Už jsem dlouho nenapsala žádný porodní příběh. Ne proto, že by porody, u kterých jsem doprovázela nebyly ničím výjimečné. To vůbec, jen jsem si nebyla jistá, jestli mám příběhy pouštět ven, protože mohou narušit intimitu rodin, které doprovázím. Nemůžu vždy napsat úplně všechno a často volím citlivě slova, bilancuju na hraně soukromí, ale cítím, že je důležité je sdílet, ať si říká, kdo chce, co chce. Promítat vám skutečné lidské příběhy, které jsou uvěřitelné, může měnit váš pohled na rození dětí, může inspirovat partnery a rodiny, může poukázat na to, jak něco obecně přijímané je někdy jen hloupým zvykem a naopak to, co je považováno za alternativní, by mělo mít šanci více prorůst do naší přirozenosti. Každý skutečný příběh má sílu měnit pohled na svět, zvláště, když se v něm rodí nový život. Třeba i tento, ve kterém se nádherně projevilo mateřství na druhou a podpora matky věnovaná dceři.
Když mě Andrejka poprvé na jaře kontaktovala, byla asi ve 3. měsíci těhotenství a my se od té doby pravidelně vídaly a poznávaly. Protože jezdila zdaleka, pokaždé spolu s ní za mnou jezdila její maminka jako doprovod, a tak jsme se sladily nejen s Andrejkou, ale i s Janou (maminka). Ta mi hned na konci první schůzky upřímně přiznala, že byla k dule skeptická, (když ji Andrejka řekla o svém přání, pomyslela si:”Co si to ta Andrejka zase vymyslela!”) ale během našeho prvního povídání svůj názor změnila a řekla mi snad každou další schůzku, jak je ráda, že si mě Andrejka našla. Asi na třetí schůzce jsem se jich bez promyšlení předem zeptala, zda neuvažovaly o tom, že by byly spolu i během porodu. Vnímala jsem mezi nimi silné pouto. Janě se zasklily oči, sama by to dceři nenabídla, nebyla si jistá, zda by to u porodu zvládla a Andrejka se jí zase obávala požádat, aby nebyla odmítnuta. Cítila jsem, že bych je měla obě podpořit. Vznikla z toho dojemná chvíle pro nás všechny. A mě, přiznám se, dost hřála myšlenka o propojení holčiček v bříšku s babičkou, matky s dcerou a pocit, že ženy v této rodině ještě více posílí své pouto.
Zajímavé, že pár týdnů na to jsem jela na workshop mexické porodní báby Angeliny Martinez, která nám předala informaci, jak důležitou úlohu u porodu v Mexiku sehrává matka rodičky. Úplně jsem se zaradovala, že mi do života přišly tyto dámy a že to vnímám stejně jako porodní bába z Mexika, jejíž tradice říká, že si matka a dcera mají před porodem vyčistit vztah, aby porod mohl hladce probíhat. Vnímám, že v naší společnosti bývá vztah matky a dcery v dospělosti spíše komplikovaný a babička není u porodu zrovna běžná, ale ty dvě k sobě tak v životě patří, že jsem si nedokázala představit, že by se u porodu rozdělily.
Mluvily jsme spolu o psychicky i fyzicky bolavém prožitku z prvního porodu. Andrejka se nebála před mámou mluvit a ta ji poslouchala, nezlehčovala to, co její dcera prožila a pohladila slovem, jak jen mohla.
Říká se, že krásný porod dokáže zhojit rány z porodu předešlého. Je to pravda, stejně jako to, že se v těhotenství otevírá spousta ran z předešlého porodu, kterým buď žena podlehne, nebo si uvědomí, že už to nechce jako minule. Díky zkušené dule nebo porodní asistence však přijde na to, že ještě lepší variantou je myslet na to, jak by to tentokrát chtěla, díky čemuž se může věnovat sobě a miminku v bříšku v přítomnosti. Je důležité nevracet se ke staré bolesti, ale zpracovat ji do prožitku, ze kterého se stala zkušenost a učinit rozhodnutí, že teď to chci jinak a krůček po krůčku si jít pro uzdravující porod.
Do 36.tt jsme se připravovaly především na přirozený porod, než se jedna z holčiček otočila hlavou nahoru. Náhle byl ve hře opět císařský řez, kterému se chtěla Andrejka vyhnout. Jenže vše mělo být za-hlazeno dalším císařským řezem a laskavější adaptací, nikoli přirozeným porodem, který by v tomto případě asi jen přelepil nezhojenou ránu na srdci. Ale to už se nedozvíme.
Na poslední návstěvě v 34.tt mi ženy řekly, že Jana k porodu nepůjde a že bude raději hlídat vnoučka, aby o něj nemusela mít Andrejka během porodu obavy. Přišlo mě to líto, ale úplně jsem respektovala jejich rozhodnutí. Došlo mi rychle, proč se jedna holčička otočila hlavou nahoru. Cítila strach své mámy a úzkostlivou potřebu si vše dopředu přichystat bod po bodu, což u přirozeného porodu, který se může rozběhnout kdykoliv, tak úplně nejde. Andrejka potřebovala vědět, co bude s jejím synkem a také potřebovala v nemocnici echt citlivou péči, kterou můžete domluvit jen pokud nejde o akutní zákrok, který u porodu dvojčátek často visí ve vzduchu.
Na poslední schůzku ženy nedorazily. Nevyšel ani jiný termín, a tak jsme komunikovaly na dálku a otevřely ještě jedno bolestivé místo, které mi úplně vysvětlilo Andrejčiny obavy a pocity. Ale to už je moc intimní. Vlastně bych díky tomu ještě jednou zdůraznila, že v těhotenství se ženě nabízí k vyřešení spousta kostlivců a že je možné je vyřešit a že příprava na porod není jen o nákupu výbavičky pro miminko. Moje služba taky není ryze dulí, nejsem jen zázemím u porodu, ale pomáhám vymotávat také životní nitky, které se s blížícím porodem uvolňují a velmi citlivě je spolu zatahujeme. Porod už je jen sladkou tečkou, ne vždy jednoduchou.
Den před plánovanou sekcí mi Andrejka oznámila, že manžel u ní nebude, protože je nachlazený a jestli bych s ní nešla na operační sál já. Manžel... hmmmm... zajímavé, že muže jsem u tohoto porodu vůbec nevnímala, většinou to mám naopak. A když jsem se s ním před porodem seznámila, bylo mi jasné, že ani on necítí, že by u něj měl být. Jeho role byla přivézt, dovézt, zajistit... postarat se o vše materiálně, pobýt se synkem a vůbec nevstupovat do ryze ženské události, ke které má respekt.
Úplnou náhodou jsem měla možnost mluvit den před plánovanou sekcí se staniční sestrou z fakultní nemocnice, a tak jsem se jí o Andrejce zmínila a domluvily jsme citlivější přístup u porodu a zarezervovali bondovací pokoj, do kterého nás pustili už ráno a kde jsme mohli v soukromí čekat na císařský řez.
Andrejka byla v 39.tt, což je u vícečetného těhotenství úžasný výkon. A její muž, který si s sebou přivezl i svého otce, jí právě oznámil, že nechce po porodu bonding na své hrudi. Uviděla jsem její prosící oči a byla bych to pro ni udělala, ale v hlavě se mi objevil obličej její mámy. Ta byla hodinu cesty vzdálená a po noční, ale my se rozhodly to risknout a poprosily jsme anesteziologa, který zrovna přišel zkonzultovat druh anestezie, aby vzali Andrejku na sál jako poslední v pořadí a zavolali jsme babičku k porodu.
Čekání se táhlo, ale načasování nemohlo být lepší. Jana stihla přijet těsně před porodem. A tak Andrejka mohla vydechnout a soustředit se na holčičky a jejich zrození.
Pro mě to byla první přítomnost u sekce. Na sále panovalo velmi vřelé prostředí, všichni byli úžasně profesionální, usmívali se a komunikovali, jak s Andrejkou, tak se mnou. Tvořili jsme tým, ve kterém každý dělal, co měl, aby máma i děti byly spokojené.
Holčičky si vybraly, že si touto zkušeností projdou. A Andrejka to přijala. A my všichni jsme se jí snažili poskytnout nejlepší zázemí. První holčička Amálka po vytažení z bříška poplakávala se zavřenýma očima. Bylo znát, že tím, že byla natlačena hlavičkou do pánve, byla připravena jít ven. Zato ta druhá Adélka, co špulila na doktora zadeček, měla široce otevřené oči a jen na nás nevěřícně koukala. Obě lékař ukázal mamince, proběhlo minutové dotépání pupečníku (alespoň něco) a pak si je vzali na ošetření do místnosti, do které pustili jejich tátu a babičku a já držela jejich mámu za ruku. Za chvilku je přinesli a položili k Andrejčinému obličeji, u kterého se plačící Amálka ihned uklidnila.
A pak jsme rychle vzali děti, tatínek s dědečkem si je vyfotili a babička se už na bondovacím pokoji svlíkala, aby je mohla mít na svém těle, zatímco nahoře se dokončovala operace. Nebyl to klasický bonding kůži na kůži, ale nemohl být v tu chvíli dokonalejší. Jana byla tam, kde už dávno předtím bylo vyšší mocí rozhodnuto, že bude. Andrejka spokojeně dospávala únavu a po očku sledovala svou mámu držící své děti.
Když chlapi odjeli, začaly jsme holčičky přikládat Andrejce. To bylo radosti, když se ta první přisála. Žádné kloboučky jako minule, žádný stres, měly jsme celou noc na to, aby se to holky na pložších bradavkách v klidu naučily pít a Andrejce se velmi rychle spustila laktace. Jana večer odjela a my celou noc makaly, aby se holčičky jen kojily a měly se na tom světě hezky bez dokrmů nebo glukózy.
Další den v jednu odpoledne mě přišla vystřídat Jana a byť nebyl k mání nandstandard, zdravotníci si uvědomili, jak důležité jsou po porodu dvojčat ruce navíc a ubytovaly matku, dceru a holčicky na oddělení šestinedělí na dvoulůžkovém pokoji, aby mohly zůstat spolu. Odjížděla jsem unavená a spokojená. Vděčná jako vždy a šťastná za podporující chování celého personálu, který se zdržel nevyžádaných rad a respektoval náš rytmus.
Děkuji.... Bylo to něco! Těhotenství, propojení ženské linie, přirozenost po císařském řezu, klid, přijetí, únava, která mi umožnila cítit naplnění až po okraj. A taky inspirace ve vztahu máma a dcera, a tak jsem té svojí mámě musela alespoň zavolat a promluvit si s ní, protože jsem to už dlouho jen tak neudělala.
a ještě jednu fotku si neodpustím a už končím...
