Předporodní rituál

Kdo čtete mé články a příspěvky na FB, víte, jak moc si své těhotenství užívám, jak moc dělám vše proto, abychom byli s miminkem šťastní, a cílovou čarou jsme proběhli v takovém tempu, na jaké jsme spolu za těch 8 měsíců natrénovali. Ladím se, ačkoliv jsou poslední týdny dost pracovní, a potíže spojené s těhotenstvím se snažím hodit za hlavu. Nevšímat si jich nejde, ale ulevit si ano. Dělám vlastně jen to, co radím svým klientkám a ono to funguje. Je skvělé si vše vyzkoušet na vlastní kůži! Být pozitivní, ve všem vidět vyšší smysl (třeba i v bolesti lýtek, která přešla ve chvíli, kdy mi můj doktor oznámil, že se miminko otočilo hlavou dolů) a vítat ve svém životě každou zkušenost, která přichází, a zároveň s důvěrou neztrácet hlavu, když to není zrovna nic na první pohled pozitivního!

 

A tak si nosím mexickou bolu, podvazuji bříško šátkem, piju maliník, nechávám si masírovat nohy svým mužem, jím vše, na co mám chuť, chodím k fyzioterapeutce, která mě vždy krásně uvolní a snažím se být otevřená všem možnostem porodu, i přesto, že mám o tom ideálním svou představu! Krom toho, co jsem teď demonstrativně uvedla, jsem jednoho dne ucítila potřebu obklopit se ženami a sdílet s nimi pár hodin své těhotenství. Proto jsem poprosila své kamarádky, zda by pro mě neuspořádaly předporodní rituál.

Co to je předporodní rituál? A proč něco takového chtít prožít?

Předporodní rituál je pro mě projevem úcty ženě jako nositelce života, je vyjádřením hluboké přátelské lásky a solidarity ostatních žen k nastávající mamince. Je to zároveň oslava života, mateřství a ženy bohyně jako dárkyně života. Je to propojení se s ostatními ženami, které se zavazují, že budou směrem k nastávající mamince vysílat svou energii, která jí bude provázet po zbytek těhotenství a při porodu.

Předporodní rituál je silný motivační zážitek. Budoucí maminka na něm dostává péči a lásku ve chvíli, kdy se ve fázi pokročilého těhotenství, se vší fyzickou zátěží, častým nočním močením a nateklýma nohama, může přestat cítit krásně a mít tendenci podlehnout svým neduhům. Takže na místo, aby si poslední dny s miminkem v bříšku užila a pozitivně se naladila na jeho příchod, začne jí její stav obtěžovat a ona má pocit, že si jen stěžuje. Možná i proto, že potřebuje podpořit, jenže okolí jí spíš než to vyjadřuje lítost ve smyslu:“ Chudáčku, ti nezávidím tahat se s takovým břichem.“ nebo „už abys to měla za sebou“, ale z lítosti ještě žádná radost nevzešla, a proto jsem požádala mé přítelkyně, aby mě nelitovaly, ale aby mě podpořily na konci těhotenství ve směru, kterým jsem se rozhodla kráčet.

Od té doby vidím v zrcadle bříško plné života, ne břicho plné k prasknutí. Nevidím nateklé prsty na rukou a 20 kilo navíc, vidím krásnou těhotnou ženu, vidím sebe.

Tímto článkem vám chci poděkovat, Lucko, Peťko, Marťo, obě Lenky, Radko, Kamčo, Miluško, Blanko a Zuzko! Budu dnes psát hlavně o tom, jak moc lásky a pozornosti jsem od vás dostala a jak si vážím toho, jak jste ve vší tajnosti a ve své režii, zosnovaly sítě a připravily mi ten nejkrásnější těhotenský ženský kruh, který jsem kdy prožila! Srdce mi tluče radostí jen si na něj vzpomenu!

Naposledy jsem se takto hýčkaná cítila na své svatbě, kdy jsem si dopřála všechnu péči a pozornost jakou zná každá nevěsta. V sobotu ve mně ten nádherný pocit jedinečnosti zase ožil a já si uvědomila, jak jsou rituály v našem životě důležité a že je vlastně jen na nás, zda je do svého života pustíme. A že stejně jako je svatba rituálem běžným, tak předporodní rituál je něčím, o čem se moc neví. Kdyby se totiž vědělo, žádná nastávající maminka by se o něj nenechala připravit.

Logicky, kdo jiný než ženy nám blízké, by nás mohl v těhotenství podpořit, motivovat, pohladit a dodat sílu! Ženy, které samy porodily a moc dobře ví, jak se žena před porodem cítí. Na svém předporodním rituálu jsem zažila tak obrovskou solidaritu, empatii a podporu, že se o to nelze nepodělit.

Nevěděla jsem, kolik z mých přítelkyň k nám domů přijde a co mi přichystají, jen jsem se těšila, že si užiju večírek zorganizovaný na počest mého blížícího se porodu, jenom pro mě. Líbila se mi představa, že se starají a zařizují, domlouvají se za mými zády, která co zastane a já o tom nic nevím. Dokonce jsem měla zakázáno cokoliv péct a připravovat, všechno přinesly s sebou a zařídily.

S blížícím se dnem rituálu jsem ale začala být lehce nervózní! Budu umět přijmout tolik péče a pozornosti? Jsem zvyklá ji dávat, ale budu umět si ji dopřát?

Jako první přijela Lucka, má drahá! Strávila jsem s ní její druhé těhotenství a porod. Žena, mému srdci blízká i beze slov. Nachystala oltář, přivezla květiny, vykouřila náš posvátný prostor. A přenesla na mě okamžitě slavnostní atmosféru. V tu chvíli jsem věděla, že si to užiju!

Po ní se začaly scházet ostatní. Blanka, vypadala jako víla! Marťa a Kamča, u jejichž porodů jsem byla přítomna, a tak nás nejen díky nim pojí krásné pouto. Lenka s Miluškou, které jsem o rituál jako první požádala a ony neváhaly ani minutu. Lenka, která si udělala čas, ač ho nemá nazbyt a je vždycky tak upřímná! Zuzka, od které bych to nečekala. Peťka, sousedka moje nejlepší! Přijížděly jedna za druhou, navzájem se vítaly, ačkoliv se některé znaly jen prostřednictvím emailu. Přesto jsem měla pocit, jako by se zdravily dávné přítelkyně. Příprava mého rituálu je spojila. Bylo hezké je pozorovat, objímat je, přijímat dary a pozornosti, dobroty a pohoštění. Cítila jsem, jak začínám zářit a jak to vnímají ony, a také celé září a nasávají atmosféru, kterou jsme společně tvořily, jak je to mezi námi vzácné a slavnostní. Tohle je přesně to sesterství mezi ženami, o kterém se často tak mluví! Žádné soupeření, jen souznění!

Když už chyběla jen jedna z nás, která doma dovařovala polévku (Raduško, byla výborná! Ty jsi vždy ta, která přínáší humor!), usedly jsme do kruhu a Lucka, zahájila rituál povídáním o tom, proč jsme se sešly. Prohlížela jsem si je jednu po druhé a hlavou mi probíhala myšlenka: “Opravdu mě má rádo tolik žen? Tolik žen mohu požádat, aby mi posílaly sílu při porodu Mariánka?“

Lucka pokračovala žádostí k ženám v mé linii předků, aby učinily totéž, aby za mnou stály v době, kdy budu potřebovat nejvíce síly. A poté jsme jen mlčely a držely se za ruce. Děkovala jsem v duchu ženám svého rodu, ale i svým přítelkyním, že mě obdarovaly tak posvátnými okamžiky ženského sdílení.

Hrály mi na tibetské mísy, bubínek a carimby. A poté vzaly misku s korálky a začaly pro mě navlékat náramek. S každým korálkem jedno přání směřované ke mně a Mariánkovi, k mému porodu, k našemu společnému životu. Utírala jsem si slzy. Byla jsem dojatá. Mé slzy však vysušoval smích, když korálek nechtěl sklouznout na šňůrku a bavily jsme se navzájem svou neobratností. Mariánek se pohnul s každým přáním. Když byl náramek hotový, vstala jsem a přinesla amulety, které jsem si pro ně připravila já. Všechny si je navzájem uvázaly kolem zápěstí a slíbily, že je budou nosit do té doby, než porodím, aby jim připomínaly, že na mě mají myslet.

Můj amulet pro ně jsem vyrobila z kamenů, které jsme nasbírali s Martinem a dětmi letos u moře s Mariánkem v bříšku. Do každého z nich voda sama vyvrtala dírky. Líbilo se mi to jako symbolika přirozeného toku věcí. Voda sama provrtala a já budu stejnou nevyhnutelností sama rodit. Vybrala jsem k nim světlé modré korálky, které symbolizují čistotu a plynutí vlnek na moři, jako chci, aby můj porod plynul svým tempem. A nakonec jsem je navlékla na modrý provázek, který symbolizoval nejen očekávání chlapečka, ale i barvu vody, ve které byly kameny a ve které je ještě nyní v mém lůně mé dítě.

Po těch silných i veselých okamžicích jsme se vrhly na plný stůl dobrot. Ale tím to neskončilo. Po občerstvení mě uložily na postel, kde o mě tři z nich pečovaly. Lucka pracovala na mých čakrách pomocí reiki, Blanka mě hladila a kdo ví, co krásného mi nakvantila a Peťka mi masírovala nohy! Užívala jsem si to a byla v sedmém nebi. Mariánek celou dobu klidně spal. I já jsem byla úžasně relaxovaná.

Zatímco o mě tři přítelkyně pečovaly, ostatní pro mě a pro Evelínku tvořily porodní věnečky jako korunky, pro bohyně a taky podzimní věnec z listí, kterým se dozdobil oltář. Během toho, co jsem si užívala doteky, poslouchala jsem jejich kuchyňské štěbetání a smích, který mi připomněl, jak je úžasná ženská pospolitost, a že kuchyň je jako dělaná na ženská setkání.

A pak jsem věneček dostala na hlavu a prošla si spirálou ze svíček a kamenů. Když jsem vyrazila směrem ke středu, lehla si mi do cesty naše kočka Ronja, která je mou obrovskou inspirací díky tomu, jak úžasně, rychle a plynule jako prvorodička před třemi měsíci porodila. Ona je pro mě symbolem hladkého porodu, a tak její přítomnost na mé symbolické porodní cestě byla krásným znamením. Cesta zpět ze spirály symbolizovala mé šestinedělí. Ani jednou jsem neznejistěla. Ani na cestě tam, ani na cestě zpět. Prošla jsem z rozvahou a jistotou. Bude to tak? Zvládnu to i doopravdy?

Následoval společný tanec v kruhu. A loučení s některými z mých přítelkyň, které musely rychle domů nakojit své děti, protože přišly bez nich, aby se mohly věnovat jen mě. Kamčo, Peťko, Lucko! Tak moc si toho vážím!

Když jsem se vracela z koupelny, bylo uděláno přítmí, hrála krásná hudba a já si prošla uličkou lásky! Se zavřenýma očima jsem pomalým krokem našlapovala a cítila jejich doteky a hlazení po celém mém těle! Chtělo se mi zastavit ty příjemné okamžiky na věky! Už po několikáté jsem prožívala pocity absolutního štěstí. Vše vyvrcholilo hromadným objetím!

Nakonec mi Zuzka namíchala mou porodní vůni z éterických olejů, které jsem si vybrala, a pak jsme usedly k hostině a jedly, pily a zpívaly, smály se a povídaly. A bylo nám dobře! A já se cítila jako bohyně a ten stav ve mně doznívá a pravděpodobně nevyprchá do porodu, protože moje duše byla nakrmena takovou pozorností a láskou, jakou jsem jen dokázala snést.

Až začnu rodit, budou se mnou v myšlenkách a já o tom napojení budu vědět. Můj porod bude vyvrcholením celého rituálu, bude tou chvílí, pro kterou jsme se navzájem provázaly. Všechny je tady budu mít u sebe. Tentokrát budu rodit v červeném stanu s ženami pomyslně stojícími po mém boku.

Ještě jednou děkuji za ty vzácné okamžiky, ženy moje drahé!

 

 

Autor: Monika Valová
2. 11. 2017 / Hlavní články
Jak jsem si musela zpracovat Ježíška

Napište mi 5 důvodů, proč by měly děti věřit, že jim dárky nosí Ježíšek a já vám napíšu svůj jeden, proč by neměly. Beru zpět, nikam bychom nedošli, maximálně bychom se překřikovali, stejně jako se to překřikovalo ve mně, když jsem nad tím začala přemýšlet. Myslím, že postačí, když řeknu, že jsem začala před týdnem a stále píšu první odstavec, který už snad teď směřuje k tomu, že si to ve mně konečně sedlo.

 

Miluju staré tradice, protože k nám skrze ně hovoří moudrost a dědictví našich předků. Mám ráda stará rčení a přísloví a rituály a bylinky, praktiky, které vycházejí z lidového léčitelství a lidové slovesnosti. Nikdo konkrétní za nimi nestojí, nikdo je vědecky neprozkoumal a nezaznamenal na kus papíru a stejně se k nám za ta léta dostaly. Protože fungují.

Jenže ne všechny tradice mi tak úplně hrají do karet mého životního postoje. „Mluvit pravdu a být upřímná.“ Jak s tímto životním krédem vůbec můžu ustát českou tradici, že dárky nosí Ježíšek? A když to tak po sobě čtu, jak s tímto postojem vlastně můžu přežít na tomto světě? Docela naivně si teď připadám, ale věřím, že nejsem.

Když řeknu dětem, že jim dárky nosí Ježíšek, kecám. A to nechci, ale taky jim nechci vzít tu krásnou staročeskou tradici, která je od nepaměti spojená s českými Vánocemi a zároveň má hlubší smysl.

Kdyby bylo na mě, řeknu jim, že si dárky dáváme na počest oslavy narození Ježíše Krista. Jenže chtějí to? Co když se dětem náramně hodí, že jednou v roce mohou věřit, že nadpřirozeno, které je například součástí pohádek, vstupuje do jejich životů? Podle mého názoru tradiční pojetí Vánoc v dětech zároveň posiluje víru, pomáhá jim (i nám dospělým) si uvědomit, že zázraky patří do našeho života a že Kristus je tu stále s námi. V současné době je navíc docela k věci uvědomit si kořeny křesťanství a zachovat tradiční svátky s jejich náboženským, ale i mystickým přesahem.

Ježíšek tiše položí dárky pod slavnostně nazdobený stromeček. Ozve se zacinkání kouzelného zvonečku, přiběhnou děti s rozzářenými očima. Všichni jsme šťastní. Ze všech dospělých najednou spadne napětí a shon, který jsme si před Vánocemi naordinovali, protože bez čistých oken, 20 druhů cukroví a padesáti balíčků plných blbostí, které bychom nikdy jindy v roce nekoupili, by Vánoce nebyly přece Vánocemi. A to, že je to pitomost, to nám nikdo nevymluví, protože to tak dělají všichni sousedi kolem! Kéž by nám ten pocit hojnosti vydržel po celý rok a my už v lednu nezapomněli, jak se vlastně máme v té naší zemi dobře!

Nevýhodou toho, že dárky přináší Ježíšek je, že je vlastně nepřináší a my si proto musíme v hlavě rozumem i citem zvážit, kolik přání dětem splnit, aby to nebylo málo ani moc. U nás doma jsme stanovili pravidlo, že pod stromečkem najdou 3 dárky ze svého wishlistu a že je na Ježíškovi, které si z něho vybere. To zúžilo jeho obsah na přijatelnou míru a přinutilo děti zamyslet se nad tím, co opravdu chtějí. Měkkoně nebalím, nestihli bychom Popelku! Minimalistické pojetí Štědrého dne vyhovuje nám všem.

Výhodou pak je, že v dětech tradice probouzí fantazii a představivost. Pěstují si víru v nadpřirozeno. Což je fajn, ale chtějí to tak? Nikdy mi zatím žádný z nich nepoložil přímou otázku, a tak i mé odpovědi prozatím chodily kolem horké kaše.

A tu se ke mně (z nebe) snesla myšlenka, kolem které jsem kroužila, a to, že „Děti možná a prostě jen chtějí věřit na Ježíška!“ Koneckonců mi to v posledních dnech potvrdila Evelínka hned v několika situacích, kdy mžikem mohla přestat věřit, ale nepřestala, a to přesto, že je jí už šest.

„Mami, děti ve škole říkaly, že dárky nenosí Ježíšek ale vy rodiče.“ Potom následoval dovětek:“ Tomu nevěřím. Děcka mluví blbosti.“ Konec věty oznamovací, netřeba matčina komentáře. Kdyby za mnou přišla a přímo se zeptala, řekla bych jí pravdu. Ale vypadalo to spíše, že se v tom moc rýpat nechce. Na rozdíl ode mě! Zjevně!

Předevčírem jsme spolu byly nakupovat. Spatřila jsem hračku, kterou si přeje Metoděj, a tak jsem ji s radostí hodila do košíku, načež Evelínka prohlásila, že mořskou vílu si Mety přeje přeci k Vánocům! AHA!!! No tak jak jí vysvětlit, proč ji kupuju, a nezamotat se do toho. Anebo s pravdou ven? Napadlo mě říct, že ji dám večer na okno, ať si ji Ježíšek odnese a nemusí ji shánět po obchodech a že mu tím trochu ulehčím práci, když má těch dětí na starost tolik! Evelínka řekla: „jasně“, bez doplňujících otázek. A já si oddychla, že ji uprostřed obchoďáku nepřipravím o ducha Vánoc. Dneska ještě ne. Ale právě na základě této situace píšu svůj článek, protože jsem si tehdy připadala jako lhářka.

Dokončily jsme nákup a vracely se k autu, když jsem za výlohou uviděla ten nejdokonalejší dárek pro mou mámu! A nepoučena předchozí situací, jsem vešla do obchodu a dala se do řeči s prodavačkou. Kdybych byla bývala Evelínku posadila do auta a pod záminkou něčeho jiného se vrátila do obchodu, byla by to lež jako věž, a tak jsem jí řekla v návaznosti na náš předchozí rozhovor na toto téma: „Už jsem ti říkala, že Ježíšek má moc práce s dětmi. Určitě sis všimla, že my dospělí svá přání na parapet nedáváme, ale dárky dostáváme. Nenosí nám je Ježíšek, dáváme si je mezi sebou sami, abychom nebyli smutní, že pod stromečkem na rozdíl od dětí nic nemáme.“ A její reakce? „Ok, to je přece jasné.“ Vytušila jsem, jak si v duchu říká: „Mějte si to, jak chcete, důležité, že Ježíšek nezapomene na mě.“

S její zvídavostí a důvtipem není možné, aby netušila, jak to opravdu je! Proto si myslím, že spíš než definitivně vědět, se jí líbí pocit, že to může být tak jako tak! Kolikrát během roku je blízko něčeho, co vnáší do reality kouzelný příběh.

„Mami, ten balící papír, ve kterém jsme měli zabalené dárky, jsi Ježíškovi koupila ty? Je úplně stejný jako ten, co jsi měla na skříni.“ Zeptal se mě před dvěma lety na první svátek Vánoční Šimi. Další Vánoce už věděl, jak se věci mají a že je úplně zbytečné přát si živého tygra nebo okřídleného robota, který umí plivat kyselinu.

Jeho vztah ke Štědrému dni to nijak zásadně nezměnilo. Pravda si ho našla připraveného a ve správný čas. Druhý rok už s námi drží basu a uchovává naše velké společné tajemství před ostatními sourozenci a cítí se náramně důležitě. Ale stejně mám pocit, že ty roky, kdy věřil na Ježíška, se na jeho postoji pozitivně podepsaly.

Takže pokud jde o Vánoce, přimhouřím obě oči a zůstanu u jejich tradičního pojetí. Dárky bude nosit Ježíšek do té doby, do kdy budou děti chtít, aby je nosil. A to, že pro tentokráte nejsem úplně upřímná, snesu. Už teď jsem si odpustila. Důvodů mám pro to víc než dost.

Krásný adventní čas!

Autor: Monika Valová
8. 12. 2016 / Všechny články