O prenatální komunikaci nebo taky další porodní příběh inspirovaný životem.
Autor: Monika Valová
16. 2. 2017 / Ženské

Když jsem se dozvěděla, že čekám dvojčata, spadl na mě balvan strachu. Představte si, že Vám doktor potvrdí dva plody v děloze a záhy řekne, že do příští kontroly tam bude pravděpodobně jen jeden. Ale vy už prostě nechcete jedno miminko, chcete je obě, i když jste o nich do dneška nevěděla. Milovala jsem je od prvního okamžiku a záhy jsem se o ně začala bát. Myslela jsem, že napotřetí to bude brnkačka, užiju si těhotenství a porod bude nádherným transcendentním zážitkem. Potvrzením vícečetného těhotenství se mi všechny představy sesypaly jako domeček z karet. Všechno bylo opět nové. Hororové scénáře z okolí přicházely a odcházely a moje psychika byla jako na houpačce. Abych se nezbláznila, musela jsem se naučit svůj stres zvládnout. Samozřejmě je naprosto přirozené mít občas strach, ale nesmí vás provázet celý den od rána do večera. Nesmí se chorobně usadit ve vaší hlavě a zavrtávat se do ní jako červ. A tak jsem sesbírala všechnu sílu a sebedůvěru a uvědomila si, že jen já mám odpovědnost za svůj života a své děti, které nosím pod srdcem. To mě uklidnilo. Do té doby jsem neměla své těhotenství úplně pod kontrolou. Nyní jsem si klidně dovolila pustit jedním uchem sem a druhým tam všechna nevyžádaná doporučení a rady. Začala jsem se ptát svých dětí v děloze, zda to tak chtějí a co vůbec chtějí, jestli to cítí stejně. Domluvili jsme se, že si budeme navzájem věřit a komunikovat.

 

Před pár týdny jsem doprovázela k porodu jednu krásnou a mému srdci blízkou ženu, která si na své druhé miminko nějakou dobu počkala. Její předchozí těhotenství skončilo předčasně císařským řezem. Ráda bych na tom druhém, ve kterém jsem ji mohla doprovodit, ukázala, jak důležitá je prenatální komunikace a jak si mohou matka a dítě společně vyšlapat cestičku ke krásnému porodu.

Možná si pomyslíte, že vám nyní budu demonstrovat úžasné těhotenství, které probíhalo bez komplikací, a že ve skutečnosti měla jen štěstí. Pravdou je, že krom bolesti zad, která Lucku doprovázela celé těhotenství, se jí navíc začala na konci třetího měsíce odlučovat placenta a že si prožila nelehké okamžiky, ve chvílích, kdy se krvácení po pár týdnech opakovalo. Když jsme si o tom spolu povídaly, řekla mi, že by svou pozornost měla více obrátit na děťátko, že si teď řešila nějaké své věci a cítí, že by měla být více s ním. Tím, že zůstala klidná a nepodlehla strachu, dala sobě i svému dítěti šanci na to, aby vše dopadlo dobře.

Podle jednoho z představitelů prenatální psychologie psychiatra a psychologa Thomase R. Vernyho může na osobnosti ještě nenarozeného dítěte zanechat stopy úzkostné a záporné citové ladění matky. Naproti tomu kladné emoční ladění matky, těšení se na dítě a pocit jistoty mohou významně přispět ke zdravému psychickému a osobnostnímu vývoji člověka. Je ovšem důležité dodat, že citové naladění matky nemá vliv pouze na formování osobnosti plodu, ale zároveň na jeho fyziologický vývoj. Pokud se matka ocitne v emočním napětí, stresové hormony prochází placentou do dítěte, kterému se přirozenou reakcí zvýší srdeční tep. Normální srdeční tep u plodu je 120 úderů za minutu, ale v případě, že cítí tíseň, jeho tep se zvyšuje až na 140 úderů za minutu. Aby mohlo dítě takto zrychlit krevní oběh, musí si pomoci napnutím pánve, protože právě v této oblasti je propojeno s krevním oběhem z placenty. Pokud je tento stav dlouhodobý, může mít za následek problémy s kyčlemi, novorozeneckou kýlou, se srdcem apod. (informace z přednášky Dr. Terence Dowlinga)

Ač to možná na začátku mého článku znělo trošku ezotericky, je vědecky dokázáno, že prenatální komunikace je nejen možná, ale že vzájemná interakce obohacuje jak matku, tak dítě, podmiňuje jeho zdravý vývoj a spokojený růst v děloze.

Thomas Verny rozlišuje 3 druhy komunikace mezi matkou a plodem. Jejich rozlišení je ovšem spíše formální, protože ve skutečnosti se prolínají a mnohé informace se přenášejí více než jedním způsobem: Fyziologický způsob komunikace, který zprostředkovává krev procházející placentou. V ní mohou být obsažené různé látky například krevní cukr či adrenalin, které putují z mateřského organismu do organismu plodu. Pokud matka například prožívá stres, její prožitky stimulují určité fyziologické reakce (např. zrychlení tepu a jeho následky, jak jsem napsala výše) Smyslová komunikace. Plod reaguje na některé smyslové podněty: například masírování břicha, změnu polohy či mateřský hlas. Matka ví, že když bude dělat určité pohyby, bude její dítě odpovídat kopáním, bude dávat najevo nespokojenost. Pohybová aktivita je v zásadě jedinou možností plodu, jak vyjádřit svou nelibost. V posledním trimestru prenatálního života se plod naučí například diferencovaně reagovat na různé zvuky: na hudbu, na hlasy známých bytostí. Ty do určité míry rozeznává, jak je zřejmé z jeho chování, i po narození. Chování dítěte v tomto období je již individuálně typické. Jeho charakteristické znaky přetrvávají i po narození, obvykle jde o projev typu temperamentu. (Pohybová aktivita plodu může být různě intenzivní, každý plod může reagovat různě rychle atd.). A konečně Emoční a racionální postoj matky k plodu. Jeho komunikační význam spočívá v tom, že matka na plod soustředí svou pozornost, uvažuje o něm, prožívá určitým způsobem jeho existenci. Nechtěné děti například bývají v průměru častěji potraceny než děti chtěné. Organismus matky podává za těchto okolností plodu negativní informaci a nereaguje na jeho signály standardním způsobem.

Jak navázat spojení? Představte si telefonní hovor bez mobilu v ruce. Vytáčíte číslo na velmi jemné pocitové úrovni pomoci vnitřního hlasu a vizualizujete si dítě uvnitř dělohy. 

Každá žena si může najít svůj způsob spojení. Jedno je jisté, ladíte se na miminko. Můžete meditovat, zpívat miminku nebo mu povídat pohádku, kreslit automatickou kresbou, nebo si hladit bříško a přitom si představovat, jak spolu ležíte v posteli a kojíte jej, venku zpívají ptáci a vzduch voní po kytkách, co rostou v zahradě. Můžete si vizualizovat, jak děťátko hladíte uvnitř své dělohy. V tu chvíli se necháte vést jen svými pocity, jste relaxovaná, uvolněná a máte čas jen pro sebe a miminko. A to je ta chvíle, kdy miminko zvedá pomyslné sluchátko a začíná vám odpovídat. Jste v teď velmi intuitivní!

Když se vám několikrát podaří vědomě napojit na miminko tímto způsobem, bude se vám nyní častěji stávat, že bude samo vyhledávat spojení. Například pojedete sama v autě a z ničeho nic si uvědomíte, že s ním promlouváte nahlas. Nebo budete plnit pračku a zavadíte o své bříško rukou a najednou si uvědomíte, že za chvilku spočine ve vaší náruči. Přistane Vám na mysl, jak moc se na něj těšíte a přitom zrovna platíte u pokladny. I toto jsou způsoby komunikace s miminkem.

Děťátko Vám ale také může oznamovat, že se mu něco nelíbí třeba těhotenskou nevolností, pořádnými kopanci, nebo škytavkou, apod. Těhotenství je úžasné období dichotomie a vnitřního naslouchání, hýčkání sebe sama a vnímání se v každém okamžiku. Všechny obtíže, které se Vám dějí, mají svůj smysl a můžou vás mnohému naučit. Zároveň můžete ledasčemu předejít, pokud opravdu nasloucháte.

Vrátím se opět k příběhu Lucky a její holčičky, o které věděla, že bude holčička od okamžiku zjištění těhotenství! Když se jí začala odlučovat placenta, dostala od lékaře informaci, že je to 50 na 50, jestli ji donosí nebo o ni přijde. Placenta je orgánem dítěte, ne matky, vznikla ze stejného vajíčka a spermie. Pokud se začne odlučovat, mohlo by to například znamenat, že děťátko chce mamince naléhavě připomenout, že je tady a že opravdu potřebuje, aby maminka změnila své životní tempo. Lucka tedy obrátila svou pozornost na miminko ještě více a zvolnila v práci, což chtěla udělat už dávno, ale pořád na to neměla čas a až díky tomuto uvědomění si ho konečně našla. 

Těhotenství není nemoc, ale je hloupost domnívat se, že při něm zvládnete vše, co před ním. Měly byste se hýčkat a naučit se žít zdravěji a tento nový životní styl si ponechat i po porodu jako dárek od vašeho dítěte, které vás to naučilo.

Americký prenatální psycholog David Chamberlain systematicky zkoumal mnoho párů matek a jejich dětí v hypnóze a ptal se na zkušenosti před porodem a během něho. Výpovědi matek a dětí se nápadně shodovaly a ukazovaly, že nenarozené dítě, ač jeho mozek dosud není plně vytvořen, už disponuje vědomím sebe sama i okolního prostředí. Dítě si tedy dokáže uchovat zážitky a pocity z prenatálního období a ty jej potom ovlivňují v průběhu života.

Lucka se rozhodla udělat vše pro to, aby donosila a porodila své dítě podle svého přání, ačkoliv měla na začátku těhotenství na vybranou. Buď propadne pochybnostem kvůli zkušenosti z předešlého těhotenství, nebo se naladí opačným směrem a s Terezkou se domluví, že to bude jinak, že neporodí předčasně a že si obě porod užijí a navážou na něj krásným bondingem. A tak jsem celé těhotenství měla možnost sledovat neuvěřitelnou pokoru, sebeúctu, uvědomění a sílu, která z Lucky vyvěrala jako z pramene. Jedinou věc, ve které jsem musela Lucku ke konci těhotenství více podpořit, bylo vědomé puštění miminka z bříška, protože rozhodnutí donosit a tím se zamknout na sedm západů, mohlo být v posledních týdnech, kdy se má ženské tělo rozvolnit a připravit na porod, kontraproduktivní.

„Maminko, už můžu jít ven? Vážně můžu? Tak jo!“ Ráno odtekla část plodové vody! Lucka zachovala klid a do porodnice odjížděla asi tak po 4 hodinách, kdy už její bolesti nasvědčovaly, že nastal pravý čas pro odjezd. Asi za hodinu mi volal její manžel, že už bych za nimi mohla přijet. Porodní nález byl 3 cm. Já ten den začala menstruovat, a tak mi přišlo úplně úžasné, jak jsme se s Luckou za těch 9 měsíců sladily. Mé tělo se zbavovalo neoplodněného vajíčka a její tělo rodilo. Nespěchala jsem, VBAC ( Vaginal birth after C –section) přece potřebuje svůj čas.

Když jsem dorazila do porodnice cca 45minut po hovoru s jejím mužem, porodní asistentky mi k mému údivu sdělily, že už je Lucka v cílové rovince. Rychle jsem se převlékla a běžela za ní, abych mohla proběhnout cílem s ní! A musím vám říct, že jsem ji dohnala jen tak tak. Otevřela jsem dveře a uviděla, jak začíná její tělo tlačit. Pozdravila jsem se s jejím mužem (mimořádně empatickým a podporujícím partnerem), pohladila jsem Lucku a postavila jsem se k ní z druhé strany. Po pár zatlačeních jsem ji uviděla! Krásnou růžovou úplně malinkatou Terezku, kterou tatínek přivítal hrou na tibetskou mísu, na jejíž zvuk byla zvyklá z bříška. A tak byla Terezka na světě za 2h od příjezdu do porodnice a na tři zatlačení. Přesně tak si to společně se svou maminkou celé těhotenství „plánovaly“.

My ženy jsme silné. Dokážeme sesbírat všechnu svou sílu a nepodřizovat se očekávání okolí. Umíme využít předchozích zkušeností. Na místo, aby nás zlomily, odrazíme se od nich a roztáhneme křídla. Chceme-li rodit naše děti přirozeně, musíme být přesvědčené, že to dokážeme!  

Všem nastávajícím maminkám bych ráda řekla s něhou v srdci: “ Přestaň se bát a zpracuj si své strachy a bolesti. Pokud si nevíš rady, oslov ženu tvému srdci blízkou nebo dulu, která s tebou tvé těhotenství prožije a pomůže ti vytahat všechny brouky z hlavy. A komunikuj se svým děťátkem!“

 

zdroj fotek Pinterest

O mátě a ženské harmonii

Včera ráno jsem se v kuchyni přehrabovala ve skříňce a hledala černý čaj. Vypadl na mě přitom starý pytlík mátového čaje a mě se poprvé od porodu připomnělo mé poslední těhotenství. 9 měsíců, během kterých mě provázala stále chuť na mátu. Mátový čaj, mátový šampón, pepermintové bonbony, žvýkačky, čokoládá, éterák v aromalampě…. Přestože máta by se v těhotenství neměla, mě to k ní táhlo, a tak jsem naslouchala a obezřetně si ji dopřávala. Ale protože té máty bylo pořád moc, pídila jsem se po příčině a dozvěděla se, že mé tělo si možná říká jen o doplnění železa. Nebo jen potřebovalo trochu zchladit, protože v těhotenství jede cirkulace na plné obrátky a žena sálá spoustu tepla.

 

Pár hodin na to jsem prováděla jednu těhotnou ženu předporodním rituálem, a tak možná právě proto jsem se od rána ladila a napojovala na to, co a jak působilo pozitivně na mě, abych mohla co nejcitlivěji provést nastávající maminku a i zúčastněné ženy společným prožitkem. Je to pro mě velmi důležité. Ráda se ladím na ženu a její potřeby, ať už během rituálu, porodu nebo při konzultaci nějakého problému. Nacítit se a být empatická, podporující, jemná a poskytnout bezpečí… To je něco, co se mi jeví jako klíčové při práci se ženami. Prostě vytvářet harmonii a umět ji udržet.

 

Ženské srdce, zvlášť to zraněné, potřebuje bezpečí k tomu, aby se otevřelo. Ženské srdce nepotřebuje slyšet, co by mělo nebo nemělo. Žena potřebuje cítit podporu, aby měla možnost si na to přijít sama. A také nutně potřebuje být hýčkána a mnohdy o tom neví, protože přes všechny povinnosti neslyší vnitřní hlas, který jí to naléhavě sděluje. Jen ale nedokáže v zástupu povinností rozklíčovat projevy svého těla, které už po odpočinku a relaxaci volá. Až nemoc ji jako jediná donutí si lehnout, ale jen na nezbytnou chvíli, pak zase vystartuje vstříc svým povinnostem s výmluvou, že více odpočívat si nemůže dovolit. Vidíte se v tom?

Ale já vím, že žena může odpočívat. A pokud si to dovolí, má na svůj život, partnera, děti i práci daleko více energie a fronta těch úkolů se rozpouští. 

 

Jsem často s ženami ve chvílích, kdy péči neodmítají, protože se bytostně rozhodly, že si ji zaslouží. Vídím, jak na ně působí blahodárně, když ví, že jsou pro sebe na prvním místě. Jak je to posílí, když si poprvé vystoupí ze zaběhnuté rutiny, ve které nebylo místo pro životní zpomalení.

 

Sama na vlastní kůži jsem také prožila péči jiných žen, vyzkoušela jsem si i roli ženy, která se obávala hýčkání přijmout. Jsem také stále a denodenně v roli ženy, která dává. Zjistila jsem, že mě osobně nejvíc vyhovuje vyváženost, ne o ní mluvit, číst, ale chovat se tak, aby v mém životě byla harmonie. Není to něco, co udržíte každý den, ale dlouhodobě vyrovnávat výkyvy není tak složité.

 

Začala jsem mátou a skončím jí. Včera mi žena, pro kterou jsem předporodní rituál pořádala, sdělila, že ji poslední dobou voní máta, a tak jsem jí řekla: “Klidně si ji dopřej!” A v duchu jsem se usmála tomu, jak to ladění ráno zafungovalo a že duševní život je stejně opravdový jako ten hmatatelný. A je moc fajn to vědět.

Autor: Monika Valová
23. 9. 2018 / Články nad patičkou
Dlouhá cesta autem s dětmi

Jen, co jsem nasedla do auta, bylo mi zle. Občas se mi to stává, ale tentokrát jsem nemohla jen tak zavřít oči a pokoušet se to zaspat. Vedle mě seděl Mariánek, který se na náš odjezd pořádně 2,5 hodiny vyspal v šátku při procházce a nechápal, proč by měl nyní sedět připoutaný v sedačce. A tak na místo, abych tiše dřímala a tlumila svůj žaludek na vodě, musela jsem kojit a bavit ho, aby neplakal. Místy jsem cítila, jak mi dochází energie. Už mi nešlo ani mluvit, a tak jsem jen tupě seděla a poslouchala, jak si s pláčem stěžuje. "Já to nezvládnu, už to nedávám!", projela mi hlavou myšlenka jako blesk a stejně jako úder blesku mi píchla o srdce.

 
Cesta domů byla samá objížďka, prodlužovala se, a dvojčata byla na sebe, asi z nudy a taky z toho, že vycítila mou nepohodu, pěkně zlá. Ke kňourání miminka se tak přidal i pláč a křik dvojčat.
Cítila jsem, jak to vě mně vře, jak už to dál nesnesu, ale nebylo, kde utéct. Občas jsem na kluky zakřičela, aby toho nechali, povyhrožovala jim, což je nasupilo ješte víc a mě v jejich očích ponížilo, protože mě mají prokouknutou a ví, že své výhružky většinou nesplním. Ach jo.
 
Zachránil nás Martin, kterého napadlo zastavit u obchodu a nakoupit, co kdo má rád a najít místo pro piknik. Když jsme jej našli a v trávě natáhli deku, nechali děti poběhat, trochu se mi ulevilo. Možná mi pomohlo opustit prostor auta, ze kterého ještě před pár minutami nebylo úniku a kde mi nebylo dobře. Dětem se taky ulevilo. Pauza bodla nám všem.
 
Tak to funguje se vším v životě. Chilka pauzy, utvoření si odstupu a hned vidíme, co jsme předtím měli před nosem a vidět jsme nemohli.
 
Po pikniku jsme pokračovali znovu směr domov, Mariánek usnul a chvilku na to, zavládl klid i v zadní řadě u kluků. Já složila pod hlavu mikinu a v tichu zavřela oči. Neusla jsem hned, hlavou se mi honilo, jak to udělat, abych byla pro své děti ještě lepší máma a nemusela jim vyhrožovat, když už nevím kudy kam. Však to znáte, pořád všichni přemýšlíme, jak věci dělat lépe. Napadlo mě, že stále hledám nějakou konstantu, která by mi umožnila udržet harmonii v domě a kterou bych si to zjednodušila. Jenže taková asi fakt není. Snad jen kombinace lásky a trpělivosti. Jenže to prostě furt nejde mít sílu ve chvíli, když je vám zle. Když nemáte kde brát.
 
A tak se uchylujem k výkřikům do tmy v podobě výhrůžek "buďte už konečně ticho, jinak...", což má za následek, že někdo poslechne, někdo šeptá a někdo pokračuje ve křiku. Nefungujete to! Mají totiž pocit, že se jich to netýká a že to říkáte tomu vedle. Znáte to:"kdo to byl" a odpověď "to já ne, to on".
 

Zázračné zjednodušení života se zase nekoná, protože my rodiče si musíme cestičku k našim dětem vyšlapat úplně poctivě a ke každému z nich jinou a různě klikatou, dokonce i když nám není zrovna do zpěvu.

 

Když pojedete na prázdniny v autě plném neutahatelných KDYUŽTAMBUDEMáků, vzpomeňte si, že nefunguje k nim mluvit jako ke skupině, když je ta skupina rozhádaná a navzájem se požďuchujou, nýbrž ke každému zvlášť, protože každý z nich tam sedí sám za sebe, stejně jako vy. A snažte se být trpěliví. Často vystartujem kvůli nedostatku energie, a potom nás to mrzí a lepší než hojit rány je si je navzájem nezpůsobovat. A pokud to už nejde, zastavte auto i sebe a dejte si pauzu.

 
Ano chce to sebrat všechnu sílu světa, ale potom budete mít lepší pocit, ze kterého se se vám rázem udělá dobře, jak jste to skvěle dali.
 
 
 
 
 
Autor: Monika Valová
11. 7. 2018 / Články nad patičkou
Nech život plynout, prožívej

Porody mých dětí a žen, které jsem doprovázela mi ukázaly jednu velkou životní moudrost a tou je, že nikdo nám nemůže ve skutečnosti pomoci více než my sami. Porod je totiž stejně nevyhnutelný jako smrt, neutečete před ním. Můžete jej prožít nebo prostě jen přežít. Pokud přežijete, zanenechá to ve vás bolest. Se kterou se ovšem dá následně pracovat a celý proces zhojit. Ale stojí vás to sílu. Pokud rodíte s podporou, tedy zázemím a s pocitem bezpečí, nepředáváte odpovědnost nikomu jinému, máte svůj porod ve svých rukou. Totéž se dá použít paralelně v jakékoliv životní situaci.

Cokoliv nás v životě potká, vyvolává reakci naší mysli a našeho těla. Nic nepřichází jen tak a nic jen tak neodejde. Pokud necháme za sebe rozhodovat a nejsme schopni převzít odpovědnost, učinit rozhodnutí, přijde někdy něco jiného, aby nás donutilo to konečně udělat. Třeba nemoc.

Jak říká Mudr. Hnízdil "nemoc je informace", ale nejen nemoc, také mezilidské vztahy. Není náhoda, že si do života přivoláme lidi, kteří s námi neladí, je to pro nás výzva, nějak se k tomu postavit a poučit se. A někdy je to tak nepříjemné, že byste raději přestali dýchat a zavřeli oči a hráli mrtvé brouky. Jenže to nepomůže, protože byste se stali v té situaci bezbrannými. Tzv. by vás to semlelo. A časem by přiletěl jiný dravec, který by vás sezobl.

Nechat život plynout neznamená se podvolit, znamená to vědomě prožívat životní situace a přijímat to, co k nám chodí jako součást naší cesty a byť je to nepříjemné, smutné nebo bolavé, může nás to nakonec posílit a nasměrovat správným směrem.

Pokud máte pocit, že to sami neustojíte, najděte si někoho, kdo vás podpoří, ale nenechte nikoho, aby za vás něco vyřešil.

Autor: Monika Valová
26. 6. 2018 / Články nad patičkou