Jak se Mariánka narodila, aneb porodní příběh z pohledu duly a přítelkyně
Autor: Monika Valová
17. 2. 2016 / Ženské

Když jsem se v létě seznámila s Martinou, hned jsem věděla, že si budeme blízké. Bylo to takové to přátelství na první pohled, kdy jedna má na jazyku zrovna to, co druhá povídá. Přeletěla jiskra a už jsme pusy nezavřely. Já čerstvě máma 4 dětí a ona zrovna 4. čekala. Obě vysokoškolačky, které daly přednost své rodině a svým snům před kariérou. ÓOO jaké dvě bláhové duše se setkaly! :)

 

Stejně jako jsme si rozuměly v názorech na život, bylo naším velkým společným tématem její těhotenství a touha po přirozeném porodu. Ani nevím přesně, jak jsme se dostaly k tomu, že bych mohla být přítomna u jejího porodu. Ale vzhledem k tomu, že jsme si tak v mnohém ladily, obě jsme si to přály. Já ze zvědavosti a touhy zažít porod z druhé strany, ona proto, že ve mně cítila zázemí, které potřebovala ke splnění svých porodních přání.

Celé těhotenství naslouchala svému srdci, a přitom nezapomněla naslouchat své dceři v děloze. Velmi stála o to, aby se jí porod rozběhl sám a nemusela na indukci jako u předešlých porodů. Toužila po prožitém zrození svého dítěte. Když se však její těhotenství přehouplo do 42. týdne, bylo po Vánocích i Silvestru a Mariánce se nechtělo stále ven, domluvila se v porodnici, že nastoupí na vyvolání. Vážím si jí za to. Udělala to tak, jak to bylo nejlepší pro ni o pro děťátko.

Přijela jsem za ní kolem 11 hodin dopoledne, zrovna ležela po zavedení části tablety a čekala, kdy to vypukne. Povídaly jsme si a nic se nedělo. „Snad tenhle porod zase neprokecám“, zaznělo jí z úst. Její muž seděl u okna a občas mrknul na hodinky, snad stihne chlapy a objednanou hospodu na zapíjení své dcery! Nechci mu křivdit, byl skvělý. Pro něho jako muže byl porod manželky velmi silnou zkušeností. Tiše seděl nebo stál, snažil se být k užitku, ale nevěděl jak, a tak do ničeho nezasahoval. Raději nedělat nic než něco zkazit. Pro ženu je sedící muž tichou podporou a tvůrcem bezpečného zázemí v neznámém nemocničním prostředí, což není málo. Mnohdy muži trpí, když vidí svou milovanou ženu v bolestech a kdyby mohli všechno uspíšit, vykoukali by pro každou rychlejší minutu hodinky. Stejně na tom byl Pavel.

Po zavedení další části tablety se porod pozvolna rozbíhal. Už je to rok, co jsem se dívala na Martinu a vnímala to obrovské napojení ženy na svou božskou sílu. Pokoj jako by ztichl a vzduchem se šířily drobné vibrace jejího dechu. Vůně feromonů rodící ženy a mé zkušenosti z vlastních porodů mě vtahovaly do procesu porodu, kterého jsem se stala účastníkem ne tělem, nýbrž srdcem.

Byla jsem tichou společnicí, která se snažila být oporou. Nebýt viděna, kde nemám a být cítěna, kde mám. Pomáhala jsem jí tak, jak bych pomáhala sama sobě, kdybych byla na jejím místě. Když čas od času přišel doktor s dotazem, jestli nechce porod uspíšit prasknutím plodové vody, podívala se na mě a věděla jistě, že toto nechce. Má přítomnost jí připomínala všechny její porodní přání. Mnohokrát jsme spolu probíraly, co si přeje a co ne, a proto stačilo jen být jí na blízku a podpořit jí v tom, aby nepodlehla tlaku, který lékař vyvíjel.

Martina nechtěla prasknout plodový obal, protože z předchozích porodů věděla, co by to znamenalo. Rozběhly by se jí kontrakce, aniž by na ně bylo její tělo připraveno a začala by vypuzovat miminko i přes malý porodní nález. Takto se jí to už stalo třikrát a tentokrát toužila po tom, aby to bylo plynulé. Samotnou ji zajímalo, jestli je vůbec schopna otevřít své porodní cesty úplně a porodit bez nepřirozeného zásahu třetí osoby. V každé chvíli, kdy odmítala lékaře s urychlením porodu, byla tak odvážná a silná!

Masírovala jsem své přítelkyni při kontrakcích záda a napadlo mě, že by masáž prováděl dost dobře i Pavel. Posadila jsem ho tedy na místo, kde jsem ještě před chvílí seděla já a vysvětlila mu, co má dělat. Potom jsem ustoupila a nechala je sdílet intimní chvíle plné bolesti a lásky společně. Tak se stal Pavel aktivním rodičem při porodu svého dítěte.

Bylo před šestou v podvečer, když se začaly kontrakce stupňovat a porodní asistentky si zrovna vyměnily službu, nádherný Martinin zpěv utichl a nahradily jej steny. Možná se do ní vkradlo i trochu nedůvěry a obavy, že to nezvládne, protože bolest se už nedala prozpívat. Říká se, že porod je malá smrt. Žena pohroužena do sebe nevnímá nic než sebe a blížící se miminko. Zaběhla jsem pro porodní asistentku, protože Marťa nemohla popadnout dech a vyplašilo ji to.

Jenže to už ses drahá Mariánko drala na svět rychlostí blesku s čepičkou na hlavě. Tak se říká tomu, když vychází miminko ven v plodovém obalu. Ten praskl, až ve chvíli, kdy jsi měla hlavičku venku. Potom tě tvoje maminka poprvé pohladila, ležela přitom na zemi v bezpečné náručí tvého tatínka a už jen párkrát zatlačila, abys vyklouzla jako rybka z vody. A pak tě dlouho předlouho nepustila a ty ses okamžitě přisála k jejímu prsu a byla jsi celá blažená z toho sladkého mlíčka, které ti proudilo do pusinky. Já to musím vědět, protože jsem byla jen pár centimetrů od tebe.

Nakonec jsem pohlídala, aby ti dotekla pupečníkem všechna krev z placenty. Pohladila jsem tebe i maminku a rozloučila se s vámi, protože tím moje úloha tiché porodní průvodkyně skončila.

 

O mátě a ženské harmonii

Včera ráno jsem se v kuchyni přehrabovala ve skříňce a hledala černý čaj. Vypadl na mě přitom starý pytlík mátového čaje a mě se poprvé od porodu připomnělo mé poslední těhotenství. 9 měsíců, během kterých mě provázala stále chuť na mátu. Mátový čaj, mátový šampón, pepermintové bonbony, žvýkačky, čokoládá, éterák v aromalampě…. Přestože máta by se v těhotenství neměla, mě to k ní táhlo, a tak jsem naslouchala a obezřetně si ji dopřávala. Ale protože té máty bylo pořád moc, pídila jsem se po příčině a dozvěděla se, že mé tělo si možná říká jen o doplnění železa. Nebo jen potřebovalo trochu zchladit, protože v těhotenství jede cirkulace na plné obrátky a žena sálá spoustu tepla.

 

Pár hodin na to jsem prováděla jednu těhotnou ženu předporodním rituálem, a tak možná právě proto jsem se od rána ladila a napojovala na to, co a jak působilo pozitivně na mě, abych mohla co nejcitlivěji provést nastávající maminku a i zúčastněné ženy společným prožitkem. Je to pro mě velmi důležité. Ráda se ladím na ženu a její potřeby, ať už během rituálu, porodu nebo při konzultaci nějakého problému. Nacítit se a být empatická, podporující, jemná a poskytnout bezpečí… To je něco, co se mi jeví jako klíčové při práci se ženami. Prostě vytvářet harmonii a umět ji udržet.

 

Ženské srdce, zvlášť to zraněné, potřebuje bezpečí k tomu, aby se otevřelo. Ženské srdce nepotřebuje slyšet, co by mělo nebo nemělo. Žena potřebuje cítit podporu, aby měla možnost si na to přijít sama. A také nutně potřebuje být hýčkána a mnohdy o tom neví, protože přes všechny povinnosti neslyší vnitřní hlas, který jí to naléhavě sděluje. Jen ale nedokáže v zástupu povinností rozklíčovat projevy svého těla, které už po odpočinku a relaxaci volá. Až nemoc ji jako jediná donutí si lehnout, ale jen na nezbytnou chvíli, pak zase vystartuje vstříc svým povinnostem s výmluvou, že více odpočívat si nemůže dovolit. Vidíte se v tom?

Ale já vím, že žena může odpočívat. A pokud si to dovolí, má na svůj život, partnera, děti i práci daleko více energie a fronta těch úkolů se rozpouští. 

 

Jsem často s ženami ve chvílích, kdy péči neodmítají, protože se bytostně rozhodly, že si ji zaslouží. Vídím, jak na ně působí blahodárně, když ví, že jsou pro sebe na prvním místě. Jak je to posílí, když si poprvé vystoupí ze zaběhnuté rutiny, ve které nebylo místo pro životní zpomalení.

 

Sama na vlastní kůži jsem také prožila péči jiných žen, vyzkoušela jsem si i roli ženy, která se obávala hýčkání přijmout. Jsem také stále a denodenně v roli ženy, která dává. Zjistila jsem, že mě osobně nejvíc vyhovuje vyváženost, ne o ní mluvit, číst, ale chovat se tak, aby v mém životě byla harmonie. Není to něco, co udržíte každý den, ale dlouhodobě vyrovnávat výkyvy není tak složité.

 

Začala jsem mátou a skončím jí. Včera mi žena, pro kterou jsem předporodní rituál pořádala, sdělila, že ji poslední dobou voní máta, a tak jsem jí řekla: “Klidně si ji dopřej!” A v duchu jsem se usmála tomu, jak to ladění ráno zafungovalo a že duševní život je stejně opravdový jako ten hmatatelný. A je moc fajn to vědět.

Autor: Monika Valová
23. 9. 2018 / Články nad patičkou
Dlouhá cesta autem s dětmi

Jen, co jsem nasedla do auta, bylo mi zle. Občas se mi to stává, ale tentokrát jsem nemohla jen tak zavřít oči a pokoušet se to zaspat. Vedle mě seděl Mariánek, který se na náš odjezd pořádně 2,5 hodiny vyspal v šátku při procházce a nechápal, proč by měl nyní sedět připoutaný v sedačce. A tak na místo, abych tiše dřímala a tlumila svůj žaludek na vodě, musela jsem kojit a bavit ho, aby neplakal. Místy jsem cítila, jak mi dochází energie. Už mi nešlo ani mluvit, a tak jsem jen tupě seděla a poslouchala, jak si s pláčem stěžuje. "Já to nezvládnu, už to nedávám!", projela mi hlavou myšlenka jako blesk a stejně jako úder blesku mi píchla o srdce.

 
Cesta domů byla samá objížďka, prodlužovala se, a dvojčata byla na sebe, asi z nudy a taky z toho, že vycítila mou nepohodu, pěkně zlá. Ke kňourání miminka se tak přidal i pláč a křik dvojčat.
Cítila jsem, jak to vě mně vře, jak už to dál nesnesu, ale nebylo, kde utéct. Občas jsem na kluky zakřičela, aby toho nechali, povyhrožovala jim, což je nasupilo ješte víc a mě v jejich očích ponížilo, protože mě mají prokouknutou a ví, že své výhružky většinou nesplním. Ach jo.
 
Zachránil nás Martin, kterého napadlo zastavit u obchodu a nakoupit, co kdo má rád a najít místo pro piknik. Když jsme jej našli a v trávě natáhli deku, nechali děti poběhat, trochu se mi ulevilo. Možná mi pomohlo opustit prostor auta, ze kterého ještě před pár minutami nebylo úniku a kde mi nebylo dobře. Dětem se taky ulevilo. Pauza bodla nám všem.
 
Tak to funguje se vším v životě. Chilka pauzy, utvoření si odstupu a hned vidíme, co jsme předtím měli před nosem a vidět jsme nemohli.
 
Po pikniku jsme pokračovali znovu směr domov, Mariánek usnul a chvilku na to, zavládl klid i v zadní řadě u kluků. Já složila pod hlavu mikinu a v tichu zavřela oči. Neusla jsem hned, hlavou se mi honilo, jak to udělat, abych byla pro své děti ještě lepší máma a nemusela jim vyhrožovat, když už nevím kudy kam. Však to znáte, pořád všichni přemýšlíme, jak věci dělat lépe. Napadlo mě, že stále hledám nějakou konstantu, která by mi umožnila udržet harmonii v domě a kterou bych si to zjednodušila. Jenže taková asi fakt není. Snad jen kombinace lásky a trpělivosti. Jenže to prostě furt nejde mít sílu ve chvíli, když je vám zle. Když nemáte kde brát.
 
A tak se uchylujem k výkřikům do tmy v podobě výhrůžek "buďte už konečně ticho, jinak...", což má za následek, že někdo poslechne, někdo šeptá a někdo pokračuje ve křiku. Nefungujete to! Mají totiž pocit, že se jich to netýká a že to říkáte tomu vedle. Znáte to:"kdo to byl" a odpověď "to já ne, to on".
 

Zázračné zjednodušení života se zase nekoná, protože my rodiče si musíme cestičku k našim dětem vyšlapat úplně poctivě a ke každému z nich jinou a různě klikatou, dokonce i když nám není zrovna do zpěvu.

 

Když pojedete na prázdniny v autě plném neutahatelných KDYUŽTAMBUDEMáků, vzpomeňte si, že nefunguje k nim mluvit jako ke skupině, když je ta skupina rozhádaná a navzájem se požďuchujou, nýbrž ke každému zvlášť, protože každý z nich tam sedí sám za sebe, stejně jako vy. A snažte se být trpěliví. Často vystartujem kvůli nedostatku energie, a potom nás to mrzí a lepší než hojit rány je si je navzájem nezpůsobovat. A pokud to už nejde, zastavte auto i sebe a dejte si pauzu.

 
Ano chce to sebrat všechnu sílu světa, ale potom budete mít lepší pocit, ze kterého se se vám rázem udělá dobře, jak jste to skvěle dali.
 
 
 
 
 
Autor: Monika Valová
11. 7. 2018 / Články nad patičkou
Nech život plynout, prožívej

Porody mých dětí a žen, které jsem doprovázela mi ukázaly jednu velkou životní moudrost a tou je, že nikdo nám nemůže ve skutečnosti pomoci více než my sami. Porod je totiž stejně nevyhnutelný jako smrt, neutečete před ním. Můžete jej prožít nebo prostě jen přežít. Pokud přežijete, zanenechá to ve vás bolest. Se kterou se ovšem dá následně pracovat a celý proces zhojit. Ale stojí vás to sílu. Pokud rodíte s podporou, tedy zázemím a s pocitem bezpečí, nepředáváte odpovědnost nikomu jinému, máte svůj porod ve svých rukou. Totéž se dá použít paralelně v jakékoliv životní situaci.

Cokoliv nás v životě potká, vyvolává reakci naší mysli a našeho těla. Nic nepřichází jen tak a nic jen tak neodejde. Pokud necháme za sebe rozhodovat a nejsme schopni převzít odpovědnost, učinit rozhodnutí, přijde někdy něco jiného, aby nás donutilo to konečně udělat. Třeba nemoc.

Jak říká Mudr. Hnízdil "nemoc je informace", ale nejen nemoc, také mezilidské vztahy. Není náhoda, že si do života přivoláme lidi, kteří s námi neladí, je to pro nás výzva, nějak se k tomu postavit a poučit se. A někdy je to tak nepříjemné, že byste raději přestali dýchat a zavřeli oči a hráli mrtvé brouky. Jenže to nepomůže, protože byste se stali v té situaci bezbrannými. Tzv. by vás to semlelo. A časem by přiletěl jiný dravec, který by vás sezobl.

Nechat život plynout neznamená se podvolit, znamená to vědomě prožívat životní situace a přijímat to, co k nám chodí jako součást naší cesty a byť je to nepříjemné, smutné nebo bolavé, může nás to nakonec posílit a nasměrovat správným směrem.

Pokud máte pocit, že to sami neustojíte, najděte si někoho, kdo vás podpoří, ale nenechte nikoho, aby za vás něco vyřešil.

Autor: Monika Valová
26. 6. 2018 / Články nad patičkou