Láskyplná náruč
Autor: Monika Valová
10. 2. 2016 / Hlavní články

Uf… tenhle článek mi dává pěkně zabrat. Vím přesně, co chci napsat, ale buď je to jalové, nebo moc kritické. A já chci být přitom tak hojivá! Tak začnu od sebe a třeba se v tom najde i někdo jiný.


Často se mi stávalo, že za mnou přes den chodily děti a já jim nemohla dát okamžitě svou pozornost, protože jsem zrovna vařila, uklízela nebo vyřizovala něco, co nešlo odložit. Jejich dotazování, kdy už budu moci, ve mně vytvářelo napětí a k pocitu pohody mi nepřidalo. Nakonec se ještě ozvala trýznivá výčitka v duši, že jsem strašná matka, protože jsem nedokázala naplnit potřeby svých dětí.

Taky se stávalo, že děti přicházely a plakaly, protože se jim něco událo a potřebovaly utišit a já se je snažila ukonejšit, co nejrychleji, abych mohla pokračovat dál ve své činnosti. Proto má náruč vlastně až tak hojivá nebyla, když byla takto „honem honem“.

Už dlouho je to jinak. Přestalo mi vyhovovat neustále sebeobviňování, sebehodnocení a sebelítost, kterou vytvářelo mé ego jako obranu před bolestí mého srdce. Uvědomila jsem si, že být spokojenou matkou je v mé moci, a že mám právo nevyhovět svému dítěti pokaždé, kdy se mu zamane. Asi bych totiž žádnou práci nedokončila, kdybych dokola lítala od jednoho k druhému. Navíc děti od určitého věku dost dobře chápou, že maminka nemůže kdykoliv odskočit od plotny a celkem dobře si vystačí samy. ALE!!! Obejmu je vždycky, když cítím, že přichází bolavé.

Mám na to jednoduché pravidlo: Když za vámi přijde vaše dítě pro objetí nebo soucit, všeho nechte a dopřejte mu láskyplnou náruč.

Když za mnou přijde uplakané dítě a já mám zrovna něco na práci, zastavím se a uvědomím si, že nic v tu chvíli není důležitějšího než obrátit pozornost na něj. Všeho nechám a obejmu ho tak, jako bych objala sama sebe, když jsem byla malá, a z nějakého důvodu se mi laskavosti nedostalo. Takto hojím mé biologické děti, i to vnitřní.

Vím, že kdybych Šimimu, Evelínce, Jankovi a Metymu láskyplnou náruč nedopřála, mohli by začít pochybovat o ochranných křídlech, která jim dávají pocit bezpečí. Stříbrná nitka (vztah mezi rodičem a dítětem) je ve své pevnosti velmi křehká, a když se jednou přetrhne, nezůstane už nikdy tak hladká a lesklá, jako předtím. Dá se opravit, ale už na ni zůstane uzlík, nedůvěra, pochybnosti, obava z toho, že se při dalším odmítnutí přetrhne nadobro. Což pravděpodobně nelze, ale i ta možnost tu je. Rodič tím nepřijde o jeho lásku, protože dítě jej miluje, ať je jakýkoliv, a bude jej milovat až do smrti za všech okolností. Přichází, ale o jeho důvěru.

Když mé děti přiběhnou s rozbitým kolenem, bolavým bříškem nebo naraženou rukou, uleví jim, když je obejmu a to bolavé místo pofoukám. Pofoukání vždycky zabere, byť bolest není fyzická! Foukám a objímám a prožívám to s nimi, nechci, aby někdy v dospělosti musely řešit s terapeutem uzlíky z dětství.

Nejsem vždy energická a nabitá a připouštím si, že můžu selhat, ale pokud se to stane, snažím se hojit okamžitě a bez jizev.

Tento článek píšu proto, že jsem sama před pár dny potřebovala láskyplnou náruč a nedostalo se mi jí. Jsem sice dospělá, ale stále dcera. Zranilo mě to a já zjistila, že své vnitřní dítě musím hýčkat ještě více, aby už nikdy necítilo potřebu hledat objetí tam, kde jej čeká odmítnutí. 

Jakpak tato zkušenost asi musí bolet duši malého dítěte, když to tak moc bolelo mě - dospělou ženu?

 

 

Uvolnění porodních cest - bylinná napářka před porodem a při něm

Ke zpracování tohoto tématu jsem se chystala několik měsíců. Bylo zapotřebí, aby pro něj uzrál čas, abych nejprve získala vlastní zkušenosti, a poté se o ně mohla podělit. Většina informací v tomto článku je tak původních a dosud nepublikovaných. Jsou podloženy prožitky žen, které bylinnou napářku jako nástroj k uvolnění porodních cest použily. Domnívám se, že tento článek bude užitečný nejen pro nastávající maminky, ale zároveň pro porodní asistentky a duly, které mohou využít napářku jako přípravu svých žen k porodu.

 

Možná si říkáte, jak je možné, že nyní čtete článek o využití napářky v těhotenství. Všude se přeci píše, že v těhotenství se nedoporučuje. Pravdou je, že v prvních 38 týdnech těhotenství je opravdu napářka kontraindikována. Výjimkou jsou poslední týdny těhotenství, při kterých již nehrozí, že by bylinné teplo zásadním způsobem zasáhlo do přirozeného vývoje plodu, neohrozí nidaci oplodněného vajíčka díky možné redukci děložní sliznice a za žádných okolností nezpůsobí potrat.

Výjimkou z obecného zákazu napařování v těhotenství je tedy zralé těhotenství.


Pokud se žena přiblíží ke stanovenému termínu porodu, může si od ukončeného 38. týdne těhotenství dopřát hřejivé teplo bylinné napářky za účelem uvolnění porodních cest. Od tohoto týdne se totiž jedná o termínové těhotenství a miminko je považováno za donošené, proto je zcela v pořádku, když mu žena začne připravovat cestu ven.

Bylinná napářka může zpříjemnit poslední fázi těhotenství a ovlivnit průběh porodu díky hlubokému uvolnění, teplu a účinkům bylin.

Vhodně zvolené bylinky mohou pomoci likvidovat nežádoucí bakterie a kvasinky, na které mnoho žen v těhotenství trpí. Pomáhají tak udržet poševní mikroflóru ve vyváženém stavu, a zároveň mají pozitivní účinek na porodní cesty a plynulý průběh porodu.

Samotná teplá pára z napářky má vliv na změkčení tkání hráze, která se díky tomuto stává poddajnější a elastičtější. Konečně pro dosažení stejných účinků, porodní asistentky nahřívají hráz při porodu.

Předporodní napařování, může díky výše uvedeným účinkům uspíšit porod, a to je také důvod, proč je do 38. týdne těhotenství kontraindikováno.

Pokud žena trénuje s epi-nem, může si dopomoci ke kýženým výsledkům právě tím, že si před cvičením nahřeje napářkou hráz. Je dost pravděpodobné, že tím předejde drobnému poranění či oděrkám, které se při cvičení s epi-nem nebo aniballem objevují.

Napářka uvolňuje svaly pánevního dna, zvlhčuje a připravuje porodní cesty, a také pomáhá tělu zkracovat děložní čípek, pootevírá tedy „bránu“ k vytouženému miminku.

 

V případě přenášení je napářka jemnou, neinvazivní a bezpečnou technikou na vyvolání porodu. Samozřejmě nefunguje 100% jako kouzelná hůlka. Pokud ještě nenastal ten pravý čas, tak porod nevyvolá, ale pomůže k němu ženu připravit.

Relaxace, meditace a vizualizace...

Před porodem, více než kdy jindy, žena ocení relaxační účinky napářky, pomocí kterých uvolní své krásné těhotné tělo a umožní pustit strach z porodu. Naladí se na sebe i miminko, a protože bude dobře jí, bude dobře i jemu.

Při procesu napařování může žena vizualizovat, jak teplo postupně prostupuje do jejího těla, dostává se k čípku, který jemně pohladí, pootevře a pokračuje dále k miminku, kterému ukáže bezpečnou cestu ven. A také to, že venku je stejně teplo jako uvnitř, protože láskyplná náruč jeho maminky je stejně hřejivá a bezpečná jako její děloha. Tuto vizualizaci lze použít také na začátku porodu jako rituál otevírání porodních cest.


Více než kdy jindy platí pravidlo, že napařování musí být příjemné, to znamená jemné teplo, vhodně zvolené bylinky, hezké prostředí, svíčky, hudba, intimní atmosféra.

Když začnou kontrakce a žena si není jistá, zda se jedná o poslíčky nebo začínající porod, může také použít napářku. Zvláště tuto možnost uvítá, pokud nemá doma vanu.

Pokud se porod během fáze otevírací zastaví nebo hodně zvolní, napařování v tento okamžik pomůže ženě uvolnit se a znovu nastartuje kontrakce. Odtok plodové vody není kontraindikací.

O napařování ke konci těhotenství se ve své knize Zdravé těhotenství, přirozený porod zmínila také známá německá porodní asistentka Ingeborg Stadelmann. Radí v ní ženám používat parní sedací koupele, jak napářku nazývá, v termínovém těhotenství. K napařování doporučuje senné květy, se kterými já osobní zkušenost nemám, proto jsem namíchala vlastní kombinaci bylin.

 

Do směsi na Uvolnění porodních cest, kterou si můžete koupit na stránkách steamy.cz, jsem vybrala tyto bylinky: Maliník, Mateřídoušku, Levanduli a Měsíček.

Maliník mě doprovázel nejen několika měsíci mého těhotenství, ale také dlouho po porodu. Velmi jsem si ho oblíbila. Nejenže pomáhá porodním cestám v přípravě na porod, může nabudit dělohy k tréningu stahů, ale také posiluje imunitu. Nevadí miminku v bříšku ani novorozeňátku při kojení. Po porodu zmírňuje krvácení, urychluje zavinování dělohy a pomáhá rychleji pročišťovat porodní cesty.

Mateřídouška je bylinka, která osvěží těhotnou duši a pomáhá zrychlit druhou dobu porodní.

Levanduli jsem do směsi přihodila hlavně proto, že bych dala ruku do ohně, že její vůni milují snad všechny těhotné ženy. A víte proč? Protože nás uklidňuje a zmírňuje úzkostné stavy, a to je přesně to, co v těhotenství a během porodu potřebujeme. Zároveň má desinfekční účinky.

Měsíček zase působí proti kvasinkovým infekcím, které bohužel, jak už jsem zmínila výše, těhotné ženy často trápí. Díky tomu, že kvasinky narušují tkáň, může v důsledku jejich přemnožení, dojít během k porodu většímu poranění.

Všechny bylinky, které jsem vybrala do své směsi „Uvolnění porodních cest“, jsou pro miminko neškodné a pro ženu přínosné. Doporučuji je před porodem používat s napářkou 2x až 3x týdně.

Pokud by žena potřebovala během porodu přivolat kontrakce, může k této směsi bylin přidat také skořici.

Určitě je důležité zmínit radu Ingeborg Stadelman, aby napářku nepoužívaly ženy, které mají v oblasti vulvy v těhotenství křečové žíly. Zvažte ji také bedlivě, pokud cítíte přemnožení kvasinek v pochvě. V tomto případě totiž nelze s jistotou tvrdit, jestli vám pomůže nebo uškodí. Mě osobně už jednou s kvasinkovou infekcí pomohla, ale obecně se uvádí, že se při ní nedoporučuje.

Jedna z prvních našich porodních asistentek, která napářku používá a ženám doporučuje je Zuzana Švancerová. Poprosila jsem ji o spolupráci, a také sdílení svých zkušeností s předporodním a porodním napařování, které bude postupně také zveřejňovat na svém webu dotekyzrozeni.cz

 

Zuzka píše:

Těhotným ženám napářku doporučuji zhruba půl roku. Dřív jsem jim o ní jen říkala, v podstatě jsem předávala jen informaci od Ingeborg Stadelman. Dneska už ji používám i sama na sobě a nepochybuji o jejích účincích.

V poslední době napařovalo asi 6 mých klientek. Jedna z nich napařovala asi týden a moc si to pochvalovala. Jako prvorodička porodila dost rychle a poranění bylo minimální. Samozřejmě, že to záleží také na spoustě jiných faktorů. Masírovala hráz, cvičila s epi-nem, nahřívala jsem jí dlouhou dobu hráz během porodu… Každopádně věřím, že napářka ji pomohla změkčit hráz, prohřát se a celkově se naladit a uvolnit. V napařování pokračuje i po porodu.

Druhá z žen, byla třetirodička. Provedla si napářku jen jednou. Po ní šla spát a za chvíli se rozběhl porod, porodila zhruba za 3 hodiny. Měla však rychlé i předešlé porody.

Další žena má termín porodu v únoru. Když jsem byla u ní a napařovala na stoličce, na které jsem jí udělala pohodlí, tak to bylo fajn. Zkoušela to poté i sama, ale na provizorním sedátku, které ji tlačí, takže pocity sice příjemné, jen to sedátko kazí dojem. Má však po prvním porodu nástřih a rupturu až ke konečníku, kterou ji museli v narkóze zašít a udělat plastiku), takže u ní si myslím, že je velice důležité, aby se celá uvolnila a jizva byla měkká.

Když jsem napařovala ženy v průběhu porodu, bylo jim to velmi příjemné. 

Abych to shrnula, myslím si, že bylinné napařování je úžasné. Žena se zklidní, zastaví, naladí sama na sebe, prohřeje a opečuje svou vnitřní ženu. A když se o tuto svou vnitřní bohyni stará, tak se probudí, ožije a celá žena se rozzáří a rozkvete.

 

A jaké jsou konkrétní zkušenosti žen, které používaly bylinnou napářku před a během porodu:

Osobně jsem ti vděčná za doporučení napářky, využila jsem ji 1 - 2x týdně před porodem a zatím 1x po porodu (po 14 dnech po ustání očistků, pro "dočištění"). Cca 20 min. napařování bylo pro mě vždy chvilkou pro sebe samu (nebo vedle partnera u filmu,...) ke zklidnění a relaxaci, zároveň krásně změkčení lůna před zaváděním Aniballu. Miluju teplé masáže a jiné nahřívání (např. termoforem), takže to byla pro mě trochu slast. S kapkou éterického oleje levandule nebo i teatree mírná přírodní desinfekce intimních partií. Za mě je to příjemná užitečná praktika nejen v souvislosti s porodem.

Petra

(pozn. autorky článku – éterické oleje se vzhledem ke své síle a koncentraci nedoporučuje při napařování používat)


 Má první předporodní napářka předčila očekávání! Chvíli mi sice trvalo, než jsem našla ideální polohu a teplotu, ale pak to bylo labůžo! Vnímala jsem, jak porodní cesty a pánevní dno teplem relaxují. Hezky jsem si odpočinula a zvědoměla svoji ženskost. Nyní po porodu je to tak příjemné, že si napářku dopřávám několikrát týdně.

Eliška


Předporodní napářku jsem vyzkoušela 5x. Poprvé na začátku 40. týdne těhotenství, naposledy ve 41. týdnu těhotenství asi 5 hodin před porodem. Napářka mě vždy uvolnila a příjemně prohřála. V první době porodní mě utvrdila v tom, že se nejedná o poslíčky, ale naopak kontrakce mírně zesílily. Vřele doporučuju.

Michaela


Praskla mi voda, ale porod nikam nepostupoval. Přes kontrakce Linda zůstávala vysoko v porodních cestách a já se neotevírala. Rodila jsem ve Švýcarsku. V době těhotenství jsem měla několik návštěv a konzultací s porodní asistentkou, se kterou jsme se dohodly na co nejpřirozenějším porodu.
Když už bylo 12 hodin od prasknutí vody a vana ani sprcha nepomáhaly, ani chození ze schodů a procházky po areálu, přišla fyzioterapeutka a trošku jsme cvičily. Ukázala mi čapí chůzi, ale Linda stále vyčkávala pěkně nahoře. Každá směna přišla s dalším nápadem. Třeba klyzma. Ale ani to nepomohlo, navíc nebylo potřeba, protože jsem se vyčistila sama už během noci. Pak další směna vymyslela, že kromě homeopatie zkusíme porodní napářku.
Nevím přesně, jaké byliny v ní byly. Voda byla v podložní míse, která pasovala do WC. Takže jsem seděla na toaletě, a nahřívala porodní cesty. Bylo to velmi příjemné. Řekla bych, že nejlepší část doby otevírací. U toalety bylo velké madlo. Za které jsem se při kontrakcích mohla držet a vydýchávat. Příjemné teplo se mi valilo do celého těla. Vůně bylin byla (a je pro mě vždy) velmi relaxační a uklidňující. 
Další výhodou bylo, že jsem seděla na WC. Takže porodní asistentka říkala, že v klidu můžu vykonat potřebu.
Škoda, že jsem netušila, že existuje i poporodní napářka. Protože bych si ji určitě dělala dále. Protože byla pro mě krásnou zkušeností u porodu.

Barbora


Moc ráda bych se s vámi podělila o svou zkušenost i já sama. Napařovala jsem už dlouho před otěhotněním a vlastně mi během těhotenství napářka hodně chyběla. Kromě toho, že pro mě vždy byla rituálem spojeným se sebeopečováváním, opět jsem začala trpět na mykózy, se kterými jsem už díky napařování před otěhotněním neměla problém. Psala jsem články o napářce, rozšiřovala o ní povědomí mezi ženami, začala podnikat s napařovacími pomůckami a denně odpovídala ženám na otázky týkající se napářky, žila jsem napářkou, ale sama jsem vlastně paradoxně napařovat nemohla. Když jsem si po 8 měsících sedla nad teplou páru, moje srdce se zatetelilo radostí. Úplně mě překvapilo, jak je to doopravdy příjemné! Před porodem jsem to stihla jen jednou. Pár dní na to jsem prožila nádherný porod bez poranění. Pokračovala jsem poté i v šestinedělí, během kterého mi napařování pomáhalo se rychleji vyčistit a regenerovat svaly pánevního dna.

Nyní je mým velkým snem umožnit ženám porodní napařování v porodnicích v České republice. Vím, že to není zrovna snadný cíl, ale věřím, že každá žena, která pracuje jako porodní asistentka, po vyzkoušení bylinné napářky, sama uzná, že je to přesně ten typ péče, který k opečovávání ženy u porodu patří.

 

Přeji vám, aby vám byl můj článek ku prospěchu.

S láskou…

Monika

Pokud je vám můj text zdrojem inspirace, jsem velmi ráda. Kdybyste jej chtěla šířit na svých stránkách nebo kdekoliv jinde, prosím o sdílení celého textu s uvedením autora.

Dočetli jste až sem a nevíte, jak na to? Více informací o tom, jak si připravit bylinnou napářku naleznete zde.


Ilustrace: Yveta Anna Kroupová pro Steamy / Grafika: Martin J. Vala 

 

Autor: Monika Valová
14. 2. 2018 / Články nad patičkou
Zrození Mariánka

Ráda bych se s vámi podělila o příběh zrození mého nejmladšího syna, jehož příchod na svět byl přirozeně krásný! Mariánek se narodil v bezpečí domova do láskyplné náruče, ve které zůstal téměř nepřetržitě celých šest neděl.

 

Ten příběh však začal dávno předtím. Když se mi před devíti a půl lety narodil první syn po dlouhé noci strávené v cizím prostředí plné bezmoci, vystrašení a očekávání, že ho za mě někdo porodí. I přesto, že jej rodil doktor, já jsem se stala matkou. Mateřství bylo plné chyb, pokusů a omylů, ale zároveň lásky a mého dospívání současně s tím, jak Šimonek rostl. Po dvou letech jsem ve stejné nemocnici porodila sama, bez asistence lékaře, svou krásnou dceru. Celý porod jsme strávili jen spolu s Martinem, který mi zpíval indiánské písně, a já během rození Evelínky meditovala v jeho náručí. Porodní asistentku jsme zavolali na poslední chvíli. Po porodu jsem se cítila nádherně. Opravdu znovu zrozená žena. Ještě v porodnici jsem doufala, že to nebylo naposled. Po dvou letech jsme se rozhodli, že necháme třetímu miminku volný průběh a já otěhotněla téměř okamžitě a přála si porodit doma. Z první prohlídky od gynekologa jsem však odcházela se smíšenými pocity radosti i strachu, myslela jsem, že mě jako matku dvou dětí už nic nepřekvapí a docela se mýlila, když jsem se dozvěděla, že čekáme dvojčátka. Jejich porodní příběh jsem už dávno sepsala, naleznete jej zde. Jen prozradím, že jsem porodila vaginálně v porodnici, co nejvíce přirozeně to v danou chvíli šlo.

Celé těhotenství s dvojčaty i jejich porod, pro mě byly asi největší životní zkouškou. Díky klukům se ve mně zrodilo sebevědomí (rozuměj uvědomění si sebe sama, své podstaty a pochopení mé ženské a profesní cesty). A tak jsme místo třech plánovaných dětí měli doma najednou čtyři, a ačkoliv jsme si cestu k tomu pátému úplně neuzavřeli, čím byla dvojčata samostatnější, tím více jsme byli přesvědčeni o tom, že 4 děti nám budou stačit. V náladě tohoto přesvědčení k nám nečekaně a neplánovaně připlul Mariánek.

Od první rozpačité chvíle jsme jej chtěli. A já věděla, že přišel, abych se ještě něčemu, co se mi bude v životě hodit, přiučila. A taky, že ano.

Všechny porody mě obohatily. Každý s sebou přinesl novou zkušenost, díky které byl ten následující vědomější, plynulejší a prožitější. Čtvrtý porod však navíc přinesl do mého života větší harmonii. Byl totiž na rozdíl od těch předešlých svobodný. Poprvé, ať byly mé porody pohodové jakkoliv, jsem za sebe a své dítě rozhodovala jen já sama, nesla plnou odpovědnost a pocítila důvěru v život na vlastní kůži. Mohla bych napsat, že můj poslední porod byl v porovnání s ostatními krásnější, ale to bych kolem sebe nafoukla obrovskou bublinu nepokory. Místo toho se svěřuji s tím, že jsem od prvního porodu prošla přirozeným vývojem a postupným sbíráním vlastních zkušeností dospěla k tomu, že čtvrtý porod pro mě a Mariánka bude nejbezpečnější doma.

Najde se určitě spousta skeptiků, lidí ovlivněných strachem, neznalostí a nezainteresovaností, kteří budou tiše i nahlas odsuzovat naše rozhodnutí přivést na svět dítě doma. Těm, kteří budou říkat, že jsme nezodpovědní, že jsme ohrozili život Mariánka i můj, bych chtěla vzkázat, že dokud nebudou mít vlastní zkušenost, ať nesoudí, ať si nechají své subjektivní hodnocení pro sebe, protože bez tohoto prožitku se jedná o obecné domněnky, které nejsou o nic víc cenné, než hospodské tlachy. Můj poslední porod byl tím nejbezpečnějším ze všech porodů, a to také proto, že jsem si pro něj poctivě připravila podmínky a především nalezla obrovskou důvěru v sebe sama a ve své dítě a uvědomila si, že ho za mě nikdo jiný než já neporodí, ani doktor, ani nemocniční prostředí. Tím jsem umožnila svému tělu udělat jednoduše přesně to, co je sice vtisknuto po tisíciletí do buněčné paměti ženského těla, ale poslední desítky let je uměle tlumeno nepřirozenými zásahy do porodů v nemocnicích, a to – prostě porodit dítě.

Vše začalo jemnými vlnkami, které se pohupovaly na klidném dopoledním moři. Po dvou hodinách, kdy ke mně neznatelně připlouvaly a odplouvaly, mi při vaření oběda, došlo, že je to tady, a že tohle moře už klidnější nebude. Nerušily mě, a tak jsem se se svátečním klidem věnovala kuchyni i lehkému úklidu. S každou další jemnou vibrací, jsem se musela usmát. Několikrát jsem se snažila si tento stav uchovat ve své paměti, kdyby tak šlo zmáčknout tlačítko „record“.

V hlavě mi pěkně zněla myšlenka „rodíš!“.

Milovala jsem pocit, že jsem těhotná, ale to, co se začalo dít, bylo ještě líbivější. Započal se proces, na který jsem se poctivě chystala 39 týdnů a 3 dny, a který nešlo odvrátit.

„Tak už je to tady, chlapečku můj!“ řekla jsem si v duchu asi stokrát! A milionkrát pohladila své veliké bříško.

Napsala jsem jedné z porodních asistentek, že se už pomalinku chystáme, ale že to pravděpodobně dneska ještě nebude. Napsala mi obratem, že taky doufá, protože zrovna začala rodit jiná žena a že by chtěla stihnout také můj porod. Vzhledem k tomu, že kontrakce přicházely častěji, ale stále nepravidelně a jemně, napsala jsem raději i druhé porodní asistentce, aby měla čas se připravit. Stále neodtekla plodová voda. Čekala jsem, že tím porod začne jako vždy a že díky tomu budu mít průběh pod kontrolou. Teď už vím, že tím započala velká zkouška mého ega, protože tentokrát to mělo být prostě jinak a já se měla naučit ryze důvěřovat svému tělu, které už mělo nutkání se čistit a zároveň bylo pořád hladové.

Po obědě jsem ucítila potřebu napsat si porodní afirmace. Představovala jsem si sebe, jak si je čtu mezi silnými kontrakcemi o pár hodin později a jak z nic čerpám sílu z doby, kdy byly jen příjemným šimráním. Těšila jsem se na chvíle, kdy je budu potřebovat a propojila si v hlavě přítomnost s budoucností, aby se mi za pár hodin spojila přítomnost s minulostí! Však víte, jak to myslím.

Prociťovala jsem tu pomalu se blížící nevyhnutelnost a užívala si jejího pozvolného průběhu. Trošku jsem uklízela a chystala, co ještě nebylo nachystáno. Vítala každou vlnku, která přicházela. Objímala a tulila se s dvojčaty při slabých kontrakcích a užívala si intimní atmosféry domova, plné lásky a klidu. Bylo mi nádherně, ani jednou jsem nepomyslela na odjezd do porodnice, nechával mě klidný dokonce i fakt, že do ní nemám sbalenou tašku. Nepotřebovala jsem zadní vrátka. Bylo mi příjemně při pomyšlení, že se nikam nemusím přesouvat a že všemu mohu nechat vlastní tempo, vypnout hlavu, a jen se nechat unášet klidným proudem z vlnek.

Ještě pořád se dokážu do těch pocitů naladit, stačí si pustit hudbu, která tehdy hrála. Nejvíce s mým srdcem spojila tato mantra, ve které jsem uslyšela jméno svého chlapečka.

(Můžete si ji pustit zde a pokračovat ve čtení)

Evelínka a Šimi se rozhodli odpoledne odejít. Trošku mě mrzelo, že u porodu nebudou, ale nechala jsem rozhodnutí na nich. Zavolala jsem sestře, abych se s ní předběžně domluvila, že by přijela i pro dvojčata, kdyby bylo potřeba.

Když se začalo stmívat, nachystala jsem si na stole malý oltář s afirmacemi, svíčkami, amulety, kamínky, pustila hudbu, navlékla náramek z předporodního rituálu, zapálila aromalampu a začala počítat kontrakce, aby měla porodní asistentka relevantní informace.

V podvečer se vrátil z práce Martin. Bylo mi chladno. Poprvé od doby, co jsem otěhotněla, jsem cítila chlad, který se mi vkrádal pod kůži, a já si uvědomila, že je to další znamení pomalu se blížícího porodu. Proto jsem jej požádala, aby rozdělal oheň v krbu.

Zavolala jsem své přítelkyni Martině, která měla být původně u porodu, ale nemohla dorazit, aby dala vědět všem ženám z předporodního rituálu, že rodím, aby mi mohly posílat sílu a mohl se tím naplnit záměr celého rituálu.

Martin mezitím nachystal na stůl misky s ořechy a sušeným ovocem a nalil si trochu vína. Zadělal těsto na chleba, zapálil svíčky, pustil tu nejúžasnější porodní hudbu a lehl si ke mně a k dvojčatům na postel. Tulili jsme se a užívali si poslední společné chvíle s miminkem v bříšku, které o sobě dávalo krásně vědět. S porodní asistentkou jsem se domluvila, že vyjede z domu kolem osmé večer, i přesto, že jsem tušila, že to bude ještě pár hodin trvat než jí bude zapotřebí.

Dvojčata už dávno spala, vlny nepatrně zintenzivněly, ale frekvence se prodloužila na 10 minut, když porodní asistentka volala, že už je kousek od nás, ale že by ještě zajela za tou druhou, aby společně pomohly porodit druhé ženě, která už rodila od rána. Neměla jsem s tím problém, protože jsem cítila, že ještě uteče moře času, než je budu potřebovat. Navíc už byla kousek od nás a stačilo by zavolat a byla by tu hned. S klidem jsem ji ubezpečila, že určitě dneska neporodím. Oblékla si noční košili a šla spát, abych ušetřila co nejvíce energie.

Jenže jak chcete spát, když kontrakce chodí každých 10 minut a pokaždé vás proberou? Když mě kontrakce vzbudila, minutu jsem ji prodýchávala, potom se snažila 5 minut usnout a dalších 5 minut jsem spala, než přišla zase další. Od 4 do 6 hodin jsem je začala v aplikaci na mobilu evidovat, ale interval se nijak nezkracoval a já už z toho začínala být mrzutá. Od 6 hodin rána jsem mezi nimi zase pravidelně usínala a budila se. Sledovala jsem svítání a bylo mi líto, že jsem přišla o šero noci, které mi bylo tak příjemné. Najednou bylo 8 hodin ráno a doma začal ruch. Byla jsem zklamaná, že jsem prožila takovou nanicovatou noc, která mě připravila o sílu.

Až nyní se dojímám nad moudrostí celého procesu. Nad tím, jak mé tělo porod přibrzdilo a počkalo na to, až porodí žena, která v tu chvíli potřebovala porodní asistentky mnohem více než já.

V osm ráno jsem se rozhodla, že si napustím vanu a že zkusím popohnat kontrakce. Jenže místo toho se dostavil úplný klid, občas vlnka, která vodu ve vaně ani nerozvířila. A tak jsem hodinu a půl v koupelně spala a kupodivu načerpala sílu, kterou mi vzala noc.

V průběhu koupele jsem požádala Martina, aby zavolal mé sestře, ať si přijede pro děti. Potřebovala jsem se soustředit na sebe. Kolem půl desáté se objevila porodní asistentka a s ní přišla i pozitivní energie a podpora zkušené ženy, kterou jsem v tu chvíli potřebovala. Domluvily jsme se na vyšetření. Lehla jsem si na postel a ona si prvně zahřála ruce, dotkla se jemně bříška a počkala, až jí miminko dá znamení, že si jej může nahmatat. Bylo ještě vysoko, ale v dobré poloze. Poté mě jemně vyšetřila, aby mi mohla říct, že jsem otevřená na 2 cm, a že už nikam nepojede, že mi pomůže porod rozběhnout, což mě naplnilo neskutečnou nadějí a vrátilo do porodního režimu. Během vyšetření přijela pro děti moje sestra a dala mi pusu, a já ji byla neskonale vděčná za to, co pro mě dělá.

Díky pozornosti porodní asistentky i mé sestry, jsem znovu uvěřila, že rodím, a hodila zklamání za hlavu. Ještě než jsem vstala po vyšetření z postele, přišla vlna. Ale silná vlna. Velká vlna! Taková tu ještě nebyla. Vstala jsem a hned tu byla další! Od té chvíle začaly kontrakce přicházet častěji a častěji a v takové intenzitě, že by se mi kroutily prsty na nohou, kdybych je neprozpívala. Ještě jsem stačila postřehnout, že porodní asistentka volá té druhé, aby už přijela. Moc jsem stála o to, aby tady také byla. Navíc mi došlo, že už plujeméééé!

Byla jsem opřená u svého oltáře, četla si mezi kontrakcemi afirmace a musela se usmívat, když jsem si uvědomila, že ta chvíle, pro kterou jsem je včera psala, je tady. S úsměvem na tváři kontrakce méně bolela. Porodní asistentka stála za mnou a pomáhala mi uvolnit se.

Když dorazila druhá, už jsem ji skoro nevnímala, jen ten její úsměv! Pak už ani nevím, co všechno se mnou mé průvodkyně dělaly, protože já se zmohla jen na dýchání, zpívaní a pohybování se opřená o stůl, o gauč, o Martina, o holky, ve stoje, v kleče…. Cokoliv, jen aby to nebylo tak intenzivní! Cože jsem si to ještě před hodinou přála? :)

Vybavuji si, jak mě masírují, nahřívají bedra, zahřívají mi mé studené tělo, potírají mě esenciálními oleji, pamatuji si vůni jasmínu na mé ruce a dotaz, zda jej chci nebo ne. Mačkají mi akupresurní body, mluví na mě přesně tím způsobem, jakým potřebuji, povzbuzují mě. Jednoznačně o mě pečují tak, jak ještě během porodu nikdo nepečoval. A přitom nic nebylo navíc. Atmosféra porodu v červeném stanu, jinak se to popsat nedá. Moudré ženy tady byly se svým kumštem jen pro mě. A můj muž tam prostě jen byl a tím mi dodával pocit bezpečí.

A pak přišly ty šíleně nekončící vlny. Rozbouřené moře. V době, kdy jsem mohla odpočinout, mě bolela kostrč a kříže tak, jakoby vlna neodešla. Já opřená o gauč, hlavu zabořenou v nastlaných polštářích, jsem si požádala o vyšetření. Měla jsem z porodnice naučené, že je potřeba to vědět. Jenže ty lišky podšité se na sebe podívaly a odvětily mi, že mě vyšetřovat nebudou, ať dělám, co mi tělo říká. Neměla jsem sílu se s nimi dohadovat, přicházela další šílená vlna, kterou jsem už nemohla ani vítat, ani prozpívat, byla jsem jak paralyzovaná, pomyslela jsem si v tu chvíli, že toto už dlouho nezvládnu. Zmohla jsem se jen na pohupování hlavou sem a tam.

Něco si za zády ti tři řekli a Martin na mě promluvil, že je načase změnit polohu a posunout to dál. Zrovna jsem neměla kontrakci, a tak byť paralyzovaná, chytla jsem příležitost za pačesy a k udivení všech jsem vyskočila jako srnka z křoví a zavěsila se do Martina, protože nabíhala další silná kontrakce! Po jejím skončení mi porodní asistentky nabídly, abych si sedla na záchod, že se tam můžu uvolnit. Trvalo to ještě jednu kontrakci, než jsem se do koupelny dostala.

Sedím na záchodě, kontrakce se uklidnily, a porodní asistentka mě vybízí, ať se zkusím vyčůrat a dopouští teplou vodu do vany. Najednou to luplo a do ticha před bouří ze mě vyšplouchlo tryskem obrovské množství plodové vody, vypadalo to jako, když splachujete záchod ve vlaku. Podívala jsem se na své břicho a viděla, jak se samo stahuje a roztahuje a přitom jsem ucítila silné nutkání tlačit. Vlastně netlačila jsem, tělo tlačilo. Porodní asistentka vypíná vodu a přemlouvá mě, ať rychle vstanu a nerodím miminko do záchodu.

Pomohla mi vstát, přesunuly jsme se do obýváku a já, přísahám, hledala porodní křeslo! Vždycky jsem rodila jen na něm, kde mám, kruci, rodit? Naštěstí na tohle přemýšlení nebyl velký prostor, rychle jsem si klekla na matraci u gauče. Levá noha v kleku, pravá v dřepu. Moje tělo tlačilo tak intenzivně, že jsem se bála, že se roztrhnu. Snažila jsem se vydýchat vlnu a co nejméně tlačit, abych tu intenzitu zmírnila. A najednou mi porodní asistentky řekly, ať si sáhnu na hlavičku. Já na to „cože, už je venku?“ A byla! Vlhká teplá, tvrdá hlavička mého dítěte. Pohladila jsem si ji, a aniž by na ni sahal někdo jiný, přišla další silná kontrakce a miminko vyplulo ven, jedna z porodních asistentek jej zachytila a rychle mi jej podala.

Zmohla jsem se jen na „ty už jsi tady, Mariánku?“ a nemohla uvěřit, že už je to za mnou. Bylo 12 hodin a 9 minut. Mariánek se narodil po dvou a půl hodinách od příjezdu porodní asistentky a začátku prvních silných kontrakcí. Pupečník k údivu všech dotepal téměř okamžitě.

Držela jsem si svého syna v náručí, opřená zády o gauč a dívala se na něj, on na mě. Neplakal, byl klidný. Občas zavřel oči jako by se v myšlenkách vracel, kdo ví kam, pak je zase otevřel a jeho pohled byl tak čistý a nádherný, že jsem se okamžitě zamilovala a dojetím rozplakala. Tím jsem rozplakala i moji drahou… porodní asistentku. (mrzí mě, že nemůžu psát jejich jména, tak moc by si zasloužily, aby o nich věděli všichni, kteří čtou můj porodní příběh) A pak to moje miminko bez vydání jediného hlásku usnulo.

Za dvacet minut, nevím přesně, jsem porodila dokonalou a malou placentu, se kterou byl Mariánek spojený ještě následujících 5 hodin, než jsme odstřihli za jeho souhlasu pupečník. Cítili jsme, že víc než placentu potřebuje naši náruč a naše uvítání na světě, placenta už svou roli splnila.

Po porodu placenty jsem odešla za doprovodu porodní asistentky do sprchy, bylo mi skvěle, nemotala se mi hlava, cítila jsem se lehce a šťastně. Během toho byl Mariánek na nahé hrudi Martina. Když jsem se vrátila zpět, druhá porodní asistentka už měla nachystanou postel, ve které jsme společně strávily ještě několik hodin povídání, smíchu, dojetí a vítání toho našeho novorozeňátka na světě.

Martin nám nachystal jídlo a uvařil čaj. Ve vzduchu voněl čerstvě upečený chleba a plodová voda. Vůně mého porodu. Vůně domova.

Autor: Monika Valová
8. 1. 2018 / Články nad patičkou
Předporodní rituál

Kdo čtete mé články a příspěvky na FB, víte, jak moc si své těhotenství užívám, jak moc dělám vše proto, abychom byli s miminkem šťastní, a cílovou čarou jsme proběhli v takovém tempu, na jaké jsme spolu za těch 8 měsíců natrénovali. Ladím se, ačkoliv jsou poslední týdny dost pracovní, a potíže spojené s těhotenstvím se snažím hodit za hlavu. Nevšímat si jich nejde, ale ulevit si ano. Dělám vlastně jen to, co radím svým klientkám a ono to funguje. Je skvělé si vše vyzkoušet na vlastní kůži! Být pozitivní, ve všem vidět vyšší smysl (třeba i v bolesti lýtek, která přešla ve chvíli, kdy mi můj doktor oznámil, že se miminko otočilo hlavou dolů) a vítat ve svém životě každou zkušenost, která přichází, a zároveň s důvěrou neztrácet hlavu, když to není zrovna nic na první pohled pozitivního!

 

A tak si nosím mexickou bolu, podvazuji bříško šátkem, piju maliník, nechávám si masírovat nohy svým mužem, jím vše, na co mám chuť, chodím k fyzioterapeutce, která mě vždy krásně uvolní a snažím se být otevřená všem možnostem porodu, i přesto, že mám o tom ideálním svou představu! Krom toho, co jsem teď demonstrativně uvedla, jsem jednoho dne ucítila potřebu obklopit se ženami a sdílet s nimi pár hodin své těhotenství. Proto jsem poprosila své kamarádky, zda by pro mě neuspořádaly předporodní rituál.

Co to je předporodní rituál? A proč něco takového chtít prožít?

Předporodní rituál je pro mě projevem úcty ženě jako nositelce života, je vyjádřením hluboké přátelské lásky a solidarity ostatních žen k nastávající mamince. Je to zároveň oslava života, mateřství a ženy bohyně jako dárkyně života. Je to propojení se s ostatními ženami, které se zavazují, že budou směrem k nastávající mamince vysílat svou energii, která jí bude provázet po zbytek těhotenství a při porodu.

Předporodní rituál je silný motivační zážitek. Budoucí maminka na něm dostává péči a lásku ve chvíli, kdy se ve fázi pokročilého těhotenství, se vší fyzickou zátěží, častým nočním močením a nateklýma nohama, může přestat cítit krásně a mít tendenci podlehnout svým neduhům. Takže na místo, aby si poslední dny s miminkem v bříšku užila a pozitivně se naladila na jeho příchod, začne jí její stav obtěžovat a ona má pocit, že si jen stěžuje. Možná i proto, že potřebuje podpořit, jenže okolí jí spíš než to vyjadřuje lítost ve smyslu:“ Chudáčku, ti nezávidím tahat se s takovým břichem.“ nebo „už abys to měla za sebou“, ale z lítosti ještě žádná radost nevzešla, a proto jsem požádala mé přítelkyně, aby mě nelitovaly, ale aby mě podpořily na konci těhotenství ve směru, kterým jsem se rozhodla kráčet.

Od té doby vidím v zrcadle bříško plné života, ne břicho plné k prasknutí. Nevidím nateklé prsty na rukou a 20 kilo navíc, vidím krásnou těhotnou ženu, vidím sebe.

Tímto článkem vám chci poděkovat, Lucko, Peťko, Marťo, obě Lenky, Radko, Kamčo, Miluško, Blanko a Zuzko! Budu dnes psát hlavně o tom, jak moc lásky a pozornosti jsem od vás dostala a jak si vážím toho, jak jste ve vší tajnosti a ve své režii, zosnovaly sítě a připravily mi ten nejkrásnější těhotenský ženský kruh, který jsem kdy prožila! Srdce mi tluče radostí jen si na něj vzpomenu!

Naposledy jsem se takto hýčkaná cítila na své svatbě, kdy jsem si dopřála všechnu péči a pozornost jakou zná každá nevěsta. V sobotu ve mně ten nádherný pocit jedinečnosti zase ožil a já si uvědomila, jak jsou rituály v našem životě důležité a že je vlastně jen na nás, zda je do svého života pustíme. A že stejně jako je svatba rituálem běžným, tak předporodní rituál je něčím, o čem se moc neví. Kdyby se totiž vědělo, žádná nastávající maminka by se o něj nenechala připravit.

Logicky, kdo jiný než ženy nám blízké, by nás mohl v těhotenství podpořit, motivovat, pohladit a dodat sílu! Ženy, které samy porodily a moc dobře ví, jak se žena před porodem cítí. Na svém předporodním rituálu jsem zažila tak obrovskou solidaritu, empatii a podporu, že se o to nelze nepodělit.

Nevěděla jsem, kolik z mých přítelkyň k nám domů přijde a co mi přichystají, jen jsem se těšila, že si užiju večírek zorganizovaný na počest mého blížícího se porodu, jenom pro mě. Líbila se mi představa, že se starají a zařizují, domlouvají se za mými zády, která co zastane a já o tom nic nevím. Dokonce jsem měla zakázáno cokoliv péct a připravovat, všechno přinesly s sebou a zařídily.

S blížícím se dnem rituálu jsem ale začala být lehce nervózní! Budu umět přijmout tolik péče a pozornosti? Jsem zvyklá ji dávat, ale budu umět si ji dopřát?

Jako první přijela Lucka, má drahá! Strávila jsem s ní její druhé těhotenství a porod. Žena, mému srdci blízká i beze slov. Nachystala oltář, přivezla květiny, vykouřila náš posvátný prostor. A přenesla na mě okamžitě slavnostní atmosféru. V tu chvíli jsem věděla, že si to užiju!

Po ní se začaly scházet ostatní. Blanka, vypadala jako víla! Marťa a Kamča, u jejichž porodů jsem byla přítomna, a tak nás nejen díky nim pojí krásné pouto. Lenka s Miluškou, které jsem o rituál jako první požádala a ony neváhaly ani minutu. Lenka, která si udělala čas, ač ho nemá nazbyt a je vždycky tak upřímná! Zuzka, od které bych to nečekala. Peťka, sousedka moje nejlepší! Přijížděly jedna za druhou, navzájem se vítaly, ačkoliv se některé znaly jen prostřednictvím emailu. Přesto jsem měla pocit, jako by se zdravily dávné přítelkyně. Příprava mého rituálu je spojila. Bylo hezké je pozorovat, objímat je, přijímat dary a pozornosti, dobroty a pohoštění. Cítila jsem, jak začínám zářit a jak to vnímají ony, a také celé září a nasávají atmosféru, kterou jsme společně tvořily, jak je to mezi námi vzácné a slavnostní. Tohle je přesně to sesterství mezi ženami, o kterém se často tak mluví! Žádné soupeření, jen souznění!

Když už chyběla jen jedna z nás, která doma dovařovala polévku (Raduško, byla výborná! Ty jsi vždy ta, která přínáší humor!), usedly jsme do kruhu a Lucka, zahájila rituál povídáním o tom, proč jsme se sešly. Prohlížela jsem si je jednu po druhé a hlavou mi probíhala myšlenka: “Opravdu mě má rádo tolik žen? Tolik žen mohu požádat, aby mi posílaly sílu při porodu Mariánka?“

Lucka pokračovala žádostí k ženám v mé linii předků, aby učinily totéž, aby za mnou stály v době, kdy budu potřebovat nejvíce síly. A poté jsme jen mlčely a držely se za ruce. Děkovala jsem v duchu ženám svého rodu, ale i svým přítelkyním, že mě obdarovaly tak posvátnými okamžiky ženského sdílení.

Hrály mi na tibetské mísy, bubínek a carimby. A poté vzaly misku s korálky a začaly pro mě navlékat náramek. S každým korálkem jedno přání směřované ke mně a Mariánkovi, k mému porodu, k našemu společnému životu. Utírala jsem si slzy. Byla jsem dojatá. Mé slzy však vysušoval smích, když korálek nechtěl sklouznout na šňůrku a bavily jsme se navzájem svou neobratností. Mariánek se pohnul s každým přáním. Když byl náramek hotový, vstala jsem a přinesla amulety, které jsem si pro ně připravila já. Všechny si je navzájem uvázaly kolem zápěstí a slíbily, že je budou nosit do té doby, než porodím, aby jim připomínaly, že na mě mají myslet.

Můj amulet pro ně jsem vyrobila z kamenů, které jsme nasbírali s Martinem a dětmi letos u moře s Mariánkem v bříšku. Do každého z nich voda sama vyvrtala dírky. Líbilo se mi to jako symbolika přirozeného toku věcí. Voda sama provrtala a já budu stejnou nevyhnutelností sama rodit. Vybrala jsem k nim světlé modré korálky, které symbolizují čistotu a plynutí vlnek na moři, jako chci, aby můj porod plynul svým tempem. A nakonec jsem je navlékla na modrý provázek, který symbolizoval nejen očekávání chlapečka, ale i barvu vody, ve které byly kameny a ve které je ještě nyní v mém lůně mé dítě.

Po těch silných i veselých okamžicích jsme se vrhly na plný stůl dobrot. Ale tím to neskončilo. Po občerstvení mě uložily na postel, kde o mě tři z nich pečovaly. Lucka pracovala na mých čakrách pomocí reiki, Blanka mě hladila a kdo ví, co krásného mi nakvantila a Peťka mi masírovala nohy! Užívala jsem si to a byla v sedmém nebi. Mariánek celou dobu klidně spal. I já jsem byla úžasně relaxovaná.

Zatímco o mě tři přítelkyně pečovaly, ostatní pro mě a pro Evelínku tvořily porodní věnečky jako korunky, pro bohyně a taky podzimní věnec z listí, kterým se dozdobil oltář. Během toho, co jsem si užívala doteky, poslouchala jsem jejich kuchyňské štěbetání a smích, který mi připomněl, jak je úžasná ženská pospolitost, a že kuchyň je jako dělaná na ženská setkání.

A pak jsem věneček dostala na hlavu a prošla si spirálou ze svíček a kamenů. Když jsem vyrazila směrem ke středu, lehla si mi do cesty naše kočka Ronja, která je mou obrovskou inspirací díky tomu, jak úžasně, rychle a plynule jako prvorodička před třemi měsíci porodila. Ona je pro mě symbolem hladkého porodu, a tak její přítomnost na mé symbolické porodní cestě byla krásným znamením. Cesta zpět ze spirály symbolizovala mé šestinedělí. Ani jednou jsem neznejistěla. Ani na cestě tam, ani na cestě zpět. Prošla jsem z rozvahou a jistotou. Bude to tak? Zvládnu to i doopravdy?

Následoval společný tanec v kruhu. A loučení s některými z mých přítelkyň, které musely rychle domů nakojit své děti, protože přišly bez nich, aby se mohly věnovat jen mě. Kamčo, Peťko, Lucko! Tak moc si toho vážím!

Když jsem se vracela z koupelny, bylo uděláno přítmí, hrála krásná hudba a já si prošla uličkou lásky! Se zavřenýma očima jsem pomalým krokem našlapovala a cítila jejich doteky a hlazení po celém mém těle! Chtělo se mi zastavit ty příjemné okamžiky na věky! Už po několikáté jsem prožívala pocity absolutního štěstí. Vše vyvrcholilo hromadným objetím!

Nakonec mi Zuzka namíchala mou porodní vůni z éterických olejů, které jsem si vybrala, a pak jsme usedly k hostině a jedly, pily a zpívaly, smály se a povídaly. A bylo nám dobře! A já se cítila jako bohyně a ten stav ve mně doznívá a pravděpodobně nevyprchá do porodu, protože moje duše byla nakrmena takovou pozorností a láskou, jakou jsem jen dokázala snést.

Až začnu rodit, budou se mnou v myšlenkách a já o tom napojení budu vědět. Můj porod bude vyvrcholením celého rituálu, bude tou chvílí, pro kterou jsme se navzájem provázaly. Všechny je tady budu mít u sebe. Tentokrát budu rodit v červeném stanu s ženami pomyslně stojícími po mém boku.

Ještě jednou děkuji za ty vzácné okamžiky, ženy moje drahé!

 

 

Autor: Monika Valová
2. 11. 2017 / Hlavní články