Jak jsem si musela zpracovat Ježíška

Napište mi 5 důvodů, proč by měly děti věřit, že jim dárky nosí Ježíšek a já vám napíšu svůj jeden, proč by neměly. Beru zpět, nikam bychom nedošli, maximálně bychom se překřikovali, stejně jako se to překřikovalo ve mně, když jsem nad tím začala přemýšlet. Myslím, že postačí, když řeknu, že jsem začala před týdnem a stále píšu první odstavec, který už snad teď směřuje k tomu, že si to ve mně konečně sedlo.

 

Miluju staré tradice, protože k nám skrze ně hovoří moudrost a dědictví našich předků. Mám ráda stará rčení a přísloví a rituály a bylinky, praktiky, které vycházejí z lidového léčitelství a lidové slovesnosti. Nikdo konkrétní za nimi nestojí, nikdo je vědecky neprozkoumal a nezaznamenal na kus papíru a stejně se k nám za ta léta dostaly. Protože fungují.

Jenže ne všechny tradice mi tak úplně hrají do karet mého životního postoje. „Mluvit pravdu a být upřímná.“ Jak s tímto životním krédem vůbec můžu ustát českou tradici, že dárky nosí Ježíšek? A když to tak po sobě čtu, jak s tímto postojem vlastně můžu přežít na tomto světě? Docela naivně si teď připadám, ale věřím, že nejsem.

Když řeknu dětem, že jim dárky nosí Ježíšek, kecám. A to nechci, ale taky jim nechci vzít tu krásnou staročeskou tradici, která je od nepaměti spojená s českými Vánocemi a zároveň má hlubší smysl.

Kdyby bylo na mě, řeknu jim, že si dárky dáváme na počest oslavy narození Ježíše Krista. Jenže chtějí to? Co když se dětem náramně hodí, že jednou v roce mohou věřit, že nadpřirozeno, které je například součástí pohádek, vstupuje do jejich životů? Podle mého názoru tradiční pojetí Vánoc v dětech zároveň posiluje víru, pomáhá jim (i nám dospělým) si uvědomit, že zázraky patří do našeho života a že Kristus je tu stále s námi. V současné době je navíc docela k věci uvědomit si kořeny křesťanství a zachovat tradiční svátky s jejich náboženským, ale i mystickým přesahem.

Ježíšek tiše položí dárky pod slavnostně nazdobený stromeček. Ozve se zacinkání kouzelného zvonečku, přiběhnou děti s rozzářenými očima. Všichni jsme šťastní. Ze všech dospělých najednou spadne napětí a shon, který jsme si před Vánocemi naordinovali, protože bez čistých oken, 20 druhů cukroví a padesáti balíčků plných blbostí, které bychom nikdy jindy v roce nekoupili, by Vánoce nebyly přece Vánocemi. A to, že je to pitomost, to nám nikdo nevymluví, protože to tak dělají všichni sousedi kolem! Kéž by nám ten pocit hojnosti vydržel po celý rok a my už v lednu nezapomněli, jak se vlastně máme v té naší zemi dobře!

Nevýhodou toho, že dárky přináší Ježíšek je, že je vlastně nepřináší a my si proto musíme v hlavě rozumem i citem zvážit, kolik přání dětem splnit, aby to nebylo málo ani moc. U nás doma jsme stanovili pravidlo, že pod stromečkem najdou 3 dárky ze svého wishlistu a že je na Ježíškovi, které si z něho vybere. To zúžilo jeho obsah na přijatelnou míru a přinutilo děti zamyslet se nad tím, co opravdu chtějí. Měkkoně nebalím, nestihli bychom Popelku! Minimalistické pojetí Štědrého dne vyhovuje nám všem.

Výhodou pak je, že v dětech tradice probouzí fantazii a představivost. Pěstují si víru v nadpřirozeno. Což je fajn, ale chtějí to tak? Nikdy mi zatím žádný z nich nepoložil přímou otázku, a tak i mé odpovědi prozatím chodily kolem horké kaše.

A tu se ke mně (z nebe) snesla myšlenka, kolem které jsem kroužila, a to, že „Děti možná a prostě jen chtějí věřit na Ježíška!“ Koneckonců mi to v posledních dnech potvrdila Evelínka hned v několika situacích, kdy mžikem mohla přestat věřit, ale nepřestala, a to přesto, že je jí už šest.

„Mami, děti ve škole říkaly, že dárky nenosí Ježíšek ale vy rodiče.“ Potom následoval dovětek:“ Tomu nevěřím. Děcka mluví blbosti.“ Konec věty oznamovací, netřeba matčina komentáře. Kdyby za mnou přišla a přímo se zeptala, řekla bych jí pravdu. Ale vypadalo to spíše, že se v tom moc rýpat nechce. Na rozdíl ode mě! Zjevně!

Předevčírem jsme spolu byly nakupovat. Spatřila jsem hračku, kterou si přeje Metoděj, a tak jsem ji s radostí hodila do košíku, načež Evelínka prohlásila, že mořskou vílu si Mety přeje přeci k Vánocům! AHA!!! No tak jak jí vysvětlit, proč ji kupuju, a nezamotat se do toho. Anebo s pravdou ven? Napadlo mě říct, že ji dám večer na okno, ať si ji Ježíšek odnese a nemusí ji shánět po obchodech a že mu tím trochu ulehčím práci, když má těch dětí na starost tolik! Evelínka řekla: „jasně“, bez doplňujících otázek. A já si oddychla, že ji uprostřed obchoďáku nepřipravím o ducha Vánoc. Dneska ještě ne. Ale právě na základě této situace píšu svůj článek, protože jsem si tehdy připadala jako lhářka.

Dokončily jsme nákup a vracely se k autu, když jsem za výlohou uviděla ten nejdokonalejší dárek pro mou mámu! A nepoučena předchozí situací, jsem vešla do obchodu a dala se do řeči s prodavačkou. Kdybych byla bývala Evelínku posadila do auta a pod záminkou něčeho jiného se vrátila do obchodu, byla by to lež jako věž, a tak jsem jí řekla v návaznosti na náš předchozí rozhovor na toto téma: „Už jsem ti říkala, že Ježíšek má moc práce s dětmi. Určitě sis všimla, že my dospělí svá přání na parapet nedáváme, ale dárky dostáváme. Nenosí nám je Ježíšek, dáváme si je mezi sebou sami, abychom nebyli smutní, že pod stromečkem na rozdíl od dětí nic nemáme.“ A její reakce? „Ok, to je přece jasné.“ Vytušila jsem, jak si v duchu říká: „Mějte si to, jak chcete, důležité, že Ježíšek nezapomene na mě.“

S její zvídavostí a důvtipem není možné, aby netušila, jak to opravdu je! Proto si myslím, že spíš než definitivně vědět, se jí líbí pocit, že to může být tak jako tak! Kolikrát během roku je blízko něčeho, co vnáší do reality kouzelný příběh.

„Mami, ten balící papír, ve kterém jsme měli zabalené dárky, jsi Ježíškovi koupila ty? Je úplně stejný jako ten, co jsi měla na skříni.“ Zeptal se mě před dvěma lety na první svátek Vánoční Šimi. Další Vánoce už věděl, jak se věci mají a že je úplně zbytečné přát si živého tygra nebo okřídleného robota, který umí plivat kyselinu.

Jeho vztah ke Štědrému dni to nijak zásadně nezměnilo. Pravda si ho našla připraveného a ve správný čas. Druhý rok už s námi drží basu a uchovává naše velké společné tajemství před ostatními sourozenci a cítí se náramně důležitě. Ale stejně mám pocit, že ty roky, kdy věřil na Ježíška, se na jeho postoji pozitivně podepsaly.

Takže pokud jde o Vánoce, přimhouřím obě oči a zůstanu u jejich tradičního pojetí. Dárky bude nosit Ježíšek do té doby, do kdy budou děti chtít, aby je nosil. A to, že pro tentokráte nejsem úplně upřímná, snesu. Už teď jsem si odpustila. Důvodů mám pro to víc než dost.

Krásný adventní čas!

Autor: Monika Valová
8. 12. 2016 / Všechny články
Můj běžecký deník

Jsem jen já, vítr fouká, slunce svítí a nohy běží. Cítím, jako bych se odpojila od těla, které je jen dopravním prostředkem, vezoucím mě krajinou. Pozoruji přírodu kolem sebe a usmívám se, všechno to tady a teď miluji, nejde to jinak. Cítím se tak úžasně, ačkoliv o tom nepřemýšlím. Vlastně nepřemýšlím o ničem. Mám hlavu úplně prázdnou. Vnímám každým kouskem svého těla. Jsem v úplné přítomnosti sama se sebou. Nad hlavou mi krouží dvě káňata a já mám pocit, že letím s nimi. Sdílím jejich volnost, kterou si dopřávají díky křídlům a já díky svým nohám!


Běhám už třetí rok s čím dál lepším pocitem, že dělám něco jen sama pro sebe. Radost z rostoucí kondičky a toho, že jsem se dokázala rozhoupat a odmítla sledovat program, že na sport není v mém životě čas. Od běhu nic nečekám. Běžím jen, abych se proběhla, abych utekla na chvíli před všemi, za kterými se zas budu na zpáteční cestě těšit.

Můj styl je běžecký anarchismus. Nemám totiž sladěné Adidas nebo Nike vybavení a nesleduji také žádnou běžeckou školu, ani trendy. Nějak necítím, že by to bylo podstatné. Běžecké legíny a kraťasy jsem si pořídila, až když se mi v létě v místě tření oprudily stehna, což je prý klasika, když trochu běháte. A tak jsem poté naklusala do Lídlu ukořistit běžecké kalhoty. Běhám bez sluchátek v uších, bez chytrého mobilu připevněného na paži, bez speciálního běžeckého vybavení (i když to už není až tak úplně pravda), ale s radostí nadšence, který se za každou cenu nežene za zvyšováním své výkonnosti, ale běhá jen tak ve starých teniskách, na kterých už je vidět stopa času i vlezlé antuky z jejich původního určení. Nemám s sebou žádný přístroj, který měří tepovku nebo uběhnuté kilometry a nepotřebuji se na FB chlubit trasou, kterou jsem zrovna uběhla. Sleduji krajinu kolem, zvířata a rostliny a jsem v sedmém nebi, když mě doprovází ptáci a srnky křižují cestu. Úsměv na mou tvář přijde „jen tak“. A o to „jen tak“ si patřičně hýčkám.

Líbí se mi pocit, když plná sil vyběhnu z domu a nesnáším ten, který se dostaví záhy, a to, že to dneska nějak nešlape. Zbožňuji, když to překonám a nechám nohy dělat svou práci a vypnu hlavu. Jen běžím a medituji v pohybu. Jsem tam jen já se vším, co mám. Svoboda ve volné krajině. Šumění větru v uších, pot stékající po tvářích a ten výhled při západu slunce! Východ se mi ještě nepodařil! :)

Běžecká sezóna pro mě začíná v dubnu a končí v říjnu. V zimě zatím neběhám, musela bych nakoupit oblečení a naučit se správně dýchat nosem, a to ještě úplně nepřišlo. Ale něco navíc přeci jen přišlo. Vloni v létě se dostavila bolest!

Běžím a najednou ucítím nepříjemně stupňující se pocit v koleni, který začíná vystřelovat do lýtka, otáčím to raději domů, když mou nohou najednou projede tupá bolest, pod kterou se mi podlamují kolena. Zpátky dojdu silou vůle pomalým pajdavým krokem se slzou lítostí v oku. Za brankou se svalím a nemůžu udělat ani krok. Nemůžu ohnout nohu! Jsem úplně paralyzovaná. Co se mi to stalo?

Na lehátku mé kamarádky fyzioterapeutky se dozvídám, že mám málo vaziva a kolenní klouby mi plavou jako plováky na vodě. Špatná zpráva je, že nikdo neví, jak podpořit tvorbu nového vaziva, ta dobrá je, že na to možná pomůže pořádně se protáhnout před vyběhnutím a v jeho průběhu podle potřeby nebo že by lepší boty? Má drahá Marika mi tejpuje nohu, díky čemuž od ní odcházím lehkým krokem s nadějí, že to není konec. Běhání by mi chybělo. Jak se najednou vzdálí něco, co bylo samozřejmé a mému tělu dodávalo takovou radost. Vážila jsem si toho dostatečně? Až do podzimu běhám s lehkou bolestí v koleni a sezónu zakončuji krásným desetikilometrovým během.

Bolest v koleni mě donutila zvážit koupi běžeckých bot. Oslovila jsem několik přátel, kteří běhají, aby mi nějaké doporučili. Koupit si ty pravé boty totiž není zdaleka jednoduché! Vybírají se podle typu nášlapu a dalších parametrů. Přísahám, že kdyby mě nezačaly bolet kolena, běhala bych dále v těch starých teniskách a zažívala pocit radosti z pohybu i tak. Proč je to taková věda? Celá zima mi nestačila, abych si novou obuv vybrala!

Jak už to tak chodí, nakonec to za mě vyřešila vyšší moc nebo můj muž?! Martin mi přihrál do rukou knihu „Zrozeni k běhu“ a já letos zahájila sezónu, nikoli s novými botami, ale s knihou na gauči. A tu knihu doporučuji všem, kteří běhají i neběhají. Dozvěděla jsem se v ní mimo jiné něco o běžeckém zákulisí, zraněních a také to, že my lidé jsme přirození běžci. Dokonce největší vytrvalostní běžci ze všech živočichů. Domorodci doposud loví gazely tak, že je prostě uženou. Nejpodstatnější pro mě na tom však je, že přitom mají na nohou jen jednoduché vlastnoručně vyrobené boty nebo sandále z ojetých pneumatik. Od chvíle, kdy jsem knihu přečetla, bylo rozhodnuto. Na standardní běžecké boty z vysoka kašlu! Pořídím si barefooty! Mimochodem příběh, který je v té knížce vypravován, je tak strhující, že máte chuť jít okamžitě ven a proběhnout se! A naboso klidně!

Jeden dubnový pátek jsem si s velikánskou radostí nesla z obchodu jako nejcennější poklad ty nejdražší boty, jaké jsem si kdy koupila. Nožky jsou v nich jako bez nich! První běh, byl úžasný zážitek! Měla jsem pocit, že jsem ty dva roky běhala ve svěrací kazajce!

A tak jsem pověsila své staré tenisky na hřebík!

Po prvním otestování, kdy jsem měla pocit, že se samou lehkostí vznáším nad zemí, přišla studená sprcha. Nemohla jsem několik dní chodit. Nerespektovala jsem totiž pokyn, že se v nich mám nejprve procházet, protože noha si musí znovu zvyknout na bosochod. Moje lýtka byla v ohni a noční návštěva toalety doslova trestem božím! Vykoupila jsem pětikilometrový běh bolestí, která mi však týden připomínala to, že jsem nereagovala na varování svého těla (lýtka mě začala bolet už při zpáteční cestě), což je samozřejmě pitomost. Víme, že? Příště už to udělám, slibuji.

Po krátké pauze už zase běhám. A jde to skoro jako naboso. Šumící stromy, volavka stojící v rybníku, kukačka na stromě i vyplašený bažant v trávě. Díky přírodo, že jsi! Díky mé nohy, že mě nesete! Běhám moc ráda!

 

 

Autor: Monika Valová
17. 5. 2016 / Důležité články