O prospěšnosti kojení z pohledu fyziologického a sociálního
Autor: Monika Valová
24. 11. 2016 / Důležité články

Světová zdravotnická organizace doporučuje kojit děti plně do šesti měsíců, postupně zavádět příkrmy a dále kojit do dvou let a více. Byla bych velmi ráda, aby se toto doporučení stalo přirozeným standardem v naší moderní společnosti a ženy přestaly pochybovat o tom, že jsou schopné nakrmit své děti mlékem tvořeným v jejich moudrých tělech. Proč je kojení tak důležité a co je potřeba udělat z mého pohledu, aby žena plně kojila, začala přikrmovat podle skutečné potřeby svého dítěte a kojila do dvou let, možná i déle?

 

Otázku kojení otevírám se svými klientkami již v průběhu těhotenství. Poskytuji informace prvorodičkám, ale hlavně ženám, které měly problémy s kojením po předešlých porodech, neboť ty především jsou v dalším těhotenství ohroženy strachem a pocitem vlastního selhání. Jako průvodkyně těhotenstvím, porodem a dobou po porodu vím, že velmi důležitým odrazovým můstkem pro úspěšné kojení je samotný porod a to, co se odehrává bezprostředně po něm.

Po přirozeném porodu s následnou možností kontaktu matky a dítěte kůži na kůži a nepřetržitým bondingem se ženě vyplavuje vlastní na míru připravený koktejl hormonů. V této (ideální) situaci je více než pravděpodobné, že žena příjme kojení jako jediný možný způsob výživy svého dítěte a nebude o sobě pochybovat. V případě porodních komplikací či neopodstatněných rutinních zásahů do porodu a po porodu se žena stává zranitelnější a může u ní dojít k pocitu méněcennosti, ze kterého plyne ztráta mateřské kompetence. Tyto negativní emoce zvyšují tvorbu dopaminu, který fakticky tlumí produkci prolaktinu. Ten má společně s oxytocinem vliv na spuštění laktace. Nejen proto je více než žádoucí umožnit ženě prožít její porod a podpořit jeho plynulý a přirozený průběh.

Pokud žena rodí císařským řezem, její tělo spíše než oxytocin a prolaktin, vyplavuje adrenalin, tudíž je prospěšné, aby byla podpořena ve svých mateřských dovednostech tím, že jí bude umožněno časté přikládání dítěte, co nejdříve po porodu. Ústa miminka totiž stimulují bradavky a tím zvyšují tvorbu prolaktinu, který mimo jiné pomáhá také společně s endorfinem a oxytocinem vytvářet vazbu matky na dítě.

Člověk je savec, a proto by mělo být samozřejmostí kojit děti a být jako děti kojené. Díky tomu je naprosto přirozené, že se matka od dítěte po dobu plného kojení, nemůže na dlouho vzdálit, dítě je na ni z nějakého vyššího důvodu úplně závislé. Silný pud dítěte sát z matčina prsu není dán jen potřebou obživy, ale pocitem bezpečí a potřebou budování vztahu a vazby dítěte a matky. Kojení umožňuje tento blízký vztah, a tak má pro člověka také obrovský psychologický a sociální význam, který je potřeba v dnešní moderní době umělých mlék a pracovně vytížených žen neustále zdůrazňovat. Osvěta v oblasti kojení a jeho funkcí je naprosto nepostradatelná!

Psychická pohoda a duševní rovnováha ženy hraje velmi důležitou roli v nadcházejících týdnech i měsících po porodu, při kterých bude často konfrontována okolím, zda je mateřské mléko dostatečnou potravou nebo zda se její dítě vyvíjí podle tabulek, tedy přeneseně, zda je vlastně pro své dítě dobrou matkou. Z vlastních zkušeností vím, že dítě není třeba přikrmovat, ani mu dávat v horkých dnech vodu nebo čaj, jak nám to naše matky a babičky, které byly ovlivněny předcházejícím systémem, stále ještě předsunují. Kojila jsem dvojčata narozená v létě a do 6 měsíců neokusily nic než mateřské mléko. Radím proto i svým klientkám poslouchat intuici, nesrovnávat s ostatními stejně starými dětmi a věřit svým mateřským schopnostem. Spokojenost miminka a mokrá plena jsou dostatečnými znameními, že miminku se daří dobře. Nemusíme jej doma po každém kojení vážit, protože to má paradoxně za následek vznik obavy, že dítě neroste podle norem a že mateřské mléko je slabé. Ve skutečnosti však žádné slabé mateřské mléko neexistuje. Mateřské mléko svým složením odpovídá individuálním potřebám i zdravotnímu stavu dítěte. Tvoří se podle jeho potřeb, a proto se jeho složení liší z hodiny na hodinu, stejně jako jeho hustota i barva.

První mléko je hustější a žlutější, obsahuje více bílkovin (až čtvrtinu z nich tvoří obranné látky), minerálů, ale méně cukrů a tuků než zralé mléko. Je snadno stravitelné a chrání novorozence před infekcemi. Začíná se tvořit již v těhotenství během druhého trimestru, nazývá se kolostrum nebo také mlezivo. Mlezivo se však již několik dní po porodu podle potřeby dítěte začíná měnit na mléko přechodné, které je stále ještě nažloutlé a posléze ve zralé mléko. (Píšu podle potřeby, protože např. matka kojící nedonošené děti má mlezivo déle než matka kojící zralého novorozence.)Pro nedonošené dítě má mateřské mléko vlastní matky zcela mimořádný význam – trávící enzymy doplňují nedostatečnou funkci trávicího ústrojí a zlepšují vstřebávání živin, imunologické a protizánětlivé faktory pomohou dítěti v boji proti infekci, růstové hormony zase urychlují růst dítěte.

Postupným kontinuálním kojením se zvyšuje množství tuku v mateřském mléce. Tuky obsahují nenasycené mastné kyseliny, které mají význam při dozrávání nervového systému – cholesterol a fosfolipidy, které jsou důležité pro správný vývoj mozku. Mléko obsahuje všechny hlavní třídy imunoglobulinů, tím se snižuje výskyt alergických a autoimunitních onemocnění a infekcí. Oproti mlezivu, které je hustší a smetanově žluté, je zralé mléko řidší. Také z tohoto důvodu je často považováno za slabé a nevýživné, což vede k tomu, že se nedostatečně informovaná žena začne obávat o jeho kvalitu a dítě začne dokrmovat umělým mlékem.

Zralé mléko je dvousložkové. Přední mléko je vodnaté, namodralé (obsahuje hlavně vodu a cukr) a uspokojí žízeň dítěte. Zadní mléko je bílé, husté (obsahuje více bílkovin a tuku) a čím déle dítě pije, tím je mléko tučnější.

Žena, která dítěti nabídne umělé mléko v lahvičce a její dítě tuto náhradu přijme, si musí být vědoma, že je to krok, který může ukončit kojení se všemi jeho pozitivními vlivy. Menší poptávkou po mléku se bude omezovat jeho tvorba. Umělé mléko nelze považovat za rovnocennou náhradu mateřského mléka, neboť nemůže zaručeně obsahovat individuální složení všech látek, které mají za úkol chránit organismus dítěte, vyrobených podle požadavků dítěte a navíc jeho základem je mléko kravské, ať je jakkoliv upraveno, nikoliv mléko lidské. Dítě však není tele, a neváží při narození cca 40kg, tudíž ani složení tohoto mléka není pro kojence prospěšné a jedná se opravdu o alternativní mléko, které by žena měla mít v záloze, až jako poslední možnost.

Z vlastní zkušenosti vím, že intenzivní sledování a zkoumání barvy nebo hustoty mateřského mléka ženou vede jen k obavám, zda je mateřské mléko v pořádku. Rozlišovat přední a zadní mléko, počítat pauzy mezi jednotlivým kojením nebo délku kojení je zbytečné. Podstatné je mít důvěru ve své tělo a být empatickou matkou, která reaguje okamžitě na potřeby svého dítěte a je tak schopna vyhodnotit, že se něco děje a obrátit se s prosbou o pomoc na laktační poradkyni, popř. dětskou lékařku.

Zavádění příkrmů by mělo být velmi pozvolné a mělo by kopírovat potřebu dítěte. Některé děti je v 6 měsících bojkotují, protože ještě na příjem jiné stravy nejsou připravené, proto by měla matka pokračovat v kojení a občas dítěti nabídnout lžičku s příkrmem. Má dvojčata začala s příkrmy až v 9 měsících, protože dříve na to nebyla správná doba a dětem se zvedal při ochutnání prvních lžiček žaludek. Vzhledem k tomu, že byly spokojené a přibývaly na váze, kojila jsem je s důvěrou, že jednou vezmou jídlo na milost a zkoušela jen párkrát za týden nepravidelně nabízet zeleninu, až ji jednoho dne přijaly a řekly si o další sousto.

Většina dětí ve věku 6 měsíců může být nadále plně kojena, ale je žádoucí začít je pomalu zvykat na jiný druh stravy, dokud dobře fyzicky prospívají jen z mateřského mléka a přechod tak může být pozvolný a pomalý, bez stresu pro dítě z nových chutí a pro matku, že její dítě zemře hlady.

V době, kdy jednotlivý příkrm nahrazuje kojení, tedy mezi 6-12měsícem věku dítěte, začíná matka přirozeně uvažovat o tom, jak dlouho ještě bude kojit a zda je mateřské mléko ještě vůbec pro dítě prospěšné. Z logiky věci však vyplývá, že mateřské mléko vlastní matky je pro dítě vždy zdravější než umělá mléka nebo mléko kravské a to proto, že i po prvním roce života dítěte je stále produkováno podle jeho požadavků přímo pro něj, a tudíž je stále nejdůležitějším zdrojem živin a obranných látek. Existuje řada studií, které se zabývají vztahem dlouhodobého kojení a fyzickým u duševním zdravím dítěte a dochází ke shodě v tom, že mateřské mléko je i pro dítě starší jednoho roku přínosné, a že déle kojené děti mají menší sklon k obezitě, vysokému krevnímu tlaku, diabetu 1. typu, hyperaktivitě a úzkosti, depresím a leukémii v dětském věku.

Kojení dítěte po roce jeho života se zdá být ohroženo spíše společenskou normou než vlastním přesvědčení matky o jeho neprospěšnosti, proto je nutné podpořit déle kojící ženy, aby unesly tlak okolí a přenesly se přes tvrzení, že tak „velké“ dítě již kojit nepotřebuje a měly možnost se podle svých pocitů rozhodnout, kdy a jakým způsobem dítě odstaví, aby to bylo v souladu i s jejich psychickými a fyzickými možnostmi.

Zpracováno pro Laktační Ligu

Kdo má pořádek v domě, má ho i v sobě.

Když chceme žít v harmonii, měli bychom si hýčkat i vnější svět, který nás obklopuje. Ten se v nás totiž projevuje jako životní pohoda a nepohoda. Lidé, vztahy, zvířata, životní prostředí, jídlo, sociální skupiny, domov... 



Domov a děti. Mateřská bublina, ve které už 10 let žiju a pořád ji zpracovávám jako své velké životní téma. A tak si zrovna pro sebe a možná nejen pro sebe sepisuju myšlenky, které se mi o víkendu honily hlavou.

Domov je místo, kde se ráno probouzím, dopoledne vařím a pracuji, odpoledne uklízím a učím se s dětmi a večer jdu spát. Trávím doma hodně času. Je to můj bezpečný životní prostor, který o mě dost vypovídá, protože se do něj projektuje to, co mám ráda a co se mi líbí. Barvy, nábytek, doplňky, čistota... Ale taky mě ten prostor učí přijmout to, co se líbí těm, kteří se mnou žijí. Takový společný domov se potom vtiskuje do nás všech.

Říká se “bordel v bytě, šťastné dítě”. Pravda, ale jen do té míry, do které jste v tom binci spokojeni. Byť se s dětmi absolutní čisto udržet nedá a je zbytečné lpět na sterilitě prostředí, ve kterém by vás přivádělo k šílenství batole s rohlíkem v ruce, k domovu patří i to, že vše a všichni májí své místo.

Kdysi jsem nestrpěla smítko prachu a podlahu po vytírání leštila. S každým dalším dítětem jsem ale dostala pěkně za vyučenou a musela tuto obscesi vyléčit, jinak bych se zbláznila. Stále mám ale ráda uklizeno, jen už je to trochu jiný pořádek.


S pěti dětmi, dvěma psy a dvěma kočkami mám na zemi tisíce smítek. Vidím je všechny, ale po většinu času mě to nechává klidnou. Což je nutné pro záchranu duševního zdraví.


Nevytahuju vysavač 2x denně. Prach už není můj jediný nepřítel. Daleko větší výzva je pro mě najít pro většinu věcí stále udržitelné místo a naučit sebe i ostatní tam ty věci vracet, abych pořád nemusela uklízet předtím než budu uklízet. Rozumíte mi, o čem mluvím, že ano?


Naše děti neuklízí vůbec rády. Dokonce bych řekla, že binec ve svém pokoji změnily na udržovaný bordel a nucený úklid byl jen naoko. Takový styl úklidu, že se za nimi zavřou dveře a slyšíte vysavač a nejste si jistí, že ho někdo opravdu drží v ruce. Tuto letargii jsem jim vlastně způsobila já, protože často uklízím za ně a nebo nejsem důsledná v kontrole, zda plní a dodržují své povinnosti. Uvědomuju si to a budu se to snažit změnit.


Takže ten binec v pokoji starších dětí jsme nechali dojít tak daleko, že už si nedokázaly samy poradit. Lego se jim válelo snad úplně všude. V šuplíkách, krabicích, taškách, na zemi, pod postelí na poličkách. A nejen ta stavebnice. Všechno bylo po troškách smíchané se vším. Jejich pokoji chyběl vnější řád, který si nebyly schopny samy nastavit. Nemyslete si, že žily ve špíně. Na první pohled byste nepoznali o čem mluvím. Byl to vlastně “jen” chaos, který neuměly vyřešit.


K jejich štěstí jsem o víkendu dostala uklízecí náladu. Takovou tu, jak všechno začnete šůrovat od podlahy přes šuplíky a přeorganizujete a vytřídíte vše do posledního korálku a přitom ostrouháte i krabici pastelek, až z toho máte mozol na palci. Mimochodem, jak mě Eveli uviděla, vzala druhé strouhátko a strávily jsme pěknou hodinku povídáním při ořezávání. No jo, děti se učí napodobou, ale musíme je k té činnosti pustit a nenechat v hlavě vyhrát pocit, že sami to uděláme rychleji a lépe. To mám často. Achjo.


Kdybyste viděli, co jsem všechno našla pod postelí! Rej papírových tašek a krabiček s poklady, přes které už pod postel nic nevešlo. Protřídila jsem to, vyhodila asi 4 kila papírů a starých výkresů a všechny korálky, perličky a gumičky nasypala na hromadu. S Evelínkou jsme si užily další pěknou hodinku než jsme je jako dvě Popelky protřídily. Z výsledku byla nadšená ona, já i krabice na šroubky, která je jak na holčičí tvoření dělaná.

 

 

Neteřince jsem nabalila krabici hraček, ze kterých Evelínka vyrostla a celkově jsem udělala takový fajn průvan, ze kterého vznikl moc pěkný prostor, kde je radost se těšit na Vánoce.

Odnesli jsme terárium, které tam rok čekalo na želvu, na kterou si Eve a Šimi měli našetřit a která je za ten rok omrzela. Což jsme tak trochu s Martinem tušili, když jsme jim ji sice povolili, ale na jejím pořízení se aktivně nepodíleli. Vznikl tak každopádně další prostor.



Ještě přidáme poličky, které Martin vyrobí a polostudentský pokoj bude hotový.

Moje předsevzetí do budoucna je uhlídat řád, který jsme spolu s dětmi zavedli, aby pochopily, že uklidit hned, je jednodušší než debordelizovat celý pokoj jednou za čas. Chci, aby se naučily, že všechno má své místo. Nejen věci, ale i lidi v našem prostoru a že ti lidi nemají právo zamořit prostor jiných lidí. A aby ten vnější řád přenesly do své vnitřní pohody.

 



Ne nadarmo moje babička říkala:”Kdo má pořádek v domě, má ho i v sobě!” A před ní o dvě století dřív na to přišla jedna moudrá žena jménem Maria Montessori. A pravdu měly obě, byť jedna neznala druhou. A jedna byla dělnice a druhá vědkyně.

 



A já k tomu přidám ještě to, že je úplně v pořádku, že my mámy nestíháme mít tip ťop domácnost a že místo lítání s prachovkou hrajeme s dětmi člověče nezlob se. Ale je dobré poslouchat varovnou kontrolku na binec, která když už bliká moc, indikuje, že nám v tom našem prostoru není dobře. A když nám není dobře, neužijeme si ani ty šťastné děti a děti si neužijí spokojené mámy. Ne, že by pořádek v domě byl jediným kritériem spokojené ženy. Ale řekněme, že jeden z mnoha.

 

Autor: Monika Valová
27. 11. 2018 / Články nad patičkou
O mátě a ženské harmonii

Včera ráno jsem se v kuchyni přehrabovala ve skříňce a hledala černý čaj. Vypadl na mě přitom starý pytlík mátového čaje a mě se poprvé od porodu připomnělo mé poslední těhotenství. 9 měsíců, během kterých mě provázala stále chuť na mátu. Mátový čaj, mátový šampón, pepermintové bonbony, žvýkačky, čokoládá, éterák v aromalampě…. Přestože máta by se v těhotenství neměla, mě to k ní táhlo, a tak jsem naslouchala a obezřetně si ji dopřávala. Ale protože té máty bylo pořád moc, pídila jsem se po příčině a dozvěděla se, že mé tělo si možná říká jen o doplnění železa. Nebo jen potřebovalo trochu zchladit, protože v těhotenství jede cirkulace na plné obrátky a žena sálá spoustu tepla.

 

Pár hodin na to jsem prováděla jednu těhotnou ženu předporodním rituálem, a tak možná právě proto jsem se od rána ladila a napojovala na to, co a jak působilo pozitivně na mě, abych mohla co nejcitlivěji provést nastávající maminku a i zúčastněné ženy společným prožitkem. Je to pro mě velmi důležité. Ráda se ladím na ženu a její potřeby, ať už během rituálu, porodu nebo při konzultaci nějakého problému. Nacítit se a být empatická, podporující, jemná a poskytnout bezpečí… To je něco, co se mi jeví jako klíčové při práci se ženami. Prostě vytvářet harmonii a umět ji udržet.

 

Ženské srdce, zvlášť to zraněné, potřebuje bezpečí k tomu, aby se otevřelo. Ženské srdce nepotřebuje slyšet, co by mělo nebo nemělo. Žena potřebuje cítit podporu, aby měla možnost si na to přijít sama. A také nutně potřebuje být hýčkána a mnohdy o tom neví, protože přes všechny povinnosti neslyší vnitřní hlas, který jí to naléhavě sděluje. Jen ale nedokáže v zástupu povinností rozklíčovat projevy svého těla, které už po odpočinku a relaxaci volá. Až nemoc ji jako jediná donutí si lehnout, ale jen na nezbytnou chvíli, pak zase vystartuje vstříc svým povinnostem s výmluvou, že více odpočívat si nemůže dovolit. Vidíte se v tom?

Ale já vím, že žena může odpočívat. A pokud si to dovolí, má na svůj život, partnera, děti i práci daleko více energie a fronta těch úkolů se rozpouští. 

 

Jsem často s ženami ve chvílích, kdy péči neodmítají, protože se bytostně rozhodly, že si ji zaslouží. Vídím, jak na ně působí blahodárně, když ví, že jsou pro sebe na prvním místě. Jak je to posílí, když si poprvé vystoupí ze zaběhnuté rutiny, ve které nebylo místo pro životní zpomalení.

 

Sama na vlastní kůži jsem také prožila péči jiných žen, vyzkoušela jsem si i roli ženy, která se obávala hýčkání přijmout. Jsem také stále a denodenně v roli ženy, která dává. Zjistila jsem, že mě osobně nejvíc vyhovuje vyváženost, ne o ní mluvit, číst, ale chovat se tak, aby v mém životě byla harmonie. Není to něco, co udržíte každý den, ale dlouhodobě vyrovnávat výkyvy není tak složité.

 

Začala jsem mátou a skončím jí. Včera mi žena, pro kterou jsem předporodní rituál pořádala, sdělila, že ji poslední dobou voní máta, a tak jsem jí řekla: “Klidně si ji dopřej!” A v duchu jsem se usmála tomu, jak to ladění ráno zafungovalo a že duševní život je stejně opravdový jako ten hmatatelný. A je moc fajn to vědět.

Autor: Monika Valová
23. 9. 2018 / Články nad patičkou
Dlouhá cesta autem s dětmi

Jen, co jsem nasedla do auta, bylo mi zle. Občas se mi to stává, ale tentokrát jsem nemohla jen tak zavřít oči a pokoušet se to zaspat. Vedle mě seděl Mariánek, který se na náš odjezd pořádně 2,5 hodiny vyspal v šátku při procházce a nechápal, proč by měl nyní sedět připoutaný v sedačce. A tak na místo, abych tiše dřímala a tlumila svůj žaludek na vodě, musela jsem kojit a bavit ho, aby neplakal. Místy jsem cítila, jak mi dochází energie. Už mi nešlo ani mluvit, a tak jsem jen tupě seděla a poslouchala, jak si s pláčem stěžuje. "Já to nezvládnu, už to nedávám!", projela mi hlavou myšlenka jako blesk a stejně jako úder blesku mi píchla o srdce.

 
Cesta domů byla samá objížďka, prodlužovala se, a dvojčata byla na sebe, asi z nudy a taky z toho, že vycítila mou nepohodu, pěkně zlá. Ke kňourání miminka se tak přidal i pláč a křik dvojčat.
Cítila jsem, jak to vě mně vře, jak už to dál nesnesu, ale nebylo, kde utéct. Občas jsem na kluky zakřičela, aby toho nechali, povyhrožovala jim, což je nasupilo ješte víc a mě v jejich očích ponížilo, protože mě mají prokouknutou a ví, že své výhružky většinou nesplním. Ach jo.
 
Zachránil nás Martin, kterého napadlo zastavit u obchodu a nakoupit, co kdo má rád a najít místo pro piknik. Když jsme jej našli a v trávě natáhli deku, nechali děti poběhat, trochu se mi ulevilo. Možná mi pomohlo opustit prostor auta, ze kterého ještě před pár minutami nebylo úniku a kde mi nebylo dobře. Dětem se taky ulevilo. Pauza bodla nám všem.
 
Tak to funguje se vším v životě. Chilka pauzy, utvoření si odstupu a hned vidíme, co jsme předtím měli před nosem a vidět jsme nemohli.
 
Po pikniku jsme pokračovali znovu směr domov, Mariánek usnul a chvilku na to, zavládl klid i v zadní řadě u kluků. Já složila pod hlavu mikinu a v tichu zavřela oči. Neusla jsem hned, hlavou se mi honilo, jak to udělat, abych byla pro své děti ještě lepší máma a nemusela jim vyhrožovat, když už nevím kudy kam. Však to znáte, pořád všichni přemýšlíme, jak věci dělat lépe. Napadlo mě, že stále hledám nějakou konstantu, která by mi umožnila udržet harmonii v domě a kterou bych si to zjednodušila. Jenže taková asi fakt není. Snad jen kombinace lásky a trpělivosti. Jenže to prostě furt nejde mít sílu ve chvíli, když je vám zle. Když nemáte kde brát.
 
A tak se uchylujem k výkřikům do tmy v podobě výhrůžek "buďte už konečně ticho, jinak...", což má za následek, že někdo poslechne, někdo šeptá a někdo pokračuje ve křiku. Nefungujete to! Mají totiž pocit, že se jich to netýká a že to říkáte tomu vedle. Znáte to:"kdo to byl" a odpověď "to já ne, to on".
 

Zázračné zjednodušení života se zase nekoná, protože my rodiče si musíme cestičku k našim dětem vyšlapat úplně poctivě a ke každému z nich jinou a různě klikatou, dokonce i když nám není zrovna do zpěvu.

 

Když pojedete na prázdniny v autě plném neutahatelných KDYUŽTAMBUDEMáků, vzpomeňte si, že nefunguje k nim mluvit jako ke skupině, když je ta skupina rozhádaná a navzájem se požďuchujou, nýbrž ke každému zvlášť, protože každý z nich tam sedí sám za sebe, stejně jako vy. A snažte se být trpěliví. Často vystartujem kvůli nedostatku energie, a potom nás to mrzí a lepší než hojit rány je si je navzájem nezpůsobovat. A pokud to už nejde, zastavte auto i sebe a dejte si pauzu.

 
Ano chce to sebrat všechnu sílu světa, ale potom budete mít lepší pocit, ze kterého se se vám rázem udělá dobře, jak jste to skvěle dali.
 
 
 
 
 
Autor: Monika Valová
11. 7. 2018 / Články nad patičkou