Jak to zvládáte?
Autor: Martin Vala
9. 9. 2015 / Všechny články

Tohle je otázka, na kterou odpovídám často a svým způsobem mne vždycky překvapí, protože žití se čtyřmi dětmi je pro mne něčím, co nevznikne ze dne na den, takže mi chvilku trvá, než si přehraju alespoň část z té spoustu příběhů, které utváří mou prožívanou realitu. V podstatě vždycky mne to vede k zamyšlení a stručnému bilancování, co se od poslední odpovědi změnilo.

 
Upřímně musím říct, že s příchodem dětí se u nás změnilo vše. Ne nadarmo se říká, že "pět let v manželství vydá za dvacet let v klášteře". Sám bych k tomu ještě dodal, že s každým dalším dítětem se zkušenosti ještě násobí (:.
Vám, kteří děti nemáte to nejspíš vtipné připadat nebude, navíc hrozí, že návštěva mnohodětné rodiny na vás může paradoxně zapůsobit jako antikoncepce. Vy, co děti máte, pravděpodobně víte o čem mluvím. 
 
Můj otec byl z devíti dětí, matka ze dvou. Vyrůstal jsem v době, kdy dvě děti byl obecně rozšířený standard a když měl někdo tři, už se na něj lidi koukali jako na “socku”. Taková byla doba: “dvoudětný socík”. Většina dětí v mém okolí to v dětství viděla stejně: Jeden chlapeček, jedna holčička, pěkně poslušně, moc nevybočovat.
Jak to ti naši předci ale dělali, že dali vzniknout přísloví: “sklének a děcek néni nikdy dosť”?
 
Dodnes nezapomenu na moment, který otočil můj pohled na množství dětí v rodině. Měli jsme tenkrát jen Šimonka a na rodinné oslavě jsem se potkal se svým bratrancem Honzou, který v té době už čtyři děti měl, z toho, světe div se, ty poslední dvě byly dvojčata. V průběhu večera jsem pozoroval, jak za ním jeho děti chodí a každé z nich je jinak nádherné a jak jsou všechny bez rozdílu milovány. Uvědomil jsem si, jaké zažívám pocity, když za mnou přijde jen jedno mé dítě, a při představě, že takhle za mnou přijdou čtyři, se mé obavy o množství dětí rozplynuly jako dým. Je to prostě krása na čtvrtou. Tento pocit bezstarostnosti ve mne zůstal velmi dlouho. Řekl bych, že přesně do té doby, než jsem se jako otec dvou dětí dozvěděl, že čekáme dvojčata. Ale o tom až jindy (:
 

Vraťme se k úvodní otázce. Jak to tedy zvládáme?
Když si představím sebe a svá nastavení v době, kdy jsme měli první dítě, byl to, přes všechy ty krásné emoce spojené se zplozením nového života, průser plný tápání a selhání, které programují dítě naprosto hanebným způsobem.

 
Pokud byste si představili vystresovaného otce, který se ze zoufalství a hlubokého nevědomého strachu, že selže jako otec (a mnoha dalších zapletení), uchyluje k hrubosti, nebylo by to daleko od pravdy. Asi by mě v té době uklidnilo, kdybych měl informaci, že si dítě své rodiče vybírá (a tudíž dostává právě to, pro co si přišlo), leč tuto a spoustu jiných podstatných zákonitostí jsem tehdy neznal, nebo jim nerozuměl a mé otcovství tak bylo v tomto životě kované “za pochodu”. Šimonovi jsme nejvíce dali (měl nás jen pro sebe), ale také nejvíce vzali (nízké sebe-uvědomění rodičů). S příchodem Evelínky jsme získali krátký oddechový čas, protože její ranné dětsví bylo ukázkově poklidné. Po čase však i jí došlo že tady něco nehraje a se Šimonkem začali vykazovat symptomy a vzorce chování, které mi byly krajně podezřelé, zejména proto, že jsem je dobře znal, jako by byly mé vlastní, leč jaksi jsem si nemohl vzpomenout, kde jsem k nim přišel. Vždyť přece nejsem hrubý a bezcitný surovec, který při sebemenším náznaku vzdoru staví hřebíky do latě. Kdo to teda je? Kdo se to uvnitř mě chová jako srdce zbavený a náladový tvor? Jak můžu být láskyplný, vnímavý otec a zároveň necita a agresivní sobecký despota? Měl jsem v tom opravdu velký zmatek a tyhle nepříjemné otázky mne velmi trápily. Kdybych je tehdy ignoroval a své problémy dával za vinu někomu jinému (třeba manželce, rodičům, politikům, zákazníkům apod.), pravděpodobně bych skončil po narození dvojčat s některým s dětí v nemocnici nebo u rozvodu s manželkou.
Zaplať pánbůh je svět postavený tak, že když si kladete ty správné otázky a jste na odpovědi připraveni, pak “učitel přijde”, a tak jsme spolu s mou ženou Monikou mohli uvidět, jak našim dětem nevědomě nakládáme, a co všechno za nás nesou ve své slepé lásce k nám, v domnění, že až nám s tím břemenem dostatečně pomůžou a my ho odložíme, pak jim konečně dáme to, co jim náleží, tedy lásku, péči a pozornost, teď a tady. Vzhledem k tomu, že žádné dítě nemá tu moc, učinit své rodiče šťastnými, nedělám si iluze, že by se jim to povedlo u nás. Jejich snaha by vedla k vyhoření a naši novou rodinu by tvořilo šest nešťastných bytostí, které se navzájem zneužívají pro své potřeby.
 

Se správnými otázkami začaly chodit odpovědi, s odpověďmi nápady na cesty ven a s cestou ven taky první paprsky opravdové radosti, nepodmiňované lásky a přirozené harmonie. A stačilo přitom změnit jedinou věc. Sebe. Pohnout se z místa. Vystoupit ze "základní školy duchovního růstu" a s vědomím vstupu na neprobádané území, otevřít poklop osobních i rodinných zapletení a s trpělivostí hodináře vyzvednout cenný obsah z nevědomí do vědomí.

 
Až děti mi odhalily tuto všemi učeními mazanou zákonitost, která jediná měla tu moc, abych se jako syn, manžel, otec a člověk mohl stát šťastným. Vlastní děti mě přivedly k poznání, kde a proč zavírám své srdce, za jakých okolností se měním z oběti na agresora a proč škrtím své talenty a možnosti vnímání. Inu mít vědomosti a umět jich využít, je ten drobný rozdíl, mezi "myslím si" a "žiju", jehož zvědomění řídí s každým nádechem mé kroky blíž k opravdovému a trvalému pocitu štěstí, které se necítí být ohroženo, zpochybňováno a dovolí si ten prostý a přirozený stav, kdy "jen" září do okolí. 
 
 
Početným rodinám je zbytečné přidělávat svatozář jen proto, že jsou početné. Čím více dětí máte, tím větším počtem potřeb jste každý den zahrnováni a svou lásku, péči a pozornost musíte dělit na více dílů. Výsledný tlak vás důkladně prověří. Nedělám si iluze, že tomu kdy bylo jinak a rodiče za dob našich babiček a dál, museli obstát stejně tak, jako teď my. Každý podle zralosti své duše, karmy a okolností doby. Ať už nám naši předci zanechali cokoliv, bude se nám dařit lépe, pokud "dědictví" přijmeme bez výhrad jako velký dar, příležitost k růstu a možnost postarat se o to své, protože teď jsme to my, kdo nese odpovědnost. Vymezováním se naopak rozpoutáváme válku s předky, ve které trpíme v první linii a naši potomci s námi. To vše z lásky a solidarity k nám.
 

Odpověď na otázku: “Jak to zvládáte?”, je pro mne tedy jasná. Zvládáme to jak nejlépe umíme, zejména díky dětem samým. Děti mají totiž neochvějný dar zrcadlit nebo somatizovat nezvědomělé příčiny našich osobních nebo rodinných problémů. Když nezměníme kurz, dříve či později se s některým dítětem srazíme, a ony pak pláčou.

 
Pokud si zakryjeme uši, po čase sice plakat přestanou, ale ne proto, že by je naše ne-štěstí netrápilo, ale proto, že zavřou svá srdce, aby jim bolestí nepukla, což je věno, kterým bych naše děti do života obtěžkat opravdu nechtěl. Děti bezpodmínečně milují své rodiče. Z vděčnosti za život ani nemohou jinak a z této slepé dětské lásky nám neustále ukazují, kudy vede cesta k našemu štěstí a opravdové nepředstírané rodinné harmonii, o kterou mají sklon pečovat, protože když jsou rodiče nešťastní, dítě nedostává co mu patří a je podvědomě nuceno se starat. Buďme jim za jejich vytrvalost, trpělivost a odvahu snášet naše, ne vždy sebe-vědomé chování, vděčni. Zaslouží si to, a když nám to pomůže, můžeme pochválit i sami sebe, že jsme pro své rodiče udělali to stejné. Jen mějme na paměti, že starostí o štěstí svých rodičů otáčíme přirozený tok životní energie, což naši potomci neocení (:
 

Martin Vala "Hokȟá Ská"

Dlouhá cesta autem s dětmi

Jen, co jsem nasedla do auta, bylo mi zle. Občas se mi to stává, ale tentokrát jsem nemohla jen tak zavřít oči a pokoušet se to zaspat. Vedle mě seděl Mariánek, který se na náš odjezd pořádně 2,5 hodiny vyspal v šátku při procházce a nechápal, proč by měl nyní sedět připoutaný v sedačce. A tak na místo, abych tiše dřímala a tlumila svůj žaludek na vodě, musela jsem kojit a bavit ho, aby neplakal. Místy jsem cítila, jak mi dochází energie. Už mi nešlo ani mluvit, a tak jsem jen tupě seděla a poslouchala, jak si s pláčem stěžuje. "Já to nezvládnu, už to nedávám!", projela mi hlavou myšlenka jako blesk a stejně jako úder blesku mi píchla o srdce.

 
Cesta domů byla samá objížďka, prodlužovala se, a dvojčata byla na sebe, asi z nudy a taky z toho, že vycítila mou nepohodu, pěkně zlá. Ke kňourání miminka se tak přidal i pláč a křik dvojčat.
Cítila jsem, jak to vě mně vře, jak už to dál nesnesu, ale nebylo, kde utéct. Občas jsem na kluky zakřičela, aby toho nechali, povyhrožovala jim, což je nasupilo ješte víc a mě v jejich očích ponížilo, protože mě mají prokouknutou a ví, že své výhružky většinou nesplním. Ach jo.
 
Zachránil nás Martin, kterého napadlo zastavit u obchodu a nakoupit, co kdo má rád a najít místo pro piknik. Když jsme jej našli a v trávě natáhli deku, nechali děti poběhat, trochu se mi ulevilo. Možná mi pomohlo opustit prostor auta, ze kterého ještě před pár minutami nebylo úniku a kde mi nebylo dobře. Dětem se taky ulevilo. Pauza bodla nám všem.
 
Tak to funguje se vším v životě. Chilka pauzy, utvoření si odstupu a hned vidíme, co jsme předtím měli před nosem a vidět jsme nemohli.
 
Po pikniku jsme pokračovali znovu směr domov, Mariánek usnul a chvilku na to, zavládl klid i v zadní řadě u kluků. Já složila pod hlavu mikinu a v tichu zavřela oči. Neusla jsem hned, hlavou se mi honilo, jak to udělat, abych byla pro své děti ještě lepší máma a nemusela jim vyhrožovat, když už nevím kudy kam. Však to znáte, pořád všichni přemýšlíme, jak věci dělat lépe. Napadlo mě, že stále hledám nějakou konstantu, která by mi umožnila udržet harmonii v domě a kterou bych si to zjednodušila. Jenže taková asi fakt není. Snad jen kombinace lásky a trpělivosti. Jenže to prostě furt nejde mít sílu ve chvíli, když je vám zle. Když nemáte kde brát.
 
A tak se uchylujem k výkřikům do tmy v podobě výhrůžek "buďte už konečně ticho, jinak...", což má za následek, že někdo poslechne, někdo šeptá a někdo pokračuje ve křiku. Nefungujete to! Mají totiž pocit, že se jich to netýká a že to říkáte tomu vedle. Znáte to:"kdo to byl" a odpověď "to já ne, to on".
 

Zázračné zjednodušení života se zase nekoná, protože my rodiče si musíme cestičku k našim dětem vyšlapat úplně poctivě a ke každému z nich jinou a různě klikatou, dokonce i když nám není zrovna do zpěvu.

 

Když pojedete na prázdniny v autě plném neutahatelných KDYUŽTAMBUDEMáků, vzpomeňte si, že nefunguje k nim mluvit jako ke skupině, když je ta skupina rozhádaná a navzájem se požďuchujou, nýbrž ke každému zvlášť, protože každý z nich tam sedí sám za sebe, stejně jako vy. A snažte se být trpěliví. Často vystartujem kvůli nedostatku energie, a potom nás to mrzí a lepší než hojit rány je si je navzájem nezpůsobovat. A pokud to už nejde, zastavte auto i sebe a dejte si pauzu.

 
Ano chce to sebrat všechnu sílu světa, ale potom budete mít lepší pocit, ze kterého se se vám rázem udělá dobře, jak jste to skvěle dali.
 
 
 
 
 
Autor: Monika Valová
11. 7. 2018 / Články nad patičkou
Nech život plynout, prožívej

Porody mých dětí a žen, které jsem doprovázela mi ukázaly jednu velkou životní moudrost a tou je, že nikdo nám nemůže ve skutečnosti pomoci více než my sami. Porod je totiž stejně nevyhnutelný jako smrt, neutečete před ním. Můžete jej prožít nebo prostě jen přežít. Pokud přežijete, zanenechá to ve vás bolest. Se kterou se ovšem dá následně pracovat a celý proces zhojit. Ale stojí vás to sílu. Pokud rodíte s podporou, tedy zázemím a s pocitem bezpečí, nepředáváte odpovědnost nikomu jinému, máte svůj porod ve svých rukou. Totéž se dá použít paralelně v jakékoliv životní situaci.

Cokoliv nás v životě potká, vyvolává reakci naší mysli a našeho těla. Nic nepřichází jen tak a nic jen tak neodejde. Pokud necháme za sebe rozhodovat a nejsme schopni převzít odpovědnost, učinit rozhodnutí, přijde někdy něco jiného, aby nás donutilo to konečně udělat. Třeba nemoc.

Jak říká Mudr. Hnízdil "nemoc je informace", ale nejen nemoc, také mezilidské vztahy. Není náhoda, že si do života přivoláme lidi, kteří s námi neladí, je to pro nás výzva, nějak se k tomu postavit a poučit se. A někdy je to tak nepříjemné, že byste raději přestali dýchat a zavřeli oči a hráli mrtvé brouky. Jenže to nepomůže, protože byste se stali v té situaci bezbrannými. Tzv. by vás to semlelo. A časem by přiletěl jiný dravec, který by vás sezobl.

Nechat život plynout neznamená se podvolit, znamená to vědomě prožívat životní situace a přijímat to, co k nám chodí jako součást naší cesty a byť je to nepříjemné, smutné nebo bolavé, může nás to nakonec posílit a nasměrovat správným směrem.

Pokud máte pocit, že to sami neustojíte, najděte si někoho, kdo vás podpoří, ale nenechte nikoho, aby za vás něco vyřešil.

Autor: Monika Valová
26. 6. 2018 / Články nad patičkou
Uvolnění porodních cest - bylinná napářka před porodem a při něm

Ke zpracování tohoto tématu jsem se chystala několik měsíců. Bylo zapotřebí, aby pro něj uzrál čas, abych nejprve získala vlastní zkušenosti, a poté se o ně mohla podělit. Většina informací v tomto článku je tak původních a dosud nepublikovaných. Jsou podloženy prožitky žen, které bylinnou napářku jako nástroj k uvolnění porodních cest použily. Domnívám se, že tento článek bude užitečný nejen pro nastávající maminky, ale zároveň pro porodní asistentky a duly, které mohou využít napářku jako přípravu svých žen k porodu.

 

Možná si říkáte, jak je možné, že nyní čtete článek o využití napářky v těhotenství. Všude se přeci píše, že v těhotenství se nedoporučuje. Pravdou je, že v prvních 38 týdnech těhotenství je opravdu napářka kontraindikována. Výjimkou jsou poslední týdny těhotenství, při kterých již nehrozí, že by bylinné teplo zásadním způsobem zasáhlo do přirozeného vývoje plodu, neohrozí nidaci oplodněného vajíčka díky možné redukci děložní sliznice a za žádných okolností nezpůsobí potrat.

Výjimkou z obecného zákazu napařování v těhotenství je tedy zralé těhotenství.


Pokud se žena přiblíží ke stanovenému termínu porodu, může si od ukončeného 38. týdne těhotenství dopřát hřejivé teplo bylinné napářky za účelem uvolnění porodních cest. Od tohoto týdne se totiž jedná o termínové těhotenství a miminko je považováno za donošené, proto je zcela v pořádku, když mu žena začne připravovat cestu ven.

Bylinná napářka může zpříjemnit poslední fázi těhotenství a ovlivnit průběh porodu díky hlubokému uvolnění, teplu a účinkům bylin.

Vhodně zvolené bylinky mohou pomoci likvidovat nežádoucí bakterie a kvasinky, na které mnoho žen v těhotenství trpí. Pomáhají tak udržet poševní mikroflóru ve vyváženém stavu, a zároveň mají pozitivní účinek na porodní cesty a plynulý průběh porodu.

Samotná teplá pára z napářky má vliv na změkčení tkání hráze, která se díky tomuto stává poddajnější a elastičtější. Konečně pro dosažení stejných účinků, porodní asistentky nahřívají hráz při porodu.

Předporodní napařování, může díky výše uvedeným účinkům uspíšit porod, a to je také důvod, proč je do 38. týdne těhotenství kontraindikováno.

Pokud žena trénuje s epi-nem, může si dopomoci ke kýženým výsledkům právě tím, že si před cvičením nahřeje napářkou hráz. Je dost pravděpodobné, že tím předejde drobnému poranění či oděrkám, které se při cvičení s epi-nem nebo aniballem objevují.

Napářka uvolňuje svaly pánevního dna, zvlhčuje a připravuje porodní cesty, a také pomáhá tělu zkracovat děložní čípek, pootevírá tedy „bránu“ k vytouženému miminku.

 

V případě přenášení je napářka jemnou, neinvazivní a bezpečnou technikou na vyvolání porodu. Samozřejmě nefunguje 100% jako kouzelná hůlka. Pokud ještě nenastal ten pravý čas, tak porod nevyvolá, ale pomůže k němu ženu připravit.

Relaxace, meditace a vizualizace...

Před porodem, více než kdy jindy, žena ocení relaxační účinky napářky, pomocí kterých uvolní své krásné těhotné tělo a umožní pustit strach z porodu. Naladí se na sebe i miminko, a protože bude dobře jí, bude dobře i jemu.

Při procesu napařování může žena vizualizovat, jak teplo postupně prostupuje do jejího těla, dostává se k čípku, který jemně pohladí, pootevře a pokračuje dále k miminku, kterému ukáže bezpečnou cestu ven. A také to, že venku je stejně teplo jako uvnitř, protože láskyplná náruč jeho maminky je stejně hřejivá a bezpečná jako její děloha. Tuto vizualizaci lze použít také na začátku porodu jako rituál otevírání porodních cest.


Více než kdy jindy platí pravidlo, že napařování musí být příjemné, to znamená jemné teplo, vhodně zvolené bylinky, hezké prostředí, svíčky, hudba, intimní atmosféra.

Když začnou kontrakce a žena si není jistá, zda se jedná o poslíčky nebo začínající porod, může také použít napářku. Zvláště tuto možnost uvítá, pokud nemá doma vanu.

Pokud se porod během fáze otevírací zastaví nebo hodně zvolní, napařování v tento okamžik pomůže ženě uvolnit se a znovu nastartuje kontrakce. Odtok plodové vody není po poradě s porodní asistentkou kontraindikací.

O napařování ke konci těhotenství se ve své knize Zdravé těhotenství, přirozený porod zmínila také známá německá porodní asistentka Ingeborg Stadelmann. Radí v ní ženám používat parní sedací koupele, jak napářku nazývá, v termínovém těhotenství. K napařování doporučuje senné květy, se kterými já osobní zkušenost nemám, proto jsem namíchala vlastní kombinaci bylin.

 

Do směsi na Uvolnění porodních cest, kterou si můžete koupit na stránkách steamy.cz, jsem vybrala tyto bylinky: Maliník, Mateřídoušku, Levanduli a Měsíček.

Maliník mě doprovázel nejen několika měsíci mého těhotenství, ale také dlouho po porodu. Velmi jsem si ho oblíbila. Nejenže pomáhá porodním cestám v přípravě na porod, může nabudit dělohy k tréningu stahů, ale také posiluje imunitu. Nevadí miminku v bříšku ani novorozeňátku při kojení. Po porodu zmírňuje krvácení, urychluje zavinování dělohy a pomáhá rychleji pročišťovat porodní cesty.

Mateřídouška je bylinka, která osvěží těhotnou duši a pomáhá zrychlit druhou dobu porodní.

Levanduli jsem do směsi přihodila hlavně proto, že bych dala ruku do ohně, že její vůni milují snad všechny těhotné ženy. A víte proč? Protože nás uklidňuje a zmírňuje úzkostné stavy, a to je přesně to, co v těhotenství a během porodu potřebujeme. Zároveň má desinfekční účinky.

Měsíček zase působí proti kvasinkovým infekcím, které bohužel, jak už jsem zmínila výše, těhotné ženy často trápí. Díky tomu, že kvasinky narušují tkáň, může v důsledku jejich přemnožení, dojít během k porodu většímu poranění.

Všechny bylinky, které jsem vybrala do své směsi „Uvolnění porodních cest“, jsou pro miminko neškodné a pro ženu přínosné. Doporučuji je před porodem používat s napářkou 2x až 3x týdně.

Pokud by žena potřebovala během porodu přivolat kontrakce, může k této směsi bylin přidat také skořici.

Určitě je důležité zmínit radu Ingeborg Stadelman, aby napářku nepoužívaly ženy, které mají v oblasti vulvy v těhotenství křečové žíly. Zvažte ji také bedlivě, pokud cítíte přemnožení kvasinek v pochvě. V tomto případě totiž nelze s jistotou tvrdit, jestli vám pomůže nebo uškodí. Mě osobně už jednou s kvasinkovou infekcí pomohla, ale obecně se uvádí, že se při ní nedoporučuje.

Jedna z prvních našich porodních asistentek, která napářku používá a ženám doporučuje je Zuzana Švancerová. Poprosila jsem ji o spolupráci, a také sdílení svých zkušeností s předporodním a porodním napařování, které bude postupně také zveřejňovat na svém webu dotekyzrozeni.cz

 

Zuzka píše:

Těhotným ženám napářku doporučuji zhruba půl roku. Dřív jsem jim o ní jen říkala, v podstatě jsem předávala jen informaci od Ingeborg Stadelman. Dneska už ji používám i sama na sobě a nepochybuji o jejích účincích.

V poslední době napařovalo asi 6 mých klientek. Jedna z nich napařovala asi týden a moc si to pochvalovala. Jako prvorodička porodila dost rychle a poranění bylo minimální. Samozřejmě, že to záleží také na spoustě jiných faktorů. Masírovala hráz, cvičila s epi-nem, nahřívala jsem jí dlouhou dobu hráz během porodu… Každopádně věřím, že napářka ji pomohla změkčit hráz, prohřát se a celkově se naladit a uvolnit. V napařování pokračuje i po porodu.

Druhá z žen, byla třetirodička. Provedla si napářku jen jednou. Po ní šla spát a za chvíli se rozběhl porod, porodila zhruba za 3 hodiny. Měla však rychlé i předešlé porody.

Další žena má termín porodu v únoru. Když jsem byla u ní a napařovala na stoličce, na které jsem jí udělala pohodlí, tak to bylo fajn. Zkoušela to poté i sama, ale na provizorním sedátku, které ji tlačí, takže pocity sice příjemné, jen to sedátko kazí dojem. Má však po prvním porodu nástřih a rupturu až ke konečníku, kterou ji museli v narkóze zašít a udělat plastiku), takže u ní si myslím, že je velice důležité, aby se celá uvolnila a jizva byla měkká.

Když jsem napařovala ženy v průběhu porodu, bylo jim to velmi příjemné. 

Abych to shrnula, myslím si, že bylinné napařování je úžasné. Žena se zklidní, zastaví, naladí sama na sebe, prohřeje a opečuje svou vnitřní ženu. A když se o tuto svou vnitřní bohyni stará, tak se probudí, ožije a celá žena se rozzáří a rozkvete.

 

A jaké jsou konkrétní zkušenosti žen, které používaly bylinnou napářku před a během porodu:

Osobně jsem ti vděčná za doporučení napářky, využila jsem ji 1 - 2x týdně před porodem a zatím 1x po porodu (po 14 dnech po ustání očistků, pro "dočištění"). Cca 20 min. napařování bylo pro mě vždy chvilkou pro sebe samu (nebo vedle partnera u filmu,...) ke zklidnění a relaxaci, zároveň krásně změkčení lůna před zaváděním Aniballu. Miluju teplé masáže a jiné nahřívání (např. termoforem), takže to byla pro mě trochu slast. S kapkou éterického oleje levandule nebo i teatree mírná přírodní desinfekce intimních partií. Za mě je to příjemná užitečná praktika nejen v souvislosti s porodem.

Petra

(pozn. autorky článku – éterické oleje se vzhledem ke své síle a koncentraci nedoporučuje při napařování používat)


 Má první předporodní napářka předčila očekávání! Chvíli mi sice trvalo, než jsem našla ideální polohu a teplotu, ale pak to bylo labůžo! Vnímala jsem, jak porodní cesty a pánevní dno teplem relaxují. Hezky jsem si odpočinula a zvědoměla svoji ženskost. Nyní po porodu je to tak příjemné, že si napářku dopřávám několikrát týdně.

Eliška


Předporodní napářku jsem vyzkoušela 5x. Poprvé na začátku 40. týdne těhotenství, naposledy ve 41. týdnu těhotenství asi 5 hodin před porodem. Napářka mě vždy uvolnila a příjemně prohřála. V první době porodní mě utvrdila v tom, že se nejedná o poslíčky, ale naopak kontrakce mírně zesílily. Vřele doporučuju.

Michaela


Praskla mi voda, ale porod nikam nepostupoval. Přes kontrakce Linda zůstávala vysoko v porodních cestách a já se neotevírala. Rodila jsem ve Švýcarsku. V době těhotenství jsem měla několik návštěv a konzultací s porodní asistentkou, se kterou jsme se dohodly na co nejpřirozenějším porodu.
Když už bylo 12 hodin od prasknutí vody a vana ani sprcha nepomáhaly, ani chození ze schodů a procházky po areálu, přišla fyzioterapeutka a trošku jsme cvičily. Ukázala mi čapí chůzi, ale Linda stále vyčkávala pěkně nahoře. Každá směna přišla s dalším nápadem. Třeba klyzma. Ale ani to nepomohlo, navíc nebylo potřeba, protože jsem se vyčistila sama už během noci. Pak další směna vymyslela, že kromě homeopatie zkusíme porodní napářku.
Nevím přesně, jaké byliny v ní byly. Voda byla v podložní míse, která pasovala do WC. Takže jsem seděla na toaletě, a nahřívala porodní cesty. Bylo to velmi příjemné. Řekla bych, že nejlepší část doby otevírací. U toalety bylo velké madlo. Za které jsem se při kontrakcích mohla držet a vydýchávat. Příjemné teplo se mi valilo do celého těla. Vůně bylin byla (a je pro mě vždy) velmi relaxační a uklidňující. 
Další výhodou bylo, že jsem seděla na WC. Takže porodní asistentka říkala, že v klidu můžu vykonat potřebu.
Škoda, že jsem netušila, že existuje i poporodní napářka. Protože bych si ji určitě dělala dále. Protože byla pro mě krásnou zkušeností u porodu.

Barbora


Moc ráda bych se s vámi podělila o svou zkušenost i já sama. Napařovala jsem už dlouho před otěhotněním a vlastně mi během těhotenství napářka hodně chyběla. Kromě toho, že pro mě vždy byla rituálem spojeným se sebeopečováváním, opět jsem začala trpět na mykózy, se kterými jsem už díky napařování před otěhotněním neměla problém. Psala jsem články o napářce, rozšiřovala o ní povědomí mezi ženami, začala podnikat s napařovacími pomůckami a denně odpovídala ženám na otázky týkající se napářky, žila jsem napářkou, ale sama jsem vlastně paradoxně napařovat nemohla. Když jsem si po 8 měsících sedla nad teplou páru, moje srdce se zatetelilo radostí. Úplně mě překvapilo, jak je to doopravdy příjemné! Před porodem jsem to stihla jen jednou. Pár dní na to jsem prožila nádherný porod bez poranění. Pokračovala jsem poté i v šestinedělí, během kterého mi napařování pomáhalo se rychleji vyčistit a regenerovat svaly pánevního dna.

Nyní je mým velkým snem umožnit ženám porodní napařování v porodnicích v České republice. Vím, že to není zrovna snadný cíl, ale věřím, že každá žena, která pracuje jako porodní asistentka, po vyzkoušení bylinné napářky, sama uzná, že je to přesně ten typ péče, který k opečovávání ženy u porodu patří.

 

Přeji vám, aby vám byl můj článek ku prospěchu.

S láskou…

Monika

Pokud je vám můj text zdrojem inspirace, jsem velmi ráda. Kdybyste jej chtěla šířit na svých stránkách nebo kdekoliv jinde, prosím o sdílení celého textu s uvedením autora.

Dočetli jste až sem a nevíte, jak na to? Více informací o tom, jak si připravit bylinnou napářku naleznete zde.


Ilustrace: Yveta Anna Kroupová pro Steamy / Grafika: Martin J. Vala 

 

Autor: Monika Valová
14. 2. 2018 / Články nad patičkou