Porodní příběh ze dvou stran

Ve dvě ráno mě probudila textovka, že už je to asi tady! Vstala jsem, abych si přichystala věci do tašky a ještě se na chvilku vrátila do postele. Skočil za mnou kocour a začal vrnět, jeho nabídka tulení byla příliš lákavá na to, abych ji odmítla, a tak jsem si s ním chvíli lebedila.

 

Za pár minut přišla další textovka, vypadá to, že si ještě chvilku poležím, protože vana Zuzčino tělo spíše zklidnila. Už je ale 3 dny po stanoveném termínu porodu, takže se přikláním spíše k tomu, že Zuzka i miminko ještě nabírají energii na brzké zrození nového života, a tak jí píšu, aby si taky ještě lehla. Přeci jen je lepší posbírat co nejvíce sil. I mě by ještě nějaká ta hodinka navíc v posteli bodla. Kočičák se mi zrovna stočil do náruče, když se opět ozývá pípnutí, klid před bouří je ten tam.

Vstávám, vlna vzrušení mě vypavuje ven z postele! Kocour zklamaně odchází někam do tmy. Líbám svého spícího muže a oblékám se. Z telefonu se dovídám, že už je čas vyrazit. Proč zrovna dneska napadl sníh!? Auto zasypané bílou pokrývkou a já bez rukavic. Než jsem všechen sníh ometla, byla jsem perfektně probraná. Hodinky ukazovaly něco po třetí hodině. Cesta spící krajinou podbarvená náladovými písničkami pozvolně plynula. „Měli by tak hrát i ve dne!“ pomyslela jsem si. Hudba dodala noční atmosféře úžasnou velkolepost. Tohle přesně jsem potřebovala, tohle naladění si chci ponechat!

Dorazila jsem do porodnice kolem 4 ráno a setkala se se Zuzkou a jejím manželem na příjmu. Tiše přešlapovala a trpělivě prodýchávala bolestivé kontrakce. Kdybych v tu chvíli naladila rádio na stejnou stanici, jako jsem poslouchala v autě, vypadalo by to, že tančí. Pohupovala svými boky a přenášela váhu z jedné nohy na druhou v rytmu těch písniček, které mi ještě zněly v uších. Když se otočila zády, nepoznala bych, že je těhotná. „Sluší jí to!“ pomyslela jsem si. Cítila jsem z ní klid. Ani strach, ani pochybnost zde neměly místo. Přede mnou tiše tančila rodící žena plně vědoma toho, že dneska je to všechno jen na ní a na její dceři. Ano i na tobě Stelo! To ty ses dneska rozhodla narodit.

Po vyšetření gynekologem jsme se všichni setkali v porodním pokoji. Zuzka už byla otevřená na 6 cm, a já špitla Peťovi, že s tímto tempem bude miminko tak do dvou hodin na světě. Zeptal se mě, na kolik to musí být žena vlastně otevřená, což mě pobavilo. Nevím, proč jsem si myslela, že to ví každý. Pánové, na deset to musí být! :)

Většinu času jsme strávily ve sprše. Zuzka si lehla na zem tak, jak jí jen bříško dovolilo, a nechala se masírovat proudem vody v křížích. Nevydala ze sebe ani hlásku, její pozornost byla otočená směrem do sebe. Myslím, že prožívala přesně ten stav, kdy tady žena fyzicky je, ale duchem lítá někde…! A to je naprosto úžasný stav, ve kterém jsem jí přála setrvat až do narození miminka. Chvilku na to, co se vrátila do sprchy po vyšetření porodní asistentkou, ozvalo se lupnutí - praskla voda. V ten okamžik se Zuzka jako by probrala. Všimla si, že voda není průhledná a s obavami v očích mi povídá: “ Ta voda je zkalená!“ Cítím, že teď potřebuje podpořit! Povídám jí: “To jsi ještě neviděla zkalenou plodovku!“ Uklidnilo ji to, a už by se byla navrátila zpět do svého porodního rozpoložení, jenže…

To by nesměla stát porodní asistentka nervózně ve dveřích koupelny, netrpělivě přešlapovat a trvat na tom, že musí Zuzku nyní znovu vyšetřit, protože odtekla voda! Má pravděpodobně hrůzu z toho, že by se Stela narodila ve sprchovém koutu a nutí nás přesunout se na porodní lůžko. Dávám Zuzce ještě nějakou chvilku, a pak ji žádám o přesun, ačkoliv bych jí tak ráda dopřála ještě trochu úlevy v podobě horké sprchy. Pomáhám jí vylézt a motivuji, že už bude mít brzy malou u sebe.

Zuzka na lůžku instinktivně zaujímá polohu na čtyřech, když ji porodní asistentka vyzývá, aby se otočila, že ji takto nemůže vyšetřit, říkám si proč? Zároveň ji straší, že neručí za to, že by si tak neporanila hráz! A neopomněla také připomenout, že plodová voda je zkalená. Hlavou se mi honí otázky, proč je tak necitlivá? Vždyť je všechno v pořádku, porod je plynulý, dynamický, rodička plná sil a miminku se daří dobře. Tedy až do té doby než se Zuzka ocitá na zádech. Porodní asistentka má pravděpodobně potřebu mít porod pod svou kontrolou. Ačkoliv vše postupuje bez komplikací, stále zasahuje a snaží se Zuzku do něčeho tlačit a já musím volit mezi tím podpořit Zuzku a uchránit její porodní přání a zároveň vyjít s porodní asistentkou, aby v porodním pokoji nevznikalo dusno, které by narušilo tu křehkou atmosféru klidu a bezpečí, které jsou pro rodící ženu důležité.

Pomáhám jí tedy na záda, ale po vyšetření se ptám, jestli nechce změnit polohu. „Zuzi, opravdu se chce miminko narodit takto?“  Už nemá sílu přetočit se zpátky a začíná tlačit miminko ven v poloze na zádech. Ozvy padají, volá se sloužící gynekoložka, ale ve chvíli, kdy hlavička prochází pánví, se vše ustálí a panika porodní asistentky opadá. Štve mě! Chce po Zuzce, aby tlačila mimo kontrakce. Prý, že se už kontrakce začínají ztrácet. Tohle už je na mě moc, zastrašovat rodící ženu teď?! Pohladila jsem Zuzku po vlasech a jasně jí řekla: „Tlač, až to budeš cítit!“ Proč by teď po tom všem měly kontrakce zmizet? Copak si to mimiko může rozmyslet, nebo snad Zuzčino tělo? Zuzka se v tu chvíli nadechla a zatlačila a já uviděla hlavičku.

Když se miminko rodí, je vystaveno novým pocitům. Ví, že jde ven, vždyť se na svém zrození aktivně podílí. Může cítit obavy z matky nebo zažívat svůj vlastní strach. Když z volného prostoru, který má v děloze, vstupuje hlavičkou do pánve, cítí tlak, otevírá si cestu ven a přitom se ze stresu pokaká, a tím se zkalí plodová voda. Když je v tu chvíli jeho máma ještě navíc v poloze na zádech, sníží se mu tepová frekvence, protože ten prostor, kterým prochází je ještě těsnější,, což způsobí více stresu. Změnou polohy se dá této „tísni“ předejít. Zároveň by bylo objektivnější vyhodnocovat monitor mimo kontrakci. Bohužel k tomu, aby učinili, co se píše ve skriptech, potřebují někteří zdravotníci pravděpodobně osvícení.

Stála jsem po boku rodící ženy a neměla ani jedinkrát pochybnost, že je něco zle. Jistě, nemám zdravotní vzdělání, ale tím pádem taky nemaluji čerta na zeď. Viděla jsem, že vše bylo naprosto v pořádku do doby, než si musela Zuzka lehnout na záda. Ne proto, že by to tak cítila, ale kvůli zdravotnici, která ji dostala tam, kde ji chtěla mít jen pro svůj vlastní pocit pohodlí. Zuzka byla statečná a přesto, že byla rušena, porodila nádhernou holčičku! To nejrůžovější miminko, jaké jsem po porodu, kdy viděla! Byla tak krásná, úplně hlaďounká, vůbec ne pomačkaná nebo skrčená. Trvalo jí chvilinku, než se přisála! A za další chvilku otevřela oči. Otevřela je, aby se do nich mohla její maminka zakoukat!

Zamýšlela jsem původně, že předchozím odstavcem Zuzčin a Stelin porodní příběh ukončím, ale mezitím jsme se se Zuzkou potkaly a já se dozvěděla, že svůj porod vnímala jinak, než jsem ho prožívala já a než jsem Vám jej v předchozích odstavcích popsala. Ve světle nových informací se mění dojem celého příběhu. A proto můžete ještě chvilku číst.

Až do poporodního setkání se Zuzkou jsem neustále přemítala o tom, zda jsem opravdu nemohla něco udělat jinak a trápilo mě to. Pachuť rušivé porodní asistentky byla stále silná a nemohla jsem ji ničím spláchnout. Ačkoliv jsem věděla, že Zuzka dosáhla svým druhým porodem cíle, který si stanovila, měla jsem pocit, že mohla dostat ještě víc.

Měla jsem silnou potřebu toto téma otevřít a zhojit případné následky. Ve chvíli kdy jsem Zuzce popisovala, co se v porodním pokoji dělo a že mě to mrzí, řekla mi, že porodní asistentku celý porod vůbec nevnímala, že vnímala jen to, co jí říkám já a ke konci gynekoložku.

Takže se mi přeci jen povedlo odclonit chování porodní asistentky! Sedla jsem si z téhle informace na zadek! Byla to pro mě ta nejúžasnější zpětná vazba, jakou jsem mohla dostat! Ono se mi to totiž povedlo - udržet pocit bezpečí a přefiltrovat vnější rušivý element! Více jsem si jako dula nemohla přát!

Autor: Monika Valová
18. 5. 2016 / Doporučujeme
Cyklus bílého a rudého měsíce

Když jsem před pár měsíci psala o sladění svého menstruačního cyklu s úplňkem, byla jsem nadšená, že můžu něco takového na základě vlastní zkušenosti sdílet. Přišlo mi ze srdce úchvatné, že můžu menstruovat v době, kdy měsíc září jako obrovská rudá koule na nočním nebi. Stačila mi jen symbolika sama o sobě, díky ní jsem věděla, že jsem součástí něčeho většího!

 

Jenže to jsem ještě nevěděla, že to větší je ještě větší, než se zdá a že to má zároveň i větší logiku! Mé tělo se nejenže sladilo s úplňkem, ale naladilo se na cyklus rudého měsíce. Což jsem v době psaní svého článku nevěděla, ale později si přečetla v knize Rudý měsíc.

Stálo tam také to, že ženina tvůrčí energie se pohybuje kolem období ovulace. K ovulaci, pokud se žena sladí s měsícem, dochází z pravidla v období novu (cyklus rudého měsíce), což se stalo mě, nebo kolem úplňku (cyklus bílého měsíce). Má tvůrčí energie tedy nebyla sladěna s tvořivou silou úplňku, ale s novem. Což znamená, že mé tělo se po mém posledním porodu nenaladilo na to, abych znovu počala další život v podobě fyzického dítěte, ale naopak, abych mohla využít svou energii ke svému vnitřnímu vývoji, tedy např. k tvorbě nových projektů coby mých duševních dětí. Má to svoji logiku, že?

Pro ty, kterým jsem zamotala předchozím odstavcem hlavu, cituji nedoslovně níže Mirandu Grey.

Cyklus bílého měsíce neboli cyklus „dobré matky“ – Menstruace přichází okolo novu a ovulace kolem úplňku. Tento systém je oslavován ve většině náboženstvích a obřadech plodnosti. Setkává se při něm tvořivá síla měsíce a ženy, takže tvůrčí energie směřuje k početí dítěte nebo založení rodiny.

Cyklus rudého měsíce neboli cyklus „zlé ženy“ – Menstruace přichází v období úplňku a ovulace kolem novu. Tvůrčí energie nesměřuje k plození dětí (realizaci ve hmotě), protože k ovulaci dochází v období „temnoty“ novu. Tvůrčí energie je zcela zaměřena na vnitřní vývoj. V knize se můžete dočíst, že muži tento cyklus vnímají jako silnější a nekontrolovatelnější, proto bývá označován jako cyklus, zlé ženy, moudré ženy, svůdkyně nebo šeredné čarodějnice, jež uplatňuje svou sexualitu na něco jiného než rození další generace.

Ženy, které žily v cyklu rudého měsíce, byly vyloučeny z úplňkových obřadů a oslav ovulujících žen. Připomínaly totiž temnou stránku zářivého měsíce v úplňku.

 V době naladění se na cyklus rudého měsíce se v mém životě odehrávaly tři zásadní věci:  1) vytvořili jsme s Martinem naše webové stránky, abychom inspirovali všechny, kterým by se mohla inspirace hodit, 2) založila jsem ženský kruh a za 3) jsem učinila zásadní rozhodnutí svého života, a to, že se budu věnovat tomu, co mě baví a co mi dává smysl, že budu doprovázet ženy těhotenstvím a porodem a budu jim oporou. Děkuji mému tělu, že se naladilo směrem, kterým jsem v té době potřebovala a že podpořilo mé úmysly!

Několik měsíců jsem byla tak úžasně sladěná s úplňkem, že jsem si nemusela do kalendáře značit příchod menstruace. Stačilo se jen podívat v noci na oblohu a věděla jsem, ve které fázi cyklu jsem. Dokonce jsem v té době byla na prohlídce na gynekologii a na otázku, kdy jsem měla poslední menstruaci, jsem musela požádat o to, aby se doktorka a sestra podívaly do kalendáře, kdy byl úplněk! Přišlo jim to zábavné, ale k mému překvapení a tom, že je to možné, nic nevěděly, poznamenaly však, že je to vlastně dost praktické! Skvělé, pomyslela jsem si, vnesla jsem osvětu do profesionálních gynekologických kruhů!

V létě jsme si naplánovali dovolenou u moře. Poprvé v životě jsem neřešila, že mám mít své dny zrovna na jejím začátku. Opravdu jsem si ten pocit užívala. No a co, tak budu prostě část dovolené krvácet, nevadí mi to! Má menstruace není problém a už nikdy nebude! Ale co se nestalo, možná právě díky tomu, že jsem svou menstruaci přijala a odevzdala se jí, přišla o 4 dny dřív a do letadla jsem nastupovala po jejím skončení. Od té doby se mé tělo začalo pomaličku přelaďovat až….

Až jsem se letos v březnu naladila na cyklus bílého měsíce a opět na den přesně! Tentokrát tedy menstruuji na nov. Nevím, jestli se mi tím mé tělo snaží říct to, že je na čase vyzvednout si tam shora ještě jednu duši, která na nás prý čeká, jak nám bylo řečeno jednou vidoucí ženou. Jedno je ale jisté, že synchronicity, které se mi v životě podařily vysledovat, do sebe vždy sedly jako zadek na nočník. A já mám radost, že tak život funguje a že nic není náhoda! Protože na ty já přece nevěřím! A hlavně, že vnímám a cítím a prožívám! A jestli k nám přijde ještě jedno děťátko! Přivítáme jej! 

Autor: Monika Valová
5. 4. 2016 / Ženské