Uááááááááááááááá
Autor: Monika Valová
31. 7. 2016 / Všechny články

„Uaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaááááááááááááá!“ ozvalo se z mého hrdla dneska večer cca ve 20. 15 tak hlasitě, že se tímto omlouvám všem kolemjdoucím a sousedům a vysvětluji, že jsem si jen potřebovala ulevit, protože mé děti nechtěly sdělit, co by si daly k večeři, úplně mě ignorovaly. Přišla jsem o hlas mimochodem a rozbolela mě hlava, takže to nebyl úplně fajn způsob, jak projevit vyčerpání!

 

Nakonec jsem se to po mém výkřiku dozvěděla, protože v tu chvíli mě nešlo ignorovat a uvařila jedno caro, teplé kakao, studené kakao a čaj s mlékem, k tomu jeden chtěl brambory od oběda, druhý chleba s máslem, třetí čoko kuličky s mlékem a čtvrtý zrníčkový chleba, který jsem dneska upekla - je výborný, že sem musím dát odkaz na recept. Říkám si, chtělo by to ještě jedno nebo dvě děti, protože druhy večerních drinků a jídel ještě nebyly vyčerpány, mama hotel má daleko širší menu. Ne, kecám, na další dítě teď prostě nemám!

Takže vyndat mléko z ledničky, vařit vodu, vytáhnout první ječící dítě z vany, utřít, obléct, potulit. Zalít caro, nalít horké a studené mléko, vyndat druhé dítě z vany (utřít, obléct, potulit), čajík už se dolouhoval, šup do něj mlíko a pak med, čokokuličky do mísy s mlékem, ha jedno už jí! Druhé, třetí taky! A čtvrtému ještě umýt vlasy, protože ten odvšivovací prostředek na olejové bázi nejde už druhý den vymýt z vlasů!

Jo o vších jsem se Vám zapomněla zmínit, napravím to. VŠI! Asi před týdnem jsem si myslela, že vyletím z kůže, jak mě svěděla hlava. Vši to určitě nebudou, vždyť se ani jedno z dětí nedrbe. Ok, říkám si, zajdu do lékárny, objednám šampon proti svědění, ale moc šancí tomu nedávám, protože to bude asi neurotického původu! Přetažení nebo stres by to mohl vysvětlovat, to jsem se dočetla na stránkách nějakého dermatologa. Snažím se silou vůle svědění potlačit. Ležím na posteli s knížkou v ruce při své odpolední bezdětné hodince (nikdy není bezdětná) a najednou cítím, jak mi něco leze po čele. Odkládám knížku a chytám veš. A do prdele! Mám vši! Před rokem jsem je chytla od Evelínky, a trvalo mi několik měsíců, než se mi po těch odvšivovacích prostředcích zahojila hlava! Tohle néééé! Skoro pláču. Volám svojí mamce, ať mi dojede pomoct, ale prý se toho štítí! Pomyslím si: “Jsem blbá, že to u ní ještě zkouším!“ Jdu si umýt hlavu sama, tentokrát padl hned celý prostředek! Povedlo se, jsou mrtvé! Ale kde se vzaly? Jsou to přece vši dětské a doma se nikdo jiný nedrbe. Dokonce ani dlouhovlasá Evelínka. Na první pohled má hlavu úplně čistou. Jediné vysvětlení je Šimon! Ale ten je teď na táboře!

Nebudu Vás napínat. Šimi teď v pátek přijel! A hádejte! Přivezl si kámošky ve vlasech a rozdal je celému táboru! Fakt se stydím, mohla jsem jim aspoň zavolat, že ta možnost tady byla! Fakt se omlouvám, pokud někdo ze skautů čtete můj blog! Jste úžasní, jak jste se tam o ty děti postarali a my vám tam ještě dotáhli vši! Kaju se!

Jenže to není konec všího příběhu. Než Šimi v poledne dorazil, už jsem stačila odvšivit Evelínku, protože jsem ji taky náhodou ráno našla hnídy, až na druhý pohled. „Sakra jak to, že jí to vůbec nesvědí?“ To mi vysvětlila až dneska jen tak mezi řečí. Prý: “Maminko, mě to svědilo, ale já se škrábala vždycky, když jsi mě nemohla vidět, aby sis nemyslela, že mám vši!“ Aha k tomu jsem fakt neměla co říct! Fakt díky! Ať žije společné spaní s dětmi! Už podruhé za týden putovalo ložní prádlo do pračky! A já se musela znovu preventivně odvšivit!

Ve čtvrtek, před příjezdem Šimonka, odjel Martin na prodloužený víkend a já navíc začala menstruovat. Přiznávám, víc než sladěná s měsícem, jsem zjevně se svým mužem. On si klíďo přijede v neděli, až bude po všem, až budu mít opět stabilní hladinu hormonů, nebudu na nikoho křičet a už si vůbec nebudu potřebovat lehnout a uzavřít se do sebe. Navíc připravena plnit své manželské povinnosti. Juchůůůů život je krásný!

Zpátky k pátku. Šimi ječí ve sprše, že má hlad a já na něj, že prostě ty vlasy odvšivíme, jinak mu nedám ani jednu palačinku na oběd. Přitom se mrknu na jeho pohlaví a na něm si klíďo píďo relaxuje přisáté klíště! Do prdele! Já už nechci žádné parazity. Můj citlivý syn má na penisu klíště, jak mu ho proboha sundám, když si nenechá bez řevu ani ostříhat nehty na noze. Povídám mu: “Šimi máš tam klíště a já teď půjdu pro pinzetu a úplně bezbolestně ti ho vytáhnu!“ Slovo bezbolestně zastavilo panický řev! Uf, je venku i s hlavičkou! Desinfekci si necháme až po palačinkách, to by teď nepřežil. Celý šťastný mě objímá a dává mi zapravdu, že sprcha před jídlem byl dobrý nápad.

Říkám si, co bych Vám ještě o pátku napsala, ale normálně mám zatmění a od té doby si nepamatuji, co jsme dělali, takže skáču do dneška, tedy do soboty a vysvětlím vám, proč už jsem ten závěr s dětmi nedala s grácií, ale s uáááááááááááááááááááááááááááááááááá, ačkoliv do teď jsem se fakt držela!

Byli jsme v podvečer na zmrzce, na kterou jsem naškrábala poslední cash. A po ní jsme se vraceli domů kolem pivního festivalu, kde Evelínka uviděla skákací hrad. Někdy mám pocit, že moje šestiletá dcera je už v pubertě, protože jsem byla okamžitě blbá matka, která ji nechce na ten skákací hrad za plotem pustit. Neměla jsem na vstupné prostě. Namítala mi, že děti to mají zdarma, ale pokud by šla ona, jak to vysvětlím dvojčatům, že ony tam beze mě nemůžou. No, a protože jsem blbá matka, řekla jsem jí, že je taky blbá, když to kolo vedle sebe vede a nejede na něm (jediná věc, co mě zrovna napadla). Rozpoutaly jsme tím dialog vzájemného obviňování, ze kterého nebyla happy ani ona, ani já. S tímto nastavením jsem je dala po příchodu domů koupat a zeptala se, co by chtěli večeřet. A tady jsme se dostali na začátek mého dnešního článku a k tomu, že jsem se původně chtěla jen pochlubit s dokončenou knihovnou, na kterou jsem koupila barvy před třemi lety, a před čtyřmi mě napadlo, že bych ji mohla natřít. Mám velkou radost a musím Vám ji ukázat!

Někdy to prostě neteče, jak bych si představovala. Někdy je vymalováno!

  

 

 

O mátě a ženské harmonii

Včera ráno jsem se v kuchyni přehrabovala ve skříňce a hledala černý čaj. Vypadl na mě přitom starý pytlík mátového čaje a mě se poprvé od porodu připomnělo mé poslední těhotenství. 9 měsíců, během kterých mě provázala stále chuť na mátu. Mátový čaj, mátový šampón, pepermintové bonbony, žvýkačky, čokoládá, éterák v aromalampě…. Přestože máta by se v těhotenství neměla, mě to k ní táhlo, a tak jsem naslouchala a obezřetně si ji dopřávala. Ale protože té máty bylo pořád moc, pídila jsem se po příčině a dozvěděla se, že mé tělo si možná říká jen o doplnění železa. Nebo jen potřebovalo trochu zchladit, protože v těhotenství jede cirkulace na plné obrátky a žena sálá spoustu tepla.

 

Pár hodin na to jsem prováděla jednu těhotnou ženu předporodním rituálem, a tak možná právě proto jsem se od rána ladila a napojovala na to, co a jak působilo pozitivně na mě, abych mohla co nejcitlivěji provést nastávající maminku a i zúčastněné ženy společným prožitkem. Je to pro mě velmi důležité. Ráda se ladím na ženu a její potřeby, ať už během rituálu, porodu nebo při konzultaci nějakého problému. Nacítit se a být empatická, podporující, jemná a poskytnout bezpečí… To je něco, co se mi jeví jako klíčové při práci se ženami. Prostě vytvářet harmonii a umět ji udržet.

 

Ženské srdce, zvlášť to zraněné, potřebuje bezpečí k tomu, aby se otevřelo. Ženské srdce nepotřebuje slyšet, co by mělo nebo nemělo. Žena potřebuje cítit podporu, aby měla možnost si na to přijít sama. A také nutně potřebuje být hýčkána a mnohdy o tom neví, protože přes všechny povinnosti neslyší vnitřní hlas, který jí to naléhavě sděluje. Jen ale nedokáže v zástupu povinností rozklíčovat projevy svého těla, které už po odpočinku a relaxaci volá. Až nemoc ji jako jediná donutí si lehnout, ale jen na nezbytnou chvíli, pak zase vystartuje vstříc svým povinnostem s výmluvou, že více odpočívat si nemůže dovolit. Vidíte se v tom?

Ale já vím, že žena může odpočívat. A pokud si to dovolí, má na svůj život, partnera, děti i práci daleko více energie a fronta těch úkolů se rozpouští. 

 

Jsem často s ženami ve chvílích, kdy péči neodmítají, protože se bytostně rozhodly, že si ji zaslouží. Vídím, jak na ně působí blahodárně, když ví, že jsou pro sebe na prvním místě. Jak je to posílí, když si poprvé vystoupí ze zaběhnuté rutiny, ve které nebylo místo pro životní zpomalení.

 

Sama na vlastní kůži jsem také prožila péči jiných žen, vyzkoušela jsem si i roli ženy, která se obávala hýčkání přijmout. Jsem také stále a denodenně v roli ženy, která dává. Zjistila jsem, že mě osobně nejvíc vyhovuje vyváženost, ne o ní mluvit, číst, ale chovat se tak, aby v mém životě byla harmonie. Není to něco, co udržíte každý den, ale dlouhodobě vyrovnávat výkyvy není tak složité.

 

Začala jsem mátou a skončím jí. Včera mi žena, pro kterou jsem předporodní rituál pořádala, sdělila, že ji poslední dobou voní máta, a tak jsem jí řekla: “Klidně si ji dopřej!” A v duchu jsem se usmála tomu, jak to ladění ráno zafungovalo a že duševní život je stejně opravdový jako ten hmatatelný. A je moc fajn to vědět.

Autor: Monika Valová
23. 9. 2018 / Články nad patičkou
Dlouhá cesta autem s dětmi

Jen, co jsem nasedla do auta, bylo mi zle. Občas se mi to stává, ale tentokrát jsem nemohla jen tak zavřít oči a pokoušet se to zaspat. Vedle mě seděl Mariánek, který se na náš odjezd pořádně 2,5 hodiny vyspal v šátku při procházce a nechápal, proč by měl nyní sedět připoutaný v sedačce. A tak na místo, abych tiše dřímala a tlumila svůj žaludek na vodě, musela jsem kojit a bavit ho, aby neplakal. Místy jsem cítila, jak mi dochází energie. Už mi nešlo ani mluvit, a tak jsem jen tupě seděla a poslouchala, jak si s pláčem stěžuje. "Já to nezvládnu, už to nedávám!", projela mi hlavou myšlenka jako blesk a stejně jako úder blesku mi píchla o srdce.

 
Cesta domů byla samá objížďka, prodlužovala se, a dvojčata byla na sebe, asi z nudy a taky z toho, že vycítila mou nepohodu, pěkně zlá. Ke kňourání miminka se tak přidal i pláč a křik dvojčat.
Cítila jsem, jak to vě mně vře, jak už to dál nesnesu, ale nebylo, kde utéct. Občas jsem na kluky zakřičela, aby toho nechali, povyhrožovala jim, což je nasupilo ješte víc a mě v jejich očích ponížilo, protože mě mají prokouknutou a ví, že své výhružky většinou nesplním. Ach jo.
 
Zachránil nás Martin, kterého napadlo zastavit u obchodu a nakoupit, co kdo má rád a najít místo pro piknik. Když jsme jej našli a v trávě natáhli deku, nechali děti poběhat, trochu se mi ulevilo. Možná mi pomohlo opustit prostor auta, ze kterého ještě před pár minutami nebylo úniku a kde mi nebylo dobře. Dětem se taky ulevilo. Pauza bodla nám všem.
 
Tak to funguje se vším v životě. Chilka pauzy, utvoření si odstupu a hned vidíme, co jsme předtím měli před nosem a vidět jsme nemohli.
 
Po pikniku jsme pokračovali znovu směr domov, Mariánek usnul a chvilku na to, zavládl klid i v zadní řadě u kluků. Já složila pod hlavu mikinu a v tichu zavřela oči. Neusla jsem hned, hlavou se mi honilo, jak to udělat, abych byla pro své děti ještě lepší máma a nemusela jim vyhrožovat, když už nevím kudy kam. Však to znáte, pořád všichni přemýšlíme, jak věci dělat lépe. Napadlo mě, že stále hledám nějakou konstantu, která by mi umožnila udržet harmonii v domě a kterou bych si to zjednodušila. Jenže taková asi fakt není. Snad jen kombinace lásky a trpělivosti. Jenže to prostě furt nejde mít sílu ve chvíli, když je vám zle. Když nemáte kde brát.
 
A tak se uchylujem k výkřikům do tmy v podobě výhrůžek "buďte už konečně ticho, jinak...", což má za následek, že někdo poslechne, někdo šeptá a někdo pokračuje ve křiku. Nefungujete to! Mají totiž pocit, že se jich to netýká a že to říkáte tomu vedle. Znáte to:"kdo to byl" a odpověď "to já ne, to on".
 

Zázračné zjednodušení života se zase nekoná, protože my rodiče si musíme cestičku k našim dětem vyšlapat úplně poctivě a ke každému z nich jinou a různě klikatou, dokonce i když nám není zrovna do zpěvu.

 

Když pojedete na prázdniny v autě plném neutahatelných KDYUŽTAMBUDEMáků, vzpomeňte si, že nefunguje k nim mluvit jako ke skupině, když je ta skupina rozhádaná a navzájem se požďuchujou, nýbrž ke každému zvlášť, protože každý z nich tam sedí sám za sebe, stejně jako vy. A snažte se být trpěliví. Často vystartujem kvůli nedostatku energie, a potom nás to mrzí a lepší než hojit rány je si je navzájem nezpůsobovat. A pokud to už nejde, zastavte auto i sebe a dejte si pauzu.

 
Ano chce to sebrat všechnu sílu světa, ale potom budete mít lepší pocit, ze kterého se se vám rázem udělá dobře, jak jste to skvěle dali.
 
 
 
 
 
Autor: Monika Valová
11. 7. 2018 / Články nad patičkou
Nech život plynout, prožívej

Porody mých dětí a žen, které jsem doprovázela mi ukázaly jednu velkou životní moudrost a tou je, že nikdo nám nemůže ve skutečnosti pomoci více než my sami. Porod je totiž stejně nevyhnutelný jako smrt, neutečete před ním. Můžete jej prožít nebo prostě jen přežít. Pokud přežijete, zanenechá to ve vás bolest. Se kterou se ovšem dá následně pracovat a celý proces zhojit. Ale stojí vás to sílu. Pokud rodíte s podporou, tedy zázemím a s pocitem bezpečí, nepředáváte odpovědnost nikomu jinému, máte svůj porod ve svých rukou. Totéž se dá použít paralelně v jakékoliv životní situaci.

Cokoliv nás v životě potká, vyvolává reakci naší mysli a našeho těla. Nic nepřichází jen tak a nic jen tak neodejde. Pokud necháme za sebe rozhodovat a nejsme schopni převzít odpovědnost, učinit rozhodnutí, přijde někdy něco jiného, aby nás donutilo to konečně udělat. Třeba nemoc.

Jak říká Mudr. Hnízdil "nemoc je informace", ale nejen nemoc, také mezilidské vztahy. Není náhoda, že si do života přivoláme lidi, kteří s námi neladí, je to pro nás výzva, nějak se k tomu postavit a poučit se. A někdy je to tak nepříjemné, že byste raději přestali dýchat a zavřeli oči a hráli mrtvé brouky. Jenže to nepomůže, protože byste se stali v té situaci bezbrannými. Tzv. by vás to semlelo. A časem by přiletěl jiný dravec, který by vás sezobl.

Nechat život plynout neznamená se podvolit, znamená to vědomě prožívat životní situace a přijímat to, co k nám chodí jako součást naší cesty a byť je to nepříjemné, smutné nebo bolavé, může nás to nakonec posílit a nasměrovat správným směrem.

Pokud máte pocit, že to sami neustojíte, najděte si někoho, kdo vás podpoří, ale nenechte nikoho, aby za vás něco vyřešil.

Autor: Monika Valová
26. 6. 2018 / Články nad patičkou