Zrození Mariánka
Autor: Monika Valová
8. 1. 2018 / Články nad patičkou

Ráda bych se s vámi podělila o příběh zrození mého nejmladšího syna, jehož příchod na svět byl přirozeně krásný! Mariánek se narodil v bezpečí domova do láskyplné náruče, ve které zůstal téměř nepřetržitě celých šest neděl.

 

Ten příběh však začal dávno předtím. Když se mi před devíti a půl lety narodil první syn po dlouhé noci strávené v cizím prostředí plné bezmoci, vystrašení a očekávání, že ho za mě někdo porodí. I přesto, že jej rodil doktor, já jsem se stala matkou. Mateřství bylo plné chyb, pokusů a omylů, ale zároveň lásky a mého dospívání současně s tím, jak Šimonek rostl. Po dvou letech jsem ve stejné nemocnici porodila sama, bez asistence lékaře, svou krásnou dceru. Celý porod jsme strávili jen spolu s Martinem, který mi zpíval indiánské písně, a já během rození Evelínky meditovala v jeho náručí. Porodní asistentku jsme zavolali na poslední chvíli. Po porodu jsem se cítila nádherně. Opravdu znovu zrozená žena. Ještě v porodnici jsem doufala, že to nebylo naposled. Po dvou letech jsme se rozhodli, že necháme třetímu miminku volný průběh a já otěhotněla téměř okamžitě a přála si porodit doma. Z první prohlídky od gynekologa jsem však odcházela se smíšenými pocity radosti i strachu, myslela jsem, že mě jako matku dvou dětí už nic nepřekvapí a docela se mýlila, když jsem se dozvěděla, že čekáme dvojčátka. Jejich porodní příběh jsem už dávno sepsala, naleznete jej zde. Jen prozradím, že jsem porodila vaginálně v porodnici, co nejvíce přirozeně to v danou chvíli šlo.

Celé těhotenství s dvojčaty i jejich porod, pro mě byly asi největší životní zkouškou. Díky klukům se ve mně zrodilo sebevědomí (rozuměj uvědomění si sebe sama, své podstaty a pochopení mé ženské a profesní cesty). A tak jsme místo třech plánovaných dětí měli doma najednou čtyři, a ačkoliv jsme si cestu k tomu pátému úplně neuzavřeli, čím byla dvojčata samostatnější, tím více jsme byli přesvědčeni o tom, že 4 děti nám budou stačit. V náladě tohoto přesvědčení k nám nečekaně a neplánovaně připlul Mariánek.

Od první rozpačité chvíle jsme jej chtěli. A já věděla, že přišel, abych se ještě něčemu, co se mi bude v životě hodit, přiučila. A taky, že ano.

Všechny porody mě obohatily. Každý s sebou přinesl novou zkušenost, díky které byl ten následující vědomější, plynulejší a prožitější. Čtvrtý porod však navíc přinesl do mého života větší harmonii. Byl totiž na rozdíl od těch předešlých svobodný. Poprvé, ať byly mé porody pohodové jakkoliv, jsem za sebe a své dítě rozhodovala jen já sama, nesla plnou odpovědnost a pocítila důvěru v život na vlastní kůži. Mohla bych napsat, že můj poslední porod byl v porovnání s ostatními krásnější, ale to bych kolem sebe nafoukla obrovskou bublinu nepokory. Místo toho se svěřuji s tím, že jsem od prvního porodu prošla přirozeným vývojem a postupným sbíráním vlastních zkušeností dospěla k tomu, že čtvrtý porod pro mě a Mariánka bude nejbezpečnější doma.

Najde se určitě spousta skeptiků, lidí ovlivněných strachem, neznalostí a nezainteresovaností, kteří budou tiše i nahlas odsuzovat naše rozhodnutí přivést na svět dítě doma. Těm, kteří budou říkat, že jsme nezodpovědní, že jsme ohrozili život Mariánka i můj, bych chtěla vzkázat, že dokud nebudou mít vlastní zkušenost, ať nesoudí, ať si nechají své subjektivní hodnocení pro sebe, protože bez tohoto prožitku se jedná o obecné domněnky, které nejsou o nic víc cenné, než hospodské tlachy. Můj poslední porod byl tím nejbezpečnějším ze všech porodů, a to také proto, že jsem si pro něj poctivě připravila podmínky a především nalezla obrovskou důvěru v sebe sama a ve své dítě a uvědomila si, že ho za mě nikdo jiný než já neporodí, ani doktor, ani nemocniční prostředí. Tím jsem umožnila svému tělu udělat jednoduše přesně to, co je sice vtisknuto po tisíciletí do buněčné paměti ženského těla, ale poslední desítky let je uměle tlumeno nepřirozenými zásahy do porodů v nemocnicích, a to – prostě porodit dítě.

Vše začalo jemnými vlnkami, které se pohupovaly na klidném dopoledním moři. Po dvou hodinách, kdy ke mně neznatelně připlouvaly a odplouvaly, mi při vaření oběda, došlo, že je to tady, a že tohle moře už klidnější nebude. Nerušily mě, a tak jsem se se svátečním klidem věnovala kuchyni i lehkému úklidu. S každou další jemnou vibrací, jsem se musela usmát. Několikrát jsem se snažila si tento stav uchovat ve své paměti, kdyby tak šlo zmáčknout tlačítko „record“.

V hlavě mi pěkně zněla myšlenka „rodíš!“.

Milovala jsem pocit, že jsem těhotná, ale to, co se začalo dít, bylo ještě líbivější. Započal se proces, na který jsem se poctivě chystala 39 týdnů a 3 dny, a který nešlo odvrátit.

„Tak už je to tady, chlapečku můj!“ řekla jsem si v duchu asi stokrát! A milionkrát pohladila své veliké bříško.

Napsala jsem jedné z porodních asistentek, že se už pomalinku chystáme, ale že to pravděpodobně dneska ještě nebude. Napsala mi obratem, že taky doufá, protože zrovna začala rodit jiná žena a že by chtěla stihnout také můj porod. Vzhledem k tomu, že kontrakce přicházely častěji, ale stále nepravidelně a jemně, napsala jsem raději i druhé porodní asistentce, aby měla čas se připravit. Stále neodtekla plodová voda. Čekala jsem, že tím porod začne jako vždy a že díky tomu budu mít průběh pod kontrolou. Teď už vím, že tím započala velká zkouška mého ega, protože tentokrát to mělo být prostě jinak a já se měla naučit ryze důvěřovat svému tělu, které už mělo nutkání se čistit a zároveň bylo pořád hladové.

Po obědě jsem ucítila potřebu napsat si porodní afirmace. Představovala jsem si sebe, jak si je čtu mezi silnými kontrakcemi o pár hodin později a jak z nic čerpám sílu z doby, kdy byly jen příjemným šimráním. Těšila jsem se na chvíle, kdy je budu potřebovat a propojila si v hlavě přítomnost s budoucností, aby se mi za pár hodin spojila přítomnost s minulostí! Však víte, jak to myslím.

Prociťovala jsem tu pomalu se blížící nevyhnutelnost a užívala si jejího pozvolného průběhu. Trošku jsem uklízela a chystala, co ještě nebylo nachystáno. Vítala každou vlnku, která přicházela. Objímala a tulila se s dvojčaty při slabých kontrakcích a užívala si intimní atmosféry domova, plné lásky a klidu. Bylo mi nádherně, ani jednou jsem nepomyslela na odjezd do porodnice, nechával mě klidný dokonce i fakt, že do ní nemám sbalenou tašku. Nepotřebovala jsem zadní vrátka. Bylo mi příjemně při pomyšlení, že se nikam nemusím přesouvat a že všemu mohu nechat vlastní tempo, vypnout hlavu, a jen se nechat unášet klidným proudem z vlnek.

Ještě pořád se dokážu do těch pocitů naladit, stačí si pustit hudbu, která tehdy hrála. Nejvíce s mým srdcem spojila tato mantra, ve které jsem uslyšela jméno svého chlapečka.

(Můžete si ji pustit zde a pokračovat ve čtení)

Evelínka a Šimi se rozhodli odpoledne odejít. Trošku mě mrzelo, že u porodu nebudou, ale nechala jsem rozhodnutí na nich. Zavolala jsem sestře, abych se s ní předběžně domluvila, že by přijela i pro dvojčata, kdyby bylo potřeba.

Když se začalo stmívat, nachystala jsem si na stole malý oltář s afirmacemi, svíčkami, amulety, kamínky, pustila hudbu, navlékla náramek z předporodního rituálu, zapálila aromalampu a začala počítat kontrakce, aby měla porodní asistentka relevantní informace.

V podvečer se vrátil z práce Martin. Bylo mi chladno. Poprvé od doby, co jsem otěhotněla, jsem cítila chlad, který se mi vkrádal pod kůži, a já si uvědomila, že je to další znamení pomalu se blížícího porodu. Proto jsem jej požádala, aby rozdělal oheň v krbu.

Zavolala jsem své přítelkyni Martině, která měla být původně u porodu, ale nemohla dorazit, aby dala vědět všem ženám z předporodního rituálu, že rodím, aby mi mohly posílat sílu a mohl se tím naplnit záměr celého rituálu.

Martin mezitím nachystal na stůl misky s ořechy a sušeným ovocem a nalil si trochu vína. Zadělal těsto na chleba, zapálil svíčky, pustil tu nejúžasnější porodní hudbu a lehl si ke mně a k dvojčatům na postel. Tulili jsme se a užívali si poslední společné chvíle s miminkem v bříšku, které o sobě dávalo krásně vědět. S porodní asistentkou jsem se domluvila, že vyjede z domu kolem osmé večer, i přesto, že jsem tušila, že to bude ještě pár hodin trvat než jí bude zapotřebí.

Dvojčata už dávno spala, vlny nepatrně zintenzivněly, ale frekvence se prodloužila na 10 minut, když porodní asistentka volala, že už je kousek od nás, ale že by ještě zajela za tou druhou, aby společně pomohly porodit druhé ženě, která už rodila od rána. Neměla jsem s tím problém, protože jsem cítila, že ještě uteče moře času, než je budu potřebovat. Navíc už byla kousek od nás a stačilo by zavolat a byla by tu hned. S klidem jsem ji ubezpečila, že určitě dneska neporodím. Oblékla si noční košili a šla spát, abych ušetřila co nejvíce energie.

Jenže jak chcete spát, když kontrakce chodí každých 10 minut a pokaždé vás proberou? Když mě kontrakce vzbudila, minutu jsem ji prodýchávala, potom se snažila 5 minut usnout a dalších 5 minut jsem spala, než přišla zase další. Od 4 do 6 hodin jsem je začala v aplikaci na mobilu evidovat, ale interval se nijak nezkracoval a já už z toho začínala být mrzutá. Od 6 hodin rána jsem mezi nimi zase pravidelně usínala a budila se. Sledovala jsem svítání a bylo mi líto, že jsem přišla o šero noci, které mi bylo tak příjemné. Najednou bylo 8 hodin ráno a doma začal ruch. Byla jsem zklamaná, že jsem prožila takovou nanicovatou noc, která mě připravila o sílu.

Až nyní se dojímám nad moudrostí celého procesu. Nad tím, jak mé tělo porod přibrzdilo a počkalo na to, až porodí žena, která v tu chvíli potřebovala porodní asistentky mnohem více než já.

V osm ráno jsem se rozhodla, že si napustím vanu a že zkusím popohnat kontrakce. Jenže místo toho se dostavil úplný klid, občas vlnka, která vodu ve vaně ani nerozvířila. A tak jsem hodinu a půl v koupelně spala a kupodivu načerpala sílu, kterou mi vzala noc.

V průběhu koupele jsem požádala Martina, aby zavolal mé sestře, ať si přijede pro děti. Potřebovala jsem se soustředit na sebe. Kolem půl desáté se objevila porodní asistentka a s ní přišla i pozitivní energie a podpora zkušené ženy, kterou jsem v tu chvíli potřebovala. Domluvily jsme se na vyšetření. Lehla jsem si na postel a ona si prvně zahřála ruce, dotkla se jemně bříška a počkala, až jí miminko dá znamení, že si jej může nahmatat. Bylo ještě vysoko, ale v dobré poloze. Poté mě jemně vyšetřila, aby mi mohla říct, že jsem otevřená na 2 cm, a že už nikam nepojede, že mi pomůže porod rozběhnout, což mě naplnilo neskutečnou nadějí a vrátilo do porodního režimu. Během vyšetření přijela pro děti moje sestra a dala mi pusu, a já ji byla neskonale vděčná za to, co pro mě dělá.

Díky pozornosti porodní asistentky i mé sestry, jsem znovu uvěřila, že rodím, a hodila zklamání za hlavu. Ještě než jsem vstala po vyšetření z postele, přišla vlna. Ale silná vlna. Velká vlna! Taková tu ještě nebyla. Vstala jsem a hned tu byla další! Od té chvíle začaly kontrakce přicházet častěji a častěji a v takové intenzitě, že by se mi kroutily prsty na nohou, kdybych je neprozpívala. Ještě jsem stačila postřehnout, že porodní asistentka volá té druhé, aby už přijela. Moc jsem stála o to, aby tady také byla. Navíc mi došlo, že už plujeméééé!

Byla jsem opřená u svého oltáře, četla si mezi kontrakcemi afirmace a musela se usmívat, když jsem si uvědomila, že ta chvíle, pro kterou jsem je včera psala, je tady. S úsměvem na tváři kontrakce méně bolela. Porodní asistentka stála za mnou a pomáhala mi uvolnit se.

Když dorazila druhá, už jsem ji skoro nevnímala, jen ten její úsměv! Pak už ani nevím, co všechno se mnou mé průvodkyně dělaly, protože já se zmohla jen na dýchání, zpívaní a pohybování se opřená o stůl, o gauč, o Martina, o holky, ve stoje, v kleče…. Cokoliv, jen aby to nebylo tak intenzivní! Cože jsem si to ještě před hodinou přála? :)

Vybavuji si, jak mě masírují, nahřívají bedra, zahřívají mi mé studené tělo, potírají mě esenciálními oleji, pamatuji si vůni jasmínu na mé ruce a dotaz, zda jej chci nebo ne. Mačkají mi akupresurní body, mluví na mě přesně tím způsobem, jakým potřebuji, povzbuzují mě. Jednoznačně o mě pečují tak, jak ještě během porodu nikdo nepečoval. A přitom nic nebylo navíc. Atmosféra porodu v červeném stanu, jinak se to popsat nedá. Moudré ženy tady byly se svým kumštem jen pro mě. A můj muž tam prostě jen byl a tím mi dodával pocit bezpečí.

A pak přišly ty šíleně nekončící vlny. Rozbouřené moře. V době, kdy jsem mohla odpočinout, mě bolela kostrč a kříže tak, jakoby vlna neodešla. Já opřená o gauč, hlavu zabořenou v nastlaných polštářích, jsem si požádala o vyšetření. Měla jsem z porodnice naučené, že je potřeba to vědět. Jenže ty lišky podšité se na sebe podívaly a odvětily mi, že mě vyšetřovat nebudou, ať dělám, co mi tělo říká. Neměla jsem sílu se s nimi dohadovat, přicházela další šílená vlna, kterou jsem už nemohla ani vítat, ani prozpívat, byla jsem jak paralyzovaná, pomyslela jsem si v tu chvíli, že toto už dlouho nezvládnu. Zmohla jsem se jen na pohupování hlavou sem a tam.

Něco si za zády ti tři řekli a Martin na mě promluvil, že je načase změnit polohu a posunout to dál. Zrovna jsem neměla kontrakci, a tak byť paralyzovaná, chytla jsem příležitost za pačesy a k udivení všech jsem vyskočila jako srnka z křoví a zavěsila se do Martina, protože nabíhala další silná kontrakce! Po jejím skončení mi porodní asistentky nabídly, abych si sedla na záchod, že se tam můžu uvolnit. Trvalo to ještě jednu kontrakci, než jsem se do koupelny dostala.

Sedím na záchodě, kontrakce se uklidnily, a porodní asistentka mě vybízí, ať se zkusím vyčůrat a dopouští teplou vodu do vany. Najednou to luplo a do ticha před bouří ze mě vyšplouchlo tryskem obrovské množství plodové vody, vypadalo to jako, když splachujete záchod ve vlaku. Podívala jsem se na své břicho a viděla, jak se samo stahuje a roztahuje a přitom jsem ucítila silné nutkání tlačit. Vlastně netlačila jsem, tělo tlačilo. Porodní asistentka vypíná vodu a přemlouvá mě, ať rychle vstanu a nerodím miminko do záchodu.

Pomohla mi vstát, přesunuly jsme se do obýváku a já, přísahám, hledala porodní křeslo! Vždycky jsem rodila jen na něm, kde mám, kruci, rodit? Naštěstí na tohle přemýšlení nebyl velký prostor, rychle jsem si klekla na matraci u gauče. Levá noha v kleku, pravá v dřepu. Moje tělo tlačilo tak intenzivně, že jsem se bála, že se roztrhnu. Snažila jsem se vydýchat vlnu a co nejméně tlačit, abych tu intenzitu zmírnila. A najednou mi porodní asistentky řekly, ať si sáhnu na hlavičku. Já na to „cože, už je venku?“ A byla! Vlhká teplá, tvrdá hlavička mého dítěte. Pohladila jsem si ji, a aniž by na ni sahal někdo jiný, přišla další silná kontrakce a miminko vyplulo ven, jedna z porodních asistentek jej zachytila a rychle mi jej podala.

Zmohla jsem se jen na „ty už jsi tady, Mariánku?“ a nemohla uvěřit, že už je to za mnou. Bylo 12 hodin a 9 minut. Mariánek se narodil po dvou a půl hodinách od příjezdu porodní asistentky a začátku prvních silných kontrakcí. Pupečník k údivu všech dotepal téměř okamžitě.

Držela jsem si svého syna v náručí, opřená zády o gauč a dívala se na něj, on na mě. Neplakal, byl klidný. Občas zavřel oči jako by se v myšlenkách vracel, kdo ví kam, pak je zase otevřel a jeho pohled byl tak čistý a nádherný, že jsem se okamžitě zamilovala a dojetím rozplakala. Tím jsem rozplakala i moji drahou… porodní asistentku. (mrzí mě, že nemůžu psát jejich jména, tak moc by si zasloužily, aby o nich věděli všichni, kteří čtou můj porodní příběh) A pak to moje miminko bez vydání jediného hlásku usnulo.

Za dvacet minut, nevím přesně, jsem porodila dokonalou a malou placentu, se kterou byl Mariánek spojený ještě následujících 5 hodin, než jsme odstřihli za jeho souhlasu pupečník. Cítili jsme, že víc než placentu potřebuje naši náruč a naše uvítání na světě, placenta už svou roli splnila.

Po porodu placenty jsem odešla za doprovodu porodní asistentky do sprchy, bylo mi skvěle, nemotala se mi hlava, cítila jsem se lehce a šťastně. Během toho byl Mariánek na nahé hrudi Martina. Když jsem se vrátila zpět, druhá porodní asistentka už měla nachystanou postel, ve které jsme společně strávily ještě několik hodin povídání, smíchu, dojetí a vítání toho našeho novorozeňátka na světě.

Martin nám nachystal jídlo a uvařil čaj. Ve vzduchu voněl čerstvě upečený chleba a plodová voda. Vůně mého porodu. Vůně domova.

Kdo má pořádek v domě, má ho i v sobě.

Když chceme žít v harmonii, měli bychom si hýčkat i vnější svět, který nás obklopuje. Ten se v nás totiž projevuje jako životní pohoda a nepohoda. Lidé, vztahy, zvířata, životní prostředí, jídlo, sociální skupiny, domov... 



Domov a děti. Mateřská bublina, ve které už 10 let žiju a pořád ji zpracovávám jako své velké životní téma. A tak si zrovna pro sebe a možná nejen pro sebe sepisuju myšlenky, které se mi o víkendu honily hlavou.

Domov je místo, kde se ráno probouzím, dopoledne vařím a pracuji, odpoledne uklízím a učím se s dětmi a večer jdu spát. Trávím doma hodně času. Je to můj bezpečný životní prostor, který o mě dost vypovídá, protože se do něj projektuje to, co mám ráda a co se mi líbí. Barvy, nábytek, doplňky, čistota... Ale taky mě ten prostor učí přijmout to, co se líbí těm, kteří se mnou žijí. Takový společný domov se potom vtiskuje do nás všech.

Říká se “bordel v bytě, šťastné dítě”. Pravda, ale jen do té míry, do které jste v tom binci spokojeni. Byť se s dětmi absolutní čisto udržet nedá a je zbytečné lpět na sterilitě prostředí, ve kterém by vás přivádělo k šílenství batole s rohlíkem v ruce, k domovu patří i to, že vše a všichni májí své místo.

Kdysi jsem nestrpěla smítko prachu a podlahu po vytírání leštila. S každým dalším dítětem jsem ale dostala pěkně za vyučenou a musela tuto obscesi vyléčit, jinak bych se zbláznila. Stále mám ale ráda uklizeno, jen už je to trochu jiný pořádek.


S pěti dětmi, dvěma psy a dvěma kočkami mám na zemi tisíce smítek. Vidím je všechny, ale po většinu času mě to nechává klidnou. Což je nutné pro záchranu duševního zdraví.


Nevytahuju vysavač 2x denně. Prach už není můj jediný nepřítel. Daleko větší výzva je pro mě najít pro většinu věcí stále udržitelné místo a naučit sebe i ostatní tam ty věci vracet, abych pořád nemusela uklízet předtím než budu uklízet. Rozumíte mi, o čem mluvím, že ano?


Naše děti neuklízí vůbec rády. Dokonce bych řekla, že binec ve svém pokoji změnily na udržovaný bordel a nucený úklid byl jen naoko. Takový styl úklidu, že se za nimi zavřou dveře a slyšíte vysavač a nejste si jistí, že ho někdo opravdu drží v ruce. Tuto letargii jsem jim vlastně způsobila já, protože často uklízím za ně a nebo nejsem důsledná v kontrole, zda plní a dodržují své povinnosti. Uvědomuju si to a budu se to snažit změnit.


Takže ten binec v pokoji starších dětí jsme nechali dojít tak daleko, že už si nedokázaly samy poradit. Lego se jim válelo snad úplně všude. V šuplíkách, krabicích, taškách, na zemi, pod postelí na poličkách. A nejen ta stavebnice. Všechno bylo po troškách smíchané se vším. Jejich pokoji chyběl vnější řád, který si nebyly schopny samy nastavit. Nemyslete si, že žily ve špíně. Na první pohled byste nepoznali o čem mluvím. Byl to vlastně “jen” chaos, který neuměly vyřešit.


K jejich štěstí jsem o víkendu dostala uklízecí náladu. Takovou tu, jak všechno začnete šůrovat od podlahy přes šuplíky a přeorganizujete a vytřídíte vše do posledního korálku a přitom ostrouháte i krabici pastelek, až z toho máte mozol na palci. Mimochodem, jak mě Eveli uviděla, vzala druhé strouhátko a strávily jsme pěknou hodinku povídáním při ořezávání. No jo, děti se učí napodobou, ale musíme je k té činnosti pustit a nenechat v hlavě vyhrát pocit, že sami to uděláme rychleji a lépe. To mám často. Achjo.


Kdybyste viděli, co jsem všechno našla pod postelí! Rej papírových tašek a krabiček s poklady, přes které už pod postel nic nevešlo. Protřídila jsem to, vyhodila asi 4 kila papírů a starých výkresů a všechny korálky, perličky a gumičky nasypala na hromadu. S Evelínkou jsme si užily další pěknou hodinku než jsme je jako dvě Popelky protřídily. Z výsledku byla nadšená ona, já i krabice na šroubky, která je jak na holčičí tvoření dělaná.

 

 

Neteřince jsem nabalila krabici hraček, ze kterých Evelínka vyrostla a celkově jsem udělala takový fajn průvan, ze kterého vznikl moc pěkný prostor, kde je radost se těšit na Vánoce.

Odnesli jsme terárium, které tam rok čekalo na želvu, na kterou si Eve a Šimi měli našetřit a která je za ten rok omrzela. Což jsme tak trochu s Martinem tušili, když jsme jim ji sice povolili, ale na jejím pořízení se aktivně nepodíleli. Vznikl tak každopádně další prostor.



Ještě přidáme poličky, které Martin vyrobí a polostudentský pokoj bude hotový.

Moje předsevzetí do budoucna je uhlídat řád, který jsme spolu s dětmi zavedli, aby pochopily, že uklidit hned, je jednodušší než debordelizovat celý pokoj jednou za čas. Chci, aby se naučily, že všechno má své místo. Nejen věci, ale i lidi v našem prostoru a že ti lidi nemají právo zamořit prostor jiných lidí. A aby ten vnější řád přenesly do své vnitřní pohody.

 



Ne nadarmo moje babička říkala:”Kdo má pořádek v domě, má ho i v sobě!” A před ní o dvě století dřív na to přišla jedna moudrá žena jménem Maria Montessori. A pravdu měly obě, byť jedna neznala druhou. A jedna byla dělnice a druhá vědkyně.

 



A já k tomu přidám ještě to, že je úplně v pořádku, že my mámy nestíháme mít tip ťop domácnost a že místo lítání s prachovkou hrajeme s dětmi člověče nezlob se. Ale je dobré poslouchat varovnou kontrolku na binec, která když už bliká moc, indikuje, že nám v tom našem prostoru není dobře. A když nám není dobře, neužijeme si ani ty šťastné děti a děti si neužijí spokojené mámy. Ne, že by pořádek v domě byl jediným kritériem spokojené ženy. Ale řekněme, že jeden z mnoha.

 

Autor: Monika Valová
27. 11. 2018 / Články nad patičkou
O mátě a ženské harmonii

Včera ráno jsem se v kuchyni přehrabovala ve skříňce a hledala černý čaj. Vypadl na mě přitom starý pytlík mátového čaje a mě se poprvé od porodu připomnělo mé poslední těhotenství. 9 měsíců, během kterých mě provázala stále chuť na mátu. Mátový čaj, mátový šampón, pepermintové bonbony, žvýkačky, čokoládá, éterák v aromalampě…. Přestože máta by se v těhotenství neměla, mě to k ní táhlo, a tak jsem naslouchala a obezřetně si ji dopřávala. Ale protože té máty bylo pořád moc, pídila jsem se po příčině a dozvěděla se, že mé tělo si možná říká jen o doplnění železa. Nebo jen potřebovalo trochu zchladit, protože v těhotenství jede cirkulace na plné obrátky a žena sálá spoustu tepla.

 

Pár hodin na to jsem prováděla jednu těhotnou ženu předporodním rituálem, a tak možná právě proto jsem se od rána ladila a napojovala na to, co a jak působilo pozitivně na mě, abych mohla co nejcitlivěji provést nastávající maminku a i zúčastněné ženy společným prožitkem. Je to pro mě velmi důležité. Ráda se ladím na ženu a její potřeby, ať už během rituálu, porodu nebo při konzultaci nějakého problému. Nacítit se a být empatická, podporující, jemná a poskytnout bezpečí… To je něco, co se mi jeví jako klíčové při práci se ženami. Prostě vytvářet harmonii a umět ji udržet.

 

Ženské srdce, zvlášť to zraněné, potřebuje bezpečí k tomu, aby se otevřelo. Ženské srdce nepotřebuje slyšet, co by mělo nebo nemělo. Žena potřebuje cítit podporu, aby měla možnost si na to přijít sama. A také nutně potřebuje být hýčkána a mnohdy o tom neví, protože přes všechny povinnosti neslyší vnitřní hlas, který jí to naléhavě sděluje. Jen ale nedokáže v zástupu povinností rozklíčovat projevy svého těla, které už po odpočinku a relaxaci volá. Až nemoc ji jako jediná donutí si lehnout, ale jen na nezbytnou chvíli, pak zase vystartuje vstříc svým povinnostem s výmluvou, že více odpočívat si nemůže dovolit. Vidíte se v tom?

Ale já vím, že žena může odpočívat. A pokud si to dovolí, má na svůj život, partnera, děti i práci daleko více energie a fronta těch úkolů se rozpouští. 

 

Jsem často s ženami ve chvílích, kdy péči neodmítají, protože se bytostně rozhodly, že si ji zaslouží. Vídím, jak na ně působí blahodárně, když ví, že jsou pro sebe na prvním místě. Jak je to posílí, když si poprvé vystoupí ze zaběhnuté rutiny, ve které nebylo místo pro životní zpomalení.

 

Sama na vlastní kůži jsem také prožila péči jiných žen, vyzkoušela jsem si i roli ženy, která se obávala hýčkání přijmout. Jsem také stále a denodenně v roli ženy, která dává. Zjistila jsem, že mě osobně nejvíc vyhovuje vyváženost, ne o ní mluvit, číst, ale chovat se tak, aby v mém životě byla harmonie. Není to něco, co udržíte každý den, ale dlouhodobě vyrovnávat výkyvy není tak složité.

 

Začala jsem mátou a skončím jí. Včera mi žena, pro kterou jsem předporodní rituál pořádala, sdělila, že ji poslední dobou voní máta, a tak jsem jí řekla: “Klidně si ji dopřej!” A v duchu jsem se usmála tomu, jak to ladění ráno zafungovalo a že duševní život je stejně opravdový jako ten hmatatelný. A je moc fajn to vědět.

Autor: Monika Valová
23. 9. 2018 / Články nad patičkou
Dlouhá cesta autem s dětmi

Jen, co jsem nasedla do auta, bylo mi zle. Občas se mi to stává, ale tentokrát jsem nemohla jen tak zavřít oči a pokoušet se to zaspat. Vedle mě seděl Mariánek, který se na náš odjezd pořádně 2,5 hodiny vyspal v šátku při procházce a nechápal, proč by měl nyní sedět připoutaný v sedačce. A tak na místo, abych tiše dřímala a tlumila svůj žaludek na vodě, musela jsem kojit a bavit ho, aby neplakal. Místy jsem cítila, jak mi dochází energie. Už mi nešlo ani mluvit, a tak jsem jen tupě seděla a poslouchala, jak si s pláčem stěžuje. "Já to nezvládnu, už to nedávám!", projela mi hlavou myšlenka jako blesk a stejně jako úder blesku mi píchla o srdce.

 
Cesta domů byla samá objížďka, prodlužovala se, a dvojčata byla na sebe, asi z nudy a taky z toho, že vycítila mou nepohodu, pěkně zlá. Ke kňourání miminka se tak přidal i pláč a křik dvojčat.
Cítila jsem, jak to vě mně vře, jak už to dál nesnesu, ale nebylo, kde utéct. Občas jsem na kluky zakřičela, aby toho nechali, povyhrožovala jim, což je nasupilo ješte víc a mě v jejich očích ponížilo, protože mě mají prokouknutou a ví, že své výhružky většinou nesplním. Ach jo.
 
Zachránil nás Martin, kterého napadlo zastavit u obchodu a nakoupit, co kdo má rád a najít místo pro piknik. Když jsme jej našli a v trávě natáhli deku, nechali děti poběhat, trochu se mi ulevilo. Možná mi pomohlo opustit prostor auta, ze kterého ještě před pár minutami nebylo úniku a kde mi nebylo dobře. Dětem se taky ulevilo. Pauza bodla nám všem.
 
Tak to funguje se vším v životě. Chilka pauzy, utvoření si odstupu a hned vidíme, co jsme předtím měli před nosem a vidět jsme nemohli.
 
Po pikniku jsme pokračovali znovu směr domov, Mariánek usnul a chvilku na to, zavládl klid i v zadní řadě u kluků. Já složila pod hlavu mikinu a v tichu zavřela oči. Neusla jsem hned, hlavou se mi honilo, jak to udělat, abych byla pro své děti ještě lepší máma a nemusela jim vyhrožovat, když už nevím kudy kam. Však to znáte, pořád všichni přemýšlíme, jak věci dělat lépe. Napadlo mě, že stále hledám nějakou konstantu, která by mi umožnila udržet harmonii v domě a kterou bych si to zjednodušila. Jenže taková asi fakt není. Snad jen kombinace lásky a trpělivosti. Jenže to prostě furt nejde mít sílu ve chvíli, když je vám zle. Když nemáte kde brát.
 
A tak se uchylujem k výkřikům do tmy v podobě výhrůžek "buďte už konečně ticho, jinak...", což má za následek, že někdo poslechne, někdo šeptá a někdo pokračuje ve křiku. Nefungujete to! Mají totiž pocit, že se jich to netýká a že to říkáte tomu vedle. Znáte to:"kdo to byl" a odpověď "to já ne, to on".
 

Zázračné zjednodušení života se zase nekoná, protože my rodiče si musíme cestičku k našim dětem vyšlapat úplně poctivě a ke každému z nich jinou a různě klikatou, dokonce i když nám není zrovna do zpěvu.

 

Když pojedete na prázdniny v autě plném neutahatelných KDYUŽTAMBUDEMáků, vzpomeňte si, že nefunguje k nim mluvit jako ke skupině, když je ta skupina rozhádaná a navzájem se požďuchujou, nýbrž ke každému zvlášť, protože každý z nich tam sedí sám za sebe, stejně jako vy. A snažte se být trpěliví. Často vystartujem kvůli nedostatku energie, a potom nás to mrzí a lepší než hojit rány je si je navzájem nezpůsobovat. A pokud to už nejde, zastavte auto i sebe a dejte si pauzu.

 
Ano chce to sebrat všechnu sílu světa, ale potom budete mít lepší pocit, ze kterého se se vám rázem udělá dobře, jak jste to skvěle dali.
 
 
 
 
 
Autor: Monika Valová
11. 7. 2018 / Články nad patičkou