Frekvenční vlastnosti rostlin

Jak souvisí původ rostliny s jejími účinky? Můžeme oddělit fyzické a spirituální vlastnosti rostlin? A jaká je souvislost s bylinnou napářkou?

 

V hrubohmotné, materiální oblasti ovlivňuje chemické složení rostliny její genetický původ, jedinečnost prostředí, charakter podnebí a zeměpisné pásmo. Tedy vnější podmínky, za kterých rostlina vyrůstá a její DNA, organizující buněčnou stavbu. Dále stresové a časoprostorové souvislosti, za kterých rostlina vyklíčila a byla sklizena, tedy zda semeno vzešlo v příznivý okamžik a jestli se rostlina mohla vyvíjet v celém spektru svého životního cyklu. Tímto jsme stručně definovali materiální vlastnosti. 

Další úrovní jsou vlastnosti spirituální, které jsou dány účelem rostliny ve stvoření. Vzhledem k nesmírnému rozsahu souvislostí, která tuto jedinečnost manifestuje, není v mých silách dohlédnout boží záměr v plném rozsahu, proto se v textu zaměřuju pouze na specifické projevy. Vzhledem k možným chybám v pozorování prosím přijměte tento text jako hypotézu.

Nejen lidová moudrost ukazuje, že existuje souvislost mezi intenzitou účinků rostlin na člověka a vzdáleností od místa jejich původu. Jaký je tento vztah a co jej ovlivňuje? Proč je pro naše tělo nejprospěšnější, pokud jíme potraviny z okruhu 50km* od míst, ve kterých žijeme? Jak je možné, že léčba cizokrajnými léčivými bylinami není v našich podmínkách tak účinná jako v zemích jejich původu?

 

Zdá se, že souvislost je potřeba začít hledat v celistvém pohledu na člověka, jako bytosti žijící mezi dalšími organizmy ve stvoření. To co máme společné je naše polarita. Jsme bipolární bytosti v bipolárním světě. Ať už budeme hledat v makro nebo mikrosvětě, vždycky nalezneme bipolární projevy od atomu až po galaxii. Jablko, které utrhneme ze stromu má svůj jižní (negativní) a severní (pozitivní) pól. Zevnitř je spojeno se stromem, ze kterého přijímá živiny a z vnějšku s okolím, se sluncem. Stejně jako strom, na kterém jablko visí, je spojený kořeny se zemí a korunou s nebem. Vykořeňme jej a uhyne, zastiňme mu slunce a rázem přestane prospívat. Stejně tak naše Země je polární a obdobně je spojena se Sluncem a Slunce s galaxií. Stejnou polaritu nalezneme ve struktuře atomů nebo vlastnosti jakékoliv energie.

Příklady máme všude okolo sebe a řešení přímo před očima, přesto souvislosti nevidíme, anebo je vidět nechceme. A jsou vůbec? Odpovědi jsou v nás.

Při bližším pohledu na povrch jakéhokoliv plodu nebo semene, můžeme pozorovat více či méně výrazné proměny jeho struktury. Stejně tak povrch Slunce nebo Země má svá specifika, která nejčastěji interpretujeme jako tvarové nebo materiálové změny. Ve skutečnosti jsou však veškeré změny na povrchu i pod povrchem utvářeny lokálními frekvenčními odchylkami. Slunce, Země nebo jablko jako celek vibrují na specifických frekvencích, odvislých od frekvencí hierarchicky nadřazených zdrojů. Pokud jablko utrhneme ze stromu a odpojíme jej tak od zdroje, můžeme měřitelně zaznamenat úbytek vnitřního napětí. Tento plod, stejně jako všechny ostatní plody, má schopnost podržet si vnitřní integritu po nějaký čas, což nám v případě jablka dává schopnost jej skladovat, aniž by se po utržení ze stromu rozpadlo. Tato schopnost je vlastní i člověku. Odpojíme-li jej od jeho kořenů, po jistý čas si podrží vnitřní soudržnost, ovšem po čase pozbyde schopnost jednat v souladu s okolím a stane se bezohledným. Odpojme jej spirituálně a dříve či později se stane manipulovatelným.

Můžeme říct, že následkem odpojení je rozladění. Odpojení tedy narušuje integritu. A je lhostejné, bavíme-li se o jablku, planetě nebo člověku. Narušená soudržnost rozlaďuje okolí. Naštěstí pro všechny, podléhají rozladěné elementy rychlému rozkladu. Umanutá snaha podřízených částí celku, rozladit nadřazený zdroj je vysilující a ve výsledku vede k nemocem a utrpení. Příkladem takové umanuté snahy může být devastující konání člověka na planetě Zemi. 

Dostáváme se tak blíže pochopení, jaký vztah má specifické vyzařování okolního prostředí na podřízené prvky. Čerstvě utržené jablko ze stromu na Moravě, bude mít nepochybně jedinečnou chuť, danou absolutním souzněním frekvencí, ve kterých plod vyrůstal. Stejně tak úžasné mohou být fíky ze středomoří nebo hrozny z Itálie, ovšem pro někoho, kdo souzní s frekvencí jiného místa může vyvolat nechtěné disonance. Heřmánek vypěstovaný v Egyptě může mít díky prostředí vyšší obsah měřitelných účinných látek v silicích, než ten stejný druh heřmánku utržený v příkopu Moravy, ovšem jeho spirituální vlastnosti a frekvenční naladění budou na rozladěný, tisíce kilometrů vzdálený organizmus působit jako velmi hrubá ladička. Nabudí, ale nevyladí.

K zamyšlení se nad vztahem mezi původem rostliny a místě projevů jejich účinků mě přivedla bylinná napářka. S mojí ženou Monikou jsme totiž řešili dilema, z jakých bylin namíchat směsi pro napářku tak, aby byl výsledek co nejúčinnější. Oba jsme na vlastní kůži poznali, že čerstvě natrhané byliny nasbírané v našem okolí mají výraznou, pronikavou a nenahraditelnou sílu (viz příklad s čerstvě utrženým jablkem, kořením apod.). Intenzita místa a tedy jakýsi Local Spirit vždy ponese přesnější informaci o naladění, kterého je nám potřeba. Bohužel není v našich silách zabývat se sběrem bylin v takovém množství, abychom pokryli byť i jen naši spotřebu. Pokud můžete sbírat bylinky přes rok ve vašem okolí, neváhejte to udělat, jejich ladění je vám zákonitě nejbližší.

Pokud stejně jako my, milujete napařování a řešíte podobný vnitřní rozpor, můžeme vám doporučit sbírat si průběžně přes rok jednu, dvě vhodné bylinky z vašeho okolí, které pak můžete přidat do koupené směsi. Tím můžete skloubit silné byliny vypěstované v prostředí příznivém pro jejich plný růst a zrání, které dají vaší směsi základní frekvenční ladění planety Země a jemnými bylinami z vašeho okolí dodat vyšší harmonické frekvence, odpovídající prostředí ve kterém skutečně žijete, a tedy vám samotným.

 

S láskou…

Martin Vala "Hokȟá Ská"

  


* Doporučená „konzumační vzdálenost“ se různí. Nejedná se tedy o vědecky či spirituálně podložený údaj, pouze o hypotetický odhad daný pozorováním souvisejících jevů.

Autor: Martin Vala
2. 11. 2017 / Všechny články
O lásce, srdci, lítosti a soucitu

Dnes bych se rád zamyslel nad lidským srdcem a to ne z hlediska biologického, ale spirituálního. Mám na mysli srdce jako důmyslný nástroj, jehož schopností je přijímat a dávat prazákladní vesmírnou energii, kterou nazýváme láska.

 

Snaha odpovědět na to, co to vlastně láska je, je jako odpovědět na to, co je gravitace. Dodnes vlastně nevíme. Naše racionální pochopení těchto sil nám prozatím slouží pouze k tomu, abychom využívali jejich vlastností, zkoumali jejich zákonité působení a učili se je využívat. Jejich pravá podstata pro nás však stále zůstává fenoménem, jehož interpretace přesahuje možnosti lidského rozumu.

Moudrost pohádek nám říká, že láska je největší síla ve vesmíru, která „hory přenáší“. Zpětným pohledem na projevy lásky se můžeme ujistit, že tomu tak opravdu je a že „zázraky“ stvoření by se bez ní jaksi neobešly. Ponechme si tedy prozatím tuto pohádkovou hypotézu a studujme dál lidské srdce.

 Abychom pochopili, jak srdce funguje a co se děje, pokud jej ze své svobodné vůle zastíníme,  pomůžeme si pozorováním slunce a jedním smyšleným příběhem o chlapci jménem Ori, ve kterém se možná tak trochu najdeme.

Jistě znáte ten pocit, kdy záříte do okolí a vše vám kvete pod rukama, stejně jako okamžiky, kdy se celý váš soukromý vesmír ve vteřině zhroutí jako domeček z karet, třeba jen pro jediné slovo. Proč se nám to děje a které aspekty fenoménu lidského srdce s tím souvisí?

Ve své podstatě struktura srdce nápadně připomíná slunce, které září ze středu, na všechny strany, bez rozdílu. Své paprsky nikomu neodmítne a nerozlišuje. Stejně jako srdci je mu nejlépe, pokud může zářit bezpodmínečně.

 

Čím to je, že pro slunce je manifestace této bezpodmínečnosti tak samozřejmá a pro naše srdce je na pokraji dosažitelnosti? Abychom se mohli přiblížit k pochopení, půjdeme ještě hlouběji a pokusíme se poodkrýt některá srdeční tajemství a blíže porozumět zákonitostem, které s bezpodmínečným vyzařováním souvisí.

Ukážeme si to na smyšleném příběhu, který nám poodhalí, které aspekty srdečního vyzařování můžeme ovlivnit pomocí svobodné vůle, a jaké následky z toho plynou.  

Ori

Představuji vám chlapce jménem Ori, který žije s matkou v domku na malém městě. Oriho otec opustil rodinu, když byl Ori ještě malý, čímž hluboce ranil Oriho matku, a svým odchodem jí způsobil trápení, se kterým se nikdy nesmířila. Příčiny odchodu Oriho otce nyní zkoumat nebudeme, protože bychom se do toho příliš zapletli. Postačí nám vědět, že důvod, proč Oriho otec rodinu opustil byl tak vážný, že prostě nemohl jinak. Když Ori vyrůstal, viděl u ostatních chlapců v sousedství, jak si s nimi jejich otcové hrají, učí je moudrosti světa a hluboko uvnitř sebe jim záviděl, že mají někoho takového, jako je Otec. Ori se proto na otce velmi hněval, což se neobešlo bez následků. Čím více se hněval na otce, tím větší vinu za tento hněv cítil, až byla jeho bolest tak nesnesitelně veliká, že se jeho srdce uzavřelo, aby se ochránilo před zničením.

Srdce nemůžeme oklamat a vždy nám bude věrně sloužit. Není to však služba podle našich představ, ale podle zákonitostí, které nás svou velikostí přesahují.

 

Nebudeme soudit Oriho, jestli se na otce hněval po právu, či ne, protože to nám nepřísluší. To že se Ori narodil do takové rodiny, si tak jako tak „zasloužil“ sám, protože jak tušíme, své rodiče si přitahujeme právě proto, abychom naplnili hlubokou potřebu naší duše po zkušenosti, která se v takovém rodinného prostředí nabízí.
Představit si Oriho srdce jako vodovodní kohoutek, kterým najednou přestala proudit voda by nám v pochopení srdečních zákonitostí příliš nepomohlo. Také si nemyslím, že je v lidských silách, zavřít své srdce úplně. Lépe nám tedy poslouží, představíme-li si Oriho srdce jako zmiňované slunce, které si Ori svou nenávistí k otci a následným hněvem na sebe sama z části zastínil. Vzhledem k tomu, že jej zastínil pro svého otce, což je bytost, která dala Orimu život, jsou následky takového zastínění výrazně patrné a pro zjednodušení můžeme říct, že tím bylo Oriho srdce zastíněno z jedné poloviny.

Srdeční čakra zastíněná

Ori naštěstí neměl v úmyslu, hněvat se kvůli otci na celý svět a to zejména proto, že bolest v srdci byla díky jeho částečnému zastínění snesitelná. V tuto chvíli to začíná být pro naše zkoumání zajímavé, protože můžeme vidět Oriho, který se ze své svobodné vůle rozhodl, že takto se zatím žít dá, a že nenávist k otci není nutno přenášet na další bytosti. Na to Ori nepřišel sám, ale poradil mu to jeho Rozum, také výborný nástroj, ale o něm až jindy. Rozum mu tedy napověděl, aby si z odchodu otce nic nedělal, že to přebolí, přejde, odplaví voda nebo zhojí čas. A Ori svůj rozum poslechl. Jako následek tohoto „smíření“ se mu dostalo soucitných reakcí z okolí nebo se také Ori mnohokrát stal terčem lítosti jiných lidí. Z počátku to bylo Orimu příjemné, protože snadno nabyl dojmu, že konečně někdo vidí jeho opravdové utrpení. Posléze pochopil, že tady něco nehraje, a že lítost nemá tu moc utišit jeho bolest. Než Ori vyroste a začne si klást ty správné otázky, můžeme si je položit za něj.

Zdá se vám Oriho jednání povědomé? Také máte ve svém okolí někoho, komu z jakéhokoliv důvodu zastiňujete své srdce, čímž se chráníte před bolestí? Že se vám to neděje? Že vám se to stát nemůže? A co takhle bolest jiných lidí nebo zvířat, můžete ji vidět? Když sdílíme svou bolest s jinými a oni trpí s námi, jedná se opravdu o ryzí soucit? Děje se nám něco bolavého a potěší nás, že někdo jiný „ocení“ hloubku naší bolesti? Má vůbec soucit něco společného s lítostí a v čem se vlastně lítost od soucitu liší?

Abychom porozuměli, můžeme se zamyslet nad tím, jak asi velká musela být bolest Oriho otce, že dokázal opustit svou ženu, dítě a odejít. Nebo jestli Ori projevil soucit s odchodem otce a zda tuto schopnost nadhledu dítě vůbec má. Jak by vlastně mohlo, když dětská láska k rodičům je tak sobecká. Děti vyžadují lásku od svých rodičů hned a když jí nemají, je pro ně téměř nemožné ospravedlnit jakýkoliv důvod, který rodiče můžou k odepření lásky svým dětem mít. Ano, v hloubi své duše budou děti své rodiče vždy milovat, protože ví, že jsou jim vděčni za život, ovšem jak jsme si ukázali na Oriho příkladu, a jak můžeme vidět okolo sebe, je tento hluboký cit často zastřený stínem, chránícím srdce před bolestí. Za vykoupení z bolesti tedy platíme vysokou daň, jejíž splatnost může mít tak dlouhý cyklus, že snadno zapomeneme, že vůbec existuje souvislost mezi utrpením našeho srdce a našimi současnými problémy.

Co je tedy na lítosti špatně? Je nějaká dobrá lítost? Stejně jako vše ostatní není lítost ani dobrá, ani špatná. Je to děj, jehož spuštěním se generují zákonité následky. Pokud někoho litujeme, poukazujeme na nespravedlnost situace, ve které se dotyčný ocitl. V našem případě můžeme projevit lítost nad tím, že Oriho rodinu opustil otec, což jistě znáte ze života jako věty: „To je hrozné! To se nemělo stát! Tak to tě teda lituju, apod.“ Smutná pravda je, že nejsme schopni objektivně posoudit, zda děj, který se před námi odvíjí je dotyčnému ku prospěchu, nebo ke škodě. Snaha zařadit události na misku dobra nebo zla, tak neustále vychyluje naše srdce, protože jej uzavíráme před okolnostmi, které se nám podle našeho soudu nehodí. Nehodící však bohužel neškrtneme.

Naproti tomu:

Soucit je schopnost vnímat bolest jiné bytosti, bez uzavření vlastního srdce. Srdce bezpodmínečně zářící na všechny strany. Srdce bez hierarchické selekce, která říká kdo je, a kdo není naší lásky hoden.

Ať nám totiž na srdci ulpí jakýkoliv stín, nemůžeme si vybrat, že tímto stínem stíníme jen vybraným nechtěným, ale umožníme vznik záhalům, pro které nebudeme schopni soucitu s jinými bytostmi, protože srdce nelze oklamat, ani podvést. Vždy nám bude do života zrcadlit naše stíny, které jsme na něj nanesli. Nelze jej podplatit argumenty rozumu nebo opít emoční či hormonální koupelí, na to je chvála Bohu příliš důmyslně utkané. Zastíníme-li jej, zákonitě se tento stín promítne do našeho života a skrze tyto stíny se stáváme manipulovatelnými, protože ztrácíme schopnost jasného citu. Takto zakalená srdce pak zákonitě přitahují srdce stejně „postižených“ lidí, a vznikají další zapletení a další prostory pro nesvobodu a manipulaci s našimi životy. To vše v souladu s naší svobodnou vůlí a následky za které neseme plnou odpovědnost. Snadno totiž nabydeme dojmu, že o místo „na slunci“ musíme neustále soutěžit s jinými, ani si nevšimneme jak nás soutěživost hypnotizuje. Že ne? A co když ano?

V jedné větě

Pokud ze svého života kohokoliv vyčleníme pro neschopnost jej milovat, omezíme tím všesměrové vyzařování svého srdce do doby, než povyrosteme natolik, abychom mohli své selektující filtry rozpustit a procítit, že bez přijetí rovnocennosti všech bytostí, nám zůstanou dveře do „království nebeského“ uzavřeny, protože klíčem k němu, je právě ryzí čistota našeho srdce.

 

Z celého srdce vám přeji, ať čistotou svých myšlenek prosvítíte všechny stinné záhaly vašich srdcí, bez potřeby hierarchicky třídit hodnoty jiných a s Boží milostí dosáhnete souladu se všemi bytostmi obývajícími tuto planetu.

S láskou…

Martin Vala "Hokȟá Ská"

Autor: Martin Vala
14. 10. 2017 / Hlavní články