Ze zákulisí poslání duly

Je večer. Zrovna jsem se vrátila z porodnice. Nůžkama odstříhávám ze svého zápěstí náramky z předporodního rituálu, které jsem nosila na podporu ženušky v těhotenství. Svlékám se a hážu všechno oblečení rovnou do pračky, potřebuju se zhluboka nadechnout. Pouštím si sprchu na vlasy a přitom si na chvilku uvědomuju každou kapku vody, která ze mě smývá další porodní příběh, jež se mi zapsal přímo do srdce. 

 

Každý porod mě vrací k podstatě našeho bytí tady na zemi a ukazuje mi, že materiální svět je jen pozlátko, které je sice jednoduše pochopitelné a lákavé, ale žít jen v něm člověku vlastně nestačí. Dříve nebo později každému dojde, že nasávat i to, co je neviditelné jako sám život, je cesta k naplnění našich srdcí láskou, vděčností, vírou a ohleduplností k jiným tvorům! Jsem strašně ráda, že mě to naučily mé porody a že ty zázraky zrození mohu stále prožívat s jinými ženami. Vídím přicházet čisté duše do našeho světa. Vidím, jak se mění žena v matku, muž v otce a uvědomuju si, že to je ta drsně krásná realita, kdy se z bolesti rodí láska.

 

V životě nejsou pouze bezbolestné okamžiky. Člověk totiž potřebuje kontrast, aby mu došlo, že žije.

 

Stojím v koupelně před zrcadlem, koukám na sebe a cítím, jak je má mysl propojená s nekonečnem, jak ve mně doznívají události posledních dvou dnů. Suším si ručníkem vlasy a pomalu vystupuju z role duly a vracím se do sebe, abych mohla být zase jen neobyčejně obyčejná ženská ve svém životě. 

Když odcházím od “znovuzrozené” ženy, vždycky pozoruju svět kolem sebe jako bych jej viděla poprvé. Po těch dlouhých porodních hodinách, během kterých utíká čas úplně jinak, odcházím domů unavená a smířená s tím, že vše proběhlo přesně tak, jak mělo a že neexistuje žádné coby kdyby, a to se snažím taky předat vždy svým ženuškám. Chci, aby si uvědomily, že i přesto, že porod neproběhl tak, jak si přály, mohou ho přijmout jako zkušenost. A já jsem zde stále pro ně, abych jim byla v tomto hojivém prožívání nápomocná.

 

Přijmout, smířit se, žít. A pokud to nejde tak hladce, nebát se o tom mluvit.

 

V autě si sednu za volant a než nastartuju, trochu si popláču. Štěstím, láskou, bolestí, hrdostí, nadějí, někdy naštváním, dojetím... Se slzami odchází i emoce, které patří k porodnímu příběhu. Pomalu pouštím napětí, které se ve mně s blížícím porodem vždy objevuje a které mě udržuje v pohotovosti a bdělosti. Oddechnu si, nastartuju motor a jedu domů.

 

 

Po sprše si lehnu do postele, obejmu své děti, koukám do stropu dokud neusnu a mezitím si přehrávám v hlavě jednotlivé okamžiky porodu jako scény nějakého filmu. Přitulím se k Mariánkovi a vnímám, že už jsem zase tady pro ty, které jsem přivedla na svět já. Bez nich bych nebyla taková. Díky nim naplňuju svůj životní příběh, ve kterém se denně rodí nádherné chvíle po těch bolavých.

 

Autor: Monika Valová
6. 11. 2018 / Důležité články
Můžu být ve svém těle spokojená?

V noci se mi zdál sen. Byla jsem hubená jako proutek, oblíkla si upnuté minišaty a pyšně v nich stála před zrcadlem. Ráno jsem se vzbudila a říkám si, jo to bych asi chtěla obléct si cokoliv a nevidět břicho a boky. Jenže mi záhy došlo, chci já vlastně nosit upnuté minišaty?

 

No jasně, že nechci. Už mi není 20 a v mém těle je otisknutých 5 dětí. Mé tělo není hubené, není napnuté, není dokonalé a přesto dokonalé je. Mám měkké bříško a velká prsa nalitá mlékem. Až přestanu kojit, nebudou už ani nalitá, však víte, kam směřuju… I přesto mi kojení dává smysl, protože kvůli němu mě ta prsa přece příroda nadělila. Když si mi děti lehnou několikrát za den na břicho nebo se do něj zaboří při objetí, vnímám, jak je jim u mě dobře a jak je ta jejich spokojenost a láska nesoudící, nesrovnávací a upřímná. Oni nechtějí dokonalost společensky přijímanou, chtějí mámu, ať je jakákoliv, ať má X kilo navíc. Jim je to jedno. Chtějí se cítit spokojeně přitisknuté ke spokojené mámě.

 

 

Ještě jsem po porodu (10 měsíců) nazačala cvičit, protože cítím, že mé tělo stále potřebuje čas a něžnou podporu, aby se samo vzpamatovalo z těhotenství. Učím se přijímat se taková, jaká jsem a nedívat se do zrcadla s tím, že vidím jen své nedostatky. Přitom se chci cítit dobře. Proto ta podvědomá touha po dokonalém těle, která se mi tu a tam zjeví ve spánku. Chtěla bych být hubenější, ale taky vím, že spousta žen by byla šťastná za to, kdyby měla moji postavu. Jsou ženy, které jsou silnější, ale také ženy, které jsou hubené na kost a nejde jim přibrat. To jsme celé my, věčně nespokojené a motivované tím, že bychom nejraději chtěly to, co nemáme, protože se nám to líbí na ostatních. Ale přitom vůbec nevidíme, že ty ženy, které jsou naším vzorem, mohou být samy v životě nešťastné zase z jiných důvodů.

 

Můžeme my ženy být vůbec spokojené s tím, jak vypadáme nebo jaké jsme? Přestat se honit za "dokonalostí" těla a duše? Za uměle vytvořeným světem sociálních médií, časopisů a celebrit? Možná je to ale jednodušší nemít se rády s tukem na břiše, než začít přemýšlet nad tím, proč bychom se právě s tím špekem měly rády mít. Nechci řešit, jestli si můžu jít zaběhat až potmě, kdy mě neuvidí sousedi, ale obout si boty a jít prostě hned a je jedno, že mám jen vytahané tepláky a starou bundu, která k nim neladí. Nečekat s pořízením nového šatníku na “až zhubnu”. Naopak uvědomovat si, jak je důležité mít oblečení, které sedne, ve kterém se cítím dobře. Já se třeba našla v dlouhých sukních s pružným lemem, který se mi nezarývá do pasu a je to tak pohodlné oblečení, že když si občas obleču rifle, okamžitě je sundávám, protože mi v nich není dobře. A když se v něčem necítíte, těžko budete mít skvělý den.

 

(Rozmazané selfie, bez filtrů a úprav. Nic lepšího jsem k článku nenašla. Pardon!)

 

A taky je super dělat něco jen pro sebe, třeba to běhání jsem nezmínila náhodou, mám ho ráda. Před posledním těhotenstvím jsem běhala pravidelně několikrát týdně. Bez chytrých hodinek a bez sluchátek na uších. Kromě fyzičky jsem si totiž posilovala i “psychičku”. Hudba v uších vám udá tempo, ale já chtěla vnímat, co se kolem mě děje. Chtěla jsem přemýšlet a učit se zasadit své vlastní tempo do pohybu. Vnímala jsem krásy přírody a cítila se svobodně, však jsem také o tom napsala. Moc se těším, až si mě běhání zase zavolá. Teď nesportuju, ale pravidelně si hladím břicho a užívám si chvilky nad bylinnou napářkou. Cítím, že moje tělo potřebuje ještě jemnou péči, aby bylo připraveno, až na jaře vyběhne a dostatne zase kus té sportovní energie. Panečku ten pocit, když se vrátíte zpocená po tréninku.

 

Jsem přesvědčena, že každá žena se může cítit ve svém těle dobře, když se najde v každém momentu svého života. Ten totiž není o dokonalosti, ale o prožívání. A prožívání je zase o našem vnitřním nastavení. Jsme všechny na jedné lodi. Každá máme slabé chvilky, kdy nás něco žere. Tak se podpořme, vykecejme, vyplačme, pusťme to ze sebe a začněme se prostě mít rády takové, jaké jsme.

 

Autor: Monika Valová
7. 10. 2018 / Hlavní články