Recenze na kojící šaty od Brundibáry
Autor: Monika Valová
29. 7. 2018 / Důležité články

Jednou jsem takhle brouzdala po netu a uviděla na fotce kamarádku v kojících šatech. V tu chvíli jsem si jako správně marnivá ženská řekla: “tak ty si rozhodně musíš také pořídit”.

 

Některé věci nepotřebujeme hned a necháváme si čas na rozmyšlenou, ale šaty, které jsem pro sebe a vlastně i pro vás testovala, byly láska na první pohled a hned jsem se rozhodla, že je chci. Prostě mi od té chvíle ve skříni chyběly, znáte to, že?

Po několika prokojených letech, během kterých jsem si mylně myslela, že kojící oblečení je mi na dvě věci, protože není nic jednoduššího než si vyhrnout tričko, jsem se rozhodla se, že chci vyzkoušet kojení na veřejnosti bez odhaleného bříška.

A tak vám dneska píšu na základě vlastní zkušenosti, proč je fajn pořídit si kojící outfit, resp. tyto šaty od Barbory Kubínové alias Brundibáry.

Objednávala jsem si je na jejím webu www.brundibara.cz nebo na fleru, už nevím jistě, ale pamatuji si, že jsem potřebovala poradit s velikostí, a tak jsem jí napsala a ona mi ochotně poradila. Než jsem však objednávku dokončila, všimla jsem si, že se chystala se svým stánkem na festival respektu k porodu v Opavě, kde jsem měla přednášku, a proto jsem se s ní domluvila, že si je tam nejprve vyzkouším, a potom objednám ve vzoru, který se mi líbí. A tak jsme se na pár chvil setkaly i osobně.

Pokud jste na tom jako já a máte pocit, že mateřské oblečení, určené na kojení, je zbytečné. Čtěte dále, třeba změníte názor a uděláte si radost.

Šaty, které mám doma, jsou ušité z pružného bavlněného úpletu. Na první pohled byste ani nepoznali, že jsou určeny pro kojící mámy. To se mi na nich moc líbí. Oblíkám si je, i když jedu někam bez Mariánka a kojit se nechystám. Nosím je asi druhý měsíc a nejvíc mě mrzí, že jsem si je nepořídíla už v těhotenství, protože by snesly i těhotenské bříško.

Šaty mají elegantní lodičkový výstřih a vpředu na prsou dvě vrstvy látky, která není krčivá a po kojení se hezky vrací do původního stavu.

Když potřebujete kojit, jednoduše zvednete horní vrstvu a tu spodní stáhnete dolů, čímž vám vznikne místo na "prso ven". Můžete v nich decentně kojit i na veřejnosti, aniž byste odhalovala víc než je potřeba.

Od té doby, co jsem maminkou je pro mě prioritou pohodlí a příjemný materiál, protože to, jak se cítím odráží mé chování a náladu a tudíž i vztah k dětem. Když si nejaký oděv oblíbím, nosím jej často, a proto kvituji, když se mi po pár vypráních nerozpadne. Nedělám kompromisy a nakupuji tak, abych mohla kombinovat s tím, co už mám ve skříni, aby zkrátka a dobře zůstal obsah mé skříně minimalistický a já si domů netahala zbytečné věci. Neřídím se módními trendy, ale stylem, který mi sedí. A teď mi tam přibyl kousek, který mi v něm hodně chyběl. Kojící šaty, které si obleču a cítím, že podtrhují nejen mou ženskost, ale také mateřství.

Šaty mají lichotivou délku pro ženy, které chtějí být elegantní a zároveň se při kojení v sedě nemusí zabývat tím, zda nemají příliš odhalená stehna nebo neukazují nezbednému oku někoho jiného ještě víc. Jejich délka zůstává lichotivou i při navázání miminka do šátku, kdy chtě nechtě každé šaty povyskočí trochu nahoru.

Když jsem kojila Mariánka v šátku, nikdo netušil, co právě děláme.

Šaty jsou parádně multifunkčí. Přes den s teniskama, večer s lodičkama. Od jara až do zimy. Miluju oblečení, které se hodí na různé příležitosti a rychle nezestárne.

Cítím se v nich moc dobře, ale když už píšu recenzi, tak bych chtěla zmínit dvě změny, které bych na nich uvítala. Jednou z nich je, že bych upravila délku horní vrstvy vrchního dílu u žen s většími prsy, jako jsem já. Ne že by nezakrývala prsa dostatečně, ale dokážu si představit, že by mohla být o 2 až 3 cm delší. Vzhledem k tomu, že Barbora šije šaty na objednávku, asi nebude problém domluvit se na individuální délce podle potřeby. Mě to předtím nenapadlo, ale u dalších šatů nebo trička bych ji o to požádala, a tak se nebojte ani vy.

Protože mám stále pár těhotenských kil navíc v oblasti pasu, jsem zvyklá nosit spíše oblečení se sníženým pasem, které to maskuje. Takže si myslím, že kdyby bylo řasení sukně níže, cítila bych se v šatech ještě lépe. 

Z vlastní zkušenosti vím, jak my matky na sobě šetříme. Když si máme koupit něco jen pro sebe, dvakrát si to rozmyslíme . A zvlášť u oblečení, které je určeno na určité životní období, máme pocit, že jej stejně pořádně nevynosíme, a tak si jej nekoupíme. U šatů, o kterých vám dneska píšu, však už teď vím, že je vynosím do roztrhání a možná, že mi ještě pár let po odstavení Mariánka, když si je obleču, budou připomínat, jaké to byl krásný pocit, když jsem kojila. Prostě zůstanou ve skříni i pak, ale rozhodně nejen z nostalgie.

A ještě jednu věc bych chtěla zmínit. Když jsem si je vybalila, moc hezky voněly. Tak šaty z běžné konfekce z nákupního střediska nevoní. Tak voní, když přijdou od někoho, kdo je šije s láskou. A s láskou se potom i nosí.

Nosit oblečení od konkrétní ženy, která do šití dává kus své energie mi dává smysl. Barboře se navíc povedlo spojit krásu, praktičnost a účelnost. A tak je mi ctí, že jsem je mohla vyzkoušet. Pokud se chcete cítit u kojení také krásně žensky, doporučuji vám je všemi deseti.

PS: Brundibáru najdete i s jejími novinkami na facebooku  

 

 

 

O mátě a ženské harmonii

Včera ráno jsem se v kuchyni přehrabovala ve skříňce a hledala černý čaj. Vypadl na mě přitom starý pytlík mátového čaje a mě se poprvé od porodu připomnělo mé poslední těhotenství. 9 měsíců, během kterých mě provázala stále chuť na mátu. Mátový čaj, mátový šampón, pepermintové bonbony, žvýkačky, čokoládá, éterák v aromalampě…. Přestože máta by se v těhotenství neměla, mě to k ní táhlo, a tak jsem naslouchala a obezřetně si ji dopřávala. Ale protože té máty bylo pořád moc, pídila jsem se po příčině a dozvěděla se, že mé tělo si možná říká jen o doplnění železa. Nebo jen potřebovalo trochu zchladit, protože v těhotenství jede cirkulace na plné obrátky a žena sálá spoustu tepla.

 

Pár hodin na to jsem prováděla jednu těhotnou ženu předporodním rituálem, a tak možná právě proto jsem se od rána ladila a napojovala na to, co a jak působilo pozitivně na mě, abych mohla co nejcitlivěji provést nastávající maminku a i zúčastněné ženy společným prožitkem. Je to pro mě velmi důležité. Ráda se ladím na ženu a její potřeby, ať už během rituálu, porodu nebo při konzultaci nějakého problému. Nacítit se a být empatická, podporující, jemná a poskytnout bezpečí… To je něco, co se mi jeví jako klíčové při práci se ženami. Prostě vytvářet harmonii a umět ji udržet.

 

Ženské srdce, zvlášť to zraněné, potřebuje bezpečí k tomu, aby se otevřelo. Ženské srdce nepotřebuje slyšet, co by mělo nebo nemělo. Žena potřebuje cítit podporu, aby měla možnost si na to přijít sama. A také nutně potřebuje být hýčkána a mnohdy o tom neví, protože přes všechny povinnosti neslyší vnitřní hlas, který jí to naléhavě sděluje. Jen ale nedokáže v zástupu povinností rozklíčovat projevy svého těla, které už po odpočinku a relaxaci volá. Až nemoc ji jako jediná donutí si lehnout, ale jen na nezbytnou chvíli, pak zase vystartuje vstříc svým povinnostem s výmluvou, že více odpočívat si nemůže dovolit. Vidíte se v tom?

Ale já vím, že žena může odpočívat. A pokud si to dovolí, má na svůj život, partnera, děti i práci daleko více energie a fronta těch úkolů se rozpouští. 

 

Jsem často s ženami ve chvílích, kdy péči neodmítají, protože se bytostně rozhodly, že si ji zaslouží. Vídím, jak na ně působí blahodárně, když ví, že jsou pro sebe na prvním místě. Jak je to posílí, když si poprvé vystoupí ze zaběhnuté rutiny, ve které nebylo místo pro životní zpomalení.

 

Sama na vlastní kůži jsem také prožila péči jiných žen, vyzkoušela jsem si i roli ženy, která se obávala hýčkání přijmout. Jsem také stále a denodenně v roli ženy, která dává. Zjistila jsem, že mě osobně nejvíc vyhovuje vyváženost, ne o ní mluvit, číst, ale chovat se tak, aby v mém životě byla harmonie. Není to něco, co udržíte každý den, ale dlouhodobě vyrovnávat výkyvy není tak složité.

 

Začala jsem mátou a skončím jí. Včera mi žena, pro kterou jsem předporodní rituál pořádala, sdělila, že ji poslední dobou voní máta, a tak jsem jí řekla: “Klidně si ji dopřej!” A v duchu jsem se usmála tomu, jak to ladění ráno zafungovalo a že duševní život je stejně opravdový jako ten hmatatelný. A je moc fajn to vědět.

Autor: Monika Valová
23. 9. 2018 / Články nad patičkou
Dlouhá cesta autem s dětmi

Jen, co jsem nasedla do auta, bylo mi zle. Občas se mi to stává, ale tentokrát jsem nemohla jen tak zavřít oči a pokoušet se to zaspat. Vedle mě seděl Mariánek, který se na náš odjezd pořádně 2,5 hodiny vyspal v šátku při procházce a nechápal, proč by měl nyní sedět připoutaný v sedačce. A tak na místo, abych tiše dřímala a tlumila svůj žaludek na vodě, musela jsem kojit a bavit ho, aby neplakal. Místy jsem cítila, jak mi dochází energie. Už mi nešlo ani mluvit, a tak jsem jen tupě seděla a poslouchala, jak si s pláčem stěžuje. "Já to nezvládnu, už to nedávám!", projela mi hlavou myšlenka jako blesk a stejně jako úder blesku mi píchla o srdce.

 
Cesta domů byla samá objížďka, prodlužovala se, a dvojčata byla na sebe, asi z nudy a taky z toho, že vycítila mou nepohodu, pěkně zlá. Ke kňourání miminka se tak přidal i pláč a křik dvojčat.
Cítila jsem, jak to vě mně vře, jak už to dál nesnesu, ale nebylo, kde utéct. Občas jsem na kluky zakřičela, aby toho nechali, povyhrožovala jim, což je nasupilo ješte víc a mě v jejich očích ponížilo, protože mě mají prokouknutou a ví, že své výhružky většinou nesplním. Ach jo.
 
Zachránil nás Martin, kterého napadlo zastavit u obchodu a nakoupit, co kdo má rád a najít místo pro piknik. Když jsme jej našli a v trávě natáhli deku, nechali děti poběhat, trochu se mi ulevilo. Možná mi pomohlo opustit prostor auta, ze kterého ještě před pár minutami nebylo úniku a kde mi nebylo dobře. Dětem se taky ulevilo. Pauza bodla nám všem.
 
Tak to funguje se vším v životě. Chilka pauzy, utvoření si odstupu a hned vidíme, co jsme předtím měli před nosem a vidět jsme nemohli.
 
Po pikniku jsme pokračovali znovu směr domov, Mariánek usnul a chvilku na to, zavládl klid i v zadní řadě u kluků. Já složila pod hlavu mikinu a v tichu zavřela oči. Neusla jsem hned, hlavou se mi honilo, jak to udělat, abych byla pro své děti ještě lepší máma a nemusela jim vyhrožovat, když už nevím kudy kam. Však to znáte, pořád všichni přemýšlíme, jak věci dělat lépe. Napadlo mě, že stále hledám nějakou konstantu, která by mi umožnila udržet harmonii v domě a kterou bych si to zjednodušila. Jenže taková asi fakt není. Snad jen kombinace lásky a trpělivosti. Jenže to prostě furt nejde mít sílu ve chvíli, když je vám zle. Když nemáte kde brát.
 
A tak se uchylujem k výkřikům do tmy v podobě výhrůžek "buďte už konečně ticho, jinak...", což má za následek, že někdo poslechne, někdo šeptá a někdo pokračuje ve křiku. Nefungujete to! Mají totiž pocit, že se jich to netýká a že to říkáte tomu vedle. Znáte to:"kdo to byl" a odpověď "to já ne, to on".
 

Zázračné zjednodušení života se zase nekoná, protože my rodiče si musíme cestičku k našim dětem vyšlapat úplně poctivě a ke každému z nich jinou a různě klikatou, dokonce i když nám není zrovna do zpěvu.

 

Když pojedete na prázdniny v autě plném neutahatelných KDYUŽTAMBUDEMáků, vzpomeňte si, že nefunguje k nim mluvit jako ke skupině, když je ta skupina rozhádaná a navzájem se požďuchujou, nýbrž ke každému zvlášť, protože každý z nich tam sedí sám za sebe, stejně jako vy. A snažte se být trpěliví. Často vystartujem kvůli nedostatku energie, a potom nás to mrzí a lepší než hojit rány je si je navzájem nezpůsobovat. A pokud to už nejde, zastavte auto i sebe a dejte si pauzu.

 
Ano chce to sebrat všechnu sílu světa, ale potom budete mít lepší pocit, ze kterého se se vám rázem udělá dobře, jak jste to skvěle dali.
 
 
 
 
 
Autor: Monika Valová
11. 7. 2018 / Články nad patičkou
Nech život plynout, prožívej

Porody mých dětí a žen, které jsem doprovázela mi ukázaly jednu velkou životní moudrost a tou je, že nikdo nám nemůže ve skutečnosti pomoci více než my sami. Porod je totiž stejně nevyhnutelný jako smrt, neutečete před ním. Můžete jej prožít nebo prostě jen přežít. Pokud přežijete, zanenechá to ve vás bolest. Se kterou se ovšem dá následně pracovat a celý proces zhojit. Ale stojí vás to sílu. Pokud rodíte s podporou, tedy zázemím a s pocitem bezpečí, nepředáváte odpovědnost nikomu jinému, máte svůj porod ve svých rukou. Totéž se dá použít paralelně v jakékoliv životní situaci.

Cokoliv nás v životě potká, vyvolává reakci naší mysli a našeho těla. Nic nepřichází jen tak a nic jen tak neodejde. Pokud necháme za sebe rozhodovat a nejsme schopni převzít odpovědnost, učinit rozhodnutí, přijde někdy něco jiného, aby nás donutilo to konečně udělat. Třeba nemoc.

Jak říká Mudr. Hnízdil "nemoc je informace", ale nejen nemoc, také mezilidské vztahy. Není náhoda, že si do života přivoláme lidi, kteří s námi neladí, je to pro nás výzva, nějak se k tomu postavit a poučit se. A někdy je to tak nepříjemné, že byste raději přestali dýchat a zavřeli oči a hráli mrtvé brouky. Jenže to nepomůže, protože byste se stali v té situaci bezbrannými. Tzv. by vás to semlelo. A časem by přiletěl jiný dravec, který by vás sezobl.

Nechat život plynout neznamená se podvolit, znamená to vědomě prožívat životní situace a přijímat to, co k nám chodí jako součást naší cesty a byť je to nepříjemné, smutné nebo bolavé, může nás to nakonec posílit a nasměrovat správným směrem.

Pokud máte pocit, že to sami neustojíte, najděte si někoho, kdo vás podpoří, ale nenechte nikoho, aby za vás něco vyřešil.

Autor: Monika Valová
26. 6. 2018 / Články nad patičkou