Jak to zvládáte?
Autor: Martin Vala
9. 9. 2015 / Všechny články

Tohle je otázka, na kterou odpovídám často a svým způsobem mne vždycky překvapí, protože žití se čtyřmi dětmi je pro mne něčím, co nevznikne ze dne na den, takže mi chvilku trvá, než si přehraju alespoň část z té spoustu příběhů, které utváří mou prožívanou realitu. V podstatě vždycky mne to vede k zamyšlení a stručnému bilancování, co se od poslední odpovědi změnilo.

 
Upřímně musím říct, že s příchodem dětí se u nás změnilo vše. Ne nadarmo se říká, že "pět let v manželství vydá za dvacet let v klášteře". Sám bych k tomu ještě dodal, že s každým dalším dítětem se zkušenosti ještě násobí (:.
Vám, kteří děti nemáte to nejspíš vtipné připadat nebude, navíc hrozí, že návštěva mnohodětné rodiny na vás může paradoxně zapůsobit jako antikoncepce. Vy, co děti máte, pravděpodobně víte o čem mluvím. 
 
Můj otec byl z devíti dětí, matka ze dvou. Vyrůstal jsem v době, kdy dvě děti byl obecně rozšířený standard a když měl někdo tři, už se na něj lidi koukali jako na “socku”. Taková byla doba: “dvoudětný socík”. Většina dětí v mém okolí to v dětství viděla stejně: Jeden chlapeček, jedna holčička, pěkně poslušně, moc nevybočovat.
Jak to ti naši předci ale dělali, že dali vzniknout přísloví: “sklének a děcek néni nikdy dosť”?
 
Dodnes nezapomenu na moment, který otočil můj pohled na množství dětí v rodině. Měli jsme tenkrát jen Šimonka a na rodinné oslavě jsem se potkal se svým bratrancem Honzou, který v té době už čtyři děti měl, z toho, světe div se, ty poslední dvě byly dvojčata. V průběhu večera jsem pozoroval, jak za ním jeho děti chodí a každé z nich je jinak nádherné a jak jsou všechny bez rozdílu milovány. Uvědomil jsem si, jaké zažívám pocity, když za mnou přijde jen jedno mé dítě, a při představě, že takhle za mnou přijdou čtyři, se mé obavy o množství dětí rozplynuly jako dým. Je to prostě krása na čtvrtou. Tento pocit bezstarostnosti ve mne zůstal velmi dlouho. Řekl bych, že přesně do té doby, než jsem se jako otec dvou dětí dozvěděl, že čekáme dvojčata. Ale o tom až jindy (:
 

Vraťme se k úvodní otázce. Jak to tedy zvládáme?
Když si představím sebe a svá nastavení v době, kdy jsme měli první dítě, byl to, přes všechy ty krásné emoce spojené se zplozením nového života, průser plný tápání a selhání, které programují dítě naprosto hanebným způsobem.

 
Pokud byste si představili vystresovaného otce, který se ze zoufalství a hlubokého nevědomého strachu, že selže jako otec (a mnoha dalších zapletení), uchyluje k hrubosti, nebylo by to daleko od pravdy. Asi by mě v té době uklidnilo, kdybych měl informaci, že si dítě své rodiče vybírá (a tudíž dostává právě to, pro co si přišlo), leč tuto a spoustu jiných podstatných zákonitostí jsem tehdy neznal, nebo jim nerozuměl a mé otcovství tak bylo v tomto životě kované “za pochodu”. Šimonovi jsme nejvíce dali (měl nás jen pro sebe), ale také nejvíce vzali (nízké sebe-uvědomění rodičů). S příchodem Evelínky jsme získali krátký oddechový čas, protože její ranné dětsví bylo ukázkově poklidné. Po čase však i jí došlo že tady něco nehraje a se Šimonkem začali vykazovat symptomy a vzorce chování, které mi byly krajně podezřelé, zejména proto, že jsem je dobře znal, jako by byly mé vlastní, leč jaksi jsem si nemohl vzpomenout, kde jsem k nim přišel. Vždyť přece nejsem hrubý a bezcitný surovec, který při sebemenším náznaku vzdoru staví hřebíky do latě. Kdo to teda je? Kdo se to uvnitř mě chová jako srdce zbavený a náladový tvor? Jak můžu být láskyplný, vnímavý otec a zároveň necita a agresivní sobecký despota? Měl jsem v tom opravdu velký zmatek a tyhle nepříjemné otázky mne velmi trápily. Kdybych je tehdy ignoroval a své problémy dával za vinu někomu jinému (třeba manželce, rodičům, politikům, zákazníkům apod.), pravděpodobně bych skončil po narození dvojčat s některým s dětí v nemocnici nebo u rozvodu s manželkou.
Zaplať pánbůh je svět postavený tak, že když si kladete ty správné otázky a jste na odpovědi připraveni, pak “učitel přijde”, a tak jsme spolu s mou ženou Monikou mohli uvidět, jak našim dětem nevědomě nakládáme, a co všechno za nás nesou ve své slepé lásce k nám, v domnění, že až nám s tím břemenem dostatečně pomůžou a my ho odložíme, pak jim konečně dáme to, co jim náleží, tedy lásku, péči a pozornost, teď a tady. Vzhledem k tomu, že žádné dítě nemá tu moc, učinit své rodiče šťastnými, nedělám si iluze, že by se jim to povedlo u nás. Jejich snaha by vedla k vyhoření a naši novou rodinu by tvořilo šest nešťastných bytostí, které se navzájem zneužívají pro své potřeby.
 

Se správnými otázkami začaly chodit odpovědi, s odpověďmi nápady na cesty ven a s cestou ven taky první paprsky opravdové radosti, nepodmiňované lásky a přirozené harmonie. A stačilo přitom změnit jedinou věc. Sebe. Pohnout se z místa. Vystoupit ze "základní školy duchovního růstu" a s vědomím vstupu na neprobádané území, otevřít poklop osobních i rodinných zapletení a s trpělivostí hodináře vyzvednout cenný obsah z nevědomí do vědomí.

 
Až děti mi odhalily tuto všemi učeními mazanou zákonitost, která jediná měla tu moc, abych se jako syn, manžel, otec a člověk mohl stát šťastným. Vlastní děti mě přivedly k poznání, kde a proč zavírám své srdce, za jakých okolností se měním z oběti na agresora a proč škrtím své talenty a možnosti vnímání. Inu mít vědomosti a umět jich využít, je ten drobný rozdíl, mezi "myslím si" a "žiju", jehož zvědomění řídí s každým nádechem mé kroky blíž k opravdovému a trvalému pocitu štěstí, které se necítí být ohroženo, zpochybňováno a dovolí si ten prostý a přirozený stav, kdy "jen" září do okolí. 
 
 
Početným rodinám je zbytečné přidělávat svatozář jen proto, že jsou početné. Čím více dětí máte, tím větším počtem potřeb jste každý den zahrnováni a svou lásku, péči a pozornost musíte dělit na více dílů. Výsledný tlak vás důkladně prověří. Nedělám si iluze, že tomu kdy bylo jinak a rodiče za dob našich babiček a dál, museli obstát stejně tak, jako teď my. Každý podle zralosti své duše, karmy a okolností doby. Ať už nám naši předci zanechali cokoliv, bude se nám dařit lépe, pokud "dědictví" přijmeme bez výhrad jako velký dar, příležitost k růstu a možnost postarat se o to své, protože teď jsme to my, kdo nese odpovědnost. Vymezováním se naopak rozpoutáváme válku s předky, ve které trpíme v první linii a naši potomci s námi. To vše z lásky a solidarity k nám.
 

Odpověď na otázku: “Jak to zvládáte?”, je pro mne tedy jasná. Zvládáme to jak nejlépe umíme, zejména díky dětem samým. Děti mají totiž neochvějný dar zrcadlit nebo somatizovat nezvědomělé příčiny našich osobních nebo rodinných problémů. Když nezměníme kurz, dříve či později se s některým dítětem srazíme, a ony pak pláčou.

 
Pokud si zakryjeme uši, po čase sice plakat přestanou, ale ne proto, že by je naše ne-štěstí netrápilo, ale proto, že zavřou svá srdce, aby jim bolestí nepukla, což je věno, kterým bych naše děti do života obtěžkat opravdu nechtěl. Děti bezpodmínečně milují své rodiče. Z vděčnosti za život ani nemohou jinak a z této slepé dětské lásky nám neustále ukazují, kudy vede cesta k našemu štěstí a opravdové nepředstírané rodinné harmonii, o kterou mají sklon pečovat, protože když jsou rodiče nešťastní, dítě nedostává co mu patří a je podvědomě nuceno se starat. Buďme jim za jejich vytrvalost, trpělivost a odvahu snášet naše, ne vždy sebe-vědomé chování, vděčni. Zaslouží si to, a když nám to pomůže, můžeme pochválit i sami sebe, že jsme pro své rodiče udělali to stejné. Jen mějme na paměti, že starostí o štěstí svých rodičů otáčíme přirozený tok životní energie, což naši potomci neocení (:
 

Martin Vala "Hokȟá Ská"

Kdo má pořádek v domě, má ho i v sobě.

Když chceme žít v harmonii, měli bychom si hýčkat i vnější svět, který nás obklopuje. Ten se v nás totiž projevuje jako životní pohoda a nepohoda. Lidé, vztahy, zvířata, životní prostředí, jídlo, sociální skupiny, domov... 



Domov a děti. Mateřská bublina, ve které už 10 let žiju a pořád ji zpracovávám jako své velké životní téma. A tak si zrovna pro sebe a možná nejen pro sebe sepisuju myšlenky, které se mi o víkendu honily hlavou.

Domov je místo, kde se ráno probouzím, dopoledne vařím a pracuji, odpoledne uklízím a učím se s dětmi a večer jdu spát. Trávím doma hodně času. Je to můj bezpečný životní prostor, který o mě dost vypovídá, protože se do něj projektuje to, co mám ráda a co se mi líbí. Barvy, nábytek, doplňky, čistota... Ale taky mě ten prostor učí přijmout to, co se líbí těm, kteří se mnou žijí. Takový společný domov se potom vtiskuje do nás všech.

Říká se “bordel v bytě, šťastné dítě”. Pravda, ale jen do té míry, do které jste v tom binci spokojeni. Byť se s dětmi absolutní čisto udržet nedá a je zbytečné lpět na sterilitě prostředí, ve kterém by vás přivádělo k šílenství batole s rohlíkem v ruce, k domovu patří i to, že vše a všichni májí své místo.

Kdysi jsem nestrpěla smítko prachu a podlahu po vytírání leštila. S každým dalším dítětem jsem ale dostala pěkně za vyučenou a musela tuto obscesi vyléčit, jinak bych se zbláznila. Stále mám ale ráda uklizeno, jen už je to trochu jiný pořádek.


S pěti dětmi, dvěma psy a dvěma kočkami mám na zemi tisíce smítek. Vidím je všechny, ale po většinu času mě to nechává klidnou. Což je nutné pro záchranu duševního zdraví.


Nevytahuju vysavač 2x denně. Prach už není můj jediný nepřítel. Daleko větší výzva je pro mě najít pro většinu věcí stále udržitelné místo a naučit sebe i ostatní tam ty věci vracet, abych pořád nemusela uklízet předtím než budu uklízet. Rozumíte mi, o čem mluvím, že ano?


Naše děti neuklízí vůbec rády. Dokonce bych řekla, že binec ve svém pokoji změnily na udržovaný bordel a nucený úklid byl jen naoko. Takový styl úklidu, že se za nimi zavřou dveře a slyšíte vysavač a nejste si jistí, že ho někdo opravdu drží v ruce. Tuto letargii jsem jim vlastně způsobila já, protože často uklízím za ně a nebo nejsem důsledná v kontrole, zda plní a dodržují své povinnosti. Uvědomuju si to a budu se to snažit změnit.


Takže ten binec v pokoji starších dětí jsme nechali dojít tak daleko, že už si nedokázaly samy poradit. Lego se jim válelo snad úplně všude. V šuplíkách, krabicích, taškách, na zemi, pod postelí na poličkách. A nejen ta stavebnice. Všechno bylo po troškách smíchané se vším. Jejich pokoji chyběl vnější řád, který si nebyly schopny samy nastavit. Nemyslete si, že žily ve špíně. Na první pohled byste nepoznali o čem mluvím. Byl to vlastně “jen” chaos, který neuměly vyřešit.


K jejich štěstí jsem o víkendu dostala uklízecí náladu. Takovou tu, jak všechno začnete šůrovat od podlahy přes šuplíky a přeorganizujete a vytřídíte vše do posledního korálku a přitom ostrouháte i krabici pastelek, až z toho máte mozol na palci. Mimochodem, jak mě Eveli uviděla, vzala druhé strouhátko a strávily jsme pěknou hodinku povídáním při ořezávání. No jo, děti se učí napodobou, ale musíme je k té činnosti pustit a nenechat v hlavě vyhrát pocit, že sami to uděláme rychleji a lépe. To mám často. Achjo.


Kdybyste viděli, co jsem všechno našla pod postelí! Rej papírových tašek a krabiček s poklady, přes které už pod postel nic nevešlo. Protřídila jsem to, vyhodila asi 4 kila papírů a starých výkresů a všechny korálky, perličky a gumičky nasypala na hromadu. S Evelínkou jsme si užily další pěknou hodinku než jsme je jako dvě Popelky protřídily. Z výsledku byla nadšená ona, já i krabice na šroubky, která je jak na holčičí tvoření dělaná.

 

 

Neteřince jsem nabalila krabici hraček, ze kterých Evelínka vyrostla a celkově jsem udělala takový fajn průvan, ze kterého vznikl moc pěkný prostor, kde je radost se těšit na Vánoce.

Odnesli jsme terárium, které tam rok čekalo na želvu, na kterou si Eve a Šimi měli našetřit a která je za ten rok omrzela. Což jsme tak trochu s Martinem tušili, když jsme jim ji sice povolili, ale na jejím pořízení se aktivně nepodíleli. Vznikl tak každopádně další prostor.



Ještě přidáme poličky, které Martin vyrobí a polostudentský pokoj bude hotový.

Moje předsevzetí do budoucna je uhlídat řád, který jsme spolu s dětmi zavedli, aby pochopily, že uklidit hned, je jednodušší než debordelizovat celý pokoj jednou za čas. Chci, aby se naučily, že všechno má své místo. Nejen věci, ale i lidi v našem prostoru a že ti lidi nemají právo zamořit prostor jiných lidí. A aby ten vnější řád přenesly do své vnitřní pohody.

 



Ne nadarmo moje babička říkala:”Kdo má pořádek v domě, má ho i v sobě!” A před ní o dvě století dřív na to přišla jedna moudrá žena jménem Maria Montessori. A pravdu měly obě, byť jedna neznala druhou. A jedna byla dělnice a druhá vědkyně.

 



A já k tomu přidám ještě to, že je úplně v pořádku, že my mámy nestíháme mít tip ťop domácnost a že místo lítání s prachovkou hrajeme s dětmi člověče nezlob se. Ale je dobré poslouchat varovnou kontrolku na binec, která když už bliká moc, indikuje, že nám v tom našem prostoru není dobře. A když nám není dobře, neužijeme si ani ty šťastné děti a děti si neužijí spokojené mámy. Ne, že by pořádek v domě byl jediným kritériem spokojené ženy. Ale řekněme, že jeden z mnoha.

 

Autor: Monika Valová
27. 11. 2018 / Články nad patičkou
O mátě a ženské harmonii

Včera ráno jsem se v kuchyni přehrabovala ve skříňce a hledala černý čaj. Vypadl na mě přitom starý pytlík mátového čaje a mě se poprvé od porodu připomnělo mé poslední těhotenství. 9 měsíců, během kterých mě provázala stále chuť na mátu. Mátový čaj, mátový šampón, pepermintové bonbony, žvýkačky, čokoládá, éterák v aromalampě…. Přestože máta by se v těhotenství neměla, mě to k ní táhlo, a tak jsem naslouchala a obezřetně si ji dopřávala. Ale protože té máty bylo pořád moc, pídila jsem se po příčině a dozvěděla se, že mé tělo si možná říká jen o doplnění železa. Nebo jen potřebovalo trochu zchladit, protože v těhotenství jede cirkulace na plné obrátky a žena sálá spoustu tepla.

 

Pár hodin na to jsem prováděla jednu těhotnou ženu předporodním rituálem, a tak možná právě proto jsem se od rána ladila a napojovala na to, co a jak působilo pozitivně na mě, abych mohla co nejcitlivěji provést nastávající maminku a i zúčastněné ženy společným prožitkem. Je to pro mě velmi důležité. Ráda se ladím na ženu a její potřeby, ať už během rituálu, porodu nebo při konzultaci nějakého problému. Nacítit se a být empatická, podporující, jemná a poskytnout bezpečí… To je něco, co se mi jeví jako klíčové při práci se ženami. Prostě vytvářet harmonii a umět ji udržet.

 

Ženské srdce, zvlášť to zraněné, potřebuje bezpečí k tomu, aby se otevřelo. Ženské srdce nepotřebuje slyšet, co by mělo nebo nemělo. Žena potřebuje cítit podporu, aby měla možnost si na to přijít sama. A také nutně potřebuje být hýčkána a mnohdy o tom neví, protože přes všechny povinnosti neslyší vnitřní hlas, který jí to naléhavě sděluje. Jen ale nedokáže v zástupu povinností rozklíčovat projevy svého těla, které už po odpočinku a relaxaci volá. Až nemoc ji jako jediná donutí si lehnout, ale jen na nezbytnou chvíli, pak zase vystartuje vstříc svým povinnostem s výmluvou, že více odpočívat si nemůže dovolit. Vidíte se v tom?

Ale já vím, že žena může odpočívat. A pokud si to dovolí, má na svůj život, partnera, děti i práci daleko více energie a fronta těch úkolů se rozpouští. 

 

Jsem často s ženami ve chvílích, kdy péči neodmítají, protože se bytostně rozhodly, že si ji zaslouží. Vídím, jak na ně působí blahodárně, když ví, že jsou pro sebe na prvním místě. Jak je to posílí, když si poprvé vystoupí ze zaběhnuté rutiny, ve které nebylo místo pro životní zpomalení.

 

Sama na vlastní kůži jsem také prožila péči jiných žen, vyzkoušela jsem si i roli ženy, která se obávala hýčkání přijmout. Jsem také stále a denodenně v roli ženy, která dává. Zjistila jsem, že mě osobně nejvíc vyhovuje vyváženost, ne o ní mluvit, číst, ale chovat se tak, aby v mém životě byla harmonie. Není to něco, co udržíte každý den, ale dlouhodobě vyrovnávat výkyvy není tak složité.

 

Začala jsem mátou a skončím jí. Včera mi žena, pro kterou jsem předporodní rituál pořádala, sdělila, že ji poslední dobou voní máta, a tak jsem jí řekla: “Klidně si ji dopřej!” A v duchu jsem se usmála tomu, jak to ladění ráno zafungovalo a že duševní život je stejně opravdový jako ten hmatatelný. A je moc fajn to vědět.

Autor: Monika Valová
23. 9. 2018 / Články nad patičkou
Dlouhá cesta autem s dětmi

Jen, co jsem nasedla do auta, bylo mi zle. Občas se mi to stává, ale tentokrát jsem nemohla jen tak zavřít oči a pokoušet se to zaspat. Vedle mě seděl Mariánek, který se na náš odjezd pořádně 2,5 hodiny vyspal v šátku při procházce a nechápal, proč by měl nyní sedět připoutaný v sedačce. A tak na místo, abych tiše dřímala a tlumila svůj žaludek na vodě, musela jsem kojit a bavit ho, aby neplakal. Místy jsem cítila, jak mi dochází energie. Už mi nešlo ani mluvit, a tak jsem jen tupě seděla a poslouchala, jak si s pláčem stěžuje. "Já to nezvládnu, už to nedávám!", projela mi hlavou myšlenka jako blesk a stejně jako úder blesku mi píchla o srdce.

 
Cesta domů byla samá objížďka, prodlužovala se, a dvojčata byla na sebe, asi z nudy a taky z toho, že vycítila mou nepohodu, pěkně zlá. Ke kňourání miminka se tak přidal i pláč a křik dvojčat.
Cítila jsem, jak to vě mně vře, jak už to dál nesnesu, ale nebylo, kde utéct. Občas jsem na kluky zakřičela, aby toho nechali, povyhrožovala jim, což je nasupilo ješte víc a mě v jejich očích ponížilo, protože mě mají prokouknutou a ví, že své výhružky většinou nesplním. Ach jo.
 
Zachránil nás Martin, kterého napadlo zastavit u obchodu a nakoupit, co kdo má rád a najít místo pro piknik. Když jsme jej našli a v trávě natáhli deku, nechali děti poběhat, trochu se mi ulevilo. Možná mi pomohlo opustit prostor auta, ze kterého ještě před pár minutami nebylo úniku a kde mi nebylo dobře. Dětem se taky ulevilo. Pauza bodla nám všem.
 
Tak to funguje se vším v životě. Chilka pauzy, utvoření si odstupu a hned vidíme, co jsme předtím měli před nosem a vidět jsme nemohli.
 
Po pikniku jsme pokračovali znovu směr domov, Mariánek usnul a chvilku na to, zavládl klid i v zadní řadě u kluků. Já složila pod hlavu mikinu a v tichu zavřela oči. Neusla jsem hned, hlavou se mi honilo, jak to udělat, abych byla pro své děti ještě lepší máma a nemusela jim vyhrožovat, když už nevím kudy kam. Však to znáte, pořád všichni přemýšlíme, jak věci dělat lépe. Napadlo mě, že stále hledám nějakou konstantu, která by mi umožnila udržet harmonii v domě a kterou bych si to zjednodušila. Jenže taková asi fakt není. Snad jen kombinace lásky a trpělivosti. Jenže to prostě furt nejde mít sílu ve chvíli, když je vám zle. Když nemáte kde brát.
 
A tak se uchylujem k výkřikům do tmy v podobě výhrůžek "buďte už konečně ticho, jinak...", což má za následek, že někdo poslechne, někdo šeptá a někdo pokračuje ve křiku. Nefungujete to! Mají totiž pocit, že se jich to netýká a že to říkáte tomu vedle. Znáte to:"kdo to byl" a odpověď "to já ne, to on".
 

Zázračné zjednodušení života se zase nekoná, protože my rodiče si musíme cestičku k našim dětem vyšlapat úplně poctivě a ke každému z nich jinou a různě klikatou, dokonce i když nám není zrovna do zpěvu.

 

Když pojedete na prázdniny v autě plném neutahatelných KDYUŽTAMBUDEMáků, vzpomeňte si, že nefunguje k nim mluvit jako ke skupině, když je ta skupina rozhádaná a navzájem se požďuchujou, nýbrž ke každému zvlášť, protože každý z nich tam sedí sám za sebe, stejně jako vy. A snažte se být trpěliví. Často vystartujem kvůli nedostatku energie, a potom nás to mrzí a lepší než hojit rány je si je navzájem nezpůsobovat. A pokud to už nejde, zastavte auto i sebe a dejte si pauzu.

 
Ano chce to sebrat všechnu sílu světa, ale potom budete mít lepší pocit, ze kterého se se vám rázem udělá dobře, jak jste to skvěle dali.
 
 
 
 
 
Autor: Monika Valová
11. 7. 2018 / Články nad patičkou