O lásce, srdci, lítosti a soucitu
Autor: Martin Vala
14. 10. 2017 / Hlavní články

Dnes bych se rád zamyslel nad lidským srdcem a to ne z hlediska biologického, ale spirituálního. Mám na mysli srdce jako důmyslný nástroj, jehož schopností je přijímat a dávat prazákladní vesmírnou energii, kterou nazýváme láska.

 

Snaha odpovědět na to, co to vlastně láska je, je jako odpovědět na to, co je gravitace. Dodnes vlastně nevíme. Naše racionální pochopení těchto sil nám prozatím slouží pouze k tomu, abychom využívali jejich vlastností, zkoumali jejich zákonité působení a učili se je využívat. Jejich pravá podstata pro nás však stále zůstává fenoménem, jehož interpretace přesahuje možnosti lidského rozumu.

Moudrost pohádek nám říká, že láska je největší síla ve vesmíru, která „hory přenáší“. Zpětným pohledem na projevy lásky se můžeme ujistit, že tomu tak opravdu je a že „zázraky“ stvoření by se bez ní jaksi neobešly. Ponechme si tedy prozatím tuto pohádkovou hypotézu a studujme dál lidské srdce.

 Abychom pochopili, jak srdce funguje a co se děje, pokud jej ze své svobodné vůle zastíníme,  pomůžeme si pozorováním slunce a jedním smyšleným příběhem o chlapci jménem Ori, ve kterém se možná tak trochu najdeme.

Jistě znáte ten pocit, kdy záříte do okolí a vše vám kvete pod rukama, stejně jako okamžiky, kdy se celý váš soukromý vesmír ve vteřině zhroutí jako domeček z karet, třeba jen pro jediné slovo. Proč se nám to děje a které aspekty fenoménu lidského srdce s tím souvisí?

Ve své podstatě struktura srdce nápadně připomíná slunce, které září ze středu, na všechny strany, bez rozdílu. Své paprsky nikomu neodmítne a nerozlišuje. Stejně jako srdci je mu nejlépe, pokud může zářit bezpodmínečně.

 

Čím to je, že pro slunce je manifestace této bezpodmínečnosti tak samozřejmá a pro naše srdce je na pokraji dosažitelnosti? Abychom se mohli přiblížit k pochopení, půjdeme ještě hlouběji a pokusíme se poodkrýt některá srdeční tajemství a blíže porozumět zákonitostem, které s bezpodmínečným vyzařováním souvisí.

Ukážeme si to na smyšleném příběhu, který nám poodhalí, které aspekty srdečního vyzařování můžeme ovlivnit pomocí svobodné vůle, a jaké následky z toho plynou.  

Ori

Představuji vám chlapce jménem Ori, který žije s matkou v domku na malém městě. Oriho otec opustil rodinu, když byl Ori ještě malý, čímž hluboce ranil Oriho matku, a svým odchodem jí způsobil trápení, se kterým se nikdy nesmířila. Příčiny odchodu Oriho otce nyní zkoumat nebudeme, protože bychom se do toho příliš zapletli. Postačí nám vědět, že důvod, proč Oriho otec rodinu opustil byl tak vážný, že prostě nemohl jinak. Když Ori vyrůstal, viděl u ostatních chlapců v sousedství, jak si s nimi jejich otcové hrají, učí je moudrosti světa a hluboko uvnitř sebe jim záviděl, že mají někoho takového, jako je Otec. Ori se proto na otce velmi hněval, což se neobešlo bez následků. Čím více se hněval na otce, tím větší vinu za tento hněv cítil, až byla jeho bolest tak nesnesitelně veliká, že se jeho srdce uzavřelo, aby se ochránilo před zničením.

Srdce nemůžeme oklamat a vždy nám bude věrně sloužit. Není to však služba podle našich představ, ale podle zákonitostí, které nás svou velikostí přesahují.

 

Nebudeme soudit Oriho, jestli se na otce hněval po právu, či ne, protože to nám nepřísluší. To že se Ori narodil do takové rodiny, si tak jako tak „zasloužil“ sám, protože jak tušíme, své rodiče si přitahujeme právě proto, abychom naplnili hlubokou potřebu naší duše po zkušenosti, která se v takovém rodinného prostředí nabízí.
Představit si Oriho srdce jako vodovodní kohoutek, kterým najednou přestala proudit voda by nám v pochopení srdečních zákonitostí příliš nepomohlo. Také si nemyslím, že je v lidských silách, zavřít své srdce úplně. Lépe nám tedy poslouží, představíme-li si Oriho srdce jako zmiňované slunce, které si Ori svou nenávistí k otci a následným hněvem na sebe sama z části zastínil. Vzhledem k tomu, že jej zastínil pro svého otce, což je bytost, která dala Orimu život, jsou následky takového zastínění výrazně patrné a pro zjednodušení můžeme říct, že tím bylo Oriho srdce zastíněno z jedné poloviny.

Srdeční čakra zastíněná

Ori naštěstí neměl v úmyslu, hněvat se kvůli otci na celý svět a to zejména proto, že bolest v srdci byla díky jeho částečnému zastínění snesitelná. V tuto chvíli to začíná být pro naše zkoumání zajímavé, protože můžeme vidět Oriho, který se ze své svobodné vůle rozhodl, že takto se zatím žít dá, a že nenávist k otci není nutno přenášet na další bytosti. Na to Ori nepřišel sám, ale poradil mu to jeho Rozum, také výborný nástroj, ale o něm až jindy. Rozum mu tedy napověděl, aby si z odchodu otce nic nedělal, že to přebolí, přejde, odplaví voda nebo zhojí čas. A Ori svůj rozum poslechl. Jako následek tohoto „smíření“ se mu dostalo soucitných reakcí z okolí nebo se také Ori mnohokrát stal terčem lítosti jiných lidí. Z počátku to bylo Orimu příjemné, protože snadno nabyl dojmu, že konečně někdo vidí jeho opravdové utrpení. Posléze pochopil, že tady něco nehraje, a že lítost nemá tu moc utišit jeho bolest. Než Ori vyroste a začne si klást ty správné otázky, můžeme si je položit za něj.

Zdá se vám Oriho jednání povědomé? Také máte ve svém okolí někoho, komu z jakéhokoliv důvodu zastiňujete své srdce, čímž se chráníte před bolestí? Že se vám to neděje? Že vám se to stát nemůže? A co takhle bolest jiných lidí nebo zvířat, můžete ji vidět? Když sdílíme svou bolest s jinými a oni trpí s námi, jedná se opravdu o ryzí soucit? Děje se nám něco bolavého a potěší nás, že někdo jiný „ocení“ hloubku naší bolesti? Má vůbec soucit něco společného s lítostí a v čem se vlastně lítost od soucitu liší?

Abychom porozuměli, můžeme se zamyslet nad tím, jak asi velká musela být bolest Oriho otce, že dokázal opustit svou ženu, dítě a odejít. Nebo jestli Ori projevil soucit s odchodem otce a zda tuto schopnost nadhledu dítě vůbec má. Jak by vlastně mohlo, když dětská láska k rodičům je tak sobecká. Děti vyžadují lásku od svých rodičů hned a když jí nemají, je pro ně téměř nemožné ospravedlnit jakýkoliv důvod, který rodiče můžou k odepření lásky svým dětem mít. Ano, v hloubi své duše budou děti své rodiče vždy milovat, protože ví, že jsou jim vděčni za život, ovšem jak jsme si ukázali na Oriho příkladu, a jak můžeme vidět okolo sebe, je tento hluboký cit často zastřený stínem, chránícím srdce před bolestí. Za vykoupení z bolesti tedy platíme vysokou daň, jejíž splatnost může mít tak dlouhý cyklus, že snadno zapomeneme, že vůbec existuje souvislost mezi utrpením našeho srdce a našimi současnými problémy.

Co je tedy na lítosti špatně? Je nějaká dobrá lítost? Stejně jako vše ostatní není lítost ani dobrá, ani špatná. Je to děj, jehož spuštěním se generují zákonité následky. Pokud někoho litujeme, poukazujeme na nespravedlnost situace, ve které se dotyčný ocitl. V našem případě můžeme projevit lítost nad tím, že Oriho rodinu opustil otec, což jistě znáte ze života jako věty: „To je hrozné! To se nemělo stát! Tak to tě teda lituju, apod.“ Smutná pravda je, že nejsme schopni objektivně posoudit, zda děj, který se před námi odvíjí je dotyčnému ku prospěchu, nebo ke škodě. Snaha zařadit události na misku dobra nebo zla, tak neustále vychyluje naše srdce, protože jej uzavíráme před okolnostmi, které se nám podle našeho soudu nehodí. Nehodící však bohužel neškrtneme.

Naproti tomu:

Soucit je schopnost vnímat bolest jiné bytosti, bez uzavření vlastního srdce. Srdce bezpodmínečně zářící na všechny strany. Srdce bez hierarchické selekce, která říká kdo je, a kdo není naší lásky hoden.

Ať nám totiž na srdci ulpí jakýkoliv stín, nemůžeme si vybrat, že tímto stínem stíníme jen vybraným nechtěným, ale umožníme vznik záhalům, pro které nebudeme schopni soucitu s jinými bytostmi, protože srdce nelze oklamat, ani podvést. Vždy nám bude do života zrcadlit naše stíny, které jsme na něj nanesli. Nelze jej podplatit argumenty rozumu nebo opít emoční či hormonální koupelí, na to je chvála Bohu příliš důmyslně utkané. Zastíníme-li jej, zákonitě se tento stín promítne do našeho života a skrze tyto stíny se stáváme manipulovatelnými, protože ztrácíme schopnost jasného citu. Takto zakalená srdce pak zákonitě přitahují srdce stejně „postižených“ lidí, a vznikají další zapletení a další prostory pro nesvobodu a manipulaci s našimi životy. To vše v souladu s naší svobodnou vůlí a následky za které neseme plnou odpovědnost. Snadno totiž nabydeme dojmu, že o místo „na slunci“ musíme neustále soutěžit s jinými, ani si nevšimneme jak nás soutěživost hypnotizuje. Že ne? A co když ano?

V jedné větě

Pokud ze svého života kohokoliv vyčleníme pro neschopnost jej milovat, omezíme tím všesměrové vyzařování svého srdce do doby, než povyrosteme natolik, abychom mohli své selektující filtry rozpustit a procítit, že bez přijetí rovnocennosti všech bytostí, nám zůstanou dveře do „království nebeského“ uzavřeny, protože klíčem k němu, je právě ryzí čistota našeho srdce.

 

Z celého srdce vám přeji, ať čistotou svých myšlenek prosvítíte všechny stinné záhaly vašich srdcí, bez potřeby hierarchicky třídit hodnoty jiných a s Boží milostí dosáhnete souladu se všemi bytostmi obývajícími tuto planetu.

S láskou…

Martin Vala "Hokȟá Ská"

O mátě a ženské harmonii

Včera ráno jsem se v kuchyni přehrabovala ve skříňce a hledala černý čaj. Vypadl na mě přitom starý pytlík mátového čaje a mě se poprvé od porodu připomnělo mé poslední těhotenství. 9 měsíců, během kterých mě provázala stále chuť na mátu. Mátový čaj, mátový šampón, pepermintové bonbony, žvýkačky, čokoládá, éterák v aromalampě…. Přestože máta by se v těhotenství neměla, mě to k ní táhlo, a tak jsem naslouchala a obezřetně si ji dopřávala. Ale protože té máty bylo pořád moc, pídila jsem se po příčině a dozvěděla se, že mé tělo si možná říká jen o doplnění železa. Nebo jen potřebovalo trochu zchladit, protože v těhotenství jede cirkulace na plné obrátky a žena sálá spoustu tepla.

 

Pár hodin na to jsem prováděla jednu těhotnou ženu předporodním rituálem, a tak možná právě proto jsem se od rána ladila a napojovala na to, co a jak působilo pozitivně na mě, abych mohla co nejcitlivěji provést nastávající maminku a i zúčastněné ženy společným prožitkem. Je to pro mě velmi důležité. Ráda se ladím na ženu a její potřeby, ať už během rituálu, porodu nebo při konzultaci nějakého problému. Nacítit se a být empatická, podporující, jemná a poskytnout bezpečí… To je něco, co se mi jeví jako klíčové při práci se ženami. Prostě vytvářet harmonii a umět ji udržet.

 

Ženské srdce, zvlášť to zraněné, potřebuje bezpečí k tomu, aby se otevřelo. Ženské srdce nepotřebuje slyšet, co by mělo nebo nemělo. Žena potřebuje cítit podporu, aby měla možnost si na to přijít sama. A také nutně potřebuje být hýčkána a mnohdy o tom neví, protože přes všechny povinnosti neslyší vnitřní hlas, který jí to naléhavě sděluje. Jen ale nedokáže v zástupu povinností rozklíčovat projevy svého těla, které už po odpočinku a relaxaci volá. Až nemoc ji jako jediná donutí si lehnout, ale jen na nezbytnou chvíli, pak zase vystartuje vstříc svým povinnostem s výmluvou, že více odpočívat si nemůže dovolit. Vidíte se v tom?

Ale já vím, že žena může odpočívat. A pokud si to dovolí, má na svůj život, partnera, děti i práci daleko více energie a fronta těch úkolů se rozpouští. 

 

Jsem často s ženami ve chvílích, kdy péči neodmítají, protože se bytostně rozhodly, že si ji zaslouží. Vídím, jak na ně působí blahodárně, když ví, že jsou pro sebe na prvním místě. Jak je to posílí, když si poprvé vystoupí ze zaběhnuté rutiny, ve které nebylo místo pro životní zpomalení.

 

Sama na vlastní kůži jsem také prožila péči jiných žen, vyzkoušela jsem si i roli ženy, která se obávala hýčkání přijmout. Jsem také stále a denodenně v roli ženy, která dává. Zjistila jsem, že mě osobně nejvíc vyhovuje vyváženost, ne o ní mluvit, číst, ale chovat se tak, aby v mém životě byla harmonie. Není to něco, co udržíte každý den, ale dlouhodobě vyrovnávat výkyvy není tak složité.

 

Začala jsem mátou a skončím jí. Včera mi žena, pro kterou jsem předporodní rituál pořádala, sdělila, že ji poslední dobou voní máta, a tak jsem jí řekla: “Klidně si ji dopřej!” A v duchu jsem se usmála tomu, jak to ladění ráno zafungovalo a že duševní život je stejně opravdový jako ten hmatatelný. A je moc fajn to vědět.

Autor: Monika Valová
23. 9. 2018 / Články nad patičkou
Dlouhá cesta autem s dětmi

Jen, co jsem nasedla do auta, bylo mi zle. Občas se mi to stává, ale tentokrát jsem nemohla jen tak zavřít oči a pokoušet se to zaspat. Vedle mě seděl Mariánek, který se na náš odjezd pořádně 2,5 hodiny vyspal v šátku při procházce a nechápal, proč by měl nyní sedět připoutaný v sedačce. A tak na místo, abych tiše dřímala a tlumila svůj žaludek na vodě, musela jsem kojit a bavit ho, aby neplakal. Místy jsem cítila, jak mi dochází energie. Už mi nešlo ani mluvit, a tak jsem jen tupě seděla a poslouchala, jak si s pláčem stěžuje. "Já to nezvládnu, už to nedávám!", projela mi hlavou myšlenka jako blesk a stejně jako úder blesku mi píchla o srdce.

 
Cesta domů byla samá objížďka, prodlužovala se, a dvojčata byla na sebe, asi z nudy a taky z toho, že vycítila mou nepohodu, pěkně zlá. Ke kňourání miminka se tak přidal i pláč a křik dvojčat.
Cítila jsem, jak to vě mně vře, jak už to dál nesnesu, ale nebylo, kde utéct. Občas jsem na kluky zakřičela, aby toho nechali, povyhrožovala jim, což je nasupilo ješte víc a mě v jejich očích ponížilo, protože mě mají prokouknutou a ví, že své výhružky většinou nesplním. Ach jo.
 
Zachránil nás Martin, kterého napadlo zastavit u obchodu a nakoupit, co kdo má rád a najít místo pro piknik. Když jsme jej našli a v trávě natáhli deku, nechali děti poběhat, trochu se mi ulevilo. Možná mi pomohlo opustit prostor auta, ze kterého ještě před pár minutami nebylo úniku a kde mi nebylo dobře. Dětem se taky ulevilo. Pauza bodla nám všem.
 
Tak to funguje se vším v životě. Chilka pauzy, utvoření si odstupu a hned vidíme, co jsme předtím měli před nosem a vidět jsme nemohli.
 
Po pikniku jsme pokračovali znovu směr domov, Mariánek usnul a chvilku na to, zavládl klid i v zadní řadě u kluků. Já složila pod hlavu mikinu a v tichu zavřela oči. Neusla jsem hned, hlavou se mi honilo, jak to udělat, abych byla pro své děti ještě lepší máma a nemusela jim vyhrožovat, když už nevím kudy kam. Však to znáte, pořád všichni přemýšlíme, jak věci dělat lépe. Napadlo mě, že stále hledám nějakou konstantu, která by mi umožnila udržet harmonii v domě a kterou bych si to zjednodušila. Jenže taková asi fakt není. Snad jen kombinace lásky a trpělivosti. Jenže to prostě furt nejde mít sílu ve chvíli, když je vám zle. Když nemáte kde brát.
 
A tak se uchylujem k výkřikům do tmy v podobě výhrůžek "buďte už konečně ticho, jinak...", což má za následek, že někdo poslechne, někdo šeptá a někdo pokračuje ve křiku. Nefungujete to! Mají totiž pocit, že se jich to netýká a že to říkáte tomu vedle. Znáte to:"kdo to byl" a odpověď "to já ne, to on".
 

Zázračné zjednodušení života se zase nekoná, protože my rodiče si musíme cestičku k našim dětem vyšlapat úplně poctivě a ke každému z nich jinou a různě klikatou, dokonce i když nám není zrovna do zpěvu.

 

Když pojedete na prázdniny v autě plném neutahatelných KDYUŽTAMBUDEMáků, vzpomeňte si, že nefunguje k nim mluvit jako ke skupině, když je ta skupina rozhádaná a navzájem se požďuchujou, nýbrž ke každému zvlášť, protože každý z nich tam sedí sám za sebe, stejně jako vy. A snažte se být trpěliví. Často vystartujem kvůli nedostatku energie, a potom nás to mrzí a lepší než hojit rány je si je navzájem nezpůsobovat. A pokud to už nejde, zastavte auto i sebe a dejte si pauzu.

 
Ano chce to sebrat všechnu sílu světa, ale potom budete mít lepší pocit, ze kterého se se vám rázem udělá dobře, jak jste to skvěle dali.
 
 
 
 
 
Autor: Monika Valová
11. 7. 2018 / Články nad patičkou
Nech život plynout, prožívej

Porody mých dětí a žen, které jsem doprovázela mi ukázaly jednu velkou životní moudrost a tou je, že nikdo nám nemůže ve skutečnosti pomoci více než my sami. Porod je totiž stejně nevyhnutelný jako smrt, neutečete před ním. Můžete jej prožít nebo prostě jen přežít. Pokud přežijete, zanenechá to ve vás bolest. Se kterou se ovšem dá následně pracovat a celý proces zhojit. Ale stojí vás to sílu. Pokud rodíte s podporou, tedy zázemím a s pocitem bezpečí, nepředáváte odpovědnost nikomu jinému, máte svůj porod ve svých rukou. Totéž se dá použít paralelně v jakékoliv životní situaci.

Cokoliv nás v životě potká, vyvolává reakci naší mysli a našeho těla. Nic nepřichází jen tak a nic jen tak neodejde. Pokud necháme za sebe rozhodovat a nejsme schopni převzít odpovědnost, učinit rozhodnutí, přijde někdy něco jiného, aby nás donutilo to konečně udělat. Třeba nemoc.

Jak říká Mudr. Hnízdil "nemoc je informace", ale nejen nemoc, také mezilidské vztahy. Není náhoda, že si do života přivoláme lidi, kteří s námi neladí, je to pro nás výzva, nějak se k tomu postavit a poučit se. A někdy je to tak nepříjemné, že byste raději přestali dýchat a zavřeli oči a hráli mrtvé brouky. Jenže to nepomůže, protože byste se stali v té situaci bezbrannými. Tzv. by vás to semlelo. A časem by přiletěl jiný dravec, který by vás sezobl.

Nechat život plynout neznamená se podvolit, znamená to vědomě prožívat životní situace a přijímat to, co k nám chodí jako součást naší cesty a byť je to nepříjemné, smutné nebo bolavé, může nás to nakonec posílit a nasměrovat správným směrem.

Pokud máte pocit, že to sami neustojíte, najděte si někoho, kdo vás podpoří, ale nenechte nikoho, aby za vás něco vyřešil.

Autor: Monika Valová
26. 6. 2018 / Články nad patičkou