Konec jedné životní kapitoly
Autor: Monika Valová
17. 11. 2018 / Hlavní články

Přenáším se do porodní nálady. Už jen pár minut a bude to přesně rok, co jsem porodila nejmladšího synka Mariánka. Naciťuji se na to, co jsem prožívala a přemýšlím, co mi s sebou na náš svět Mariánek přinesl. Najednou jsem tam, nořím se o rok zpět...

 

Po poloprospané noci, během které mě budily kontrakce, začaly ustávat. Interval se natáhl na 15 minut a já se rozhodla zalézt do vany s představou, že teplá voda porod zase rozjede. Stal se přesný opak. Kontrakce neustaly úplně, jen byly jemnější. Usnula jsem. Po celé noci plné očekávání, v čase, kdy už jsem myslela, že bude Mariánek na světě, jsem dřímala ve vaně. Každá jemná vlnka mě spíš naštvala, než potěšila. Moje mysl mě naváděla k netrpělivosti. Už to mělo být, už uběhlo 24 hodin od první vlnky.

 

Někdy po deváté mě ve vaně našla moje porodní asistentka, které jsem si postěžovala, že přijela asi zbytečně. Povzbudila mě, vyšetřila a ejhle zjistily jsme, že ta noc nebyla až tak marná. Dorazila moje mladší sestřička a předala mi kus svého elánu a odvezla s sebou děti, které jsem původně chtěla mít doma, ale teď jsem byla vděčná, že budou u ní.

 

Povzbuzená a odpočatá jsem vstala z postele a najednou přišla vlna, záhy druhá. Veliké, dlouhé, časté. Mé odpočinuté tělo a uklidněná mysl rozehrály koncert ve svižném tempu a miminko, asi dobře vyspinkané, se rozhodlo, že je čas se narodit. Už jsem se nestihla ani zaradovat z toho, že konečně rodím, tak tak jsem stíhala dýchat. Přestala jsem vnímat čas, prostor i mé milé průvodkyně. Nevnímala jsem ani Martina. Úplně jsem vypla své vědomí a zůstala v režimu rodím, a vlastně ani to. Jen jsem dýchala a byla uzavřená v sobě. Časem jsem přestala potřebovat vizualizace, afirmace i zpěv. Byla jsem tam, kde se dá vstoupit jen při porodu nebo umírání. V místě, kde není čas a kde se nevnímá nic než bolest, která navozuje změněný stav vědomí, které mu se říká malá smrt. Je to nevyhnutelné, nevystoupíte z toho a pokud s tím nebojujete, můžete si to doopravdy užít, protože ta bolest není bolestí, ale prostředkem ke spojení s vesmírem.

 

Nekomunikujete a nevnímáte přítomnost lidí. Ruší vás ostré světlo, silné vůně, hlasité zvuky a chlad. A proto ti, kteří jsou u vás, jen pečují o vaše pohodlí a hlídají, aby se do vás vnější svět neprodral. Zbytek zvládáte úplně samy, protože jste v bezpečné prostoru.

 

Jste vtažena do víru událostí, které rozumem nezastavíte, a proto vám nezbyde nic jiného než se tomu plně oddat. Když je porodní kanál skoro otevřen, máte možná i pocit, že to nezvládáte, že už jste na pokraji sil. Ale nejste. V tu chvíli využijte podpory nebo si řeknete “dostávám naloženo jen tolik, kolik snesu”. A pak se záhy nebo za pár hodin může stát, že na pár okamžiků vše utichne. Ticho před bouří. Klid.

 

Já si v tu chvíli sedla na záchod, podívala jsem se na jednu z mých milých společnic a v tu chvíli mi praskla voda. Obrovské množství plodové tekutiny žuchlo do mísy. Mé tělo přestalo bolet a začalo tlačit. Dívala jsem se na své břicho, stále sedíc na záchodě, jak se stahuje a uvolňuje, byla jsem jak omámená. Nenapočítala bych do tří, natož do pěti. Udělala bych cokoliv, co by mi řekli. Ale tentokrát je to na mě.

 

Nechávám se odvést do obýváku, kde mám nachystané porodní místo. Nečekala jsem takovou sílu. Už čtyři děti jsem porodila, ale toto bylo fakt něco. Místo tlačení jsem své tělo přibržďovala dechem a myslela na to, aby mě ten obrovský tlak neporanil.

 

Porodila jsem hlavičku. Sáhla jsem si. Jen já. “Už jsi tu.” Tělo zase rozjelo smršť kontrakcí. Porodní asistentka zachytila růžové tělíčko do svých rukou. Měla jsem polevici Martina a v zádech dvě ženy, které budu mít navždycky místo v mém srdci za to, jak mi umožnily prožít tento hojivý proces, během kterého odešly bolavé vzpomínky spojené s předešlými porody, se zásahy zdravotníků, řízeným tlačením, nástřihem, poraněním těla i duše, rutinními postupy a nevyžádanými radami. A tak jsem se spolu s Mariánkem znovu narodila i já. 

Všechny mé porodní příběhy v tu chvíly splynuly v jeden jediný životní příběh. Ta malá, zrovna zrozená, duše mi totiž přišla mimo jiné ukázat, že to všechno předtím nebylo marné, že ten umělý oxytocin, epidurál, injekce do zadku, o které jsem nevěděla, co je zač, řízené tlačení, nástřih, obrovské poranění, revize dělohy a ani to mimoděložní těhotenství na startu mého mateřství nebylo marné. Bylo to vše součástí mé cesty, která skončila konečně přirozeným porodem, který vše zhojil. Ne tak, že by mé předchozí porody přepsal nebo vytěsnil, ale spíše je pomohl usadit na správné místo v mé hlavě jako vzpomínku. Na místo, kde se nevyskytuje slovo trauma, ale kde je velké pokorné přijetí života se vším, co přináší, jako cesty poznání. 

A tak dnes na minutu přesně v obýváku plném dětí, ukončuji symbolicky celou kapitolu svého mateřského dozrávání. Dnes tady není porodní ticho a novorozeňátko. Dneska je tu náš denní kravál a spokojené batole a jeho sourozenci. Moji průvodci. Beru do náručí Mariánka a objímám jej se slzami v očích jako před rokem. Tehdy se na mě poprvé podíval a potom spokojeně usnul. Dneska si strčil do pusy kousek rohlíku a spokojeně zamlaskal, přitom se na mě usmál jako by věděl, co mi všechno dal.

 

Společně s ním jsem s léčivým pláčem objala ostatní děti hrající si na koberci. Jednomu po druhém dala pusu a vduchu i jim poděkovala za všechno, co pro mě udělaly a za to čím jsem si díky nim prošla.

 

A když nastal ten okamžik, kdy se rok s rokem sešel. Sedli jsme si s dětmi na místo, kde se Majáček narodil a všichni jsme se objali.

 


foto: Martin a Lulu Sutton

Kdo má pořádek v domě, má ho i v sobě.

Když chceme žít v harmonii, měli bychom si hýčkat i vnější svět, který nás obklopuje. Ten se v nás totiž projevuje jako životní pohoda a nepohoda. Lidé, vztahy, zvířata, životní prostředí, jídlo, sociální skupiny, domov... 



Domov a děti. Mateřská bublina, ve které už 10 let žiju a pořád ji zpracovávám jako své velké životní téma. A tak si zrovna pro sebe a možná nejen pro sebe sepisuju myšlenky, které se mi o víkendu honily hlavou.

Domov je místo, kde se ráno probouzím, dopoledne vařím a pracuji, odpoledne uklízím a učím se s dětmi a večer jdu spát. Trávím doma hodně času. Je to můj bezpečný životní prostor, který o mě dost vypovídá, protože se do něj projektuje to, co mám ráda a co se mi líbí. Barvy, nábytek, doplňky, čistota... Ale taky mě ten prostor učí přijmout to, co se líbí těm, kteří se mnou žijí. Takový společný domov se potom vtiskuje do nás všech.

Říká se “bordel v bytě, šťastné dítě”. Pravda, ale jen do té míry, do které jste v tom binci spokojeni. Byť se s dětmi absolutní čisto udržet nedá a je zbytečné lpět na sterilitě prostředí, ve kterém by vás přivádělo k šílenství batole s rohlíkem v ruce, k domovu patří i to, že vše a všichni májí své místo.

Kdysi jsem nestrpěla smítko prachu a podlahu po vytírání leštila. S každým dalším dítětem jsem ale dostala pěkně za vyučenou a musela tuto obscesi vyléčit, jinak bych se zbláznila. Stále mám ale ráda uklizeno, jen už je to trochu jiný pořádek.


S pěti dětmi, dvěma psy a dvěma kočkami mám na zemi tisíce smítek. Vidím je všechny, ale po většinu času mě to nechává klidnou. Což je nutné pro záchranu duševního zdraví.


Nevytahuju vysavač 2x denně. Prach už není můj jediný nepřítel. Daleko větší výzva je pro mě najít pro většinu věcí stále udržitelné místo a naučit sebe i ostatní tam ty věci vracet, abych pořád nemusela uklízet předtím než budu uklízet. Rozumíte mi, o čem mluvím, že ano?


Naše děti neuklízí vůbec rády. Dokonce bych řekla, že binec ve svém pokoji změnily na udržovaný bordel a nucený úklid byl jen naoko. Takový styl úklidu, že se za nimi zavřou dveře a slyšíte vysavač a nejste si jistí, že ho někdo opravdu drží v ruce. Tuto letargii jsem jim vlastně způsobila já, protože často uklízím za ně a nebo nejsem důsledná v kontrole, zda plní a dodržují své povinnosti. Uvědomuju si to a budu se to snažit změnit.


Takže ten binec v pokoji starších dětí jsme nechali dojít tak daleko, že už si nedokázaly samy poradit. Lego se jim válelo snad úplně všude. V šuplíkách, krabicích, taškách, na zemi, pod postelí na poličkách. A nejen ta stavebnice. Všechno bylo po troškách smíchané se vším. Jejich pokoji chyběl vnější řád, který si nebyly schopny samy nastavit. Nemyslete si, že žily ve špíně. Na první pohled byste nepoznali o čem mluvím. Byl to vlastně “jen” chaos, který neuměly vyřešit.


K jejich štěstí jsem o víkendu dostala uklízecí náladu. Takovou tu, jak všechno začnete šůrovat od podlahy přes šuplíky a přeorganizujete a vytřídíte vše do posledního korálku a přitom ostrouháte i krabici pastelek, až z toho máte mozol na palci. Mimochodem, jak mě Eveli uviděla, vzala druhé strouhátko a strávily jsme pěknou hodinku povídáním při ořezávání. No jo, děti se učí napodobou, ale musíme je k té činnosti pustit a nenechat v hlavě vyhrát pocit, že sami to uděláme rychleji a lépe. To mám často. Achjo.


Kdybyste viděli, co jsem všechno našla pod postelí! Rej papírových tašek a krabiček s poklady, přes které už pod postel nic nevešlo. Protřídila jsem to, vyhodila asi 4 kila papírů a starých výkresů a všechny korálky, perličky a gumičky nasypala na hromadu. S Evelínkou jsme si užily další pěknou hodinku než jsme je jako dvě Popelky protřídily. Z výsledku byla nadšená ona, já i krabice na šroubky, která je jak na holčičí tvoření dělaná.

 

 

Neteřince jsem nabalila krabici hraček, ze kterých Evelínka vyrostla a celkově jsem udělala takový fajn průvan, ze kterého vznikl moc pěkný prostor, kde je radost se těšit na Vánoce.

Odnesli jsme terárium, které tam rok čekalo na želvu, na kterou si Eve a Šimi měli našetřit a která je za ten rok omrzela. Což jsme tak trochu s Martinem tušili, když jsme jim ji sice povolili, ale na jejím pořízení se aktivně nepodíleli. Vznikl tak každopádně další prostor.



Ještě přidáme poličky, které Martin vyrobí a polostudentský pokoj bude hotový.

Moje předsevzetí do budoucna je uhlídat řád, který jsme spolu s dětmi zavedli, aby pochopily, že uklidit hned, je jednodušší než debordelizovat celý pokoj jednou za čas. Chci, aby se naučily, že všechno má své místo. Nejen věci, ale i lidi v našem prostoru a že ti lidi nemají právo zamořit prostor jiných lidí. A aby ten vnější řád přenesly do své vnitřní pohody.

 



Ne nadarmo moje babička říkala:”Kdo má pořádek v domě, má ho i v sobě!” A před ní o dvě století dřív na to přišla jedna moudrá žena jménem Maria Montessori. A pravdu měly obě, byť jedna neznala druhou. A jedna byla dělnice a druhá vědkyně.

 



A já k tomu přidám ještě to, že je úplně v pořádku, že my mámy nestíháme mít tip ťop domácnost a že místo lítání s prachovkou hrajeme s dětmi člověče nezlob se. Ale je dobré poslouchat varovnou kontrolku na binec, která když už bliká moc, indikuje, že nám v tom našem prostoru není dobře. A když nám není dobře, neužijeme si ani ty šťastné děti a děti si neužijí spokojené mámy. Ne, že by pořádek v domě byl jediným kritériem spokojené ženy. Ale řekněme, že jeden z mnoha.

 

Autor: Monika Valová
27. 11. 2018 / Články nad patičkou
O mátě a ženské harmonii

Včera ráno jsem se v kuchyni přehrabovala ve skříňce a hledala černý čaj. Vypadl na mě přitom starý pytlík mátového čaje a mě se poprvé od porodu připomnělo mé poslední těhotenství. 9 měsíců, během kterých mě provázala stále chuť na mátu. Mátový čaj, mátový šampón, pepermintové bonbony, žvýkačky, čokoládá, éterák v aromalampě…. Přestože máta by se v těhotenství neměla, mě to k ní táhlo, a tak jsem naslouchala a obezřetně si ji dopřávala. Ale protože té máty bylo pořád moc, pídila jsem se po příčině a dozvěděla se, že mé tělo si možná říká jen o doplnění železa. Nebo jen potřebovalo trochu zchladit, protože v těhotenství jede cirkulace na plné obrátky a žena sálá spoustu tepla.

 

Pár hodin na to jsem prováděla jednu těhotnou ženu předporodním rituálem, a tak možná právě proto jsem se od rána ladila a napojovala na to, co a jak působilo pozitivně na mě, abych mohla co nejcitlivěji provést nastávající maminku a i zúčastněné ženy společným prožitkem. Je to pro mě velmi důležité. Ráda se ladím na ženu a její potřeby, ať už během rituálu, porodu nebo při konzultaci nějakého problému. Nacítit se a být empatická, podporující, jemná a poskytnout bezpečí… To je něco, co se mi jeví jako klíčové při práci se ženami. Prostě vytvářet harmonii a umět ji udržet.

 

Ženské srdce, zvlášť to zraněné, potřebuje bezpečí k tomu, aby se otevřelo. Ženské srdce nepotřebuje slyšet, co by mělo nebo nemělo. Žena potřebuje cítit podporu, aby měla možnost si na to přijít sama. A také nutně potřebuje být hýčkána a mnohdy o tom neví, protože přes všechny povinnosti neslyší vnitřní hlas, který jí to naléhavě sděluje. Jen ale nedokáže v zástupu povinností rozklíčovat projevy svého těla, které už po odpočinku a relaxaci volá. Až nemoc ji jako jediná donutí si lehnout, ale jen na nezbytnou chvíli, pak zase vystartuje vstříc svým povinnostem s výmluvou, že více odpočívat si nemůže dovolit. Vidíte se v tom?

Ale já vím, že žena může odpočívat. A pokud si to dovolí, má na svůj život, partnera, děti i práci daleko více energie a fronta těch úkolů se rozpouští. 

 

Jsem často s ženami ve chvílích, kdy péči neodmítají, protože se bytostně rozhodly, že si ji zaslouží. Vídím, jak na ně působí blahodárně, když ví, že jsou pro sebe na prvním místě. Jak je to posílí, když si poprvé vystoupí ze zaběhnuté rutiny, ve které nebylo místo pro životní zpomalení.

 

Sama na vlastní kůži jsem také prožila péči jiných žen, vyzkoušela jsem si i roli ženy, která se obávala hýčkání přijmout. Jsem také stále a denodenně v roli ženy, která dává. Zjistila jsem, že mě osobně nejvíc vyhovuje vyváženost, ne o ní mluvit, číst, ale chovat se tak, aby v mém životě byla harmonie. Není to něco, co udržíte každý den, ale dlouhodobě vyrovnávat výkyvy není tak složité.

 

Začala jsem mátou a skončím jí. Včera mi žena, pro kterou jsem předporodní rituál pořádala, sdělila, že ji poslední dobou voní máta, a tak jsem jí řekla: “Klidně si ji dopřej!” A v duchu jsem se usmála tomu, jak to ladění ráno zafungovalo a že duševní život je stejně opravdový jako ten hmatatelný. A je moc fajn to vědět.

Autor: Monika Valová
23. 9. 2018 / Články nad patičkou
Dlouhá cesta autem s dětmi

Jen, co jsem nasedla do auta, bylo mi zle. Občas se mi to stává, ale tentokrát jsem nemohla jen tak zavřít oči a pokoušet se to zaspat. Vedle mě seděl Mariánek, který se na náš odjezd pořádně 2,5 hodiny vyspal v šátku při procházce a nechápal, proč by měl nyní sedět připoutaný v sedačce. A tak na místo, abych tiše dřímala a tlumila svůj žaludek na vodě, musela jsem kojit a bavit ho, aby neplakal. Místy jsem cítila, jak mi dochází energie. Už mi nešlo ani mluvit, a tak jsem jen tupě seděla a poslouchala, jak si s pláčem stěžuje. "Já to nezvládnu, už to nedávám!", projela mi hlavou myšlenka jako blesk a stejně jako úder blesku mi píchla o srdce.

 
Cesta domů byla samá objížďka, prodlužovala se, a dvojčata byla na sebe, asi z nudy a taky z toho, že vycítila mou nepohodu, pěkně zlá. Ke kňourání miminka se tak přidal i pláč a křik dvojčat.
Cítila jsem, jak to vě mně vře, jak už to dál nesnesu, ale nebylo, kde utéct. Občas jsem na kluky zakřičela, aby toho nechali, povyhrožovala jim, což je nasupilo ješte víc a mě v jejich očích ponížilo, protože mě mají prokouknutou a ví, že své výhružky většinou nesplním. Ach jo.
 
Zachránil nás Martin, kterého napadlo zastavit u obchodu a nakoupit, co kdo má rád a najít místo pro piknik. Když jsme jej našli a v trávě natáhli deku, nechali děti poběhat, trochu se mi ulevilo. Možná mi pomohlo opustit prostor auta, ze kterého ještě před pár minutami nebylo úniku a kde mi nebylo dobře. Dětem se taky ulevilo. Pauza bodla nám všem.
 
Tak to funguje se vším v životě. Chilka pauzy, utvoření si odstupu a hned vidíme, co jsme předtím měli před nosem a vidět jsme nemohli.
 
Po pikniku jsme pokračovali znovu směr domov, Mariánek usnul a chvilku na to, zavládl klid i v zadní řadě u kluků. Já složila pod hlavu mikinu a v tichu zavřela oči. Neusla jsem hned, hlavou se mi honilo, jak to udělat, abych byla pro své děti ještě lepší máma a nemusela jim vyhrožovat, když už nevím kudy kam. Však to znáte, pořád všichni přemýšlíme, jak věci dělat lépe. Napadlo mě, že stále hledám nějakou konstantu, která by mi umožnila udržet harmonii v domě a kterou bych si to zjednodušila. Jenže taková asi fakt není. Snad jen kombinace lásky a trpělivosti. Jenže to prostě furt nejde mít sílu ve chvíli, když je vám zle. Když nemáte kde brát.
 
A tak se uchylujem k výkřikům do tmy v podobě výhrůžek "buďte už konečně ticho, jinak...", což má za následek, že někdo poslechne, někdo šeptá a někdo pokračuje ve křiku. Nefungujete to! Mají totiž pocit, že se jich to netýká a že to říkáte tomu vedle. Znáte to:"kdo to byl" a odpověď "to já ne, to on".
 

Zázračné zjednodušení života se zase nekoná, protože my rodiče si musíme cestičku k našim dětem vyšlapat úplně poctivě a ke každému z nich jinou a různě klikatou, dokonce i když nám není zrovna do zpěvu.

 

Když pojedete na prázdniny v autě plném neutahatelných KDYUŽTAMBUDEMáků, vzpomeňte si, že nefunguje k nim mluvit jako ke skupině, když je ta skupina rozhádaná a navzájem se požďuchujou, nýbrž ke každému zvlášť, protože každý z nich tam sedí sám za sebe, stejně jako vy. A snažte se být trpěliví. Často vystartujem kvůli nedostatku energie, a potom nás to mrzí a lepší než hojit rány je si je navzájem nezpůsobovat. A pokud to už nejde, zastavte auto i sebe a dejte si pauzu.

 
Ano chce to sebrat všechnu sílu světa, ale potom budete mít lepší pocit, ze kterého se se vám rázem udělá dobře, jak jste to skvěle dali.
 
 
 
 
 
Autor: Monika Valová
11. 7. 2018 / Články nad patičkou