Ukončení nočního kojení

Denní směnu střídá noční. Vítejte ve světě kojící matky. Ale nechci, aby to vypadalo jako stěžování na kojení. Já jsem totiž moc dobře věděla, do čeho jdu, protože jsem to zažila už několikrát. Ale na druhou stranu jsou tisíce žen, pro které je to poprvé a mohou se cítit zmatené, protože si kojení po porodu doslova vybojovaly, a teď je začíná obtěžovat a bolet, a ony ze svých pocitů mohou být frustrované. Bojí se kojení omezit, protože znají jen dva ortodoxní názory. Buď, že by měly přestat, protože to tak velkému dítěti nic nedává a nebo naopak kojit do samoodstavu. Ale co když to lze jinak s ohledem na oba dva účinkující.

 

Je tady ještě jedna možnost, která z kojení přestane dělat pocitově otročinu a vrátí zpět ty chvíle, kdy s láskou pozorujete přisáté batole, ve kterém už nespatřujete zloděje vaší noční regenerace. Tou je ukončení nočního kojení. Co je tím vlastně myšleno? Jedná se o takové nekojící okno v délce 6 hodin, které umožní mámě nabrat sílu. Večer uspíte u prsa jako normálně a v 5 ráno už zase kojíte. Někomu může vyhovovat přiložit dříve nebo později. Je to individuální. Důležité je využít tento časový prostoj ke spánku.

Přicházím s tématem pro laktační poradkyni ožehavým, ale cítím, že podpora při omezování kojení je stejně důležitá jako ta poporodní, kdy kojení zachraňujeme. Nenechte se mýlit, laktační poradkyně by vám měla umět pomoci i s tím, jak kojení přizpůsobit ku prospěchu všech a nebo taky s tím, jak už se konečně po těch měsících a letech vyspat celou noc.

Otázkou je, zda existuje nějaká hranice, kdy dítě pochopí, že už nedostane to, na co bylo od narození do teď zvyklé? Kdy pochopí, že máma si nechá svá prsa v noci jen pro sebe? A co laktace? Nedotkne se jí to?

Z mé zkušenosti k tomuto kroku musí dítě uzrát. Samozřejmě, že nejlépe samo, ale to není v době, kdy se na vás noční kojení začíná podepisovat, běžné. Mělo by být ve věku, kdy už přes den dostatečně jí a přijímá tekutiny. Mělo by umět reagovat na základní požadavky rodiče jako:” Přines mi prosím tu kostičku, hoď kuličku tady do kelímku, odnes ponožky do špinavého prádla.” Mělo by také jednoznačně rozumět tomu, co znamená slovo “NE”. 

Objektivně by mělo mít alespoň 18 měsíců a víc, ideálně dva roky, ale vím, že kvůli dvouleté hranici, která připadá ženám nedosažitelná končí s kojením ještě dříve než v roce a půl, proto nabízím podporu s rokem a půl. Dřív noční odstavení nedoporučuji, protože na něj není prostě zralé. A pokusy o noční odstavy v dřívějším věku selhávají a všichni zúčastnění se zbytečně trápí.

Chci zdůraznit, že neposkytuji návod k úplnému odstavení dítěte, ale píšu své postřehy týkající se ukončení nočního kojení, které velmi podstatně snižuje kvalitu života matky. Po nočním odstavu doporučuji dále kojit, protože mateřské mléko zůstává nadále tou nejcennější tekutinou, kterou trávící systém dítěte přijímá. 

Noční odstav u zralého batolete velmi pozitivně přispívá k dlouhodobému kojení. Vyspaná máma spíše ráda nabídne prso kdykoliv si dítě přes den řekne a ještě si bude kojení užívat jako intimní chvíli, než žena na pokraji nervového zhroucení. I tady totiž platí to věčně omýlané:”Spokojená máma, spokojené dítě.”

A teď přijde to nejtěžší a nejpodstatnější, a to svobodné rozhodnutí matky noční kojení ukončit a zajistit si přitom dostatečnou podporu partnera, který bude trpělivě bdít s ní během prvních třech nocí (plus mínus), když se bude dítě budit neklidné. Může se vztekat, protože mu sáhnete na příjemný návyk, kterého se nebude chtít jen tak vzdát. Ale klidně se může stát, že to proběhne úplně klidně. 

Pamatujte na to, že jen v láskyplné náruči dítěti dojde, že tekutá láska není jediná, kterou mu máma nabízí. 

Otec je v tomto směru také důležitý prvek. Může nabídnout náruč ženě, kterou posiluje vědomí, že stojí za ní a ona na to není sama. A navíc je to velké rozhodnutí, partneři by měli stát po boku jeden druhému.

Než nastane ta noc, měla by žena s dítětem celý den mluvit a připravit sebe i jej. Nevadí, že si dítě nedokáže představit, co jej čeká. Žije sice přítomným okamžikem a ta informace je pro něj abstraktní, ale podstatné je, že k němu plyne energie, která jej na tu velkou událost chystá. Tulte, hlaďte, mluvte... ostatně totéž budete dělat v noci, kdy si dítě spojí tyto laskavé projevy s vaší náručí. U posledního večerního kojení pokračujte v povídání o tom, jak se budete celou noc tulit, ale prso dostane až ráno. Je důležité si také stanovit hranici, kdy budete nejdříve po noci kojit a s touto hranicí moc nešoupat. 

Přijde noc a první probuzení na kojení, pokud jste rozhodnutá, necouvnete. Pokud couvnete, sama sobě podkopávate autoritu a necháváte dítě posouvat stanovené hranice. Pokud jste připravená, že k pláči a vzteku může dojít, vydržíte první noc a už necouvnete ani ty další. Nechcete přeci vaše dítě zmást. Je důležité nejednat zkratkovitě a být klidná.

Pokud to citově nezvládáte, domluvte se s partnerem, že vás v noci zastoupí a jděte spát jinam. S vaší důvěrou to spolu zvládnou. A ráno si užijte kojení a dítě pochvalte, jak to krásně zvládlo. 

Kdybychom žili v ideálním světě, vyšleme dítěti signál, že už to v noci nedáváme a dítě by nás poslechlo a spalo celou noc. Nicméně nežijeme ve fikci a já se snažím tímto článkem zachránit dlouhodobé kojení ženám, které v noci místo spánku uvažují, že už kojit přestanou úplně, protože už to nezvládají. Popisuji nejen svou vlastní zkušenost, ale také zkušenost laktační poradkyně, která tímto přístupem zachránila mnoha ženám a dětem kojení v dalších měsících.

V ideálním světě jde vše samo. V tom reálném, pracujeme, staráme se o své další děti, o rodiče, potřebujeme prostor pro sebe a partnera.... a na to vše potřebujeme sílu.

Nemusíte se bát o snížení laktace, po 18 měsících kojení, už vaše tělo přesně ví, jak má reagovat na poptávku mléka a jeho nabídku.

A co přes den? Kojit kdykoliv si řekne? I ve dvou nebo třech letech? I když se na nás dokonce jiné kojící matky dívají, jakože tohle už je přes čáru? Nebo kojit jen v soukromí? Nebo kojení ukončit?

Na to neexistuje jednoznačná odpověď. Je to úplně individuální a záleží jen na tom, jak to žena cítí a dítě si žádá či ne. Myslím, že s ukončením kojení je to stejné jako se začátkem kojení. Žena by měla chtít a vzít v úvahu prospěšnost kojení a nekojení pro dítě a sebe. Pokud cítí, že to pro ni není snesitelné, měla by mít možnost se rozhodnout, že kojení ukončí a neměl by ji nikdo soudit. Řeči okolí by do tohoto rozhodnutí neměly být vůbec brány na zřetel. 

Já jen poradím:”Nedělejte to zbytečně brzy a pokud nad odstavením uvažujete, raději kontaktujte laktační poradkyni, která vám pomůže vaši situaci uvidět třeba i z jiného úhlu a pomůže vám najít řešení vaší situace.

Autor: Monika Valová
1. 9. 2019 / Hlavní články
Jizva jako cesta za životní moudrostí

Možná, že na té fotce všechny mé jizvy nevidíte, protože za ta léta, co jsou součástí mého těla, vybledly. Ale já o nich vím a nikdy nevymažu ze svého života události, během kterých jsem k nim přišla. Naštěstí jizvy na duši se zhojily a já díky své zkušenosti vím, jak je důležité umět jizvu přijmout, pohladit ji a vzpomínku na příčinu jejího vzniku ponechat neutrální. A protože se poslední dobou hodně setkávám s ženami, které mají po císařském řezu, ale necítí se po něm psychicky dobře, nedokáží o něm mluvit bez výčitek, chtěla bych otevřít téma jizev, které se projevují nejen na těle, ale i na duši, a na základě svých zkušeností motivovat ženy k tomu, aby se naučily je nepopírat a dovolily si pustit své emoce ven a přijmout tuto část své životní cesty.

 

První jizvu nad pupíkem mám z mladické nerozvážnosti nebo jak se tomu říká, po piercingu, který jsem vytáhla, když mi poprvé vyrostlo bříško díky Šimimu. Během těhotenství mi díra zarostla a já si uvědomila, že ten kroužek ve svém břiše už znovu nechci. Ty další tři pod pupíkem a v tříslech jsou zásadnější, hlubší, ale mnohem méně znatelné na první pohled. Jsou památkou po laparoskopické operaci, která mi zachránila život a ukončila mé první těhotenství, o kterém jsem roky s nikým nemohla mluvit, protože jsem měla pocit, že jsem jako žena selhala. Samozřejme, že jsem neselhala, stejně jako neselhala žádná z žen, které se stalo totéž nebo porodila sekcí, byl jí proveden nástřih hráze i přesto, že o něj nestála apod. Ale každá přesto zapochybujeme, přemýšlíme a někdy to i dost bolí. Hrdě se hlásím i k jizvě po epiziotomii a přijímám ji jako daň za to, že jsem svůj porod dobrovolně přenechala lékaři a nenapsala si porodní plán a více se nezajímala, ale víte co? Díky tomu, byl každý další porod vědomější a já této zkušenosti nelituji.  

Svých jizev se po těch letech běžně dotýkám stejně jako jiných částí svého těla a cítím vděčnost, že i přes ten drsný start do mateřství, vše dopadlo dobře. A konečně o tom všem dokážu i mluvit nebo psát a soucítit se ženami, které se stále nemohou dotknout těchto míst na svém těle a přijmout jizvu jako součást sebe. Znám to, ale jsem důkazem, že to lze překonat.

Gynekologické jizvy s sebou nesou prostě často pocit selhání, který se dokáže rozvinout až do traumatu. Existuje mnoho žen, které je přijaly okamžitě, ale také je mnoho těch, kterým jizva připomíná, že se dělo něco jinak než plánovaly. Sedm z deseti žen, které se mi ozvaly za poslední dny kvůli pomoci s kojením, porodily císařským řezem, to je první fakt, nad kterým je důležité se pozastavit. Druhý fakt je, že problémem nebývá nedostatek mateřského mléka nebo špatná technika přisátí. To jsou zástupné problémy, které vyřešíme za jednu laktační návštěvu. Hlavním problémem, 3. fakt, je buď dráždivé novorozeně po sekci nebo porodní trauma matky po císařském řezu a jizva, která říká...

...“Nezvládla jsem porodit své dítě.” Jak já jim rozumím. Velmi intenzivně jsem prožívala období, kdy mi mé jizvy připomínaly, že jsem nebyla schopna zdravě otěhotnět. Nechtěla jsem se jich dotknout, ani se na ně dívat. A ty ženy, i přesto, že nemají prázdnou náruč, bojují s velkou bolestí na duši. I přesto, že mají v náručí zdravé miminko, vracejí se zpět k porodu a nedokáží se přes něj přenést. Před rodinou o tom nemluví, protože se obávají, že jejich vnímání bude bagatelizováno slovy:”buď ráda, že máš zdravé dítě.”  Při povídání s nimi vidím, že problém spočívá v tom, že jim byla odňata možnost se rozhodnout a nést za své rozhodnutí odpovědnost. Ženy, které mě žádají o pomoc cítí v souvislosti s porodem lítost, ne proto, že nerodily vaginálně, ale protože o způsobu porodu svého dítěte nemohly samy rozhodnout. Někdy mají tendenci to omlouvat, někdy opakují slova, která jim byla vložena do úst rodinou:”hlavně, že je dítě v pořádku”, někdy tvrdí, že neměly na výběr, ale nakonec se jim zalesknou oči a řeknou, že je mrzí, že někdo rozhodl za ně držíc v náručí 3,5 kilové miminko, které mělo být podle lékařských odhadů moc velké na to, aby prošlo porodním kanálem. Stala se chybka, někdo blbě měřil, no co už, “buďte ráda, že máte zdravé dítě”.

Dalším příkladem jsou ženy, kterým bylo doporučeno nastoupit na vyvolávání porodu z důvodu přenášení. Ačkoliv žena ve skutečnosti přenáší až po 42.tt, lékaři se k vyvolávání přiklánějí často již po 40.tt., kdy ještě plod není připraven na porod, protože může být prostě o 14 dní mladší než se předpokládá, a proto se mu nechce ven. Čert vem tabulky. Nakonec kvůli nepostupujícímu porodu a tísni plodu přichází na řadu sekce se slovy ”už vás nebudeme trápit.”  A přitom žena tuší, že měli oba ještě čas.

Jeden příklad z posledních dnů. Plod byl koncem pánevním a žena prvorodička. Chtěla zkusit rodit spontánně, ale nebylo jí to doporučeno lékaři. Po sekci se nebyla schopna o dítě starat, a tak jí jej vozili jen na kojení, přičemž miminko dětské sestry dokrmovaly stříkačkou s dudlíkem na jejím konci. 

Všechny ženy měly jedno společné. Při komunikaci se zdravotníky se cítily být nezpůsobilé rozhodovat. Jejich názor nebyl zohledňován. Když se vrací zpět v myšlenkách, cítí bezmoc a úzkost. A to se potom samozřejmě promítá i do pozdějšího vztahu matka - dítě, matka - otec, matka - radost ze života. A tak se stává, že laktační návštěva nebývá jen o kojení, ale o pozorném naslouchání porodnímu příběhu. A podpoře.

Někdy se zeptám, zda by mi ukázaly jizvu a pozoruji, jak se k ní mají. Nerady se jí dotýkají, moc o ni nepečují a při pohledu do zrcadla se snaží ji nevidět, ale paradoxně vidí hlavně ji.

Ženám, na místo vzpomínky na zrození jejich dítěte, jejich jizva připomíná selhání. Ne to, že jej nedokázaly porodit, ale že jim to nebylo umožněno i přesto, že cítily, že by to chtěly jinak. Víte, netvrdím, že se takto cítí všechny ženy po sekci, to rozhodně ne, spousta z nich se na ni připravila dobře a pochopila, že nebyla jiná možnost, ale tyto ženy mě zpravidla nevolají. Mou pozornost hledají ženy, kterým byla odňata mateřská kompetence, ještě předtím než se vůbec staly matkou a které si vyčítají, že si nedokázaly uhájit to, co chtěly.

A tak tam spolu sedíme u nich doma na gauči a najednou neřešíme kojení, ale porod. Protože ten spustil sousled událostí, které ovlivňují rekonvalescenci, kojení i pohodu miminka a jeho mámy. Poslouchám ten příběh o tom, jak žena k císařské jizvě přišla a uvědomuji si stále víc, že touto laktační návštěvou se spouští proces smíření se. Někdy mluví a mluví a přitom začínají přijímat svou jizvu jako bránu, kterou za nimi přišlo na svět jejich dítě. Porodní příběh se uzavře a ony se k němu již nebudou muset vracet s myšlenkou coby kdyby. Mohou pustit ven, co ukrývaly. Neexistuje možnost se tam fyzicky vrátit, ale existuje možnost události zhojit a vystoupit z role oběti. Veliký, ale ne nemožný úkol. Často se tento zážitek zhojí dalším porodem, který proběhne s respektem. Ale než vůbec dojde k dalšímu těhotenství, je klíčem pochopit, že to, co se stalo, je součástí jejich putováním za životní moudrostí. Někdy je to hlubší a ten hojící proces se jen zahájí, možná bude zapotřebí i terapie. Ale vždy je důležitým prvkem hojení vědomý kontakt s jizvou. 

Až jednou při doteku s jizvou neucítíte bolest, léčebný proces je u konce.

Autor: Monika Valová
20. 1. 2019 / Hlavní články