26. 4. 2018 / Day by day
V dětském pokoji uvidím utržené houpající se lanko od rolety. "Kdo to byl?", napadá mě. Přichází Metoděj s takovým tím pokoutným úsměvem, který nasadí, aby něco zamaskoval a nic na něm nebylo poznat. Vlastně už vím úplně všechno. Říkám si vduchu:"Miláčku nelži mi, když se tě teď zeptám. Řekni mi pravdu, je mi jasné, že to byla nehoda." A s tímto se na něj obracím a on jen tiše stojí a nahazuje ten nejandělštější úsměv na světě, masku, která není jeho. Pořád v duchu směrem k němu vysílám, aby měl sílu a řekl mi to. Ticho... A tak spouštím: "Mety, já vím, že jsi to byl ty, ale je mi jasné, že jsi nechtěl, že to byla nehoda. Klidně se přiznej, nemáš se čeho bát!" Ticho... Asi 15 minut ležíme spolu v posteli a já k němu nahlas promlouvám" Neboj se to vyslovit, nic se ti nestane, za pravdu tě trestat nebudu. Nemusíš lhát a zapírat, řekni mi, jak se to stalo." Ticho a andělský úsměv.
Možná teď máte pocit, že ho zbytečně trápím, ale mě došlo, že to je krůček k jeho osvobození se od předsudků vůči mě jako matce, která ho může potrestat, kousek od rozpletení nějakého uzlíku, který se mu v hlavě svázal kdo ví kdy. "Tak já napočítám do 3, a pokud mi to nechceš říct, odejdu, nic se neděje, jen musím za Mariánkem." V tom tichu uslyším:"Zůstaň!!!" Pohladím ho po vlasech a naposledy se zeptám, jestli mi to řekne nebo ne a on povídá: "Chtěl jsem vytáhnout roletu a spletl jsem si lanko. Nechtěl jsem to utrhnout." a rozpláče se usedavým pláčem. Konečně ty emoce pustil ze sebe, konečně přijal za své jednání odpovědnost. Objala jsem ho a hladila než přestal plakat. Zřetelně se mu ulevilo. Chtělo to jen mou pozornost a čas, aby se v něm neuložila nějaká podivná emoce strachu, pláč, který by zůstal v jeho srdci.
Povídám tu příhodu před obědem Martinovi a dochází mi, že stačila trocha nepozornosti a nechala bych ho v tom. A taky to, že často po nich chceme víc než dokáží sami unést. A že je stačí podpořit a dát jim trpělivost a lásku a hlavně pozornost. Kolik takových "zbytečností" přes den jako rodiče nepostřehneme? Kolik věcí z dospěláckého světa musí děti řešit samy. Kolikrát mávneme rukou při podobné situaci, protože nemáme čas to řešit? Takovou "zbytečnost".