Mariánku!

Vybavuji si těhotenství se Šimonkem, zažívala jsem obrovské zážehy lásky, kdykoliv jsem si uvědomila, že je ve mně další život. Jela jsem autem z práce a usmívala se jak měsíček na hnoji, dopřávala jsem si tak kilo ovoce denně a dohlížela na to, abych jedla alespoň 6x za den a pravidelně pila. Samozřejmostí byly těhotenské vitamíny, předporodní kursy a procházky za zdravím. Celý můj život se točil kolem mého bříška a příprav na příchod miminka. Prostě první těhotenství!

 

Tak to máme pravděpodobně všechny, když čekáme své první plánované dítě. Když však čekáte druhé a další miminko, už se prostě nemůžete cítit tak, jako poprvé, kdy středem vašeho vesmíru bývávalo jen rostoucí bříško. Nejste už jen sama pro sebe, protože většinu času vám zabírá prvorozené dítě. Nemáte čas si lehnout, kdykoliv ucítíte, že by bylo fajn si odpočinout. O mísu ostružin se podělíte se synkem nebo dcerkou, na místo abyste ji snědla sama. U třetího těhotenství si dáte do pusy 3 ostružiny a zbytek se dělí automaticky mezi děti. Nevaříte podle své chuti a z čokolády často vidíte jen obal. O zmrzlinách ani nemluvím. Jste fakt ráda, že si bříško pohladíte alespoň, než vstanete ráno z postele nebo před spaním. Přes den vám jej připomene buď únava, nebo činnost, při které vám tak trochu překáží. Pak si přečtete článek o tom, jak je krásné komunikovat s nenarozeným dítětem jako třeba tento a může vás trochu zasáhnout pocit, že pro mimiko neděláte tolik jako v prvním těhotenství a že se může cítit zapomínané. A to i přesto, že děláte, co můžete.

Tyto pocity jsem často probírala se svými kamarádkami, když byly v očekávání svého dalšího dítěte a já zrovna těhotná nebyla. Snažila jsem se jim vysvětlit, že druhé a další dítě ví, kam se vtělilo a že nemá cenu cítit lítost nad tím, jak by to mohlo být a není, protože miminko v bříšku cítí víc, než si dokážeme představit. A že spokojenost a pohoda maminky je pro něj stejně důležitá jako vědomá komunikace s ním. Navíc ono cítí energii láskyplného objetí, které dáváte jeho staršímu sourozenci. Slyší, když dětem zpíváte na dobrou noc nebo si s nimi hrajete. Vnímá energii, kterou přitom vytváříte, protože je to přesně stejný druh energie, kterou posíláte jemu, když s ním vědomě komunikujete. Navíc to spojení díky starším dětem zůstává delší dobu, protože pro ně jsme tu vědomě prostě pořád.  

Nyní jsem sama těhotná a toto téma se mi lehce připomnělo. Vnímám, že ho mám zpracované a na miminko se moc těším a přesto, že se starám o 4 děti, vím, že je Mariánek stále se mnou a já s ním. Chci vám proto poradit, abyste se těch pocitů o nedostatečné pozornosti zbavily a nesrovnávaly, jaké to bylo tehdy a je teď. Uvědomte si, že dáváte miminku přesně to, co potřebuje. Že za něj dýcháte, živíte jej a staráte se o to, aby cítilo harmonii a lásku a ono to moc dobře vnímá. Když k tomu přidáte pohlazení bříška ve chvíli, kdy máte zrovna čas, není možné, že by děťátko rostoucí uvnitř vás nedostalo to, co potřebuje.

A ještě jeden poznatek na vlastní kůži, a to, že přes všechen ten denní shon, můj Mariánek v bříšku zvedá pomyslné sluchátko sám, ani to nemusím dělat já. On totiž vždy vytuší ten správný čas, kdy mu můžu odpovědět.

Nepochybuji o tom, že by měl málo pozornosti. Přesto jsem ucítila jednou po obědě potřebu mu to vysvětlit. Vlastně, když jsem k němu začala mluvit, napadlo mě si to rovnou zapsat, abych si jednou mohla připomenout tuhle krásnou klidnou chvilku a mé rozněžnělé pocity věnované miminku ve mně.

Abych si, až nebudu těhotná, vzpomněla, jak krásné to je těhotná být, protože věřte nevěřte, vždycky na to zapomenu!

 „Mariánku můj, nemám na tebe tolik času jako na tvé sourozence, nezažívám euforické stavy, když si uvědomím, že jsi ve mně. Miluji tě však celým srdcem! Pokud někam jdu, jdeš se mnou, byť na tebe přitom nemyslím. Při každém tvém pohybu, který ucítím, když vařím oběd, uklízím nebo jsem venku na zahradě, se usměju a mám radost, když si tě představím, jak ve mně plaveš jako rybička! Vždyť já… já jsem tady pro tebe stále! Když jím, piju a dýchám. Cokoliv dělám, děláme spolu oba dva. Často tě hladím přes bříško, ačkoliv s tebou mluvím vlastně jen večer před spaním nebo po obědě ve chvilce jako je tato. A nebude to jinak, dokud se nenarodíš! Vím, že to víš! Ale mám hned lepší pocit, že jsme si to vyjasnili!“

Čekám své páté dítě, a přestože, to vypadá, že nemám tolik prostoru užívat si těhotenství, vím, že teď je to snad nejvíce intenzivní a prožívané, protože vnímám, že miminko je stále se mnou. Niterně, potichu, tak jemně! A já si ho vážím, protože přišlo ve chvíli, kdy jsem si myslela, že už tyto pocity nikdy neprožiju.

Vnímám ho stejně jako lásku u nás doma. Nemusíme si několikrát za den říkat, jak se milujeme, a přesto to cítíme. Kdyby tu láska nebyla, nebylo by nám tady tak dobře!

Zrovna slyším z dětského pokoje Šimonka, který říká svému kamarádovi: „A víš, že budu mít dalšího bráchu?“ On mu odpovídá: „A ty víš, že to bude brácha? Chudák Evelínka, že?!“ Šimi odvětí: „Jako chtěl jsem více ségru, ale myslím, že další brácha bude taky v pohodě!“ Vyloudilo mi to úsměv na tváři. Zrovna teď, když se zamýšlím nad tím, jak Mariánka vnímám, se o něm děti baví. Ony už ho přijaly, jakože patří k nám. Neříkají mu miminko, ale nazývají ho jménem nebo bráchou. Není jen můj, je nás všech a všichni se na něj těšíme. Necítí jen mou radost, ale cítí lásku násobenou šesti. A to už je hodně lásky! To už je dokonce tolik těšení, že ještě žádné moje děťátko pod srdcem tolik lásky do bříška nedostalo.

„Teď ti přistála jedna zmrzlinová pusa na bříško. To byl Kristiánek! Podívej, jak se to všechno tady kolem tebe točí! Jo a teď se bráškové perou, musím jít, trochu se v myšlenkách vzdálím, ale jsem tu s tebou pořád. Já vím, že víš! Za chvilku si dáme ostružiny!“

Autor: Monika Valová
12. 8. 2017 / Hlavní články
O prenatální komunikaci nebo taky další porodní příběh inspirovaný životem.

Když jsem se dozvěděla, že čekám dvojčata, spadl na mě balvan strachu. Představte si, že Vám doktor potvrdí dva plody v děloze a záhy řekne, že do příští kontroly tam bude pravděpodobně jen jeden. Ale vy už prostě nechcete jedno miminko, chcete je obě, i když jste o nich do dneška nevěděla. Milovala jsem je od prvního okamžiku a záhy jsem se o ně začala bát. Myslela jsem, že napotřetí to bude brnkačka, užiju si těhotenství a porod bude nádherným transcendentním zážitkem. Potvrzením vícečetného těhotenství se mi všechny představy sesypaly jako domeček z karet. Všechno bylo opět nové. Hororové scénáře z okolí přicházely a odcházely a moje psychika byla jako na houpačce. Abych se nezbláznila, musela jsem se naučit svůj stres zvládnout. Samozřejmě je naprosto přirozené mít občas strach, ale nesmí vás provázet celý den od rána do večera. Nesmí se chorobně usadit ve vaší hlavě a zavrtávat se do ní jako červ. A tak jsem sesbírala všechnu sílu a sebedůvěru a uvědomila si, že jen já mám odpovědnost za svůj života a své děti, které nosím pod srdcem. To mě uklidnilo. Do té doby jsem neměla své těhotenství úplně pod kontrolou. Nyní jsem si klidně dovolila pustit jedním uchem sem a druhým tam všechna nevyžádaná doporučení a rady. Začala jsem se ptát svých dětí v děloze, zda to tak chtějí a co vůbec chtějí, jestli to cítí stejně. Domluvili jsme se, že si budeme navzájem věřit a komunikovat.

 

Před pár týdny jsem doprovázela k porodu jednu krásnou a mému srdci blízkou ženu, která si na své druhé miminko nějakou dobu počkala. Její předchozí těhotenství skončilo předčasně císařským řezem. Ráda bych na tom druhém, ve kterém jsem ji mohla doprovodit, ukázala, jak důležitá je prenatální komunikace a jak si mohou matka a dítě společně vyšlapat cestičku ke krásnému porodu.

Možná si pomyslíte, že vám nyní budu demonstrovat úžasné těhotenství, které probíhalo bez komplikací, a že ve skutečnosti měla jen štěstí. Pravdou je, že krom bolesti zad, která Lucku doprovázela celé těhotenství, se jí navíc začala na konci třetího měsíce odlučovat placenta a že si prožila nelehké okamžiky, ve chvílích, kdy se krvácení po pár týdnech opakovalo. Když jsme si o tom spolu povídaly, řekla mi, že by svou pozornost měla více obrátit na děťátko, že si teď řešila nějaké své věci a cítí, že by měla být více s ním. Tím, že zůstala klidná a nepodlehla strachu, dala sobě i svému dítěti šanci na to, aby vše dopadlo dobře.

Podle jednoho z představitelů prenatální psychologie psychiatra a psychologa Thomase R. Vernyho může na osobnosti ještě nenarozeného dítěte zanechat stopy úzkostné a záporné citové ladění matky. Naproti tomu kladné emoční ladění matky, těšení se na dítě a pocit jistoty mohou významně přispět ke zdravému psychickému a osobnostnímu vývoji člověka. Je ovšem důležité dodat, že citové naladění matky nemá vliv pouze na formování osobnosti plodu, ale zároveň na jeho fyziologický vývoj. Pokud se matka ocitne v emočním napětí, stresové hormony prochází placentou do dítěte, kterému se přirozenou reakcí zvýší srdeční tep. Normální srdeční tep u plodu je 120 úderů za minutu, ale v případě, že cítí tíseň, jeho tep se zvyšuje až na 140 úderů za minutu. Aby mohlo dítě takto zrychlit krevní oběh, musí si pomoci napnutím pánve, protože právě v této oblasti je propojeno s krevním oběhem z placenty. Pokud je tento stav dlouhodobý, může mít za následek problémy s kyčlemi, novorozeneckou kýlou, se srdcem apod. (informace z přednášky Dr. Terence Dowlinga)

Ač to možná na začátku mého článku znělo trošku ezotericky, je vědecky dokázáno, že prenatální komunikace je nejen možná, ale že vzájemná interakce obohacuje jak matku, tak dítě, podmiňuje jeho zdravý vývoj a spokojený růst v děloze.

Thomas Verny rozlišuje 3 druhy komunikace mezi matkou a plodem. Jejich rozlišení je ovšem spíše formální, protože ve skutečnosti se prolínají a mnohé informace se přenášejí více než jedním způsobem: Fyziologický způsob komunikace, který zprostředkovává krev procházející placentou. V ní mohou být obsažené různé látky například krevní cukr či adrenalin, které putují z mateřského organismu do organismu plodu. Pokud matka například prožívá stres, její prožitky stimulují určité fyziologické reakce (např. zrychlení tepu a jeho následky, jak jsem napsala výše) Smyslová komunikace. Plod reaguje na některé smyslové podněty: například masírování břicha, změnu polohy či mateřský hlas. Matka ví, že když bude dělat určité pohyby, bude její dítě odpovídat kopáním, bude dávat najevo nespokojenost. Pohybová aktivita je v zásadě jedinou možností plodu, jak vyjádřit svou nelibost. V posledním trimestru prenatálního života se plod naučí například diferencovaně reagovat na různé zvuky: na hudbu, na hlasy známých bytostí. Ty do určité míry rozeznává, jak je zřejmé z jeho chování, i po narození. Chování dítěte v tomto období je již individuálně typické. Jeho charakteristické znaky přetrvávají i po narození, obvykle jde o projev typu temperamentu. (Pohybová aktivita plodu může být různě intenzivní, každý plod může reagovat různě rychle atd.). A konečně Emoční a racionální postoj matky k plodu. Jeho komunikační význam spočívá v tom, že matka na plod soustředí svou pozornost, uvažuje o něm, prožívá určitým způsobem jeho existenci. Nechtěné děti například bývají v průměru častěji potraceny než děti chtěné. Organismus matky podává za těchto okolností plodu negativní informaci a nereaguje na jeho signály standardním způsobem.

Jak navázat spojení? Představte si telefonní hovor bez mobilu v ruce. Vytáčíte číslo na velmi jemné pocitové úrovni pomoci vnitřního hlasu a vizualizujete si dítě uvnitř dělohy. 

Každá žena si může najít svůj způsob spojení. Jedno je jisté, ladíte se na miminko. Můžete meditovat, zpívat miminku nebo mu povídat pohádku, kreslit automatickou kresbou, nebo si hladit bříško a přitom si představovat, jak spolu ležíte v posteli a kojíte jej, venku zpívají ptáci a vzduch voní po kytkách, co rostou v zahradě. Můžete si vizualizovat, jak děťátko hladíte uvnitř své dělohy. V tu chvíli se necháte vést jen svými pocity, jste relaxovaná, uvolněná a máte čas jen pro sebe a miminko. A to je ta chvíle, kdy miminko zvedá pomyslné sluchátko a začíná vám odpovídat. Jste v teď velmi intuitivní!

Když se vám několikrát podaří vědomě napojit na miminko tímto způsobem, bude se vám nyní častěji stávat, že bude samo vyhledávat spojení. Například pojedete sama v autě a z ničeho nic si uvědomíte, že s ním promlouváte nahlas. Nebo budete plnit pračku a zavadíte o své bříško rukou a najednou si uvědomíte, že za chvilku spočine ve vaší náruči. Přistane Vám na mysl, jak moc se na něj těšíte a přitom zrovna platíte u pokladny. I toto jsou způsoby komunikace s miminkem.

Děťátko Vám ale také může oznamovat, že se mu něco nelíbí třeba těhotenskou nevolností, pořádnými kopanci, nebo škytavkou, apod. Těhotenství je úžasné období dichotomie a vnitřního naslouchání, hýčkání sebe sama a vnímání se v každém okamžiku. Všechny obtíže, které se Vám dějí, mají svůj smysl a můžou vás mnohému naučit. Zároveň můžete ledasčemu předejít, pokud opravdu nasloucháte.

Vrátím se opět k příběhu Lucky a její holčičky, o které věděla, že bude holčička od okamžiku zjištění těhotenství! Když se jí začala odlučovat placenta, dostala od lékaře informaci, že je to 50 na 50, jestli ji donosí nebo o ni přijde. Placenta je orgánem dítěte, ne matky, vznikla ze stejného vajíčka a spermie. Pokud se začne odlučovat, mohlo by to například znamenat, že děťátko chce mamince naléhavě připomenout, že je tady a že opravdu potřebuje, aby maminka změnila své životní tempo. Lucka tedy obrátila svou pozornost na miminko ještě více a zvolnila v práci, což chtěla udělat už dávno, ale pořád na to neměla čas a až díky tomuto uvědomění si ho konečně našla. 

Těhotenství není nemoc, ale je hloupost domnívat se, že při něm zvládnete vše, co před ním. Měly byste se hýčkat a naučit se žít zdravěji a tento nový životní styl si ponechat i po porodu jako dárek od vašeho dítěte, které vás to naučilo.

Americký prenatální psycholog David Chamberlain systematicky zkoumal mnoho párů matek a jejich dětí v hypnóze a ptal se na zkušenosti před porodem a během něho. Výpovědi matek a dětí se nápadně shodovaly a ukazovaly, že nenarozené dítě, ač jeho mozek dosud není plně vytvořen, už disponuje vědomím sebe sama i okolního prostředí. Dítě si tedy dokáže uchovat zážitky a pocity z prenatálního období a ty jej potom ovlivňují v průběhu života.

Lucka se rozhodla udělat vše pro to, aby donosila a porodila své dítě podle svého přání, ačkoliv měla na začátku těhotenství na vybranou. Buď propadne pochybnostem kvůli zkušenosti z předešlého těhotenství, nebo se naladí opačným směrem a s Terezkou se domluví, že to bude jinak, že neporodí předčasně a že si obě porod užijí a navážou na něj krásným bondingem. A tak jsem celé těhotenství měla možnost sledovat neuvěřitelnou pokoru, sebeúctu, uvědomění a sílu, která z Lucky vyvěrala jako z pramene. Jedinou věc, ve které jsem musela Lucku ke konci těhotenství více podpořit, bylo vědomé puštění miminka z bříška, protože rozhodnutí donosit a tím se zamknout na sedm západů, mohlo být v posledních týdnech, kdy se má ženské tělo rozvolnit a připravit na porod, kontraproduktivní.

„Maminko, už můžu jít ven? Vážně můžu? Tak jo!“ Ráno odtekla část plodové vody! Lucka zachovala klid a do porodnice odjížděla asi tak po 4 hodinách, kdy už její bolesti nasvědčovaly, že nastal pravý čas pro odjezd. Asi za hodinu mi volal její manžel, že už bych za nimi mohla přijet. Porodní nález byl 3 cm. Já ten den začala menstruovat, a tak mi přišlo úplně úžasné, jak jsme se s Luckou za těch 9 měsíců sladily. Mé tělo se zbavovalo neoplodněného vajíčka a její tělo rodilo. Nespěchala jsem, VBAC ( Vaginal birth after C –section) přece potřebuje svůj čas.

Když jsem dorazila do porodnice cca 45minut po hovoru s jejím mužem, porodní asistentky mi k mému údivu sdělily, že už je Lucka v cílové rovince. Rychle jsem se převlékla a běžela za ní, abych mohla proběhnout cílem s ní! A musím vám říct, že jsem ji dohnala jen tak tak. Otevřela jsem dveře a uviděla, jak začíná její tělo tlačit. Pozdravila jsem se s jejím mužem (mimořádně empatickým a podporujícím partnerem), pohladila jsem Lucku a postavila jsem se k ní z druhé strany. Po pár zatlačeních jsem ji uviděla! Krásnou růžovou úplně malinkatou Terezku, kterou tatínek přivítal hrou na tibetskou mísu, na jejíž zvuk byla zvyklá z bříška. A tak byla Terezka na světě za 2h od příjezdu do porodnice a na tři zatlačení. Přesně tak si to společně se svou maminkou celé těhotenství „plánovaly“.

My ženy jsme silné. Dokážeme sesbírat všechnu svou sílu a nepodřizovat se očekávání okolí. Umíme využít předchozích zkušeností. Na místo, aby nás zlomily, odrazíme se od nich a roztáhneme křídla. Chceme-li rodit naše děti přirozeně, musíme být přesvědčené, že to dokážeme!  

Všem nastávajícím maminkám bych ráda řekla s něhou v srdci: “ Přestaň se bát a zpracuj si své strachy a bolesti. Pokud si nevíš rady, oslov ženu tvému srdci blízkou nebo dulu, která s tebou tvé těhotenství prožije a pomůže ti vytahat všechny brouky z hlavy. A komunikuj se svým děťátkem!“

 

zdroj fotek Pinterest

Autor: Monika Valová
16. 2. 2017 / Ženské