Vítejte

Jsme rodina, která je vybudována na velmi silném partnerském poutu, kde muž a žena jsou jeho základním stavebním kamenem. Pokud by byly základy mělké, nemohli bychom na nich vybudovat úžasný dům sahající do nebes. Hýčkáme se navzájem, ale zároveň nám naše láska kvete úměrně se štěstím našich dětí. Tím, že se nemusí obávat o štěstí rodičů, mají kupu času prožívat svůj život. Věří nám a bezmezně nás milují. My se je pokoušíme sebevědomě vychovat a naslouchat jim. Snažíme se vyhovět jejich hlasitým potřebám, ale i těm nevyřčeným, které slyší jen rodiče s otevřeným srdcem, ovšem ne za cenu ztráty vlastního sebe-vědomí. Vzájemně se podporujeme a pátráme po příčinách našich problémů a přešlapů dříve, než se podepíší na našich dětech i nás samotných v podobě nemoci nebo traumat. 

pokračování

Zrození Mariánka
Milovala jsem pocit, že jsem těhotná, ale to, co se začalo dít, bylo ještě líbivější. Započal se proces, na který jsem se poctivě chystala 39 týdnů a 3 dny, a který nešlo odvrátit.
Autor: Monika Valová
8. 1. 2018 / Hlavní články

Ráda bych se s vámi podělila o příběh zrození mého nejmladšího syna, jehož příchod na svět byl přirozeně krásný! Mariánek se narodil v bezpečí domova do láskyplné náruče, ve které zůstal téměř nepřetržitě celých šest neděl.

 

Ten příběh však začal dávno předtím. Když se mi před devíti a půl lety narodil první syn po dlouhé noci strávené v cizím prostředí plné bezmoci, vystrašení a očekávání, že ho za mě někdo porodí. I přesto, že jej rodil doktor, já jsem se stala matkou. Mateřství bylo plné chyb, pokusů a omylů, ale zároveň lásky a mého dospívání současně s tím, jak Šimonek rostl. Po dvou letech jsem ve stejné nemocnici porodila sama, bez asistence lékaře, svou krásnou dceru. Celý porod jsme strávili jen spolu s Martinem, který mi zpíval indiánské písně, a já během rození Evelínky meditovala v jeho náručí. Porodní asistentku jsme zavolali na poslední chvíli. Po porodu jsem se cítila nádherně. Opravdu znovu zrozená žena. Ještě v porodnici jsem doufala, že to nebylo naposled. Po dvou letech jsme se rozhodli, že necháme třetímu miminku volný průběh a já otěhotněla téměř okamžitě a přála si porodit doma. Z první prohlídky od gynekologa jsem však odcházela se smíšenými pocity radosti i strachu, myslela jsem, že mě jako matku dvou dětí už nic nepřekvapí a docela se mýlila, když jsem se dozvěděla, že čekáme dvojčátka. Jejich porodní příběh jsem už dávno sepsala, naleznete jej zde. Jen prozradím, že jsem porodila vaginálně v porodnici, co nejvíce přirozeně to v danou chvíli šlo.

Celé těhotenství s dvojčaty i jejich porod, pro mě byly asi největší životní zkouškou. Díky klukům se ve mně zrodilo sebevědomí (rozuměj uvědomění si sebe sama, své podstaty a pochopení mé ženské a profesní cesty). A tak jsme místo třech plánovaných dětí měli doma najednou čtyři, a ačkoliv jsme si cestu k tomu pátému úplně neuzavřeli, čím byla dvojčata samostatnější, tím více jsme byli přesvědčeni o tom, že 4 děti nám budou stačit. V náladě tohoto přesvědčení k nám nečekaně a neplánovaně připlul Mariánek.

Od první rozpačité chvíle jsme jej chtěli. A já věděla, že přišel, abych se ještě něčemu, co se mi bude v životě hodit, přiučila. A taky, že ano.

Všechny porody mě obohatily. Každý s sebou přinesl novou zkušenost, díky které byl ten následující vědomější, plynulejší a prožitější. Čtvrtý porod však navíc přinesl do mého života větší harmonii. Byl totiž na rozdíl od těch předešlých svobodný. Poprvé, ať byly mé porody pohodové jakkoliv, jsem za sebe a své dítě rozhodovala jen já sama, nesla plnou odpovědnost a pocítila důvěru v život na vlastní kůži. Mohla bych napsat, že můj poslední porod byl v porovnání s ostatními krásnější, ale to bych kolem sebe nafoukla obrovskou bublinu nepokory. Místo toho se svěřuji s tím, že jsem od prvního porodu prošla přirozeným vývojem a postupným sbíráním vlastních zkušeností dospěla k tomu, že čtvrtý porod pro mě a Mariánka bude nejbezpečnější doma.

Najde se určitě spousta skeptiků, lidí ovlivněných strachem, neznalostí a nezainteresovaností, kteří budou tiše i nahlas odsuzovat naše rozhodnutí přivést na svět dítě doma. Těm, kteří budou říkat, že jsme nezodpovědní, že jsme ohrozili život Mariánka i můj, bych chtěla vzkázat, že dokud nebudou mít vlastní zkušenost, ať nesoudí, ať si nechají své subjektivní hodnocení pro sebe, protože bez tohoto prožitku se jedná o obecné domněnky, které nejsou o nic víc cenné, než hospodské tlachy. Můj poslední porod byl tím nejbezpečnějším ze všech porodů, a to také proto, že jsem si pro něj poctivě připravila podmínky a především nalezla obrovskou důvěru v sebe sama a ve své dítě a uvědomila si, že ho za mě nikdo jiný než já neporodí, ani doktor, ani nemocniční prostředí. Tím jsem umožnila svému tělu udělat jednoduše přesně to, co je sice vtisknuto po tisíciletí do buněčné paměti ženského těla, ale poslední desítky let je uměle tlumeno nepřirozenými zásahy do porodů v nemocnicích, a to – prostě porodit dítě.

Vše začalo jemnými vlnkami, které se pohupovaly na klidném dopoledním moři. Po dvou hodinách, kdy ke mně neznatelně připlouvaly a odplouvaly, mi při vaření oběda, došlo, že je to tady, a že tohle moře už klidnější nebude. Nerušily mě, a tak jsem se se svátečním klidem věnovala kuchyni i lehkému úklidu. S každou další jemnou vibrací, jsem se musela usmát. Několikrát jsem se snažila si tento stav uchovat ve své paměti, kdyby tak šlo zmáčknout tlačítko „record“.

V hlavě mi pěkně zněla myšlenka „rodíš!“.

Milovala jsem pocit, že jsem těhotná, ale to, co se začalo dít, bylo ještě líbivější. Započal se proces, na který jsem se poctivě chystala 39 týdnů a 3 dny, a který nešlo odvrátit.

„Tak už je to tady, chlapečku můj!“ řekla jsem si v duchu asi stokrát! A milionkrát pohladila své veliké bříško.

Napsala jsem jedné z porodních asistentek, že se už pomalinku chystáme, ale že to pravděpodobně dneska ještě nebude. Napsala mi obratem, že taky doufá, protože zrovna začala rodit jiná žena a že by chtěla stihnout také můj porod. Vzhledem k tomu, že kontrakce přicházely častěji, ale stále nepravidelně a jemně, napsala jsem raději i druhé porodní asistentce, aby měla čas se připravit. Stále neodtekla plodová voda. Čekala jsem, že tím porod začne jako vždy a že díky tomu budu mít průběh pod kontrolou. Teď už vím, že tím započala velká zkouška mého ega, protože tentokrát to mělo být prostě jinak a já se měla naučit ryze důvěřovat svému tělu, které už mělo nutkání se čistit a zároveň bylo pořád hladové.

Po obědě jsem ucítila potřebu napsat si porodní afirmace. Představovala jsem si sebe, jak si je čtu mezi silnými kontrakcemi o pár hodin později a jak z nic čerpám sílu z doby, kdy byly jen příjemným šimráním. Těšila jsem se na chvíle, kdy je budu potřebovat a propojila si v hlavě přítomnost s budoucností, aby se mi za pár hodin spojila přítomnost s minulostí! Však víte, jak to myslím.

Prociťovala jsem tu pomalu se blížící nevyhnutelnost a užívala si jejího pozvolného průběhu. Trošku jsem uklízela a chystala, co ještě nebylo nachystáno. Vítala každou vlnku, která přicházela. Objímala a tulila se s dvojčaty při slabých kontrakcích a užívala si intimní atmosféry domova, plné lásky a klidu. Bylo mi nádherně, ani jednou jsem nepomyslela na odjezd do porodnice, nechával mě klidný dokonce i fakt, že do ní nemám sbalenou tašku. Nepotřebovala jsem zadní vrátka. Bylo mi příjemně při pomyšlení, že se nikam nemusím přesouvat a že všemu mohu nechat vlastní tempo, vypnout hlavu, a jen se nechat unášet klidným proudem z vlnek.

Ještě pořád se dokážu do těch pocitů naladit, stačí si pustit hudbu, která tehdy hrála. Nejvíce s mým srdcem spojila tato mantra, ve které jsem uslyšela jméno svého chlapečka.

(Můžete si ji pustit zde a pokračovat ve čtení)

Evelínka a Šimi se rozhodli odpoledne odejít. Trošku mě mrzelo, že u porodu nebudou, ale nechala jsem rozhodnutí na nich. Zavolala jsem sestře, abych se s ní předběžně domluvila, že by přijela i pro dvojčata, kdyby bylo potřeba.

Když se začalo stmívat, nachystala jsem si na stole malý oltář s afirmacemi, svíčkami, amulety, kamínky, pustila hudbu, navlékla náramek z předporodního rituálu, zapálila aromalampu a začala počítat kontrakce, aby měla porodní asistentka relevantní informace.

V podvečer se vrátil z práce Martin. Bylo mi chladno. Poprvé od doby, co jsem otěhotněla, jsem cítila chlad, který se mi vkrádal pod kůži, a já si uvědomila, že je to další znamení pomalu se blížícího porodu. Proto jsem jej požádala, aby rozdělal oheň v krbu.

Zavolala jsem své přítelkyni Martině, která měla být původně u porodu, ale nemohla dorazit, aby dala vědět všem ženám z předporodního rituálu, že rodím, aby mi mohly posílat sílu a mohl se tím naplnit záměr celého rituálu.

Martin mezitím nachystal na stůl misky s ořechy a sušeným ovocem a nalil si trochu vína. Zadělal těsto na chleba, zapálil svíčky, pustil tu nejúžasnější porodní hudbu a lehl si ke mně a k dvojčatům na postel. Tulili jsme se a užívali si poslední společné chvíle s miminkem v bříšku, které o sobě dávalo krásně vědět. S porodní asistentkou jsem se domluvila, že vyjede z domu kolem osmé večer, i přesto, že jsem tušila, že to bude ještě pár hodin trvat než jí bude zapotřebí.

Dvojčata už dávno spala, vlny nepatrně zintenzivněly, ale frekvence se prodloužila na 10 minut, když porodní asistentka volala, že už je kousek od nás, ale že by ještě zajela za tou druhou, aby společně pomohly porodit druhé ženě, která už rodila od rána. Neměla jsem s tím problém, protože jsem cítila, že ještě uteče moře času, než je budu potřebovat. Navíc už byla kousek od nás a stačilo by zavolat a byla by tu hned. S klidem jsem ji ubezpečila, že určitě dneska neporodím. Oblékla si noční košili a šla spát, abych ušetřila co nejvíce energie.

Jenže jak chcete spát, když kontrakce chodí každých 10 minut a pokaždé vás proberou? Když mě kontrakce vzbudila, minutu jsem ji prodýchávala, potom se snažila 5 minut usnout a dalších 5 minut jsem spala, než přišla zase další. Od 4 do 6 hodin jsem je začala v aplikaci na mobilu evidovat, ale interval se nijak nezkracoval a já už z toho začínala být mrzutá. Od 6 hodin rána jsem mezi nimi zase pravidelně usínala a budila se. Sledovala jsem svítání a bylo mi líto, že jsem přišla o šero noci, které mi bylo tak příjemné. Najednou bylo 8 hodin ráno a doma začal ruch. Byla jsem zklamaná, že jsem prožila takovou nanicovatou noc, která mě připravila o sílu.

Až nyní se dojímám nad moudrostí celého procesu. Nad tím, jak mé tělo porod přibrzdilo a počkalo na to, až porodí žena, která v tu chvíli potřebovala porodní asistentky mnohem více než já.

V osm ráno jsem se rozhodla, že si napustím vanu a že zkusím popohnat kontrakce. Jenže místo toho se dostavil úplný klid, občas vlnka, která vodu ve vaně ani nerozvířila. A tak jsem hodinu a půl v koupelně spala a kupodivu načerpala sílu, kterou mi vzala noc.

V průběhu koupele jsem požádala Martina, aby zavolal mé sestře, ať si přijede pro děti. Potřebovala jsem se soustředit na sebe. Kolem půl desáté se objevila porodní asistentka a s ní přišla i pozitivní energie a podpora zkušené ženy, kterou jsem v tu chvíli potřebovala. Domluvily jsme se na vyšetření. Lehla jsem si na postel a ona si prvně zahřála ruce, dotkla se jemně bříška a počkala, až jí miminko dá znamení, že si jej může nahmatat. Bylo ještě vysoko, ale v dobré poloze. Poté mě jemně vyšetřila, aby mi mohla říct, že jsem otevřená na 2 cm, a že už nikam nepojede, že mi pomůže porod rozběhnout, což mě naplnilo neskutečnou nadějí a vrátilo do porodního režimu. Během vyšetření přijela pro děti moje sestra a dala mi pusu, a já ji byla neskonale vděčná za to, co pro mě dělá.

Díky pozornosti porodní asistentky i mé sestry, jsem znovu uvěřila, že rodím, a hodila zklamání za hlavu. Ještě než jsem vstala po vyšetření z postele, přišla vlna. Ale silná vlna. Velká vlna! Taková tu ještě nebyla. Vstala jsem a hned tu byla další! Od té chvíle začaly kontrakce přicházet častěji a častěji a v takové intenzitě, že by se mi kroutily prsty na nohou, kdybych je neprozpívala. Ještě jsem stačila postřehnout, že porodní asistentka volá té druhé, aby už přijela. Moc jsem stála o to, aby tady také byla. Navíc mi došlo, že už plujeméééé!

Byla jsem opřená u svého oltáře, četla si mezi kontrakcemi afirmace a musela se usmívat, když jsem si uvědomila, že ta chvíle, pro kterou jsem je včera psala, je tady. S úsměvem na tváři kontrakce méně bolela. Porodní asistentka stála za mnou a pomáhala mi uvolnit se.

Když dorazila druhá, už jsem ji skoro nevnímala, jen ten její úsměv! Pak už ani nevím, co všechno se mnou mé průvodkyně dělaly, protože já se zmohla jen na dýchání, zpívaní a pohybování se opřená o stůl, o gauč, o Martina, o holky, ve stoje, v kleče…. Cokoliv, jen aby to nebylo tak intenzivní! Cože jsem si to ještě před hodinou přála? :)

Vybavuji si, jak mě masírují, nahřívají bedra, zahřívají mi mé studené tělo, potírají mě esenciálními oleji, pamatuji si vůni jasmínu na mé ruce a dotaz, zda jej chci nebo ne. Mačkají mi akupresurní body, mluví na mě přesně tím způsobem, jakým potřebuji, povzbuzují mě. Jednoznačně o mě pečují tak, jak ještě během porodu nikdo nepečoval. A přitom nic nebylo navíc. Atmosféra porodu v červeném stanu, jinak se to popsat nedá. Moudré ženy tady byly se svým kumštem jen pro mě. A můj muž tam prostě jen byl a tím mi dodával pocit bezpečí.

A pak přišly ty šíleně nekončící vlny. Rozbouřené moře. V době, kdy jsem mohla odpočinout, mě bolela kostrč a kříže tak, jakoby vlna neodešla. Já opřená o gauč, hlavu zabořenou v nastlaných polštářích, jsem si požádala o vyšetření. Měla jsem z porodnice naučené, že je potřeba to vědět. Jenže ty lišky podšité se na sebe podívaly a odvětily mi, že mě vyšetřovat nebudou, ať dělám, co mi tělo říká. Neměla jsem sílu se s nimi dohadovat, přicházela další šílená vlna, kterou jsem už nemohla ani vítat, ani prozpívat, byla jsem jak paralyzovaná, pomyslela jsem si v tu chvíli, že toto už dlouho nezvládnu. Zmohla jsem se jen na pohupování hlavou sem a tam.

Něco si za zády ti tři řekli a Martin na mě promluvil, že je načase změnit polohu a posunout to dál. Zrovna jsem neměla kontrakci, a tak byť paralyzovaná, chytla jsem příležitost za pačesy a k udivení všech jsem vyskočila jako srnka z křoví a zavěsila se do Martina, protože nabíhala další silná kontrakce! Po jejím skončení mi porodní asistentky nabídly, abych si sedla na záchod, že se tam můžu uvolnit. Trvalo to ještě jednu kontrakci, než jsem se do koupelny dostala.

Sedím na záchodě, kontrakce se uklidnily, a porodní asistentka mě vybízí, ať se zkusím vyčůrat a dopouští teplou vodu do vany. Najednou to luplo a do ticha před bouří ze mě vyšplouchlo tryskem obrovské množství plodové vody, vypadalo to jako, když splachujete záchod ve vlaku. Podívala jsem se na své břicho a viděla, jak se samo stahuje a roztahuje a přitom jsem ucítila silné nutkání tlačit. Vlastně netlačila jsem, tělo tlačilo. Porodní asistentka vypíná vodu a přemlouvá mě, ať rychle vstanu a nerodím miminko do záchodu.

Pomohla mi vstát, přesunuly jsme se do obýváku a já, přísahám, hledala porodní křeslo! Vždycky jsem rodila jen na něm, kde mám, kruci, rodit? Naštěstí na tohle přemýšlení nebyl velký prostor, rychle jsem si klekla na matraci u gauče. Levá noha v kleku, pravá v dřepu. Moje tělo tlačilo tak intenzivně, že jsem se bála, že se roztrhnu. Snažila jsem se vydýchat vlnu a co nejméně tlačit, abych tu intenzitu zmírnila. A najednou mi porodní asistentky řekly, ať si sáhnu na hlavičku. Já na to „cože, už je venku?“ A byla! Vlhká teplá, tvrdá hlavička mého dítěte. Pohladila jsem si ji, a aniž by na ni sahal někdo jiný, přišla další silná kontrakce a miminko vyplulo ven, jedna z porodních asistentek jej zachytila a rychle mi jej podala.

Zmohla jsem se jen na „ty už jsi tady, Mariánku?“ a nemohla uvěřit, že už je to za mnou. Bylo 12 hodin a 9 minut. Mariánek se narodil po dvou a půl hodinách od příjezdu porodní asistentky a začátku prvních silných kontrakcí. Pupečník k údivu všech dotepal téměř okamžitě.

Držela jsem si svého syna v náručí, opřená zády o gauč a dívala se na něj, on na mě. Neplakal, byl klidný. Občas zavřel oči jako by se v myšlenkách vracel, kdo ví kam, pak je zase otevřel a jeho pohled byl tak čistý a nádherný, že jsem se okamžitě zamilovala a dojetím rozplakala. Tím jsem rozplakala i moji drahou… porodní asistentku. (mrzí mě, že nemůžu psát jejich jména, tak moc by si zasloužily, aby o nich věděli všichni, kteří čtou můj porodní příběh) A pak to moje miminko bez vydání jediného hlásku usnulo.

Za dvacet minut, nevím přesně, jsem porodila dokonalou a malou placentu, se kterou byl Mariánek spojený ještě následujících 5 hodin, než jsme odstřihli za jeho souhlasu pupečník. Cítili jsme, že víc než placentu potřebuje naši náruč a naše uvítání na světě, placenta už svou roli splnila.

Po porodu placenty jsem odešla za doprovodu porodní asistentky do sprchy, bylo mi skvěle, nemotala se mi hlava, cítila jsem se lehce a šťastně. Během toho byl Mariánek na nahé hrudi Martina. Když jsem se vrátila zpět, druhá porodní asistentka už měla nachystanou postel, ve které jsme společně strávily ještě několik hodin povídání, smíchu, dojetí a vítání toho našeho novorozeňátka na světě.

Martin nám nachystal jídlo a uvařil čaj. Ve vzduchu voněl čerstvě upečený chleba a plodová voda. Vůně mého porodu. Vůně domova.

Jak může ženská bylinná napářka pomoci ženě otěhotnět

Téma ženské neplodnosti, ale i té mužské je v současné době velice aktuální. Náš životní styl, posunutí doby prvního plánovaného těhotenství na pozdější věk, velká míra stresu a vysoké životní tempo, civilizační choroby, ovzduší, které dýcháme, voda, kterou pijeme, a špatné stravovací návyky ovlivňují náš reprodukční systém, a nebude to asi v budoucnu lepší. Ale to jsou jen takové obecné řeči, které vám řekne lékař, aby vás uchlácholil. Z mého pohledu takové vysvětlení ničemu nepomůže.

 

Někdy může ženu zablokovat i to, že miminko příliš chce a nemyslí na nic jiného. To už je skoro takové lidové rčení, které vám řekne kdejaká kamarádka. Ani to vám asi problém nevyřeší. Jak totiž chcete jen tak přestat chtít něco, kolem čeho se točí celý svět!?

Jak to, že když jsou žena i muž úplně zdraví se jim nedaří otěhotnět nebo ženě miminko udržet?  Podle mého názoru to poukazuje na jinou oblast než je fyzické zdraví, environmentální vlivy nebo emoce. Poukazuje to na oblast spirituality, do které je potřeba se ponořit, aby se problém vyřešil.

Nemám svou vlastní zkušenost s neplodností a věřím, že je to strašlivě těžké nemyslet na miminko, když si jej tak moc přejete. Je obtížné vše pustit z hlavy a nechat miminku volný průběh, když jste zdravá žena v nejlepších letech a děťátko k vám stále nepřichází. Ale soucítím s vámi a chtěla bych vám tímto článkem pomoci a podpořit vás.

Mým záměrem je přivést vás na myšlenku, že můžete udělat ještě něco víc než jíst hormony, navštěvovat kursy hormonální jógy, jít na akupunkturu, jíst tuny ananasu nebo cvičit metodu Mojžíšové. Ačkoliv vše uvedené vašemu tělu určitě může pomáhat a až na ty hormony je fakt super. Chci Vás tímto článkem motivovat, abyste zkusily hledat příčinu a ne hojit následky. To znamená obrátit pozornost sama na sebe a zeptat se, proč se mi to děje a najít vysvětlení ve svém srdci nebo si obstarat terapeuta, se kterým můžete svůj problém otevřeně řešit.

Na internetu si můžete vybrat a seznámit se se spoustou technik, jako třeba terapie metodou one-brain, diagnostiku automatickou kresbou, kraniosakrální biodynamiku, regresní terapii, holotropní dýchání, ruš apod. Ale vždycky vás to chtě nechtě přivede k práci na sobě samotné.

Ve chvíli, kdy zhojíte problém svého duchovního těla, zhojíte tělo fyzické, potom pravděpodobně otěhotníte.

Tak a teď k vaginálnímu napařování. Prvním krokem k tomu uvědomit si výše napsané, je poskytnutí pozornosti sama sobě. K tomu je vaginální napářka jako dělaná! Nejenom, že fyzicky podpoříte zdraví svého těla, což vás možná k napařování přivede prvotně, ale zároveň budete nucena obrátit svou pozornost sama k sobě. Pravděpodobně v klidu při napařování k vám přijdou jiné myšlenky, než přes den obyčejně chodí, protože na ně bude příhodný čas. Navíc je prokázáno, že ženy, které jsou ve stresu, produkují hormony, které blokují ovulaci a plodnost, proto je důležité umět se uvolnit a prohřát své nitro.

Relaxace v kombinaci s vědomím, že děláte sama pro sebe něco, co vyžaduje určitou sebekázeň a soustředění, může způsobit to, že si uvědomíte, že doteď jste věřila vlastně všem ostatním jen ne sama sobě a že je načase vlézt do studny k prameni a podívat se, kdože nebo cože tam na něm opravdu sedí.

Vaginální napařování je po tisíciletí pomocníkem žen. Bohužel se v naší moderní době někde vytratilo a bylo nahrazeno vědeckými studiemi, léky, a metodami, které si musíte slušně zaplatit. Lidové moudro našich praprababiček, které znaly účinky bylinek a sílu napojení ženy na sebe, propojení se svými kořeny a uzemnění se bosou chůzí se smrsklo pouze do podoby pití bylinných čajů. A kdyby alespoň čajů! Dokonce i ty se snaží nahradit všemožné doplňky stravy v podobě zázračných pilulek, které sice obsahují všechny potřebné látky, ale v tak šílené podobě, že si troufnu říct, že je to celé bez ducha a bez potřebné energie, kterou k procesu sebeuzdravení potřebujeme.

Kromě relaxace a hlubokého uvolnění těla vám ženská bylinná napářka pomůže očistit dělohu a zvýšit množství sliznice, potřebné k uhnízdění vajíčka. Díky dobře zvoleným bylinám dodá vašemu tělu látky podobné ženským hormonů, podpoří funkci žlutého tělíska a pomůže vajíčkům uzrát.

Vzhledem k tomu, že vaginální napařování není v naší zemi známé, není možné se dočíst o jeho praktickém využití v souvislosti s léčbou různých druhů ženských problémů. To ale neznamená, že se za hranicemi naší země také nic neděje. Právě naopak, vaginální napářka je běžně využívaná pro své pozitivní účinky, nejen na poli alternativního léčení, ale dokonce na poli lékařském. A když už píšu o neplodnosti, nemůžu si nechat pro sebe její praktické využití při procesu umělého oplodnění.

V případě, že jste se, i přes mé povídání o příčinách, rozhodly podstoupit umělé oplodnění, které s sebou nese nutnost užívání léků, které narušují nejen váš imunitní systém, ale i přirozenou hladinu hormonů produkovanou vašim tělem, a to nemluvím o spoustě jiných negativních účincích, bude vám můj článek určitě přínosem i tak, proto čtěte dále.

Při procesu umělého oplodnění berete mimo jiné léky, které stimulují zrání vajíček tak, aby jich bylo co nejvíce. Bohužel vedlejším účinkem této léčby může být snížení děložní sliznice nebo přesněji řečeno hlenové zátky, která se tvoří po oplodnění vajíčka zevnitř na čípku a jejím účelem je uzavřít bránu ven a udržet oplodněné vajíčko uvnitř, aby mělo co nejideálnější podmínky pro další vývoj. Vysvětleno slovy laika. Nechci se do daného problému více nořit. Vy ženy, kterých se to týká, určitě víte, o čem píšu.

Na některých amerických klinikách, používají vaginální napařování jako podpůrnou léčbu na začátku celého procesu umělého oplodnění, právě pro podporu růstu děložní sliznice. Pokud mluvíte anglicky, mrkněte sem nebo sem.

Doporučený postup, jak používat vaginální napařování v průběhu přípravy na otěhotnění je na těchto klinikách následný:

1) Pokud chcete podpořit růst sliznice během vašeho přirozeného menstruačního cyklu, provádějte si napářku jednou po skončení menstruace a jednou před ovulací, ale ještě předtím než dojde k pohlavnímu styku, aby nedošlo k přehřátí spermatu.

2) Pokud berete Clomid (lék na podporu plodnosti, nejsem si jistá jeho názvem v ČR pozn. překladatelky), proveďte si napářku v den, kdy začínáte lék užívat, poté těsně před ovulací, ale před umělou inseminací (IUI). Vedlejší efekt Clomidu může být snížení cervikálního hlenu a napářka jej pomůže zase zvýšit.

3) Pokud se připravujete na IUI léky aplikovanými injekčně, proveďte si napářku v den, kdy si aplikujete první injekci a poté ráno před provedením IUI procedury. Napařování před IUI napomůže zkapalnět cervikální hlen, což zjednoduší zavedení katetru přes děložní hrdlo.

4) Pokud se chystáte na IVF (In vitro fertilizace), proveďte si napářku první den, když začnete s medikací a jednou ráno před transferem. Napařování ráno před IVF napomůže zkapalnět cervikální hlen, což zjednoduší zavedení katetru přes děložní hrdlo.

Vzhledem k tomu, že celý cyklus zrání vajíčka začíná zhruba 120 dní před ovulací, kdy naše tělo pečlivě vybírá z vajíček to pravé vyvolené, které odešle na cestu, zatímco už jiné dozrává, považuji za důležité začít s očistou minimálně 3 měsíce před plánovaným těhotenstvím. K tomu účelu jsem namíchala bylinky, které vám v tomto období poslouží. Můžete si je objednat v tomto odkazu. Ale klidně si můžete namíchat i vlastní kombinace, pokud si bylinky vlastnoručně sbíráte. Také doporučuji napařovat častěji, 2x i 3x týdně, ne však v průběhu menstruace a po pohlavním styku.

Na podporu plodnosti v kombinaci s vaginálním napařováním doporučuji tyto byliny: Drmek obecný plod, Řebříček obecný nať, Jitrocel kopinatý list, Kontryhel obecný nať, Damiána nať, Hluchavka bílá květ, Brahmi nať.

Pokud je pro vás informace o vaginální napářce nová, přečtěte si článek, ve kterém popisuji přesný postup, jak si ji provést.

Jestli si nechcete vyrábět napařovací sedátko nebo židličku sami, můžete si zde objednat to naše - Steamy nebo celý set Steamy i s hrncem, který se k němu dokonale hodí a proporčně je prostě dokonalý.

Přeji vám, aby se vám podařilo vyhnat žábu z pramene a otěhotnět, možná třeba i díky informacím, které jsem vám předala.

 

Prosím o šíření mého autorského textu jen formou odkazu na tyto stránky.

zdroj fotografií: pinterest, grafika Martin Vala

Autor: Monika Valová
9. 10. 2017 / Články nad patičkou
Ženská bylinná napářka

Několik měsíců přemýšlím, jak pustit do světa, mezi ženy, informace o bylinné napářce, kterou jsem na sobě rok pečlivě testovala a která přinesla mému tělu spoustu příjemných změn. Díky ní jsem si rozehřála a vyčistila své ženské pohlavní orgány tak, že jsem vnitřně rozkvetla ve zdravou ženu, jejíž květ se nechal jemným dotekem křídel mého muže opylit a já úplně nečekaně otěhotněla. Což je tedy vedlejší možný příznak mé roční péče o tělo, který jsem sice tak úplně neplánovala, ale o to zasvěceněji mohu napsat tento článek, ve kterém bych Vás ráda seznámila s velice účinnou metodou ozdravení ženského lůna a navrácení ztraceného tepla zpátky do těla ženy, kde rozhodně patří a ze kterého se díky porodům či nedostatku péče o sebe samu vytratilo.

 

Ne nadarmo se říká, že žena je ta, která udržuje oheň v krbu, tím chrání teplo domova a harmonii v rodině. Teplo však musí být v ní samotné, aby jej mohla v podobě lásky a péče o rodinu předávat i ostatním. Pokud je uvnitř vyhaslá, nemá sílu zářit ani pro sebe, natož pro druhé. A naše děti a partneři tak moc potřebují hřejivý dotek.

Problémy typu: nepravidelná menstruace, příliš dlouhý nebo krátký cyklus, silné krvácení, menstruace dvakrát do měsíce, PMS, bolestivé píchání v podbříšku, problémy s otěhotněním a jiné neduhy související s ženskými pohlavními orgány, nám ženám podstatně zasahují do života. Velmi často proto zkoušíme kde co. Koupíme „zázračný“ preparát z lékárny, nebo si necháme předepsat hormonální antikoncepci nebo v lepším případě vyhledáme jinou zdravotnickou pomoc. Ale ve většině případech se spoléháme na to, že za nás někdo nebo něco problém vyřeší, přičemž málo kdy známe skutečnou příčinu toho, proč se nám tyto věci dějí!

Díky našemu životního stylu a přístupu moderní medicíny nemáme čas ani prostor sledovat své tělo. Projev je vyléčen, příčina se nehledá. Jenže s tímto názorem jsem se nemohla smířit, měla jsem potřebu si sama hojit své vnitřní ženské zdraví a nalézt způsob, který by mi umožnil měnit se a ozdravovat svým tempem. Po roce, kdy jsem schopna shrnout své poznání, se velmi ráda se svou zkušeností podělím.

Musím přiznat, že jsem nikdy neměla extrémní problém v období menstruace. Občas jsem měla migrénu nebo pobolívání v podbříšku a klasicky se mnou nebylo týden před menstruací k vydržení. Myslela jsem si, že to k „tomu“ prostě patří.

Samozřejmě jsem se mýlila. Nyní vím, že mě při menstruaci nemusí bolet hlava, že menstruace může probíhat jemně a citlivě, protože není mou nepřítelkyní, ale dělá ze mě ženu se vším, co ke mně patří. Rozhodně je důležité si také uvědomit naši cykličnost, o které píšu v článku Cyklus bílého a rudého měsíce. Díky tomu se nemusíme samy trestat za to, že jsme v průběhu měsíce moc líné nebo naopak příliš aktivní.

Jak toho docílit, jak se naladit? Je potřeba přijmout menstruaci na mentální úrovni a usmířit se s ní. Svou zkušenost popisuji zde v článku Menstruace při úplňku. Po tomto poznatku jsem se začala pravidelně věnovat svým ženským orgánům i v době mimo menstruaci. Doplnila jsem duševní práci na sobě fyzickou péčí v podobě vaginální napářky a výsledek se dostavil poměrně rychle.

Než se dostanu k postupu a podrobnostem, chci upozornit, že vaginální napářka není všemocným lékem, který zaručí, že se Vaše ženské tělo vyčistí, ozdraví nebo otěhotní. Je to jen dobře fungující nástroj v rukou vědomé ženy, díky kterému se můžete naučit pečovat o své tělo, cítit jeho potřeby, věnovat si péči, obrátit pozornost sama na sebe nebo se vnitřně zahřát. Očista, ozdravení a těhotenství jsou bonusem, který díky sladění těla a mysli, dokážete jen vy sama.

Další věc, kterou musím zmínit. Nevymyslela jsem si ji já, a proto Vám ji nepředávám formou placeného e-booku. Budu ráda, když bude dostupná pro všechny ženy, které si touží věnovat péči. Vaginální napářka, španělsky bajos, je tradiční ženská napařovací hygiena, jejíž kořeny sahají až do starověkých dob Májů. Zároveň je prý oblíbená pod názvem chai – yok v Koreji. Ale tuto linii jsem nezkoumala. Vzhledem k tomu, že u nás v ČR jsem nenašla žádné relevantní zdroje, které by se napářkou zabývaly, rozhodla jsem se to napravit.

Čerpala jsem inspiraci z mexické tradice poporodního hojení, díky kterému jsem napářku objevila. Porod je totiž proces, který ženu ochlazuje, což naši předci věděli. Proto je důležité ženu po porodu zahřívat čajem, kakakem, vývarem, nepodávat ji jídlo vytažené z ledničky a později ji po zhojení porodních poranění prohřát vaginální napářkou a tím jí vrátit teplo, které tak ráda předává dál svým dětem a blízkým, ale potřebuje jej především pro sebe.

Na cestu každodenní vaginální sauny mě také přivedla Dr. Rosita Arvigo, která v- steaming šíří asi nejviditelněji. Uvádím zde odkaz na její stránky https://arvigotherapy.com/.  Ale není jediná!

Když jsem před rokem začala čistit své tělo pomoci bylin a páry, neočekávala jsem nic, byl to pokus, který nic nestál. Bylinky, které byly potřeba, rostly téměř všude kolem našeho domu a napařovací prkýnko mi vyrobil jednou k večeru můj muž v garáži.

První napařování bylo velmi příjemné! Našla jsem si na něj čas večer před spaním. Po všech svých porodech, jsem ucítila první zažehnutí vnitřního plamínku!  Druhý den ráno jsem se cítila velmi svěže. Podobný pocit jako v ústech po čerstvě vyčištěných zubech. Jen ten pocit zažívá jiné místo mého těla. Promiňte mi ten obrat, ale pocit zrovna vyčištěných zubů známe všichni, ale stejný pocit v naší vagíně nezná téměř žádná z nás. A to je prostě škoda!

Bylinky jsem používala rovnou čerstvé. Když se blížil podzim, začala jsem je sušit po malých dávkách a postupně si nasušila zásobu na zimu. Pokud nemáte čas se procházet po louce a učit se poznávat bylinky, klidně si je kupte. Jen je důležité zmínit pradávné bylinkářské rčení, že byliny sbírané v blízkém okolí, mají pro vaše tělo silnější účinky.

A protože bylinky vhodné pro napařování jsou všudypřítomné, dovolím si říct, že tu nejpodstatnější složku napářky máte vyřešenou. Hlavně teď v létě.

Když vaříte bylinky, voní celý dům, když je vyléváte na zahradu do trávy s poděkováním za sílu, která z nich do vás vstoupila, máte pocit, že jste ve spojení s Matkou zemí a že to starobylé umění, kterým ženská napářka je, vás vrátila ke kořenům a moudrosti žen, která se kdesi za staletí vytratila. No a tak se stala parní bylinná lázeň součástí mé osobní hygieny.

Vaginální napářka je přínosná nejen pro tělo, ale i pro naši ženskou duši. Zafungovala jako ozdravný proces pro mé vnitřní ženské orgány a mé tělo, ale zároveň mi umožnila zastavit se v běžném životě a obrátit svou pozornost jen k sobě samé.

Co se týče účinků napářky. Ty se dostavily okamžitě a postupně se zvětšovaly. Jako první jsem ucítila příjemné osvěžení zevnitř. Po napářce mi bylo božsky, už toto by stačilo. Takto se cítit v týdnu před očekávanou menstruací, je úžasná změna.

V každém dalším měsíčním cyklu přišlo něco dalšího, něco nového. A já byla úplně nadšená a uvědomila si, že toto si nemůžu nechat jen pro sebe, že musím napářku jako součást běžné ženské hygieny představit ženám v mém okolí a zasvětit je.

Díky napářce mě před menstruací přestal pobolívat podbříšek a po letech zmizela migréna. Již žádná nervozita, či PMS. Z menstruační krve se ztratily sraženiny. Upravil se mi cyklus. Zkrátil se mi cyklus na 28 dní. Vyčistila jsem se tak dokonale, že jsem ne úplně plánovaně otěhotněla. WOW!

Nemám zkušenost s používáním vaginální napářky u žen trpících většími ženskými problémy, ale jsem přesvědčena, že bude blahodárná k nemocným ženským orgánům, stejně jako k těm zdravým. Také při léčbě neplodnosti nebo nepravidelného cyklu.

Jedna má drahá přítelkyně, které jsem napářku provedla, dostala hned další den menstruaci, na kterou již několik dní čekala. Jiná ucítila rozžehnutí vnitřního plamene. A všechny byly překvapeny, jak moc příjemná napářka je. 

Pokud Vás můj článek zaujal a chtěla byste si vaginální napářku zkusit provést, mrkněte na článek Jak si provést vaginální napářku, ve kterém se dozvíte, co vše je k vaginální bylinné napářce potřeba, kdy napařovat, kdy ne, jaké bylinky použít, jaké jsou kontraindikace a jiné další informace.

Těšte se, až ji vyzkoušíte!

 Ženská bylinná napářka, Sedátko Steamy na hrnci

 

 

Autor: Monika Valová
31. 7. 2017 / Články nad patičkou
Proč musí muž odcházet

Původně jsem chtěla napsat krátkou úvahu o tom, jak svého muže podporuji v jeho časové nezávislosti a proč to dělám. Potom jsem ho přizvala, aby se k tématu vyjádřil ze svého pohledu. Jenže on to vzal dost podrobně, a proto i já jsem musela připsat něco víc o tom, že jsem to vždycky takhle nevnímala a že mě jeho odchody bolely a že jsme až po pár letech manželství došli k harmonickému pohledu na věc. Zatímco jeho úvaha rozebírá pocity muže, ta moje ukazuje, jak se na stejný problém dívá žena. 

 

Píše Martin

Pokud muž odchází od ženy, způsobuje jí svou nepřítomností bolest. (Připomínám, že není řeč o rozpadu partnerství, ale o odcházení muže od ženy směrem k práci, svým potřebám apod.) Systemické zákonitosti se v tomto ohledu projevují velmi srozumitelně. A žena odchodem muže trpí. Pokud mají oba otevřené srdce a nejsou uzavření následkem vzájemných křivd a niterných obvinění, pak muž cítí bolest ženy. Tato bolest poutá jeho pozornost a pokud nepřijme plnou zodpovědnost, že tuto bolest svým odchodem způsobuje, často zažívá při odchodu spolu s bolestí pocit viny. Takže jej trápí bolest milované ženy a s ní spojená vina.

Často se také stává, že muž musí odejít a žena mu ozrcadlí svou nevoli – bolest (vyčítavým pohledem, uzavřením se, křivým slovem apod.). Muž bolest své ženy cítí, ale neví si s ní rady a aby se z toho nezbláznil, uzavře své srdce. Žena pak může lehce nabýt dojmu, že "on odešel, a bylo mu úplně jedno, jak se cítím". Muž ale nezavřel své srdce z bezcitnosti, ale aby jej ochránil před bolestí. Jako vše i tento způsob "ochrany" má své následky.

Pokud s tímto “zapletením” odejde “na lov” (do práce, tam kam musí, apod.), část jeho pozornosti, část duše a energie obecně, zůstane vázána na “problém který způsobil”. Příčina problému je tedy nepřijetí opovědnosti za způsobenou bolest, což má “na lovu” často za následek podobu chabého úlovku (zhoršená koncentrace na cíl, roztržitost, nevědomá touha “být někde jinde”, zranění, smrt apod.).

Muž v síle ví, že se nelze neprovinit a přijímá odpovědnost za vše, co svým jednáním způsobuje, včetně bolesti svých bližních. Ví že musí odejít, protože jen tak může zůstat v souladu se svou hlubokou potřebou “přínést úlovek” (výplatu, poznání apod.) a tedy v souladu se svým mužským principem.

Žena v síle ví, že muž musí odejít a žehná mu na cestu, nechává jej odejít, a to i přesto, že jí odloučení způsobuje bolest. Ba co víc, žena si nikdy nemůže být jista, jestli se jí muž vrátí, protože ze své cesty může přijít bez úlovku, zraněný, nebo se nemusí vrátit vůbec (a to jak z důvodu smrti nebo proto, že potkal jinou ženu [pro ženy strašná představa]).


Potřeba starat se o mužovo bezpečí na cestách jí ovšem nepřísluší, je to "starost maminek o děti". Muž v síle ale nechce mít vedle sebe starostlivou “maminku", která svými obavami zpochybňuje jeho schopnosti a sebevědomí, ale partnerku, která je mu oporou. Žena v síle tedy dává muži plnou důvěru (příčina), za čož jí většinou čeká následek v podobě úcty, lásky a nové energie, kterou muž přinese domů. Muž tedy odchází a žena ví, že kdyby to neudělal, nemohla by si jej vážit.

Jak k tomu ale ty ženské přijdou, pokud je sžírá představa, že by se měly starat o domácnost, děti a s důvěrou v mužovy schopnosti čekat, až se uráčí navrátit. (: Je na místě si uvědomit, že muž i žena jsou na tom stejně. Tak jako žena nemá jistotu, že se jí muž vrátí z lovu, tak ani muž si nemůže být nikdy jistý, že jej po návratu z lovu čeká večeře, šťastné děti a milovaná žena. Snaha mít odloučení a tím i jeden druhého “pod kontrolou” generuje mnoho partnerských problémů a ve svém důsledku vede k vyhoření, protože myslet si, že nám partner patří, je troufale nenaplnitelná ambice.
Je na místě zmínit případ, kdy muž tráví každý večer po práci "v hospodě", "na fotbale", "s kámošema" (bez urážky hospod, fotbalu a přátel). To může být z mnoha příčin, ze kterých bych ovšem "odcházení" vyloučil. Lépe by nám v tomto ohledu posloužily systémy jako: útěk (od bolesti), strach (z osamělosti, vyloučení, strach ze smrti), trest (vykoupení sebezničením, sebepoškozováním, sebetrestáním), nedostatek sebevědomí (upřednostňování řešení problémů jiných, před svými vlastními), neláska (porucha přijímání a dávání), pomahačství (urputné dávání nevyžádaných rad a pomoci) apod. Otázka "proč mnozí muži odcházet neumí", je však na samostatné téma.

Na závěr dlužno říci, že odcházení u mne nebylo vždycky sebe-vědomé. Zažil jsem mnoho velmi bolestných okamžiků, zdánlivě nepochopitelných selhání a dlouhé roky se babral v potřebně smrdutých zkušenostech, než se mi podařilo rozplést zašmodrchané klubko svých nevědomých zapletení, kterými jsem si bránil rozlišit podstatné od omezujícího. Naše podvědomé pohnutky spolu často velmi zapeklitě souvisí a rozpletením jedné nám většinou neukáže skutečný rozsah "potíží", které skrytě působí, až do doby, kdy je objevíme, probereme, pochopíme, přijmeme moudrost v nich ukrytou jako vzácné diamanty, ze kterých bohatneme na duchu a všemu zbývajícímu dáme s úctou to pravé místo. Rozplétání je však téma, které si určitě zaslouží samostatnou kapitolu (:

Z celého srdce vám přeji, ať pro vás není "odcházení" v partnerství záminkou pro vzájemné křivdy, zamlčená utrpení a odříkání, ale žitým zdrojem poznání, vzájemné úcty a vděčnosti za to, čím v si partnerství navzájem jsme.

Píše Monika

Tohle téma bylo pro mě aktuální několik let. Roky jsem zpětně svému muži vyčítala, že odjel někam, kde měl možnost užít si čas sám pro sebe a já zůstala doma. Odcházel často, ale nikdy jsem neměla pocit, že by ode mě utíkal. Tak proč ten zhrzený pocit? Tolerovala jsem mu to. Martin byl od začátku našeho vztahu svobodný jako pták a já mu nechtěla svázat křídla, vždyť toto se mi na něm vždycky líbilo. Po jeho odchodu jsem se vždy cítila osamělá, zvlášť po porodu prvního dítě. Já měla hnízdící potřeby, zatímco pro něj se nic nezměnilo. Jenže i pro něj se změnilo, ale to jsem si uvědomila až za dlouho, vlastně až teď, když už v jeho odcházení nevidím opuštění, ale návrat domů.

Mám pocit, že jsem leta žila v sebelítosti a své falešné důležitosti. „Manžel odjíždí a já jsem tak osamocená. No, ale beze mě by to tady nefungovalo.“ Hmmm… Super, když si do hlavy nahrajete takový program. To vám potom nezbývá než se pomalinku protrápit svým životem. Naštěstí to trvalo jen pár let, než jsem si uvědomila, že jsem ze sebe udělala oběť a tohoto nastavení jsem se rychle zbavila. A díky tomu se mi otevřely oči a já uviděla, kolik lásky dostávám a kolik lásky a přítomného okamžiku s tátou dostávají naše děti. Zároveň jsem rázem neměla ostych taky si odskočit, a pak se tím nevinit. Paradoxně mě to velmi osvobodilo a můj muž mi vlastně po dlouhé roky ukazoval, že já mám na toto také právo, jen to musím sama chtít. Rozhlédla jsem se po okolí a neviděla lepšího a trpělivějšího otce, a pak jsem si uvědomila zásadní pravidlo:

KDYŽ HODNĚ DÁVÁŠ, MUSÍŠ SI HODNĚ VZÍT. Aby se energie „dal“ a „přijal“ vyvážily.


Takže, pokud chci po svém muži, aby byl se mnou a svými dětmi vědomý, šťastný a 100% přítomný, musím mu dát dostatek prostoru k tomu, aby si mohl protáhnout křídla a načerpat svou mužskou sílu, o kterou se opírá při svých rozhodnutích hlavy rodiny a která od něj ke mně proudí a pomáhá mi být sebe-vědomou manželkou.

Můj muž si prostě čas od času zajde na nějaký sebe-obohacující den nebo hodinku dvě, protože to je pro něj duševně povznášející a zároveň, si prostě odpočine od jakýchkoliv povinností, které na sebe sám klade nebo, které na něj kladu já a děti. Jeho odchod není útěkem od povinností otce a manžela, ale jde o cestu za poznáním a duševní očistou. Odchází, aby se mohl šťastně vrátit! Ale ne jen tak s prázdnými rukami. Vrátí se s novou energií nebo s novým poznáním, které mi předává, aniž bych já někam od dětí musela odejít, což si nemůžu dovolit, protože jsou ještě malé a nikoho nepotřebují tak jako mě.

Metaforicky řečeno, muž přinese domů oheň a žena jej doma v krbu hlídá a udržuje, aby nevyhasl.

A pokud si tohle jednoduché pravidlo žena uvědomí a začne jej praktikovat, pocítí, že má najednou více času sama pro sebe i pro něj, protože přestane mít potřebu krást z mužova časového harmonogramu, ale začne si tvořit vlastní. Já i on jsme díky tomuto procitnutí ve vztahu šťastnější.

S láskou, Martin a Monika Valovi

Autor: Monika a Martin Valovi
4. 8. 2015 / Články nad patičkou