Setkání s Michelem Odentem
Autor: Monika Valová
26. 1. 2016 / Důležité články

Když jsem potřetí otěhotněla, zářila jsem jako slunce na nebi a neměla jedinou pochybnost o tom, že poslední těhotenství si užiju jako nikdy předtím. Sebejistě jsem se objednala po pár týdnech k doktorovi, aby mi tu radostnou událost ještě pěkně po medicínsku potvrdil. Jenže život nám obvykle udělí další lekci ve chvíli, kdy si myslíme, že už všechno víme, známe a že jsme zkrátka dosáhli všeho, čeho jsme mohli dosáhnout. Ne jinak tomu bylo v mém případě. Co mě tak napotřetí mohlo překvapit? Stačila jedna věta, když se doktor mrknul ultrazvukem do mé dělohy, a začala jsem plavat v neznámých vodách: „Paní magistro, budeme teď spolu počítat!“ Kdo sleduje náš blog, tak ví. Pokud čtete můj první článek, tak už je vám to asi taky jasné – doktor našel dvě bijící srdce!

 Odcházela jsem z kontroly a nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet. Paradoxně, se mi od té doby tento stav vrací stále častěji, ale to jen tak mimochodem. Byla jsem zmatená, okamžitě se mi zbortila představa o tom, že třetí těhotenství bude brnkačka jako domek z karet. Doktor mi nezapomněl říct, že do příští kontroly už tam může být jen jedno, což byla první z mnoha negativních informací, které jsem v průběhu těhotenství z dvojčaty dostala a musela se s nimi poprat. „Jak jedno, já je chci obě!“

Ucítila jsem velký strach. Brouček zalezl do mé hlavy a rostl a rostl a rostl, až už růst nemohl, protože by se tam nevešel a já se rozhodla, že toto těhotenství prostě pohodové bude, že nebudu mít žádné zdravotní potíže, porodím tříkilové děti a hlavně porodím přirozeně, pokud budou děti chtít! Těmto rozhodnutím předcházelo několik věcí, některé z nich jsem už zmínila ZDE. Velmi důležitou úlohu ve znovu získání mého sebevědomí však sehrál Dr. Michel Odent. Jeho průlomové názory, mě něžně podporovaly v mém rozhodnutí až do porodu. Pokaždé, když jsem se podívala na jeho fotku, ubezpečil mě, že je úplně jedno, jestli jsou v bříšku jedno nebo dvě miminka. Potřeby ženy v těhotenství a při porodu zůstávají stejné, navzdory tomu, že někdo říká opak. A protože moje tělo je schopné přijmout dvě miminka najednou, je schopné je i donosit a porodit, jediné co proto musím udělat je, říct sbohem STRACHU!

Od té doby uplynuly tři roky. Dvojčata mají dva a půl roku a zrovna mi zahřívají mou půlku postele, zatímco já plná dojmů nemůžu spát a cítím potřebu se vypsat z velkého zážitku. Před Vánocemi jsem se rozhodla, že pojedu v lednu do Bratislavy, kde uvidím Dr. Odenta naživo, což se mi podařilo zrealizovat. Poslouchala jsem jeho přednášku a několikrát u ní plakala a zároveň se usmívala a nešlo mi přestat ani jedno z toho. Byla jsem jedním slovem dojatá!

Všechny Odentovy názory uvedené do praxe prostě fungují. Vsadila jsem na správnou kartu, což se mi potvrdilo už mým porodem. Stačilo jen vypnout mozek, zapnout srdce a zajistit si bezpečné prostředí. Takto rodit je pohádka! A ta končí vždycky dobře!

Poděkovala jsem mu z očí do očí a ze srdce do srdce. 

Recenze na body z merina značky Duomamas

Jedno je jisté, recenze na produtky mě asi nebudou nikdy živit, protože se snažím o to, abych moc produktů nepotřebovala. Naše děti to vidí trochu jinak, a tak jim dopřáváme, ale u věcí pro sebe jsem šetrnější a totéž u Mariánka, který v roce ještě nemá rozum z toho, jestli je hračka nová nebo po sourozencích. Ale ono je asi v pořádku, že nejprve začnete u sebe, a potom jdete okolí příkladem. A tak potom, co mi Šimon zabavil skoro všechny ponožky, chodím doma celou zimu bosky (to je vtip, chodila bych bosky tak jako tak, protože to mají moje nohy rády), tahám pořád dokolečka svoje oblíbené turky než se mi rozpadnou a mám pocit, že jediné, co pořád nakupuju je jídlo. Ale o tom vůbec nechci psát! Úplně jsem odběhla od tématu.

 

Když byl Mariánek novošek, měla jsem pro něj půjčenou merino kuklu a ta byla fakt super. Ale taky měl půjčené merino body, které mě při doteku přišlo takové nepříjemné a kousavé a já mu ho proto neoblíkala. A protože byl do roku hodně nošený a já se všude dočítala o úžasných vlastnostech dětského oblečení z merina, domluvila jsem se s Evou z Duomamas, že otestuju na Majdovi jejich rostoucí body, které se dá díky extendoru (prodlužovací díl) zvětšit o 3 velikosti. Myšlenka miminkovské slow fashion se mi moc líbí. Znáte to, jak rychle vytřídíte ty pidi věci, aniž by je děti vynosily. Představa, že toto bodynko bude nosit rok, možná dva, matce, která se snaží přemýšlet nad tím, co kupuje, učarovala. Díky tomu si můžete dovolit investovat do fair trade výrobku, kvalitního materiálu a podpoříte českou výrobu, protože to není věc na 3 měsíce.

 Mariánkovi je 14 měsíců a už jej nosí nosí přes půl roku. Bodynko má dlouhé manžety, takže se rukávy mohou prodlužovat a zkracovat o několik centimetrů a extendor nám stále leží nepoužitý ve skříni. Co mě ale vážně překvapilo, tak jemnost materiálu. Vůbec nekouše, takže už vím, že není merino jako merino. Duomamas používá merino vysoké gramáže, které je příjemné do ruky i na tělo. Přiznávám, že je to nejčastěji oblékaný kousek Majdovy garderoby. Oblíkám mu ho pořád dokola, protože mu je v něm teplo a když ho na procházku ven moc navleču, tak vím, že mu pod kombinézou nebude ani zpocenému zima. Merino nesaje mokro jako bavlna a rychle schne. No a to se hodí i v případě, kdy mu rostou zrovna zuby a slintá. Bavlněné bodynka převlíkám i dvakrát denně a toto má celý den až do večera.  

Merino má tedy termoregulační vlastnosti a samočistící funkci. Ale nesibuji vám, že když si ho dítě pokype mrkví, zázračně se do dalšího dne ta mrkev vstřebá. Merino neumí zázraky! Ještě chci vypíchnout 100% baby friendly barvu. Na té hnědé nejde nic vidět, ani ta mrkev :D  Od jeho narození mám ráda takové zemité přírodní barvy, které se dají s čímkoliv dobře kombinovat. No já to body prostě miluju a tečka a teď má ještě přidanější hodnotu, protože se v něm poprvé sám v prostoru postavil a taky udělal první krůčky. Jsem zvědavá, jaké poprvé ještě v bodynku zažije.

Trochu jsem očekávala, že budu mít problém s praním, protože se tento materiál doporučuje prát ručně. Ale je to rychlovka, vlastně ho jen přečvachnu v umyvadle ve vlažné vodě a přehodím přes žebřinové topení a je do hodiny suché. Přiznám se, že už jsem ho asi dvakrát omylem hodila do pračky a jednou i do sušičky a přežilo bez úhony, ale snažím se to hlídat, protože Duomamas zřejmě ví, proč doporučuje prát v ruce.

Aby to nebylo jen o pozitivech. Po pár měsících se u manžet udělaly drobné žmolky, ale ty odstranila ta sušička, takže je zase jako nové a víc už mě nenapadá. Snad jen ta pořizovací cena je vyšší, ale už chápu proč. Za mě je to super kousek funkčního oblečení, který díky variabilitě velikostí a velké užitné hodnotě snese každý dětský šatník.

A protože se tak osvědčilo, koupila jsem k Vánocům u Duomamas své malé neteřince kuklu z merina, aby jí bylo teď v zimě u maminky v šátku teplo a nepotila se jí hlavička. Moje sestra je s ní taky moc spokojená.

 

Takže výrobky zn. Duomamas můžeme obě doporučit. 

 


foto: Lulu Sutton 

 

 

 

 

Autor: Monika Valová
22. 1. 2019 / Články nad patičkou
Kdo má pořádek v domě, má ho i v sobě.

Když chceme žít v harmonii, měli bychom si hýčkat i vnější svět, který nás obklopuje. Ten se v nás totiž projevuje jako životní pohoda a nepohoda. Lidé, vztahy, zvířata, životní prostředí, jídlo, sociální skupiny, domov... 



Domov a děti. Mateřská bublina, ve které už 10 let žiju a pořád ji zpracovávám jako své velké životní téma. A tak si zrovna pro sebe a možná nejen pro sebe sepisuju myšlenky, které se mi o víkendu honily hlavou.

Domov je místo, kde se ráno probouzím, dopoledne vařím a pracuji, odpoledne uklízím a učím se s dětmi a večer jdu spát. Trávím doma hodně času. Je to můj bezpečný životní prostor, který o mě dost vypovídá, protože se do něj projektuje to, co mám ráda a co se mi líbí. Barvy, nábytek, doplňky, čistota... Ale taky mě ten prostor učí přijmout to, co se líbí těm, kteří se mnou žijí. Takový společný domov se potom vtiskuje do nás všech.

Říká se “bordel v bytě, šťastné dítě”. Pravda, ale jen do té míry, do které jste v tom binci spokojeni. Byť se s dětmi absolutní čisto udržet nedá a je zbytečné lpět na sterilitě prostředí, ve kterém by vás přivádělo k šílenství batole s rohlíkem v ruce, k domovu patří i to, že vše a všichni májí své místo.

Kdysi jsem nestrpěla smítko prachu a podlahu po vytírání leštila. S každým dalším dítětem jsem ale dostala pěkně za vyučenou a musela tuto obscesi vyléčit, jinak bych se zbláznila. Stále mám ale ráda uklizeno, jen už je to trochu jiný pořádek.


S pěti dětmi, dvěma psy a dvěma kočkami mám na zemi tisíce smítek. Vidím je všechny, ale po většinu času mě to nechává klidnou. Což je nutné pro záchranu duševního zdraví.


Nevytahuju vysavač 2x denně. Prach už není můj jediný nepřítel. Daleko větší výzva je pro mě najít pro většinu věcí stále udržitelné místo a naučit sebe i ostatní tam ty věci vracet, abych pořád nemusela uklízet předtím než budu uklízet. Rozumíte mi, o čem mluvím, že ano?


Naše děti neuklízí vůbec rády. Dokonce bych řekla, že binec ve svém pokoji změnily na udržovaný bordel a nucený úklid byl jen naoko. Takový styl úklidu, že se za nimi zavřou dveře a slyšíte vysavač a nejste si jistí, že ho někdo opravdu drží v ruce. Tuto letargii jsem jim vlastně způsobila já, protože často uklízím za ně a nebo nejsem důsledná v kontrole, zda plní a dodržují své povinnosti. Uvědomuju si to a budu se to snažit změnit.


Takže ten binec v pokoji starších dětí jsme nechali dojít tak daleko, že už si nedokázaly samy poradit. Lego se jim válelo snad úplně všude. V šuplíkách, krabicích, taškách, na zemi, pod postelí na poličkách. A nejen ta stavebnice. Všechno bylo po troškách smíchané se vším. Jejich pokoji chyběl vnější řád, který si nebyly schopny samy nastavit. Nemyslete si, že žily ve špíně. Na první pohled byste nepoznali o čem mluvím. Byl to vlastně “jen” chaos, který neuměly vyřešit.


K jejich štěstí jsem o víkendu dostala uklízecí náladu. Takovou tu, jak všechno začnete šůrovat od podlahy přes šuplíky a přeorganizujete a vytřídíte vše do posledního korálku a přitom ostrouháte i krabici pastelek, až z toho máte mozol na palci. Mimochodem, jak mě Eveli uviděla, vzala druhé strouhátko a strávily jsme pěknou hodinku povídáním při ořezávání. No jo, děti se učí napodobou, ale musíme je k té činnosti pustit a nenechat v hlavě vyhrát pocit, že sami to uděláme rychleji a lépe. To mám často. Achjo.


Kdybyste viděli, co jsem všechno našla pod postelí! Rej papírových tašek a krabiček s poklady, přes které už pod postel nic nevešlo. Protřídila jsem to, vyhodila asi 4 kila papírů a starých výkresů a všechny korálky, perličky a gumičky nasypala na hromadu. S Evelínkou jsme si užily další pěknou hodinku než jsme je jako dvě Popelky protřídily. Z výsledku byla nadšená ona, já i krabice na šroubky, která je jak na holčičí tvoření dělaná.

 

 

Neteřince jsem nabalila krabici hraček, ze kterých Evelínka vyrostla a celkově jsem udělala takový fajn průvan, ze kterého vznikl moc pěkný prostor, kde je radost se těšit na Vánoce.

Odnesli jsme terárium, které tam rok čekalo na želvu, na kterou si Eve a Šimi měli našetřit a která je za ten rok omrzela. Což jsme tak trochu s Martinem tušili, když jsme jim ji sice povolili, ale na jejím pořízení se aktivně nepodíleli. Vznikl tak každopádně další prostor.



Ještě přidáme poličky, které Martin vyrobí a polostudentský pokoj bude hotový.

Moje předsevzetí do budoucna je uhlídat řád, který jsme spolu s dětmi zavedli, aby pochopily, že uklidit hned, je jednodušší než debordelizovat celý pokoj jednou za čas. Chci, aby se naučily, že všechno má své místo. Nejen věci, ale i lidi v našem prostoru a že ti lidi nemají právo zamořit prostor jiných lidí. A aby ten vnější řád přenesly do své vnitřní pohody.

 



Ne nadarmo moje babička říkala:”Kdo má pořádek v domě, má ho i v sobě!” A před ní o dvě století dřív na to přišla jedna moudrá žena jménem Maria Montessori. A pravdu měly obě, byť jedna neznala druhou. A jedna byla dělnice a druhá vědkyně.

 



A já k tomu přidám ještě to, že je úplně v pořádku, že my mámy nestíháme mít tip ťop domácnost a že místo lítání s prachovkou hrajeme s dětmi člověče nezlob se. Ale je dobré poslouchat varovnou kontrolku na binec, která když už bliká moc, indikuje, že nám v tom našem prostoru není dobře. A když nám není dobře, neužijeme si ani ty šťastné děti a děti si neužijí spokojené mámy. Ne, že by pořádek v domě byl jediným kritériem spokojené ženy. Ale řekněme, že jeden z mnoha.

 

Autor: Monika Valová
27. 11. 2018 / Články nad patičkou
O mátě a ženské harmonii

Včera ráno jsem se v kuchyni přehrabovala ve skříňce a hledala černý čaj. Vypadl na mě přitom starý pytlík mátového čaje a mě se poprvé od porodu připomnělo mé poslední těhotenství. 9 měsíců, během kterých mě provázala stále chuť na mátu. Mátový čaj, mátový šampón, pepermintové bonbony, žvýkačky, čokoládá, éterák v aromalampě…. Přestože máta by se v těhotenství neměla, mě to k ní táhlo, a tak jsem naslouchala a obezřetně si ji dopřávala. Ale protože té máty bylo pořád moc, pídila jsem se po příčině a dozvěděla se, že mé tělo si možná říká jen o doplnění železa. Nebo jen potřebovalo trochu zchladit, protože v těhotenství jede cirkulace na plné obrátky a žena sálá spoustu tepla.

 

Pár hodin na to jsem prováděla jednu těhotnou ženu předporodním rituálem, a tak možná právě proto jsem se od rána ladila a napojovala na to, co a jak působilo pozitivně na mě, abych mohla co nejcitlivěji provést nastávající maminku a i zúčastněné ženy společným prožitkem. Je to pro mě velmi důležité. Ráda se ladím na ženu a její potřeby, ať už během rituálu, porodu nebo při konzultaci nějakého problému. Nacítit se a být empatická, podporující, jemná a poskytnout bezpečí… To je něco, co se mi jeví jako klíčové při práci se ženami. Prostě vytvářet harmonii a umět ji udržet.

 

Ženské srdce, zvlášť to zraněné, potřebuje bezpečí k tomu, aby se otevřelo. Ženské srdce nepotřebuje slyšet, co by mělo nebo nemělo. Žena potřebuje cítit podporu, aby měla možnost si na to přijít sama. A také nutně potřebuje být hýčkána a mnohdy o tom neví, protože přes všechny povinnosti neslyší vnitřní hlas, který jí to naléhavě sděluje. Jen ale nedokáže v zástupu povinností rozklíčovat projevy svého těla, které už po odpočinku a relaxaci volá. Až nemoc ji jako jediná donutí si lehnout, ale jen na nezbytnou chvíli, pak zase vystartuje vstříc svým povinnostem s výmluvou, že více odpočívat si nemůže dovolit. Vidíte se v tom?

Ale já vím, že žena může odpočívat. A pokud si to dovolí, má na svůj život, partnera, děti i práci daleko více energie a fronta těch úkolů se rozpouští. 

 

Jsem často s ženami ve chvílích, kdy péči neodmítají, protože se bytostně rozhodly, že si ji zaslouží. Vídím, jak na ně působí blahodárně, když ví, že jsou pro sebe na prvním místě. Jak je to posílí, když si poprvé vystoupí ze zaběhnuté rutiny, ve které nebylo místo pro životní zpomalení.

 

Sama na vlastní kůži jsem také prožila péči jiných žen, vyzkoušela jsem si i roli ženy, která se obávala hýčkání přijmout. Jsem také stále a denodenně v roli ženy, která dává. Zjistila jsem, že mě osobně nejvíc vyhovuje vyváženost, ne o ní mluvit, číst, ale chovat se tak, aby v mém životě byla harmonie. Není to něco, co udržíte každý den, ale dlouhodobě vyrovnávat výkyvy není tak složité.

 

Začala jsem mátou a skončím jí. Včera mi žena, pro kterou jsem předporodní rituál pořádala, sdělila, že ji poslední dobou voní máta, a tak jsem jí řekla: “Klidně si ji dopřej!” A v duchu jsem se usmála tomu, jak to ladění ráno zafungovalo a že duševní život je stejně opravdový jako ten hmatatelný. A je moc fajn to vědět.

Autor: Monika Valová
23. 9. 2018 / Články nad patičkou