Konec jedné životní kapitoly

Přenáším se do porodní nálady. Už jen pár minut a bude to přesně rok, co jsem porodila nejmladšího synka Mariánka. Naciťuji se na to, co jsem prožívala a přemýšlím, co mi s sebou na náš svět Mariánek přinesl. Najednou jsem tam, nořím se o rok zpět...

 

Po poloprospané noci, během které mě budily kontrakce, začaly ustávat. Interval se natáhl na 15 minut a já se rozhodla zalézt do vany s představou, že teplá voda porod zase rozjede. Stal se přesný opak. Kontrakce neustaly úplně, jen byly jemnější. Usnula jsem. Po celé noci plné očekávání, v čase, kdy už jsem myslela, že bude Mariánek na světě, jsem dřímala ve vaně. Každá jemná vlnka mě spíš naštvala, než potěšila. Moje mysl mě naváděla k netrpělivosti. Už to mělo být, už uběhlo 24 hodin od první vlnky.

 

Někdy po deváté mě ve vaně našla moje porodní asistentka, které jsem si postěžovala, že přijela asi zbytečně. Povzbudila mě, vyšetřila a ejhle zjistily jsme, že ta noc nebyla až tak marná. Dorazila moje mladší sestřička a předala mi kus svého elánu a odvezla s sebou děti, které jsem původně chtěla mít doma, ale teď jsem byla vděčná, že budou u ní.

 

Povzbuzená a odpočatá jsem vstala z postele a najednou přišla vlna, záhy druhá. Veliké, dlouhé, časté. Mé odpočinuté tělo a uklidněná mysl rozehrály koncert ve svižném tempu a miminko, asi dobře vyspinkané, se rozhodlo, že je čas se narodit. Už jsem se nestihla ani zaradovat z toho, že konečně rodím, tak tak jsem stíhala dýchat. Přestala jsem vnímat čas, prostor i mé milé průvodkyně. Nevnímala jsem ani Martina. Úplně jsem vypla své vědomí a zůstala v režimu rodím, a vlastně ani to. Jen jsem dýchala a byla uzavřená v sobě. Časem jsem přestala potřebovat vizualizace, afirmace i zpěv. Byla jsem tam, kde se dá vstoupit jen při porodu nebo umírání. V místě, kde není čas a kde se nevnímá nic než bolest, která navozuje změněný stav vědomí, které mu se říká malá smrt. Je to nevyhnutelné, nevystoupíte z toho a pokud s tím nebojujete, můžete si to doopravdy užít, protože ta bolest není bolestí, ale prostředkem ke spojení s vesmírem.

 

Nekomunikujete a nevnímáte přítomnost lidí. Ruší vás ostré světlo, silné vůně, hlasité zvuky a chlad. A proto ti, kteří jsou u vás, jen pečují o vaše pohodlí a hlídají, aby se do vás vnější svět neprodral. Zbytek zvládáte úplně samy, protože jste v bezpečné prostoru.

 

Jste vtažena do víru událostí, které rozumem nezastavíte, a proto vám nezbyde nic jiného než se tomu plně oddat. Když je porodní kanál skoro otevřen, máte možná i pocit, že to nezvládáte, že už jste na pokraji sil. Ale nejste. V tu chvíli využijte podpory nebo si řeknete “dostávám naloženo jen tolik, kolik snesu”. A pak se záhy nebo za pár hodin může stát, že na pár okamžiků vše utichne. Ticho před bouří. Klid.

 

Já si v tu chvíli sedla na záchod, podívala jsem se na jednu z mých milých společnic a v tu chvíli mi praskla voda. Obrovské množství plodové tekutiny žuchlo do mísy. Mé tělo přestalo bolet a začalo tlačit. Dívala jsem se na své břicho, stále sedíc na záchodě, jak se stahuje a uvolňuje, byla jsem jak omámená. Nenapočítala bych do tří, natož do pěti. Udělala bych cokoliv, co by mi řekli. Ale tentokrát je to na mě.

 

Nechávám se odvést do obýváku, kde mám nachystané porodní místo. Nečekala jsem takovou sílu. Už čtyři děti jsem porodila, ale toto bylo fakt něco. Místo tlačení jsem své tělo přibržďovala dechem a myslela na to, aby mě ten obrovský tlak neporanil.

 

Porodila jsem hlavičku. Sáhla jsem si. Jen já. “Už jsi tu.” Tělo zase rozjelo smršť kontrakcí. Porodní asistentka zachytila růžové tělíčko do svých rukou. Měla jsem polevici Martina a v zádech dvě ženy, které budu mít navždycky místo v mém srdci za to, jak mi umožnily prožít tento hojivý proces, během kterého odešly bolavé vzpomínky spojené s předešlými porody, se zásahy zdravotníků, řízeným tlačením, nástřihem, poraněním těla i duše, rutinními postupy a nevyžádanými radami. A tak jsem se spolu s Mariánkem znovu narodila i já. 

Všechny mé porodní příběhy v tu chvíly splynuly v jeden jediný životní příběh. Ta malá, zrovna zrozená, duše mi totiž přišla mimo jiné ukázat, že to všechno předtím nebylo marné, že ten umělý oxytocin, epidurál, injekce do zadku, o které jsem nevěděla, co je zač, řízené tlačení, nástřih, obrovské poranění, revize dělohy a ani to mimoděložní těhotenství na startu mého mateřství nebylo marné. Bylo to vše součástí mé cesty, která skončila konečně přirozeným porodem, který vše zhojil. Ne tak, že by mé předchozí porody přepsal nebo vytěsnil, ale spíše je pomohl usadit na správné místo v mé hlavě jako vzpomínku. Na místo, kde se nevyskytuje slovo trauma, ale kde je velké pokorné přijetí života se vším, co přináší, jako cesty poznání. 

A tak dnes na minutu přesně v obýváku plném dětí, ukončuji symbolicky celou kapitolu svého mateřského dozrávání. Dnes tady není porodní ticho a novorozeňátko. Dneska je tu náš denní kravál a spokojené batole a jeho sourozenci. Moji průvodci. Beru do náručí Mariánka a objímám jej se slzami v očích jako před rokem. Tehdy se na mě poprvé podíval a potom spokojeně usnul. Dneska si strčil do pusy kousek rohlíku a spokojeně zamlaskal, přitom se na mě usmál jako by věděl, co mi všechno dal.

 

Společně s ním jsem s léčivým pláčem objala ostatní děti hrající si na koberci. Jednomu po druhém dala pusu a vduchu i jim poděkovala za všechno, co pro mě udělaly a za to čím jsem si díky nim prošla.

 

A když nastal ten okamžik, kdy se rok s rokem sešel. Sedli jsme si s dětmi na místo, kde se Majáček narodil a všichni jsme se objali.

 


foto: Martin a Lulu Sutton

Autor: Monika Valová
17. 11. 2018 / Hlavní články
Královna svého života

Má žena, která je matkou, právo vypadat a cítit se dobře? Tuto otázku si kladu pokaždé, když si jdu přes den umýt vlasy, když si dovolím ten přepych si je vyfoukat a nenechám je samovolně uschnout. Myslím na to pokaždé, když se líčím nebo si tajně sním něco dobrého a nikomu o tom neřeknu.

 

Neměla jsem se podělit? Nejsem už v té koupelně dlouho? Ne, neměla. Ne, nebyla. Můžu si to dovolit, je to pro mě potřebné a důležité. A chci se tady na světě cítit krásně a také chci, aby moje dcera viděla, že to lze.

 

 

Žádná žena se jako matka nenarodí a žádná nemá na mateřství školu. Tolik času jsme věnovaly učení se “důležitějším” věcem. Ale být matkou je ve chvíli, kdy poprvé vezmete své dítě do náruče, ta nejdůležitější, život měnící a nejméně natrénovaná věc na světě. A přitom jsme stále tou samou ženou. Stále máme možnost žít tak, jak to cítíme. Nesmíme přehlížet naše touhy, potřeby a přání. Jen se musíme naučit, jak se sladit s dítětem, mužem a rodinou. A to je fakt velká výzva! Na to se nedá předem připravit, to se musí učit za pochodu.

 

My ženy se pozorujeme navzájem, srovnáváme, odsuzujeme a velmi často jsme schopné vidět u ostatních, co dělají špatně, ale u sebe ne. Bojíme si říct o pomoc, abychom nebyly taky souzené. A přitom mít důvěrnici by se to fakt hodilo. Mít někoho, kdo vám bez váhání a upřímně řekne “to jsi fakt posrala” anebo taky “hele, na to máš právo”. Nebojme se sdílet své pocity. Nestyďme se za to, že třeba dneska nevíme kudy kam, pusťme to ven. Nedržme to v sobě, nestřádejme to. Jednou pomůžu já vám, příště vy zase mně.

 

Ženy na mateřské mají často pocit, že jsou separovány od zbytku světa, že jsou jen služky, kuchařky, měničky plen a že jim jejich bezdětné kamarádky utekly někam do neznáma, kde se upatlaná trička a mastné vlasy nenosí. Potřebují se však také bezpečně vypovídat, nechat se vyslechnout a zjistit jako posluchač sama sebe, v čem tkví to mateřské tonutí. Nebýt s tím sama. To, že uz se necítím vůbec jako žena, ale jsem jen matkou, je přirozený důsledek, který vychází z toho, že jsem pro sebe dlouho nic neudělala. Do této role jsem se však dostala sama, protože jsem promarnila příležitost si ten přechod na vlastní kůži prožít a naučit se to pěkně pomaloučku. Víte, kam mířím? Mířím k promarněnému šestinedělí.

 

Do role “všichni jsou přednější než já” se uvrhneme jen my samy tím, že jsme si ukradly ten nejcenější čas, během kterého si mohlo vše sednout. Šestinedělí.... 

 

Šest neděl po porodu je překlenovací období, kdy má žena sílu si vše uspořádat v hlavě, v klidu a nenuceně, pro pozdější období. Jenže místo toho, aby se věnovala jen sobě a miminku, snaží se začlenit do životního rytmu, na jaký byla zvyklá. S každým dalším dítětem se však rytmus rodiny mění a pokud se žena nenaladí během prvních pár týdnů, může mít po zbytek následujících let pocit, že jen dohání rozjetý vlak. A přitom úprku není místo na pleťovou masku po ránu, kafe s kámoškou nebo tanec na oblíbenou písničku při vaření oběda.

 

Moje rada, vyzkoušená a jednoduchá. Mám 5 dětí, je deset dopoledne, ležím v posteli a píšu tento článek... (víc už psát nemusím, ne?) Když věnujete prvních 6 týdnů péči o sebe, odpočinku a dopřejete si milión chvilek v náručí s miminkem, mužem a staršími dětmi, nastupujete klidně do stojícího vlaku, vybíráte si kupé s pohodlnými sedačkami a těšíte se na to, až se vlak rozjede za novým dobrodružstvím. 

 

Šestinedělí je klíčem ke šťastnému rodinnému životu. I když se vám to nemusí pozdávat. Vím, o čem píšu. Klidné a prožité šestinedělí je obdobím vstupu do nového života, který chcete žít nejen jako matka, ale zároveň jako žena, milenka, kamarádka.... Prostě jako královna svého bytí. Moc se mi líbí přívlastek Vendy Kociánové - labužnice života. To je přesně ono! 

 

 

Chci o šestinedělí více psát, protože je to nejvíce podceňované a zároveň jedno z nejdůležitějších období v životě ženy. Je to dlouhý přechodový rituál, o kterém se málo mluví a ještě méně se v naší společnosti prožívá. A pokaždé, když mi nějaká žena napíše nebo řekne, že se inspirovala mým šestinedělním albem na Fb, mám ohromnou radost a zahřeje mě to u srdce, protože mám zpětnou vazbu k tomu, že věnovat se těmto tématům má smysl.

Autor: Monika Valová
21. 9. 2018 / Hlavní články