Předporodní rituál

Kdo čtete mé články a příspěvky na FB, víte, jak moc si své těhotenství užívám, jak moc dělám vše proto, abychom byli s miminkem šťastní, a cílovou čarou jsme proběhli v takovém tempu, na jaké jsme spolu za těch 8 měsíců natrénovali. Ladím se, ačkoliv jsou poslední týdny dost pracovní, a potíže spojené s těhotenstvím se snažím hodit za hlavu. Nevšímat si jich nejde, ale ulevit si ano. Dělám vlastně jen to, co radím svým klientkám a ono to funguje. Je skvělé si vše vyzkoušet na vlastní kůži! Být pozitivní, ve všem vidět vyšší smysl (třeba i v bolesti lýtek, která přešla ve chvíli, kdy mi můj doktor oznámil, že se miminko otočilo hlavou dolů) a vítat ve svém životě každou zkušenost, která přichází, a zároveň s důvěrou neztrácet hlavu, když to není zrovna nic na první pohled pozitivního!

 

A tak si nosím mexickou bolu, podvazuji bříško šátkem, piju maliník, nechávám si masírovat nohy svým mužem, jím vše, na co mám chuť, chodím k fyzioterapeutce, která mě vždy krásně uvolní a snažím se být otevřená všem možnostem porodu, i přesto, že mám o tom ideálním svou představu! Krom toho, co jsem teď demonstrativně uvedla, jsem jednoho dne ucítila potřebu obklopit se ženami a sdílet s nimi pár hodin své těhotenství. Proto jsem poprosila své kamarádky, zda by pro mě neuspořádaly předporodní rituál.

Co to je předporodní rituál? A proč něco takového chtít prožít?

Předporodní rituál je pro mě projevem úcty ženě jako nositelce života, je vyjádřením hluboké přátelské lásky a solidarity ostatních žen k nastávající mamince. Je to zároveň oslava života, mateřství a ženy bohyně jako dárkyně života. Je to propojení se s ostatními ženami, které se zavazují, že budou směrem k nastávající mamince vysílat svou energii, která jí bude provázet po zbytek těhotenství a při porodu.

Předporodní rituál je silný motivační zážitek. Budoucí maminka na něm dostává péči a lásku ve chvíli, kdy se ve fázi pokročilého těhotenství, se vší fyzickou zátěží, častým nočním močením a nateklýma nohama, může přestat cítit krásně a mít tendenci podlehnout svým neduhům. Takže na místo, aby si poslední dny s miminkem v bříšku užila a pozitivně se naladila na jeho příchod, začne jí její stav obtěžovat a ona má pocit, že si jen stěžuje. Možná i proto, že potřebuje podpořit, jenže okolí jí spíš než to vyjadřuje lítost ve smyslu:“ Chudáčku, ti nezávidím tahat se s takovým břichem.“ nebo „už abys to měla za sebou“, ale z lítosti ještě žádná radost nevzešla, a proto jsem požádala mé přítelkyně, aby mě nelitovaly, ale aby mě podpořily na konci těhotenství ve směru, kterým jsem se rozhodla kráčet.

Od té doby vidím v zrcadle bříško plné života, ne břicho plné k prasknutí. Nevidím nateklé prsty na rukou a 20 kilo navíc, vidím krásnou těhotnou ženu, vidím sebe.

Tímto článkem vám chci poděkovat, Lucko, Peťko, Marťo, obě Lenky, Radko, Kamčo, Miluško, Blanko a Zuzko! Budu dnes psát hlavně o tom, jak moc lásky a pozornosti jsem od vás dostala a jak si vážím toho, jak jste ve vší tajnosti a ve své režii, zosnovaly sítě a připravily mi ten nejkrásnější těhotenský ženský kruh, který jsem kdy prožila! Srdce mi tluče radostí jen si na něj vzpomenu!

Naposledy jsem se takto hýčkaná cítila na své svatbě, kdy jsem si dopřála všechnu péči a pozornost jakou zná každá nevěsta. V sobotu ve mně ten nádherný pocit jedinečnosti zase ožil a já si uvědomila, jak jsou rituály v našem životě důležité a že je vlastně jen na nás, zda je do svého života pustíme. A že stejně jako je svatba rituálem běžným, tak předporodní rituál je něčím, o čem se moc neví. Kdyby se totiž vědělo, žádná nastávající maminka by se o něj nenechala připravit.

Logicky, kdo jiný než ženy nám blízké, by nás mohl v těhotenství podpořit, motivovat, pohladit a dodat sílu! Ženy, které samy porodily a moc dobře ví, jak se žena před porodem cítí. Na svém předporodním rituálu jsem zažila tak obrovskou solidaritu, empatii a podporu, že se o to nelze nepodělit.

Nevěděla jsem, kolik z mých přítelkyň k nám domů přijde a co mi přichystají, jen jsem se těšila, že si užiju večírek zorganizovaný na počest mého blížícího se porodu, jenom pro mě. Líbila se mi představa, že se starají a zařizují, domlouvají se za mými zády, která co zastane a já o tom nic nevím. Dokonce jsem měla zakázáno cokoliv péct a připravovat, všechno přinesly s sebou a zařídily.

S blížícím se dnem rituálu jsem ale začala být lehce nervózní! Budu umět přijmout tolik péče a pozornosti? Jsem zvyklá ji dávat, ale budu umět si ji dopřát?

Jako první přijela Lucka, má drahá! Strávila jsem s ní její druhé těhotenství a porod. Žena, mému srdci blízká i beze slov. Nachystala oltář, přivezla květiny, vykouřila náš posvátný prostor. A přenesla na mě okamžitě slavnostní atmosféru. V tu chvíli jsem věděla, že si to užiju!

Po ní se začaly scházet ostatní. Blanka, vypadala jako víla! Marťa a Kamča, u jejichž porodů jsem byla přítomna, a tak nás nejen díky nim pojí krásné pouto. Lenka s Miluškou, které jsem o rituál jako první požádala a ony neváhaly ani minutu. Lenka, která si udělala čas, ač ho nemá nazbyt a je vždycky tak upřímná! Zuzka, od které bych to nečekala. Peťka, sousedka moje nejlepší! Přijížděly jedna za druhou, navzájem se vítaly, ačkoliv se některé znaly jen prostřednictvím emailu. Přesto jsem měla pocit, jako by se zdravily dávné přítelkyně. Příprava mého rituálu je spojila. Bylo hezké je pozorovat, objímat je, přijímat dary a pozornosti, dobroty a pohoštění. Cítila jsem, jak začínám zářit a jak to vnímají ony, a také celé září a nasávají atmosféru, kterou jsme společně tvořily, jak je to mezi námi vzácné a slavnostní. Tohle je přesně to sesterství mezi ženami, o kterém se často tak mluví! Žádné soupeření, jen souznění!

Když už chyběla jen jedna z nás, která doma dovařovala polévku (Raduško, byla výborná! Ty jsi vždy ta, která přínáší humor!), usedly jsme do kruhu a Lucka, zahájila rituál povídáním o tom, proč jsme se sešly. Prohlížela jsem si je jednu po druhé a hlavou mi probíhala myšlenka: “Opravdu mě má rádo tolik žen? Tolik žen mohu požádat, aby mi posílaly sílu při porodu Mariánka?“

Lucka pokračovala žádostí k ženám v mé linii předků, aby učinily totéž, aby za mnou stály v době, kdy budu potřebovat nejvíce síly. A poté jsme jen mlčely a držely se za ruce. Děkovala jsem v duchu ženám svého rodu, ale i svým přítelkyním, že mě obdarovaly tak posvátnými okamžiky ženského sdílení.

Hrály mi na tibetské mísy, bubínek a carimby. A poté vzaly misku s korálky a začaly pro mě navlékat náramek. S každým korálkem jedno přání směřované ke mně a Mariánkovi, k mému porodu, k našemu společnému životu. Utírala jsem si slzy. Byla jsem dojatá. Mé slzy však vysušoval smích, když korálek nechtěl sklouznout na šňůrku a bavily jsme se navzájem svou neobratností. Mariánek se pohnul s každým přáním. Když byl náramek hotový, vstala jsem a přinesla amulety, které jsem si pro ně připravila já. Všechny si je navzájem uvázaly kolem zápěstí a slíbily, že je budou nosit do té doby, než porodím, aby jim připomínaly, že na mě mají myslet.

Můj amulet pro ně jsem vyrobila z kamenů, které jsme nasbírali s Martinem a dětmi letos u moře s Mariánkem v bříšku. Do každého z nich voda sama vyvrtala dírky. Líbilo se mi to jako symbolika přirozeného toku věcí. Voda sama provrtala a já budu stejnou nevyhnutelností sama rodit. Vybrala jsem k nim světlé modré korálky, které symbolizují čistotu a plynutí vlnek na moři, jako chci, aby můj porod plynul svým tempem. A nakonec jsem je navlékla na modrý provázek, který symbolizoval nejen očekávání chlapečka, ale i barvu vody, ve které byly kameny a ve které je ještě nyní v mém lůně mé dítě.

Po těch silných i veselých okamžicích jsme se vrhly na plný stůl dobrot. Ale tím to neskončilo. Po občerstvení mě uložily na postel, kde o mě tři z nich pečovaly. Lucka pracovala na mých čakrách pomocí reiki, Blanka mě hladila a kdo ví, co krásného mi nakvantila a Peťka mi masírovala nohy! Užívala jsem si to a byla v sedmém nebi. Mariánek celou dobu klidně spal. I já jsem byla úžasně relaxovaná.

Zatímco o mě tři přítelkyně pečovaly, ostatní pro mě a pro Evelínku tvořily porodní věnečky jako korunky, pro bohyně a taky podzimní věnec z listí, kterým se dozdobil oltář. Během toho, co jsem si užívala doteky, poslouchala jsem jejich kuchyňské štěbetání a smích, který mi připomněl, jak je úžasná ženská pospolitost, a že kuchyň je jako dělaná na ženská setkání.

A pak jsem věneček dostala na hlavu a prošla si spirálou ze svíček a kamenů. Když jsem vyrazila směrem ke středu, lehla si mi do cesty naše kočka Ronja, která je mou obrovskou inspirací díky tomu, jak úžasně, rychle a plynule jako prvorodička před třemi měsíci porodila. Ona je pro mě symbolem hladkého porodu, a tak její přítomnost na mé symbolické porodní cestě byla krásným znamením. Cesta zpět ze spirály symbolizovala mé šestinedělí. Ani jednou jsem neznejistěla. Ani na cestě tam, ani na cestě zpět. Prošla jsem z rozvahou a jistotou. Bude to tak? Zvládnu to i doopravdy?

Následoval společný tanec v kruhu. A loučení s některými z mých přítelkyň, které musely rychle domů nakojit své děti, protože přišly bez nich, aby se mohly věnovat jen mě. Kamčo, Peťko, Lucko! Tak moc si toho vážím!

Když jsem se vracela z koupelny, bylo uděláno přítmí, hrála krásná hudba a já si prošla uličkou lásky! Se zavřenýma očima jsem pomalým krokem našlapovala a cítila jejich doteky a hlazení po celém mém těle! Chtělo se mi zastavit ty příjemné okamžiky na věky! Už po několikáté jsem prožívala pocity absolutního štěstí. Vše vyvrcholilo hromadným objetím!

Nakonec mi Zuzka namíchala mou porodní vůni z éterických olejů, které jsem si vybrala, a pak jsme usedly k hostině a jedly, pily a zpívaly, smály se a povídaly. A bylo nám dobře! A já se cítila jako bohyně a ten stav ve mně doznívá a pravděpodobně nevyprchá do porodu, protože moje duše byla nakrmena takovou pozorností a láskou, jakou jsem jen dokázala snést.

Až začnu rodit, budou se mnou v myšlenkách a já o tom napojení budu vědět. Můj porod bude vyvrcholením celého rituálu, bude tou chvílí, pro kterou jsme se navzájem provázaly. Všechny je tady budu mít u sebe. Tentokrát budu rodit v červeném stanu s ženami pomyslně stojícími po mém boku.

Ještě jednou děkuji za ty vzácné okamžiky, ženy moje drahé!

 

 

Autor: Monika Valová
2. 11. 2017 / Hlavní články
Mariánku!

Vybavuji si těhotenství se Šimonkem, zažívala jsem obrovské zážehy lásky, kdykoliv jsem si uvědomila, že je ve mně další život. Jela jsem autem z práce a usmívala se jak měsíček na hnoji, dopřávala jsem si tak kilo ovoce denně a dohlížela na to, abych jedla alespoň 6x za den a pravidelně pila. Samozřejmostí byly těhotenské vitamíny, předporodní kursy a procházky za zdravím. Celý můj život se točil kolem mého bříška a příprav na příchod miminka. Prostě první těhotenství!

 

Tak to máme pravděpodobně všechny, když čekáme své první plánované dítě. Když však čekáte druhé a další miminko, už se prostě nemůžete cítit tak, jako poprvé, kdy středem vašeho vesmíru bývávalo jen rostoucí bříško. Nejste už jen sama pro sebe, protože většinu času vám zabírá prvorozené dítě. Nemáte čas si lehnout, kdykoliv ucítíte, že by bylo fajn si odpočinout. O mísu ostružin se podělíte se synkem nebo dcerkou, na místo abyste ji snědla sama. U třetího těhotenství si dáte do pusy 3 ostružiny a zbytek se dělí automaticky mezi děti. Nevaříte podle své chuti a z čokolády často vidíte jen obal. O zmrzlinách ani nemluvím. Jste fakt ráda, že si bříško pohladíte alespoň, než vstanete ráno z postele nebo před spaním. Přes den vám jej připomene buď únava, nebo činnost, při které vám tak trochu překáží. Pak si přečtete článek o tom, jak je krásné komunikovat s nenarozeným dítětem jako třeba tento a může vás trochu zasáhnout pocit, že pro mimiko neděláte tolik jako v prvním těhotenství a že se může cítit zapomínané. A to i přesto, že děláte, co můžete.

Tyto pocity jsem často probírala se svými kamarádkami, když byly v očekávání svého dalšího dítěte a já zrovna těhotná nebyla. Snažila jsem se jim vysvětlit, že druhé a další dítě ví, kam se vtělilo a že nemá cenu cítit lítost nad tím, jak by to mohlo být a není, protože miminko v bříšku cítí víc, než si dokážeme představit. A že spokojenost a pohoda maminky je pro něj stejně důležitá jako vědomá komunikace s ním. Navíc ono cítí energii láskyplného objetí, které dáváte jeho staršímu sourozenci. Slyší, když dětem zpíváte na dobrou noc nebo si s nimi hrajete. Vnímá energii, kterou přitom vytváříte, protože je to přesně stejný druh energie, kterou posíláte jemu, když s ním vědomě komunikujete. Navíc to spojení díky starším dětem zůstává delší dobu, protože pro ně jsme tu vědomě prostě pořád.  

Nyní jsem sama těhotná a toto téma se mi lehce připomnělo. Vnímám, že ho mám zpracované a na miminko se moc těším a přesto, že se starám o 4 děti, vím, že je Mariánek stále se mnou a já s ním. Chci vám proto poradit, abyste se těch pocitů o nedostatečné pozornosti zbavily a nesrovnávaly, jaké to bylo tehdy a je teď. Uvědomte si, že dáváte miminku přesně to, co potřebuje. Že za něj dýcháte, živíte jej a staráte se o to, aby cítilo harmonii a lásku a ono to moc dobře vnímá. Když k tomu přidáte pohlazení bříška ve chvíli, kdy máte zrovna čas, není možné, že by děťátko rostoucí uvnitř vás nedostalo to, co potřebuje.

A ještě jeden poznatek na vlastní kůži, a to, že přes všechen ten denní shon, můj Mariánek v bříšku zvedá pomyslné sluchátko sám, ani to nemusím dělat já. On totiž vždy vytuší ten správný čas, kdy mu můžu odpovědět.

Nepochybuji o tom, že by měl málo pozornosti. Přesto jsem ucítila jednou po obědě potřebu mu to vysvětlit. Vlastně, když jsem k němu začala mluvit, napadlo mě si to rovnou zapsat, abych si jednou mohla připomenout tuhle krásnou klidnou chvilku a mé rozněžnělé pocity věnované miminku ve mně.

Abych si, až nebudu těhotná, vzpomněla, jak krásné to je těhotná být, protože věřte nevěřte, vždycky na to zapomenu!

 „Mariánku můj, nemám na tebe tolik času jako na tvé sourozence, nezažívám euforické stavy, když si uvědomím, že jsi ve mně. Miluji tě však celým srdcem! Pokud někam jdu, jdeš se mnou, byť na tebe přitom nemyslím. Při každém tvém pohybu, který ucítím, když vařím oběd, uklízím nebo jsem venku na zahradě, se usměju a mám radost, když si tě představím, jak ve mně plaveš jako rybička! Vždyť já… já jsem tady pro tebe stále! Když jím, piju a dýchám. Cokoliv dělám, děláme spolu oba dva. Často tě hladím přes bříško, ačkoliv s tebou mluvím vlastně jen večer před spaním nebo po obědě ve chvilce jako je tato. A nebude to jinak, dokud se nenarodíš! Vím, že to víš! Ale mám hned lepší pocit, že jsme si to vyjasnili!“

Čekám své páté dítě, a přestože, to vypadá, že nemám tolik prostoru užívat si těhotenství, vím, že teď je to snad nejvíce intenzivní a prožívané, protože vnímám, že miminko je stále se mnou. Niterně, potichu, tak jemně! A já si ho vážím, protože přišlo ve chvíli, kdy jsem si myslela, že už tyto pocity nikdy neprožiju.

Vnímám ho stejně jako lásku u nás doma. Nemusíme si několikrát za den říkat, jak se milujeme, a přesto to cítíme. Kdyby tu láska nebyla, nebylo by nám tady tak dobře!

Zrovna slyším z dětského pokoje Šimonka, který říká svému kamarádovi: „A víš, že budu mít dalšího bráchu?“ On mu odpovídá: „A ty víš, že to bude brácha? Chudák Evelínka, že?!“ Šimi odvětí: „Jako chtěl jsem více ségru, ale myslím, že další brácha bude taky v pohodě!“ Vyloudilo mi to úsměv na tváři. Zrovna teď, když se zamýšlím nad tím, jak Mariánka vnímám, se o něm děti baví. Ony už ho přijaly, jakože patří k nám. Neříkají mu miminko, ale nazývají ho jménem nebo bráchou. Není jen můj, je nás všech a všichni se na něj těšíme. Necítí jen mou radost, ale cítí lásku násobenou šesti. A to už je hodně lásky! To už je dokonce tolik těšení, že ještě žádné moje děťátko pod srdcem tolik lásky do bříška nedostalo.

„Teď ti přistála jedna zmrzlinová pusa na bříško. To byl Kristiánek! Podívej, jak se to všechno tady kolem tebe točí! Jo a teď se bráškové perou, musím jít, trochu se v myšlenkách vzdálím, ale jsem tu s tebou pořád. Já vím, že víš! Za chvilku si dáme ostružiny!“

Autor: Monika Valová
12. 8. 2017 / Hlavní články