2 roky, 2 měsíce a 2 týdny

Už 2 týdny nekojím dvojčata. Kluci se chovají jako bych je snad nikdy nekojila a z „ťapity“, což je jejich slovo pro kojení, si dělají legraci a kojí ptáčky, které jim hrají moje dlaně a děsně se u toho smějí. Trochu jsem se bála, že konec kojení nebude tak idylický, ale opět se mi ukázalo, že pokud se věci dělají s láskou a otevřeným srdcem, výsledkem je radost, v mém případě dvojnásobná!


Jednou za pár dní si jeden nebo druhý vzpomene a míří na mě dotaz: “Ťapity jo?“ Načež mu druhý odvětí: “Ťapity ne!“ Vlastně si myslím, že ten dotaz už ani nemyslí vážně. Je to jen hra mezi nimi a mnou.

A jak to proběhlo? Asi 4 dny před odstavením jsem kluky přestala po obědě uspávat u prsa. Bylo to jednoduché. Velmi rádi mě vyměnili za láskyplnou babičku a její zpívání. 2 dny před tím jsem je nenakojila ráno. Kluci vylezli z postele a já jim nic nepřipomněla a rychle vstala, aby se ke mně nemohli vrátit. A co večer? To jsme si tak po sedmi letech s Martinem řekli, že si zajdeme na koncert. No a já je před odchodem na něj nestihla nakojit.

A další den? Ráno si neřekli, po obědě zazpívala babička a večer tatínek.

Neplánovala jsem tentokrát přesný čas, kdy přestanu kojit. Jen jsem pozorovala a vnímala signály svého těla i chlapečků v souladu s tím, co jsem napsala do článku Kdy přestat kojit. Nelituji toho, že už si je nikdy nepřiložím k prsům a neuslyším spokojené sání jejich pusinek. Poslední kojení jsem si vědomě užila a snažila si jej zapamatovat. Škoda jen, že to nejde. Že už teď skoro nevím, jaké to je. Ale kdo ví, třeba to ještě někdy zažiju!

Kluky jsem kojila 2 roky, 2 měsíce a 2 týdny. Krásně symbolické dvojky u dvojčat, co říkáte?

Autor: Monika Valová
22. 10. 2015 / Hlavní články
Moje zkušenosti s kojením

Musím přiznat, že jsem nikdy neuvažovala o tom, že bych to nedělala. Následovala jsem svůj mateřský pud, který mě přinutil po porodu Šimonka vrazit mu bradavku do pusy. A pak se děly věci! Bylo to tak krásné jako osvícení samo. ☺ V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem máma. Ano nebyl to samotný porod, ale až vtisknutí mého dvorce do jeho malinkaté mlíčka chtivé pusinky, způsobilo, že jsem přijala mateřství a lásku, kterou jsem k němu ucítila. A bolelo to. Kruciš, prvních pár týdnů mě jeho přisátí bolelo až v patě, z bradavek tekla krev, prsa byla nalitá k prasknutí a já nikdy neuvažovala nad tím, že s tím seknu. Po náročném porodu a velkém porodním zranění jsem byla tak ukotvená v bolesti, že jsem bolestivé kojení považovala za naprostou samozřejmost, a to, že to nebyla ze začátku zrovna žádná slast do toho všeho tak nějak zapadalo. Na druhou stranu bylo pro mě kojení vysvobozující. Když měl Šimi hlad, dostal prso a já se kvůli jeho nakrmení nemusela hnout z postele. Celé dny jsme spolu jen leželi, a také díky tomu jsem se mohla začít učit být vnímavou maminkou.

S Evelínkou bylo kojení a všechno kolem dokola jednodušší. Nic nebolelo, všechno šlo hned samo, dokonalá spolupráce a úžasné sladění od první chvíle, kdy jsem ji dostala do náruče. Moje malá princezna se chytla prsa na porodním boxu a po pořádném napojení pořádně několik hodin spala. Spala také od narození celou noc. Jí i Šimonka jsem kojila 18 měsíců. Oba jsem odstavila přesně v den, na kterém jsme se dohodli, aniž by jednomu z nich kojení chybělo.

Kojení dvojčat byla i pro „zkušenou“ matku výzva. Nepochybovala jsem, že by nám to nešlo. Jen jsem si dopředu nebyla jistá technikou. Jaké však pro mě bylo překvapení, když se narodili a ono to fakt nešlo. Kristiánek nechtěl pít! Chtěl jen spát a o mlíčko neměl zájem. Zkoušeli jsme v porodnici úplně všechno, abychom ho vzbudili. Bojovala jsem, ale on si jen tiše spal. Poprvé v životě jsem musela odstříkávat mlíčko a krmit stříkačkou. Každý jeden mililitr byl úspěch. Občas jsem zažila zklamání, když po napití, vážil méně než před ním. Vážení dětí před a po každém kojení byl pro mě velký stres. Chápu, že se miminka musí hlídat, jestli přibírají, že mají v nemocnici určité předpisy, ale rozhodně by stačilo zvážit jednou za den. To jsem ale odbočila. Odstříkávání mateřského mléka bylo pracné, málo jsem spala a pořád se snažila ze sebe dostat alespoň pár kapek než se rozjela laktace. Díky vzpurnosti a sebezapření, že moje dítě bude pít jen mé mléko a ne žádnou kravskou náhražku, jsem do Kristiána dostávala stříkačkou stále větší dávky, takže sílil a začal být schopný se na pár chvil probudit a cucnout si ode mě. Z porodnice jsme odcházeli pátý den bez nutnosti přikrmovat umělým mlékem a s nabalenými stříkačkami, které jsem už nikdy nemusela použít. Taky nám chtěli zapůjčit váhu, to jsem ale s díky odmítla s tím, že jsem schopna sama odhadnout, jestli má mé dítě hlad nebo ne. Doma byl klid a pohoda, žádné vážení, žádný boj, jen naprostá důvěra, že všechno je, jak má být. Kluky jsem kojila tak, jak si řekli. Někdy oba najednou, někdy každého zvlášť, podle jejich potřeby. Kluci mají dva roky a ještě kojíme. A nevím, jak dlouho ještě, nechávám to na nich a na sobě. Však my se nějak na ukončení domluvíme. Časem…

Kojení každého dítěte bylo jiné, a tak to má být, protože děti nejsou univerzální robůtci, ale jedinečné bytosti. Jedno však mají společné, potřebují lásku a náruč své maminky. Pokud bych měla učinit závěr a poradit, jak to udělat, aby vám kojení šlo, doporučila bych nepředstavovat si dopředu, jestli to půjde nebo ne, ale být přesvědčena o tom, že se to podaří. A pokud se to nepodaří, svět se nezboří!

Autor: Monika Valová
4. 8. 2015 / Ženské