Menstruace při úplňku
Autor: Monika Valová
3. 9. 2015 / Důležité články

Musím se vám svěřit s něčím obrovským a pro mě neuvěřitelným – tedy neuvěřitelným do té doby než se mě to skutečně začalo dotýkat. Menstruační cyklus může kopírovat jednotlivé fáze měsíce. Kdysi v dávných dobách to dokonce nebylo nic zvláštního a ženy pravidelně s blížícím se úplňkem zalézaly do Červeného stanu, ve kterém sdílely své ženské příběhy, pocity a zkušenosti, ve kterém byly chráněny proti vnějšímu prostředí i proti mužům, kteří jejich potřebu se uzavřít mezi sebe chápali. Dokonce si mysleli, že ženy jsou v průběhu menstruace moudřejší a chodili se s nimi radit.

K informaci o tom, že lze menstruaci sladit s měsícem, jsem se dostala před třemi lety coby těhotná s dvojčaty a mávla jsem nad ní rukou. Bylo to pro mne rozumem neuchopitelné téma. Fakt je, že jsem tehdy hlavně ladila své tělo i mysl směrem ke dvěma bytostem v mém břiše a menstruace zrovna nebyla na pořadu dne.

S radostí se nyní tedy svěřuji, že po třech porodech se také mé tělo konečně naladilo na úplněk… Nebylo to hned, trvalo to asi 5 cyklů a já jsem jako tichý pozorovatel byla nadšená! Od porodu jsem začala vnímat více svou ženskou sílu a uvědomila si také moudrost svých předkyň, které jsou mou součástí, aniž bych je osobně poznala. Pozoruji se a kladu si otázky, které jsou pro mě nové a doposud nikdy v mém životě nekladené, prahnu po odpovědích, které se nakonec vynořují z mého nitra. Cítím, že jsem.

Dnes v noci tiše potmě sedím, všechny děti spí, Martin je v Praze a já si sama pohroužena ve své ženské energii tiše menstruuji. Jako bych seděla o samotě v Červeném stanu. Jak symbolické! Předevčírem byl úplněk a mé tělo se po několika cyklech sladilo s měsícem. Takže funguje to! Vnímám svůj ženský stav velmi intenzivně. Snad poprvé v životě vnímám sílu, která z mého těla proudí ven a očišťuje mě. S tou silou nebojuji, nechávám ji téct a pozoruji, čeho je mé tělo instinktivně schopné.  

Tak jako měsíc ovlivňuje příliv a odliv, obrovské množství mořské vody, které pod jeho taktovkou ustupuje a navrací se k břehům země, tak začal působit i na mě. Najednou se ze vzdálené představy stala realita, kterou žiju a vnímám a žasnu nad ní. Ne nejsem náměsíčná. Všechno, co píšu, prožívám a je to pravda.

Přemýšlím, jak se mi to povedlo. Jak lze sladit menstruaci s úplňkem? V mém případě zjevně nestačila dávná informace, že to možné je. Začala jsem se mít po třetím úžasném porodu vědomě ráda, pracuji na své sebelásce, na sobě jako ženě, matce i manželce. Díky uvědomění si, že jsem pro sebe tou nejlepší bytostí, jakou můžu být, že se mám ráda stejně jako miluji své blízké, přestala jsem i menstruaci považovat za pouhý otravný nepříjemný stav provázený bolestmi, krvácením, nelibými náladami, hormonálními změnami a fyzickým omezením. Přijala jsem ji jako součást sebe a respektuji její příchod.

Menstruace není v dnešní společnosti považována za oslavu ženské plodnosti, a to ani mezi ženami. Menstruující žena je tiše přehlížena ve svých potřebách. Neustále je jí společenskými dogmaty předhazováno, že má být stejně aktivní jako, když nemá „své dny“. Třeba televizní reklamy na dámské hygienické potřeby, které lákají ženy na to, že mohou vyvíjet stejnou aktivitu jako kdykoliv jindy. Reklamy, které vymyslel asi muž! Ve skutečnosti každá žena ví, že v období svých červených dnů, nemůže být stejná jako mimo ně. Je důležité, přiznat si to a přestat s tím vnitřně bojovat.


Pokud chcete, milé mé spřízněné ženy, pracovat se svou ženskou energií, začněte během menstruace nebo už teď. Už teď se začněte ladit na to, že s krví přichází moudrost těla a duše. A těšte se na toto prazvláštní období.

Prvním krokem, jak si uvědomit svůj menstruační cyklus, je přiznat si, že jsem v období své menstruace prostě jiná. Přijímám to, že nezvládám činnosti běžné a že mě cosi nutí uzavřít se do sebe, a tak se uzavřu s klidem a láskou a nic si nevyčítám.

Druhým krokem k uvedení svého těla na cestu harmonie a archetypálního ženství je odevzdání se tomu, co se s mým tělem děje. Krom toho, že ze mě odchází energie v podobě krve, moje tělo se čistí, aby bylo znovu připraveno na příležitost zrodit v dalším cyklu nový život. S tím samozřejmě mohou být spojeny bolesti, protože menstruace je také fyzický stav těla, proto však na své tělo nebudu naštvaná, ale naslouchám mu. Chápu, že to bolí a jdu si odpočinout. Tělo se mnou komunikuje a já jej nepřehlížím. Bolesti ustupují, tělo vyslalo signál a já na něj reaguji, proto již další signál není třeba a už to tolik nebolí nebo vůbec nebolí.

Třetí krok je uvědomění si, že menstruace mi umožňuje být celistvou ženou. Jsem schopna vnímat svou ženskou sílu pramenící z nitra mého lůna. Ženskou sílu, která se projevuje ve čtyřech archetypálních podobách. Během jednoho jediného měsíce je mi umožněno být pannou, matkou, kouzelnicí a moudrou ženou. Moje ženská energie je tak silná!
Jsem CYKLICKÁ ŽENA!

O jednotlivých fázích měsíčního cyklu ženy napíšu zase jindy. Těším se na to! 

O mátě a ženské harmonii

Včera ráno jsem se v kuchyni přehrabovala ve skříňce a hledala černý čaj. Vypadl na mě přitom starý pytlík mátového čaje a mě se poprvé od porodu připomnělo mé poslední těhotenství. 9 měsíců, během kterých mě provázala stále chuť na mátu. Mátový čaj, mátový šampón, pepermintové bonbony, žvýkačky, čokoládá, éterák v aromalampě…. Přestože máta by se v těhotenství neměla, mě to k ní táhlo, a tak jsem naslouchala a obezřetně si ji dopřávala. Ale protože té máty bylo pořád moc, pídila jsem se po příčině a dozvěděla se, že mé tělo si možná říká jen o doplnění železa. Nebo jen potřebovalo trochu zchladit, protože v těhotenství jede cirkulace na plné obrátky a žena sálá spoustu tepla.

 

Pár hodin na to jsem prováděla jednu těhotnou ženu předporodním rituálem, a tak možná právě proto jsem se od rána ladila a napojovala na to, co a jak působilo pozitivně na mě, abych mohla co nejcitlivěji provést nastávající maminku a i zúčastněné ženy společným prožitkem. Je to pro mě velmi důležité. Ráda se ladím na ženu a její potřeby, ať už během rituálu, porodu nebo při konzultaci nějakého problému. Nacítit se a být empatická, podporující, jemná a poskytnout bezpečí… To je něco, co se mi jeví jako klíčové při práci se ženami. Prostě vytvářet harmonii a umět ji udržet.

 

Ženské srdce, zvlášť to zraněné, potřebuje bezpečí k tomu, aby se otevřelo. Ženské srdce nepotřebuje slyšet, co by mělo nebo nemělo. Žena potřebuje cítit podporu, aby měla možnost si na to přijít sama. A také nutně potřebuje být hýčkána a mnohdy o tom neví, protože přes všechny povinnosti neslyší vnitřní hlas, který jí to naléhavě sděluje. Jen ale nedokáže v zástupu povinností rozklíčovat projevy svého těla, které už po odpočinku a relaxaci volá. Až nemoc ji jako jediná donutí si lehnout, ale jen na nezbytnou chvíli, pak zase vystartuje vstříc svým povinnostem s výmluvou, že více odpočívat si nemůže dovolit. Vidíte se v tom?

Ale já vím, že žena může odpočívat. A pokud si to dovolí, má na svůj život, partnera, děti i práci daleko více energie a fronta těch úkolů se rozpouští. 

 

Jsem často s ženami ve chvílích, kdy péči neodmítají, protože se bytostně rozhodly, že si ji zaslouží. Vídím, jak na ně působí blahodárně, když ví, že jsou pro sebe na prvním místě. Jak je to posílí, když si poprvé vystoupí ze zaběhnuté rutiny, ve které nebylo místo pro životní zpomalení.

 

Sama na vlastní kůži jsem také prožila péči jiných žen, vyzkoušela jsem si i roli ženy, která se obávala hýčkání přijmout. Jsem také stále a denodenně v roli ženy, která dává. Zjistila jsem, že mě osobně nejvíc vyhovuje vyváženost, ne o ní mluvit, číst, ale chovat se tak, aby v mém životě byla harmonie. Není to něco, co udržíte každý den, ale dlouhodobě vyrovnávat výkyvy není tak složité.

 

Začala jsem mátou a skončím jí. Včera mi žena, pro kterou jsem předporodní rituál pořádala, sdělila, že ji poslední dobou voní máta, a tak jsem jí řekla: “Klidně si ji dopřej!” A v duchu jsem se usmála tomu, jak to ladění ráno zafungovalo a že duševní život je stejně opravdový jako ten hmatatelný. A je moc fajn to vědět.

Autor: Monika Valová
23. 9. 2018 / Články nad patičkou
Dlouhá cesta autem s dětmi

Jen, co jsem nasedla do auta, bylo mi zle. Občas se mi to stává, ale tentokrát jsem nemohla jen tak zavřít oči a pokoušet se to zaspat. Vedle mě seděl Mariánek, který se na náš odjezd pořádně 2,5 hodiny vyspal v šátku při procházce a nechápal, proč by měl nyní sedět připoutaný v sedačce. A tak na místo, abych tiše dřímala a tlumila svůj žaludek na vodě, musela jsem kojit a bavit ho, aby neplakal. Místy jsem cítila, jak mi dochází energie. Už mi nešlo ani mluvit, a tak jsem jen tupě seděla a poslouchala, jak si s pláčem stěžuje. "Já to nezvládnu, už to nedávám!", projela mi hlavou myšlenka jako blesk a stejně jako úder blesku mi píchla o srdce.

 
Cesta domů byla samá objížďka, prodlužovala se, a dvojčata byla na sebe, asi z nudy a taky z toho, že vycítila mou nepohodu, pěkně zlá. Ke kňourání miminka se tak přidal i pláč a křik dvojčat.
Cítila jsem, jak to vě mně vře, jak už to dál nesnesu, ale nebylo, kde utéct. Občas jsem na kluky zakřičela, aby toho nechali, povyhrožovala jim, což je nasupilo ješte víc a mě v jejich očích ponížilo, protože mě mají prokouknutou a ví, že své výhružky většinou nesplním. Ach jo.
 
Zachránil nás Martin, kterého napadlo zastavit u obchodu a nakoupit, co kdo má rád a najít místo pro piknik. Když jsme jej našli a v trávě natáhli deku, nechali děti poběhat, trochu se mi ulevilo. Možná mi pomohlo opustit prostor auta, ze kterého ještě před pár minutami nebylo úniku a kde mi nebylo dobře. Dětem se taky ulevilo. Pauza bodla nám všem.
 
Tak to funguje se vším v životě. Chilka pauzy, utvoření si odstupu a hned vidíme, co jsme předtím měli před nosem a vidět jsme nemohli.
 
Po pikniku jsme pokračovali znovu směr domov, Mariánek usnul a chvilku na to, zavládl klid i v zadní řadě u kluků. Já složila pod hlavu mikinu a v tichu zavřela oči. Neusla jsem hned, hlavou se mi honilo, jak to udělat, abych byla pro své děti ještě lepší máma a nemusela jim vyhrožovat, když už nevím kudy kam. Však to znáte, pořád všichni přemýšlíme, jak věci dělat lépe. Napadlo mě, že stále hledám nějakou konstantu, která by mi umožnila udržet harmonii v domě a kterou bych si to zjednodušila. Jenže taková asi fakt není. Snad jen kombinace lásky a trpělivosti. Jenže to prostě furt nejde mít sílu ve chvíli, když je vám zle. Když nemáte kde brát.
 
A tak se uchylujem k výkřikům do tmy v podobě výhrůžek "buďte už konečně ticho, jinak...", což má za následek, že někdo poslechne, někdo šeptá a někdo pokračuje ve křiku. Nefungujete to! Mají totiž pocit, že se jich to netýká a že to říkáte tomu vedle. Znáte to:"kdo to byl" a odpověď "to já ne, to on".
 

Zázračné zjednodušení života se zase nekoná, protože my rodiče si musíme cestičku k našim dětem vyšlapat úplně poctivě a ke každému z nich jinou a různě klikatou, dokonce i když nám není zrovna do zpěvu.

 

Když pojedete na prázdniny v autě plném neutahatelných KDYUŽTAMBUDEMáků, vzpomeňte si, že nefunguje k nim mluvit jako ke skupině, když je ta skupina rozhádaná a navzájem se požďuchujou, nýbrž ke každému zvlášť, protože každý z nich tam sedí sám za sebe, stejně jako vy. A snažte se být trpěliví. Často vystartujem kvůli nedostatku energie, a potom nás to mrzí a lepší než hojit rány je si je navzájem nezpůsobovat. A pokud to už nejde, zastavte auto i sebe a dejte si pauzu.

 
Ano chce to sebrat všechnu sílu světa, ale potom budete mít lepší pocit, ze kterého se se vám rázem udělá dobře, jak jste to skvěle dali.
 
 
 
 
 
Autor: Monika Valová
11. 7. 2018 / Články nad patičkou
Nech život plynout, prožívej

Porody mých dětí a žen, které jsem doprovázela mi ukázaly jednu velkou životní moudrost a tou je, že nikdo nám nemůže ve skutečnosti pomoci více než my sami. Porod je totiž stejně nevyhnutelný jako smrt, neutečete před ním. Můžete jej prožít nebo prostě jen přežít. Pokud přežijete, zanenechá to ve vás bolest. Se kterou se ovšem dá následně pracovat a celý proces zhojit. Ale stojí vás to sílu. Pokud rodíte s podporou, tedy zázemím a s pocitem bezpečí, nepředáváte odpovědnost nikomu jinému, máte svůj porod ve svých rukou. Totéž se dá použít paralelně v jakékoliv životní situaci.

Cokoliv nás v životě potká, vyvolává reakci naší mysli a našeho těla. Nic nepřichází jen tak a nic jen tak neodejde. Pokud necháme za sebe rozhodovat a nejsme schopni převzít odpovědnost, učinit rozhodnutí, přijde někdy něco jiného, aby nás donutilo to konečně udělat. Třeba nemoc.

Jak říká Mudr. Hnízdil "nemoc je informace", ale nejen nemoc, také mezilidské vztahy. Není náhoda, že si do života přivoláme lidi, kteří s námi neladí, je to pro nás výzva, nějak se k tomu postavit a poučit se. A někdy je to tak nepříjemné, že byste raději přestali dýchat a zavřeli oči a hráli mrtvé brouky. Jenže to nepomůže, protože byste se stali v té situaci bezbrannými. Tzv. by vás to semlelo. A časem by přiletěl jiný dravec, který by vás sezobl.

Nechat život plynout neznamená se podvolit, znamená to vědomě prožívat životní situace a přijímat to, co k nám chodí jako součást naší cesty a byť je to nepříjemné, smutné nebo bolavé, může nás to nakonec posílit a nasměrovat správným směrem.

Pokud máte pocit, že to sami neustojíte, najděte si někoho, kdo vás podpoří, ale nenechte nikoho, aby za vás něco vyřešil.

Autor: Monika Valová
26. 6. 2018 / Články nad patičkou