Dlouhá cesta autem s dětmi

Jen, co jsem nasedla do auta, bylo mi zle. Občas se mi to stává, ale tentokrát jsem nemohla jen tak zavřít oči a pokoušet se to zaspat. Vedle mě seděl Mariánek, který se na náš odjezd pořádně 2,5 hodiny vyspal v šátku při procházce a nechápal, proč by měl nyní sedět připoutaný v sedačce. A tak na místo, abych tiše dřímala a tlumila svůj žaludek na vodě, musela jsem kojit a bavit ho, aby neplakal. Místy jsem cítila, jak mi dochází energie. Už mi nešlo ani mluvit, a tak jsem jen tupě seděla a poslouchala, jak si s pláčem stěžuje. "Já to nezvládnu, už to nedávám!", projela mi hlavou myšlenka jako blesk a stejně jako úder blesku mi píchla o srdce.

 
Cesta domů byla samá objížďka, prodlužovala se, a dvojčata byla na sebe, asi z nudy a taky z toho, že vycítila mou nepohodu, pěkně zlá. Ke kňourání miminka se tak přidal i pláč a křik dvojčat.
Cítila jsem, jak to vě mně vře, jak už to dál nesnesu, ale nebylo, kde utéct. Občas jsem na kluky zakřičela, aby toho nechali, povyhrožovala jim, což je nasupilo ješte víc a mě v jejich očích ponížilo, protože mě mají prokouknutou a ví, že své výhružky většinou nesplním. Ach jo.
 
Zachránil nás Martin, kterého napadlo zastavit u obchodu a nakoupit, co kdo má rád a najít místo pro piknik. Když jsme jej našli a v trávě natáhli deku, nechali děti poběhat, trochu se mi ulevilo. Možná mi pomohlo opustit prostor auta, ze kterého ještě před pár minutami nebylo úniku a kde mi nebylo dobře. Dětem se taky ulevilo. Pauza bodla nám všem.
 
Tak to funguje se vším v životě. Chilka pauzy, utvoření si odstupu a hned vidíme, co jsme předtím měli před nosem a vidět jsme nemohli.
 
Po pikniku jsme pokračovali znovu směr domov, Mariánek usnul a chvilku na to, zavládl klid i v zadní řadě u kluků. Já složila pod hlavu mikinu a v tichu zavřela oči. Neusla jsem hned, hlavou se mi honilo, jak to udělat, abych byla pro své děti ještě lepší máma a nemusela jim vyhrožovat, když už nevím kudy kam. Však to znáte, pořád všichni přemýšlíme, jak věci dělat lépe. Napadlo mě, že stále hledám nějakou konstantu, která by mi umožnila udržet harmonii v domě a kterou bych si to zjednodušila. Jenže taková asi fakt není. Snad jen kombinace lásky a trpělivosti. Jenže to prostě furt nejde mít sílu ve chvíli, když je vám zle. Když nemáte kde brát.
 
A tak se uchylujem k výkřikům do tmy v podobě výhrůžek "buďte už konečně ticho, jinak...", což má za následek, že někdo poslechne, někdo šeptá a někdo pokračuje ve křiku. Nefungujete to! Mají totiž pocit, že se jich to netýká a že to říkáte tomu vedle. Znáte to:"kdo to byl" a odpověď "to já ne, to on".
 

Zázračné zjednodušení života se zase nekoná, protože my rodiče si musíme cestičku k našim dětem vyšlapat úplně poctivě a ke každému z nich jinou a různě klikatou, dokonce i když nám není zrovna do zpěvu.

 

Když pojedete na prázdniny v autě plném neutahatelných KDYUŽTAMBUDEMáků, vzpomeňte si, že nefunguje k nim mluvit jako ke skupině, když je ta skupina rozhádaná a navzájem se požďuchujou, nýbrž ke každému zvlášť, protože každý z nich tam sedí sám za sebe, stejně jako vy. A snažte se být trpěliví. Často vystartujem kvůli nedostatku energie, a potom nás to mrzí a lepší než hojit rány je si je navzájem nezpůsobovat. A pokud to už nejde, zastavte auto i sebe a dejte si pauzu.

 
Ano chce to sebrat všechnu sílu světa, ale potom budete mít lepší pocit, ze kterého se se vám rázem udělá dobře, jak jste to skvěle dali.
 
 
 
 
 
Autor: Monika Valová
11. 7. 2018 / Články nad patičkou
O netopýrech a jiné havěti

Broček


V restauraci U dvou koček,
narodil se pejsek Broček.
S jedním uchem klapatým,
a kožíškem strakatým.


 

Netopýři


Jedna dvě a tři a čtyři,
my jsme malí netopýři,
žijeme si v jeskyni,
od jara až do zimy. 


Kolektory


Dva sluneční kolektory,
dám na střechu od stodoly.
Vystaveny sluníčku,
ohřejou nám vodičku. 


Pejsci I


Když jsem jedl mléčnou kaši,
dívali se pejsci naši.
Jazyčiska nachystané,
nech nám něco, mladý pane! 


Ptáčci


Letí letí ptáček,
má malý zobáček.
Letí letí velký pták,
a má veliký zobák. 


Oslík 


Zavoláme oslíka,
ať nám tady zahýká.
Oslíku, nežvýkej,
radši nám tu zahýkej.

A tak oslík dožvýkal,
a pak krásně zahýkal!
Až se přitom zajíkal. 

Oslíkovo hýkání,
to nám hrůzu nahání.
Oslíku, už nehýkej,
radši bodlák požvýkej.

A tak oslík dohýkal,
a pak bodlák požvýkal.


Netopýr


Dneska ráno, na kus sýra,
chytili jsme netopýra!

Netopýre, co ty uši,
myslíš, že ti velké sluší?

Netopýr se zastyděl,
já bych bez nich neviděl.


Žáby


Potkal žabák žábu,
u starého splavu.
Jestli mě máš ráda,
budeš moje žába.


Spajdrmen


Odborníci na plemena,
vyšlechtili Spajdrmena.
Z člověka a pavouka,
nic dobrého nekouká.
Je to ještě mimino,
tak se ukaž, hrdino!


O pažravě pažravé


Přišla za mnou pažrava,
že ji nikdo neškrábá.
To byl ale hrozný smrad,
stejně mám pažravu rád.


Ryby


Nahoru a dolů,
plavou ryby spolu.
Jedna volá na druhou,
žraloci tu nebudou! 


Pejsci II


Se smradlavou tlamou,
přišli pejsci za mnou.
Se smradlavýma tlamama,
jdou tři pejsci za náma!

 

© 2008-2012 Martin Vala, Ilustrace: Žaneta Ježová

Autor: Martin Vala & Žaneta Ježová
11. 3. 2018 / Důležité články