Palmový olej nechceme!
Autor: Monika Valová
24. 11. 2015 / Všechny články

 Přemýšlím, jak uvést tento článek, aby nevyzněl příliš tvrdě a rozhodně, protože tak to u nás nechodí. Uvažuji o všem pořád dokola a ulevuji dětem, až mám pocit, že bych mohla být více zásadová. Jenže nechci své děti zatěžovat svými definitivními rozhodnutími, které se můžou později pod tíhou okolností změnit. Pak bych se cítila jako blbec. Například vařím dětem maso, ačkoliv jej s Martinem nejíme. Ale o vegetariánství u Valů napíšu jindy. Tentokrát mám potřebu vyjádřit se k něčemu jinému, více aktuálnímu.

„Studentskou pečeť už ti nikdy nekoupím! Teda, dokud bude obsahovat palmový olej.“ Řekla jsem Šimonkovi.

Běžel do pokoje a plakal. Má ji nejraději ze všech čokolád. Evelínka se mě šeptem zeptala, jestli jí koupím její oblíbené citrónové sušenky Opavia. „Ne nekoupím, moje drahá, je v nich taky palmový olej.“ Buch…. Další zavřené dveře a pláč za nimi. Tak a teď se ukaž, matko! Teď je čas na výchovu! Ale jak na to? Dětem je palmový olej putna. Ano dětem bez informací jo, ale není to právě teď na mě, abych je zasvětila? Třeba to vezmou!

Několik týdnů si dávám pozor na to, co kupuji. Neházím bezhlavě potraviny do košíku, ale pročítám jejich etikety a snažím se mermomocí vyhnout nákupu těch s palmovým olejem. Někdy sáhnu automaticky po zboží, které jsem roky kupovala a až doma zjistím, že v něm taky je! Je fakt skoro ve všem! Proč je proboha v bonbonech? Nebylo by lepší listové těsto z másla? Fakt je i v tyčinkách od Havlíka?

No a tak jsem se rozhodla, že už fakt ne! Ne v mé kuchyni, spíži ani ledničce. Budu trávit více času v obchodě čtením etiket, více času v kuchyni, ale pořád je to malá oběť za kus dobra, které tím přinesu do naší domácnosti. A proč mi vlastně tak vadí? Proč dětem raději nevymlouvám cukr, bílou mouku nebo maso? Protože všechno popořádku, všechno má svůj čas a vše si zraje tak, jak má.

Šla jsem za dětmi do pokoje a konejšila je. Řekla jsem jim, že v Indickém oceánu je souostroví zvané Indonésie a že na něm hoří pralesy nekontrolovatelným ohněm, který se nedaří nikomu uhasit. V tom požáru umírají rostliny, zvířata i lidé. „Co se stalo?“ ptají se děti. A já jim vysvětluji, že krom období sucha, za to může vypalování lesů za účelem pěstování palmy olejné, ze které se vyrábí palmový olej. Dým, který naši planetu v tom místě halí, lze vidět i z Vesmíru, tak je ohromný. Hmmm… pořád je to pro ně dost abstraktní, ale už přestali plakat a zajímají se: „Mami, ale my máme kyslíku pořád dost, že? A u nás se ta palma nepěstuje?“ Odpovídám jim na otázky a napadá mě, že jim ukážu fotky. Orangutani v nesnázích pro ně budou dostatečně konkrétní! Trefa do černého! Do očí se jim opět vlívají slzy.

Našla jsem pro ně film, aby lépe porozuměli. Pro děti úplně vhodný. Bez komentářů, sugestivních momentů, dostatečně objektivní a popisný, aby si i pětileté dítě udělalo obrázek, trošku si poplakalo, ale nezlomilo mu to srdce. Film Patricka Rouxela GREEN 

Šimon i Evelínka se zaujetím sledovali a na konci filmu řekli, že už nic s palmovým olejem kupovat nechtějí. Ani své oblíbené sladkosti! Jak moudří jsou! Jak krátký čas jim stačil k tak těžkému rozhodnutí. Kéž by byli inspirací pro všechny dospělé, kteří se nejsou ochotni podívat pravdě do očí, protože by to znamenalo omezení jejich životního standardu. Kéž jsou naše děti múzou pro všechny, kteří si myslí, že koupí jedné Snickers tyčinky se svět nezhroutí. Jenže chyba lávky – svět se hroutí! A hroutí se pod našima rukama, našimi činy i naší nevědomostí, neinformovaností či sociální negramotností. Palmový olej je totiž zrovna ten typ produktu, jehož konzumace v čemkoliv, z nás lidí dělá stádečko oveček tupě jdoucích do chřtánu hladového vlka. Nejen, že je nezdravý a neekologický, ale jeho konzumace není prospěšná ani našemu svědomí!

Rozdíl mezi původní krajinou a tou uměle vytvořenou.

Rozdíl mezi původní krajinou a tou uměle vytvořenou.

Palmový olej je nezdravý – obsahuje větší množství masných kyselin než vepřové sádlo a vůbec žádné nenasycené mastné kyseliny, které jsou pro tělo blahodárné. Jeho výhodou je, že se nepřepaluje a pomalu oxiduje, což zvyšuje trvanlivost potravin, které jej obsahují. Čím více trvanlivé, tím lepší? Ne děkuji! Ale hlavní důvod? Je fakt levný!!! O třetinu levnější než (už tak laciný) řepkový olej a dvakrát levnější než olej podzemnicový. Proto je tak perfektní pro výrobce. Použijí levnější surovinu a zároveň cena zůstane stejná!
Palmový olej způsobuje ekologickou katastrofu – díky obrovské poptávce se zakládají stále další a další plantáže s olejnými palmami, vypalují se kvůli tomu původní porosty, které jsou ekosystémy pro spoustu vzácných i nevzácných (ono je to jedno) živočichů a rostlin. V Indonésii nejsou ani původními rostlinami, jsou původem z Afriky. Spoustu informací si můžete najít na internetu, nemám tak nějak potřebu si hrát na palmo-olejového experta, to co vím, mi stačí k tomu, abych si udělala obrázek.

Do prosince roku 2014 jsme v ČR jedli potraviny, aniž bychom věděli, že palmový olej obsahují, neměli jsme tudíž možnost volby. Povinnost uvádět přesný typ rostlinných olejů ve složení potravin zavedlo až Nařízení EU v prosinci minulého roku. Díky němu je to nyní na každém z nás! 

Toužím, aby mé rozhodnutí bylo definitivní a abychom naším pohledem na palmový olej nakazili, co nejvíce lidí. Přesvědčovat však nikoho nebudeme. Se Šimim začínáme vymýšlet referát do školy a Evelínka se chce přidat se svým povídáním ve školce. Vypadáme odhodlaně.

Evelínka nakreslila šťastné opičky na jejich domáckém stromu. Potom za mnou přišla s druhým obrázkem těch nešťastných na spáleném stromu.

Evelínka nakreslila šťastné opičky na jejich domáckém stromu. Potom za mnou přišla s druhým obrázkem těch nešťastných na spáleném stromu.

A moje představa nebo výchovný cíl, chcete-li. Nemám zájem, aby naše děti měly výčitky, když si někde sní něco, co by se mamince a tatínkovi nelíbilo. Nechci, aby se schovávaly s pytlíkem bonbonů za domem. Ráda bych, aby všechno dělaly pro sebe a za sebe. S vědomím toho, že příčina nese následek a že je to na nich. Já jim můžu dát jen základ, tedy povědomí a být jim vzorem.  

 Zítra budu pro své děti péct domácí OREO sušenky, z másla, tvarohu a domácích vajec! 

Kdo má pořádek v domě, má ho i v sobě.

Když chceme žít v harmonii, měli bychom si hýčkat i vnější svět, který nás obklopuje. Ten se v nás totiž projevuje jako životní pohoda a nepohoda. Lidé, vztahy, zvířata, životní prostředí, jídlo, sociální skupiny, domov... 



Domov a děti. Mateřská bublina, ve které už 10 let žiju a pořád ji zpracovávám jako své velké životní téma. A tak si zrovna pro sebe a možná nejen pro sebe sepisuju myšlenky, které se mi o víkendu honily hlavou.

Domov je místo, kde se ráno probouzím, dopoledne vařím a pracuji, odpoledne uklízím a učím se s dětmi a večer jdu spát. Trávím doma hodně času. Je to můj bezpečný životní prostor, který o mě dost vypovídá, protože se do něj projektuje to, co mám ráda a co se mi líbí. Barvy, nábytek, doplňky, čistota... Ale taky mě ten prostor učí přijmout to, co se líbí těm, kteří se mnou žijí. Takový společný domov se potom vtiskuje do nás všech.

Říká se “bordel v bytě, šťastné dítě”. Pravda, ale jen do té míry, do které jste v tom binci spokojeni. Byť se s dětmi absolutní čisto udržet nedá a je zbytečné lpět na sterilitě prostředí, ve kterém by vás přivádělo k šílenství batole s rohlíkem v ruce, k domovu patří i to, že vše a všichni májí své místo.

Kdysi jsem nestrpěla smítko prachu a podlahu po vytírání leštila. S každým dalším dítětem jsem ale dostala pěkně za vyučenou a musela tuto obscesi vyléčit, jinak bych se zbláznila. Stále mám ale ráda uklizeno, jen už je to trochu jiný pořádek.


S pěti dětmi, dvěma psy a dvěma kočkami mám na zemi tisíce smítek. Vidím je všechny, ale po většinu času mě to nechává klidnou. Což je nutné pro záchranu duševního zdraví.


Nevytahuju vysavač 2x denně. Prach už není můj jediný nepřítel. Daleko větší výzva je pro mě najít pro většinu věcí stále udržitelné místo a naučit sebe i ostatní tam ty věci vracet, abych pořád nemusela uklízet předtím než budu uklízet. Rozumíte mi, o čem mluvím, že ano?


Naše děti neuklízí vůbec rády. Dokonce bych řekla, že binec ve svém pokoji změnily na udržovaný bordel a nucený úklid byl jen naoko. Takový styl úklidu, že se za nimi zavřou dveře a slyšíte vysavač a nejste si jistí, že ho někdo opravdu drží v ruce. Tuto letargii jsem jim vlastně způsobila já, protože často uklízím za ně a nebo nejsem důsledná v kontrole, zda plní a dodržují své povinnosti. Uvědomuju si to a budu se to snažit změnit.


Takže ten binec v pokoji starších dětí jsme nechali dojít tak daleko, že už si nedokázaly samy poradit. Lego se jim válelo snad úplně všude. V šuplíkách, krabicích, taškách, na zemi, pod postelí na poličkách. A nejen ta stavebnice. Všechno bylo po troškách smíchané se vším. Jejich pokoji chyběl vnější řád, který si nebyly schopny samy nastavit. Nemyslete si, že žily ve špíně. Na první pohled byste nepoznali o čem mluvím. Byl to vlastně “jen” chaos, který neuměly vyřešit.


K jejich štěstí jsem o víkendu dostala uklízecí náladu. Takovou tu, jak všechno začnete šůrovat od podlahy přes šuplíky a přeorganizujete a vytřídíte vše do posledního korálku a přitom ostrouháte i krabici pastelek, až z toho máte mozol na palci. Mimochodem, jak mě Eveli uviděla, vzala druhé strouhátko a strávily jsme pěknou hodinku povídáním při ořezávání. No jo, děti se učí napodobou, ale musíme je k té činnosti pustit a nenechat v hlavě vyhrát pocit, že sami to uděláme rychleji a lépe. To mám často. Achjo.


Kdybyste viděli, co jsem všechno našla pod postelí! Rej papírových tašek a krabiček s poklady, přes které už pod postel nic nevešlo. Protřídila jsem to, vyhodila asi 4 kila papírů a starých výkresů a všechny korálky, perličky a gumičky nasypala na hromadu. S Evelínkou jsme si užily další pěknou hodinku než jsme je jako dvě Popelky protřídily. Z výsledku byla nadšená ona, já i krabice na šroubky, která je jak na holčičí tvoření dělaná.

 

 

Neteřince jsem nabalila krabici hraček, ze kterých Evelínka vyrostla a celkově jsem udělala takový fajn průvan, ze kterého vznikl moc pěkný prostor, kde je radost se těšit na Vánoce.

Odnesli jsme terárium, které tam rok čekalo na želvu, na kterou si Eve a Šimi měli našetřit a která je za ten rok omrzela. Což jsme tak trochu s Martinem tušili, když jsme jim ji sice povolili, ale na jejím pořízení se aktivně nepodíleli. Vznikl tak každopádně další prostor.



Ještě přidáme poličky, které Martin vyrobí a polostudentský pokoj bude hotový.

Moje předsevzetí do budoucna je uhlídat řád, který jsme spolu s dětmi zavedli, aby pochopily, že uklidit hned, je jednodušší než debordelizovat celý pokoj jednou za čas. Chci, aby se naučily, že všechno má své místo. Nejen věci, ale i lidi v našem prostoru a že ti lidi nemají právo zamořit prostor jiných lidí. A aby ten vnější řád přenesly do své vnitřní pohody.

 



Ne nadarmo moje babička říkala:”Kdo má pořádek v domě, má ho i v sobě!” A před ní o dvě století dřív na to přišla jedna moudrá žena jménem Maria Montessori. A pravdu měly obě, byť jedna neznala druhou. A jedna byla dělnice a druhá vědkyně.

 



A já k tomu přidám ještě to, že je úplně v pořádku, že my mámy nestíháme mít tip ťop domácnost a že místo lítání s prachovkou hrajeme s dětmi člověče nezlob se. Ale je dobré poslouchat varovnou kontrolku na binec, která když už bliká moc, indikuje, že nám v tom našem prostoru není dobře. A když nám není dobře, neužijeme si ani ty šťastné děti a děti si neužijí spokojené mámy. Ne, že by pořádek v domě byl jediným kritériem spokojené ženy. Ale řekněme, že jeden z mnoha.

 

Autor: Monika Valová
27. 11. 2018 / Články nad patičkou
O mátě a ženské harmonii

Včera ráno jsem se v kuchyni přehrabovala ve skříňce a hledala černý čaj. Vypadl na mě přitom starý pytlík mátového čaje a mě se poprvé od porodu připomnělo mé poslední těhotenství. 9 měsíců, během kterých mě provázala stále chuť na mátu. Mátový čaj, mátový šampón, pepermintové bonbony, žvýkačky, čokoládá, éterák v aromalampě…. Přestože máta by se v těhotenství neměla, mě to k ní táhlo, a tak jsem naslouchala a obezřetně si ji dopřávala. Ale protože té máty bylo pořád moc, pídila jsem se po příčině a dozvěděla se, že mé tělo si možná říká jen o doplnění železa. Nebo jen potřebovalo trochu zchladit, protože v těhotenství jede cirkulace na plné obrátky a žena sálá spoustu tepla.

 

Pár hodin na to jsem prováděla jednu těhotnou ženu předporodním rituálem, a tak možná právě proto jsem se od rána ladila a napojovala na to, co a jak působilo pozitivně na mě, abych mohla co nejcitlivěji provést nastávající maminku a i zúčastněné ženy společným prožitkem. Je to pro mě velmi důležité. Ráda se ladím na ženu a její potřeby, ať už během rituálu, porodu nebo při konzultaci nějakého problému. Nacítit se a být empatická, podporující, jemná a poskytnout bezpečí… To je něco, co se mi jeví jako klíčové při práci se ženami. Prostě vytvářet harmonii a umět ji udržet.

 

Ženské srdce, zvlášť to zraněné, potřebuje bezpečí k tomu, aby se otevřelo. Ženské srdce nepotřebuje slyšet, co by mělo nebo nemělo. Žena potřebuje cítit podporu, aby měla možnost si na to přijít sama. A také nutně potřebuje být hýčkána a mnohdy o tom neví, protože přes všechny povinnosti neslyší vnitřní hlas, který jí to naléhavě sděluje. Jen ale nedokáže v zástupu povinností rozklíčovat projevy svého těla, které už po odpočinku a relaxaci volá. Až nemoc ji jako jediná donutí si lehnout, ale jen na nezbytnou chvíli, pak zase vystartuje vstříc svým povinnostem s výmluvou, že více odpočívat si nemůže dovolit. Vidíte se v tom?

Ale já vím, že žena může odpočívat. A pokud si to dovolí, má na svůj život, partnera, děti i práci daleko více energie a fronta těch úkolů se rozpouští. 

 

Jsem často s ženami ve chvílích, kdy péči neodmítají, protože se bytostně rozhodly, že si ji zaslouží. Vídím, jak na ně působí blahodárně, když ví, že jsou pro sebe na prvním místě. Jak je to posílí, když si poprvé vystoupí ze zaběhnuté rutiny, ve které nebylo místo pro životní zpomalení.

 

Sama na vlastní kůži jsem také prožila péči jiných žen, vyzkoušela jsem si i roli ženy, která se obávala hýčkání přijmout. Jsem také stále a denodenně v roli ženy, která dává. Zjistila jsem, že mě osobně nejvíc vyhovuje vyváženost, ne o ní mluvit, číst, ale chovat se tak, aby v mém životě byla harmonie. Není to něco, co udržíte každý den, ale dlouhodobě vyrovnávat výkyvy není tak složité.

 

Začala jsem mátou a skončím jí. Včera mi žena, pro kterou jsem předporodní rituál pořádala, sdělila, že ji poslední dobou voní máta, a tak jsem jí řekla: “Klidně si ji dopřej!” A v duchu jsem se usmála tomu, jak to ladění ráno zafungovalo a že duševní život je stejně opravdový jako ten hmatatelný. A je moc fajn to vědět.

Autor: Monika Valová
23. 9. 2018 / Články nad patičkou
Dlouhá cesta autem s dětmi

Jen, co jsem nasedla do auta, bylo mi zle. Občas se mi to stává, ale tentokrát jsem nemohla jen tak zavřít oči a pokoušet se to zaspat. Vedle mě seděl Mariánek, který se na náš odjezd pořádně 2,5 hodiny vyspal v šátku při procházce a nechápal, proč by měl nyní sedět připoutaný v sedačce. A tak na místo, abych tiše dřímala a tlumila svůj žaludek na vodě, musela jsem kojit a bavit ho, aby neplakal. Místy jsem cítila, jak mi dochází energie. Už mi nešlo ani mluvit, a tak jsem jen tupě seděla a poslouchala, jak si s pláčem stěžuje. "Já to nezvládnu, už to nedávám!", projela mi hlavou myšlenka jako blesk a stejně jako úder blesku mi píchla o srdce.

 
Cesta domů byla samá objížďka, prodlužovala se, a dvojčata byla na sebe, asi z nudy a taky z toho, že vycítila mou nepohodu, pěkně zlá. Ke kňourání miminka se tak přidal i pláč a křik dvojčat.
Cítila jsem, jak to vě mně vře, jak už to dál nesnesu, ale nebylo, kde utéct. Občas jsem na kluky zakřičela, aby toho nechali, povyhrožovala jim, což je nasupilo ješte víc a mě v jejich očích ponížilo, protože mě mají prokouknutou a ví, že své výhružky většinou nesplním. Ach jo.
 
Zachránil nás Martin, kterého napadlo zastavit u obchodu a nakoupit, co kdo má rád a najít místo pro piknik. Když jsme jej našli a v trávě natáhli deku, nechali děti poběhat, trochu se mi ulevilo. Možná mi pomohlo opustit prostor auta, ze kterého ještě před pár minutami nebylo úniku a kde mi nebylo dobře. Dětem se taky ulevilo. Pauza bodla nám všem.
 
Tak to funguje se vším v životě. Chilka pauzy, utvoření si odstupu a hned vidíme, co jsme předtím měli před nosem a vidět jsme nemohli.
 
Po pikniku jsme pokračovali znovu směr domov, Mariánek usnul a chvilku na to, zavládl klid i v zadní řadě u kluků. Já složila pod hlavu mikinu a v tichu zavřela oči. Neusla jsem hned, hlavou se mi honilo, jak to udělat, abych byla pro své děti ještě lepší máma a nemusela jim vyhrožovat, když už nevím kudy kam. Však to znáte, pořád všichni přemýšlíme, jak věci dělat lépe. Napadlo mě, že stále hledám nějakou konstantu, která by mi umožnila udržet harmonii v domě a kterou bych si to zjednodušila. Jenže taková asi fakt není. Snad jen kombinace lásky a trpělivosti. Jenže to prostě furt nejde mít sílu ve chvíli, když je vám zle. Když nemáte kde brát.
 
A tak se uchylujem k výkřikům do tmy v podobě výhrůžek "buďte už konečně ticho, jinak...", což má za následek, že někdo poslechne, někdo šeptá a někdo pokračuje ve křiku. Nefungujete to! Mají totiž pocit, že se jich to netýká a že to říkáte tomu vedle. Znáte to:"kdo to byl" a odpověď "to já ne, to on".
 

Zázračné zjednodušení života se zase nekoná, protože my rodiče si musíme cestičku k našim dětem vyšlapat úplně poctivě a ke každému z nich jinou a různě klikatou, dokonce i když nám není zrovna do zpěvu.

 

Když pojedete na prázdniny v autě plném neutahatelných KDYUŽTAMBUDEMáků, vzpomeňte si, že nefunguje k nim mluvit jako ke skupině, když je ta skupina rozhádaná a navzájem se požďuchujou, nýbrž ke každému zvlášť, protože každý z nich tam sedí sám za sebe, stejně jako vy. A snažte se být trpěliví. Často vystartujem kvůli nedostatku energie, a potom nás to mrzí a lepší než hojit rány je si je navzájem nezpůsobovat. A pokud to už nejde, zastavte auto i sebe a dejte si pauzu.

 
Ano chce to sebrat všechnu sílu světa, ale potom budete mít lepší pocit, ze kterého se se vám rázem udělá dobře, jak jste to skvěle dali.
 
 
 
 
 
Autor: Monika Valová
11. 7. 2018 / Články nad patičkou