Jak to zvládáte?
Autor: Martin Vala
9. 9. 2015 / Všechny články

Tohle je otázka, na kterou odpovídám často a svým způsobem mne vždycky překvapí, protože žití se čtyřmi dětmi je pro mne něčím, co nevznikne ze dne na den, takže mi chvilku trvá, než si přehraju alespoň část z té spoustu příběhů, které utváří mou prožívanou realitu. V podstatě vždycky mne to vede k zamyšlení a stručnému bilancování, co se od poslední odpovědi změnilo.

 
Upřímně musím říct, že s příchodem dětí se u nás změnilo vše. Ne nadarmo se říká, že "pět let v manželství vydá za dvacet let v klášteře". Sám bych k tomu ještě dodal, že s každým dalším dítětem se zkušenosti ještě násobí (:.
Vám, kteří děti nemáte to nejspíš vtipné připadat nebude, navíc hrozí, že návštěva mnohodětné rodiny na vás může paradoxně zapůsobit jako antikoncepce. Vy, co děti máte, pravděpodobně víte o čem mluvím. 
 
Můj otec byl z devíti dětí, matka ze dvou. Vyrůstal jsem v době, kdy dvě děti byl obecně rozšířený standard a když měl někdo tři, už se na něj lidi koukali jako na “socku”. Taková byla doba: “dvoudětný socík”. Většina dětí v mém okolí to v dětství viděla stejně: Jeden chlapeček, jedna holčička, pěkně poslušně, moc nevybočovat.
Jak to ti naši předci ale dělali, že dali vzniknout přísloví: “sklének a děcek néni nikdy dosť”?
 
Dodnes nezapomenu na moment, který otočil můj pohled na množství dětí v rodině. Měli jsme tenkrát jen Šimonka a na rodinné oslavě jsem se potkal se svým bratrancem Honzou, který v té době už čtyři děti měl, z toho, světe div se, ty poslední dvě byly dvojčata. V průběhu večera jsem pozoroval, jak za ním jeho děti chodí a každé z nich je jinak nádherné a jak jsou všechny bez rozdílu milovány. Uvědomil jsem si, jaké zažívám pocity, když za mnou přijde jen jedno mé dítě, a při představě, že takhle za mnou přijdou čtyři, se mé obavy o množství dětí rozplynuly jako dým. Je to prostě krása na čtvrtou. Tento pocit bezstarostnosti ve mne zůstal velmi dlouho. Řekl bych, že přesně do té doby, než jsem se jako otec dvou dětí dozvěděl, že čekáme dvojčata. Ale o tom až jindy (:
 

Vraťme se k úvodní otázce. Jak to tedy zvládáme?
Když si představím sebe a svá nastavení v době, kdy jsme měli první dítě, byl to, přes všechy ty krásné emoce spojené se zplozením nového života, průser plný tápání a selhání, které programují dítě naprosto hanebným způsobem.

 
Pokud byste si představili vystresovaného otce, který se ze zoufalství a hlubokého nevědomého strachu, že selže jako otec (a mnoha dalších zapletení), uchyluje k hrubosti, nebylo by to daleko od pravdy. Asi by mě v té době uklidnilo, kdybych měl informaci, že si dítě své rodiče vybírá (a tudíž dostává právě to, pro co si přišlo), leč tuto a spoustu jiných podstatných zákonitostí jsem tehdy neznal, nebo jim nerozuměl a mé otcovství tak bylo v tomto životě kované “za pochodu”. Šimonovi jsme nejvíce dali (měl nás jen pro sebe), ale také nejvíce vzali (nízké sebe-uvědomění rodičů). S příchodem Evelínky jsme získali krátký oddechový čas, protože její ranné dětsví bylo ukázkově poklidné. Po čase však i jí došlo že tady něco nehraje a se Šimonkem začali vykazovat symptomy a vzorce chování, které mi byly krajně podezřelé, zejména proto, že jsem je dobře znal, jako by byly mé vlastní, leč jaksi jsem si nemohl vzpomenout, kde jsem k nim přišel. Vždyť přece nejsem hrubý a bezcitný surovec, který při sebemenším náznaku vzdoru staví hřebíky do latě. Kdo to teda je? Kdo se to uvnitř mě chová jako srdce zbavený a náladový tvor? Jak můžu být láskyplný, vnímavý otec a zároveň necita a agresivní sobecký despota? Měl jsem v tom opravdu velký zmatek a tyhle nepříjemné otázky mne velmi trápily. Kdybych je tehdy ignoroval a své problémy dával za vinu někomu jinému (třeba manželce, rodičům, politikům, zákazníkům apod.), pravděpodobně bych skončil po narození dvojčat s některým s dětí v nemocnici nebo u rozvodu s manželkou.
Zaplať pánbůh je svět postavený tak, že když si kladete ty správné otázky a jste na odpovědi připraveni, pak “učitel přijde”, a tak jsme spolu s mou ženou Monikou mohli uvidět, jak našim dětem nevědomě nakládáme, a co všechno za nás nesou ve své slepé lásce k nám, v domnění, že až nám s tím břemenem dostatečně pomůžou a my ho odložíme, pak jim konečně dáme to, co jim náleží, tedy lásku, péči a pozornost, teď a tady. Vzhledem k tomu, že žádné dítě nemá tu moc, učinit své rodiče šťastnými, nedělám si iluze, že by se jim to povedlo u nás. Jejich snaha by vedla k vyhoření a naši novou rodinu by tvořilo šest nešťastných bytostí, které se navzájem zneužívají pro své potřeby.
 

Se správnými otázkami začaly chodit odpovědi, s odpověďmi nápady na cesty ven a s cestou ven taky první paprsky opravdové radosti, nepodmiňované lásky a přirozené harmonie. A stačilo přitom změnit jedinou věc. Sebe. Pohnout se z místa. Vystoupit ze "základní školy duchovního růstu" a s vědomím vstupu na neprobádané území, otevřít poklop osobních i rodinných zapletení a s trpělivostí hodináře vyzvednout cenný obsah z nevědomí do vědomí.

 
Až děti mi odhalily tuto všemi učeními mazanou zákonitost, která jediná měla tu moc, abych se jako syn, manžel, otec a člověk mohl stát šťastným. Vlastní děti mě přivedly k poznání, kde a proč zavírám své srdce, za jakých okolností se měním z oběti na agresora a proč škrtím své talenty a možnosti vnímání. Inu mít vědomosti a umět jich využít, je ten drobný rozdíl, mezi "myslím si" a "žiju", jehož zvědomění řídí s každým nádechem mé kroky blíž k opravdovému a trvalému pocitu štěstí, které se necítí být ohroženo, zpochybňováno a dovolí si ten prostý a přirozený stav, kdy "jen" září do okolí. 
 
 
Početným rodinám je zbytečné přidělávat svatozář jen proto, že jsou početné. Čím více dětí máte, tím větším počtem potřeb jste každý den zahrnováni a svou lásku, péči a pozornost musíte dělit na více dílů. Výsledný tlak vás důkladně prověří. Nedělám si iluze, že tomu kdy bylo jinak a rodiče za dob našich babiček a dál, museli obstát stejně tak, jako teď my. Každý podle zralosti své duše, karmy a okolností doby. Ať už nám naši předci zanechali cokoliv, bude se nám dařit lépe, pokud "dědictví" přijmeme bez výhrad jako velký dar, příležitost k růstu a možnost postarat se o to své, protože teď jsme to my, kdo nese odpovědnost. Vymezováním se naopak rozpoutáváme válku s předky, ve které trpíme v první linii a naši potomci s námi. To vše z lásky a solidarity k nám.
 

Odpověď na otázku: “Jak to zvládáte?”, je pro mne tedy jasná. Zvládáme to jak nejlépe umíme, zejména díky dětem samým. Děti mají totiž neochvějný dar zrcadlit nebo somatizovat nezvědomělé příčiny našich osobních nebo rodinných problémů. Když nezměníme kurz, dříve či později se s některým dítětem srazíme, a ony pak pláčou.

 
Pokud si zakryjeme uši, po čase sice plakat přestanou, ale ne proto, že by je naše ne-štěstí netrápilo, ale proto, že zavřou svá srdce, aby jim bolestí nepukla, což je věno, kterým bych naše děti do života obtěžkat opravdu nechtěl. Děti bezpodmínečně milují své rodiče. Z vděčnosti za život ani nemohou jinak a z této slepé dětské lásky nám neustále ukazují, kudy vede cesta k našemu štěstí a opravdové nepředstírané rodinné harmonii, o kterou mají sklon pečovat, protože když jsou rodiče nešťastní, dítě nedostává co mu patří a je podvědomě nuceno se starat. Buďme jim za jejich vytrvalost, trpělivost a odvahu snášet naše, ne vždy sebe-vědomé chování, vděčni. Zaslouží si to, a když nám to pomůže, můžeme pochválit i sami sebe, že jsme pro své rodiče udělali to stejné. Jen mějme na paměti, že starostí o štěstí svých rodičů otáčíme přirozený tok životní energie, což naši potomci neocení (:
 

Martin Vala "Hokȟá Ská"

O mátě a ženské harmonii

Včera ráno jsem se v kuchyni přehrabovala ve skříňce a hledala černý čaj. Vypadl na mě přitom starý pytlík mátového čaje a mě se poprvé od porodu připomnělo mé poslední těhotenství. 9 měsíců, během kterých mě provázala stále chuť na mátu. Mátový čaj, mátový šampón, pepermintové bonbony, žvýkačky, čokoládá, éterák v aromalampě…. Přestože máta by se v těhotenství neměla, mě to k ní táhlo, a tak jsem naslouchala a obezřetně si ji dopřávala. Ale protože té máty bylo pořád moc, pídila jsem se po příčině a dozvěděla se, že mé tělo si možná říká jen o doplnění železa. Nebo jen potřebovalo trochu zchladit, protože v těhotenství jede cirkulace na plné obrátky a žena sálá spoustu tepla.

 

Pár hodin na to jsem prováděla jednu těhotnou ženu předporodním rituálem, a tak možná právě proto jsem se od rána ladila a napojovala na to, co a jak působilo pozitivně na mě, abych mohla co nejcitlivěji provést nastávající maminku a i zúčastněné ženy společným prožitkem. Je to pro mě velmi důležité. Ráda se ladím na ženu a její potřeby, ať už během rituálu, porodu nebo při konzultaci nějakého problému. Nacítit se a být empatická, podporující, jemná a poskytnout bezpečí… To je něco, co se mi jeví jako klíčové při práci se ženami. Prostě vytvářet harmonii a umět ji udržet.

 

Ženské srdce, zvlášť to zraněné, potřebuje bezpečí k tomu, aby se otevřelo. Ženské srdce nepotřebuje slyšet, co by mělo nebo nemělo. Žena potřebuje cítit podporu, aby měla možnost si na to přijít sama. A také nutně potřebuje být hýčkána a mnohdy o tom neví, protože přes všechny povinnosti neslyší vnitřní hlas, který jí to naléhavě sděluje. Jen ale nedokáže v zástupu povinností rozklíčovat projevy svého těla, které už po odpočinku a relaxaci volá. Až nemoc ji jako jediná donutí si lehnout, ale jen na nezbytnou chvíli, pak zase vystartuje vstříc svým povinnostem s výmluvou, že více odpočívat si nemůže dovolit. Vidíte se v tom?

Ale já vím, že žena může odpočívat. A pokud si to dovolí, má na svůj život, partnera, děti i práci daleko více energie a fronta těch úkolů se rozpouští. 

 

Jsem často s ženami ve chvílích, kdy péči neodmítají, protože se bytostně rozhodly, že si ji zaslouží. Vídím, jak na ně působí blahodárně, když ví, že jsou pro sebe na prvním místě. Jak je to posílí, když si poprvé vystoupí ze zaběhnuté rutiny, ve které nebylo místo pro životní zpomalení.

 

Sama na vlastní kůži jsem také prožila péči jiných žen, vyzkoušela jsem si i roli ženy, která se obávala hýčkání přijmout. Jsem také stále a denodenně v roli ženy, která dává. Zjistila jsem, že mě osobně nejvíc vyhovuje vyváženost, ne o ní mluvit, číst, ale chovat se tak, aby v mém životě byla harmonie. Není to něco, co udržíte každý den, ale dlouhodobě vyrovnávat výkyvy není tak složité.

 

Začala jsem mátou a skončím jí. Včera mi žena, pro kterou jsem předporodní rituál pořádala, sdělila, že ji poslední dobou voní máta, a tak jsem jí řekla: “Klidně si ji dopřej!” A v duchu jsem se usmála tomu, jak to ladění ráno zafungovalo a že duševní život je stejně opravdový jako ten hmatatelný. A je moc fajn to vědět.

Autor: Monika Valová
23. 9. 2018 / Články nad patičkou
Dlouhá cesta autem s dětmi

Jen, co jsem nasedla do auta, bylo mi zle. Občas se mi to stává, ale tentokrát jsem nemohla jen tak zavřít oči a pokoušet se to zaspat. Vedle mě seděl Mariánek, který se na náš odjezd pořádně 2,5 hodiny vyspal v šátku při procházce a nechápal, proč by měl nyní sedět připoutaný v sedačce. A tak na místo, abych tiše dřímala a tlumila svůj žaludek na vodě, musela jsem kojit a bavit ho, aby neplakal. Místy jsem cítila, jak mi dochází energie. Už mi nešlo ani mluvit, a tak jsem jen tupě seděla a poslouchala, jak si s pláčem stěžuje. "Já to nezvládnu, už to nedávám!", projela mi hlavou myšlenka jako blesk a stejně jako úder blesku mi píchla o srdce.

 
Cesta domů byla samá objížďka, prodlužovala se, a dvojčata byla na sebe, asi z nudy a taky z toho, že vycítila mou nepohodu, pěkně zlá. Ke kňourání miminka se tak přidal i pláč a křik dvojčat.
Cítila jsem, jak to vě mně vře, jak už to dál nesnesu, ale nebylo, kde utéct. Občas jsem na kluky zakřičela, aby toho nechali, povyhrožovala jim, což je nasupilo ješte víc a mě v jejich očích ponížilo, protože mě mají prokouknutou a ví, že své výhružky většinou nesplním. Ach jo.
 
Zachránil nás Martin, kterého napadlo zastavit u obchodu a nakoupit, co kdo má rád a najít místo pro piknik. Když jsme jej našli a v trávě natáhli deku, nechali děti poběhat, trochu se mi ulevilo. Možná mi pomohlo opustit prostor auta, ze kterého ještě před pár minutami nebylo úniku a kde mi nebylo dobře. Dětem se taky ulevilo. Pauza bodla nám všem.
 
Tak to funguje se vším v životě. Chilka pauzy, utvoření si odstupu a hned vidíme, co jsme předtím měli před nosem a vidět jsme nemohli.
 
Po pikniku jsme pokračovali znovu směr domov, Mariánek usnul a chvilku na to, zavládl klid i v zadní řadě u kluků. Já složila pod hlavu mikinu a v tichu zavřela oči. Neusla jsem hned, hlavou se mi honilo, jak to udělat, abych byla pro své děti ještě lepší máma a nemusela jim vyhrožovat, když už nevím kudy kam. Však to znáte, pořád všichni přemýšlíme, jak věci dělat lépe. Napadlo mě, že stále hledám nějakou konstantu, která by mi umožnila udržet harmonii v domě a kterou bych si to zjednodušila. Jenže taková asi fakt není. Snad jen kombinace lásky a trpělivosti. Jenže to prostě furt nejde mít sílu ve chvíli, když je vám zle. Když nemáte kde brát.
 
A tak se uchylujem k výkřikům do tmy v podobě výhrůžek "buďte už konečně ticho, jinak...", což má za následek, že někdo poslechne, někdo šeptá a někdo pokračuje ve křiku. Nefungujete to! Mají totiž pocit, že se jich to netýká a že to říkáte tomu vedle. Znáte to:"kdo to byl" a odpověď "to já ne, to on".
 

Zázračné zjednodušení života se zase nekoná, protože my rodiče si musíme cestičku k našim dětem vyšlapat úplně poctivě a ke každému z nich jinou a různě klikatou, dokonce i když nám není zrovna do zpěvu.

 

Když pojedete na prázdniny v autě plném neutahatelných KDYUŽTAMBUDEMáků, vzpomeňte si, že nefunguje k nim mluvit jako ke skupině, když je ta skupina rozhádaná a navzájem se požďuchujou, nýbrž ke každému zvlášť, protože každý z nich tam sedí sám za sebe, stejně jako vy. A snažte se být trpěliví. Často vystartujem kvůli nedostatku energie, a potom nás to mrzí a lepší než hojit rány je si je navzájem nezpůsobovat. A pokud to už nejde, zastavte auto i sebe a dejte si pauzu.

 
Ano chce to sebrat všechnu sílu světa, ale potom budete mít lepší pocit, ze kterého se se vám rázem udělá dobře, jak jste to skvěle dali.
 
 
 
 
 
Autor: Monika Valová
11. 7. 2018 / Články nad patičkou
Nech život plynout, prožívej

Porody mých dětí a žen, které jsem doprovázela mi ukázaly jednu velkou životní moudrost a tou je, že nikdo nám nemůže ve skutečnosti pomoci více než my sami. Porod je totiž stejně nevyhnutelný jako smrt, neutečete před ním. Můžete jej prožít nebo prostě jen přežít. Pokud přežijete, zanenechá to ve vás bolest. Se kterou se ovšem dá následně pracovat a celý proces zhojit. Ale stojí vás to sílu. Pokud rodíte s podporou, tedy zázemím a s pocitem bezpečí, nepředáváte odpovědnost nikomu jinému, máte svůj porod ve svých rukou. Totéž se dá použít paralelně v jakékoliv životní situaci.

Cokoliv nás v životě potká, vyvolává reakci naší mysli a našeho těla. Nic nepřichází jen tak a nic jen tak neodejde. Pokud necháme za sebe rozhodovat a nejsme schopni převzít odpovědnost, učinit rozhodnutí, přijde někdy něco jiného, aby nás donutilo to konečně udělat. Třeba nemoc.

Jak říká Mudr. Hnízdil "nemoc je informace", ale nejen nemoc, také mezilidské vztahy. Není náhoda, že si do života přivoláme lidi, kteří s námi neladí, je to pro nás výzva, nějak se k tomu postavit a poučit se. A někdy je to tak nepříjemné, že byste raději přestali dýchat a zavřeli oči a hráli mrtvé brouky. Jenže to nepomůže, protože byste se stali v té situaci bezbrannými. Tzv. by vás to semlelo. A časem by přiletěl jiný dravec, který by vás sezobl.

Nechat život plynout neznamená se podvolit, znamená to vědomě prožívat životní situace a přijímat to, co k nám chodí jako součást naší cesty a byť je to nepříjemné, smutné nebo bolavé, může nás to nakonec posílit a nasměrovat správným směrem.

Pokud máte pocit, že to sami neustojíte, najděte si někoho, kdo vás podpoří, ale nenechte nikoho, aby za vás něco vyřešil.

Autor: Monika Valová
26. 6. 2018 / Články nad patičkou