Uááááááááááááááá

„Uaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaááááááááááááá!“ ozvalo se z mého hrdla dneska večer cca ve 20. 15 tak hlasitě, že se tímto omlouvám všem kolemjdoucím a sousedům a vysvětluji, že jsem si jen potřebovala ulevit, protože mé děti nechtěly sdělit, co by si daly k večeři, úplně mě ignorovaly. Přišla jsem o hlas mimochodem a rozbolela mě hlava, takže to nebyl úplně fajn způsob, jak projevit vyčerpání!

 

Nakonec jsem se to po mém výkřiku dozvěděla, protože v tu chvíli mě nešlo ignorovat a uvařila jedno caro, teplé kakao, studené kakao a čaj s mlékem, k tomu jeden chtěl brambory od oběda, druhý chleba s máslem, třetí čoko kuličky s mlékem a čtvrtý zrníčkový chleba, který jsem dneska upekla - je výborný, že sem musím dát odkaz na recept. Říkám si, chtělo by to ještě jedno nebo dvě děti, protože druhy večerních drinků a jídel ještě nebyly vyčerpány, mama hotel má daleko širší menu. Ne, kecám, na další dítě teď prostě nemám!

Takže vyndat mléko z ledničky, vařit vodu, vytáhnout první ječící dítě z vany, utřít, obléct, potulit. Zalít caro, nalít horké a studené mléko, vyndat druhé dítě z vany (utřít, obléct, potulit), čajík už se dolouhoval, šup do něj mlíko a pak med, čokokuličky do mísy s mlékem, ha jedno už jí! Druhé, třetí taky! A čtvrtému ještě umýt vlasy, protože ten odvšivovací prostředek na olejové bázi nejde už druhý den vymýt z vlasů!

Jo o vších jsem se Vám zapomněla zmínit, napravím to. VŠI! Asi před týdnem jsem si myslela, že vyletím z kůže, jak mě svěděla hlava. Vši to určitě nebudou, vždyť se ani jedno z dětí nedrbe. Ok, říkám si, zajdu do lékárny, objednám šampon proti svědění, ale moc šancí tomu nedávám, protože to bude asi neurotického původu! Přetažení nebo stres by to mohl vysvětlovat, to jsem se dočetla na stránkách nějakého dermatologa. Snažím se silou vůle svědění potlačit. Ležím na posteli s knížkou v ruce při své odpolední bezdětné hodince (nikdy není bezdětná) a najednou cítím, jak mi něco leze po čele. Odkládám knížku a chytám veš. A do prdele! Mám vši! Před rokem jsem je chytla od Evelínky, a trvalo mi několik měsíců, než se mi po těch odvšivovacích prostředcích zahojila hlava! Tohle néééé! Skoro pláču. Volám svojí mamce, ať mi dojede pomoct, ale prý se toho štítí! Pomyslím si: “Jsem blbá, že to u ní ještě zkouším!“ Jdu si umýt hlavu sama, tentokrát padl hned celý prostředek! Povedlo se, jsou mrtvé! Ale kde se vzaly? Jsou to přece vši dětské a doma se nikdo jiný nedrbe. Dokonce ani dlouhovlasá Evelínka. Na první pohled má hlavu úplně čistou. Jediné vysvětlení je Šimon! Ale ten je teď na táboře!

Nebudu Vás napínat. Šimi teď v pátek přijel! A hádejte! Přivezl si kámošky ve vlasech a rozdal je celému táboru! Fakt se stydím, mohla jsem jim aspoň zavolat, že ta možnost tady byla! Fakt se omlouvám, pokud někdo ze skautů čtete můj blog! Jste úžasní, jak jste se tam o ty děti postarali a my vám tam ještě dotáhli vši! Kaju se!

Jenže to není konec všího příběhu. Než Šimi v poledne dorazil, už jsem stačila odvšivit Evelínku, protože jsem ji taky náhodou ráno našla hnídy, až na druhý pohled. „Sakra jak to, že jí to vůbec nesvědí?“ To mi vysvětlila až dneska jen tak mezi řečí. Prý: “Maminko, mě to svědilo, ale já se škrábala vždycky, když jsi mě nemohla vidět, aby sis nemyslela, že mám vši!“ Aha k tomu jsem fakt neměla co říct! Fakt díky! Ať žije společné spaní s dětmi! Už podruhé za týden putovalo ložní prádlo do pračky! A já se musela znovu preventivně odvšivit!

Ve čtvrtek, před příjezdem Šimonka, odjel Martin na prodloužený víkend a já navíc začala menstruovat. Přiznávám, víc než sladěná s měsícem, jsem zjevně se svým mužem. On si klíďo přijede v neděli, až bude po všem, až budu mít opět stabilní hladinu hormonů, nebudu na nikoho křičet a už si vůbec nebudu potřebovat lehnout a uzavřít se do sebe. Navíc připravena plnit své manželské povinnosti. Juchůůůů život je krásný!

Zpátky k pátku. Šimi ječí ve sprše, že má hlad a já na něj, že prostě ty vlasy odvšivíme, jinak mu nedám ani jednu palačinku na oběd. Přitom se mrknu na jeho pohlaví a na něm si klíďo píďo relaxuje přisáté klíště! Do prdele! Já už nechci žádné parazity. Můj citlivý syn má na penisu klíště, jak mu ho proboha sundám, když si nenechá bez řevu ani ostříhat nehty na noze. Povídám mu: “Šimi máš tam klíště a já teď půjdu pro pinzetu a úplně bezbolestně ti ho vytáhnu!“ Slovo bezbolestně zastavilo panický řev! Uf, je venku i s hlavičkou! Desinfekci si necháme až po palačinkách, to by teď nepřežil. Celý šťastný mě objímá a dává mi zapravdu, že sprcha před jídlem byl dobrý nápad.

Říkám si, co bych Vám ještě o pátku napsala, ale normálně mám zatmění a od té doby si nepamatuji, co jsme dělali, takže skáču do dneška, tedy do soboty a vysvětlím vám, proč už jsem ten závěr s dětmi nedala s grácií, ale s uáááááááááááááááááááááááááááááááááá, ačkoliv do teď jsem se fakt držela!

Byli jsme v podvečer na zmrzce, na kterou jsem naškrábala poslední cash. A po ní jsme se vraceli domů kolem pivního festivalu, kde Evelínka uviděla skákací hrad. Někdy mám pocit, že moje šestiletá dcera je už v pubertě, protože jsem byla okamžitě blbá matka, která ji nechce na ten skákací hrad za plotem pustit. Neměla jsem na vstupné prostě. Namítala mi, že děti to mají zdarma, ale pokud by šla ona, jak to vysvětlím dvojčatům, že ony tam beze mě nemůžou. No, a protože jsem blbá matka, řekla jsem jí, že je taky blbá, když to kolo vedle sebe vede a nejede na něm (jediná věc, co mě zrovna napadla). Rozpoutaly jsme tím dialog vzájemného obviňování, ze kterého nebyla happy ani ona, ani já. S tímto nastavením jsem je dala po příchodu domů koupat a zeptala se, co by chtěli večeřet. A tady jsme se dostali na začátek mého dnešního článku a k tomu, že jsem se původně chtěla jen pochlubit s dokončenou knihovnou, na kterou jsem koupila barvy před třemi lety, a před čtyřmi mě napadlo, že bych ji mohla natřít. Mám velkou radost a musím Vám ji ukázat!

Někdy to prostě neteče, jak bych si představovala. Někdy je vymalováno!

  

 

 

Autor: Monika Valová
31. 7. 2016 / Všechny články
Mamííí

Slovo „mamí“ jsem dneska slyšela snad tisíckrát. Vlastně kecám, asi tak čtyř tisíckrát! A mělo různé obměny, tvary i intenzitu. Od mami, mamí, přes maminko, mámo a nakonec mamíííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííí, když jsem nereagovala okamžitě, protože jsem obrátila svou pozornost na prvního v pořadí. Mamííí, dej mi napít! Mamííí, šťávu ne, chci vodu. Mamííí, do jiné skleničky! A pak jsem si sedla a za 10 sekund vstala, protože: Mamííí, chci přidat nudle. Mamííí, chci více kepuču. Mamííí, jsem se pokypal! Mamííí, Evelínka mi pije moje pití! Mamííí, už to neci!

A to jsem vynechala noční probuzeníí, snídani a rovnou přeskočila na oběd. Protože ráno se to Mamííí snáší nějak s přehledem a bezbolestně (myslím bolest hlavy). Počítadlo slova Mamííí se rozjelo až na oběd a až do večera se nezastavilo. Otáčelo se jako tachometr do Plzně a zpět! A přesně tak se dneska večer cítím, jako bych odřídila tisíc kilometrů plně soustředěná na cestu, teď už bych si jen chtěla zalézt do postele a s knížkou nic nemuset.

„Mamííí, chci ti něco říct!“, ozvalo se večer po okoupání, umytí, najezení a vyčištění zubů, po několika desítkách Mamííí a uložení do postele. „No cooooooooooooooooooooooo?“, zoufale vyjeknu a v hlavě mi šrotuje, na co jsem zapomněla, co ještě můžou chtít?  „Mamííí, venku prší!“ A pak přišel z práce Martin a ozvalo se krásné „Tatííííí“!

Dneska nebyl zdaleka náročný den. Byl to úplně normální den. Takto to prostě chodí a mě nezbývá nic jiného než nezcvoknout a být trpělivá. Věřím, že jednou vyrostou. A taky jsou tu víkendy, kdy mají k dispozici tátu více než kdy jindy a kdy se intenzita Mamííí sníží o 50%.

Jediné, co se denně mění je má schopnost empatie, míra lásky a sebevědomí. Někdy jsem prostě tak nabitá, že to slovo skoro nevnímám a někdy jedu na záložní systém, který by mohl každou chvilku zkolabovat, kdyby neexistovala čokoláda nebo cokoliv, co osladí život – nepohrdnu ani ocucaným bonbonem, který Janek vyplivne, když si uvědomí, že chtěl vlastně rajče.

Vcelku mi pomáhá, když si uvědomím, že toto je výzva mého života. Myšleno ustát ten náročný den na rodičovské DOVOLENÉ bez řevu, pláče, zbláznění nebo hysterie! Být šťastná za to, že mě chtějí, a že není nikdo, kdo by jim chtěl více vyhovět nebo po kom jiném by to oni více chtěli. Pokud se mi podaří neudělat ze sebe oběť, ale prostě jen být maminka, pak jsem na cestě za vítězstvím! A ta cesta krok za krokem je posilující, pokud ji šlapu vědomě. O to se snažím.

Jdu si číst! Hezký večer

 

 

Autor: Monika Valová
13. 7. 2016 / Hlavní články