Moje zkušenosti s kojením
Autor: Monika Valová
4. 8. 2015 / Ženské

Musím přiznat, že jsem nikdy neuvažovala o tom, že bych to nedělala. Následovala jsem svůj mateřský pud, který mě přinutil po porodu Šimonka vrazit mu bradavku do pusy. A pak se děly věci! Bylo to tak krásné jako osvícení samo. ☺ V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem máma. Ano nebyl to samotný porod, ale až vtisknutí mého dvorce do jeho malinkaté mlíčka chtivé pusinky, způsobilo, že jsem přijala mateřství a lásku, kterou jsem k němu ucítila. A bolelo to. Kruciš, prvních pár týdnů mě jeho přisátí bolelo až v patě, z bradavek tekla krev, prsa byla nalitá k prasknutí a já nikdy neuvažovala nad tím, že s tím seknu. Po náročném porodu a velkém porodním zranění jsem byla tak ukotvená v bolesti, že jsem bolestivé kojení považovala za naprostou samozřejmost, a to, že to nebyla ze začátku zrovna žádná slast do toho všeho tak nějak zapadalo. Na druhou stranu bylo pro mě kojení vysvobozující. Když měl Šimi hlad, dostal prso a já se kvůli jeho nakrmení nemusela hnout z postele. Celé dny jsme spolu jen leželi, a také díky tomu jsem se mohla začít učit být vnímavou maminkou.

S Evelínkou bylo kojení a všechno kolem dokola jednodušší. Nic nebolelo, všechno šlo hned samo, dokonalá spolupráce a úžasné sladění od první chvíle, kdy jsem ji dostala do náruče. Moje malá princezna se chytla prsa na porodním boxu a po pořádném napojení pořádně několik hodin spala. Spala také od narození celou noc. Jí i Šimonka jsem kojila 18 měsíců. Oba jsem odstavila přesně v den, na kterém jsme se dohodli, aniž by jednomu z nich kojení chybělo.

Kojení dvojčat byla i pro „zkušenou“ matku výzva. Nepochybovala jsem, že by nám to nešlo. Jen jsem si dopředu nebyla jistá technikou. Jaké však pro mě bylo překvapení, když se narodili a ono to fakt nešlo. Kristiánek nechtěl pít! Chtěl jen spát a o mlíčko neměl zájem. Zkoušeli jsme v porodnici úplně všechno, abychom ho vzbudili. Bojovala jsem, ale on si jen tiše spal. Poprvé v životě jsem musela odstříkávat mlíčko a krmit stříkačkou. Každý jeden mililitr byl úspěch. Občas jsem zažila zklamání, když po napití, vážil méně než před ním. Vážení dětí před a po každém kojení byl pro mě velký stres. Chápu, že se miminka musí hlídat, jestli přibírají, že mají v nemocnici určité předpisy, ale rozhodně by stačilo zvážit jednou za den. To jsem ale odbočila. Odstříkávání mateřského mléka bylo pracné, málo jsem spala a pořád se snažila ze sebe dostat alespoň pár kapek než se rozjela laktace. Díky vzpurnosti a sebezapření, že moje dítě bude pít jen mé mléko a ne žádnou kravskou náhražku, jsem do Kristiána dostávala stříkačkou stále větší dávky, takže sílil a začal být schopný se na pár chvil probudit a cucnout si ode mě. Z porodnice jsme odcházeli pátý den bez nutnosti přikrmovat umělým mlékem a s nabalenými stříkačkami, které jsem už nikdy nemusela použít. Taky nám chtěli zapůjčit váhu, to jsem ale s díky odmítla s tím, že jsem schopna sama odhadnout, jestli má mé dítě hlad nebo ne. Doma byl klid a pohoda, žádné vážení, žádný boj, jen naprostá důvěra, že všechno je, jak má být. Kluky jsem kojila tak, jak si řekli. Někdy oba najednou, někdy každého zvlášť, podle jejich potřeby. Kluci mají dva roky a ještě kojíme. A nevím, jak dlouho ještě, nechávám to na nich a na sobě. Však my se nějak na ukončení domluvíme. Časem…

Kojení každého dítěte bylo jiné, a tak to má být, protože děti nejsou univerzální robůtci, ale jedinečné bytosti. Jedno však mají společné, potřebují lásku a náruč své maminky. Pokud bych měla učinit závěr a poradit, jak to udělat, aby vám kojení šlo, doporučila bych nepředstavovat si dopředu, jestli to půjde nebo ne, ale být přesvědčena o tom, že se to podaří. A pokud se to nepodaří, svět se nezboří!

O mátě a ženské harmonii

Včera ráno jsem se v kuchyni přehrabovala ve skříňce a hledala černý čaj. Vypadl na mě přitom starý pytlík mátového čaje a mě se poprvé od porodu připomnělo mé poslední těhotenství. 9 měsíců, během kterých mě provázala stále chuť na mátu. Mátový čaj, mátový šampón, pepermintové bonbony, žvýkačky, čokoládá, éterák v aromalampě…. Přestože máta by se v těhotenství neměla, mě to k ní táhlo, a tak jsem naslouchala a obezřetně si ji dopřávala. Ale protože té máty bylo pořád moc, pídila jsem se po příčině a dozvěděla se, že mé tělo si možná říká jen o doplnění železa. Nebo jen potřebovalo trochu zchladit, protože v těhotenství jede cirkulace na plné obrátky a žena sálá spoustu tepla.

 

Pár hodin na to jsem prováděla jednu těhotnou ženu předporodním rituálem, a tak možná právě proto jsem se od rána ladila a napojovala na to, co a jak působilo pozitivně na mě, abych mohla co nejcitlivěji provést nastávající maminku a i zúčastněné ženy společným prožitkem. Je to pro mě velmi důležité. Ráda se ladím na ženu a její potřeby, ať už během rituálu, porodu nebo při konzultaci nějakého problému. Nacítit se a být empatická, podporující, jemná a poskytnout bezpečí… To je něco, co se mi jeví jako klíčové při práci se ženami. Prostě vytvářet harmonii a umět ji udržet.

 

Ženské srdce, zvlášť to zraněné, potřebuje bezpečí k tomu, aby se otevřelo. Ženské srdce nepotřebuje slyšet, co by mělo nebo nemělo. Žena potřebuje cítit podporu, aby měla možnost si na to přijít sama. A také nutně potřebuje být hýčkána a mnohdy o tom neví, protože přes všechny povinnosti neslyší vnitřní hlas, který jí to naléhavě sděluje. Jen ale nedokáže v zástupu povinností rozklíčovat projevy svého těla, které už po odpočinku a relaxaci volá. Až nemoc ji jako jediná donutí si lehnout, ale jen na nezbytnou chvíli, pak zase vystartuje vstříc svým povinnostem s výmluvou, že více odpočívat si nemůže dovolit. Vidíte se v tom?

Ale já vím, že žena může odpočívat. A pokud si to dovolí, má na svůj život, partnera, děti i práci daleko více energie a fronta těch úkolů se rozpouští. 

 

Jsem často s ženami ve chvílích, kdy péči neodmítají, protože se bytostně rozhodly, že si ji zaslouží. Vídím, jak na ně působí blahodárně, když ví, že jsou pro sebe na prvním místě. Jak je to posílí, když si poprvé vystoupí ze zaběhnuté rutiny, ve které nebylo místo pro životní zpomalení.

 

Sama na vlastní kůži jsem také prožila péči jiných žen, vyzkoušela jsem si i roli ženy, která se obávala hýčkání přijmout. Jsem také stále a denodenně v roli ženy, která dává. Zjistila jsem, že mě osobně nejvíc vyhovuje vyváženost, ne o ní mluvit, číst, ale chovat se tak, aby v mém životě byla harmonie. Není to něco, co udržíte každý den, ale dlouhodobě vyrovnávat výkyvy není tak složité.

 

Začala jsem mátou a skončím jí. Včera mi žena, pro kterou jsem předporodní rituál pořádala, sdělila, že ji poslední dobou voní máta, a tak jsem jí řekla: “Klidně si ji dopřej!” A v duchu jsem se usmála tomu, jak to ladění ráno zafungovalo a že duševní život je stejně opravdový jako ten hmatatelný. A je moc fajn to vědět.

Autor: Monika Valová
23. 9. 2018 / Články nad patičkou
Dlouhá cesta autem s dětmi

Jen, co jsem nasedla do auta, bylo mi zle. Občas se mi to stává, ale tentokrát jsem nemohla jen tak zavřít oči a pokoušet se to zaspat. Vedle mě seděl Mariánek, který se na náš odjezd pořádně 2,5 hodiny vyspal v šátku při procházce a nechápal, proč by měl nyní sedět připoutaný v sedačce. A tak na místo, abych tiše dřímala a tlumila svůj žaludek na vodě, musela jsem kojit a bavit ho, aby neplakal. Místy jsem cítila, jak mi dochází energie. Už mi nešlo ani mluvit, a tak jsem jen tupě seděla a poslouchala, jak si s pláčem stěžuje. "Já to nezvládnu, už to nedávám!", projela mi hlavou myšlenka jako blesk a stejně jako úder blesku mi píchla o srdce.

 
Cesta domů byla samá objížďka, prodlužovala se, a dvojčata byla na sebe, asi z nudy a taky z toho, že vycítila mou nepohodu, pěkně zlá. Ke kňourání miminka se tak přidal i pláč a křik dvojčat.
Cítila jsem, jak to vě mně vře, jak už to dál nesnesu, ale nebylo, kde utéct. Občas jsem na kluky zakřičela, aby toho nechali, povyhrožovala jim, což je nasupilo ješte víc a mě v jejich očích ponížilo, protože mě mají prokouknutou a ví, že své výhružky většinou nesplním. Ach jo.
 
Zachránil nás Martin, kterého napadlo zastavit u obchodu a nakoupit, co kdo má rád a najít místo pro piknik. Když jsme jej našli a v trávě natáhli deku, nechali děti poběhat, trochu se mi ulevilo. Možná mi pomohlo opustit prostor auta, ze kterého ještě před pár minutami nebylo úniku a kde mi nebylo dobře. Dětem se taky ulevilo. Pauza bodla nám všem.
 
Tak to funguje se vším v životě. Chilka pauzy, utvoření si odstupu a hned vidíme, co jsme předtím měli před nosem a vidět jsme nemohli.
 
Po pikniku jsme pokračovali znovu směr domov, Mariánek usnul a chvilku na to, zavládl klid i v zadní řadě u kluků. Já složila pod hlavu mikinu a v tichu zavřela oči. Neusla jsem hned, hlavou se mi honilo, jak to udělat, abych byla pro své děti ještě lepší máma a nemusela jim vyhrožovat, když už nevím kudy kam. Však to znáte, pořád všichni přemýšlíme, jak věci dělat lépe. Napadlo mě, že stále hledám nějakou konstantu, která by mi umožnila udržet harmonii v domě a kterou bych si to zjednodušila. Jenže taková asi fakt není. Snad jen kombinace lásky a trpělivosti. Jenže to prostě furt nejde mít sílu ve chvíli, když je vám zle. Když nemáte kde brát.
 
A tak se uchylujem k výkřikům do tmy v podobě výhrůžek "buďte už konečně ticho, jinak...", což má za následek, že někdo poslechne, někdo šeptá a někdo pokračuje ve křiku. Nefungujete to! Mají totiž pocit, že se jich to netýká a že to říkáte tomu vedle. Znáte to:"kdo to byl" a odpověď "to já ne, to on".
 

Zázračné zjednodušení života se zase nekoná, protože my rodiče si musíme cestičku k našim dětem vyšlapat úplně poctivě a ke každému z nich jinou a různě klikatou, dokonce i když nám není zrovna do zpěvu.

 

Když pojedete na prázdniny v autě plném neutahatelných KDYUŽTAMBUDEMáků, vzpomeňte si, že nefunguje k nim mluvit jako ke skupině, když je ta skupina rozhádaná a navzájem se požďuchujou, nýbrž ke každému zvlášť, protože každý z nich tam sedí sám za sebe, stejně jako vy. A snažte se být trpěliví. Často vystartujem kvůli nedostatku energie, a potom nás to mrzí a lepší než hojit rány je si je navzájem nezpůsobovat. A pokud to už nejde, zastavte auto i sebe a dejte si pauzu.

 
Ano chce to sebrat všechnu sílu světa, ale potom budete mít lepší pocit, ze kterého se se vám rázem udělá dobře, jak jste to skvěle dali.
 
 
 
 
 
Autor: Monika Valová
11. 7. 2018 / Články nad patičkou
Nech život plynout, prožívej

Porody mých dětí a žen, které jsem doprovázela mi ukázaly jednu velkou životní moudrost a tou je, že nikdo nám nemůže ve skutečnosti pomoci více než my sami. Porod je totiž stejně nevyhnutelný jako smrt, neutečete před ním. Můžete jej prožít nebo prostě jen přežít. Pokud přežijete, zanenechá to ve vás bolest. Se kterou se ovšem dá následně pracovat a celý proces zhojit. Ale stojí vás to sílu. Pokud rodíte s podporou, tedy zázemím a s pocitem bezpečí, nepředáváte odpovědnost nikomu jinému, máte svůj porod ve svých rukou. Totéž se dá použít paralelně v jakékoliv životní situaci.

Cokoliv nás v životě potká, vyvolává reakci naší mysli a našeho těla. Nic nepřichází jen tak a nic jen tak neodejde. Pokud necháme za sebe rozhodovat a nejsme schopni převzít odpovědnost, učinit rozhodnutí, přijde někdy něco jiného, aby nás donutilo to konečně udělat. Třeba nemoc.

Jak říká Mudr. Hnízdil "nemoc je informace", ale nejen nemoc, také mezilidské vztahy. Není náhoda, že si do života přivoláme lidi, kteří s námi neladí, je to pro nás výzva, nějak se k tomu postavit a poučit se. A někdy je to tak nepříjemné, že byste raději přestali dýchat a zavřeli oči a hráli mrtvé brouky. Jenže to nepomůže, protože byste se stali v té situaci bezbrannými. Tzv. by vás to semlelo. A časem by přiletěl jiný dravec, který by vás sezobl.

Nechat život plynout neznamená se podvolit, znamená to vědomě prožívat životní situace a přijímat to, co k nám chodí jako součást naší cesty a byť je to nepříjemné, smutné nebo bolavé, může nás to nakonec posílit a nasměrovat správným směrem.

Pokud máte pocit, že to sami neustojíte, najděte si někoho, kdo vás podpoří, ale nenechte nikoho, aby za vás něco vyřešil.

Autor: Monika Valová
26. 6. 2018 / Články nad patičkou