Kontaktní rodičovství mýma očima

Neřeknu vám z hlavy deset (nebo kolik jich je) principů kontaktního rodičovství, kočárek ani dudlík nepovažuji za separační pomůcku a přiznávám, Šimi měl ještě před narozením nachystanou dětskou postýlku. Byl na druhou stranu hodně nošený, dlouho kojený, velmi tulený, a když jsme spolu usnuli všichni v manželské posteli, bylo nám dobře, což byl poznatek plynoucí z prožitku, nikoliv načtený. Přiznávám, zkoušela jsem na něm praktikovat Estivillovu metodu uspávání (zlo největší ze všech miminkovských metod a zároveň pro mě ta největší lekce na téma UŽ NIKDY VÍC), na vysvětlenou – dočetla jsem se o ní, jak je prý skvělá! Jako prvorozený si tím vším musel projít, stejně jako já se musela dotknout všech omylů, díky kterým jsem pozvolna přicházela na to, že tudy cesta nevede. Naštěstí se vždy v těch nejzoufalejších situacích objevilo světlo nového dne a s ním i síla vztyčit hlavu a zkusit to jinak. Ačkoliv jsem u toho brečela a byla na dně, nevyměnila bych tuto zkušenost za všechny dokonale „správné“ myšlenky ze „správných“ knih a ebooků. Vše v souvislosti s výchovou mých dětí koresponduje s tím, jak žiju. Můžeme to nazvat metodou pokus omyl. Díky ní vím, co je pro mě v mém životě dobré a co ne a také pro mé děti.

 

Věřím, že mi to Šimi všechno odpustil, že jsem se mu za to dostatečně omluvila. Často se na mě podívá těma svýma zářícíma očima a obejme mě jako by říkal: "jdeme dál". Vlastně neustále trpělivě snáší to, že spolu prošlapáváme cestu jeho sourozencům a že kráčíme ruku v ruce, byť jsou někdy naše nohy rozedřené na krev a několikrát se „on the way“ ztratíme a musíme se vrátit zase na rozcestí. Vím, že on to ušlape, proto se narodil jako první.

Stokrát čtené moudro neaplikované a nežité v realitě, je prostě jen myšlenka, kterou neumím zasadit do svého života, nemůžu ji dostatečně pohnojit ani zalít, prostě nejde mi to! Bylo by to pro mě jako donést si květinu ze zahradnictví a nemít pro ni doma nachystanou hlínu, jen pytel hnojiva, do kterého její kořeny nezahrabu. A tak si tu svou květinu raději pomalinku pěstuji z malého semínka v zemině mého života. Hýčkám si ze srdce každý lísteček i každý květ a starám se o ni, jak nejlépe umím. Když ji přehnojím nebo přeliju, snažím se jí pomoct, abych o ni nepřišla. A vím, že stejnou chybu už nikdy vědomě neudělám, protože uzdravit ji není úplně jednoduché.

Kontaktní rodičovství je pro mě především o tom naladit se na potřeby mého dítěte. A vzhledem k tomu, že každé dítě je jiné, neexistuje univerzální rada, jak to udělat. Cokoliv se doslechnu, mě může jen inspirovat (kladně, ale i záporně). A pokud se inspiruju, měla by ta myšlenka především rezonovat v mém srdci. Pokud chcete vědět, co tím myslím, tak si přečtěte dva články, na které nyní odkazuji. Ten první je můj článek JAK JSEM SI MUSELA ZPRACOVAT JEŽÍŠKA, který vychází z toho, o čem tady píšu. A teď si přečtěte tento článek, který jsem včera našla v nějaké skupině na FB a nevěřícně při čtení kroutila hlavou. Maminka, která ještě vloni dětem tvrdila, že dárky nosí Ježíšek, jim letos kápla božskou takovým způsobem, že jí samotné z toho bolelo srdce (už to by pro ní mělo být varováním). Proč? Protože praktikuje výchovný proud, který to po ní vyžaduje a akceptuje jej jako dogma! Soudíc podle komentářů pod článkem, jsem jediná, které to přijde přitažené za vlasy. Anebo si ty ženy poklepávají vzájemně na rameno a navzájem se ubezpečují, že dělají dobře? A to, že děti byly v této situaci až na druhém místě, nikomu z nich nedochází.

Jediný princip, který má pro mě smysl je být rodičem s otevřeným srdcem. A ať si pod tím každý představí, co sám potřebuje.

Nosím své děti, když o to stojí. Dám je do kočáru, když chtějí a já si můžu klidně poběhat po hřišti s ostatními. Použiju klidně i dudlík, pokud není berličkou mezi mnou a dítětem. Položím je do prázdné postele, když vidím, že se potřebují v klidu a nerušeně samy vyspat. Protože i takovou potřebu můžou děti mít. Vlastně si můžou klidně dovolit mě chvilku nepotřebovat. Děti, jejichž potřeby jsou naplněné, nevyžadují neustálé důkazy maminčiny lásky a opravdu můžou být spokojené, aniž by byly 24 hodin uvázané v šátku. Toto je můj názor pramenící z vlastní zkušenosti, nevyčtené, procítěné a hlavně prožité. A jediné, co díky němu riskuju je, že mě nebudou pilné studentky kontaktního rodičovství považovat za dostatečně kontaktní matku. Což dost dobře přežiju, protože nepotřebuju být v nějaké škatulce. Za těch 8 let, co jsem matka, jsem poznala, že není důležité umět vyjmenovat body, které jsem si s pijícím dítětem u prsa nastudovala na internetu, důležité je umět ve vazbě s dětmi žít a zkoušet reagovat s láskou na jejich potřeby a na ty svoje. Neupřednostňovat je před sebou samou, ale snažit se vytvořit rovnováhu mezi nimi, mnou a Martinem tak, jak to nejlépe jde.

A ještě jedna věc, mám právo selhat a možnost poučit se. Stejně jako každý jiný rodič!

 

Autor: Monika Valová
19. 12. 2016 / Všechny články
Uááááááááááááááá

„Uaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaááááááááááááá!“ ozvalo se z mého hrdla dneska večer cca ve 20. 15 tak hlasitě, že se tímto omlouvám všem kolemjdoucím a sousedům a vysvětluji, že jsem si jen potřebovala ulevit, protože mé děti nechtěly sdělit, co by si daly k večeři, úplně mě ignorovaly. Přišla jsem o hlas mimochodem a rozbolela mě hlava, takže to nebyl úplně fajn způsob, jak projevit vyčerpání!

 

Nakonec jsem se to po mém výkřiku dozvěděla, protože v tu chvíli mě nešlo ignorovat a uvařila jedno caro, teplé kakao, studené kakao a čaj s mlékem, k tomu jeden chtěl brambory od oběda, druhý chleba s máslem, třetí čoko kuličky s mlékem a čtvrtý zrníčkový chleba, který jsem dneska upekla - je výborný, že sem musím dát odkaz na recept. Říkám si, chtělo by to ještě jedno nebo dvě děti, protože druhy večerních drinků a jídel ještě nebyly vyčerpány, mama hotel má daleko širší menu. Ne, kecám, na další dítě teď prostě nemám!

Takže vyndat mléko z ledničky, vařit vodu, vytáhnout první ječící dítě z vany, utřít, obléct, potulit. Zalít caro, nalít horké a studené mléko, vyndat druhé dítě z vany (utřít, obléct, potulit), čajík už se dolouhoval, šup do něj mlíko a pak med, čokokuličky do mísy s mlékem, ha jedno už jí! Druhé, třetí taky! A čtvrtému ještě umýt vlasy, protože ten odvšivovací prostředek na olejové bázi nejde už druhý den vymýt z vlasů!

Jo o vších jsem se Vám zapomněla zmínit, napravím to. VŠI! Asi před týdnem jsem si myslela, že vyletím z kůže, jak mě svěděla hlava. Vši to určitě nebudou, vždyť se ani jedno z dětí nedrbe. Ok, říkám si, zajdu do lékárny, objednám šampon proti svědění, ale moc šancí tomu nedávám, protože to bude asi neurotického původu! Přetažení nebo stres by to mohl vysvětlovat, to jsem se dočetla na stránkách nějakého dermatologa. Snažím se silou vůle svědění potlačit. Ležím na posteli s knížkou v ruce při své odpolední bezdětné hodince (nikdy není bezdětná) a najednou cítím, jak mi něco leze po čele. Odkládám knížku a chytám veš. A do prdele! Mám vši! Před rokem jsem je chytla od Evelínky, a trvalo mi několik měsíců, než se mi po těch odvšivovacích prostředcích zahojila hlava! Tohle néééé! Skoro pláču. Volám svojí mamce, ať mi dojede pomoct, ale prý se toho štítí! Pomyslím si: “Jsem blbá, že to u ní ještě zkouším!“ Jdu si umýt hlavu sama, tentokrát padl hned celý prostředek! Povedlo se, jsou mrtvé! Ale kde se vzaly? Jsou to přece vši dětské a doma se nikdo jiný nedrbe. Dokonce ani dlouhovlasá Evelínka. Na první pohled má hlavu úplně čistou. Jediné vysvětlení je Šimon! Ale ten je teď na táboře!

Nebudu Vás napínat. Šimi teď v pátek přijel! A hádejte! Přivezl si kámošky ve vlasech a rozdal je celému táboru! Fakt se stydím, mohla jsem jim aspoň zavolat, že ta možnost tady byla! Fakt se omlouvám, pokud někdo ze skautů čtete můj blog! Jste úžasní, jak jste se tam o ty děti postarali a my vám tam ještě dotáhli vši! Kaju se!

Jenže to není konec všího příběhu. Než Šimi v poledne dorazil, už jsem stačila odvšivit Evelínku, protože jsem ji taky náhodou ráno našla hnídy, až na druhý pohled. „Sakra jak to, že jí to vůbec nesvědí?“ To mi vysvětlila až dneska jen tak mezi řečí. Prý: “Maminko, mě to svědilo, ale já se škrábala vždycky, když jsi mě nemohla vidět, aby sis nemyslela, že mám vši!“ Aha k tomu jsem fakt neměla co říct! Fakt díky! Ať žije společné spaní s dětmi! Už podruhé za týden putovalo ložní prádlo do pračky! A já se musela znovu preventivně odvšivit!

Ve čtvrtek, před příjezdem Šimonka, odjel Martin na prodloužený víkend a já navíc začala menstruovat. Přiznávám, víc než sladěná s měsícem, jsem zjevně se svým mužem. On si klíďo přijede v neděli, až bude po všem, až budu mít opět stabilní hladinu hormonů, nebudu na nikoho křičet a už si vůbec nebudu potřebovat lehnout a uzavřít se do sebe. Navíc připravena plnit své manželské povinnosti. Juchůůůů život je krásný!

Zpátky k pátku. Šimi ječí ve sprše, že má hlad a já na něj, že prostě ty vlasy odvšivíme, jinak mu nedám ani jednu palačinku na oběd. Přitom se mrknu na jeho pohlaví a na něm si klíďo píďo relaxuje přisáté klíště! Do prdele! Já už nechci žádné parazity. Můj citlivý syn má na penisu klíště, jak mu ho proboha sundám, když si nenechá bez řevu ani ostříhat nehty na noze. Povídám mu: “Šimi máš tam klíště a já teď půjdu pro pinzetu a úplně bezbolestně ti ho vytáhnu!“ Slovo bezbolestně zastavilo panický řev! Uf, je venku i s hlavičkou! Desinfekci si necháme až po palačinkách, to by teď nepřežil. Celý šťastný mě objímá a dává mi zapravdu, že sprcha před jídlem byl dobrý nápad.

Říkám si, co bych Vám ještě o pátku napsala, ale normálně mám zatmění a od té doby si nepamatuji, co jsme dělali, takže skáču do dneška, tedy do soboty a vysvětlím vám, proč už jsem ten závěr s dětmi nedala s grácií, ale s uáááááááááááááááááááááááááááááááááá, ačkoliv do teď jsem se fakt držela!

Byli jsme v podvečer na zmrzce, na kterou jsem naškrábala poslední cash. A po ní jsme se vraceli domů kolem pivního festivalu, kde Evelínka uviděla skákací hrad. Někdy mám pocit, že moje šestiletá dcera je už v pubertě, protože jsem byla okamžitě blbá matka, která ji nechce na ten skákací hrad za plotem pustit. Neměla jsem na vstupné prostě. Namítala mi, že děti to mají zdarma, ale pokud by šla ona, jak to vysvětlím dvojčatům, že ony tam beze mě nemůžou. No, a protože jsem blbá matka, řekla jsem jí, že je taky blbá, když to kolo vedle sebe vede a nejede na něm (jediná věc, co mě zrovna napadla). Rozpoutaly jsme tím dialog vzájemného obviňování, ze kterého nebyla happy ani ona, ani já. S tímto nastavením jsem je dala po příchodu domů koupat a zeptala se, co by chtěli večeřet. A tady jsme se dostali na začátek mého dnešního článku a k tomu, že jsem se původně chtěla jen pochlubit s dokončenou knihovnou, na kterou jsem koupila barvy před třemi lety, a před čtyřmi mě napadlo, že bych ji mohla natřít. Mám velkou radost a musím Vám ji ukázat!

Někdy to prostě neteče, jak bych si představovala. Někdy je vymalováno!

  

 

 

Autor: Monika Valová
31. 7. 2016 / Všechny články