Kdy přestat kojit?
Autor: Monika Valová
4. 8. 2015 / Články nad patičkou

Na tuhle otázku neexistuje jediná správná univerzální odpověď. Kojení je přenádherná věc, která umožňuje nasytit dítě a dodat mu pocit, že je milováno. V žádném případě není přeceňováno a je velice důležitým faktorem správného psychického i fyzického vývoje dítěte a vlastně i spokojenosti matky. Jinými slovy, neexistuje pro miminko žádná lepší alternativa stravy než je mateřské mléko, a to do doby, do které dítě z mateřského mléka krásně přibírá, roste a je spokojené. Naše děti jsou individuality a rozhodně by se neměly škatulkovat do nějakých tabulek, takže rozhodně nesouhlasím s tím, že se nutně musí začínat v 6 měsících s příkrmy a už vůbec nesouhlasím s tím, že s podáváním příkrmů se začíná s omezováním kojení.

Pokud se ženě z jakéhosi důvodu nepodařilo kojit, nechci ji křivdit, že by nebyla pro své dítě tou nejlepší možnou matkou, protože určitě je a dává mu tolik lásky, kolik může, a že ta láska se od kojení neodvíjí! Tento článek píši jako kojící žena pro kojící ženy. Chci se podělit se svými zkušenostmi a podpořit ženu v láskyplném ukončení kojení. A proto nekojící ženy s úctou prosím, aby si moje slova nebraly osobně a byly hrdé na to, že jsou prostě „nekojící“ matky, kterým kojit z nějakého důvodu nešlo a mělo to tak být.

Níže jsem sepsala pár bodů, které jsou pro mě signálem, že se blíží doba, kdy mé děti přestávají potřebovat mateřské mléko. Jak já se na těším a zároveň netěším! Nuže:

  • Dítě už je dostatečně adaptováno na běžnou stravu a je dostatečně staré, aby nemuselo dostávat UM. Jakékoliv umělé mléko je prostě jen chemicky upravené kravské mléko, které už zralé dítě nepotřebuje.
  • Dítě je ve věku, ve kterém dokáže pochopit, že odstavením od prsa nepřichází o lásku a péči maminky.
  • Dítě se v noci často budí na kojení pouze ze setrvačnosti a po pár cucnutích usíná. Má nedostatečný spánek, stejně jako maminka, kterou noční probouzení také vyčerpává. U nočního kojení bych se trochu zastavila, protože bývá zásadní při rozhodování se o omezení nebo ukončení kojení. Já jsem například 18 měsíců nespala v noci déle než dvě hodiny vkuse. Cítila jsem se už fyzicky vyčerpaná a bylo mi jasné, že pokud se nočního kojení nevzdám, odnesou to nejen dvojčata, ale celá rodina. Nebyla bych už schopná dál plnit své povinnosti. Trpěla jsem častými záněty prsu, které mě vždy tak na dva dny úplně vyřadily z provozu. Odnášela jsem to tedy i já. Společnými silami jsme noční kojení odbourali (viz. Můj článek Jak jsem přestala kojit v noci) a pokračujeme s dvojčaty v kojení jen přes den. ☺
  • Maminka již cítí nepohodlí spojené s kojením dítěte, které vyžaduje kojit kdykoliv si zamane, a tím si matku jen upoutává k sobě, stává se „malým tyranem“. Již nejde o láskyplné propojení dvou bytostí, ale o využívání maminky jako dudlíku a jakési berličky. Tento bod je samozřejmě spojen s vyšším věkem dítěte.
  • Mléko se již netvoří v takovém množství, prsa již nejsou tak nalitá a kojení již občas i bolí.
  • A jeden nečekaně opačný bod z pohledu dítěte a ne matky. Dítě již mléko nechce, ale matka cítí silnou potřebu dítě kojit. Tento bod je fatální, neboť matka si dítě nezdravě připoutává k sobě a brání mu se od ní osamostatnit. Sama se stává na dítěti závislou.

A jak je to u nás s dvojčaty? V noci již 6 měsíců nekojím. A během posledních pár týdnů jsme se dohodli, že kojíme ráno, v poledne a večer. Za pár dní vynechám polední kojení, takový je plán.

Všem maminkám přeji, aby se jim podařilo přestat kojit s láskou a vyrovnáním se, že to přišlo ve správný čas a že toho nelitují ani ony ani jejich děti. Nebojte, vaše děti vás budou nadále milovat! Až do smrti!

O mátě a ženské harmonii

Včera ráno jsem se v kuchyni přehrabovala ve skříňce a hledala černý čaj. Vypadl na mě přitom starý pytlík mátového čaje a mě se poprvé od porodu připomnělo mé poslední těhotenství. 9 měsíců, během kterých mě provázala stále chuť na mátu. Mátový čaj, mátový šampón, pepermintové bonbony, žvýkačky, čokoládá, éterák v aromalampě…. Přestože máta by se v těhotenství neměla, mě to k ní táhlo, a tak jsem naslouchala a obezřetně si ji dopřávala. Ale protože té máty bylo pořád moc, pídila jsem se po příčině a dozvěděla se, že mé tělo si možná říká jen o doplnění železa. Nebo jen potřebovalo trochu zchladit, protože v těhotenství jede cirkulace na plné obrátky a žena sálá spoustu tepla.

 

Pár hodin na to jsem prováděla jednu těhotnou ženu předporodním rituálem, a tak možná právě proto jsem se od rána ladila a napojovala na to, co a jak působilo pozitivně na mě, abych mohla co nejcitlivěji provést nastávající maminku a i zúčastněné ženy společným prožitkem. Je to pro mě velmi důležité. Ráda se ladím na ženu a její potřeby, ať už během rituálu, porodu nebo při konzultaci nějakého problému. Nacítit se a být empatická, podporující, jemná a poskytnout bezpečí… To je něco, co se mi jeví jako klíčové při práci se ženami. Prostě vytvářet harmonii a umět ji udržet.

 

Ženské srdce, zvlášť to zraněné, potřebuje bezpečí k tomu, aby se otevřelo. Ženské srdce nepotřebuje slyšet, co by mělo nebo nemělo. Žena potřebuje cítit podporu, aby měla možnost si na to přijít sama. A také nutně potřebuje být hýčkána a mnohdy o tom neví, protože přes všechny povinnosti neslyší vnitřní hlas, který jí to naléhavě sděluje. Jen ale nedokáže v zástupu povinností rozklíčovat projevy svého těla, které už po odpočinku a relaxaci volá. Až nemoc ji jako jediná donutí si lehnout, ale jen na nezbytnou chvíli, pak zase vystartuje vstříc svým povinnostem s výmluvou, že více odpočívat si nemůže dovolit. Vidíte se v tom?

Ale já vím, že žena může odpočívat. A pokud si to dovolí, má na svůj život, partnera, děti i práci daleko více energie a fronta těch úkolů se rozpouští. 

 

Jsem často s ženami ve chvílích, kdy péči neodmítají, protože se bytostně rozhodly, že si ji zaslouží. Vídím, jak na ně působí blahodárně, když ví, že jsou pro sebe na prvním místě. Jak je to posílí, když si poprvé vystoupí ze zaběhnuté rutiny, ve které nebylo místo pro životní zpomalení.

 

Sama na vlastní kůži jsem také prožila péči jiných žen, vyzkoušela jsem si i roli ženy, která se obávala hýčkání přijmout. Jsem také stále a denodenně v roli ženy, která dává. Zjistila jsem, že mě osobně nejvíc vyhovuje vyváženost, ne o ní mluvit, číst, ale chovat se tak, aby v mém životě byla harmonie. Není to něco, co udržíte každý den, ale dlouhodobě vyrovnávat výkyvy není tak složité.

 

Začala jsem mátou a skončím jí. Včera mi žena, pro kterou jsem předporodní rituál pořádala, sdělila, že ji poslední dobou voní máta, a tak jsem jí řekla: “Klidně si ji dopřej!” A v duchu jsem se usmála tomu, jak to ladění ráno zafungovalo a že duševní život je stejně opravdový jako ten hmatatelný. A je moc fajn to vědět.

Autor: Monika Valová
23. 9. 2018 / Články nad patičkou
Dlouhá cesta autem s dětmi

Jen, co jsem nasedla do auta, bylo mi zle. Občas se mi to stává, ale tentokrát jsem nemohla jen tak zavřít oči a pokoušet se to zaspat. Vedle mě seděl Mariánek, který se na náš odjezd pořádně 2,5 hodiny vyspal v šátku při procházce a nechápal, proč by měl nyní sedět připoutaný v sedačce. A tak na místo, abych tiše dřímala a tlumila svůj žaludek na vodě, musela jsem kojit a bavit ho, aby neplakal. Místy jsem cítila, jak mi dochází energie. Už mi nešlo ani mluvit, a tak jsem jen tupě seděla a poslouchala, jak si s pláčem stěžuje. "Já to nezvládnu, už to nedávám!", projela mi hlavou myšlenka jako blesk a stejně jako úder blesku mi píchla o srdce.

 
Cesta domů byla samá objížďka, prodlužovala se, a dvojčata byla na sebe, asi z nudy a taky z toho, že vycítila mou nepohodu, pěkně zlá. Ke kňourání miminka se tak přidal i pláč a křik dvojčat.
Cítila jsem, jak to vě mně vře, jak už to dál nesnesu, ale nebylo, kde utéct. Občas jsem na kluky zakřičela, aby toho nechali, povyhrožovala jim, což je nasupilo ješte víc a mě v jejich očích ponížilo, protože mě mají prokouknutou a ví, že své výhružky většinou nesplním. Ach jo.
 
Zachránil nás Martin, kterého napadlo zastavit u obchodu a nakoupit, co kdo má rád a najít místo pro piknik. Když jsme jej našli a v trávě natáhli deku, nechali děti poběhat, trochu se mi ulevilo. Možná mi pomohlo opustit prostor auta, ze kterého ještě před pár minutami nebylo úniku a kde mi nebylo dobře. Dětem se taky ulevilo. Pauza bodla nám všem.
 
Tak to funguje se vším v životě. Chilka pauzy, utvoření si odstupu a hned vidíme, co jsme předtím měli před nosem a vidět jsme nemohli.
 
Po pikniku jsme pokračovali znovu směr domov, Mariánek usnul a chvilku na to, zavládl klid i v zadní řadě u kluků. Já složila pod hlavu mikinu a v tichu zavřela oči. Neusla jsem hned, hlavou se mi honilo, jak to udělat, abych byla pro své děti ještě lepší máma a nemusela jim vyhrožovat, když už nevím kudy kam. Však to znáte, pořád všichni přemýšlíme, jak věci dělat lépe. Napadlo mě, že stále hledám nějakou konstantu, která by mi umožnila udržet harmonii v domě a kterou bych si to zjednodušila. Jenže taková asi fakt není. Snad jen kombinace lásky a trpělivosti. Jenže to prostě furt nejde mít sílu ve chvíli, když je vám zle. Když nemáte kde brát.
 
A tak se uchylujem k výkřikům do tmy v podobě výhrůžek "buďte už konečně ticho, jinak...", což má za následek, že někdo poslechne, někdo šeptá a někdo pokračuje ve křiku. Nefungujete to! Mají totiž pocit, že se jich to netýká a že to říkáte tomu vedle. Znáte to:"kdo to byl" a odpověď "to já ne, to on".
 

Zázračné zjednodušení života se zase nekoná, protože my rodiče si musíme cestičku k našim dětem vyšlapat úplně poctivě a ke každému z nich jinou a různě klikatou, dokonce i když nám není zrovna do zpěvu.

 

Když pojedete na prázdniny v autě plném neutahatelných KDYUŽTAMBUDEMáků, vzpomeňte si, že nefunguje k nim mluvit jako ke skupině, když je ta skupina rozhádaná a navzájem se požďuchujou, nýbrž ke každému zvlášť, protože každý z nich tam sedí sám za sebe, stejně jako vy. A snažte se být trpěliví. Často vystartujem kvůli nedostatku energie, a potom nás to mrzí a lepší než hojit rány je si je navzájem nezpůsobovat. A pokud to už nejde, zastavte auto i sebe a dejte si pauzu.

 
Ano chce to sebrat všechnu sílu světa, ale potom budete mít lepší pocit, ze kterého se se vám rázem udělá dobře, jak jste to skvěle dali.
 
 
 
 
 
Autor: Monika Valová
11. 7. 2018 / Články nad patičkou
Nech život plynout, prožívej

Porody mých dětí a žen, které jsem doprovázela mi ukázaly jednu velkou životní moudrost a tou je, že nikdo nám nemůže ve skutečnosti pomoci více než my sami. Porod je totiž stejně nevyhnutelný jako smrt, neutečete před ním. Můžete jej prožít nebo prostě jen přežít. Pokud přežijete, zanenechá to ve vás bolest. Se kterou se ovšem dá následně pracovat a celý proces zhojit. Ale stojí vás to sílu. Pokud rodíte s podporou, tedy zázemím a s pocitem bezpečí, nepředáváte odpovědnost nikomu jinému, máte svůj porod ve svých rukou. Totéž se dá použít paralelně v jakékoliv životní situaci.

Cokoliv nás v životě potká, vyvolává reakci naší mysli a našeho těla. Nic nepřichází jen tak a nic jen tak neodejde. Pokud necháme za sebe rozhodovat a nejsme schopni převzít odpovědnost, učinit rozhodnutí, přijde někdy něco jiného, aby nás donutilo to konečně udělat. Třeba nemoc.

Jak říká Mudr. Hnízdil "nemoc je informace", ale nejen nemoc, také mezilidské vztahy. Není náhoda, že si do života přivoláme lidi, kteří s námi neladí, je to pro nás výzva, nějak se k tomu postavit a poučit se. A někdy je to tak nepříjemné, že byste raději přestali dýchat a zavřeli oči a hráli mrtvé brouky. Jenže to nepomůže, protože byste se stali v té situaci bezbrannými. Tzv. by vás to semlelo. A časem by přiletěl jiný dravec, který by vás sezobl.

Nechat život plynout neznamená se podvolit, znamená to vědomě prožívat životní situace a přijímat to, co k nám chodí jako součást naší cesty a byť je to nepříjemné, smutné nebo bolavé, může nás to nakonec posílit a nasměrovat správným směrem.

Pokud máte pocit, že to sami neustojíte, najděte si někoho, kdo vás podpoří, ale nenechte nikoho, aby za vás něco vyřešil.

Autor: Monika Valová
26. 6. 2018 / Články nad patičkou