Uvolnění porodních cest - bylinná napářka před porodem a při něm
Autor: Monika Valová
14. 2. 2018 / Články nad patičkou

Ke zpracování tohoto tématu jsem se chystala několik měsíců. Bylo zapotřebí, aby pro něj uzrál čas, abych nejprve získala vlastní zkušenosti, a poté se o ně mohla podělit. Většina informací v tomto článku je tak původních a dosud nepublikovaných. Jsou podloženy prožitky žen, které bylinnou napářku jako nástroj k uvolnění porodních cest použily. Domnívám se, že tento článek bude užitečný nejen pro nastávající maminky, ale zároveň pro porodní asistentky a duly, které mohou využít napářku jako přípravu svých žen k porodu.

 

Možná si říkáte, jak je možné, že nyní čtete článek o využití napářky v těhotenství. Všude se přeci píše, že v těhotenství se nedoporučuje. Pravdou je, že v prvních 38 týdnech těhotenství je opravdu napářka kontraindikována. Výjimkou jsou poslední týdny těhotenství, při kterých již nehrozí, že by bylinné teplo zásadním způsobem zasáhlo do přirozeného vývoje plodu, neohrozí nidaci oplodněného vajíčka díky možné redukci děložní sliznice a za žádných okolností nezpůsobí potrat.

Výjimkou z obecného zákazu napařování v těhotenství je tedy zralé těhotenství.


Pokud se žena přiblíží ke stanovenému termínu porodu, může si od ukončeného 38. týdne těhotenství dopřát hřejivé teplo bylinné napářky za účelem uvolnění porodních cest. Od tohoto týdne se totiž jedná o termínové těhotenství a miminko je považováno za donošené, proto je zcela v pořádku, když mu žena začne připravovat cestu ven.

Bylinná napářka může zpříjemnit poslední fázi těhotenství a ovlivnit průběh porodu díky hlubokému uvolnění, teplu a účinkům bylin.

Vhodně zvolené bylinky mohou pomoci likvidovat nežádoucí bakterie a kvasinky, na které mnoho žen v těhotenství trpí. Pomáhají tak udržet poševní mikroflóru ve vyváženém stavu, a zároveň mají pozitivní účinek na porodní cesty a plynulý průběh porodu.

Samotná teplá pára z napářky má vliv na změkčení tkání hráze, která se díky tomuto stává poddajnější a elastičtější. Konečně pro dosažení stejných účinků, porodní asistentky nahřívají hráz při porodu.

Předporodní napařování, může díky výše uvedeným účinkům uspíšit porod, a to je také důvod, proč je do 38. týdne těhotenství kontraindikováno.

Pokud žena trénuje s epi-nem, může si dopomoci ke kýženým výsledkům právě tím, že si před cvičením nahřeje napářkou hráz. Je dost pravděpodobné, že tím předejde drobnému poranění či oděrkám, které se při cvičení s epi-nem nebo aniballem objevují.

Napářka uvolňuje svaly pánevního dna, zvlhčuje a připravuje porodní cesty, a také pomáhá tělu zkracovat děložní čípek, pootevírá tedy „bránu“ k vytouženému miminku.

 

V případě přenášení je napářka jemnou, neinvazivní a bezpečnou technikou na vyvolání porodu. Samozřejmě nefunguje 100% jako kouzelná hůlka. Pokud ještě nenastal ten pravý čas, tak porod nevyvolá, ale pomůže k němu ženu připravit.

Relaxace, meditace a vizualizace...

Před porodem, více než kdy jindy, žena ocení relaxační účinky napářky, pomocí kterých uvolní své krásné těhotné tělo a umožní pustit strach z porodu. Naladí se na sebe i miminko, a protože bude dobře jí, bude dobře i jemu.

Při procesu napařování může žena vizualizovat, jak teplo postupně prostupuje do jejího těla, dostává se k čípku, který jemně pohladí, pootevře a pokračuje dále k miminku, kterému ukáže bezpečnou cestu ven. A také to, že venku je stejně teplo jako uvnitř, protože láskyplná náruč jeho maminky je stejně hřejivá a bezpečná jako její děloha. Tuto vizualizaci lze použít také na začátku porodu jako rituál otevírání porodních cest.


Více než kdy jindy platí pravidlo, že napařování musí být příjemné, to znamená jemné teplo, vhodně zvolené bylinky, hezké prostředí, svíčky, hudba, intimní atmosféra.

Když začnou kontrakce a žena si není jistá, zda se jedná o poslíčky nebo začínající porod, může také použít napářku. Zvláště tuto možnost uvítá, pokud nemá doma vanu.

Pokud se porod během fáze otevírací zastaví nebo hodně zvolní, napařování v tento okamžik pomůže ženě uvolnit se a znovu nastartuje kontrakce. Odtok plodové vody není po poradě s porodní asistentkou kontraindikací.

O napařování ke konci těhotenství se ve své knize Zdravé těhotenství, přirozený porod zmínila také známá německá porodní asistentka Ingeborg Stadelmann. Radí v ní ženám používat parní sedací koupele, jak napářku nazývá, v termínovém těhotenství. K napařování doporučuje senné květy, se kterými já osobní zkušenost nemám, proto jsem namíchala vlastní kombinaci bylin.

 

Do směsi na Uvolnění porodních cest, kterou si můžete koupit na stránkách steamy.cz, jsem vybrala tyto bylinky: Maliník, Mateřídoušku, Levanduli a Měsíček.

Maliník mě doprovázel nejen několika měsíci mého těhotenství, ale také dlouho po porodu. Velmi jsem si ho oblíbila. Nejenže pomáhá porodním cestám v přípravě na porod, může nabudit dělohy k tréningu stahů, ale také posiluje imunitu. Nevadí miminku v bříšku ani novorozeňátku při kojení. Po porodu zmírňuje krvácení, urychluje zavinování dělohy a pomáhá rychleji pročišťovat porodní cesty.

Mateřídouška je bylinka, která osvěží těhotnou duši a pomáhá zrychlit druhou dobu porodní.

Levanduli jsem do směsi přihodila hlavně proto, že bych dala ruku do ohně, že její vůni milují snad všechny těhotné ženy. A víte proč? Protože nás uklidňuje a zmírňuje úzkostné stavy, a to je přesně to, co v těhotenství a během porodu potřebujeme. Zároveň má desinfekční účinky.

Měsíček zase působí proti kvasinkovým infekcím, které bohužel, jak už jsem zmínila výše, těhotné ženy často trápí. Díky tomu, že kvasinky narušují tkáň, může v důsledku jejich přemnožení, dojít během k porodu většímu poranění.

Všechny bylinky, které jsem vybrala do své směsi „Uvolnění porodních cest“, jsou pro miminko neškodné a pro ženu přínosné. Doporučuji je před porodem používat s napářkou 2x až 3x týdně.

Pokud by žena potřebovala během porodu přivolat kontrakce, může k této směsi bylin přidat také skořici.

Určitě je důležité zmínit radu Ingeborg Stadelman, aby napářku nepoužívaly ženy, které mají v oblasti vulvy v těhotenství křečové žíly. Zvažte ji také bedlivě, pokud cítíte přemnožení kvasinek v pochvě. V tomto případě totiž nelze s jistotou tvrdit, jestli vám pomůže nebo uškodí. Mě osobně už jednou s kvasinkovou infekcí pomohla, ale obecně se uvádí, že se při ní nedoporučuje.

Jedna z prvních našich porodních asistentek, která napářku používá a ženám doporučuje je Zuzana Švancerová. Poprosila jsem ji o spolupráci, a také sdílení svých zkušeností s předporodním a porodním napařování, které bude postupně také zveřejňovat na svém webu dotekyzrozeni.cz

 

Zuzka píše:

Těhotným ženám napářku doporučuji zhruba půl roku. Dřív jsem jim o ní jen říkala, v podstatě jsem předávala jen informaci od Ingeborg Stadelman. Dneska už ji používám i sama na sobě a nepochybuji o jejích účincích.

V poslední době napařovalo asi 6 mých klientek. Jedna z nich napařovala asi týden a moc si to pochvalovala. Jako prvorodička porodila dost rychle a poranění bylo minimální. Samozřejmě, že to záleží také na spoustě jiných faktorů. Masírovala hráz, cvičila s epi-nem, nahřívala jsem jí dlouhou dobu hráz během porodu… Každopádně věřím, že napářka ji pomohla změkčit hráz, prohřát se a celkově se naladit a uvolnit. V napařování pokračuje i po porodu.

Druhá z žen, byla třetirodička. Provedla si napářku jen jednou. Po ní šla spát a za chvíli se rozběhl porod, porodila zhruba za 3 hodiny. Měla však rychlé i předešlé porody.

Další žena má termín porodu v únoru. Když jsem byla u ní a napařovala na stoličce, na které jsem jí udělala pohodlí, tak to bylo fajn. Zkoušela to poté i sama, ale na provizorním sedátku, které ji tlačí, takže pocity sice příjemné, jen to sedátko kazí dojem. Má však po prvním porodu nástřih a rupturu až ke konečníku, kterou ji museli v narkóze zašít a udělat plastiku), takže u ní si myslím, že je velice důležité, aby se celá uvolnila a jizva byla měkká.

Když jsem napařovala ženy v průběhu porodu, bylo jim to velmi příjemné. 

Abych to shrnula, myslím si, že bylinné napařování je úžasné. Žena se zklidní, zastaví, naladí sama na sebe, prohřeje a opečuje svou vnitřní ženu. A když se o tuto svou vnitřní bohyni stará, tak se probudí, ožije a celá žena se rozzáří a rozkvete.

 

A jaké jsou konkrétní zkušenosti žen, které používaly bylinnou napářku před a během porodu:

Osobně jsem ti vděčná za doporučení napářky, využila jsem ji 1 - 2x týdně před porodem a zatím 1x po porodu (po 14 dnech po ustání očistků, pro "dočištění"). Cca 20 min. napařování bylo pro mě vždy chvilkou pro sebe samu (nebo vedle partnera u filmu,...) ke zklidnění a relaxaci, zároveň krásně změkčení lůna před zaváděním Aniballu. Miluju teplé masáže a jiné nahřívání (např. termoforem), takže to byla pro mě trochu slast. S kapkou éterického oleje levandule nebo i teatree mírná přírodní desinfekce intimních partií. Za mě je to příjemná užitečná praktika nejen v souvislosti s porodem.

Petra

(pozn. autorky článku – éterické oleje se vzhledem ke své síle a koncentraci nedoporučuje při napařování používat)


 Má první předporodní napářka předčila očekávání! Chvíli mi sice trvalo, než jsem našla ideální polohu a teplotu, ale pak to bylo labůžo! Vnímala jsem, jak porodní cesty a pánevní dno teplem relaxují. Hezky jsem si odpočinula a zvědoměla svoji ženskost. Nyní po porodu je to tak příjemné, že si napářku dopřávám několikrát týdně.

Eliška


Předporodní napářku jsem vyzkoušela 5x. Poprvé na začátku 40. týdne těhotenství, naposledy ve 41. týdnu těhotenství asi 5 hodin před porodem. Napářka mě vždy uvolnila a příjemně prohřála. V první době porodní mě utvrdila v tom, že se nejedná o poslíčky, ale naopak kontrakce mírně zesílily. Vřele doporučuju.

Michaela


Praskla mi voda, ale porod nikam nepostupoval. Přes kontrakce Linda zůstávala vysoko v porodních cestách a já se neotevírala. Rodila jsem ve Švýcarsku. V době těhotenství jsem měla několik návštěv a konzultací s porodní asistentkou, se kterou jsme se dohodly na co nejpřirozenějším porodu.
Když už bylo 12 hodin od prasknutí vody a vana ani sprcha nepomáhaly, ani chození ze schodů a procházky po areálu, přišla fyzioterapeutka a trošku jsme cvičily. Ukázala mi čapí chůzi, ale Linda stále vyčkávala pěkně nahoře. Každá směna přišla s dalším nápadem. Třeba klyzma. Ale ani to nepomohlo, navíc nebylo potřeba, protože jsem se vyčistila sama už během noci. Pak další směna vymyslela, že kromě homeopatie zkusíme porodní napářku.
Nevím přesně, jaké byliny v ní byly. Voda byla v podložní míse, která pasovala do WC. Takže jsem seděla na toaletě, a nahřívala porodní cesty. Bylo to velmi příjemné. Řekla bych, že nejlepší část doby otevírací. U toalety bylo velké madlo. Za které jsem se při kontrakcích mohla držet a vydýchávat. Příjemné teplo se mi valilo do celého těla. Vůně bylin byla (a je pro mě vždy) velmi relaxační a uklidňující. 
Další výhodou bylo, že jsem seděla na WC. Takže porodní asistentka říkala, že v klidu můžu vykonat potřebu.
Škoda, že jsem netušila, že existuje i poporodní napářka. Protože bych si ji určitě dělala dále. Protože byla pro mě krásnou zkušeností u porodu.

Barbora


Moc ráda bych se s vámi podělila o svou zkušenost i já sama. Napařovala jsem už dlouho před otěhotněním a vlastně mi během těhotenství napářka hodně chyběla. Kromě toho, že pro mě vždy byla rituálem spojeným se sebeopečováváním, opět jsem začala trpět na mykózy, se kterými jsem už díky napařování před otěhotněním neměla problém. Psala jsem články o napářce, rozšiřovala o ní povědomí mezi ženami, začala podnikat s napařovacími pomůckami a denně odpovídala ženám na otázky týkající se napářky, žila jsem napářkou, ale sama jsem vlastně paradoxně napařovat nemohla. Když jsem si po 8 měsících sedla nad teplou páru, moje srdce se zatetelilo radostí. Úplně mě překvapilo, jak je to doopravdy příjemné! Před porodem jsem to stihla jen jednou. Pár dní na to jsem prožila nádherný porod bez poranění. Pokračovala jsem poté i v šestinedělí, během kterého mi napařování pomáhalo se rychleji vyčistit a regenerovat svaly pánevního dna.

Nyní je mým velkým snem umožnit ženám porodní napařování v porodnicích v České republice. Vím, že to není zrovna snadný cíl, ale věřím, že každá žena, která pracuje jako porodní asistentka, po vyzkoušení bylinné napářky, sama uzná, že je to přesně ten typ péče, který k opečovávání ženy u porodu patří.

 

Přeji vám, aby vám byl můj článek ku prospěchu.

S láskou…

Monika

Pokud je vám můj text zdrojem inspirace, jsem velmi ráda. Kdybyste jej chtěla šířit na svých stránkách nebo kdekoliv jinde, prosím o sdílení celého textu s uvedením autora.

Dočetli jste až sem a nevíte, jak na to? Více informací o tom, jak si připravit bylinnou napářku naleznete zde.


Ilustrace: Yveta Anna Kroupová pro Steamy / Grafika: Martin J. Vala 

 

Kdo má pořádek v domě, má ho i v sobě.

Když chceme žít v harmonii, měli bychom si hýčkat i vnější svět, který nás obklopuje. Ten se v nás totiž projevuje jako životní pohoda a nepohoda. Lidé, vztahy, zvířata, životní prostředí, jídlo, sociální skupiny, domov... 



Domov a děti. Mateřská bublina, ve které už 10 let žiju a pořád ji zpracovávám jako své velké životní téma. A tak si zrovna pro sebe a možná nejen pro sebe sepisuju myšlenky, které se mi o víkendu honily hlavou.

Domov je místo, kde se ráno probouzím, dopoledne vařím a pracuji, odpoledne uklízím a učím se s dětmi a večer jdu spát. Trávím doma hodně času. Je to můj bezpečný životní prostor, který o mě dost vypovídá, protože se do něj projektuje to, co mám ráda a co se mi líbí. Barvy, nábytek, doplňky, čistota... Ale taky mě ten prostor učí přijmout to, co se líbí těm, kteří se mnou žijí. Takový společný domov se potom vtiskuje do nás všech.

Říká se “bordel v bytě, šťastné dítě”. Pravda, ale jen do té míry, do které jste v tom binci spokojeni. Byť se s dětmi absolutní čisto udržet nedá a je zbytečné lpět na sterilitě prostředí, ve kterém by vás přivádělo k šílenství batole s rohlíkem v ruce, k domovu patří i to, že vše a všichni májí své místo.

Kdysi jsem nestrpěla smítko prachu a podlahu po vytírání leštila. S každým dalším dítětem jsem ale dostala pěkně za vyučenou a musela tuto obscesi vyléčit, jinak bych se zbláznila. Stále mám ale ráda uklizeno, jen už je to trochu jiný pořádek.


S pěti dětmi, dvěma psy a dvěma kočkami mám na zemi tisíce smítek. Vidím je všechny, ale po většinu času mě to nechává klidnou. Což je nutné pro záchranu duševního zdraví.


Nevytahuju vysavač 2x denně. Prach už není můj jediný nepřítel. Daleko větší výzva je pro mě najít pro většinu věcí stále udržitelné místo a naučit sebe i ostatní tam ty věci vracet, abych pořád nemusela uklízet předtím než budu uklízet. Rozumíte mi, o čem mluvím, že ano?


Naše děti neuklízí vůbec rády. Dokonce bych řekla, že binec ve svém pokoji změnily na udržovaný bordel a nucený úklid byl jen naoko. Takový styl úklidu, že se za nimi zavřou dveře a slyšíte vysavač a nejste si jistí, že ho někdo opravdu drží v ruce. Tuto letargii jsem jim vlastně způsobila já, protože často uklízím za ně a nebo nejsem důsledná v kontrole, zda plní a dodržují své povinnosti. Uvědomuju si to a budu se to snažit změnit.


Takže ten binec v pokoji starších dětí jsme nechali dojít tak daleko, že už si nedokázaly samy poradit. Lego se jim válelo snad úplně všude. V šuplíkách, krabicích, taškách, na zemi, pod postelí na poličkách. A nejen ta stavebnice. Všechno bylo po troškách smíchané se vším. Jejich pokoji chyběl vnější řád, který si nebyly schopny samy nastavit. Nemyslete si, že žily ve špíně. Na první pohled byste nepoznali o čem mluvím. Byl to vlastně “jen” chaos, který neuměly vyřešit.


K jejich štěstí jsem o víkendu dostala uklízecí náladu. Takovou tu, jak všechno začnete šůrovat od podlahy přes šuplíky a přeorganizujete a vytřídíte vše do posledního korálku a přitom ostrouháte i krabici pastelek, až z toho máte mozol na palci. Mimochodem, jak mě Eveli uviděla, vzala druhé strouhátko a strávily jsme pěknou hodinku povídáním při ořezávání. No jo, děti se učí napodobou, ale musíme je k té činnosti pustit a nenechat v hlavě vyhrát pocit, že sami to uděláme rychleji a lépe. To mám často. Achjo.


Kdybyste viděli, co jsem všechno našla pod postelí! Rej papírových tašek a krabiček s poklady, přes které už pod postel nic nevešlo. Protřídila jsem to, vyhodila asi 4 kila papírů a starých výkresů a všechny korálky, perličky a gumičky nasypala na hromadu. S Evelínkou jsme si užily další pěknou hodinku než jsme je jako dvě Popelky protřídily. Z výsledku byla nadšená ona, já i krabice na šroubky, která je jak na holčičí tvoření dělaná.

 

 

Neteřince jsem nabalila krabici hraček, ze kterých Evelínka vyrostla a celkově jsem udělala takový fajn průvan, ze kterého vznikl moc pěkný prostor, kde je radost se těšit na Vánoce.

Odnesli jsme terárium, které tam rok čekalo na želvu, na kterou si Eve a Šimi měli našetřit a která je za ten rok omrzela. Což jsme tak trochu s Martinem tušili, když jsme jim ji sice povolili, ale na jejím pořízení se aktivně nepodíleli. Vznikl tak každopádně další prostor.



Ještě přidáme poličky, které Martin vyrobí a polostudentský pokoj bude hotový.

Moje předsevzetí do budoucna je uhlídat řád, který jsme spolu s dětmi zavedli, aby pochopily, že uklidit hned, je jednodušší než debordelizovat celý pokoj jednou za čas. Chci, aby se naučily, že všechno má své místo. Nejen věci, ale i lidi v našem prostoru a že ti lidi nemají právo zamořit prostor jiných lidí. A aby ten vnější řád přenesly do své vnitřní pohody.

 



Ne nadarmo moje babička říkala:”Kdo má pořádek v domě, má ho i v sobě!” A před ní o dvě století dřív na to přišla jedna moudrá žena jménem Maria Montessori. A pravdu měly obě, byť jedna neznala druhou. A jedna byla dělnice a druhá vědkyně.

 



A já k tomu přidám ještě to, že je úplně v pořádku, že my mámy nestíháme mít tip ťop domácnost a že místo lítání s prachovkou hrajeme s dětmi člověče nezlob se. Ale je dobré poslouchat varovnou kontrolku na binec, která když už bliká moc, indikuje, že nám v tom našem prostoru není dobře. A když nám není dobře, neužijeme si ani ty šťastné děti a děti si neužijí spokojené mámy. Ne, že by pořádek v domě byl jediným kritériem spokojené ženy. Ale řekněme, že jeden z mnoha.

 

Autor: Monika Valová
27. 11. 2018 / Články nad patičkou
O mátě a ženské harmonii

Včera ráno jsem se v kuchyni přehrabovala ve skříňce a hledala černý čaj. Vypadl na mě přitom starý pytlík mátového čaje a mě se poprvé od porodu připomnělo mé poslední těhotenství. 9 měsíců, během kterých mě provázala stále chuť na mátu. Mátový čaj, mátový šampón, pepermintové bonbony, žvýkačky, čokoládá, éterák v aromalampě…. Přestože máta by se v těhotenství neměla, mě to k ní táhlo, a tak jsem naslouchala a obezřetně si ji dopřávala. Ale protože té máty bylo pořád moc, pídila jsem se po příčině a dozvěděla se, že mé tělo si možná říká jen o doplnění železa. Nebo jen potřebovalo trochu zchladit, protože v těhotenství jede cirkulace na plné obrátky a žena sálá spoustu tepla.

 

Pár hodin na to jsem prováděla jednu těhotnou ženu předporodním rituálem, a tak možná právě proto jsem se od rána ladila a napojovala na to, co a jak působilo pozitivně na mě, abych mohla co nejcitlivěji provést nastávající maminku a i zúčastněné ženy společným prožitkem. Je to pro mě velmi důležité. Ráda se ladím na ženu a její potřeby, ať už během rituálu, porodu nebo při konzultaci nějakého problému. Nacítit se a být empatická, podporující, jemná a poskytnout bezpečí… To je něco, co se mi jeví jako klíčové při práci se ženami. Prostě vytvářet harmonii a umět ji udržet.

 

Ženské srdce, zvlášť to zraněné, potřebuje bezpečí k tomu, aby se otevřelo. Ženské srdce nepotřebuje slyšet, co by mělo nebo nemělo. Žena potřebuje cítit podporu, aby měla možnost si na to přijít sama. A také nutně potřebuje být hýčkána a mnohdy o tom neví, protože přes všechny povinnosti neslyší vnitřní hlas, který jí to naléhavě sděluje. Jen ale nedokáže v zástupu povinností rozklíčovat projevy svého těla, které už po odpočinku a relaxaci volá. Až nemoc ji jako jediná donutí si lehnout, ale jen na nezbytnou chvíli, pak zase vystartuje vstříc svým povinnostem s výmluvou, že více odpočívat si nemůže dovolit. Vidíte se v tom?

Ale já vím, že žena může odpočívat. A pokud si to dovolí, má na svůj život, partnera, děti i práci daleko více energie a fronta těch úkolů se rozpouští. 

 

Jsem často s ženami ve chvílích, kdy péči neodmítají, protože se bytostně rozhodly, že si ji zaslouží. Vídím, jak na ně působí blahodárně, když ví, že jsou pro sebe na prvním místě. Jak je to posílí, když si poprvé vystoupí ze zaběhnuté rutiny, ve které nebylo místo pro životní zpomalení.

 

Sama na vlastní kůži jsem také prožila péči jiných žen, vyzkoušela jsem si i roli ženy, která se obávala hýčkání přijmout. Jsem také stále a denodenně v roli ženy, která dává. Zjistila jsem, že mě osobně nejvíc vyhovuje vyváženost, ne o ní mluvit, číst, ale chovat se tak, aby v mém životě byla harmonie. Není to něco, co udržíte každý den, ale dlouhodobě vyrovnávat výkyvy není tak složité.

 

Začala jsem mátou a skončím jí. Včera mi žena, pro kterou jsem předporodní rituál pořádala, sdělila, že ji poslední dobou voní máta, a tak jsem jí řekla: “Klidně si ji dopřej!” A v duchu jsem se usmála tomu, jak to ladění ráno zafungovalo a že duševní život je stejně opravdový jako ten hmatatelný. A je moc fajn to vědět.

Autor: Monika Valová
23. 9. 2018 / Články nad patičkou
Dlouhá cesta autem s dětmi

Jen, co jsem nasedla do auta, bylo mi zle. Občas se mi to stává, ale tentokrát jsem nemohla jen tak zavřít oči a pokoušet se to zaspat. Vedle mě seděl Mariánek, který se na náš odjezd pořádně 2,5 hodiny vyspal v šátku při procházce a nechápal, proč by měl nyní sedět připoutaný v sedačce. A tak na místo, abych tiše dřímala a tlumila svůj žaludek na vodě, musela jsem kojit a bavit ho, aby neplakal. Místy jsem cítila, jak mi dochází energie. Už mi nešlo ani mluvit, a tak jsem jen tupě seděla a poslouchala, jak si s pláčem stěžuje. "Já to nezvládnu, už to nedávám!", projela mi hlavou myšlenka jako blesk a stejně jako úder blesku mi píchla o srdce.

 
Cesta domů byla samá objížďka, prodlužovala se, a dvojčata byla na sebe, asi z nudy a taky z toho, že vycítila mou nepohodu, pěkně zlá. Ke kňourání miminka se tak přidal i pláč a křik dvojčat.
Cítila jsem, jak to vě mně vře, jak už to dál nesnesu, ale nebylo, kde utéct. Občas jsem na kluky zakřičela, aby toho nechali, povyhrožovala jim, což je nasupilo ješte víc a mě v jejich očích ponížilo, protože mě mají prokouknutou a ví, že své výhružky většinou nesplním. Ach jo.
 
Zachránil nás Martin, kterého napadlo zastavit u obchodu a nakoupit, co kdo má rád a najít místo pro piknik. Když jsme jej našli a v trávě natáhli deku, nechali děti poběhat, trochu se mi ulevilo. Možná mi pomohlo opustit prostor auta, ze kterého ještě před pár minutami nebylo úniku a kde mi nebylo dobře. Dětem se taky ulevilo. Pauza bodla nám všem.
 
Tak to funguje se vším v životě. Chilka pauzy, utvoření si odstupu a hned vidíme, co jsme předtím měli před nosem a vidět jsme nemohli.
 
Po pikniku jsme pokračovali znovu směr domov, Mariánek usnul a chvilku na to, zavládl klid i v zadní řadě u kluků. Já složila pod hlavu mikinu a v tichu zavřela oči. Neusla jsem hned, hlavou se mi honilo, jak to udělat, abych byla pro své děti ještě lepší máma a nemusela jim vyhrožovat, když už nevím kudy kam. Však to znáte, pořád všichni přemýšlíme, jak věci dělat lépe. Napadlo mě, že stále hledám nějakou konstantu, která by mi umožnila udržet harmonii v domě a kterou bych si to zjednodušila. Jenže taková asi fakt není. Snad jen kombinace lásky a trpělivosti. Jenže to prostě furt nejde mít sílu ve chvíli, když je vám zle. Když nemáte kde brát.
 
A tak se uchylujem k výkřikům do tmy v podobě výhrůžek "buďte už konečně ticho, jinak...", což má za následek, že někdo poslechne, někdo šeptá a někdo pokračuje ve křiku. Nefungujete to! Mají totiž pocit, že se jich to netýká a že to říkáte tomu vedle. Znáte to:"kdo to byl" a odpověď "to já ne, to on".
 

Zázračné zjednodušení života se zase nekoná, protože my rodiče si musíme cestičku k našim dětem vyšlapat úplně poctivě a ke každému z nich jinou a různě klikatou, dokonce i když nám není zrovna do zpěvu.

 

Když pojedete na prázdniny v autě plném neutahatelných KDYUŽTAMBUDEMáků, vzpomeňte si, že nefunguje k nim mluvit jako ke skupině, když je ta skupina rozhádaná a navzájem se požďuchujou, nýbrž ke každému zvlášť, protože každý z nich tam sedí sám za sebe, stejně jako vy. A snažte se být trpěliví. Často vystartujem kvůli nedostatku energie, a potom nás to mrzí a lepší než hojit rány je si je navzájem nezpůsobovat. A pokud to už nejde, zastavte auto i sebe a dejte si pauzu.

 
Ano chce to sebrat všechnu sílu světa, ale potom budete mít lepší pocit, ze kterého se se vám rázem udělá dobře, jak jste to skvěle dali.
 
 
 
 
 
Autor: Monika Valová
11. 7. 2018 / Články nad patičkou