Partnerství a porod

Když jsem dneska přijela z porodnice, volala jsem své mámě, abych si s ní popovídala o tom, jaké to bylo, když jsem se narodila já. Přiznám se, ten příběh, který je plný bolesti, už znám, a nejen z vyprávění. Pamatuje si ho každá buňka mého těla. Já to s mámou všechno prožila. To, že jsem to vytěsnila z paměti, na to nemá vliv.

 

To, jak jsme se narodili, si s sebou neseme celý život.

 
Možná i proto jsem se rozhodla doprovázet ženy a jejich muže při zrození jejich dětí. Podílím se na ochraně jejich bezpečného prostoru v uměle vytvořeném prostředí pro porod - tedy v porodnici.
 
Ne úplnou náhodou píšu, že doprovázím i muže, ti totiž velmi potřebují pomoci s tím, jak mohou svou ženu podpořit během zrození jejich dítěte. Takové porodní napojení má sílu přetrvat i po porodu a přinést nový svěží vítr do jejich vztahu. Žená umožňuje muži nahlédnout do ženského světa zahaleného tajemstvím a muž se do něj se zájmem podívá. Jak by ne, rodí se mu dítě. Srdce každého chlapa zjihne, to my věřte. A do života partnerů tak přichází ještě více úcty, lásky a podpory.
 

Jsem u porodu primárně s ženou, se kterou se ladíme po dobu celého těhotenství, ale čím dál více jsem tam vlastně pro oba.

 
Můj táta mě viděl až pátý den po porodu. Tehdy se nepovažovalo za důležité, aby otec spatřil své dítě dřív. Tehdy totiž nebylo děťátko táty, ale ani mámy. Vždyť ani mámy v porodnicích nemohly rozhodovat o tom, že by si nechaly své dítě u sebe na pokoji a dostávaly jej jen na kojení v předem stanovených intervalech. Jako by ty děti nebyly jejich. Byly to děti systému.
 
Po bolavém, dlouhém porodu, během kterého byla máma sama, bezradná a bez pomoci. Byla přivázaná ve třmenech a znásilňována zdravotnickým personálem, pro který nebyla nic víc a nic míň než těhotná ženská, kterou oni odrodí ať chce nebo nechce a jakkoliv chtějí oni. Tak moc jí to bolelo, že si ke konci porodu myslela, že jí to dítě, tedy mě, chtějí zabít. Přežily jsme to a já asi díky tomuto zážitku jako dospělá uvědomila, že takto to já už nechci! Nechci, aby se tak ženy cítily a nechci, aby děti ležely někde, kde je sice jejich materiální péče zajištěna, ale jejich duše volá po teplotě lidského těla a zvuku srdce mámy nebo táty, když máma zrovna nemůže. A že byť se za ty desítky let systém změnil, budu se snažit doprovázet nové rodiny, aby nemusely prožívat to, co si prožila rodina mých rodičů.
 
Uvědomuji si, že svět potřebuje více, než cokoliv jiného, šťastné lidi. Lidi, kteří nejsou frustrovaní nějakým selháním, které vlastně nikdy nebylo ani jejich.
 
Porodnický systém u nás není ještě zdaleka dokonalý, byť ušel od té doby, o které píšu, kus cesty. Ještě pořád nás čeká bourání dosti mýtů a rutinních postupů. Ještě to bude chtít spoustu odvážných žen a mužů, kteří uvěří, že jejich žena nejlépe ví, co je pro ni při porodu nejlepší a jen ji podpoří. Takoví nastávající rodiče pomalinku mění svět už jenom tím, že mezi sebou vytvořili pevné partnerské pouto.
 
Dneska jsem byla svědkem zrození jedné takové rodiny. Však je to z té fotky úplně jasné! Koukněte! 
 
 
Autor: Monika Valová
28. 6. 2018 / Hlavní články
Nech život plynout, prožívej

Porody mých dětí a žen, které jsem doprovázela mi ukázaly jednu velkou životní moudrost a tou je, že nikdo nám nemůže ve skutečnosti pomoci více než my sami. Porod je totiž stejně nevyhnutelný jako smrt, neutečete před ním. Můžete jej prožít nebo prostě jen přežít. Pokud přežijete, zanenechá to ve vás bolest. Se kterou se ovšem dá následně pracovat a celý proces zhojit. Ale stojí vás to sílu. Pokud rodíte s podporou, tedy zázemím a s pocitem bezpečí, nepředáváte odpovědnost nikomu jinému, máte svůj porod ve svých rukou. Totéž se dá použít paralelně v jakékoliv životní situaci.

Cokoliv nás v životě potká, vyvolává reakci naší mysli a našeho těla. Nic nepřichází jen tak a nic jen tak neodejde. Pokud necháme za sebe rozhodovat a nejsme schopni převzít odpovědnost, učinit rozhodnutí, přijde někdy něco jiného, aby nás donutilo to konečně udělat. Třeba nemoc.

Jak říká Mudr. Hnízdil "nemoc je informace", ale nejen nemoc, také mezilidské vztahy. Není náhoda, že si do života přivoláme lidi, kteří s námi neladí, je to pro nás výzva, nějak se k tomu postavit a poučit se. A někdy je to tak nepříjemné, že byste raději přestali dýchat a zavřeli oči a hráli mrtvé brouky. Jenže to nepomůže, protože byste se stali v té situaci bezbrannými. Tzv. by vás to semlelo. A časem by přiletěl jiný dravec, který by vás sezobl.

Nechat život plynout neznamená se podvolit, znamená to vědomě prožívat životní situace a přijímat to, co k nám chodí jako součást naší cesty a byť je to nepříjemné, smutné nebo bolavé, může nás to nakonec posílit a nasměrovat správným směrem.

Pokud máte pocit, že to sami neustojíte, najděte si někoho, kdo vás podpoří, ale nenechte nikoho, aby za vás něco vyřešil.

Autor: Monika Valová
26. 6. 2018 / Články nad patičkou