O lásce, srdci, lítosti a soucitu
Autor: Martin Vala
14. 10. 2017 / Hlavní články

Dnes bych se rád zamyslel nad lidským srdcem a to ne z hlediska biologického, ale spirituálního. Mám na mysli srdce jako důmyslný nástroj, jehož schopností je přijímat a dávat prazákladní vesmírnou energii, kterou nazýváme láska.

 

Snaha odpovědět na to, co to vlastně láska je, je jako odpovědět na to, co je gravitace. Dodnes vlastně nevíme. Naše racionální pochopení těchto sil nám prozatím slouží pouze k tomu, abychom využívali jejich vlastností, zkoumali jejich zákonité působení a učili se je využívat. Jejich pravá podstata pro nás však stále zůstává fenoménem, jehož interpretace přesahuje možnosti lidského rozumu.

Moudrost pohádek nám říká, že láska je největší síla ve vesmíru, která „hory přenáší“. Zpětným pohledem na projevy lásky se můžeme ujistit, že tomu tak opravdu je a že „zázraky“ stvoření by se bez ní jaksi neobešly. Ponechme si tedy prozatím tuto pohádkovou hypotézu a studujme dál lidské srdce.

 Abychom pochopili, jak srdce funguje a co se děje, pokud jej ze své svobodné vůle zastíníme,  pomůžeme si pozorováním slunce a jedním smyšleným příběhem o chlapci jménem Ori, ve kterém se možná tak trochu najdeme.

Jistě znáte ten pocit, kdy záříte do okolí a vše vám kvete pod rukama, stejně jako okamžiky, kdy se celý váš soukromý vesmír ve vteřině zhroutí jako domeček z karet, třeba jen pro jediné slovo. Proč se nám to děje a které aspekty fenoménu lidského srdce s tím souvisí?

Ve své podstatě struktura srdce nápadně připomíná slunce, které září ze středu, na všechny strany, bez rozdílu. Své paprsky nikomu neodmítne a nerozlišuje. Stejně jako srdci je mu nejlépe, pokud může zářit bezpodmínečně.

 

Čím to je, že pro slunce je manifestace této bezpodmínečnosti tak samozřejmá a pro naše srdce je na pokraji dosažitelnosti? Abychom se mohli přiblížit k pochopení, půjdeme ještě hlouběji a pokusíme se poodkrýt některá srdeční tajemství a blíže porozumět zákonitostem, které s bezpodmínečným vyzařováním souvisí.

Ukážeme si to na smyšleném příběhu, který nám poodhalí, které aspekty srdečního vyzařování můžeme ovlivnit pomocí svobodné vůle, a jaké následky z toho plynou.  

Ori

Představuji vám chlapce jménem Ori, který žije s matkou v domku na malém městě. Oriho otec opustil rodinu, když byl Ori ještě malý, čímž hluboce ranil Oriho matku, a svým odchodem jí způsobil trápení, se kterým se nikdy nesmířila. Příčiny odchodu Oriho otce nyní zkoumat nebudeme, protože bychom se do toho příliš zapletli. Postačí nám vědět, že důvod, proč Oriho otec rodinu opustil byl tak vážný, že prostě nemohl jinak. Když Ori vyrůstal, viděl u ostatních chlapců v sousedství, jak si s nimi jejich otcové hrají, učí je moudrosti světa a hluboko uvnitř sebe jim záviděl, že mají někoho takového, jako je Otec. Ori se proto na otce velmi hněval, což se neobešlo bez následků. Čím více se hněval na otce, tím větší vinu za tento hněv cítil, až byla jeho bolest tak nesnesitelně veliká, že se jeho srdce uzavřelo, aby se ochránilo před zničením.

Srdce nemůžeme oklamat a vždy nám bude věrně sloužit. Není to však služba podle našich představ, ale podle zákonitostí, které nás svou velikostí přesahují.

 

Nebudeme soudit Oriho, jestli se na otce hněval po právu, či ne, protože to nám nepřísluší. To že se Ori narodil do takové rodiny, si tak jako tak „zasloužil“ sám, protože jak tušíme, své rodiče si přitahujeme právě proto, abychom naplnili hlubokou potřebu naší duše po zkušenosti, která se v takovém rodinného prostředí nabízí.
Představit si Oriho srdce jako vodovodní kohoutek, kterým najednou přestala proudit voda by nám v pochopení srdečních zákonitostí příliš nepomohlo. Také si nemyslím, že je v lidských silách, zavřít své srdce úplně. Lépe nám tedy poslouží, představíme-li si Oriho srdce jako zmiňované slunce, které si Ori svou nenávistí k otci a následným hněvem na sebe sama z části zastínil. Vzhledem k tomu, že jej zastínil pro svého otce, což je bytost, která dala Orimu život, jsou následky takového zastínění výrazně patrné a pro zjednodušení můžeme říct, že tím bylo Oriho srdce zastíněno z jedné poloviny.

Srdeční čakra zastíněná

Ori naštěstí neměl v úmyslu, hněvat se kvůli otci na celý svět a to zejména proto, že bolest v srdci byla díky jeho částečnému zastínění snesitelná. V tuto chvíli to začíná být pro naše zkoumání zajímavé, protože můžeme vidět Oriho, který se ze své svobodné vůle rozhodl, že takto se zatím žít dá, a že nenávist k otci není nutno přenášet na další bytosti. Na to Ori nepřišel sám, ale poradil mu to jeho Rozum, také výborný nástroj, ale o něm až jindy. Rozum mu tedy napověděl, aby si z odchodu otce nic nedělal, že to přebolí, přejde, odplaví voda nebo zhojí čas. A Ori svůj rozum poslechl. Jako následek tohoto „smíření“ se mu dostalo soucitných reakcí z okolí nebo se také Ori mnohokrát stal terčem lítosti jiných lidí. Z počátku to bylo Orimu příjemné, protože snadno nabyl dojmu, že konečně někdo vidí jeho opravdové utrpení. Posléze pochopil, že tady něco nehraje, a že lítost nemá tu moc utišit jeho bolest. Než Ori vyroste a začne si klást ty správné otázky, můžeme si je položit za něj.

Zdá se vám Oriho jednání povědomé? Také máte ve svém okolí někoho, komu z jakéhokoliv důvodu zastiňujete své srdce, čímž se chráníte před bolestí? Že se vám to neděje? Že vám se to stát nemůže? A co takhle bolest jiných lidí nebo zvířat, můžete ji vidět? Když sdílíme svou bolest s jinými a oni trpí s námi, jedná se opravdu o ryzí soucit? Děje se nám něco bolavého a potěší nás, že někdo jiný „ocení“ hloubku naší bolesti? Má vůbec soucit něco společného s lítostí a v čem se vlastně lítost od soucitu liší?

Abychom porozuměli, můžeme se zamyslet nad tím, jak asi velká musela být bolest Oriho otce, že dokázal opustit svou ženu, dítě a odejít. Nebo jestli Ori projevil soucit s odchodem otce a zda tuto schopnost nadhledu dítě vůbec má. Jak by vlastně mohlo, když dětská láska k rodičům je tak sobecká. Děti vyžadují lásku od svých rodičů hned a když jí nemají, je pro ně téměř nemožné ospravedlnit jakýkoliv důvod, který rodiče můžou k odepření lásky svým dětem mít. Ano, v hloubi své duše budou děti své rodiče vždy milovat, protože ví, že jsou jim vděčni za život, ovšem jak jsme si ukázali na Oriho příkladu, a jak můžeme vidět okolo sebe, je tento hluboký cit často zastřený stínem, chránícím srdce před bolestí. Za vykoupení z bolesti tedy platíme vysokou daň, jejíž splatnost může mít tak dlouhý cyklus, že snadno zapomeneme, že vůbec existuje souvislost mezi utrpením našeho srdce a našimi současnými problémy.

Co je tedy na lítosti špatně? Je nějaká dobrá lítost? Stejně jako vše ostatní není lítost ani dobrá, ani špatná. Je to děj, jehož spuštěním se generují zákonité následky. Pokud někoho litujeme, poukazujeme na nespravedlnost situace, ve které se dotyčný ocitl. V našem případě můžeme projevit lítost nad tím, že Oriho rodinu opustil otec, což jistě znáte ze života jako věty: „To je hrozné! To se nemělo stát! Tak to tě teda lituju, apod.“ Smutná pravda je, že nejsme schopni objektivně posoudit, zda děj, který se před námi odvíjí je dotyčnému ku prospěchu, nebo ke škodě. Snaha zařadit události na misku dobra nebo zla, tak neustále vychyluje naše srdce, protože jej uzavíráme před okolnostmi, které se nám podle našeho soudu nehodí. Nehodící však bohužel neškrtneme.

Naproti tomu:

Soucit je schopnost vnímat bolest jiné bytosti, bez uzavření vlastního srdce. Srdce bezpodmínečně zářící na všechny strany. Srdce bez hierarchické selekce, která říká kdo je, a kdo není naší lásky hoden.

Ať nám totiž na srdci ulpí jakýkoliv stín, nemůžeme si vybrat, že tímto stínem stíníme jen vybraným nechtěným, ale umožníme vznik záhalům, pro které nebudeme schopni soucitu s jinými bytostmi, protože srdce nelze oklamat, ani podvést. Vždy nám bude do života zrcadlit naše stíny, které jsme na něj nanesli. Nelze jej podplatit argumenty rozumu nebo opít emoční či hormonální koupelí, na to je chvála Bohu příliš důmyslně utkané. Zastíníme-li jej, zákonitě se tento stín promítne do našeho života a skrze tyto stíny se stáváme manipulovatelnými, protože ztrácíme schopnost jasného citu. Takto zakalená srdce pak zákonitě přitahují srdce stejně „postižených“ lidí, a vznikají další zapletení a další prostory pro nesvobodu a manipulaci s našimi životy. To vše v souladu s naší svobodnou vůlí a následky za které neseme plnou odpovědnost. Snadno totiž nabydeme dojmu, že o místo „na slunci“ musíme neustále soutěžit s jinými, ani si nevšimneme jak nás soutěživost hypnotizuje. Že ne? A co když ano?

V jedné větě

Pokud ze svého života kohokoliv vyčleníme pro neschopnost jej milovat, omezíme tím všesměrové vyzařování svého srdce do doby, než povyrosteme natolik, abychom mohli své selektující filtry rozpustit a procítit, že bez přijetí rovnocennosti všech bytostí, nám zůstanou dveře do „království nebeského“ uzavřeny, protože klíčem k němu, je právě ryzí čistota našeho srdce.

 

Z celého srdce vám přeji, ať čistotou svých myšlenek prosvítíte všechny stinné záhaly vašich srdcí, bez potřeby hierarchicky třídit hodnoty jiných a s Boží milostí dosáhnete souladu se všemi bytostmi obývajícími tuto planetu.

S láskou…

Martin Vala "Hokȟá Ská"

Dlouhá cesta autem s dětmi

Jen, co jsem nasedla do auta, bylo mi zle. Občas se mi to stává, ale tentokrát jsem nemohla jen tak zavřít oči a pokoušet se to zaspat. Vedle mě seděl Mariánek, který se na náš odjezd pořádně 2,5 hodiny vyspal v šátku při procházce a nechápal, proč by měl nyní sedět připoutaný v sedačce. A tak na místo, abych tiše dřímala a tlumila svůj žaludek na vodě, musela jsem kojit a bavit ho, aby neplakal. Místy jsem cítila, jak mi dochází energie. Už mi nešlo ani mluvit, a tak jsem jen tupě seděla a poslouchala, jak si s pláčem stěžuje. "Já to nezvládnu, už to nedávám!", projela mi hlavou myšlenka jako blesk a stejně jako úder blesku mi píchla o srdce.

 
Cesta domů byla samá objížďka, prodlužovala se, a dvojčata byla na sebe, asi z nudy a taky z toho, že vycítila mou nepohodu, pěkně zlá. Ke kňourání miminka se tak přidal i pláč a křik dvojčat.
Cítila jsem, jak to vě mně vře, jak už to dál nesnesu, ale nebylo, kde utéct. Občas jsem na kluky zakřičela, aby toho nechali, povyhrožovala jim, což je nasupilo ješte víc a mě v jejich očích ponížilo, protože mě mají prokouknutou a ví, že své výhružky většinou nesplním. Ach jo.
 
Zachránil nás Martin, kterého napadlo zastavit u obchodu a nakoupit, co kdo má rád a najít místo pro piknik. Když jsme jej našli a v trávě natáhli deku, nechali děti poběhat, trochu se mi ulevilo. Možná mi pomohlo opustit prostor auta, ze kterého ještě před pár minutami nebylo úniku a kde mi nebylo dobře. Dětem se taky ulevilo. Pauza bodla nám všem.
 
Tak to funguje se vším v životě. Chilka pauzy, utvoření si odstupu a hned vidíme, co jsme předtím měli před nosem a vidět jsme nemohli.
 
Po pikniku jsme pokračovali znovu směr domov, Mariánek usnul a chvilku na to, zavládl klid i v zadní řadě u kluků. Já složila pod hlavu mikinu a v tichu zavřela oči. Neusla jsem hned, hlavou se mi honilo, jak to udělat, abych byla pro své děti ještě lepší máma a nemusela jim vyhrožovat, když už nevím kudy kam. Však to znáte, pořád všichni přemýšlíme, jak věci dělat lépe. Napadlo mě, že stále hledám nějakou konstantu, která by mi umožnila udržet harmonii v domě a kterou bych si to zjednodušila. Jenže taková asi fakt není. Snad jen kombinace lásky a trpělivosti. Jenže to prostě furt nejde mít sílu ve chvíli, když je vám zle. Když nemáte kde brát.
 
A tak se uchylujem k výkřikům do tmy v podobě výhrůžek "buďte už konečně ticho, jinak...", což má za následek, že někdo poslechne, někdo šeptá a někdo pokračuje ve křiku. Nefungujete to! Mají totiž pocit, že se jich to netýká a že to říkáte tomu vedle. Znáte to:"kdo to byl" a odpověď "to já ne, to on".
 

Zázračné zjednodušení života se zase nekoná, protože my rodiče si musíme cestičku k našim dětem vyšlapat úplně poctivě a ke každému z nich jinou a různě klikatou, dokonce i když nám není zrovna do zpěvu.

 

Když pojedete na prázdniny v autě plném neutahatelných KDYUŽTAMBUDEMáků, vzpomeňte si, že nefunguje k nim mluvit jako ke skupině, když je ta skupina rozhádaná a navzájem se požďuchujou, nýbrž ke každému zvlášť, protože každý z nich tam sedí sám za sebe, stejně jako vy. A snažte se být trpěliví. Často vystartujem kvůli nedostatku energie, a potom nás to mrzí a lepší než hojit rány je si je navzájem nezpůsobovat. A pokud to už nejde, zastavte auto i sebe a dejte si pauzu.

 
Ano chce to sebrat všechnu sílu světa, ale potom budete mít lepší pocit, ze kterého se se vám rázem udělá dobře, jak jste to skvěle dali.
 
 
 
 
 
Autor: Monika Valová
11. 7. 2018 / Články nad patičkou
Nech život plynout, prožívej

Porody mých dětí a žen, které jsem doprovázela mi ukázaly jednu velkou životní moudrost a tou je, že nikdo nám nemůže ve skutečnosti pomoci více než my sami. Porod je totiž stejně nevyhnutelný jako smrt, neutečete před ním. Můžete jej prožít nebo prostě jen přežít. Pokud přežijete, zanenechá to ve vás bolest. Se kterou se ovšem dá následně pracovat a celý proces zhojit. Ale stojí vás to sílu. Pokud rodíte s podporou, tedy zázemím a s pocitem bezpečí, nepředáváte odpovědnost nikomu jinému, máte svůj porod ve svých rukou. Totéž se dá použít paralelně v jakékoliv životní situaci.

Cokoliv nás v životě potká, vyvolává reakci naší mysli a našeho těla. Nic nepřichází jen tak a nic jen tak neodejde. Pokud necháme za sebe rozhodovat a nejsme schopni převzít odpovědnost, učinit rozhodnutí, přijde někdy něco jiného, aby nás donutilo to konečně udělat. Třeba nemoc.

Jak říká Mudr. Hnízdil "nemoc je informace", ale nejen nemoc, také mezilidské vztahy. Není náhoda, že si do života přivoláme lidi, kteří s námi neladí, je to pro nás výzva, nějak se k tomu postavit a poučit se. A někdy je to tak nepříjemné, že byste raději přestali dýchat a zavřeli oči a hráli mrtvé brouky. Jenže to nepomůže, protože byste se stali v té situaci bezbrannými. Tzv. by vás to semlelo. A časem by přiletěl jiný dravec, který by vás sezobl.

Nechat život plynout neznamená se podvolit, znamená to vědomě prožívat životní situace a přijímat to, co k nám chodí jako součást naší cesty a byť je to nepříjemné, smutné nebo bolavé, může nás to nakonec posílit a nasměrovat správným směrem.

Pokud máte pocit, že to sami neustojíte, najděte si někoho, kdo vás podpoří, ale nenechte nikoho, aby za vás něco vyřešil.

Autor: Monika Valová
26. 6. 2018 / Články nad patičkou
Uvolnění porodních cest - bylinná napářka před porodem a při něm

Ke zpracování tohoto tématu jsem se chystala několik měsíců. Bylo zapotřebí, aby pro něj uzrál čas, abych nejprve získala vlastní zkušenosti, a poté se o ně mohla podělit. Většina informací v tomto článku je tak původních a dosud nepublikovaných. Jsou podloženy prožitky žen, které bylinnou napářku jako nástroj k uvolnění porodních cest použily. Domnívám se, že tento článek bude užitečný nejen pro nastávající maminky, ale zároveň pro porodní asistentky a duly, které mohou využít napářku jako přípravu svých žen k porodu.

 

Možná si říkáte, jak je možné, že nyní čtete článek o využití napářky v těhotenství. Všude se přeci píše, že v těhotenství se nedoporučuje. Pravdou je, že v prvních 38 týdnech těhotenství je opravdu napářka kontraindikována. Výjimkou jsou poslední týdny těhotenství, při kterých již nehrozí, že by bylinné teplo zásadním způsobem zasáhlo do přirozeného vývoje plodu, neohrozí nidaci oplodněného vajíčka díky možné redukci děložní sliznice a za žádných okolností nezpůsobí potrat.

Výjimkou z obecného zákazu napařování v těhotenství je tedy zralé těhotenství.


Pokud se žena přiblíží ke stanovenému termínu porodu, může si od ukončeného 38. týdne těhotenství dopřát hřejivé teplo bylinné napářky za účelem uvolnění porodních cest. Od tohoto týdne se totiž jedná o termínové těhotenství a miminko je považováno za donošené, proto je zcela v pořádku, když mu žena začne připravovat cestu ven.

Bylinná napářka může zpříjemnit poslední fázi těhotenství a ovlivnit průběh porodu díky hlubokému uvolnění, teplu a účinkům bylin.

Vhodně zvolené bylinky mohou pomoci likvidovat nežádoucí bakterie a kvasinky, na které mnoho žen v těhotenství trpí. Pomáhají tak udržet poševní mikroflóru ve vyváženém stavu, a zároveň mají pozitivní účinek na porodní cesty a plynulý průběh porodu.

Samotná teplá pára z napářky má vliv na změkčení tkání hráze, která se díky tomuto stává poddajnější a elastičtější. Konečně pro dosažení stejných účinků, porodní asistentky nahřívají hráz při porodu.

Předporodní napařování, může díky výše uvedeným účinkům uspíšit porod, a to je také důvod, proč je do 38. týdne těhotenství kontraindikováno.

Pokud žena trénuje s epi-nem, může si dopomoci ke kýženým výsledkům právě tím, že si před cvičením nahřeje napářkou hráz. Je dost pravděpodobné, že tím předejde drobnému poranění či oděrkám, které se při cvičení s epi-nem nebo aniballem objevují.

Napářka uvolňuje svaly pánevního dna, zvlhčuje a připravuje porodní cesty, a také pomáhá tělu zkracovat děložní čípek, pootevírá tedy „bránu“ k vytouženému miminku.

 

V případě přenášení je napářka jemnou, neinvazivní a bezpečnou technikou na vyvolání porodu. Samozřejmě nefunguje 100% jako kouzelná hůlka. Pokud ještě nenastal ten pravý čas, tak porod nevyvolá, ale pomůže k němu ženu připravit.

Relaxace, meditace a vizualizace...

Před porodem, více než kdy jindy, žena ocení relaxační účinky napářky, pomocí kterých uvolní své krásné těhotné tělo a umožní pustit strach z porodu. Naladí se na sebe i miminko, a protože bude dobře jí, bude dobře i jemu.

Při procesu napařování může žena vizualizovat, jak teplo postupně prostupuje do jejího těla, dostává se k čípku, který jemně pohladí, pootevře a pokračuje dále k miminku, kterému ukáže bezpečnou cestu ven. A také to, že venku je stejně teplo jako uvnitř, protože láskyplná náruč jeho maminky je stejně hřejivá a bezpečná jako její děloha. Tuto vizualizaci lze použít také na začátku porodu jako rituál otevírání porodních cest.


Více než kdy jindy platí pravidlo, že napařování musí být příjemné, to znamená jemné teplo, vhodně zvolené bylinky, hezké prostředí, svíčky, hudba, intimní atmosféra.

Když začnou kontrakce a žena si není jistá, zda se jedná o poslíčky nebo začínající porod, může také použít napářku. Zvláště tuto možnost uvítá, pokud nemá doma vanu.

Pokud se porod během fáze otevírací zastaví nebo hodně zvolní, napařování v tento okamžik pomůže ženě uvolnit se a znovu nastartuje kontrakce. Odtok plodové vody není po poradě s porodní asistentkou kontraindikací.

O napařování ke konci těhotenství se ve své knize Zdravé těhotenství, přirozený porod zmínila také známá německá porodní asistentka Ingeborg Stadelmann. Radí v ní ženám používat parní sedací koupele, jak napářku nazývá, v termínovém těhotenství. K napařování doporučuje senné květy, se kterými já osobní zkušenost nemám, proto jsem namíchala vlastní kombinaci bylin.

 

Do směsi na Uvolnění porodních cest, kterou si můžete koupit na stránkách steamy.cz, jsem vybrala tyto bylinky: Maliník, Mateřídoušku, Levanduli a Měsíček.

Maliník mě doprovázel nejen několika měsíci mého těhotenství, ale také dlouho po porodu. Velmi jsem si ho oblíbila. Nejenže pomáhá porodním cestám v přípravě na porod, může nabudit dělohy k tréningu stahů, ale také posiluje imunitu. Nevadí miminku v bříšku ani novorozeňátku při kojení. Po porodu zmírňuje krvácení, urychluje zavinování dělohy a pomáhá rychleji pročišťovat porodní cesty.

Mateřídouška je bylinka, která osvěží těhotnou duši a pomáhá zrychlit druhou dobu porodní.

Levanduli jsem do směsi přihodila hlavně proto, že bych dala ruku do ohně, že její vůni milují snad všechny těhotné ženy. A víte proč? Protože nás uklidňuje a zmírňuje úzkostné stavy, a to je přesně to, co v těhotenství a během porodu potřebujeme. Zároveň má desinfekční účinky.

Měsíček zase působí proti kvasinkovým infekcím, které bohužel, jak už jsem zmínila výše, těhotné ženy často trápí. Díky tomu, že kvasinky narušují tkáň, může v důsledku jejich přemnožení, dojít během k porodu většímu poranění.

Všechny bylinky, které jsem vybrala do své směsi „Uvolnění porodních cest“, jsou pro miminko neškodné a pro ženu přínosné. Doporučuji je před porodem používat s napářkou 2x až 3x týdně.

Pokud by žena potřebovala během porodu přivolat kontrakce, může k této směsi bylin přidat také skořici.

Určitě je důležité zmínit radu Ingeborg Stadelman, aby napářku nepoužívaly ženy, které mají v oblasti vulvy v těhotenství křečové žíly. Zvažte ji také bedlivě, pokud cítíte přemnožení kvasinek v pochvě. V tomto případě totiž nelze s jistotou tvrdit, jestli vám pomůže nebo uškodí. Mě osobně už jednou s kvasinkovou infekcí pomohla, ale obecně se uvádí, že se při ní nedoporučuje.

Jedna z prvních našich porodních asistentek, která napářku používá a ženám doporučuje je Zuzana Švancerová. Poprosila jsem ji o spolupráci, a také sdílení svých zkušeností s předporodním a porodním napařování, které bude postupně také zveřejňovat na svém webu dotekyzrozeni.cz

 

Zuzka píše:

Těhotným ženám napářku doporučuji zhruba půl roku. Dřív jsem jim o ní jen říkala, v podstatě jsem předávala jen informaci od Ingeborg Stadelman. Dneska už ji používám i sama na sobě a nepochybuji o jejích účincích.

V poslední době napařovalo asi 6 mých klientek. Jedna z nich napařovala asi týden a moc si to pochvalovala. Jako prvorodička porodila dost rychle a poranění bylo minimální. Samozřejmě, že to záleží také na spoustě jiných faktorů. Masírovala hráz, cvičila s epi-nem, nahřívala jsem jí dlouhou dobu hráz během porodu… Každopádně věřím, že napářka ji pomohla změkčit hráz, prohřát se a celkově se naladit a uvolnit. V napařování pokračuje i po porodu.

Druhá z žen, byla třetirodička. Provedla si napářku jen jednou. Po ní šla spát a za chvíli se rozběhl porod, porodila zhruba za 3 hodiny. Měla však rychlé i předešlé porody.

Další žena má termín porodu v únoru. Když jsem byla u ní a napařovala na stoličce, na které jsem jí udělala pohodlí, tak to bylo fajn. Zkoušela to poté i sama, ale na provizorním sedátku, které ji tlačí, takže pocity sice příjemné, jen to sedátko kazí dojem. Má však po prvním porodu nástřih a rupturu až ke konečníku, kterou ji museli v narkóze zašít a udělat plastiku), takže u ní si myslím, že je velice důležité, aby se celá uvolnila a jizva byla měkká.

Když jsem napařovala ženy v průběhu porodu, bylo jim to velmi příjemné. 

Abych to shrnula, myslím si, že bylinné napařování je úžasné. Žena se zklidní, zastaví, naladí sama na sebe, prohřeje a opečuje svou vnitřní ženu. A když se o tuto svou vnitřní bohyni stará, tak se probudí, ožije a celá žena se rozzáří a rozkvete.

 

A jaké jsou konkrétní zkušenosti žen, které používaly bylinnou napářku před a během porodu:

Osobně jsem ti vděčná za doporučení napářky, využila jsem ji 1 - 2x týdně před porodem a zatím 1x po porodu (po 14 dnech po ustání očistků, pro "dočištění"). Cca 20 min. napařování bylo pro mě vždy chvilkou pro sebe samu (nebo vedle partnera u filmu,...) ke zklidnění a relaxaci, zároveň krásně změkčení lůna před zaváděním Aniballu. Miluju teplé masáže a jiné nahřívání (např. termoforem), takže to byla pro mě trochu slast. S kapkou éterického oleje levandule nebo i teatree mírná přírodní desinfekce intimních partií. Za mě je to příjemná užitečná praktika nejen v souvislosti s porodem.

Petra

(pozn. autorky článku – éterické oleje se vzhledem ke své síle a koncentraci nedoporučuje při napařování používat)


 Má první předporodní napářka předčila očekávání! Chvíli mi sice trvalo, než jsem našla ideální polohu a teplotu, ale pak to bylo labůžo! Vnímala jsem, jak porodní cesty a pánevní dno teplem relaxují. Hezky jsem si odpočinula a zvědoměla svoji ženskost. Nyní po porodu je to tak příjemné, že si napářku dopřávám několikrát týdně.

Eliška


Předporodní napářku jsem vyzkoušela 5x. Poprvé na začátku 40. týdne těhotenství, naposledy ve 41. týdnu těhotenství asi 5 hodin před porodem. Napářka mě vždy uvolnila a příjemně prohřála. V první době porodní mě utvrdila v tom, že se nejedná o poslíčky, ale naopak kontrakce mírně zesílily. Vřele doporučuju.

Michaela


Praskla mi voda, ale porod nikam nepostupoval. Přes kontrakce Linda zůstávala vysoko v porodních cestách a já se neotevírala. Rodila jsem ve Švýcarsku. V době těhotenství jsem měla několik návštěv a konzultací s porodní asistentkou, se kterou jsme se dohodly na co nejpřirozenějším porodu.
Když už bylo 12 hodin od prasknutí vody a vana ani sprcha nepomáhaly, ani chození ze schodů a procházky po areálu, přišla fyzioterapeutka a trošku jsme cvičily. Ukázala mi čapí chůzi, ale Linda stále vyčkávala pěkně nahoře. Každá směna přišla s dalším nápadem. Třeba klyzma. Ale ani to nepomohlo, navíc nebylo potřeba, protože jsem se vyčistila sama už během noci. Pak další směna vymyslela, že kromě homeopatie zkusíme porodní napářku.
Nevím přesně, jaké byliny v ní byly. Voda byla v podložní míse, která pasovala do WC. Takže jsem seděla na toaletě, a nahřívala porodní cesty. Bylo to velmi příjemné. Řekla bych, že nejlepší část doby otevírací. U toalety bylo velké madlo. Za které jsem se při kontrakcích mohla držet a vydýchávat. Příjemné teplo se mi valilo do celého těla. Vůně bylin byla (a je pro mě vždy) velmi relaxační a uklidňující. 
Další výhodou bylo, že jsem seděla na WC. Takže porodní asistentka říkala, že v klidu můžu vykonat potřebu.
Škoda, že jsem netušila, že existuje i poporodní napářka. Protože bych si ji určitě dělala dále. Protože byla pro mě krásnou zkušeností u porodu.

Barbora


Moc ráda bych se s vámi podělila o svou zkušenost i já sama. Napařovala jsem už dlouho před otěhotněním a vlastně mi během těhotenství napářka hodně chyběla. Kromě toho, že pro mě vždy byla rituálem spojeným se sebeopečováváním, opět jsem začala trpět na mykózy, se kterými jsem už díky napařování před otěhotněním neměla problém. Psala jsem články o napářce, rozšiřovala o ní povědomí mezi ženami, začala podnikat s napařovacími pomůckami a denně odpovídala ženám na otázky týkající se napářky, žila jsem napářkou, ale sama jsem vlastně paradoxně napařovat nemohla. Když jsem si po 8 měsících sedla nad teplou páru, moje srdce se zatetelilo radostí. Úplně mě překvapilo, jak je to doopravdy příjemné! Před porodem jsem to stihla jen jednou. Pár dní na to jsem prožila nádherný porod bez poranění. Pokračovala jsem poté i v šestinedělí, během kterého mi napařování pomáhalo se rychleji vyčistit a regenerovat svaly pánevního dna.

Nyní je mým velkým snem umožnit ženám porodní napařování v porodnicích v České republice. Vím, že to není zrovna snadný cíl, ale věřím, že každá žena, která pracuje jako porodní asistentka, po vyzkoušení bylinné napářky, sama uzná, že je to přesně ten typ péče, který k opečovávání ženy u porodu patří.

 

Přeji vám, aby vám byl můj článek ku prospěchu.

S láskou…

Monika

Pokud je vám můj text zdrojem inspirace, jsem velmi ráda. Kdybyste jej chtěla šířit na svých stránkách nebo kdekoliv jinde, prosím o sdílení celého textu s uvedením autora.

Dočetli jste až sem a nevíte, jak na to? Více informací o tom, jak si připravit bylinnou napářku naleznete zde.


Ilustrace: Yveta Anna Kroupová pro Steamy / Grafika: Martin J. Vala 

 

Autor: Monika Valová
14. 2. 2018 / Články nad patičkou