 

Až jednou při doteku s jizvou neucítíte bolest, léčebný proces je u konce.

Autor: Monika Valová
20. 1. 2019 / Hlavní články
Kdo má pořádek v domě, má ho i v sobě.

Když chceme žít v harmonii, měli bychom si hýčkat i vnější svět, který nás obklopuje. Ten se v nás totiž projevuje jako životní pohoda a nepohoda. Lidé, vztahy, zvířata, životní prostředí, jídlo, sociální skupiny, domov... 



Domov a děti. Mateřská bublina, ve které už 10 let žiju a pořád ji zpracovávám jako své velké životní téma. A tak si zrovna pro sebe a možná nejen pro sebe sepisuju myšlenky, které se mi o víkendu honily hlavou.

Domov je místo, kde se ráno probouzím, dopoledne vařím a pracuji, odpoledne uklízím a učím se s dětmi a večer jdu spát. Trávím doma hodně času. Je to můj bezpečný životní prostor, který o mě dost vypovídá, protože se do něj projektuje to, co mám ráda a co se mi líbí. Barvy, nábytek, doplňky, čistota... Ale taky mě ten prostor učí přijmout to, co se líbí těm, kteří se mnou žijí. Takový společný domov se potom vtiskuje do nás všech.

Říká se “bordel v bytě, šťastné dítě”. Pravda, ale jen do té míry, do které jste v tom binci spokojeni. Byť se s dětmi absolutní čisto udržet nedá a je zbytečné lpět na sterilitě prostředí, ve kterém by vás přivádělo k šílenství batole s rohlíkem v ruce, k domovu patří i to, že vše a všichni májí své místo.

Kdysi jsem nestrpěla smítko prachu a podlahu po vytírání leštila. S každým dalším dítětem jsem ale dostala pěkně za vyučenou a musela tuto obscesi vyléčit, jinak bych se zbláznila. Stále mám ale ráda uklizeno, jen už je to trochu jiný pořádek.


S pěti dětmi, dvěma psy a dvěma kočkami mám na zemi tisíce smítek. Vidím je všechny, ale po většinu času mě to nechává klidnou. Což je nutné pro záchranu duševního zdraví.


Nevytahuju vysavač 2x denně. Prach už není můj jediný nepřítel. Daleko větší výzva je pro mě najít pro většinu věcí stále udržitelné místo a naučit sebe i ostatní tam ty věci vracet, abych pořád nemusela uklízet předtím než budu uklízet. Rozumíte mi, o čem mluvím, že ano?


Naše děti neuklízí vůbec rády. Dokonce bych řekla, že binec ve svém pokoji změnily na udržovaný bordel a nucený úklid byl jen naoko. Takový styl úklidu, že se za nimi zavřou dveře a slyšíte vysavač a nejste si jistí, že ho někdo opravdu drží v ruce. Tuto letargii jsem jim vlastně způsobila já, protože často uklízím za ně a nebo nejsem důsledná v kontrole, zda plní a dodržují své povinnosti. Uvědomuju si to a budu se to snažit změnit.


Takže ten binec v pokoji starších dětí jsme nechali dojít tak daleko, že už si nedokázaly samy poradit. Lego se jim válelo snad úplně všude. V šuplíkách, krabicích, taškách, na zemi, pod postelí na poličkách. A nejen ta stavebnice. Všechno bylo po troškách smíchané se vším. Jejich pokoji chyběl vnější řád, který si nebyly schopny samy nastavit. Nemyslete si, že žily ve špíně. Na první pohled byste nepoznali o čem mluvím. Byl to vlastně “jen” chaos, který neuměly vyřešit.


K jejich štěstí jsem o víkendu dostala uklízecí náladu. Takovou tu, jak všechno začnete šůrovat od podlahy přes šuplíky a přeorganizujete a vytřídíte vše do posledního korálku a přitom ostrouháte i krabici pastelek, až z toho máte mozol na palci. Mimochodem, jak mě Eveli uviděla, vzala druhé strouhátko a strávily jsme pěknou hodinku povídáním při ořezávání. No jo, děti se učí napodobou, ale musíme je k té činnosti pustit a nenechat v hlavě vyhrát pocit, že sami to uděláme rychleji a lépe. To mám často. Achjo.


Kdybyste viděli, co jsem všechno našla pod postelí! Rej papírových tašek a krabiček s poklady, přes které už pod postel nic nevešlo. Protřídila jsem to, vyhodila asi 4 kila papírů a starých výkresů a všechny korálky, perličky a gumičky nasypala na hromadu. S Evelínkou jsme si užily další pěknou hodinku než jsme je jako dvě Popelky protřídily. Z výsledku byla nadšená ona, já i krabice na šroubky, která je jak na holčičí tvoření dělaná.

 

 

Neteřince jsem nabalila krabici hraček, ze kterých Evelínka vyrostla a celkově jsem udělala takový fajn průvan, ze kterého vznikl moc pěkný prostor, kde je radost se těšit na Vánoce.

Odnesli jsme terárium, které tam rok čekalo na želvu, na kterou si Eve a Šimi měli našetřit a která je za ten rok omrzela. Což jsme tak trochu s Martinem tušili, když jsme jim ji sice povolili, ale na jejím pořízení se aktivně nepodíleli. Vznikl tak každopádně další prostor.



Ještě přidáme poličky, které Martin vyrobí a polostudentský pokoj bude hotový.

Moje předsevzetí do budoucna je uhlídat řád, který jsme spolu s dětmi zavedli, aby pochopily, že uklidit hned, je jednodušší než debordelizovat celý pokoj jednou za čas. Chci, aby se naučily, že všechno má své místo. Nejen věci, ale i lidi v našem prostoru a že ti lidi nemají právo zamořit prostor jiných lidí. A aby ten vnější řád přenesly do své vnitřní pohody.

 



Ne nadarmo moje babička říkala:”Kdo má pořádek v domě, má ho i v sobě!” A před ní o dvě století dřív na to přišla jedna moudrá žena jménem Maria Montessori. A pravdu měly obě, byť jedna neznala druhou. A jedna byla dělnice a druhá vědkyně.

 



A já k tomu přidám ještě to, že je úplně v pořádku, že my mámy nestíháme mít tip ťop domácnost a že místo lítání s prachovkou hrajeme s dětmi člověče nezlob se. Ale je dobré poslouchat varovnou kontrolku na binec, která když už bliká moc, indikuje, že nám v tom našem prostoru není dobře. A když nám není dobře, neužijeme si ani ty šťastné děti a děti si neužijí spokojené mámy. Ne, že by pořádek v domě byl jediným kritériem spokojené ženy. Ale řekněme, že jeden z mnoha.

 

Autor: Monika Valová
27. 11. 2018 / Články nad patičkou