O prenatální komunikaci nebo taky další porodní příběh inspirovaný životem.
Autor: Monika Valová
16. 2. 2017 / Ženské

Když jsem se dozvěděla, že čekám dvojčata, spadl na mě balvan strachu. Představte si, že Vám doktor potvrdí dva plody v děloze a záhy řekne, že do příští kontroly tam bude pravděpodobně jen jeden. Ale vy už prostě nechcete jedno miminko, chcete je obě, i když jste o nich do dneška nevěděla. Milovala jsem je od prvního okamžiku a záhy jsem se o ně začala bát. Myslela jsem, že napotřetí to bude brnkačka, užiju si těhotenství a porod bude nádherným transcendentním zážitkem. Potvrzením vícečetného těhotenství se mi všechny představy sesypaly jako domeček z karet. Všechno bylo opět nové. Hororové scénáře z okolí přicházely a odcházely a moje psychika byla jako na houpačce. Abych se nezbláznila, musela jsem se naučit svůj stres zvládnout. Samozřejmě je naprosto přirozené mít občas strach, ale nesmí vás provázet celý den od rána do večera. Nesmí se chorobně usadit ve vaší hlavě a zavrtávat se do ní jako červ. A tak jsem sesbírala všechnu sílu a sebedůvěru a uvědomila si, že jen já mám odpovědnost za svůj života a své děti, které nosím pod srdcem. To mě uklidnilo. Do té doby jsem neměla své těhotenství úplně pod kontrolou. Nyní jsem si klidně dovolila pustit jedním uchem sem a druhým tam všechna nevyžádaná doporučení a rady. Začala jsem se ptát svých dětí v děloze, zda to tak chtějí a co vůbec chtějí, jestli to cítí stejně. Domluvili jsme se, že si budeme navzájem věřit a komunikovat.

 

Před pár týdny jsem doprovázela k porodu jednu krásnou a mému srdci blízkou ženu, která si na své druhé miminko nějakou dobu počkala. Její předchozí těhotenství skončilo předčasně císařským řezem. Ráda bych na tom druhém, ve kterém jsem ji mohla doprovodit, ukázala, jak důležitá je prenatální komunikace a jak si mohou matka a dítě společně vyšlapat cestičku ke krásnému porodu.

Možná si pomyslíte, že vám nyní budu demonstrovat úžasné těhotenství, které probíhalo bez komplikací, a že ve skutečnosti měla jen štěstí. Pravdou je, že krom bolesti zad, která Lucku doprovázela celé těhotenství, se jí navíc začala na konci třetího měsíce odlučovat placenta a že si prožila nelehké okamžiky, ve chvílích, kdy se krvácení po pár týdnech opakovalo. Když jsme si o tom spolu povídaly, řekla mi, že by svou pozornost měla více obrátit na děťátko, že si teď řešila nějaké své věci a cítí, že by měla být více s ním. Tím, že zůstala klidná a nepodlehla strachu, dala sobě i svému dítěti šanci na to, aby vše dopadlo dobře.

Podle jednoho z představitelů prenatální psychologie psychiatra a psychologa Thomase R. Vernyho může na osobnosti ještě nenarozeného dítěte zanechat stopy úzkostné a záporné citové ladění matky. Naproti tomu kladné emoční ladění matky, těšení se na dítě a pocit jistoty mohou významně přispět ke zdravému psychickému a osobnostnímu vývoji člověka. Je ovšem důležité dodat, že citové naladění matky nemá vliv pouze na formování osobnosti plodu, ale zároveň na jeho fyziologický vývoj. Pokud se matka ocitne v emočním napětí, stresové hormony prochází placentou do dítěte, kterému se přirozenou reakcí zvýší srdeční tep. Normální srdeční tep u plodu je 120 úderů za minutu, ale v případě, že cítí tíseň, jeho tep se zvyšuje až na 140 úderů za minutu. Aby mohlo dítě takto zrychlit krevní oběh, musí si pomoci napnutím pánve, protože právě v této oblasti je propojeno s krevním oběhem z placenty. Pokud je tento stav dlouhodobý, může mít za následek problémy s kyčlemi, novorozeneckou kýlou, se srdcem apod. (informace z přednášky Dr. Terence Dowlinga)

Ač to možná na začátku mého článku znělo trošku ezotericky, je vědecky dokázáno, že prenatální komunikace je nejen možná, ale že vzájemná interakce obohacuje jak matku, tak dítě, podmiňuje jeho zdravý vývoj a spokojený růst v děloze.

Thomas Verny rozlišuje 3 druhy komunikace mezi matkou a plodem. Jejich rozlišení je ovšem spíše formální, protože ve skutečnosti se prolínají a mnohé informace se přenášejí více než jedním způsobem: Fyziologický způsob komunikace, který zprostředkovává krev procházející placentou. V ní mohou být obsažené různé látky například krevní cukr či adrenalin, které putují z mateřského organismu do organismu plodu. Pokud matka například prožívá stres, její prožitky stimulují určité fyziologické reakce (např. zrychlení tepu a jeho následky, jak jsem napsala výše) Smyslová komunikace. Plod reaguje na některé smyslové podněty: například masírování břicha, změnu polohy či mateřský hlas. Matka ví, že když bude dělat určité pohyby, bude její dítě odpovídat kopáním, bude dávat najevo nespokojenost. Pohybová aktivita je v zásadě jedinou možností plodu, jak vyjádřit svou nelibost. V posledním trimestru prenatálního života se plod naučí například diferencovaně reagovat na různé zvuky: na hudbu, na hlasy známých bytostí. Ty do určité míry rozeznává, jak je zřejmé z jeho chování, i po narození. Chování dítěte v tomto období je již individuálně typické. Jeho charakteristické znaky přetrvávají i po narození, obvykle jde o projev typu temperamentu. (Pohybová aktivita plodu může být různě intenzivní, každý plod může reagovat různě rychle atd.). A konečně Emoční a racionální postoj matky k plodu. Jeho komunikační význam spočívá v tom, že matka na plod soustředí svou pozornost, uvažuje o něm, prožívá určitým způsobem jeho existenci. Nechtěné děti například bývají v průměru častěji potraceny než děti chtěné. Organismus matky podává za těchto okolností plodu negativní informaci a nereaguje na jeho signály standardním způsobem.

Jak navázat spojení? Představte si telefonní hovor bez mobilu v ruce. Vytáčíte číslo na velmi jemné pocitové úrovni pomoci vnitřního hlasu a vizualizujete si dítě uvnitř dělohy. 

Každá žena si může najít svůj způsob spojení. Jedno je jisté, ladíte se na miminko. Můžete meditovat, zpívat miminku nebo mu povídat pohádku, kreslit automatickou kresbou, nebo si hladit bříško a přitom si představovat, jak spolu ležíte v posteli a kojíte jej, venku zpívají ptáci a vzduch voní po kytkách, co rostou v zahradě. Můžete si vizualizovat, jak děťátko hladíte uvnitř své dělohy. V tu chvíli se necháte vést jen svými pocity, jste relaxovaná, uvolněná a máte čas jen pro sebe a miminko. A to je ta chvíle, kdy miminko zvedá pomyslné sluchátko a začíná vám odpovídat. Jste v teď velmi intuitivní!

Když se vám několikrát podaří vědomě napojit na miminko tímto způsobem, bude se vám nyní častěji stávat, že bude samo vyhledávat spojení. Například pojedete sama v autě a z ničeho nic si uvědomíte, že s ním promlouváte nahlas. Nebo budete plnit pračku a zavadíte o své bříško rukou a najednou si uvědomíte, že za chvilku spočine ve vaší náruči. Přistane Vám na mysl, jak moc se na něj těšíte a přitom zrovna platíte u pokladny. I toto jsou způsoby komunikace s miminkem.

Děťátko Vám ale také může oznamovat, že se mu něco nelíbí třeba těhotenskou nevolností, pořádnými kopanci, nebo škytavkou, apod. Těhotenství je úžasné období dichotomie a vnitřního naslouchání, hýčkání sebe sama a vnímání se v každém okamžiku. Všechny obtíže, které se Vám dějí, mají svůj smysl a můžou vás mnohému naučit. Zároveň můžete ledasčemu předejít, pokud opravdu nasloucháte.

Vrátím se opět k příběhu Lucky a její holčičky, o které věděla, že bude holčička od okamžiku zjištění těhotenství! Když se jí začala odlučovat placenta, dostala od lékaře informaci, že je to 50 na 50, jestli ji donosí nebo o ni přijde. Placenta je orgánem dítěte, ne matky, vznikla ze stejného vajíčka a spermie. Pokud se začne odlučovat, mohlo by to například znamenat, že děťátko chce mamince naléhavě připomenout, že je tady a že opravdu potřebuje, aby maminka změnila své životní tempo. Lucka tedy obrátila svou pozornost na miminko ještě více a zvolnila v práci, což chtěla udělat už dávno, ale pořád na to neměla čas a až díky tomuto uvědomění si ho konečně našla. 

Těhotenství není nemoc, ale je hloupost domnívat se, že při něm zvládnete vše, co před ním. Měly byste se hýčkat a naučit se žít zdravěji a tento nový životní styl si ponechat i po porodu jako dárek od vašeho dítěte, které vás to naučilo.

Americký prenatální psycholog David Chamberlain systematicky zkoumal mnoho párů matek a jejich dětí v hypnóze a ptal se na zkušenosti před porodem a během něho. Výpovědi matek a dětí se nápadně shodovaly a ukazovaly, že nenarozené dítě, ač jeho mozek dosud není plně vytvořen, už disponuje vědomím sebe sama i okolního prostředí. Dítě si tedy dokáže uchovat zážitky a pocity z prenatálního období a ty jej potom ovlivňují v průběhu života.

Lucka se rozhodla udělat vše pro to, aby donosila a porodila své dítě podle svého přání, ačkoliv měla na začátku těhotenství na vybranou. Buď propadne pochybnostem kvůli zkušenosti z předešlého těhotenství, nebo se naladí opačným směrem a s Terezkou se domluví, že to bude jinak, že neporodí předčasně a že si obě porod užijí a navážou na něj krásným bondingem. A tak jsem celé těhotenství měla možnost sledovat neuvěřitelnou pokoru, sebeúctu, uvědomění a sílu, která z Lucky vyvěrala jako z pramene. Jedinou věc, ve které jsem musela Lucku ke konci těhotenství více podpořit, bylo vědomé puštění miminka z bříška, protože rozhodnutí donosit a tím se zamknout na sedm západů, mohlo být v posledních týdnech, kdy se má ženské tělo rozvolnit a připravit na porod, kontraproduktivní.

„Maminko, už můžu jít ven? Vážně můžu? Tak jo!“ Ráno odtekla část plodové vody! Lucka zachovala klid a do porodnice odjížděla asi tak po 4 hodinách, kdy už její bolesti nasvědčovaly, že nastal pravý čas pro odjezd. Asi za hodinu mi volal její manžel, že už bych za nimi mohla přijet. Porodní nález byl 3 cm. Já ten den začala menstruovat, a tak mi přišlo úplně úžasné, jak jsme se s Luckou za těch 9 měsíců sladily. Mé tělo se zbavovalo neoplodněného vajíčka a její tělo rodilo. Nespěchala jsem, VBAC ( Vaginal birth after C –section) přece potřebuje svůj čas.

Když jsem dorazila do porodnice cca 45minut po hovoru s jejím mužem, porodní asistentky mi k mému údivu sdělily, že už je Lucka v cílové rovince. Rychle jsem se převlékla a běžela za ní, abych mohla proběhnout cílem s ní! A musím vám říct, že jsem ji dohnala jen tak tak. Otevřela jsem dveře a uviděla, jak začíná její tělo tlačit. Pozdravila jsem se s jejím mužem (mimořádně empatickým a podporujícím partnerem), pohladila jsem Lucku a postavila jsem se k ní z druhé strany. Po pár zatlačeních jsem ji uviděla! Krásnou růžovou úplně malinkatou Terezku, kterou tatínek přivítal hrou na tibetskou mísu, na jejíž zvuk byla zvyklá z bříška. A tak byla Terezka na světě za 2h od příjezdu do porodnice a na tři zatlačení. Přesně tak si to společně se svou maminkou celé těhotenství „plánovaly“.

My ženy jsme silné. Dokážeme sesbírat všechnu svou sílu a nepodřizovat se očekávání okolí. Umíme využít předchozích zkušeností. Na místo, aby nás zlomily, odrazíme se od nich a roztáhneme křídla. Chceme-li rodit naše děti přirozeně, musíme být přesvědčené, že to dokážeme!  

Všem nastávajícím maminkám bych ráda řekla s něhou v srdci: “ Přestaň se bát a zpracuj si své strachy a bolesti. Pokud si nevíš rady, oslov ženu tvému srdci blízkou nebo dulu, která s tebou tvé těhotenství prožije a pomůže ti vytahat všechny brouky z hlavy. A komunikuj se svým děťátkem!“

 

zdroj fotek Pinterest

Kdo má pořádek v domě, má ho i v sobě.

Když chceme žít v harmonii, měli bychom si hýčkat i vnější svět, který nás obklopuje. Ten se v nás totiž projevuje jako životní pohoda a nepohoda. Lidé, vztahy, zvířata, životní prostředí, jídlo, sociální skupiny, domov... 



Domov a děti. Mateřská bublina, ve které už 10 let žiju a pořád ji zpracovávám jako své velké životní téma. A tak si zrovna pro sebe a možná nejen pro sebe sepisuju myšlenky, které se mi o víkendu honily hlavou.

Domov je místo, kde se ráno probouzím, dopoledne vařím a pracuji, odpoledne uklízím a učím se s dětmi a večer jdu spát. Trávím doma hodně času. Je to můj bezpečný životní prostor, který o mě dost vypovídá, protože se do něj projektuje to, co mám ráda a co se mi líbí. Barvy, nábytek, doplňky, čistota... Ale taky mě ten prostor učí přijmout to, co se líbí těm, kteří se mnou žijí. Takový společný domov se potom vtiskuje do nás všech.

Říká se “bordel v bytě, šťastné dítě”. Pravda, ale jen do té míry, do které jste v tom binci spokojeni. Byť se s dětmi absolutní čisto udržet nedá a je zbytečné lpět na sterilitě prostředí, ve kterém by vás přivádělo k šílenství batole s rohlíkem v ruce, k domovu patří i to, že vše a všichni májí své místo.

Kdysi jsem nestrpěla smítko prachu a podlahu po vytírání leštila. S každým dalším dítětem jsem ale dostala pěkně za vyučenou a musela tuto obscesi vyléčit, jinak bych se zbláznila. Stále mám ale ráda uklizeno, jen už je to trochu jiný pořádek.


S pěti dětmi, dvěma psy a dvěma kočkami mám na zemi tisíce smítek. Vidím je všechny, ale po většinu času mě to nechává klidnou. Což je nutné pro záchranu duševního zdraví.


Nevytahuju vysavač 2x denně. Prach už není můj jediný nepřítel. Daleko větší výzva je pro mě najít pro většinu věcí stále udržitelné místo a naučit sebe i ostatní tam ty věci vracet, abych pořád nemusela uklízet předtím než budu uklízet. Rozumíte mi, o čem mluvím, že ano?


Naše děti neuklízí vůbec rády. Dokonce bych řekla, že binec ve svém pokoji změnily na udržovaný bordel a nucený úklid byl jen naoko. Takový styl úklidu, že se za nimi zavřou dveře a slyšíte vysavač a nejste si jistí, že ho někdo opravdu drží v ruce. Tuto letargii jsem jim vlastně způsobila já, protože často uklízím za ně a nebo nejsem důsledná v kontrole, zda plní a dodržují své povinnosti. Uvědomuju si to a budu se to snažit změnit.


Takže ten binec v pokoji starších dětí jsme nechali dojít tak daleko, že už si nedokázaly samy poradit. Lego se jim válelo snad úplně všude. V šuplíkách, krabicích, taškách, na zemi, pod postelí na poličkách. A nejen ta stavebnice. Všechno bylo po troškách smíchané se vším. Jejich pokoji chyběl vnější řád, který si nebyly schopny samy nastavit. Nemyslete si, že žily ve špíně. Na první pohled byste nepoznali o čem mluvím. Byl to vlastně “jen” chaos, který neuměly vyřešit.


K jejich štěstí jsem o víkendu dostala uklízecí náladu. Takovou tu, jak všechno začnete šůrovat od podlahy přes šuplíky a přeorganizujete a vytřídíte vše do posledního korálku a přitom ostrouháte i krabici pastelek, až z toho máte mozol na palci. Mimochodem, jak mě Eveli uviděla, vzala druhé strouhátko a strávily jsme pěknou hodinku povídáním při ořezávání. No jo, děti se učí napodobou, ale musíme je k té činnosti pustit a nenechat v hlavě vyhrát pocit, že sami to uděláme rychleji a lépe. To mám často. Achjo.


Kdybyste viděli, co jsem všechno našla pod postelí! Rej papírových tašek a krabiček s poklady, přes které už pod postel nic nevešlo. Protřídila jsem to, vyhodila asi 4 kila papírů a starých výkresů a všechny korálky, perličky a gumičky nasypala na hromadu. S Evelínkou jsme si užily další pěknou hodinku než jsme je jako dvě Popelky protřídily. Z výsledku byla nadšená ona, já i krabice na šroubky, která je jak na holčičí tvoření dělaná.

 

 

Neteřince jsem nabalila krabici hraček, ze kterých Evelínka vyrostla a celkově jsem udělala takový fajn průvan, ze kterého vznikl moc pěkný prostor, kde je radost se těšit na Vánoce.

Odnesli jsme terárium, které tam rok čekalo na želvu, na kterou si Eve a Šimi měli našetřit a která je za ten rok omrzela. Což jsme tak trochu s Martinem tušili, když jsme jim ji sice povolili, ale na jejím pořízení se aktivně nepodíleli. Vznikl tak každopádně další prostor.



Ještě přidáme poličky, které Martin vyrobí a polostudentský pokoj bude hotový.

Moje předsevzetí do budoucna je uhlídat řád, který jsme spolu s dětmi zavedli, aby pochopily, že uklidit hned, je jednodušší než debordelizovat celý pokoj jednou za čas. Chci, aby se naučily, že všechno má své místo. Nejen věci, ale i lidi v našem prostoru a že ti lidi nemají právo zamořit prostor jiných lidí. A aby ten vnější řád přenesly do své vnitřní pohody.

 



Ne nadarmo moje babička říkala:”Kdo má pořádek v domě, má ho i v sobě!” A před ní o dvě století dřív na to přišla jedna moudrá žena jménem Maria Montessori. A pravdu měly obě, byť jedna neznala druhou. A jedna byla dělnice a druhá vědkyně.

 



A já k tomu přidám ještě to, že je úplně v pořádku, že my mámy nestíháme mít tip ťop domácnost a že místo lítání s prachovkou hrajeme s dětmi člověče nezlob se. Ale je dobré poslouchat varovnou kontrolku na binec, která když už bliká moc, indikuje, že nám v tom našem prostoru není dobře. A když nám není dobře, neužijeme si ani ty šťastné děti a děti si neužijí spokojené mámy. Ne, že by pořádek v domě byl jediným kritériem spokojené ženy. Ale řekněme, že jeden z mnoha.

 

Autor: Monika Valová
27. 11. 2018 / Články nad patičkou
O mátě a ženské harmonii

Včera ráno jsem se v kuchyni přehrabovala ve skříňce a hledala černý čaj. Vypadl na mě přitom starý pytlík mátového čaje a mě se poprvé od porodu připomnělo mé poslední těhotenství. 9 měsíců, během kterých mě provázala stále chuť na mátu. Mátový čaj, mátový šampón, pepermintové bonbony, žvýkačky, čokoládá, éterák v aromalampě…. Přestože máta by se v těhotenství neměla, mě to k ní táhlo, a tak jsem naslouchala a obezřetně si ji dopřávala. Ale protože té máty bylo pořád moc, pídila jsem se po příčině a dozvěděla se, že mé tělo si možná říká jen o doplnění železa. Nebo jen potřebovalo trochu zchladit, protože v těhotenství jede cirkulace na plné obrátky a žena sálá spoustu tepla.

 

Pár hodin na to jsem prováděla jednu těhotnou ženu předporodním rituálem, a tak možná právě proto jsem se od rána ladila a napojovala na to, co a jak působilo pozitivně na mě, abych mohla co nejcitlivěji provést nastávající maminku a i zúčastněné ženy společným prožitkem. Je to pro mě velmi důležité. Ráda se ladím na ženu a její potřeby, ať už během rituálu, porodu nebo při konzultaci nějakého problému. Nacítit se a být empatická, podporující, jemná a poskytnout bezpečí… To je něco, co se mi jeví jako klíčové při práci se ženami. Prostě vytvářet harmonii a umět ji udržet.

 

Ženské srdce, zvlášť to zraněné, potřebuje bezpečí k tomu, aby se otevřelo. Ženské srdce nepotřebuje slyšet, co by mělo nebo nemělo. Žena potřebuje cítit podporu, aby měla možnost si na to přijít sama. A také nutně potřebuje být hýčkána a mnohdy o tom neví, protože přes všechny povinnosti neslyší vnitřní hlas, který jí to naléhavě sděluje. Jen ale nedokáže v zástupu povinností rozklíčovat projevy svého těla, které už po odpočinku a relaxaci volá. Až nemoc ji jako jediná donutí si lehnout, ale jen na nezbytnou chvíli, pak zase vystartuje vstříc svým povinnostem s výmluvou, že více odpočívat si nemůže dovolit. Vidíte se v tom?

Ale já vím, že žena může odpočívat. A pokud si to dovolí, má na svůj život, partnera, děti i práci daleko více energie a fronta těch úkolů se rozpouští. 

 

Jsem často s ženami ve chvílích, kdy péči neodmítají, protože se bytostně rozhodly, že si ji zaslouží. Vídím, jak na ně působí blahodárně, když ví, že jsou pro sebe na prvním místě. Jak je to posílí, když si poprvé vystoupí ze zaběhnuté rutiny, ve které nebylo místo pro životní zpomalení.

 

Sama na vlastní kůži jsem také prožila péči jiných žen, vyzkoušela jsem si i roli ženy, která se obávala hýčkání přijmout. Jsem také stále a denodenně v roli ženy, která dává. Zjistila jsem, že mě osobně nejvíc vyhovuje vyváženost, ne o ní mluvit, číst, ale chovat se tak, aby v mém životě byla harmonie. Není to něco, co udržíte každý den, ale dlouhodobě vyrovnávat výkyvy není tak složité.

 

Začala jsem mátou a skončím jí. Včera mi žena, pro kterou jsem předporodní rituál pořádala, sdělila, že ji poslední dobou voní máta, a tak jsem jí řekla: “Klidně si ji dopřej!” A v duchu jsem se usmála tomu, jak to ladění ráno zafungovalo a že duševní život je stejně opravdový jako ten hmatatelný. A je moc fajn to vědět.

Autor: Monika Valová
23. 9. 2018 / Články nad patičkou
Dlouhá cesta autem s dětmi

Jen, co jsem nasedla do auta, bylo mi zle. Občas se mi to stává, ale tentokrát jsem nemohla jen tak zavřít oči a pokoušet se to zaspat. Vedle mě seděl Mariánek, který se na náš odjezd pořádně 2,5 hodiny vyspal v šátku při procházce a nechápal, proč by měl nyní sedět připoutaný v sedačce. A tak na místo, abych tiše dřímala a tlumila svůj žaludek na vodě, musela jsem kojit a bavit ho, aby neplakal. Místy jsem cítila, jak mi dochází energie. Už mi nešlo ani mluvit, a tak jsem jen tupě seděla a poslouchala, jak si s pláčem stěžuje. "Já to nezvládnu, už to nedávám!", projela mi hlavou myšlenka jako blesk a stejně jako úder blesku mi píchla o srdce.

 
Cesta domů byla samá objížďka, prodlužovala se, a dvojčata byla na sebe, asi z nudy a taky z toho, že vycítila mou nepohodu, pěkně zlá. Ke kňourání miminka se tak přidal i pláč a křik dvojčat.
Cítila jsem, jak to vě mně vře, jak už to dál nesnesu, ale nebylo, kde utéct. Občas jsem na kluky zakřičela, aby toho nechali, povyhrožovala jim, což je nasupilo ješte víc a mě v jejich očích ponížilo, protože mě mají prokouknutou a ví, že své výhružky většinou nesplním. Ach jo.
 
Zachránil nás Martin, kterého napadlo zastavit u obchodu a nakoupit, co kdo má rád a najít místo pro piknik. Když jsme jej našli a v trávě natáhli deku, nechali děti poběhat, trochu se mi ulevilo. Možná mi pomohlo opustit prostor auta, ze kterého ještě před pár minutami nebylo úniku a kde mi nebylo dobře. Dětem se taky ulevilo. Pauza bodla nám všem.
 
Tak to funguje se vším v životě. Chilka pauzy, utvoření si odstupu a hned vidíme, co jsme předtím měli před nosem a vidět jsme nemohli.
 
Po pikniku jsme pokračovali znovu směr domov, Mariánek usnul a chvilku na to, zavládl klid i v zadní řadě u kluků. Já složila pod hlavu mikinu a v tichu zavřela oči. Neusla jsem hned, hlavou se mi honilo, jak to udělat, abych byla pro své děti ještě lepší máma a nemusela jim vyhrožovat, když už nevím kudy kam. Však to znáte, pořád všichni přemýšlíme, jak věci dělat lépe. Napadlo mě, že stále hledám nějakou konstantu, která by mi umožnila udržet harmonii v domě a kterou bych si to zjednodušila. Jenže taková asi fakt není. Snad jen kombinace lásky a trpělivosti. Jenže to prostě furt nejde mít sílu ve chvíli, když je vám zle. Když nemáte kde brát.
 
A tak se uchylujem k výkřikům do tmy v podobě výhrůžek "buďte už konečně ticho, jinak...", což má za následek, že někdo poslechne, někdo šeptá a někdo pokračuje ve křiku. Nefungujete to! Mají totiž pocit, že se jich to netýká a že to říkáte tomu vedle. Znáte to:"kdo to byl" a odpověď "to já ne, to on".
 

Zázračné zjednodušení života se zase nekoná, protože my rodiče si musíme cestičku k našim dětem vyšlapat úplně poctivě a ke každému z nich jinou a různě klikatou, dokonce i když nám není zrovna do zpěvu.

 

Když pojedete na prázdniny v autě plném neutahatelných KDYUŽTAMBUDEMáků, vzpomeňte si, že nefunguje k nim mluvit jako ke skupině, když je ta skupina rozhádaná a navzájem se požďuchujou, nýbrž ke každému zvlášť, protože každý z nich tam sedí sám za sebe, stejně jako vy. A snažte se být trpěliví. Často vystartujem kvůli nedostatku energie, a potom nás to mrzí a lepší než hojit rány je si je navzájem nezpůsobovat. A pokud to už nejde, zastavte auto i sebe a dejte si pauzu.

 
Ano chce to sebrat všechnu sílu světa, ale potom budete mít lepší pocit, ze kterého se se vám rázem udělá dobře, jak jste to skvěle dali.
 
 
 
 
 
Autor: Monika Valová
11. 7. 2018 / Články nad patičkou