O dětech a sprostých slovech

Sdílení ze života. Možná by spousta z vás řešila situaci, kterou níže popíšu, jinak. Ale já jsem pro tentokrát se sebou spokojená. Ono říct to nahlas na ulici plné lidí není úplně jednoduché. Chtělo to sakra odvahu a vědomí, že je vám úplně jedno, co si o vás řeknou ostatní, a to je pro mě stále výzva! Řídila jsem se intuicí, která mě vedla k tomu vyřešit problém hned, abychom si jej nenesly s Evelínkou domů. Abych nikoho nemusela stavět na hanbu před ostatními členy rodiny.

 

Dneska to je vlastně i o lásce, rodičovství, odpovědnosti za to, co řekneš a o tom, jak děti neustále testují své rodiče a jejich reakce.

 

Šly jsme s Evelínkou (8 let) ze školy a ona mě požádala, zda bych jí nevzala aktovku. Odmítla jsem, protože tomu předcházelo několik rozhovorů o tom, že by neměla denně do školy tahat všechny pomůcky kvůli váze aktovky, a že by se měla naučit věci chystat podle rozvrhu. Tvrdila mi, že aktovka není těžká a že si věci chystat nebude, protože je to pro ni ztráta času.

 

Poté, co jsem jí sdělila, že jí nepomůžu, mi řekla:”Mami, ty jsi “p”!” Řekla jen to písmeno a zamrzla. Ani nevím, kde se ve mně vzala ta duchapřítomnost, ale podívala jsem se na ni a nahlas před kolemjdoucími jsem se jí zeptala: ”Chtěla jsi říct, že jsem PIČA?” 

 

Bylo vidět, že je jí to nepříjemné, zčervenala v obličeji. Kývla nesměle a oči se jí zalily slzami. Rozběhla se ke mně a objala mě říkajíc “promiň, maminko”. 

 

To slovo nahlas, to je fakt síla, má to šíleně negativní energii, kterou jen tak nevezmete zpět. Fakt drsné, ještě navíc řečeno něžnou maminkou.

 

Viděla jsem na ní hned, že tohle si o mě vůbec nemyslí, že mi chtěla ublížit, a že to zabolelo víc ji samotnou, protože “tohle o mé milované mamince přeci nikdo nemůže říkat, ani já!” Jenže jednou vyřčené už nevezmeš zpět a může ti to změnit život. A tohle se dneska dcerka moje naučila. Super lekce!

 

Nechci ji ani ostatní děti učit, že myslet si můžou cokoliv, ale říct jen něco. A sama vím, že vyslovením myšlenky se mnohdy sama poznám lépe. Že držet to v sobě a vypustit, je ohromný rozdíl. Proto jsem to dotáhla do konce a díky tomu Evelínka sama pochopila a rozhodla se na základě vlastní zkušenosti, že tak mluvit o nikom nechce a konečně, že si to o nikom ani nechce myslet.

 

Rozhodně bych nebyla nadšená, kdyby se naše děti projevovaly nadávkami. Ale učit je, že se to neříká a občas to sama použít, to je prostě alibismus. Jediná cesta je o tom s nimi mluvit jako o všem, co je součástí života, a nepřikládat tomuto způsobu revolty zbytečnou váhu a umožnit jim to vyslovit, nastavit zrcadlo, aby si uvědomily, že mluvit sprostě zas tak cool není, že je to vlastně něco, co vás nijak neposílí, spíš to vypovídá o vlastní pitomosti.

 

Co je třeba místo zákazů naučit, že zodpovědnost za to, co řeknou, je na nich. 

Autor: Monika Valová
5. 10. 2018 / Hlavní články
Nemoc jako příležitost

Moje nemoc je informace o tom, co jsem nebyla schopna sama uvidět, i když příležitostí bylo dost.

 

Mariánek trpí už 4 dny přes den nespavostí. Poznatky, že to tak děti v této vývojové etapě svého života (kolem 10 měsíce), kdy lezou, staví se o nábytek a začínají hltat svět, prostě mají, jsou jednoduchá a logická vysvětlení. Děti jsou navíc přetažené, ale radost z učení a zvědavost jim nedá spát i přesto, že právě teď potřebují ještě více spánku a regenerace než kdykoliv jindy. Projevuje se to hlavně v podvečer. Rodič už neví, jak by pomohl a dítě už také samo neví, co chce. Generuje to ale takovou vypjatou atmosféru, ve které není nikomu dobře.

 

Nenutila jsem ho spát, občas jsem si přes den lehla a nechala jej po sobě lozit. Pak jsem zase vstala a šla do kuchyně. Umožnila jsem mu, co chtěl. Ale bylo to opravdu to, co chtěl?

 

Po dvou dnech přišla rýma a kašel, který mu nedopřál klid ani při krátkém spánku a budil ho. Jediné, co pomohlo bylo kojení. Jenže já si nemůžu dovolit u něj celý den ležet...

 

Ale můžeš, řeklo mi mé tělo knedlou v krku a ucpaným nosem dneska ráno. A tak jsem nevstala z postele, zůstala jsem pod peřinou a odpískala všechny aktivity včetně vaření. Ležím a on leží vedle mě.

 

Budeme se navzájem uzdravovat, co říkáš? A Mariánek zavřel oči a už 2 hodiny spí vedle mě. V bezpečí a v klidu, protože cítí, že neodejdu a odejít nechci, že s ním tady zůstanu. AHA! Tak to je přesně to, co jsi poslední dny potřeboval? Maminku celou pro sebe!

 

No a protože mi to hlava nedovolila (práce, úklid, praní, vaření, třídní schůzky...), moje srdce se odpojilo od potřeby jeho srdce, přišla nemoc. A ta nemoc nás zase napojila. Načasování sedí. V neděli mi Martinova máma nabídla, že ve středu, tedy dneska, uvaří oběd. Už to chápu! To je pecka, jak to funguje! 

 

Jsem ve velké pokoře před moudrostí našeho bytí a raduju se z možnosti vnímat souvislosti v čím dál kratších intervalech a stále s menším a menším odstupem. To je způsob mého sebe-vědomého života, na této cestě jsem se našla. 

Autor: Monika Valová
19. 9. 2018 / Hlavní články