Ženská bylinná napářka
Autor: Monika Valová
31. 7. 2017 / Všechny články

Několik měsíců přemýšlím, jak pustit do světa, mezi ženy, informace o bylinné napářce, kterou jsem na sobě rok pečlivě testovala a která přinesla mému tělu spoustu příjemných změn. Díky ní jsem si rozehřála a vyčistila své ženské pohlavní orgány tak, že jsem vnitřně rozkvetla ve zdravou ženu, jejíž květ se nechal jemným dotekem křídel mého muže opylit a já úplně nečekaně otěhotněla. Což je tedy vedlejší možný příznak mé roční péče o tělo, který jsem sice tak úplně neplánovala, ale o to zasvěceněji mohu napsat tento článek, ve kterém bych Vás ráda seznámila s velice účinnou metodou ozdravení ženského lůna a navrácení ztraceného tepla zpátky do těla ženy, kde rozhodně patří a ze kterého se díky porodům či nedostatku péče o sebe samu vytratilo.

 

Ne nadarmo se říká, že žena je ta, která udržuje oheň v krbu, tím chrání teplo domova a harmonii v rodině. Teplo však musí být v ní samotné, aby jej mohla v podobě lásky a péče o rodinu předávat i ostatním. Pokud je uvnitř vyhaslá, nemá sílu zářit ani pro sebe, natož pro druhé. A naše děti a partneři tak moc potřebují hřejivý dotek.

Problémy typu: nepravidelná menstruace, příliš dlouhý nebo krátký cyklus, silné krvácení, menstruace dvakrát do měsíce, PMS, bolestivé píchání v podbříšku, problémy s otěhotněním a jiné neduhy související s ženskými pohlavními orgány, nám ženám podstatně zasahují do života. Velmi často proto zkoušíme kde co. Koupíme „zázračný“ preparát z lékárny, nebo si necháme předepsat hormonální antikoncepci nebo v lepším případě vyhledáme jinou zdravotnickou pomoc. Ale ve většině případech se spoléháme na to, že za nás někdo nebo něco problém vyřeší, přičemž málo kdy známe skutečnou příčinu toho, proč se nám tyto věci dějí!

Díky našemu životního stylu a přístupu moderní medicíny nemáme čas ani prostor sledovat své tělo. Projev je vyléčen, příčina se nehledá. Jenže s tímto názorem jsem se nemohla smířit, měla jsem potřebu si sama hojit své vnitřní ženské zdraví a nalézt způsob, který by mi umožnil měnit se a ozdravovat svým tempem. Po roce, kdy jsem schopna shrnout své poznání, se velmi ráda se svou zkušeností podělím.

Musím přiznat, že jsem nikdy neměla extrémní problém v období menstruace. Občas jsem měla migrénu nebo pobolívání v podbříšku a klasicky se mnou nebylo týden před menstruací k vydržení. Myslela jsem si, že to k „tomu“ prostě patří.

Samozřejmě jsem se mýlila. Nyní vím, že mě při menstruaci nemusí bolet hlava, že menstruace může probíhat jemně a citlivě, protože není mou nepřítelkyní, ale dělá ze mě ženu se vším, co ke mně patří. Rozhodně je důležité si také uvědomit naši cykličnost, o které píšu v článku Cyklus bílého a rudého měsíce. Díky tomu se nemusíme samy trestat za to, že jsme v průběhu měsíce moc líné nebo naopak příliš aktivní.

Jak toho docílit, jak se naladit? Je potřeba přijmout menstruaci na mentální úrovni a usmířit se s ní. Svou zkušenost popisuji zde v článku Menstruace při úplňku. Po tomto poznatku jsem se začala pravidelně věnovat svým ženským orgánům i v době mimo menstruaci. Doplnila jsem duševní práci na sobě fyzickou péčí v podobě vaginální napářky a výsledek se dostavil poměrně rychle.

Než se dostanu k postupu a podrobnostem, chci upozornit, že vaginální napářka není všemocným lékem, který zaručí, že se Vaše ženské tělo vyčistí, ozdraví nebo otěhotní. Je to jen dobře fungující nástroj v rukou vědomé ženy, díky kterému se můžete naučit pečovat o své tělo, cítit jeho potřeby, věnovat si péči, obrátit pozornost sama na sebe nebo se vnitřně zahřát. Očista, ozdravení a těhotenství jsou bonusem, který díky sladění těla a mysli, dokážete jen vy sama.

Další věc, kterou musím zmínit. Nevymyslela jsem si ji já, a proto Vám ji nepředávám formou placeného e-booku. Budu ráda, když bude dostupná pro všechny ženy, které si touží věnovat péči. Vaginální napářka, španělsky bajos, je tradiční ženská napařovací hygiena, jejíž kořeny sahají až do starověkých dob Májů. Zároveň je prý oblíbená pod názvem chai – yok v Koreji. Ale tuto linii jsem nezkoumala. Vzhledem k tomu, že u nás v ČR jsem nenašla žádné relevantní zdroje, které by se napářkou zabývaly, rozhodla jsem se to napravit.

Čerpala jsem inspiraci z mexické tradice poporodního hojení, díky kterému jsem napářku objevila. Porod je totiž proces, který ženu ochlazuje, což naši předci věděli. Proto je důležité ženu po porodu zahřívat čajem, kakakem, vývarem, nepodávat ji jídlo vytažené z ledničky a později ji po zhojení porodních poranění prohřát vaginální napářkou a tím jí vrátit teplo, které tak ráda předává dál svým dětem a blízkým, ale potřebuje jej především pro sebe.

Na cestu každodenní vaginální sauny mě také přivedla Dr. Rosita Arvigo, která v- steaming šíří asi nejviditelněji. Uvádím zde odkaz na její stránky https://arvigotherapy.com/.  Ale není jediná!

Když jsem před rokem začala čistit své tělo pomoci bylin a páry, neočekávala jsem nic, byl to pokus, který nic nestál. Bylinky, které byly potřeba, rostly téměř všude kolem našeho domu a napařovací prkýnko mi vyrobil jednou k večeru můj muž v garáži.

První napařování bylo velmi příjemné! Našla jsem si na něj čas večer před spaním. Po všech svých porodech, jsem ucítila první zažehnutí vnitřního plamínku!  Druhý den ráno jsem se cítila velmi svěže. Podobný pocit jako v ústech po čerstvě vyčištěných zubech. Jen ten pocit zažívá jiné místo mého těla. Promiňte mi ten obrat, ale pocit zrovna vyčištěných zubů známe všichni, ale stejný pocit v naší vagíně nezná téměř žádná z nás. A to je prostě škoda!

Bylinky jsem používala rovnou čerstvé. Když se blížil podzim, začala jsem je sušit po malých dávkách a postupně si nasušila zásobu na zimu. Pokud nemáte čas se procházet po louce a učit se poznávat bylinky, klidně si je kupte. Jen je důležité zmínit pradávné bylinkářské rčení, že byliny sbírané v blízkém okolí, mají pro vaše tělo silnější účinky.

A protože bylinky vhodné pro napařování jsou všudypřítomné, dovolím si říct, že tu nejpodstatnější složku napářky máte vyřešenou. Hlavně teď v létě.

Když vaříte bylinky, voní celý dům, když je vyléváte na zahradu do trávy s poděkováním za sílu, která z nich do vás vstoupila, máte pocit, že jste ve spojení s Matkou zemí a že to starobylé umění, kterým ženská napářka je, vás vrátila ke kořenům a moudrosti žen, která se kdesi za staletí vytratila. No a tak se stala parní bylinná lázeň součástí mé osobní hygieny.

Vaginální napářka je přínosná nejen pro tělo, ale i pro naši ženskou duši. Zafungovala jako ozdravný proces pro mé vnitřní ženské orgány a mé tělo, ale zároveň mi umožnila zastavit se v běžném životě a obrátit svou pozornost jen k sobě samé.

Co se týče účinků napářky. Ty se dostavily okamžitě a postupně se zvětšovaly. Jako první jsem ucítila příjemné osvěžení zevnitř. Po napářce mi bylo božsky, už toto by stačilo. Takto se cítit v týdnu před očekávanou menstruací, je úžasná změna.

V každém dalším měsíčním cyklu přišlo něco dalšího, něco nového. A já byla úplně nadšená a uvědomila si, že toto si nemůžu nechat jen pro sebe, že musím napářku jako součást běžné ženské hygieny představit ženám v mém okolí a zasvětit je.

Díky napářce mě před menstruací přestal pobolívat podbříšek a po letech zmizela migréna. Již žádná nervozita, či PMS. Z menstruační krve se ztratily sraženiny. Upravil se mi cyklus. Zkrátil se mi cyklus na 28 dní. Vyčistila jsem se tak dokonale, že jsem ne úplně plánovaně otěhotněla. WOW!

Nemám zkušenost s používáním vaginální napářky u žen trpících většími ženskými problémy, ale jsem přesvědčena, že bude blahodárná k nemocným ženským orgánům, stejně jako k těm zdravým. Také při léčbě neplodnosti nebo nepravidelného cyklu.

Jedna má drahá přítelkyně, které jsem napářku provedla, dostala hned další den menstruaci, na kterou již několik dní čekala. Jiná ucítila rozžehnutí vnitřního plamene. A všechny byly překvapeny, jak moc příjemná napářka je. 

Pokud Vás můj článek zaujal a chtěla byste si vaginální napářku zkusit provést, mrkněte na článek Jak si provést vaginální napářku, ve kterém se dozvíte, co vše je k vaginální bylinné napářce potřeba, kdy napařovat, kdy ne, jaké bylinky použít, jaké jsou kontraindikace a jiné další informace.

Těšte se, až ji vyzkoušíte!

 Ženská bylinná napářka, Sedátko Steamy na hrnci

 

 

Kdo má pořádek v domě, má ho i v sobě.

Když chceme žít v harmonii, měli bychom si hýčkat i vnější svět, který nás obklopuje. Ten se v nás totiž projevuje jako životní pohoda a nepohoda. Lidé, vztahy, zvířata, životní prostředí, jídlo, sociální skupiny, domov... 



Domov a děti. Mateřská bublina, ve které už 10 let žiju a pořád ji zpracovávám jako své velké životní téma. A tak si zrovna pro sebe a možná nejen pro sebe sepisuju myšlenky, které se mi o víkendu honily hlavou.

Domov je místo, kde se ráno probouzím, dopoledne vařím a pracuji, odpoledne uklízím a učím se s dětmi a večer jdu spát. Trávím doma hodně času. Je to můj bezpečný životní prostor, který o mě dost vypovídá, protože se do něj projektuje to, co mám ráda a co se mi líbí. Barvy, nábytek, doplňky, čistota... Ale taky mě ten prostor učí přijmout to, co se líbí těm, kteří se mnou žijí. Takový společný domov se potom vtiskuje do nás všech.

Říká se “bordel v bytě, šťastné dítě”. Pravda, ale jen do té míry, do které jste v tom binci spokojeni. Byť se s dětmi absolutní čisto udržet nedá a je zbytečné lpět na sterilitě prostředí, ve kterém by vás přivádělo k šílenství batole s rohlíkem v ruce, k domovu patří i to, že vše a všichni májí své místo.

Kdysi jsem nestrpěla smítko prachu a podlahu po vytírání leštila. S každým dalším dítětem jsem ale dostala pěkně za vyučenou a musela tuto obscesi vyléčit, jinak bych se zbláznila. Stále mám ale ráda uklizeno, jen už je to trochu jiný pořádek.


S pěti dětmi, dvěma psy a dvěma kočkami mám na zemi tisíce smítek. Vidím je všechny, ale po většinu času mě to nechává klidnou. Což je nutné pro záchranu duševního zdraví.


Nevytahuju vysavač 2x denně. Prach už není můj jediný nepřítel. Daleko větší výzva je pro mě najít pro většinu věcí stále udržitelné místo a naučit sebe i ostatní tam ty věci vracet, abych pořád nemusela uklízet předtím než budu uklízet. Rozumíte mi, o čem mluvím, že ano?


Naše děti neuklízí vůbec rády. Dokonce bych řekla, že binec ve svém pokoji změnily na udržovaný bordel a nucený úklid byl jen naoko. Takový styl úklidu, že se za nimi zavřou dveře a slyšíte vysavač a nejste si jistí, že ho někdo opravdu drží v ruce. Tuto letargii jsem jim vlastně způsobila já, protože často uklízím za ně a nebo nejsem důsledná v kontrole, zda plní a dodržují své povinnosti. Uvědomuju si to a budu se to snažit změnit.


Takže ten binec v pokoji starších dětí jsme nechali dojít tak daleko, že už si nedokázaly samy poradit. Lego se jim válelo snad úplně všude. V šuplíkách, krabicích, taškách, na zemi, pod postelí na poličkách. A nejen ta stavebnice. Všechno bylo po troškách smíchané se vším. Jejich pokoji chyběl vnější řád, který si nebyly schopny samy nastavit. Nemyslete si, že žily ve špíně. Na první pohled byste nepoznali o čem mluvím. Byl to vlastně “jen” chaos, který neuměly vyřešit.


K jejich štěstí jsem o víkendu dostala uklízecí náladu. Takovou tu, jak všechno začnete šůrovat od podlahy přes šuplíky a přeorganizujete a vytřídíte vše do posledního korálku a přitom ostrouháte i krabici pastelek, až z toho máte mozol na palci. Mimochodem, jak mě Eveli uviděla, vzala druhé strouhátko a strávily jsme pěknou hodinku povídáním při ořezávání. No jo, děti se učí napodobou, ale musíme je k té činnosti pustit a nenechat v hlavě vyhrát pocit, že sami to uděláme rychleji a lépe. To mám často. Achjo.


Kdybyste viděli, co jsem všechno našla pod postelí! Rej papírových tašek a krabiček s poklady, přes které už pod postel nic nevešlo. Protřídila jsem to, vyhodila asi 4 kila papírů a starých výkresů a všechny korálky, perličky a gumičky nasypala na hromadu. S Evelínkou jsme si užily další pěknou hodinku než jsme je jako dvě Popelky protřídily. Z výsledku byla nadšená ona, já i krabice na šroubky, která je jak na holčičí tvoření dělaná.

 

 

Neteřince jsem nabalila krabici hraček, ze kterých Evelínka vyrostla a celkově jsem udělala takový fajn průvan, ze kterého vznikl moc pěkný prostor, kde je radost se těšit na Vánoce.

Odnesli jsme terárium, které tam rok čekalo na želvu, na kterou si Eve a Šimi měli našetřit a která je za ten rok omrzela. Což jsme tak trochu s Martinem tušili, když jsme jim ji sice povolili, ale na jejím pořízení se aktivně nepodíleli. Vznikl tak každopádně další prostor.



Ještě přidáme poličky, které Martin vyrobí a polostudentský pokoj bude hotový.

Moje předsevzetí do budoucna je uhlídat řád, který jsme spolu s dětmi zavedli, aby pochopily, že uklidit hned, je jednodušší než debordelizovat celý pokoj jednou za čas. Chci, aby se naučily, že všechno má své místo. Nejen věci, ale i lidi v našem prostoru a že ti lidi nemají právo zamořit prostor jiných lidí. A aby ten vnější řád přenesly do své vnitřní pohody.

 



Ne nadarmo moje babička říkala:”Kdo má pořádek v domě, má ho i v sobě!” A před ní o dvě století dřív na to přišla jedna moudrá žena jménem Maria Montessori. A pravdu měly obě, byť jedna neznala druhou. A jedna byla dělnice a druhá vědkyně.

 



A já k tomu přidám ještě to, že je úplně v pořádku, že my mámy nestíháme mít tip ťop domácnost a že místo lítání s prachovkou hrajeme s dětmi člověče nezlob se. Ale je dobré poslouchat varovnou kontrolku na binec, která když už bliká moc, indikuje, že nám v tom našem prostoru není dobře. A když nám není dobře, neužijeme si ani ty šťastné děti a děti si neužijí spokojené mámy. Ne, že by pořádek v domě byl jediným kritériem spokojené ženy. Ale řekněme, že jeden z mnoha.

 

Autor: Monika Valová
27. 11. 2018 / Články nad patičkou
O mátě a ženské harmonii

Včera ráno jsem se v kuchyni přehrabovala ve skříňce a hledala černý čaj. Vypadl na mě přitom starý pytlík mátového čaje a mě se poprvé od porodu připomnělo mé poslední těhotenství. 9 měsíců, během kterých mě provázala stále chuť na mátu. Mátový čaj, mátový šampón, pepermintové bonbony, žvýkačky, čokoládá, éterák v aromalampě…. Přestože máta by se v těhotenství neměla, mě to k ní táhlo, a tak jsem naslouchala a obezřetně si ji dopřávala. Ale protože té máty bylo pořád moc, pídila jsem se po příčině a dozvěděla se, že mé tělo si možná říká jen o doplnění železa. Nebo jen potřebovalo trochu zchladit, protože v těhotenství jede cirkulace na plné obrátky a žena sálá spoustu tepla.

 

Pár hodin na to jsem prováděla jednu těhotnou ženu předporodním rituálem, a tak možná právě proto jsem se od rána ladila a napojovala na to, co a jak působilo pozitivně na mě, abych mohla co nejcitlivěji provést nastávající maminku a i zúčastněné ženy společným prožitkem. Je to pro mě velmi důležité. Ráda se ladím na ženu a její potřeby, ať už během rituálu, porodu nebo při konzultaci nějakého problému. Nacítit se a být empatická, podporující, jemná a poskytnout bezpečí… To je něco, co se mi jeví jako klíčové při práci se ženami. Prostě vytvářet harmonii a umět ji udržet.

 

Ženské srdce, zvlášť to zraněné, potřebuje bezpečí k tomu, aby se otevřelo. Ženské srdce nepotřebuje slyšet, co by mělo nebo nemělo. Žena potřebuje cítit podporu, aby měla možnost si na to přijít sama. A také nutně potřebuje být hýčkána a mnohdy o tom neví, protože přes všechny povinnosti neslyší vnitřní hlas, který jí to naléhavě sděluje. Jen ale nedokáže v zástupu povinností rozklíčovat projevy svého těla, které už po odpočinku a relaxaci volá. Až nemoc ji jako jediná donutí si lehnout, ale jen na nezbytnou chvíli, pak zase vystartuje vstříc svým povinnostem s výmluvou, že více odpočívat si nemůže dovolit. Vidíte se v tom?

Ale já vím, že žena může odpočívat. A pokud si to dovolí, má na svůj život, partnera, děti i práci daleko více energie a fronta těch úkolů se rozpouští. 

 

Jsem často s ženami ve chvílích, kdy péči neodmítají, protože se bytostně rozhodly, že si ji zaslouží. Vídím, jak na ně působí blahodárně, když ví, že jsou pro sebe na prvním místě. Jak je to posílí, když si poprvé vystoupí ze zaběhnuté rutiny, ve které nebylo místo pro životní zpomalení.

 

Sama na vlastní kůži jsem také prožila péči jiných žen, vyzkoušela jsem si i roli ženy, která se obávala hýčkání přijmout. Jsem také stále a denodenně v roli ženy, která dává. Zjistila jsem, že mě osobně nejvíc vyhovuje vyváženost, ne o ní mluvit, číst, ale chovat se tak, aby v mém životě byla harmonie. Není to něco, co udržíte každý den, ale dlouhodobě vyrovnávat výkyvy není tak složité.

 

Začala jsem mátou a skončím jí. Včera mi žena, pro kterou jsem předporodní rituál pořádala, sdělila, že ji poslední dobou voní máta, a tak jsem jí řekla: “Klidně si ji dopřej!” A v duchu jsem se usmála tomu, jak to ladění ráno zafungovalo a že duševní život je stejně opravdový jako ten hmatatelný. A je moc fajn to vědět.

Autor: Monika Valová
23. 9. 2018 / Články nad patičkou
Dlouhá cesta autem s dětmi

Jen, co jsem nasedla do auta, bylo mi zle. Občas se mi to stává, ale tentokrát jsem nemohla jen tak zavřít oči a pokoušet se to zaspat. Vedle mě seděl Mariánek, který se na náš odjezd pořádně 2,5 hodiny vyspal v šátku při procházce a nechápal, proč by měl nyní sedět připoutaný v sedačce. A tak na místo, abych tiše dřímala a tlumila svůj žaludek na vodě, musela jsem kojit a bavit ho, aby neplakal. Místy jsem cítila, jak mi dochází energie. Už mi nešlo ani mluvit, a tak jsem jen tupě seděla a poslouchala, jak si s pláčem stěžuje. "Já to nezvládnu, už to nedávám!", projela mi hlavou myšlenka jako blesk a stejně jako úder blesku mi píchla o srdce.

 
Cesta domů byla samá objížďka, prodlužovala se, a dvojčata byla na sebe, asi z nudy a taky z toho, že vycítila mou nepohodu, pěkně zlá. Ke kňourání miminka se tak přidal i pláč a křik dvojčat.
Cítila jsem, jak to vě mně vře, jak už to dál nesnesu, ale nebylo, kde utéct. Občas jsem na kluky zakřičela, aby toho nechali, povyhrožovala jim, což je nasupilo ješte víc a mě v jejich očích ponížilo, protože mě mají prokouknutou a ví, že své výhružky většinou nesplním. Ach jo.
 
Zachránil nás Martin, kterého napadlo zastavit u obchodu a nakoupit, co kdo má rád a najít místo pro piknik. Když jsme jej našli a v trávě natáhli deku, nechali děti poběhat, trochu se mi ulevilo. Možná mi pomohlo opustit prostor auta, ze kterého ještě před pár minutami nebylo úniku a kde mi nebylo dobře. Dětem se taky ulevilo. Pauza bodla nám všem.
 
Tak to funguje se vším v životě. Chilka pauzy, utvoření si odstupu a hned vidíme, co jsme předtím měli před nosem a vidět jsme nemohli.
 
Po pikniku jsme pokračovali znovu směr domov, Mariánek usnul a chvilku na to, zavládl klid i v zadní řadě u kluků. Já složila pod hlavu mikinu a v tichu zavřela oči. Neusla jsem hned, hlavou se mi honilo, jak to udělat, abych byla pro své děti ještě lepší máma a nemusela jim vyhrožovat, když už nevím kudy kam. Však to znáte, pořád všichni přemýšlíme, jak věci dělat lépe. Napadlo mě, že stále hledám nějakou konstantu, která by mi umožnila udržet harmonii v domě a kterou bych si to zjednodušila. Jenže taková asi fakt není. Snad jen kombinace lásky a trpělivosti. Jenže to prostě furt nejde mít sílu ve chvíli, když je vám zle. Když nemáte kde brát.
 
A tak se uchylujem k výkřikům do tmy v podobě výhrůžek "buďte už konečně ticho, jinak...", což má za následek, že někdo poslechne, někdo šeptá a někdo pokračuje ve křiku. Nefungujete to! Mají totiž pocit, že se jich to netýká a že to říkáte tomu vedle. Znáte to:"kdo to byl" a odpověď "to já ne, to on".
 

Zázračné zjednodušení života se zase nekoná, protože my rodiče si musíme cestičku k našim dětem vyšlapat úplně poctivě a ke každému z nich jinou a různě klikatou, dokonce i když nám není zrovna do zpěvu.

 

Když pojedete na prázdniny v autě plném neutahatelných KDYUŽTAMBUDEMáků, vzpomeňte si, že nefunguje k nim mluvit jako ke skupině, když je ta skupina rozhádaná a navzájem se požďuchujou, nýbrž ke každému zvlášť, protože každý z nich tam sedí sám za sebe, stejně jako vy. A snažte se být trpěliví. Často vystartujem kvůli nedostatku energie, a potom nás to mrzí a lepší než hojit rány je si je navzájem nezpůsobovat. A pokud to už nejde, zastavte auto i sebe a dejte si pauzu.

 
Ano chce to sebrat všechnu sílu světa, ale potom budete mít lepší pocit, ze kterého se se vám rázem udělá dobře, jak jste to skvěle dali.
 
 
 
 
 
Autor: Monika Valová
11. 7. 2018 / Články nad patičkou