Palmový olej nechceme!
Autor: Monika Valová
24. 11. 2015 / Všechny články

 Přemýšlím, jak uvést tento článek, aby nevyzněl příliš tvrdě a rozhodně, protože tak to u nás nechodí. Uvažuji o všem pořád dokola a ulevuji dětem, až mám pocit, že bych mohla být více zásadová. Jenže nechci své děti zatěžovat svými definitivními rozhodnutími, které se můžou později pod tíhou okolností změnit. Pak bych se cítila jako blbec. Například vařím dětem maso, ačkoliv jej s Martinem nejíme. Ale o vegetariánství u Valů napíšu jindy. Tentokrát mám potřebu vyjádřit se k něčemu jinému, více aktuálnímu.

„Studentskou pečeť už ti nikdy nekoupím! Teda, dokud bude obsahovat palmový olej.“ Řekla jsem Šimonkovi.

Běžel do pokoje a plakal. Má ji nejraději ze všech čokolád. Evelínka se mě šeptem zeptala, jestli jí koupím její oblíbené citrónové sušenky Opavia. „Ne nekoupím, moje drahá, je v nich taky palmový olej.“ Buch…. Další zavřené dveře a pláč za nimi. Tak a teď se ukaž, matko! Teď je čas na výchovu! Ale jak na to? Dětem je palmový olej putna. Ano dětem bez informací jo, ale není to právě teď na mě, abych je zasvětila? Třeba to vezmou!

Několik týdnů si dávám pozor na to, co kupuji. Neházím bezhlavě potraviny do košíku, ale pročítám jejich etikety a snažím se mermomocí vyhnout nákupu těch s palmovým olejem. Někdy sáhnu automaticky po zboží, které jsem roky kupovala a až doma zjistím, že v něm taky je! Je fakt skoro ve všem! Proč je proboha v bonbonech? Nebylo by lepší listové těsto z másla? Fakt je i v tyčinkách od Havlíka?

No a tak jsem se rozhodla, že už fakt ne! Ne v mé kuchyni, spíži ani ledničce. Budu trávit více času v obchodě čtením etiket, více času v kuchyni, ale pořád je to malá oběť za kus dobra, které tím přinesu do naší domácnosti. A proč mi vlastně tak vadí? Proč dětem raději nevymlouvám cukr, bílou mouku nebo maso? Protože všechno popořádku, všechno má svůj čas a vše si zraje tak, jak má.

Šla jsem za dětmi do pokoje a konejšila je. Řekla jsem jim, že v Indickém oceánu je souostroví zvané Indonésie a že na něm hoří pralesy nekontrolovatelným ohněm, který se nedaří nikomu uhasit. V tom požáru umírají rostliny, zvířata i lidé. „Co se stalo?“ ptají se děti. A já jim vysvětluji, že krom období sucha, za to může vypalování lesů za účelem pěstování palmy olejné, ze které se vyrábí palmový olej. Dým, který naši planetu v tom místě halí, lze vidět i z Vesmíru, tak je ohromný. Hmmm… pořád je to pro ně dost abstraktní, ale už přestali plakat a zajímají se: „Mami, ale my máme kyslíku pořád dost, že? A u nás se ta palma nepěstuje?“ Odpovídám jim na otázky a napadá mě, že jim ukážu fotky. Orangutani v nesnázích pro ně budou dostatečně konkrétní! Trefa do černého! Do očí se jim opět vlívají slzy.

Našla jsem pro ně film, aby lépe porozuměli. Pro děti úplně vhodný. Bez komentářů, sugestivních momentů, dostatečně objektivní a popisný, aby si i pětileté dítě udělalo obrázek, trošku si poplakalo, ale nezlomilo mu to srdce. Film Patricka Rouxela GREEN 

Šimon i Evelínka se zaujetím sledovali a na konci filmu řekli, že už nic s palmovým olejem kupovat nechtějí. Ani své oblíbené sladkosti! Jak moudří jsou! Jak krátký čas jim stačil k tak těžkému rozhodnutí. Kéž by byli inspirací pro všechny dospělé, kteří se nejsou ochotni podívat pravdě do očí, protože by to znamenalo omezení jejich životního standardu. Kéž jsou naše děti múzou pro všechny, kteří si myslí, že koupí jedné Snickers tyčinky se svět nezhroutí. Jenže chyba lávky – svět se hroutí! A hroutí se pod našima rukama, našimi činy i naší nevědomostí, neinformovaností či sociální negramotností. Palmový olej je totiž zrovna ten typ produktu, jehož konzumace v čemkoliv, z nás lidí dělá stádečko oveček tupě jdoucích do chřtánu hladového vlka. Nejen, že je nezdravý a neekologický, ale jeho konzumace není prospěšná ani našemu svědomí!

Rozdíl mezi původní krajinou a tou uměle vytvořenou.

Rozdíl mezi původní krajinou a tou uměle vytvořenou.

Palmový olej je nezdravý – obsahuje větší množství masných kyselin než vepřové sádlo a vůbec žádné nenasycené mastné kyseliny, které jsou pro tělo blahodárné. Jeho výhodou je, že se nepřepaluje a pomalu oxiduje, což zvyšuje trvanlivost potravin, které jej obsahují. Čím více trvanlivé, tím lepší? Ne děkuji! Ale hlavní důvod? Je fakt levný!!! O třetinu levnější než (už tak laciný) řepkový olej a dvakrát levnější než olej podzemnicový. Proto je tak perfektní pro výrobce. Použijí levnější surovinu a zároveň cena zůstane stejná!
Palmový olej způsobuje ekologickou katastrofu – díky obrovské poptávce se zakládají stále další a další plantáže s olejnými palmami, vypalují se kvůli tomu původní porosty, které jsou ekosystémy pro spoustu vzácných i nevzácných (ono je to jedno) živočichů a rostlin. V Indonésii nejsou ani původními rostlinami, jsou původem z Afriky. Spoustu informací si můžete najít na internetu, nemám tak nějak potřebu si hrát na palmo-olejového experta, to co vím, mi stačí k tomu, abych si udělala obrázek.

Do prosince roku 2014 jsme v ČR jedli potraviny, aniž bychom věděli, že palmový olej obsahují, neměli jsme tudíž možnost volby. Povinnost uvádět přesný typ rostlinných olejů ve složení potravin zavedlo až Nařízení EU v prosinci minulého roku. Díky němu je to nyní na každém z nás! 

Toužím, aby mé rozhodnutí bylo definitivní a abychom naším pohledem na palmový olej nakazili, co nejvíce lidí. Přesvědčovat však nikoho nebudeme. Se Šimim začínáme vymýšlet referát do školy a Evelínka se chce přidat se svým povídáním ve školce. Vypadáme odhodlaně.

Evelínka nakreslila šťastné opičky na jejich domáckém stromu. Potom za mnou přišla s druhým obrázkem těch nešťastných na spáleném stromu.

Evelínka nakreslila šťastné opičky na jejich domáckém stromu. Potom za mnou přišla s druhým obrázkem těch nešťastných na spáleném stromu.

A moje představa nebo výchovný cíl, chcete-li. Nemám zájem, aby naše děti měly výčitky, když si někde sní něco, co by se mamince a tatínkovi nelíbilo. Nechci, aby se schovávaly s pytlíkem bonbonů za domem. Ráda bych, aby všechno dělaly pro sebe a za sebe. S vědomím toho, že příčina nese následek a že je to na nich. Já jim můžu dát jen základ, tedy povědomí a být jim vzorem.  

 Zítra budu pro své děti péct domácí OREO sušenky, z másla, tvarohu a domácích vajec! 

O mátě a ženské harmonii

Včera ráno jsem se v kuchyni přehrabovala ve skříňce a hledala černý čaj. Vypadl na mě přitom starý pytlík mátového čaje a mě se poprvé od porodu připomnělo mé poslední těhotenství. 9 měsíců, během kterých mě provázala stále chuť na mátu. Mátový čaj, mátový šampón, pepermintové bonbony, žvýkačky, čokoládá, éterák v aromalampě…. Přestože máta by se v těhotenství neměla, mě to k ní táhlo, a tak jsem naslouchala a obezřetně si ji dopřávala. Ale protože té máty bylo pořád moc, pídila jsem se po příčině a dozvěděla se, že mé tělo si možná říká jen o doplnění železa. Nebo jen potřebovalo trochu zchladit, protože v těhotenství jede cirkulace na plné obrátky a žena sálá spoustu tepla.

 

Pár hodin na to jsem prováděla jednu těhotnou ženu předporodním rituálem, a tak možná právě proto jsem se od rána ladila a napojovala na to, co a jak působilo pozitivně na mě, abych mohla co nejcitlivěji provést nastávající maminku a i zúčastněné ženy společným prožitkem. Je to pro mě velmi důležité. Ráda se ladím na ženu a její potřeby, ať už během rituálu, porodu nebo při konzultaci nějakého problému. Nacítit se a být empatická, podporující, jemná a poskytnout bezpečí… To je něco, co se mi jeví jako klíčové při práci se ženami. Prostě vytvářet harmonii a umět ji udržet.

 

Ženské srdce, zvlášť to zraněné, potřebuje bezpečí k tomu, aby se otevřelo. Ženské srdce nepotřebuje slyšet, co by mělo nebo nemělo. Žena potřebuje cítit podporu, aby měla možnost si na to přijít sama. A také nutně potřebuje být hýčkána a mnohdy o tom neví, protože přes všechny povinnosti neslyší vnitřní hlas, který jí to naléhavě sděluje. Jen ale nedokáže v zástupu povinností rozklíčovat projevy svého těla, které už po odpočinku a relaxaci volá. Až nemoc ji jako jediná donutí si lehnout, ale jen na nezbytnou chvíli, pak zase vystartuje vstříc svým povinnostem s výmluvou, že více odpočívat si nemůže dovolit. Vidíte se v tom?

Ale já vím, že žena může odpočívat. A pokud si to dovolí, má na svůj život, partnera, děti i práci daleko více energie a fronta těch úkolů se rozpouští. 

 

Jsem často s ženami ve chvílích, kdy péči neodmítají, protože se bytostně rozhodly, že si ji zaslouží. Vídím, jak na ně působí blahodárně, když ví, že jsou pro sebe na prvním místě. Jak je to posílí, když si poprvé vystoupí ze zaběhnuté rutiny, ve které nebylo místo pro životní zpomalení.

 

Sama na vlastní kůži jsem také prožila péči jiných žen, vyzkoušela jsem si i roli ženy, která se obávala hýčkání přijmout. Jsem také stále a denodenně v roli ženy, která dává. Zjistila jsem, že mě osobně nejvíc vyhovuje vyváženost, ne o ní mluvit, číst, ale chovat se tak, aby v mém životě byla harmonie. Není to něco, co udržíte každý den, ale dlouhodobě vyrovnávat výkyvy není tak složité.

 

Začala jsem mátou a skončím jí. Včera mi žena, pro kterou jsem předporodní rituál pořádala, sdělila, že ji poslední dobou voní máta, a tak jsem jí řekla: “Klidně si ji dopřej!” A v duchu jsem se usmála tomu, jak to ladění ráno zafungovalo a že duševní život je stejně opravdový jako ten hmatatelný. A je moc fajn to vědět.

Autor: Monika Valová
23. 9. 2018 / Články nad patičkou
Dlouhá cesta autem s dětmi

Jen, co jsem nasedla do auta, bylo mi zle. Občas se mi to stává, ale tentokrát jsem nemohla jen tak zavřít oči a pokoušet se to zaspat. Vedle mě seděl Mariánek, který se na náš odjezd pořádně 2,5 hodiny vyspal v šátku při procházce a nechápal, proč by měl nyní sedět připoutaný v sedačce. A tak na místo, abych tiše dřímala a tlumila svůj žaludek na vodě, musela jsem kojit a bavit ho, aby neplakal. Místy jsem cítila, jak mi dochází energie. Už mi nešlo ani mluvit, a tak jsem jen tupě seděla a poslouchala, jak si s pláčem stěžuje. "Já to nezvládnu, už to nedávám!", projela mi hlavou myšlenka jako blesk a stejně jako úder blesku mi píchla o srdce.

 
Cesta domů byla samá objížďka, prodlužovala se, a dvojčata byla na sebe, asi z nudy a taky z toho, že vycítila mou nepohodu, pěkně zlá. Ke kňourání miminka se tak přidal i pláč a křik dvojčat.
Cítila jsem, jak to vě mně vře, jak už to dál nesnesu, ale nebylo, kde utéct. Občas jsem na kluky zakřičela, aby toho nechali, povyhrožovala jim, což je nasupilo ješte víc a mě v jejich očích ponížilo, protože mě mají prokouknutou a ví, že své výhružky většinou nesplním. Ach jo.
 
Zachránil nás Martin, kterého napadlo zastavit u obchodu a nakoupit, co kdo má rád a najít místo pro piknik. Když jsme jej našli a v trávě natáhli deku, nechali děti poběhat, trochu se mi ulevilo. Možná mi pomohlo opustit prostor auta, ze kterého ještě před pár minutami nebylo úniku a kde mi nebylo dobře. Dětem se taky ulevilo. Pauza bodla nám všem.
 
Tak to funguje se vším v životě. Chilka pauzy, utvoření si odstupu a hned vidíme, co jsme předtím měli před nosem a vidět jsme nemohli.
 
Po pikniku jsme pokračovali znovu směr domov, Mariánek usnul a chvilku na to, zavládl klid i v zadní řadě u kluků. Já složila pod hlavu mikinu a v tichu zavřela oči. Neusla jsem hned, hlavou se mi honilo, jak to udělat, abych byla pro své děti ještě lepší máma a nemusela jim vyhrožovat, když už nevím kudy kam. Však to znáte, pořád všichni přemýšlíme, jak věci dělat lépe. Napadlo mě, že stále hledám nějakou konstantu, která by mi umožnila udržet harmonii v domě a kterou bych si to zjednodušila. Jenže taková asi fakt není. Snad jen kombinace lásky a trpělivosti. Jenže to prostě furt nejde mít sílu ve chvíli, když je vám zle. Když nemáte kde brát.
 
A tak se uchylujem k výkřikům do tmy v podobě výhrůžek "buďte už konečně ticho, jinak...", což má za následek, že někdo poslechne, někdo šeptá a někdo pokračuje ve křiku. Nefungujete to! Mají totiž pocit, že se jich to netýká a že to říkáte tomu vedle. Znáte to:"kdo to byl" a odpověď "to já ne, to on".
 

Zázračné zjednodušení života se zase nekoná, protože my rodiče si musíme cestičku k našim dětem vyšlapat úplně poctivě a ke každému z nich jinou a různě klikatou, dokonce i když nám není zrovna do zpěvu.

 

Když pojedete na prázdniny v autě plném neutahatelných KDYUŽTAMBUDEMáků, vzpomeňte si, že nefunguje k nim mluvit jako ke skupině, když je ta skupina rozhádaná a navzájem se požďuchujou, nýbrž ke každému zvlášť, protože každý z nich tam sedí sám za sebe, stejně jako vy. A snažte se být trpěliví. Často vystartujem kvůli nedostatku energie, a potom nás to mrzí a lepší než hojit rány je si je navzájem nezpůsobovat. A pokud to už nejde, zastavte auto i sebe a dejte si pauzu.

 
Ano chce to sebrat všechnu sílu světa, ale potom budete mít lepší pocit, ze kterého se se vám rázem udělá dobře, jak jste to skvěle dali.
 
 
 
 
 
Autor: Monika Valová
11. 7. 2018 / Články nad patičkou
Nech život plynout, prožívej

Porody mých dětí a žen, které jsem doprovázela mi ukázaly jednu velkou životní moudrost a tou je, že nikdo nám nemůže ve skutečnosti pomoci více než my sami. Porod je totiž stejně nevyhnutelný jako smrt, neutečete před ním. Můžete jej prožít nebo prostě jen přežít. Pokud přežijete, zanenechá to ve vás bolest. Se kterou se ovšem dá následně pracovat a celý proces zhojit. Ale stojí vás to sílu. Pokud rodíte s podporou, tedy zázemím a s pocitem bezpečí, nepředáváte odpovědnost nikomu jinému, máte svůj porod ve svých rukou. Totéž se dá použít paralelně v jakékoliv životní situaci.

Cokoliv nás v životě potká, vyvolává reakci naší mysli a našeho těla. Nic nepřichází jen tak a nic jen tak neodejde. Pokud necháme za sebe rozhodovat a nejsme schopni převzít odpovědnost, učinit rozhodnutí, přijde někdy něco jiného, aby nás donutilo to konečně udělat. Třeba nemoc.

Jak říká Mudr. Hnízdil "nemoc je informace", ale nejen nemoc, také mezilidské vztahy. Není náhoda, že si do života přivoláme lidi, kteří s námi neladí, je to pro nás výzva, nějak se k tomu postavit a poučit se. A někdy je to tak nepříjemné, že byste raději přestali dýchat a zavřeli oči a hráli mrtvé brouky. Jenže to nepomůže, protože byste se stali v té situaci bezbrannými. Tzv. by vás to semlelo. A časem by přiletěl jiný dravec, který by vás sezobl.

Nechat život plynout neznamená se podvolit, znamená to vědomě prožívat životní situace a přijímat to, co k nám chodí jako součást naší cesty a byť je to nepříjemné, smutné nebo bolavé, může nás to nakonec posílit a nasměrovat správným směrem.

Pokud máte pocit, že to sami neustojíte, najděte si někoho, kdo vás podpoří, ale nenechte nikoho, aby za vás něco vyřešil.

Autor: Monika Valová
26. 6. 2018 / Články nad patičkou