Můj porod dvojčat a co mu předcházelo
Autor: Monika Valová
17. 8. 2015 / Ženské

Chtěli jsme třetí děťátko a dostali jsme shůry dvě. Máme dva nádherné chlapečky, kterými jsem si dosnila všechny své mateřské nenaplněné sny a touhy. Dvojčátka!!!


Říká se, že těhotenství s dvojčaty je větší zátěž pro organismus, tudíž psychika matky může dost utrpět. Všichni, počínaje gynekologem, vás od samého začátku straší, že je to těhotenství rizikové, že vám hrozí předčasný porod, těhotenská cukrovka a hlavně na samém konci císařský řez. I já se proto nechala na začátku strhnout tím uměle přiživeným strachem a byla jsem ve stresu, místo abych se radovala, jakéže se mi dostalo jako ženě pocty, že budu moci uvnitř svého těla nosit zároveň dvě bytosti, které se nechtějí narodit jedna bez druhé. Naštěstí jsem se zklidnila a začala naslouchat sobě a svým instinktům, přestala jsem číst články o dvojčatech a posílila v sobě důvěru, že se věci dějí tak, jak mají a že se mi dostává toho, co mám zažít. Začala jsem se radovat a těšit a přestala jsem se bát. Jen jediný strach ve mně zůstával trochu déle, a to strach z císařské řezu, ale i ten se mi podařilo zlomit. Ale přiznávám, obava se vrátila ke konci těhotenství a já se musela opět srovnat s tím, že miminka si samy zvolí svou cestu, jakou se chtějí narodit. 

Těhotenství s dvojčaty mi otevřelo nové obzory. Pocítila jsem nové krásné pocity spojené s mateřstvím. Celé těhotenství probíhalo ukázkově a děti rostly podle norem pro jednočetné těhotenství, byly tedy veliké a zdravé. A já byla šťastná. Koupila jsem si Mexickou bolu, abych dětem jasně naznačila, že budu dělat vše proto, aby se narodily přirozeně. Navštívila jsem seminář limbického otisku, díky kterému jsem prožila svůj vlastní porod bez stresů, a tím jsem se ujistila, že své dvě děti v bříšku nesmím stresovat a nebudu jim nakládat, co jim nenáleží. Převzala jsem za sebe odpovědnost a odmítla test na těhotenskou cukrovku, neboť nebyl důvod jej podstupovat, cítila jsem se silná a zdravá. S dětmi jsem se snažila celé těhotenství komunikovat. Pohlaví pro nás nebylo důležité, tak jsme si jej nechali až jako překvapení k porodu.

Fyzická zátěž byla opravdu veliká, ke konci těhotenství s nabranými 25kg jsem se musela šetřit, tělo začalo občas pobolívat a  hodně otékat, ale našla jsem jednu skvělou  paní fyzioterapeutku, která se mnou cvičila cviky Mojžíšové a masírovala mě. Po každé návštěvě u ní jsem byla jako znovuzrozená a ten pocit tělesné zdatnosti mi vydržel minimálně vždy další týden. Tatáž žena mi uvolňovala pánevní dno a díky tomu jsem se i úžasně rychle otvírala u porodu.

Poslední poradnu jsem absolvovala u svého lékaře v termínu 36+0tt. Monitory v pořádku, děloha klidná a děti koneckonců taky. Po vyšetření mi doktor sdělil, že jsem připravená rodit. Oj jaké překvapení. Ne tedy, že by můj fyzický stav za posledních pár dní ničemu nenasvědčoval. Tedy CS0 H1. Měla jsem se objednat ještě ten týden do porodnice, můj doktor byl přesvědčený, že to spěchá. Byla středa dne 17.7. 2013. V porodnici mě objednali do poradny na pondělí 22.7. A ještě jedna podstatná věc, Áčko stále hlavičkou dolů jako už několik týdnů a Béčko šikmo koncem pánevním. Mimiko B už několik měsíců měnilo polohu, cestovalo z příčky do šikmé polohy a já si tak přála, aby se tou prdelkou stočilo dolů alespoň na stálo. Vždyť já chci rodit přirozeně! Varianta první hlavičkou a druhý KP pro mě byla vždy akceptovatelná, nikdy jsem se nebála takto porodit, necítila jsem, že by to pro mě nebo děti bylo rizikové. Můj doktor mi vyhrožoval císařským řezem od půlky těhotenství, tentokrát mi chtěl dát trochu naděje a řekl, že plod B teda není jasná příčka, že je docela šikmo a že je to na mém uvážení a na úvaze lékařů v daném momentě porodu. 

Asi v polovině těhotenství jsme měli schůzku s primářem gynekologie ve fakultní nemocnici. Chtěli jsme se osobně domluvit na porodním plánu. Musím uznat, že je to sympaťák, který nevnímá ženy jen jako pacienty bez možnosti prosazení vlastního názoru. Domluvili jsme se, že mi vyjde vstříc a pokud bude vše, jak má, zažiju spontánní nevyvolávaný porod dvojčat v termínu, v jakém se samy děti rozhodnou, žádné tlumící léky a žádný umělý oxytocin v druhé době porodní. V případě nutnosti sekce, bude manžel u mě a po operaci budeme bondovat s dětmi na nadstandardním pooperačním pokoji. Jak mě uklidnilo, že v případě sekce nebudu nikde sama bez dětí a muže.  Domluvili jsme také, že u druhého plodu necháme dotepat pupečník, u prvního by to dle jeho názoru primáře (což je blbost, klidně by to u nás šlo). No a ještě jedna drobnost, slíbil nám, že si můžeme placenty dětí odnést po porodu domů. 

Dne 18. 7. 2013 (hned druhý den po poradně) před 4. hodinou ranní mi praskla v posteli voda :) Jejda překvapení!!! :D Žádné kontrakce, jen jsem teda byla trochu rozhozená, ještě je brzo, vždyť chci mít tříkilové děti, to je moje vytoužená meta! Vím, že už jsou dopečení, ale nebudou moc malí? Váhový odhad z předešlého dne byl 2500g a 2400g. A voda tekla a tekla. Nasedli jsme do auta a jen, co jsme vyjeli, přes cestu nám přeběhl obrovský pes, který vypadal jako bílý vlk! Nádherné znamení pro nás oba s Martinem! Celou cestu byly pravidelné kontrakce po 5 minutách, bolest se dala v pohodě snést. V porodnici jsme byli asi kolem páté. Sestra mi točila monitor a vyplňovali jsme papíry. V půl šesté mě odvezli na vyšetřovnu doktora, kde se mi začaly kontrakce stupňovat, co do rychlosti, tak rozsahu. Doktor mě vyšetřil, sdělil váhový odhad, podle něj něco pod tří kila každý :) a nález 3cm. No a teď to hlavní. Můžu rodit přirozeně? Pan doktor se mě s podivem dotázal: "A vy vážně chcete?" A já na to, že samozřejmě, pokud by to šlo. A on na to: "Šlo by to, B je šikmě KP, ale zkusíme to, jen vás musím upozornit, že při jediném zádrhelu uděláme akutní sekci.“ Chtělo se mi plakat štěstím. Následoval docela rychlý přesun na porodní box. Kontrakce po minutě intenzivní k nevydržení. Martin mě masíroval, co mohl, úleva přicházela na pár sekund. Monitory dětí se nedařily natáčet, nespolupracovala jsem. Natočení monitoru pro mě nebylo důležité. Já věděla, že jsou oba v pořádku! Jen už chtějí prostě ven, není důvod se obávat. Porodní asistentka se už na mě nemohla dívat, nevěřila tomu, že je to tak intenzivní. Mrkla do mě a celá překvapená mi řekla, že mám zašlou branku, ještě chvilku a rodíme a v tu chvíli jsem začala cítit tlaky na konečník, nešlo netlačit! Skočila jsem na porodní křeslo a už u mě stál doktor, na dvě kontra, možná tři bylo na světě naše třetí dítě! Chlapeček Kristián 2840g a 47cm Apgar skóre 10 10 10, narozen v 6.58 ráno. Neplakal, věděl, že jde na svět za námi a byl spokojený.

Hned jej vzali lékaři do péče. Musím přiznat, že jsem oproti svému dřívějšímu očekávání nechtěla malého hned na sebe. Byla jsem záhy úplně soustředěna na porod druhého miminka. Věděla jsem, že čím rychleji to bude, tím budeme všichni klidnější. Počet zdravotnického personálu byl obrovský. 3 dětští lékaři, 2 porodní asistentky, 3 gynekologové a pár přihlížejících z řad mladých doktorů, fakt nevím kolik, ale já jim to dovolila. Jen ať se všichni podívají, jak se přirozeně rodí dvojčata a že to jde! Dostavil se i pan primář. Oproti porodnímu plánu mi začali nasazovat oxytocin, porod se totiž zvolnil a zdravotníci nechtěli nic riskovat, nic jsem nenamítala, chtěla jsem mít i druhé děťátko venku a popravdě jsem je vůbec nevnímala. Stáhla jsem do svého nitra, naprosto soustředěna jen na sebe a miminko ve mně. Cítila jsem jemné tlaky na konečník, ale tlačit se mi nechtělo. Nejstarší a nejzkušenější lékař mi stále fixoval miminko v bříšku a připravoval toho mladšího doktora, který na to, co bude následovat, ale to jsem vnímala jen okrajově. Vybídl mě, abych si klekla a pomalu přitlačovala. V tu chvíli jsem byla někde ve vesmíru a neexistoval jiný středobod než já - rodící žena. Najednou žuch, všude plno vody, praskl plodový obal a hned se rozjely kontrakce. Lehla jsem si chtě nechtě na záda, starší lékař stále fixoval miminko přes bříško, mladší přichytil nožičky děťátka, které opět na dvě tři zatlačení vyklouzlo jako po másle a já jej dostala okamžitě na hrudník! Narodilo se nám čtvrté dítě! Další syn! Metoděj 2980g 47cm Apgar skóre 9 10 10, narozen v 7.28 ráno, ani on neplakal, protože mu bylo s námi hezky.

Nechali jsme dotepat pupečník, popravdě ani nevím, jestli dostatečně, protože jsem začala dojetím plakat a ňuchňat miminko v mé náruči. Pak mi jej vzali na změření a dostala jsem na chvilku Kristiána. No a nakonec mě ošetřili, neměla jsem nástřih, jen jemné poranění. No a pak mi tam všichni gratulovali a ten nejstarší doktor mi zašeptal do ucha: "Dobře, že jste se rozhodla pro přirozený porod!"  A já to taky tak cítila! Celé těhotenství jsem se na to chystala a děti mě vyslyšely!  A mě se tím splnil sen porodit s dvojnásobnou radostí! 

Z porodnice jsme odcházeli v pondělí dne 22.7. v 11.30, tedy přesně v době, kdy jsem byla objednaná na svou první nemocniční poradnu! .)

A ještě něco, když jsme projížděli úsekem mezi loukami, na jedné z nich hned u cesty seděly desítky čápů. V životě jsem jich tolik najednou neviděla. Takže i na zpáteční cestě se nám dostalo krásného znamení! Zatímco bílý vlk byl poslem všeho dobrého, čápi signalizovali úžasnou mateřskou energii.

 

Kdo má pořádek v domě, má ho i v sobě.

Když chceme žít v harmonii, měli bychom si hýčkat i vnější svět, který nás obklopuje. Ten se v nás totiž projevuje jako životní pohoda a nepohoda. Lidé, vztahy, zvířata, životní prostředí, jídlo, sociální skupiny, domov... 



Domov a děti. Mateřská bublina, ve které už 10 let žiju a pořád ji zpracovávám jako své velké životní téma. A tak si zrovna pro sebe a možná nejen pro sebe sepisuju myšlenky, které se mi o víkendu honily hlavou.

Domov je místo, kde se ráno probouzím, dopoledne vařím a pracuji, odpoledne uklízím a učím se s dětmi a večer jdu spát. Trávím doma hodně času. Je to můj bezpečný životní prostor, který o mě dost vypovídá, protože se do něj projektuje to, co mám ráda a co se mi líbí. Barvy, nábytek, doplňky, čistota... Ale taky mě ten prostor učí přijmout to, co se líbí těm, kteří se mnou žijí. Takový společný domov se potom vtiskuje do nás všech.

Říká se “bordel v bytě, šťastné dítě”. Pravda, ale jen do té míry, do které jste v tom binci spokojeni. Byť se s dětmi absolutní čisto udržet nedá a je zbytečné lpět na sterilitě prostředí, ve kterém by vás přivádělo k šílenství batole s rohlíkem v ruce, k domovu patří i to, že vše a všichni májí své místo.

Kdysi jsem nestrpěla smítko prachu a podlahu po vytírání leštila. S každým dalším dítětem jsem ale dostala pěkně za vyučenou a musela tuto obscesi vyléčit, jinak bych se zbláznila. Stále mám ale ráda uklizeno, jen už je to trochu jiný pořádek.


S pěti dětmi, dvěma psy a dvěma kočkami mám na zemi tisíce smítek. Vidím je všechny, ale po většinu času mě to nechává klidnou. Což je nutné pro záchranu duševního zdraví.


Nevytahuju vysavač 2x denně. Prach už není můj jediný nepřítel. Daleko větší výzva je pro mě najít pro většinu věcí stále udržitelné místo a naučit sebe i ostatní tam ty věci vracet, abych pořád nemusela uklízet předtím než budu uklízet. Rozumíte mi, o čem mluvím, že ano?


Naše děti neuklízí vůbec rády. Dokonce bych řekla, že binec ve svém pokoji změnily na udržovaný bordel a nucený úklid byl jen naoko. Takový styl úklidu, že se za nimi zavřou dveře a slyšíte vysavač a nejste si jistí, že ho někdo opravdu drží v ruce. Tuto letargii jsem jim vlastně způsobila já, protože často uklízím za ně a nebo nejsem důsledná v kontrole, zda plní a dodržují své povinnosti. Uvědomuju si to a budu se to snažit změnit.


Takže ten binec v pokoji starších dětí jsme nechali dojít tak daleko, že už si nedokázaly samy poradit. Lego se jim válelo snad úplně všude. V šuplíkách, krabicích, taškách, na zemi, pod postelí na poličkách. A nejen ta stavebnice. Všechno bylo po troškách smíchané se vším. Jejich pokoji chyběl vnější řád, který si nebyly schopny samy nastavit. Nemyslete si, že žily ve špíně. Na první pohled byste nepoznali o čem mluvím. Byl to vlastně “jen” chaos, který neuměly vyřešit.


K jejich štěstí jsem o víkendu dostala uklízecí náladu. Takovou tu, jak všechno začnete šůrovat od podlahy přes šuplíky a přeorganizujete a vytřídíte vše do posledního korálku a přitom ostrouháte i krabici pastelek, až z toho máte mozol na palci. Mimochodem, jak mě Eveli uviděla, vzala druhé strouhátko a strávily jsme pěknou hodinku povídáním při ořezávání. No jo, děti se učí napodobou, ale musíme je k té činnosti pustit a nenechat v hlavě vyhrát pocit, že sami to uděláme rychleji a lépe. To mám často. Achjo.


Kdybyste viděli, co jsem všechno našla pod postelí! Rej papírových tašek a krabiček s poklady, přes které už pod postel nic nevešlo. Protřídila jsem to, vyhodila asi 4 kila papírů a starých výkresů a všechny korálky, perličky a gumičky nasypala na hromadu. S Evelínkou jsme si užily další pěknou hodinku než jsme je jako dvě Popelky protřídily. Z výsledku byla nadšená ona, já i krabice na šroubky, která je jak na holčičí tvoření dělaná.

 

 

Neteřince jsem nabalila krabici hraček, ze kterých Evelínka vyrostla a celkově jsem udělala takový fajn průvan, ze kterého vznikl moc pěkný prostor, kde je radost se těšit na Vánoce.

Odnesli jsme terárium, které tam rok čekalo na želvu, na kterou si Eve a Šimi měli našetřit a která je za ten rok omrzela. Což jsme tak trochu s Martinem tušili, když jsme jim ji sice povolili, ale na jejím pořízení se aktivně nepodíleli. Vznikl tak každopádně další prostor.



Ještě přidáme poličky, které Martin vyrobí a polostudentský pokoj bude hotový.

Moje předsevzetí do budoucna je uhlídat řád, který jsme spolu s dětmi zavedli, aby pochopily, že uklidit hned, je jednodušší než debordelizovat celý pokoj jednou za čas. Chci, aby se naučily, že všechno má své místo. Nejen věci, ale i lidi v našem prostoru a že ti lidi nemají právo zamořit prostor jiných lidí. A aby ten vnější řád přenesly do své vnitřní pohody.

 



Ne nadarmo moje babička říkala:”Kdo má pořádek v domě, má ho i v sobě!” A před ní o dvě století dřív na to přišla jedna moudrá žena jménem Maria Montessori. A pravdu měly obě, byť jedna neznala druhou. A jedna byla dělnice a druhá vědkyně.

 



A já k tomu přidám ještě to, že je úplně v pořádku, že my mámy nestíháme mít tip ťop domácnost a že místo lítání s prachovkou hrajeme s dětmi člověče nezlob se. Ale je dobré poslouchat varovnou kontrolku na binec, která když už bliká moc, indikuje, že nám v tom našem prostoru není dobře. A když nám není dobře, neužijeme si ani ty šťastné děti a děti si neužijí spokojené mámy. Ne, že by pořádek v domě byl jediným kritériem spokojené ženy. Ale řekněme, že jeden z mnoha.

 

Autor: Monika Valová
27. 11. 2018 / Články nad patičkou
O mátě a ženské harmonii

Včera ráno jsem se v kuchyni přehrabovala ve skříňce a hledala černý čaj. Vypadl na mě přitom starý pytlík mátového čaje a mě se poprvé od porodu připomnělo mé poslední těhotenství. 9 měsíců, během kterých mě provázala stále chuť na mátu. Mátový čaj, mátový šampón, pepermintové bonbony, žvýkačky, čokoládá, éterák v aromalampě…. Přestože máta by se v těhotenství neměla, mě to k ní táhlo, a tak jsem naslouchala a obezřetně si ji dopřávala. Ale protože té máty bylo pořád moc, pídila jsem se po příčině a dozvěděla se, že mé tělo si možná říká jen o doplnění železa. Nebo jen potřebovalo trochu zchladit, protože v těhotenství jede cirkulace na plné obrátky a žena sálá spoustu tepla.

 

Pár hodin na to jsem prováděla jednu těhotnou ženu předporodním rituálem, a tak možná právě proto jsem se od rána ladila a napojovala na to, co a jak působilo pozitivně na mě, abych mohla co nejcitlivěji provést nastávající maminku a i zúčastněné ženy společným prožitkem. Je to pro mě velmi důležité. Ráda se ladím na ženu a její potřeby, ať už během rituálu, porodu nebo při konzultaci nějakého problému. Nacítit se a být empatická, podporující, jemná a poskytnout bezpečí… To je něco, co se mi jeví jako klíčové při práci se ženami. Prostě vytvářet harmonii a umět ji udržet.

 

Ženské srdce, zvlášť to zraněné, potřebuje bezpečí k tomu, aby se otevřelo. Ženské srdce nepotřebuje slyšet, co by mělo nebo nemělo. Žena potřebuje cítit podporu, aby měla možnost si na to přijít sama. A také nutně potřebuje být hýčkána a mnohdy o tom neví, protože přes všechny povinnosti neslyší vnitřní hlas, který jí to naléhavě sděluje. Jen ale nedokáže v zástupu povinností rozklíčovat projevy svého těla, které už po odpočinku a relaxaci volá. Až nemoc ji jako jediná donutí si lehnout, ale jen na nezbytnou chvíli, pak zase vystartuje vstříc svým povinnostem s výmluvou, že více odpočívat si nemůže dovolit. Vidíte se v tom?

Ale já vím, že žena může odpočívat. A pokud si to dovolí, má na svůj život, partnera, děti i práci daleko více energie a fronta těch úkolů se rozpouští. 

 

Jsem často s ženami ve chvílích, kdy péči neodmítají, protože se bytostně rozhodly, že si ji zaslouží. Vídím, jak na ně působí blahodárně, když ví, že jsou pro sebe na prvním místě. Jak je to posílí, když si poprvé vystoupí ze zaběhnuté rutiny, ve které nebylo místo pro životní zpomalení.

 

Sama na vlastní kůži jsem také prožila péči jiných žen, vyzkoušela jsem si i roli ženy, která se obávala hýčkání přijmout. Jsem také stále a denodenně v roli ženy, která dává. Zjistila jsem, že mě osobně nejvíc vyhovuje vyváženost, ne o ní mluvit, číst, ale chovat se tak, aby v mém životě byla harmonie. Není to něco, co udržíte každý den, ale dlouhodobě vyrovnávat výkyvy není tak složité.

 

Začala jsem mátou a skončím jí. Včera mi žena, pro kterou jsem předporodní rituál pořádala, sdělila, že ji poslední dobou voní máta, a tak jsem jí řekla: “Klidně si ji dopřej!” A v duchu jsem se usmála tomu, jak to ladění ráno zafungovalo a že duševní život je stejně opravdový jako ten hmatatelný. A je moc fajn to vědět.

Autor: Monika Valová
23. 9. 2018 / Články nad patičkou
Dlouhá cesta autem s dětmi

Jen, co jsem nasedla do auta, bylo mi zle. Občas se mi to stává, ale tentokrát jsem nemohla jen tak zavřít oči a pokoušet se to zaspat. Vedle mě seděl Mariánek, který se na náš odjezd pořádně 2,5 hodiny vyspal v šátku při procházce a nechápal, proč by měl nyní sedět připoutaný v sedačce. A tak na místo, abych tiše dřímala a tlumila svůj žaludek na vodě, musela jsem kojit a bavit ho, aby neplakal. Místy jsem cítila, jak mi dochází energie. Už mi nešlo ani mluvit, a tak jsem jen tupě seděla a poslouchala, jak si s pláčem stěžuje. "Já to nezvládnu, už to nedávám!", projela mi hlavou myšlenka jako blesk a stejně jako úder blesku mi píchla o srdce.

 
Cesta domů byla samá objížďka, prodlužovala se, a dvojčata byla na sebe, asi z nudy a taky z toho, že vycítila mou nepohodu, pěkně zlá. Ke kňourání miminka se tak přidal i pláč a křik dvojčat.
Cítila jsem, jak to vě mně vře, jak už to dál nesnesu, ale nebylo, kde utéct. Občas jsem na kluky zakřičela, aby toho nechali, povyhrožovala jim, což je nasupilo ješte víc a mě v jejich očích ponížilo, protože mě mají prokouknutou a ví, že své výhružky většinou nesplním. Ach jo.
 
Zachránil nás Martin, kterého napadlo zastavit u obchodu a nakoupit, co kdo má rád a najít místo pro piknik. Když jsme jej našli a v trávě natáhli deku, nechali děti poběhat, trochu se mi ulevilo. Možná mi pomohlo opustit prostor auta, ze kterého ještě před pár minutami nebylo úniku a kde mi nebylo dobře. Dětem se taky ulevilo. Pauza bodla nám všem.
 
Tak to funguje se vším v životě. Chilka pauzy, utvoření si odstupu a hned vidíme, co jsme předtím měli před nosem a vidět jsme nemohli.
 
Po pikniku jsme pokračovali znovu směr domov, Mariánek usnul a chvilku na to, zavládl klid i v zadní řadě u kluků. Já složila pod hlavu mikinu a v tichu zavřela oči. Neusla jsem hned, hlavou se mi honilo, jak to udělat, abych byla pro své děti ještě lepší máma a nemusela jim vyhrožovat, když už nevím kudy kam. Však to znáte, pořád všichni přemýšlíme, jak věci dělat lépe. Napadlo mě, že stále hledám nějakou konstantu, která by mi umožnila udržet harmonii v domě a kterou bych si to zjednodušila. Jenže taková asi fakt není. Snad jen kombinace lásky a trpělivosti. Jenže to prostě furt nejde mít sílu ve chvíli, když je vám zle. Když nemáte kde brát.
 
A tak se uchylujem k výkřikům do tmy v podobě výhrůžek "buďte už konečně ticho, jinak...", což má za následek, že někdo poslechne, někdo šeptá a někdo pokračuje ve křiku. Nefungujete to! Mají totiž pocit, že se jich to netýká a že to říkáte tomu vedle. Znáte to:"kdo to byl" a odpověď "to já ne, to on".
 

Zázračné zjednodušení života se zase nekoná, protože my rodiče si musíme cestičku k našim dětem vyšlapat úplně poctivě a ke každému z nich jinou a různě klikatou, dokonce i když nám není zrovna do zpěvu.

 

Když pojedete na prázdniny v autě plném neutahatelných KDYUŽTAMBUDEMáků, vzpomeňte si, že nefunguje k nim mluvit jako ke skupině, když je ta skupina rozhádaná a navzájem se požďuchujou, nýbrž ke každému zvlášť, protože každý z nich tam sedí sám za sebe, stejně jako vy. A snažte se být trpěliví. Často vystartujem kvůli nedostatku energie, a potom nás to mrzí a lepší než hojit rány je si je navzájem nezpůsobovat. A pokud to už nejde, zastavte auto i sebe a dejte si pauzu.

 
Ano chce to sebrat všechnu sílu světa, ale potom budete mít lepší pocit, ze kterého se se vám rázem udělá dobře, jak jste to skvěle dali.
 
 
 
 
 
Autor: Monika Valová
11. 7. 2018 / Články nad patičkou