Porodní báby - neviditelní andělé
Autor: Monika Valová
23. 3. 2018 / Hlavní články

Události posledních měsíců mého života v heslech: nádherné těhotenství, krásný porod, úžasné šestinedělí, silná a spokojená maminka, šťastný chlapeček, pečující manžel, veselé děti, domácí pohoda! Naše nejmladší děťátko Mariánek se narodil doma. A díky tomu jsme zažili doslova přerod celé rodiny a vnímáme tak nějak víc, jak se máme všichni rádi.

 

Jsem přesvědčena, že naše miminko by mezi nás nevklouzlo tak plynule a lehce, kdyby byla celá atmosféra rodiny narušena odchodem do porodnice. Když už jednou obleču denní oděv po porodu, nesvleču ho a příjezdem z porodnice začínám dělat své běžné domácí práce. Tentokrát jsem strávila 6 týtnů v posteli a nikomu doma to nepřišlo divné. Ani mě.

Za toto znovuzrození děkuji především sama sobě, mému muži a svým dětem, ale nemalou úlohu při něm sehrály porodní asistentky, které mi u mého domácího porodu pomáhaly. Byly mi velkou oporou a díky jejich profesionální péči jsem se cítila bezpečně a přirozeně. Aniž by mě vyrušovaly z mého porodního nastavení, dbaly o to, abych byla v teple, masírovaly mi bolavé kříže a velmi jemným způsobem mě motivovaly k tomu, abych třeba změnila polohu, aby se porod pohnul dál. Patří jim mé díky, vděčné a převeliké! Pomohly mi pochopit, jak silná a dokonalá jsem! Díky nim jsem mohla konečně prožít celý porodní proces v jeho přirozenosti na vlastní kůži. A protože já umím říkat jen to, co sama žiju, můžu až od narození Mariánka sdílet tuto velkou pravdu o moudrosti těla a velké ženské pomoci. 

Když jsem sepisovala svůj porodní příběh, chtěla jsem hlasitě do všech stran zakřičet jejich jména, ale nemohla jsem to udělat a mrzí mě to.


Porodní báby, které asistují u domácích porodů, se totiž pohybují na hraně zákona. Mají sice umožněno legálně poskytovat své služby ženě před porodem a po něm, ale během porodu by měly nechat ženu na holičkách. Možná si systém myslí, že takto přinutí ženy odjet do porodnice.

Ačkoliv porodním asistentkám zákon umožňuje vést porody, krajský úřad jim k tomu nevydá oprávnění. A tak jsou tyto ženy neviditelnými anděly se začmáranými obličeji na našich porodních fotkách. Zveřejňujeme jen jejich ruce, které nás opečovávaly, ale tváře zůstávají skryté, ne však našim vzpomínkám a našemu srdci.

 

Kdybychom žili před 100 lety, těžko bychom hledali někoho, kdo se narodil v nemocnici. Porod přeci není nemoc, tak proč rodit v nemocnici. Při vyřizování rodného listu Mariánka jsme se na matrice dozvěděli, že se děti přestaly rodit doma až v padesátých letech dvacátého století. Logicky se tak ptám, co se stalo tak přelomového, že je dnes nemocnice jediným společností uznávaným místem pro rození našich dětí.

Svým článkem bych chtěla zviditelnit případ porodní asistentky Johanky Kubáňové, se kterou je v současné době vedeno správní řízení na jejímž konci může být statisícová pokuta. Pokuta za to, že se neotočila ve dveřích a neodešla od porodu žen, které se rozhodly neodjet do porodnice a zůstat raději doma. Dokážete si představit, že jste porodní asistentka, přijedete ke klientce, zjistíte, že rodí a vy se otočíte na podpadku a odjete pryč? Na místo, abyste ji poskytla odbornou pomoc, kterou máte vystudovanou, zákon ji umožňuje, ale úřad vám ji v podstatě zakázal? Asi už vám došla nesmyslnost celé věci. Vítejte v Matrixu!


Proč přestalo být možné porodit děti doma, ačkoliv v dějinách lidstva bylo vlastní sociální prostředí pro porod běžné? Proč se najednou po stovkách a tisících letech stalo domácí prostředí nepřijatelným? Přestalo snad mít ženské tělo schopnost porodit dítě? Zhoršily se životní podmínky? Je to důsledek rostoucího vlivu odborné lékařské veřejnosti? Nebo společenský systém?

Pokud se ohlédnu zpět za svým porodem, byl prožitý, bezpečný, láskyplný, silný a transformační. A ačkoliv jsem prožila všechny své porody, tento byl tak přirozený, že si troufnu říct, že mi umožnil zažít sílu zrození, jak ji prožívaly po tisíce let ženy, díky kterým jsem dnes tady. A nebylo na něm nic nebezpečného, prostě jsem ve vyhovujících podmínkách nechala své tělo dělat to, co umí, stejně jako mé prababičky.

Necítím se být divoženkou žijící mimo společenské normy pobíhající v batikovaném tričku po lesích. Jsem vysokoškolsky vzdělaná žena, která zvážila všechny pozitiva a negativa a rozhodla se, že porodí dítě doma. Mé důvody, které mě k tomu vedly, můžou být každému ukradené. Jsem svobodná lidská bytost, mám právo na soukromí a ochranu rodiny. Mám tedy právo se rozhodnout, kde porodím se vší zodpovědností, kterou běžně v životě za sebe a mé děti mám.

400 tisíc let se rodil člověk ve svém vlastním sociálním prostředí. Proti těmto tisíciletím je posledních 70 let plivanec na ženy, které necítí potřebu odjíždět rodit děti do nemocnic. Nechci, aby to vyznělo tak, že haním práci lékařů, naopak se domnívám, že mít možnost využít jejich služeb u žen, které mají zdravotní problémy nebo miminka v kolizních polohách, je velmi důležité. A aby měli pro tyto ženy prostor, určitě by se jim ulevilo, kdyby ty zdravé, pokud by chtěly, mohly rodit doma nebo v porodním domě pod dohledem porodních asistentek, které jsou k tomu erudované. Otázkou je, proč tato varianta není z ničeho nic (kontext 400 tisíc a 70 let) možná!

Co zapříčinilo dnešní “blbou” situaci. Jak moc do tohoto zvratu zasáhl rozvoj moderní medicíny? Přesněji řečeno vstup muže a jeho rozumu do umění porodního.


Do konce 50. let 20. století se děti rodily doma úplně běžně. Ženy, především z venkova, vůbec neuvažovaly, že by kvůli porodu odjížděly do zdravotnických ústavů. Na porod se nijak zvlášť nepřipravovaly a většinou ještě v den porodu okopávaly pole nebo vozily brambory do sklepa. Rodily tam, kde žily, kde otěhotněly, kde se cítily dobře a v bezpečí. Považovaly porod za přirozenou součást života. Když nastal den D, poslaly pro porodní bábu. Jejich manželé ohřáli vodu v hrnci, sedli si na zápraží a když vyšla porodní babička ven z místnosti s úsměvem na tváři, věděli, že se stali otci. To byla tehdy jediná povinnost muže u porodu.

Ještě ve 30. letech 20. století se 90% porodů odehrávalo v domácnostech, z toho 5% odvedli lékaři, zbytek připadalo porodním bábám. Zbylých 10% proběhlo v ústavech. Zprvu byly porody v nemocnicích výsadou bohatých, později se rozšířily i mezi ostatní vrstvy obyvatel. Porody vedly porodní asistentky, lékař byl v případě nutnosti na blízku.

Přes velký pokrok lékařské vědy se v 30. letech lékaři setkávali s horečkou omladnic, která vznikla zavlečením patogenních bakterií do rodidel ženy po porodu. Podle informací ze státního statistického úřadu zemřelo v roce 1925 na puerperální infekci 800 žen. O tři roky později dokonce až 872.

K motivaci rodit doma se tak v té době krom zvyklosti mohla podílet vysoká novorozenecká a mateřská úmrtnost v porodnicích či vysoký výskyt lékařských zásahů a snaha zmedikalizovat porod.

Porody s lékařskými zásahy byly čím dál častější. Lékaři vymýšleli různé tišící prostředky, všelijaké druhy porodnických manévrů, tedy spíše způsobů, jak vytáhnout dítě z ženy, aby jej nemusela sama porodit, ve snaze pomoci ženám od porodní bolesti a těžkých porodů. Zkrátka a dobře porod jako přirozený proces vymizel a stal se ve zdravotních ústavech předmětem mužského zkoumání. Nenechali si vymluvit, že porodní bolesti jsou pro ženy u normálně probíhajícího porodu snesitelné a není zapotřebí je uměle tišit a že místo farmakologických zásahů, stačí psychické povzbuzení rodičky a její důvěra v porodní asistentku a prostředí, ve kterém rodí. Chtěli pomoci, ale nikdo se jich o to nežádal, aneb cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly.

Statistika za rok 1945 říká, že s celkovým počtem 153 329 narozených dětí byla kojenecká úmrtnost 11%. Každé deváté dítě zemřelo před dokončeným prvním rokem. Důvodem byl přesun rizikových a patologických porodů do ústavů, kde tehdy bylo vysoce infekční prostředí. Pokud ženy rodily doma, děti se nesetkaly s takovým množstvím nákaz. Byla tedy nižší pravděpodobnost jejich úmrtí. Jednoduše řečeno porody v přirozeném prostředí s sebou nesly nižší riziko zavlečení infekce než tomu bylo u porodů v nemocnicích. I přesto se v kontextu toho všeho porody pomalu institucionalizovaly, ne však na základě rozhodnutí samotných rodiček, ale rozhodnutím státu.

V roce 1948 byl přijat zákon č. 248/1948 Sb. o okrskových porodních asistentkách a úpravě oprávněnosti k výkonu pomocné praxe porodnické. Tímto zákonem byly porodní asistentky přičleněny k okresním ústavům národního zdraví (OÚNZ) a pověřeny obstaráváním poradenské zdravotní péče i poskytováním porodní pomoci v domácnostech. Péči poskytovaly především těm rodičkám, které neměly nárok na národní pojištění, a byly nemajetné. Tímto výnosem Ministerstva zdravotnictví byly rovněž zřízeny okrsky pro porodní asistentky.

V 60. letech se lékaři postavili proti porodním bábám a začali o nich mluvit jako o nedostačujících pomocnicích při porodu. Jak jinak, porodní báby neměly do porodního procesu potřebu zasahovat a místo předcházení možných patologií, je řešily, až nastaly, tím na ženy nenahlížely jako na pacientky a umožnily jim především co nejpřirozeněji rodit své děti. To jistě nezní moc vědecky ani moderně a naše socialistická republika přece chtěla být ve všech odvětvích pokroková.

V té době se díky politickému systému uplatňoval princip, že nadřízený má vždy pravdu. Vedoucí rozhoduje, podřízený vykonává, co se mu řekne a rodička musí poslechnout. Tehdy se začaly porody masivně přesouvat do porodnic. Lékaři usilovali o přesun porodů do porodnic, aby nad nimi měli kontrolu.

A tak se postupně z těhotenství stala diagnóza. Na místo vnímání porodu jako přirozené součásti života, byly ženy nuceny odejít do umělého prostředí - nemocnice, a to i přesto, že se jejich starší děti ještě v pořádku narodily doma. Velká změna nastala i ve vedení porodu. Zatímco po tisíce let byly průvodkyněmi rodícím ženám ženy - porodní báby. V nemocnicích na ně čekali převážně gynekologové - muži.


Když v roce 1953 vyšla vyhláška o zákazu činnosti porodních asistentek v oblasti porodů doma, byly báby nuceny odejít do porodnic a v terénu jim byla svěřena jen péče o šestinedělky.

Profese porodní asistence, která u nás měla dlouholetou tradici, byla v roce 1963 oficiálně zrušena a nahrazena profesí "ženské sestry", s odlišnou náplní práce i postavením. "Ženské sestry" mohly i nadále poskytovat péči ženám s fyziologickým těhotenstvím, porodem a šestinedělím, vést fyziologické porody a provádět první ošetření novorozence, zákon však nespecifikoval rozsah práce prováděné samostatně a podle pokynů lékaře. Rozsah samostatně prováděné práce byl vyjednáván v rámci každého jednotlivého pracoviště. Lékaři tak postupně přebírali kompletní zodpovědnost za výkony a ženské sestry přestaly být asistentkami ženy a staly se asistentkami lékaře. Specifičnost této ošetřovatelské profese se prakticky vytratila.

Na základě výše uvedeného přemýšlím, jak je možné, že se systému podařilo něco tak zvrhlého jako přesun zdravých rodiček do nemocnic, ve kterých nejdříve umíraly kvůli infekčnímu prostředí a později se stávaly předmětem mužského zkoumání porodního procesu? Nějak mi v tom chybí neustále omílaná mantra “bezpečí rodičky a dítěte nadevše.”

Mám takový pocit, že pro tehdejší komunistický režim bylo především žádoucí, aby se rodilo kontrolovaně. Aby se nestalo, že sebevědomé ženy budou rodit sebevědomé děti. Daleko lépe se totiž soudruhům ovládaly traumatizované bytosti odebírané okamžitě po porodu v nemocnicích matkám, které tak přišly o své mateřské kompetence už s první porodní kontrakcí. Dětská separace prznila děti, ze kterých rostli bolaví lidé a zlomené matky si k nim těžce hledaly cestu, když je záhy odkládaly do jeslí, aby mohly plnit všechny nesmyslné pětiletky.


Pokud by má domněnka byla správná, proč by ale současný liberální stát stále trval na tom, že žena nemá právo si zvolit místo porodu svého dítěte? Nezasahuje tak do přirozených práv osobnostního charakteru? A to i přesto, že současná legislativa porody doma nezakazuje, neupravuje a v podstatě je umožňuje
tím, že v roce 2004 přijala ČR v souvislosti s připravovaným vstupem do Evropské unie, nové dva právní předpisy. Jednalo se o zákon o nelékařských zdravotnických povoláních a k němu příslušnou vyhlášku. Tyto předpisy oficiálně obnovily profesi porodní asistence v souladu s její mezinárodní definicí a s legislativou EU. Můžeme se domnívat, že šlo pouze o krok vypočítavý ve snaze vyhovět sladěním českého právního řádu ČR s předpisy ES?

V současné době je tedy pro porodní asistentky stěžejní zákon, č. 96/2004 Sb. ze dne 4. února 2004, O podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nelékařských zdravotnických povoláních). Zákon stanovuje odbornou způsobilost k výkonu povolání. Tu má ten, kdo má požadované vzdělání, je bezúhonný a zdravotně způsobilý.

Ve vyhlášce MZ ČR č. 55/2011 Sb. jsou stanoveny činnosti zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků. V § 5 vtéto vyhlášky jsou uvedeny specifické činnosti porodní asistentky. Porodní asistentka poskytuje a zajišťuje bez odborného dohledu a bez indikace základní či specializovanou péči těhotným, rodičkám a šestinedělkám. Mezi tyto činnosti patří mimo jiné péče o ženu s fyziologickou graviditou, péče o ženu během fyziologického porodu ve všech dobách porodních a péče o ženu ve fyziologickém šestinedělí. Porodní asistentka je dle tohoto zákona kompetentní i pro potřebu případné epiziotomie a ošetření porodního poranění.

Ustanovení § 5 této vyhlášky dále stanoví, že porodní asistentka poskytuje bez odborného dohledu a bez indikace ošetřovatelskou péči fyziologickým novorozencům a provádí jejich první ošetření, včetně zahájení okamžité resuscitace, je-li zapotřebí, poté ustanovení  § 4 vyhlášky MZ ČR č. 55/2011 Sb. stanovuje činnosti pro všeobecnou sestru, které spadají i do kompetencí porodní asistentky. Mezi tyto kompetence například patří měření a hodnocení fyziologických funkcí, odběry biologického materiálu, rehabilitace s klientkami, edukace klientek, aplikace injekcí a další.

Z těchto právních předpisů jednoznačně vyplývá, že porodní asistentka je plně kompetentní k samostatnému vedení porodu. Zákon se neomezuje na stanovení místa porodu, a proto se lze domnívat, že poskytnutí odborné pomoci porodní asistentkou u porodu v domácím prostředí nemůže být státem postihnutelné. A přeci to není až tak pravda.


Porody doma jsou v současné době démonizovány a ženy, které se pro ně rozhodnou jsou hanlivě označovány za lesany, které by nejraději rodily v lese pod smrkem. Tento hanebný hon na čarodějnice, je úplně stejně zlý a vykonstruovaný jako všechny represe, které kdy byly v historii spáchány na moudrých ženách ať už to bylo z náboženského nebo vědomostního důvodu.

S ohledem na historii porodnictví je to směšná manipulace a neúcta k lidskému životu. Ochrana života se tak smrskává do ochrany fyzického života aniž by byl brán v potaz duševní stav matky a narozeného dítěte. Systém poskytování péče v nemocnicích je nejednotný. To lze vidět i při podpoře kojení na jednotlivých pracovištích, na kterých se běžně děje, že jsou ženám poskytovány protichůdné rady, děti jim jsou odebírány s odůvodněním, že žena ještě nemá mléko, přestože ženě se rozjíždí laktace právě v kontaktu s dítětem. Naše společnost bagatelizuje porodnické násilí na ženách slovy: “Buď ráda, že máš zdravé a živé dítě.” A jaksi se pozapomíná na to, že pokud je žena traumatizovaná, nemá zrovna lehký start do svého mateřství a následně do výchovy nového člověka.

Vyjádřuji podporu nejen porodní asistentce Johance Kubáňové, ale všem komunitním porodním asistentkám, kterým denně hrozí pokuta za to, že poskytují ženám při porodu svou odbornou pomoc. Pokuta za to, že ženě nevzniklo trauma, že se narodily děti spokojeným a kompetentním matkám. A stát přitom všem ještě ušetřil.


A pokud se ohradíte, že možný komplikovaný porod může způsobit u dítěte postižení, jehož léčení by nás daňové poplatníky stálo statisíce, chytněte se za nos a přiznejte si, kolik je takových případů v porovnáním s případy, ve kterých stát hradí z veřejného zdravotního pojištění odvykání kuřáků, alkoholiků a narkomanů. Nesnaží se nám tady zase někdo nenápadně vtisknout svou vůli? Nehledě na to, že porody v domácím prostředí jsou nesrovnatelně levnější než ty nemocniční. Úsporou, která by vznikla, by se mohla hradit jakákoliv jiná potřebná zdravotní péče, třebas i ta, kterou by vyžadovalo dítě či matka po domácím porodu.

Pokud budete stále namítat, jak je porod mimo nemocnici nebezpečný, přečtěte si tento text znovu a znovu a uvědomte si, že jste zde jen díky svým předkům, kteří se narodili doma.

 

Informace pro tento článek jsem čerpala z bakalařské práce Jany Škardové https://otik.uk.zcu.cz/bitstream/11025/9894/1/Skardova%20Jana%20BP%202013%20.pdf

a článku prof. Ivo Telce https://zdravotnickepravo.info/porody-ve-vlastnim-socialnim-prostredi-podle-prava/

Dlouhá cesta autem s dětmi

Jen, co jsem nasedla do auta, bylo mi zle. Občas se mi to stává, ale tentokrát jsem nemohla jen tak zavřít oči a pokoušet se to zaspat. Vedle mě seděl Mariánek, který se na náš odjezd pořádně 2,5 hodiny vyspal v šátku při procházce a nechápal, proč by měl nyní sedět připoutaný v sedačce. A tak na místo, abych tiše dřímala a tlumila svůj žaludek na vodě, musela jsem kojit a bavit ho, aby neplakal. Místy jsem cítila, jak mi dochází energie. Už mi nešlo ani mluvit, a tak jsem jen tupě seděla a poslouchala, jak si s pláčem stěžuje. "Já to nezvládnu, už to nedávám!", projela mi hlavou myšlenka jako blesk a stejně jako úder blesku mi píchla o srdce.

 
Cesta domů byla samá objížďka, prodlužovala se, a dvojčata byla na sebe, asi z nudy a taky z toho, že vycítila mou nepohodu, pěkně zlá. Ke kňourání miminka se tak přidal i pláč a křik dvojčat.
Cítila jsem, jak to vě mně vře, jak už to dál nesnesu, ale nebylo, kde utéct. Občas jsem na kluky zakřičela, aby toho nechali, povyhrožovala jim, což je nasupilo ješte víc a mě v jejich očích ponížilo, protože mě mají prokouknutou a ví, že své výhružky většinou nesplním. Ach jo.
 
Zachránil nás Martin, kterého napadlo zastavit u obchodu a nakoupit, co kdo má rád a najít místo pro piknik. Když jsme jej našli a v trávě natáhli deku, nechali děti poběhat, trochu se mi ulevilo. Možná mi pomohlo opustit prostor auta, ze kterého ještě před pár minutami nebylo úniku a kde mi nebylo dobře. Dětem se taky ulevilo. Pauza bodla nám všem.
 
Tak to funguje se vším v životě. Chilka pauzy, utvoření si odstupu a hned vidíme, co jsme předtím měli před nosem a vidět jsme nemohli.
 
Po pikniku jsme pokračovali znovu směr domov, Mariánek usnul a chvilku na to, zavládl klid i v zadní řadě u kluků. Já složila pod hlavu mikinu a v tichu zavřela oči. Neusla jsem hned, hlavou se mi honilo, jak to udělat, abych byla pro své děti ještě lepší máma a nemusela jim vyhrožovat, když už nevím kudy kam. Však to znáte, pořád všichni přemýšlíme, jak věci dělat lépe. Napadlo mě, že stále hledám nějakou konstantu, která by mi umožnila udržet harmonii v domě a kterou bych si to zjednodušila. Jenže taková asi fakt není. Snad jen kombinace lásky a trpělivosti. Jenže to prostě furt nejde mít sílu ve chvíli, když je vám zle. Když nemáte kde brát.
 
A tak se uchylujem k výkřikům do tmy v podobě výhrůžek "buďte už konečně ticho, jinak...", což má za následek, že někdo poslechne, někdo šeptá a někdo pokračuje ve křiku. Nefungujete to! Mají totiž pocit, že se jich to netýká a že to říkáte tomu vedle. Znáte to:"kdo to byl" a odpověď "to já ne, to on".
 

Zázračné zjednodušení života se zase nekoná, protože my rodiče si musíme cestičku k našim dětem vyšlapat úplně poctivě a ke každému z nich jinou a různě klikatou, dokonce i když nám není zrovna do zpěvu.

 

Když pojedete na prázdniny v autě plném neutahatelných KDYUŽTAMBUDEMáků, vzpomeňte si, že nefunguje k nim mluvit jako ke skupině, když je ta skupina rozhádaná a navzájem se požďuchujou, nýbrž ke každému zvlášť, protože každý z nich tam sedí sám za sebe, stejně jako vy. A snažte se být trpěliví. Často vystartujem kvůli nedostatku energie, a potom nás to mrzí a lepší než hojit rány je si je navzájem nezpůsobovat. A pokud to už nejde, zastavte auto i sebe a dejte si pauzu.

 
Ano chce to sebrat všechnu sílu světa, ale potom budete mít lepší pocit, ze kterého se se vám rázem udělá dobře, jak jste to skvěle dali.
 
 
 
 
 
Autor: Monika Valová
11. 7. 2018 / Články nad patičkou
Nech život plynout, prožívej

Porody mých dětí a žen, které jsem doprovázela mi ukázaly jednu velkou životní moudrost a tou je, že nikdo nám nemůže ve skutečnosti pomoci více než my sami. Porod je totiž stejně nevyhnutelný jako smrt, neutečete před ním. Můžete jej prožít nebo prostě jen přežít. Pokud přežijete, zanenechá to ve vás bolest. Se kterou se ovšem dá následně pracovat a celý proces zhojit. Ale stojí vás to sílu. Pokud rodíte s podporou, tedy zázemím a s pocitem bezpečí, nepředáváte odpovědnost nikomu jinému, máte svůj porod ve svých rukou. Totéž se dá použít paralelně v jakékoliv životní situaci.

Cokoliv nás v životě potká, vyvolává reakci naší mysli a našeho těla. Nic nepřichází jen tak a nic jen tak neodejde. Pokud necháme za sebe rozhodovat a nejsme schopni převzít odpovědnost, učinit rozhodnutí, přijde někdy něco jiného, aby nás donutilo to konečně udělat. Třeba nemoc.

Jak říká Mudr. Hnízdil "nemoc je informace", ale nejen nemoc, také mezilidské vztahy. Není náhoda, že si do života přivoláme lidi, kteří s námi neladí, je to pro nás výzva, nějak se k tomu postavit a poučit se. A někdy je to tak nepříjemné, že byste raději přestali dýchat a zavřeli oči a hráli mrtvé brouky. Jenže to nepomůže, protože byste se stali v té situaci bezbrannými. Tzv. by vás to semlelo. A časem by přiletěl jiný dravec, který by vás sezobl.

Nechat život plynout neznamená se podvolit, znamená to vědomě prožívat životní situace a přijímat to, co k nám chodí jako součást naší cesty a byť je to nepříjemné, smutné nebo bolavé, může nás to nakonec posílit a nasměrovat správným směrem.

Pokud máte pocit, že to sami neustojíte, najděte si někoho, kdo vás podpoří, ale nenechte nikoho, aby za vás něco vyřešil.

Autor: Monika Valová
26. 6. 2018 / Články nad patičkou
Uvolnění porodních cest - bylinná napářka před porodem a při něm

Ke zpracování tohoto tématu jsem se chystala několik měsíců. Bylo zapotřebí, aby pro něj uzrál čas, abych nejprve získala vlastní zkušenosti, a poté se o ně mohla podělit. Většina informací v tomto článku je tak původních a dosud nepublikovaných. Jsou podloženy prožitky žen, které bylinnou napářku jako nástroj k uvolnění porodních cest použily. Domnívám se, že tento článek bude užitečný nejen pro nastávající maminky, ale zároveň pro porodní asistentky a duly, které mohou využít napářku jako přípravu svých žen k porodu.

 

Možná si říkáte, jak je možné, že nyní čtete článek o využití napářky v těhotenství. Všude se přeci píše, že v těhotenství se nedoporučuje. Pravdou je, že v prvních 38 týdnech těhotenství je opravdu napářka kontraindikována. Výjimkou jsou poslední týdny těhotenství, při kterých již nehrozí, že by bylinné teplo zásadním způsobem zasáhlo do přirozeného vývoje plodu, neohrozí nidaci oplodněného vajíčka díky možné redukci děložní sliznice a za žádných okolností nezpůsobí potrat.

Výjimkou z obecného zákazu napařování v těhotenství je tedy zralé těhotenství.


Pokud se žena přiblíží ke stanovenému termínu porodu, může si od ukončeného 38. týdne těhotenství dopřát hřejivé teplo bylinné napářky za účelem uvolnění porodních cest. Od tohoto týdne se totiž jedná o termínové těhotenství a miminko je považováno za donošené, proto je zcela v pořádku, když mu žena začne připravovat cestu ven.

Bylinná napářka může zpříjemnit poslední fázi těhotenství a ovlivnit průběh porodu díky hlubokému uvolnění, teplu a účinkům bylin.

Vhodně zvolené bylinky mohou pomoci likvidovat nežádoucí bakterie a kvasinky, na které mnoho žen v těhotenství trpí. Pomáhají tak udržet poševní mikroflóru ve vyváženém stavu, a zároveň mají pozitivní účinek na porodní cesty a plynulý průběh porodu.

Samotná teplá pára z napářky má vliv na změkčení tkání hráze, která se díky tomuto stává poddajnější a elastičtější. Konečně pro dosažení stejných účinků, porodní asistentky nahřívají hráz při porodu.

Předporodní napařování, může díky výše uvedeným účinkům uspíšit porod, a to je také důvod, proč je do 38. týdne těhotenství kontraindikováno.

Pokud žena trénuje s epi-nem, může si dopomoci ke kýženým výsledkům právě tím, že si před cvičením nahřeje napářkou hráz. Je dost pravděpodobné, že tím předejde drobnému poranění či oděrkám, které se při cvičení s epi-nem nebo aniballem objevují.

Napářka uvolňuje svaly pánevního dna, zvlhčuje a připravuje porodní cesty, a také pomáhá tělu zkracovat děložní čípek, pootevírá tedy „bránu“ k vytouženému miminku.

 

V případě přenášení je napářka jemnou, neinvazivní a bezpečnou technikou na vyvolání porodu. Samozřejmě nefunguje 100% jako kouzelná hůlka. Pokud ještě nenastal ten pravý čas, tak porod nevyvolá, ale pomůže k němu ženu připravit.

Relaxace, meditace a vizualizace...

Před porodem, více než kdy jindy, žena ocení relaxační účinky napářky, pomocí kterých uvolní své krásné těhotné tělo a umožní pustit strach z porodu. Naladí se na sebe i miminko, a protože bude dobře jí, bude dobře i jemu.

Při procesu napařování může žena vizualizovat, jak teplo postupně prostupuje do jejího těla, dostává se k čípku, který jemně pohladí, pootevře a pokračuje dále k miminku, kterému ukáže bezpečnou cestu ven. A také to, že venku je stejně teplo jako uvnitř, protože láskyplná náruč jeho maminky je stejně hřejivá a bezpečná jako její děloha. Tuto vizualizaci lze použít také na začátku porodu jako rituál otevírání porodních cest.


Více než kdy jindy platí pravidlo, že napařování musí být příjemné, to znamená jemné teplo, vhodně zvolené bylinky, hezké prostředí, svíčky, hudba, intimní atmosféra.

Když začnou kontrakce a žena si není jistá, zda se jedná o poslíčky nebo začínající porod, může také použít napářku. Zvláště tuto možnost uvítá, pokud nemá doma vanu.

Pokud se porod během fáze otevírací zastaví nebo hodně zvolní, napařování v tento okamžik pomůže ženě uvolnit se a znovu nastartuje kontrakce. Odtok plodové vody není po poradě s porodní asistentkou kontraindikací.

O napařování ke konci těhotenství se ve své knize Zdravé těhotenství, přirozený porod zmínila také známá německá porodní asistentka Ingeborg Stadelmann. Radí v ní ženám používat parní sedací koupele, jak napářku nazývá, v termínovém těhotenství. K napařování doporučuje senné květy, se kterými já osobní zkušenost nemám, proto jsem namíchala vlastní kombinaci bylin.

 

Do směsi na Uvolnění porodních cest, kterou si můžete koupit na stránkách steamy.cz, jsem vybrala tyto bylinky: Maliník, Mateřídoušku, Levanduli a Měsíček.

Maliník mě doprovázel nejen několika měsíci mého těhotenství, ale také dlouho po porodu. Velmi jsem si ho oblíbila. Nejenže pomáhá porodním cestám v přípravě na porod, může nabudit dělohy k tréningu stahů, ale také posiluje imunitu. Nevadí miminku v bříšku ani novorozeňátku při kojení. Po porodu zmírňuje krvácení, urychluje zavinování dělohy a pomáhá rychleji pročišťovat porodní cesty.

Mateřídouška je bylinka, která osvěží těhotnou duši a pomáhá zrychlit druhou dobu porodní.

Levanduli jsem do směsi přihodila hlavně proto, že bych dala ruku do ohně, že její vůni milují snad všechny těhotné ženy. A víte proč? Protože nás uklidňuje a zmírňuje úzkostné stavy, a to je přesně to, co v těhotenství a během porodu potřebujeme. Zároveň má desinfekční účinky.

Měsíček zase působí proti kvasinkovým infekcím, které bohužel, jak už jsem zmínila výše, těhotné ženy často trápí. Díky tomu, že kvasinky narušují tkáň, může v důsledku jejich přemnožení, dojít během k porodu většímu poranění.

Všechny bylinky, které jsem vybrala do své směsi „Uvolnění porodních cest“, jsou pro miminko neškodné a pro ženu přínosné. Doporučuji je před porodem používat s napářkou 2x až 3x týdně.

Pokud by žena potřebovala během porodu přivolat kontrakce, může k této směsi bylin přidat také skořici.

Určitě je důležité zmínit radu Ingeborg Stadelman, aby napářku nepoužívaly ženy, které mají v oblasti vulvy v těhotenství křečové žíly. Zvažte ji také bedlivě, pokud cítíte přemnožení kvasinek v pochvě. V tomto případě totiž nelze s jistotou tvrdit, jestli vám pomůže nebo uškodí. Mě osobně už jednou s kvasinkovou infekcí pomohla, ale obecně se uvádí, že se při ní nedoporučuje.

Jedna z prvních našich porodních asistentek, která napářku používá a ženám doporučuje je Zuzana Švancerová. Poprosila jsem ji o spolupráci, a také sdílení svých zkušeností s předporodním a porodním napařování, které bude postupně také zveřejňovat na svém webu dotekyzrozeni.cz

 

Zuzka píše:

Těhotným ženám napářku doporučuji zhruba půl roku. Dřív jsem jim o ní jen říkala, v podstatě jsem předávala jen informaci od Ingeborg Stadelman. Dneska už ji používám i sama na sobě a nepochybuji o jejích účincích.

V poslední době napařovalo asi 6 mých klientek. Jedna z nich napařovala asi týden a moc si to pochvalovala. Jako prvorodička porodila dost rychle a poranění bylo minimální. Samozřejmě, že to záleží také na spoustě jiných faktorů. Masírovala hráz, cvičila s epi-nem, nahřívala jsem jí dlouhou dobu hráz během porodu… Každopádně věřím, že napářka ji pomohla změkčit hráz, prohřát se a celkově se naladit a uvolnit. V napařování pokračuje i po porodu.

Druhá z žen, byla třetirodička. Provedla si napářku jen jednou. Po ní šla spát a za chvíli se rozběhl porod, porodila zhruba za 3 hodiny. Měla však rychlé i předešlé porody.

Další žena má termín porodu v únoru. Když jsem byla u ní a napařovala na stoličce, na které jsem jí udělala pohodlí, tak to bylo fajn. Zkoušela to poté i sama, ale na provizorním sedátku, které ji tlačí, takže pocity sice příjemné, jen to sedátko kazí dojem. Má však po prvním porodu nástřih a rupturu až ke konečníku, kterou ji museli v narkóze zašít a udělat plastiku), takže u ní si myslím, že je velice důležité, aby se celá uvolnila a jizva byla měkká.

Když jsem napařovala ženy v průběhu porodu, bylo jim to velmi příjemné. 

Abych to shrnula, myslím si, že bylinné napařování je úžasné. Žena se zklidní, zastaví, naladí sama na sebe, prohřeje a opečuje svou vnitřní ženu. A když se o tuto svou vnitřní bohyni stará, tak se probudí, ožije a celá žena se rozzáří a rozkvete.

 

A jaké jsou konkrétní zkušenosti žen, které používaly bylinnou napářku před a během porodu:

Osobně jsem ti vděčná za doporučení napářky, využila jsem ji 1 - 2x týdně před porodem a zatím 1x po porodu (po 14 dnech po ustání očistků, pro "dočištění"). Cca 20 min. napařování bylo pro mě vždy chvilkou pro sebe samu (nebo vedle partnera u filmu,...) ke zklidnění a relaxaci, zároveň krásně změkčení lůna před zaváděním Aniballu. Miluju teplé masáže a jiné nahřívání (např. termoforem), takže to byla pro mě trochu slast. S kapkou éterického oleje levandule nebo i teatree mírná přírodní desinfekce intimních partií. Za mě je to příjemná užitečná praktika nejen v souvislosti s porodem.

Petra

(pozn. autorky článku – éterické oleje se vzhledem ke své síle a koncentraci nedoporučuje při napařování používat)


 Má první předporodní napářka předčila očekávání! Chvíli mi sice trvalo, než jsem našla ideální polohu a teplotu, ale pak to bylo labůžo! Vnímala jsem, jak porodní cesty a pánevní dno teplem relaxují. Hezky jsem si odpočinula a zvědoměla svoji ženskost. Nyní po porodu je to tak příjemné, že si napářku dopřávám několikrát týdně.

Eliška


Předporodní napářku jsem vyzkoušela 5x. Poprvé na začátku 40. týdne těhotenství, naposledy ve 41. týdnu těhotenství asi 5 hodin před porodem. Napářka mě vždy uvolnila a příjemně prohřála. V první době porodní mě utvrdila v tom, že se nejedná o poslíčky, ale naopak kontrakce mírně zesílily. Vřele doporučuju.

Michaela


Praskla mi voda, ale porod nikam nepostupoval. Přes kontrakce Linda zůstávala vysoko v porodních cestách a já se neotevírala. Rodila jsem ve Švýcarsku. V době těhotenství jsem měla několik návštěv a konzultací s porodní asistentkou, se kterou jsme se dohodly na co nejpřirozenějším porodu.
Když už bylo 12 hodin od prasknutí vody a vana ani sprcha nepomáhaly, ani chození ze schodů a procházky po areálu, přišla fyzioterapeutka a trošku jsme cvičily. Ukázala mi čapí chůzi, ale Linda stále vyčkávala pěkně nahoře. Každá směna přišla s dalším nápadem. Třeba klyzma. Ale ani to nepomohlo, navíc nebylo potřeba, protože jsem se vyčistila sama už během noci. Pak další směna vymyslela, že kromě homeopatie zkusíme porodní napářku.
Nevím přesně, jaké byliny v ní byly. Voda byla v podložní míse, která pasovala do WC. Takže jsem seděla na toaletě, a nahřívala porodní cesty. Bylo to velmi příjemné. Řekla bych, že nejlepší část doby otevírací. U toalety bylo velké madlo. Za které jsem se při kontrakcích mohla držet a vydýchávat. Příjemné teplo se mi valilo do celého těla. Vůně bylin byla (a je pro mě vždy) velmi relaxační a uklidňující. 
Další výhodou bylo, že jsem seděla na WC. Takže porodní asistentka říkala, že v klidu můžu vykonat potřebu.
Škoda, že jsem netušila, že existuje i poporodní napářka. Protože bych si ji určitě dělala dále. Protože byla pro mě krásnou zkušeností u porodu.

Barbora


Moc ráda bych se s vámi podělila o svou zkušenost i já sama. Napařovala jsem už dlouho před otěhotněním a vlastně mi během těhotenství napářka hodně chyběla. Kromě toho, že pro mě vždy byla rituálem spojeným se sebeopečováváním, opět jsem začala trpět na mykózy, se kterými jsem už díky napařování před otěhotněním neměla problém. Psala jsem články o napářce, rozšiřovala o ní povědomí mezi ženami, začala podnikat s napařovacími pomůckami a denně odpovídala ženám na otázky týkající se napářky, žila jsem napářkou, ale sama jsem vlastně paradoxně napařovat nemohla. Když jsem si po 8 měsících sedla nad teplou páru, moje srdce se zatetelilo radostí. Úplně mě překvapilo, jak je to doopravdy příjemné! Před porodem jsem to stihla jen jednou. Pár dní na to jsem prožila nádherný porod bez poranění. Pokračovala jsem poté i v šestinedělí, během kterého mi napařování pomáhalo se rychleji vyčistit a regenerovat svaly pánevního dna.

Nyní je mým velkým snem umožnit ženám porodní napařování v porodnicích v České republice. Vím, že to není zrovna snadný cíl, ale věřím, že každá žena, která pracuje jako porodní asistentka, po vyzkoušení bylinné napářky, sama uzná, že je to přesně ten typ péče, který k opečovávání ženy u porodu patří.

 

Přeji vám, aby vám byl můj článek ku prospěchu.

S láskou…

Monika

Pokud je vám můj text zdrojem inspirace, jsem velmi ráda. Kdybyste jej chtěla šířit na svých stránkách nebo kdekoliv jinde, prosím o sdílení celého textu s uvedením autora.

Dočetli jste až sem a nevíte, jak na to? Více informací o tom, jak si připravit bylinnou napářku naleznete zde.


Ilustrace: Yveta Anna Kroupová pro Steamy / Grafika: Martin J. Vala 

 

Autor: Monika Valová
14. 2. 2018 / Články nad patičkou