Předporodní rituál
Autor: Monika Valová
2. 11. 2017 / Hlavní články

Kdo čtete mé články a příspěvky na FB, víte, jak moc si své těhotenství užívám, jak moc dělám vše proto, abychom byli s miminkem šťastní, a cílovou čarou jsme proběhli v takovém tempu, na jaké jsme spolu za těch 8 měsíců natrénovali. Ladím se, ačkoliv jsou poslední týdny dost pracovní, a potíže spojené s těhotenstvím se snažím hodit za hlavu. Nevšímat si jich nejde, ale ulevit si ano. Dělám vlastně jen to, co radím svým klientkám a ono to funguje. Je skvělé si vše vyzkoušet na vlastní kůži! Být pozitivní, ve všem vidět vyšší smysl (třeba i v bolesti lýtek, která přešla ve chvíli, kdy mi můj doktor oznámil, že se miminko otočilo hlavou dolů) a vítat ve svém životě každou zkušenost, která přichází, a zároveň s důvěrou neztrácet hlavu, když to není zrovna nic na první pohled pozitivního!

 

A tak si nosím mexickou bolu, podvazuji bříško šátkem, piju maliník, nechávám si masírovat nohy svým mužem, jím vše, na co mám chuť, chodím k fyzioterapeutce, která mě vždy krásně uvolní a snažím se být otevřená všem možnostem porodu, i přesto, že mám o tom ideálním svou představu! Krom toho, co jsem teď demonstrativně uvedla, jsem jednoho dne ucítila potřebu obklopit se ženami a sdílet s nimi pár hodin své těhotenství. Proto jsem poprosila své kamarádky, zda by pro mě neuspořádaly předporodní rituál.

Co to je předporodní rituál? A proč něco takového chtít prožít?

Předporodní rituál je pro mě projevem úcty ženě jako nositelce života, je vyjádřením hluboké přátelské lásky a solidarity ostatních žen k nastávající mamince. Je to zároveň oslava života, mateřství a ženy bohyně jako dárkyně života. Je to propojení se s ostatními ženami, které se zavazují, že budou směrem k nastávající mamince vysílat svou energii, která jí bude provázet po zbytek těhotenství a při porodu.

Předporodní rituál je silný motivační zážitek. Budoucí maminka na něm dostává péči a lásku ve chvíli, kdy se ve fázi pokročilého těhotenství, se vší fyzickou zátěží, častým nočním močením a nateklýma nohama, může přestat cítit krásně a mít tendenci podlehnout svým neduhům. Takže na místo, aby si poslední dny s miminkem v bříšku užila a pozitivně se naladila na jeho příchod, začne jí její stav obtěžovat a ona má pocit, že si jen stěžuje. Možná i proto, že potřebuje podpořit, jenže okolí jí spíš než to vyjadřuje lítost ve smyslu:“ Chudáčku, ti nezávidím tahat se s takovým břichem.“ nebo „už abys to měla za sebou“, ale z lítosti ještě žádná radost nevzešla, a proto jsem požádala mé přítelkyně, aby mě nelitovaly, ale aby mě podpořily na konci těhotenství ve směru, kterým jsem se rozhodla kráčet.

Od té doby vidím v zrcadle bříško plné života, ne břicho plné k prasknutí. Nevidím nateklé prsty na rukou a 20 kilo navíc, vidím krásnou těhotnou ženu, vidím sebe.

Tímto článkem vám chci poděkovat, Lucko, Peťko, Marťo, obě Lenky, Radko, Kamčo, Miluško, Blanko a Zuzko! Budu dnes psát hlavně o tom, jak moc lásky a pozornosti jsem od vás dostala a jak si vážím toho, jak jste ve vší tajnosti a ve své režii, zosnovaly sítě a připravily mi ten nejkrásnější těhotenský ženský kruh, který jsem kdy prožila! Srdce mi tluče radostí jen si na něj vzpomenu!

Naposledy jsem se takto hýčkaná cítila na své svatbě, kdy jsem si dopřála všechnu péči a pozornost jakou zná každá nevěsta. V sobotu ve mně ten nádherný pocit jedinečnosti zase ožil a já si uvědomila, jak jsou rituály v našem životě důležité a že je vlastně jen na nás, zda je do svého života pustíme. A že stejně jako je svatba rituálem běžným, tak předporodní rituál je něčím, o čem se moc neví. Kdyby se totiž vědělo, žádná nastávající maminka by se o něj nenechala připravit.

Logicky, kdo jiný než ženy nám blízké, by nás mohl v těhotenství podpořit, motivovat, pohladit a dodat sílu! Ženy, které samy porodily a moc dobře ví, jak se žena před porodem cítí. Na svém předporodním rituálu jsem zažila tak obrovskou solidaritu, empatii a podporu, že se o to nelze nepodělit.

Nevěděla jsem, kolik z mých přítelkyň k nám domů přijde a co mi přichystají, jen jsem se těšila, že si užiju večírek zorganizovaný na počest mého blížícího se porodu, jenom pro mě. Líbila se mi představa, že se starají a zařizují, domlouvají se za mými zády, která co zastane a já o tom nic nevím. Dokonce jsem měla zakázáno cokoliv péct a připravovat, všechno přinesly s sebou a zařídily.

S blížícím se dnem rituálu jsem ale začala být lehce nervózní! Budu umět přijmout tolik péče a pozornosti? Jsem zvyklá ji dávat, ale budu umět si ji dopřát?

Jako první přijela Lucka, má drahá! Strávila jsem s ní její druhé těhotenství a porod. Žena, mému srdci blízká i beze slov. Nachystala oltář, přivezla květiny, vykouřila náš posvátný prostor. A přenesla na mě okamžitě slavnostní atmosféru. V tu chvíli jsem věděla, že si to užiju!

Po ní se začaly scházet ostatní. Blanka, vypadala jako víla! Marťa a Kamča, u jejichž porodů jsem byla přítomna, a tak nás nejen díky nim pojí krásné pouto. Lenka s Miluškou, které jsem o rituál jako první požádala a ony neváhaly ani minutu. Lenka, která si udělala čas, ač ho nemá nazbyt a je vždycky tak upřímná! Zuzka, od které bych to nečekala. Peťka, sousedka moje nejlepší! Přijížděly jedna za druhou, navzájem se vítaly, ačkoliv se některé znaly jen prostřednictvím emailu. Přesto jsem měla pocit, jako by se zdravily dávné přítelkyně. Příprava mého rituálu je spojila. Bylo hezké je pozorovat, objímat je, přijímat dary a pozornosti, dobroty a pohoštění. Cítila jsem, jak začínám zářit a jak to vnímají ony, a také celé září a nasávají atmosféru, kterou jsme společně tvořily, jak je to mezi námi vzácné a slavnostní. Tohle je přesně to sesterství mezi ženami, o kterém se často tak mluví! Žádné soupeření, jen souznění!

Když už chyběla jen jedna z nás, která doma dovařovala polévku (Raduško, byla výborná! Ty jsi vždy ta, která přínáší humor!), usedly jsme do kruhu a Lucka, zahájila rituál povídáním o tom, proč jsme se sešly. Prohlížela jsem si je jednu po druhé a hlavou mi probíhala myšlenka: “Opravdu mě má rádo tolik žen? Tolik žen mohu požádat, aby mi posílaly sílu při porodu Mariánka?“

Lucka pokračovala žádostí k ženám v mé linii předků, aby učinily totéž, aby za mnou stály v době, kdy budu potřebovat nejvíce síly. A poté jsme jen mlčely a držely se za ruce. Děkovala jsem v duchu ženám svého rodu, ale i svým přítelkyním, že mě obdarovaly tak posvátnými okamžiky ženského sdílení.

Hrály mi na tibetské mísy, bubínek a carimby. A poté vzaly misku s korálky a začaly pro mě navlékat náramek. S každým korálkem jedno přání směřované ke mně a Mariánkovi, k mému porodu, k našemu společnému životu. Utírala jsem si slzy. Byla jsem dojatá. Mé slzy však vysušoval smích, když korálek nechtěl sklouznout na šňůrku a bavily jsme se navzájem svou neobratností. Mariánek se pohnul s každým přáním. Když byl náramek hotový, vstala jsem a přinesla amulety, které jsem si pro ně připravila já. Všechny si je navzájem uvázaly kolem zápěstí a slíbily, že je budou nosit do té doby, než porodím, aby jim připomínaly, že na mě mají myslet.

Můj amulet pro ně jsem vyrobila z kamenů, které jsme nasbírali s Martinem a dětmi letos u moře s Mariánkem v bříšku. Do každého z nich voda sama vyvrtala dírky. Líbilo se mi to jako symbolika přirozeného toku věcí. Voda sama provrtala a já budu stejnou nevyhnutelností sama rodit. Vybrala jsem k nim světlé modré korálky, které symbolizují čistotu a plynutí vlnek na moři, jako chci, aby můj porod plynul svým tempem. A nakonec jsem je navlékla na modrý provázek, který symbolizoval nejen očekávání chlapečka, ale i barvu vody, ve které byly kameny a ve které je ještě nyní v mém lůně mé dítě.

Po těch silných i veselých okamžicích jsme se vrhly na plný stůl dobrot. Ale tím to neskončilo. Po občerstvení mě uložily na postel, kde o mě tři z nich pečovaly. Lucka pracovala na mých čakrách pomocí reiki, Blanka mě hladila a kdo ví, co krásného mi nakvantila a Peťka mi masírovala nohy! Užívala jsem si to a byla v sedmém nebi. Mariánek celou dobu klidně spal. I já jsem byla úžasně relaxovaná.

Zatímco o mě tři přítelkyně pečovaly, ostatní pro mě a pro Evelínku tvořily porodní věnečky jako korunky, pro bohyně a taky podzimní věnec z listí, kterým se dozdobil oltář. Během toho, co jsem si užívala doteky, poslouchala jsem jejich kuchyňské štěbetání a smích, který mi připomněl, jak je úžasná ženská pospolitost, a že kuchyň je jako dělaná na ženská setkání.

A pak jsem věneček dostala na hlavu a prošla si spirálou ze svíček a kamenů. Když jsem vyrazila směrem ke středu, lehla si mi do cesty naše kočka Ronja, která je mou obrovskou inspirací díky tomu, jak úžasně, rychle a plynule jako prvorodička před třemi měsíci porodila. Ona je pro mě symbolem hladkého porodu, a tak její přítomnost na mé symbolické porodní cestě byla krásným znamením. Cesta zpět ze spirály symbolizovala mé šestinedělí. Ani jednou jsem neznejistěla. Ani na cestě tam, ani na cestě zpět. Prošla jsem z rozvahou a jistotou. Bude to tak? Zvládnu to i doopravdy?

Následoval společný tanec v kruhu. A loučení s některými z mých přítelkyň, které musely rychle domů nakojit své děti, protože přišly bez nich, aby se mohly věnovat jen mě. Kamčo, Peťko, Lucko! Tak moc si toho vážím!

Když jsem se vracela z koupelny, bylo uděláno přítmí, hrála krásná hudba a já si prošla uličkou lásky! Se zavřenýma očima jsem pomalým krokem našlapovala a cítila jejich doteky a hlazení po celém mém těle! Chtělo se mi zastavit ty příjemné okamžiky na věky! Už po několikáté jsem prožívala pocity absolutního štěstí. Vše vyvrcholilo hromadným objetím!

Nakonec mi Zuzka namíchala mou porodní vůni z éterických olejů, které jsem si vybrala, a pak jsme usedly k hostině a jedly, pily a zpívaly, smály se a povídaly. A bylo nám dobře! A já se cítila jako bohyně a ten stav ve mně doznívá a pravděpodobně nevyprchá do porodu, protože moje duše byla nakrmena takovou pozorností a láskou, jakou jsem jen dokázala snést.

Až začnu rodit, budou se mnou v myšlenkách a já o tom napojení budu vědět. Můj porod bude vyvrcholením celého rituálu, bude tou chvílí, pro kterou jsme se navzájem provázaly. Všechny je tady budu mít u sebe. Tentokrát budu rodit v červeném stanu s ženami pomyslně stojícími po mém boku.

Ještě jednou děkuji za ty vzácné okamžiky, ženy moje drahé!

 

 

Recenze na body z merina značky Duomamas

Jedno je jisté, recenze na produtky mě asi nebudou nikdy živit, protože se snažím o to, abych moc produktů nepotřebovala. Naše děti to vidí trochu jinak, a tak jim dopřáváme, ale u věcí pro sebe jsem šetrnější a totéž u Mariánka, který v roce ještě nemá rozum z toho, jestli je hračka nová nebo po sourozencích. Ale ono je asi v pořádku, že nejprve začnete u sebe, a potom jdete okolí příkladem. A tak potom, co mi Šimon zabavil skoro všechny ponožky, chodím doma celou zimu bosky (to je vtip, chodila bych bosky tak jako tak, protože to mají moje nohy rády), tahám pořád dokolečka svoje oblíbené turky než se mi rozpadnou a mám pocit, že jediné, co pořád nakupuju je jídlo. Ale o tom vůbec nechci psát! Úplně jsem odběhla od tématu.

 

Když byl Mariánek novošek, měla jsem pro něj půjčenou merino kuklu a ta byla fakt super. Ale taky měl půjčené merino body, které mě při doteku přišlo takové nepříjemné a kousavé a já mu ho proto neoblíkala. A protože byl do roku hodně nošený a já se všude dočítala o úžasných vlastnostech dětského oblečení z merina, domluvila jsem se s Evou z Duomamas, že otestuju na Majdovi jejich rostoucí body, které se dá díky extendoru (prodlužovací díl) zvětšit o 3 velikosti. Myšlenka miminkovské slow fashion se mi moc líbí. Znáte to, jak rychle vytřídíte ty pidi věci, aniž by je děti vynosily. Představa, že toto bodynko bude nosit rok, možná dva, matce, která se snaží přemýšlet nad tím, co kupuje, učarovala. Díky tomu si můžete dovolit investovat do fair trade výrobku, kvalitního materiálu a podpoříte českou výrobu, protože to není věc na 3 měsíce.

 Mariánkovi je 14 měsíců a už jej nosí nosí přes půl roku. Bodynko má dlouhé manžety, takže se rukávy mohou prodlužovat a zkracovat o několik centimetrů a extendor nám stále leží nepoužitý ve skříni. Co mě ale vážně překvapilo, tak jemnost materiálu. Vůbec nekouše, takže už vím, že není merino jako merino. Duomamas používá merino vysoké gramáže, které je příjemné do ruky i na tělo. Přiznávám, že je to nejčastěji oblékaný kousek Majdovy garderoby. Oblíkám mu ho pořád dokola, protože mu je v něm teplo a když ho na procházku ven moc navleču, tak vím, že mu pod kombinézou nebude ani zpocenému zima. Merino nesaje mokro jako bavlna a rychle schne. No a to se hodí i v případě, kdy mu rostou zrovna zuby a slintá. Bavlněné bodynka převlíkám i dvakrát denně a toto má celý den až do večera.  

Merino má tedy termoregulační vlastnosti a samočistící funkci. Ale nesibuji vám, že když si ho dítě pokype mrkví, zázračně se do dalšího dne ta mrkev vstřebá. Merino neumí zázraky! Ještě chci vypíchnout 100% baby friendly barvu. Na té hnědé nejde nic vidět, ani ta mrkev :D  Od jeho narození mám ráda takové zemité přírodní barvy, které se dají s čímkoliv dobře kombinovat. No já to body prostě miluju a tečka a teď má ještě přidanější hodnotu, protože se v něm poprvé sám v prostoru postavil a taky udělal první krůčky. Jsem zvědavá, jaké poprvé ještě v bodynku zažije.

Trochu jsem očekávala, že budu mít problém s praním, protože se tento materiál doporučuje prát ručně. Ale je to rychlovka, vlastně ho jen přečvachnu v umyvadle ve vlažné vodě a přehodím přes žebřinové topení a je do hodiny suché. Přiznám se, že už jsem ho asi dvakrát omylem hodila do pračky a jednou i do sušičky a přežilo bez úhony, ale snažím se to hlídat, protože Duomamas zřejmě ví, proč doporučuje prát v ruce.

Aby to nebylo jen o pozitivech. Po pár měsících se u manžet udělaly drobné žmolky, ale ty odstranila ta sušička, takže je zase jako nové a víc už mě nenapadá. Snad jen ta pořizovací cena je vyšší, ale už chápu proč. Za mě je to super kousek funkčního oblečení, který díky variabilitě velikostí a velké užitné hodnotě snese každý dětský šatník.

A protože se tak osvědčilo, koupila jsem k Vánocům u Duomamas své malé neteřince kuklu z merina, aby jí bylo teď v zimě u maminky v šátku teplo a nepotila se jí hlavička. Moje sestra je s ní taky moc spokojená.

 

Takže výrobky zn. Duomamas můžeme obě doporučit. 

 


foto: Lulu Sutton 

 

 

 

 

Autor: Monika Valová
22. 1. 2019 / Články nad patičkou
Kdo má pořádek v domě, má ho i v sobě.

Když chceme žít v harmonii, měli bychom si hýčkat i vnější svět, který nás obklopuje. Ten se v nás totiž projevuje jako životní pohoda a nepohoda. Lidé, vztahy, zvířata, životní prostředí, jídlo, sociální skupiny, domov... 



Domov a děti. Mateřská bublina, ve které už 10 let žiju a pořád ji zpracovávám jako své velké životní téma. A tak si zrovna pro sebe a možná nejen pro sebe sepisuju myšlenky, které se mi o víkendu honily hlavou.

Domov je místo, kde se ráno probouzím, dopoledne vařím a pracuji, odpoledne uklízím a učím se s dětmi a večer jdu spát. Trávím doma hodně času. Je to můj bezpečný životní prostor, který o mě dost vypovídá, protože se do něj projektuje to, co mám ráda a co se mi líbí. Barvy, nábytek, doplňky, čistota... Ale taky mě ten prostor učí přijmout to, co se líbí těm, kteří se mnou žijí. Takový společný domov se potom vtiskuje do nás všech.

Říká se “bordel v bytě, šťastné dítě”. Pravda, ale jen do té míry, do které jste v tom binci spokojeni. Byť se s dětmi absolutní čisto udržet nedá a je zbytečné lpět na sterilitě prostředí, ve kterém by vás přivádělo k šílenství batole s rohlíkem v ruce, k domovu patří i to, že vše a všichni májí své místo.

Kdysi jsem nestrpěla smítko prachu a podlahu po vytírání leštila. S každým dalším dítětem jsem ale dostala pěkně za vyučenou a musela tuto obscesi vyléčit, jinak bych se zbláznila. Stále mám ale ráda uklizeno, jen už je to trochu jiný pořádek.


S pěti dětmi, dvěma psy a dvěma kočkami mám na zemi tisíce smítek. Vidím je všechny, ale po většinu času mě to nechává klidnou. Což je nutné pro záchranu duševního zdraví.


Nevytahuju vysavač 2x denně. Prach už není můj jediný nepřítel. Daleko větší výzva je pro mě najít pro většinu věcí stále udržitelné místo a naučit sebe i ostatní tam ty věci vracet, abych pořád nemusela uklízet předtím než budu uklízet. Rozumíte mi, o čem mluvím, že ano?


Naše děti neuklízí vůbec rády. Dokonce bych řekla, že binec ve svém pokoji změnily na udržovaný bordel a nucený úklid byl jen naoko. Takový styl úklidu, že se za nimi zavřou dveře a slyšíte vysavač a nejste si jistí, že ho někdo opravdu drží v ruce. Tuto letargii jsem jim vlastně způsobila já, protože často uklízím za ně a nebo nejsem důsledná v kontrole, zda plní a dodržují své povinnosti. Uvědomuju si to a budu se to snažit změnit.


Takže ten binec v pokoji starších dětí jsme nechali dojít tak daleko, že už si nedokázaly samy poradit. Lego se jim válelo snad úplně všude. V šuplíkách, krabicích, taškách, na zemi, pod postelí na poličkách. A nejen ta stavebnice. Všechno bylo po troškách smíchané se vším. Jejich pokoji chyběl vnější řád, který si nebyly schopny samy nastavit. Nemyslete si, že žily ve špíně. Na první pohled byste nepoznali o čem mluvím. Byl to vlastně “jen” chaos, který neuměly vyřešit.


K jejich štěstí jsem o víkendu dostala uklízecí náladu. Takovou tu, jak všechno začnete šůrovat od podlahy přes šuplíky a přeorganizujete a vytřídíte vše do posledního korálku a přitom ostrouháte i krabici pastelek, až z toho máte mozol na palci. Mimochodem, jak mě Eveli uviděla, vzala druhé strouhátko a strávily jsme pěknou hodinku povídáním při ořezávání. No jo, děti se učí napodobou, ale musíme je k té činnosti pustit a nenechat v hlavě vyhrát pocit, že sami to uděláme rychleji a lépe. To mám často. Achjo.


Kdybyste viděli, co jsem všechno našla pod postelí! Rej papírových tašek a krabiček s poklady, přes které už pod postel nic nevešlo. Protřídila jsem to, vyhodila asi 4 kila papírů a starých výkresů a všechny korálky, perličky a gumičky nasypala na hromadu. S Evelínkou jsme si užily další pěknou hodinku než jsme je jako dvě Popelky protřídily. Z výsledku byla nadšená ona, já i krabice na šroubky, která je jak na holčičí tvoření dělaná.

 

 

Neteřince jsem nabalila krabici hraček, ze kterých Evelínka vyrostla a celkově jsem udělala takový fajn průvan, ze kterého vznikl moc pěkný prostor, kde je radost se těšit na Vánoce.

Odnesli jsme terárium, které tam rok čekalo na želvu, na kterou si Eve a Šimi měli našetřit a která je za ten rok omrzela. Což jsme tak trochu s Martinem tušili, když jsme jim ji sice povolili, ale na jejím pořízení se aktivně nepodíleli. Vznikl tak každopádně další prostor.



Ještě přidáme poličky, které Martin vyrobí a polostudentský pokoj bude hotový.

Moje předsevzetí do budoucna je uhlídat řád, který jsme spolu s dětmi zavedli, aby pochopily, že uklidit hned, je jednodušší než debordelizovat celý pokoj jednou za čas. Chci, aby se naučily, že všechno má své místo. Nejen věci, ale i lidi v našem prostoru a že ti lidi nemají právo zamořit prostor jiných lidí. A aby ten vnější řád přenesly do své vnitřní pohody.

 



Ne nadarmo moje babička říkala:”Kdo má pořádek v domě, má ho i v sobě!” A před ní o dvě století dřív na to přišla jedna moudrá žena jménem Maria Montessori. A pravdu měly obě, byť jedna neznala druhou. A jedna byla dělnice a druhá vědkyně.

 



A já k tomu přidám ještě to, že je úplně v pořádku, že my mámy nestíháme mít tip ťop domácnost a že místo lítání s prachovkou hrajeme s dětmi člověče nezlob se. Ale je dobré poslouchat varovnou kontrolku na binec, která když už bliká moc, indikuje, že nám v tom našem prostoru není dobře. A když nám není dobře, neužijeme si ani ty šťastné děti a děti si neužijí spokojené mámy. Ne, že by pořádek v domě byl jediným kritériem spokojené ženy. Ale řekněme, že jeden z mnoha.

 

Autor: Monika Valová
27. 11. 2018 / Články nad patičkou
O mátě a ženské harmonii

Včera ráno jsem se v kuchyni přehrabovala ve skříňce a hledala černý čaj. Vypadl na mě přitom starý pytlík mátového čaje a mě se poprvé od porodu připomnělo mé poslední těhotenství. 9 měsíců, během kterých mě provázala stále chuť na mátu. Mátový čaj, mátový šampón, pepermintové bonbony, žvýkačky, čokoládá, éterák v aromalampě…. Přestože máta by se v těhotenství neměla, mě to k ní táhlo, a tak jsem naslouchala a obezřetně si ji dopřávala. Ale protože té máty bylo pořád moc, pídila jsem se po příčině a dozvěděla se, že mé tělo si možná říká jen o doplnění železa. Nebo jen potřebovalo trochu zchladit, protože v těhotenství jede cirkulace na plné obrátky a žena sálá spoustu tepla.

 

Pár hodin na to jsem prováděla jednu těhotnou ženu předporodním rituálem, a tak možná právě proto jsem se od rána ladila a napojovala na to, co a jak působilo pozitivně na mě, abych mohla co nejcitlivěji provést nastávající maminku a i zúčastněné ženy společným prožitkem. Je to pro mě velmi důležité. Ráda se ladím na ženu a její potřeby, ať už během rituálu, porodu nebo při konzultaci nějakého problému. Nacítit se a být empatická, podporující, jemná a poskytnout bezpečí… To je něco, co se mi jeví jako klíčové při práci se ženami. Prostě vytvářet harmonii a umět ji udržet.

 

Ženské srdce, zvlášť to zraněné, potřebuje bezpečí k tomu, aby se otevřelo. Ženské srdce nepotřebuje slyšet, co by mělo nebo nemělo. Žena potřebuje cítit podporu, aby měla možnost si na to přijít sama. A také nutně potřebuje být hýčkána a mnohdy o tom neví, protože přes všechny povinnosti neslyší vnitřní hlas, který jí to naléhavě sděluje. Jen ale nedokáže v zástupu povinností rozklíčovat projevy svého těla, které už po odpočinku a relaxaci volá. Až nemoc ji jako jediná donutí si lehnout, ale jen na nezbytnou chvíli, pak zase vystartuje vstříc svým povinnostem s výmluvou, že více odpočívat si nemůže dovolit. Vidíte se v tom?

Ale já vím, že žena může odpočívat. A pokud si to dovolí, má na svůj život, partnera, děti i práci daleko více energie a fronta těch úkolů se rozpouští. 

 

Jsem často s ženami ve chvílích, kdy péči neodmítají, protože se bytostně rozhodly, že si ji zaslouží. Vídím, jak na ně působí blahodárně, když ví, že jsou pro sebe na prvním místě. Jak je to posílí, když si poprvé vystoupí ze zaběhnuté rutiny, ve které nebylo místo pro životní zpomalení.

 

Sama na vlastní kůži jsem také prožila péči jiných žen, vyzkoušela jsem si i roli ženy, která se obávala hýčkání přijmout. Jsem také stále a denodenně v roli ženy, která dává. Zjistila jsem, že mě osobně nejvíc vyhovuje vyváženost, ne o ní mluvit, číst, ale chovat se tak, aby v mém životě byla harmonie. Není to něco, co udržíte každý den, ale dlouhodobě vyrovnávat výkyvy není tak složité.

 

Začala jsem mátou a skončím jí. Včera mi žena, pro kterou jsem předporodní rituál pořádala, sdělila, že ji poslední dobou voní máta, a tak jsem jí řekla: “Klidně si ji dopřej!” A v duchu jsem se usmála tomu, jak to ladění ráno zafungovalo a že duševní život je stejně opravdový jako ten hmatatelný. A je moc fajn to vědět.

Autor: Monika Valová
23. 9. 2018 / Články nad patičkou